Byt Rieglové, Chodba - Amélie, Stela

Na otázku Amelie si Ondra jen povzdechne. "Poslední dobou to má fakt těžký. Snad chápeš proč." S tímto se odebere do obývacího pokoje.

Co se týče Stely, Anna na ni jen upřeně hledí a mlčí. Snad jakoby ani její odpovědi nevnímala. Místo toho si ji prohlíží, studuje ji, snad jako by v její tváři či snad auře něco hledala. Nebo snad jako šelma studuje svou kořist? Ať je to jakkoliv, rozhodně to není příjemné. Podle aury je stále ještě nervózní a vystrašená, ale navenek tak už rozhodně nevypadá. Tatam je ta troska, co tu byla před chvílí.

To už ale do obýváku vstoupí Ondra. Reaguje překvapeně a viditelně znervózní, když uvidí zrovna Stelu, koneckonců, mají spolu jakýsi vztah a nemůže ji jen tak vyhodit jako by to udělal s kýmkoliv jiným její kategorie, co by mu tu bránil mluvit s jeho sestrou. Ten už by dávno letěl dveřmi ven, ať už by chtěl nebo ne. "Čau Stelo. Hele, můžeš mě se ségrou nechat chvíli o samotě?" zeptá se jí nervózně. Anna přestane hledět na Stelu a pohlédne na Ondřeje. Jenom na chvíli, poté sklopí oči a uhne pohledem.

Amelie již rozhodla jak rozhodla a ať už to bude moudré nebo ne, Stela ji tedy musí poslechnout a odejít z obýváku. Nakonec, Ondra snad dokáže Rieglovou uklidnit a dostat ji do stavu, kdy zase bude schopna odpovídat vám na otázky. Ondra za Stelou zavře dveře od obývacího pokoje a tichým hlasem začne konejšit Annu. Zdá se, že se Anna uklidňuje, alespoň podle aury. Ovšem jak si Amelie může všimnout, tak její vztek se začíná pomalu vracet... snad si s tím Ondra poradí.

A zatímco Ondra mluví s Annou, Amelie má perfektní příležitost promluvit si se Stelou, třeba o tom, jak současnou situaci považuje za její vinu.

Cesta na nádraží – Patrik a Lenka

Chvíli posloucháte, jak se ve větvích stromů prohání vítr, občas vidíte i nějakého nočního opozdilce, který se stahuje domů. Popřípadě se právě řítí na noční směnu. Zanedlouho ale ticho prořízne řítící se auto. Je slyšet už z dálky a kdyby byl poblíž radar nebo policista, nejspíš by si auta ani nevšimli, jak jede rychle. Skluzem zastaví u zastávky, to už na vás z okénka volá váš kolega.
„Naskočte,“ nechce se zdržovat Karel Liška a počká, až nastoupíte do auta, aby se zase rychle rozjel, až se za pneumatikami zapráší. Karel si zrovna užíval dovolenou, než ho povolal Ladislav zpátky do služby. I tak to není ten důvod, proč se s autem přiřítil jako blázen. Moc dobře o něm víte, jaký je to kliďas, o to víc se dokáže soustředit na pravděpodobnostní linie. Je na ně expert, což z něj dělá vynikajícího řidiče, který se umí bravurně vyhýbat všem koloniím a dopravním nehodám.

Než si stihnete pořádně popovídat a seznámit se situací, bleskově se dostanete před nádraží. Už v dálce slyšíte sirény až nakonec zjistíte, že i policie zamířila k nádraží. Před budovou můžete vidět pár policejních aut se zapnutými blikači.
„Do háje, co se tady děje? To je teda fakt síla,“ vyhrkne Marek a těká očima po okolí. To mezitím vystoupí z auta i Karel a skepticky obhlíží situaci šerem.
„Fajn, já půjdu s Markem zkontrolovat... to co se děje nahoře,“ trhne hlavou k rozšiřujícímu se víru, kterého si snad ani nelze nevšimnout. Rotující energetický vír a okolo něj další shluky energie. Ve vzduchu je cítit nějaký náboj, statická elektřina. „Vy dva běžte támhle,“ ukáže k nástupišti. V dálce rozmlženě vidíte pár postav, jejichž aury jsou znásobené magií, kterou provádějí, přesto ale z tohoto místa nevyzařuje víc energie než ze střechy. Poznáte, že to jsou temní, asi tři nebo čtyři. Když se podíváte pozorněji, vede z tohoto hluku postav tenké stříbřité vlákénko – natahuje se k dění na střeše.
Na druhé straně kolejiště, ještě dál než jste posláni vy, se krčí světlé aury (Lucie, Ivan, Laura).
„Dávej na sebe pozor, ségra,“ houkne na tebe Marek, povzbudivě na Lenku a Patrika pokývne a s Karlem se ponoří do šera a vyběhnou k budově, míří na střechu.

Kolem panuje menší zmatek. Lidé pobíhají kolem, telefonují, opouštějí budovu hlavním vchodem, policisté se naopak snaží dostat dovnitř.
Na vás už jen je, jestli se zajdete podívat tam, kam vás poslal Karel a zamezit Temným v jejich akci. Na druhou stranu - starat se o lidi je přece také důležité. Uklidnit dav, dostat všechny do bezpečí, vymazat paměť a zbavit se policistů. Záleží jen na vás, jak se rozhodnete.

Nádraží, bitva s Vědmou - Lucie, Ivan, Laura

Ivan s Laurou se tedy rozhodnou vydat na pomoc neznámé světlé, ze které se nakonec vyklube Lucie. Nechtějí ztrácet žádný čas a tak se ani nezdržují s nějakým uklidňováním davu, odháněním svědků nebo kontrolou toho, jestli se tam za kolejiště nevydá i nějaký obyčejný člověk. Což je možná nezodpovědné, ale ta situace s Lucií vypadá vážně špatně a je jasné, že jde o každou vteřinu.

Když již mluvíme o Lucii, ta je stále v zajetí hada, který ji svírá ve svém sevření a dělá jí body piercing, o který rozhodně nežádala. Vědma, se již napřahuje hůlkou a Luciiny ohnivé kuličky žalostně selžou, takže rozhodně to pro ni vypadá bledě. Ivan ale rychle reaguje svým Freezem, modrý paprsek Vědmu zasáhne naplno. Ta měla ochranný štít, takže Freeze ji úplně nezmrazilo, pouze zpomalilo. Jak můžete vidět v šeru, její ochranné amulety již spotřebovávají energii k tomu, aby účinky kouzla odstranily, ale rozhodně jí ten Freeze zabránil udělat z Lucie tři malé do školky.

Vědma se rychle koukne na přibíhajícího Ivana s Laurou, poté rychle máchne hůlkou a vyšle z ní na Lucii zaklínadlo Trojité Ostří, aby se jí už provždy zbavila a poté se otočí, připravena vypořádat se i s Ivanem a následně i s Laurou.

Ovšem Lucie měla díky Ivanově zásahu čas použít další zaklínadlo, tentokrát Magické zrcadlo. A to jí rozhodně zachránilo život. Tři magické čepele se odrazí a směřují nyní k vědmě. Ivan se mezitím rozběhne k vědmě a pokusí se ji srazit, ovšem jak je tma, terén je tady nerovný a vůbec je zázrak, že se tu ještě někdo nezabil, tak na cestě k vědmě zakopne a svalí se na zem přímo před ni.

A jak je Vědma zaujatá Ivanem a stále ještě trochu pod vlivem jeho Freeze, tak před odraženými čepelemi nedokáže uhnout. Dvě z čepelí se jí vyhnou, ovšem ta třetí pronikne jejím štítem a zasáhne ruku, ve které držela hůlku. Jak víte již z výcviku, magické čepele vytvořené zaklínadlem Trojitá Čepel jsou pěkně ostré a tohle kouzlo do hůlky jistě bylo vloženo někým silným. Takže vás jistě nepřekvapí, že magická čepel vědmě tu ruku usekne u lokte. Vědma zařve bolestí a vztekem a chytá se za pahýl, ze kterého stříká krev. Ivan sám je dost blízko na to, aby mu ta krev zamazala celé oblečení, vypadá teď jako masový vrah z nějakého hororu. Hůlka spadne na zem, dopadne někam za Ivana, vědma samotná se svalí na zem a ječí bolestí, rozhodně to nevypadá na to, že by se v tuto chvíli pokoušela o nějaký protiútok.

Ovšem čepele letí dál. A jako na potvoru sem zrovna vstoupil nějaký obyčejný člověk. Konkrétně kníratý zaměstnanec železnice, co předtím volal na policii. "Co se to tady děje, okamžitě přestaňte-" zařve, ovšem sotva zahlédne tu scénu před ním, zůstane stát na místě s ústy otevřenými dokořán. Je to podobné, jako když jelen strachy strne uprostřed silnice a následně ho srazí auto. V tomto případě jsou tu místo auta tři magické čepele, kéž by jeho reakce byla okamžitě zdrhnout, hodně věcí by to usnadnilo.

Lucie má dost starostí s hadem, Ivan je svalen na zemi před vědmou a i kdyby vědma byla ve stavu, kdy by byla něčeho schopná, bylo by naivní od ní jako od temné jejího typu očekávat nějaký zásah na pomoc obyčejnému člověku. Je tedy na Lauře, aby se pokusila železničáře zachránit. Magickým presem se pokusí železničáře odstrčit stranou, pryč z dráhy letících čepelí. (2)

Bohužel, ať již je to kvůli skvrnám na slunci, špatné konstelaci hvězd, nedostatečným modlitbám nebo zlé karmě, její zásah přijde příliš pozdě. Kníratý muž je zasažen všemi třemi magickými čepelemi a... no, bylo to rychlé a rozhodně na to nebyl pěkný pohled. Muž ani nestihl zařvat, než byl čepelemi rozseknut na tři kusy, z toho mu jedna čepel usekla hlavu u krku. Ta se odkutálí až někam ke kolejím, zbytek jeho těla se sesune na zem. Kdybyste se nějak postarali o uklidnění davu nebo zajištění prostoru, třeba by k této situaci vůbec nedošlo. Teď už s tím nic nenaděláte, i tak to ale zamrzí...

Had z ostnatého drátu mezitím ztrácí energii. Jeho pokusy o rozdrcení Lucie jsou čím dál tím chabější (9). Lucie se z jeho sevření nakonec dokáže vymotat a odkopne jej někam stranou, kde sebou na chvíli škube a syčí, ovšem po chvíli se přestane pohybovat úplně. Lucie z toho ale rozhodně nevyvázla bez úhony. I ty zbytky jejího oblečení jsou nyní na cáry, na sobě má nyní v podstatě už jen spodní prádlo a zbytky kalhot, které by svou krátkostí předčily kdejakou minisukni. Mnohem více zamrzí rány způsobené hadem, ale pokud si půjčí trochu energie ze svého amuletu, snad by se dokázala vyléčit bez toho, aby potřebovala Daniela. Snad.

Vědma zatím sténá bolestí, ale tak nějak se odhodlá k dalším činům. Přestane si držet pahýl, druhou rukou odněkud z kapsy vyndá nějakou lahvičku naplněnou hustou, zelenou tekutinou. Pokud ji nikdo nezastavíte, přitiskne si svou useklou končetinu na pahýl a polije ji zeleným lektvarem. Ruka jí poté pomalu začne zase srůstat dohromady.

Vy v dálce slyšíte sirény. To již nejspíš dorazila policie, rozhodně jsou tu rychle. Však aby ne, když nedaleko je krajské ředitelství. Pro vás to ale moc dobrá zpráva není, protože to tu kolem vypadá jako na obalu nějakého metalového alba. Rozhodně ani jeden z vás nechce tohle vysvětlovat. A masové ovlivňování bude potřebovat spousty energie, kterou budete ještě potřebovat. Alespoň pokud ten stále se rozšiřující vír v šeru nad budovou o něčem vypovídá.

Litice, party u sukuby – David, Zachary

Verča se zase vzpamatuje a na Zacharyho „ahoj“ odpoví úsměvem a viditelně se jí odlehčí, protože nejdete kvůli práci Ustoupí dál do chodby, která má po pravé straně dvoje dveře – první dveře jsou pootevřené a vedou do koupelny, další jsou od obývacího pokoje. Je docela luxusně a zároveň jednoduše a čistě zařízený – velká pohovka ve tvaru L, dvě křesla, konferenční stolek, stereo s televizí na stěně, ale to co vévodí místnosti, je velký dřevěný bar se spoustou sklenic a lahví, dokonce i vyleštěnou pípou zapuštěnou do pultu baru. Za rohem místnost lehce přechází do kuchyňského koutu, který je rozdělený právě barem. Osvětlení zařizuje tlumená lampa u okna. Naproti dveřím, ze kterých jste přišli, jsou další dvoje zavřené dveře, ty vedou nejspíš do ložnic pro dvě dívky, které tady bydlí.
Podle fialové a červené barvy zkombinované s černou nebo šedou, vás může trknout, že takové barvy se skvěle hodí pro dvě sukuby, které si sem nejspíš vodí své zákazníky. Dnes to ale vážně jen vypadá na malé posezení s mističkami oříšků a chipsů a pár sklenicemi na stolku, za nímž sedí Pavel. Nevypadá vůbec přihřátě, obyčejný mladý kluk, kterých najdete na každé vysoké škole dvanáct do tuctu. Hnědé vlasy na ježka, sportovní postava. Vstane z křesla a sleduje vás stejně nejistě jako před chvíli Veronika.

Žaneta vás uvede dál: „Zujete se, prosím? Máme tu koberec.“ Sama si skopne střevíce z nohou a hupsne do obýváku, zamíří rovnou k baru, kde začne cinkat skleničkami.
„Promiňte, Davide, já jsem se už lekla, že to no...“ gestikuluje zmateně rukama Veronika, pak se bezradně uchechtne, „jste Světlí. Nějak jsem to nečekala.“ Nevysvětlí to moc detailně, protože jí do řeči skočí Pavel.
„Nečekala? Já sem zase nečekal, že zpíváš tak falešně,“ rýpne si a zazubí se. Už se uvolnil i on, když ve vás nevidí nepřátele. „To ona mě nutila pustit Queeny a pak mě mučila, že zpívala. Pojďte dál, chlapi, konečně mě tady ty dvě nebudou utlačovat. Jsem Pavel a jsem madafaka-kalkulačka, jinak fakt nechápu, jak jsem tu statistiku dal.“ O zkoušce vám asi nelhaly. Víc vás ale překvapí, že i Temní se starají o své vzdělání. Že je můžete najít téměř všude. Pavel je navíc, podobně jako obě dívky, inkubus. Přestože v realitě je to sympaťák, v šeru se jeho obraz může změnit na cokoli. A přestože to může mít křídla, anděl to nebude.
„Tý!“ zasyčí Verča výhružně a zatne pěstičky, přejde blíž k skleněnému konferenčnímu stolku, okolo něj jsou rozestavěny gauč a křesla. „Tak si tam pusť, co chceš, ty chytráku.“
„Pavel bydlí tady kousek a dohodil nám tenhle byt. Jsme tu zatím jen chvíli,“ vloží se do toho Žaneta, už jde k Zacharymu a Davidovi se dvěma skleničkami bílého vína. To vám vtiskne do rukou a sama se natáhne ještě pro skleničku pro sebe.
„Ty si trhni, jsi zlej a tak si připijeme na naše hosty,“ dodá Veronika a vyplázne na Pavla jazyk, sama si vezme whiskovou skleničku ze stolu.
„Já už spokojenej sem,“ nedá se Pavel a když už stojí, pokyne Davidovi a Zacharymu sklenicí k pohovce a volnému křeslu. „Sedněte si kam chcete, já zatím vyberu něco lepšího,“ upije ze sklenice, ve které má nejspíš colu s něčím a přejde ke stereu, ke svému mobilu, co má napojený na systém. Zamyšleně vybírá nový hudební playlist.

„To je fajn, že jste přišli, už tu byla nuda“ otočí se na vás Verča, přejde zase k vám, lehce pozvedne sklenku. „Na vás a na zdraví! Kde jsi je sebrala? Jsou nějaký, hmm,“ nedořekne a vezme Zacharyho za ruku, prohlíží si jeho zaprášený rukáv. Ten nejspíš získal kdesi v autobuse nebo v parku s vlkodlakem a nestačil ho oprášit. „Pojď tady vedle mě,“ jemně Zacharyho odtáhne k pohovce a posadí se, jemně se jí vyhrnou šaty o něco výš, stahuje tě za ruku k sobě dolů, aby ses posadil. „Ty vážně vypadáš jako právník. Ale to neděláš, ne? Vy jste od hlídky? Já snad žádnýho Světlýho ani neznám.“ Koulí na tebe fascinovanýma očima, snad jako kdyby nikdy neviděla Světlého. A ještě k tomu chlapa. „Můžu si je půjčit?“ nevydrží čekání na tvoje odpovědi a už už se ptá na tvé brýle. Natěšeně si skousne spodní ret a pobaveně se u toho culí.

Žaneta se za Zacharym s Veronikou pobaveně dívá, pak se otočí na Davida a napije se vína. Přes skleničku vína na tebe mrká širokými kukadly. „Tak teda na vás a že jsme se potkali. Hele a promiň, že jsem vás tak odtáhla“ kývne neurčitě do pokoje. „A taky za to v tom autobuse... když já tě viděla a nemohla jsem si pomoct.“ Pokrčí rameny, hlavou ti probleskne vzpomínka Žanety v autobuse oblečené pouze do svých vlasů. „Normálně to nedělám. Ale když mě se na tobě hrozně líbilo tohle.“ Vezme tě za zápěstí, natočí ruku a dlouhým nehtem ti přejede po jedné z bledých jizev, které na ruce máš. „Já totiž někdy vidím až moc. Že tohle není jediná jizva co máš?“

Valcha - dobré zprávy došly

- Lenka, Patrik[/i]

Jdeme poměrně slušným tempem. Tedy já bych to bral přes Šero, ale ještěrákovi se moc nechce. Není se moc čemu divit. Je noc a ještěrky v noci chrní. Obracím v ústech žvýkačkové lízátko a sleduji cestu. Občas se spomalím pohledem do Šera. Milý to zlozvyk, moje osobnost se v tu chvíli zdá trochu zastřenější.
Díky mému blbnutí tak úspěšně málem šlápnu na Lenku, když je zastaví telefonát. Její brácha se zdá takovej rozhozelej, jak by řekli ostatní. Ovšem může to znamenat průšvih. Což koneckonců i znamená.
"Hale, než čekat na bus, co si vzít tágo?"
Navrhnu. Ono někoho lehce zastavíte, když víte, že je v jeho vlastním zájmu nás svézt na potřebné místo. Nemusíte být zrovna Temní, aby jste o takové možnosti uvažovali. Stačí být jen ve špatný čas na špatném místě. Rozhodně to bude lepší než sedět na zastávce a čekat.

Další průšvih na obzoru

Nádraží - nástupiště -> kolejiště

Co se to děje?
S vytřeštěnýma očima hledím na spoušť odehrávající se za kolejištěm, záblesky světel a rány, silné proudy energie. Boj. Boj mnohem většího kalibru než předtím na těch studentských kolejích. Tohle vypadá skoro až apokalypticky - a ano, možná trochu přeháním, ovšem představa, že běžím vstříc něčemu takovému mě vskutku děsí. S Laurou na tohle nemáme zkušenosti, neznáme dostatek kouzel, nedisponujeme takovou silou, šance na úspěch nejsou tedy příliš vysoké a mě se ještě nechce zemřít. Proč jsem jenom nezůstal u svého předchozího povolání? Proč jsem chtěl být něčím víc?
Asi budu zvracet.
Ale až potom. Teď na to není vhodný čas.

Lidé kolem nás panikaří, vytahují telefony, stěžují si a křičí, nic překvapivého. Jindy bych se pozastavil a zapřemýšlel, jak strhnout jejich pozornost na něco jiného, začínám mít však dojem, že v současné situaci jde o každou vteřinu a nemohu si dovolit zdržení. O následky se budou muset postarat jiní, nemůžeme dělat všechno. A přitom by stačilo vypadnout z Šera a zařvat, že policie je už na místě a o vše se stará, ať všichni vypadnou, že je tu...třeba bomba. Jenže to bych musel zmizet z Šera. Musel bych si najít takové místo, kde bych nepůsobil příliš nápadně a následně bych musel v běhu pokračovat v obyčejném světě. To všechno znamená minimálně půl minuty zdržení a všichni víme, co v Šeru znamená půl minuta. Rozdíl mezi životem a smrtí? Doufám, že jsem melodramatický a nebude to pravda.

V dálce spatřím Světlou auru, poté uslyším zlostný křik plný zoufalství a to vše mě donutí ještě zrychlit. Situace, ve které se ocitnu, není ideální, přesto se jí snažím pobrat racionálně a bez zbytečných emocí. Vědma. Spousta amuletů. Silná. Světlá - Lucie, ano, je to Lucie. Potřebuje pomoci.
Támhle byli upíři, támhle je Temný, uvězněný Temný. Ten počká - nebo ne? Nebo je třeba postarat se, aby si ta věc nevzala jeho energii? Pokud přerušíme přenos, možná bychom mohli zrušit cokoliv, co se tu děje...
A co je támhle?
Není čas.

Hned jak mohu, sešlu směrem k vědmě Freeze (7), který by jí snad měl na chvíli zpomalit a snad dát Lucii příležitost dostat se z uvěznění. Co dál? V rychlosti nedokážu vymyslet nic, čím bych mohl pomoci tomu Temnému či čím bych snad dokázal zrušit to, co se tu děje - vždyť nemám jediné tušení, co se tu děje!
Mou prioritou by měla být ta trhlina a celý tento zmatek, ale - ale třeba Lucie ví, o co jde a jak tomu zabránit. Věřím, že by se ze svého problému dokázala dostat sama, čím rychleji to ale bude, tím dříve se budeme moci věnovat té energetické bouři.
S posledním nejistým pohledem k Temnému, s posledním nádechem, snad jakoby tím měly přijít nové síly, se rozebíhám směrem k Vědmě vytahující hůlku. Neznám příliš kouzel, které bych mohl použít a proto se musím uchýlit k této variantě a to i přestože mi je nepříjemná. Vždyť bojuji proti ženě! Ženě smrtelně nebezpečné.
Chci použít sílu svého těla, naběhnout na ní a srazit jí k zemi, donutit jí přestat kouzlit a vytrhnout ze soustředění, které snad potřebuje k ovládání všech těch artefaktů. (3)

"Nemáme posily, musíš to zvládnout sama."

Pokusím se zesílit štít, ale je pozdě. Terezina ohnivá koule vybouchne a odhodí mě. Cítím náraz, praštím se do hlavy a spadnu do písku jako hadrová panenka. Jen okrajově vnímám spálené oblečení, protože mě momentálně víc trápí spálená kůže. Není to tak hrozné, už jsem měla horší a nebýt těch babizen, vyléčila bych se z toho.

Chci nějak zareagovat, ale v uších mi pořád po nárazu do hlavy zvoní. Pak už jen cítím, jak se kolem mě vine had z ostnatého drátu. Stojí mě to veškerou vnitřní sílu, abych nezačala ječet bolestí, nějaké syčení pomalu ani nevnímám.

Stejně jako vyděšený jekot mága, který se rozhodl věřit špatným lidem. Nehodlám se kvůli němu cítit špatně, ale co mě děsí je trhlina v Šeru. Nejsem ale v pozici, abych s tím dokázala něco udělat. Když na mě vědma promluví, svoji pozornost přesunu na ni. "Protože máte debilní nápady," zaskuhrám, ale okamžitě zase zmlknu, protože se bojím, že bych začala křičet bolestí. Občas sebou trhnu v zoufalém pokusu se vysvobodit, ale není mi to nic platné, každý pohyb jen znásobuje bolest.

Tereza je trhavá, ale ani teď k ní nedokážu cítit žádnou lítost, protože mám jiné problémy. Vědma vytahuje hůlku, očividně to se mnou chce skončit tady a teď. Na obzoru vidím aury Světlých a rozpoznám Ivana s Laurou. Lepší něco než nic.

Pokusím se vyvolat ohnivé kuličky (1), ale v mých dlaních se objeví jen pár ubohých jisker. No kdyby mě teď viděl Marián, pomyslím si poněkud zmateně. Zjišťuju, že začínám vidět poněkud rozmazaně, ale nechci omdlít jako nějaká dáma v nesnázích. Připadá mi, že Ivan s Laurou přichází poněkud pomalu, tak se pokusím seslat magické zrcadlo (7), kdyby vědma přeci jen stihla zaútočit.

Nádraží, Boj za Kolejištěm - Lucie

Upíři na tebe šerem vystartují, jako kdybys byla krevní banka nebo jsi na čele měla nálepku s nápisem "kousni si, broučku". Oba jsou slaboučí, jistě by ses nedivila, kdyby byli upíry tak nejvýše pár dní. Nad podobnými otázkami ale nemáš čas polemizovat a rozhodneš se tuto situaci řešit celkem rázně. Z rukou ti vytryskne oslnivá, ba přímo spalující záře, jakoby se ti v rukou zhmotnilo malé bílé slunce. Jak upír tak upírka se zastaví a začínají ječet na celé kolo, po chvílí řev přestane znít lidsky, kůže začíná praskat... když světlo pohasne, po obou upírech již zbyde jenom jejich oblečení a hromádka prachu a i ta postupně mizí v šeru.

Neváháš a vrhneš ještě dvě rychlá kouzla. Freeze po Vědmě a Opium po mágovi v dáli. Ovšem ani jedno z těchto kouzel nemá takový účinek, jaký by sis přála. Vědma využije sílu uloženou ve svých dlouhých nehtech a tvé kouzlo odrazí zpět. Paprsek tě naštěstí mine, ale bylo to vážně o chlup. Opium dopadne ještě hůře. Vlastně, sotva to kouzlo vyšleš k tomu štítu, kouzlo narazí do stříbřité koule a... jeho energie je plně vstřebána koulí a ta ji vyžije k pohánění toho, co provádí ten mág... ať už je to cokoliv. Nebyla to nějaká pořádná energetická injekce, spíš jako kdybys to vědra plného vody nalila půl skleničky vody, i tak to ale naštve.

Ono, uvědomuješ si, že tvůj původní odhad těch dvou na šestou kategorii nebyl úplně přesný. Mág, ten je jistě šestá kategorie a měl by být rád, že se dostal tak vysoko. Jeho strop odhadnout nedokážeš, tak dobrá nejsi, ale pochybuješ, že je od něj daleko.

Zato Vědma... takhle zblízka ji dokážeš identifikovat jako někoho, kdo nedávno dosáhl 5. kategorie. Snažila se skrývat svou auru, takže vypadala slabší než ve skutečnosti byla. Taky ty její artefakty nyní dokážeš snadno rozpoznat. Tehdy, tam v tom davu ve vestibulu, když tam s tím mágem nabíjeli ten amulet... to jsi toho tolik neviděla a nevěnovala jsi jim až tolik pozornosti. Navíc ještě když se vzápětí objevila Tereza a strhla na sebe veškerou pozornost z tvé strany. Takhle zblízka ale v šeru svítí jako vánoční stromeček. Možná je to i tím, že se přestala snažit skrývat. V boji na to nejspíš nemá ani pomyšlení. Těžko říci, jestli již používá Závojíček a ve skutečné podobě vypadá jako stará bába. Vypadá celkem mladě, ale teď máš lepší věci na práci, než to zjišťovat.

Vstoupí do první hladiny Šera a tam vypadá vskutku groteskně. Vlasy plné energie se samovolně pohybují, mají vlastní život. Jako nějaká Gorgona z řeckých mýtů, chvílemi bys přísahala, že tam ty hadí hlavy vidíš. Začínají se již formovat. Její dva amulety, která má pověšené na rukou v šeru vypadají jako dvě malé ohnivé koule zavěšené na... ostnatém drátě? Vlastně, jak si tak vzpomínáš, kolem krku měla mimo šera zavěšený "řetízek" z ostnatého drátu. Rozhodně je to podivný módní doplněk, dost nepraktický a taky potenciálně nebezpečný. Pokud tedy není očarovaný, což je, ale rozhodně to je silný artefakt, na její kategorii. Ovšem v šeru její náhrdelník vypadá jako had, kterého má obtočeného kolem krku. Železný had, posetý ostny... k tomu ještě v rukávě má schovanou hůlku s nějakým vloženým kouzlem.

Pokud si tyhle předměty všechny vytvořila sama, tak je vskutku talentovaná. Pokud by někoho takového objevila Denní Hlídka, jistě by po ní sáhli všemi deseti prsty a již nikdy ji ze svých spárů nepustili. Proč takový rituál neprovádí ona, ale ten slabý mág? Toť otázka...

Jeden z těch předmětů, stříbrný náramek na levé ruce (v Šeru vypadá jako by na ruce měla velkého, stříbrného pavouka, který se jí drží jako klíště) se ale rozhodně vymyká něčemu, čeho by měla být schopna vědma 5. kategorie, alespoň soudě podle energetické hodnoty. Takže určitě bude mít komplice... jenom musíš doufat, že se tu jen tak náhodou neobjeví. Ještě kdyby to byl Sebastian, to bys rovnou mohla litovat toho, žes Ladislava neposlala někam a nedáváš si někde kafe s tou Rieglovou. Aneta se Stelou a Amélií se teď jistě mají o mnoho lépe než ty.

Ty se teď totiž rozhodně dobře nemáš. Tereza totiž konečně dokončí formování své ohnivé koule. Že jí to trvalo, chvílemi jsi dokázala postřehnout, že z hlubin šera do ní energie tekla přímo proudem. A také vytékala do Šera, jelikož její tělo nebylo schopno ji všechnu absorbovat. Tereza je stále v Šeru, v první hladině, v reálném světě se ještě neobjevila. Z šera na tebe vrhne ohnivou kouli do reálného světa. Koule exploduje a plameny pohltí tvé nejbližší okolí jak v realitě tak v první hladině šera. Ty se pokusíš posílit svůj již tak dost slabý štít, abys to vydržela, ovšem ať již jsi udělala cokoliv, nestačilo to. Ohnivá exploze roztříští tvůj již tak slabý štít a vymrští tě do vzduchu.

Narazíš do nedalekého nákladního kontejneru, tvrdě se uhodíš do hlavy a sesuneš se do písku za kolejištěm. Oblečení máš spálené, zůstávají na tobě cáry, které naštěstí zakrývají to nejnutnější. Na místech, která nebyla zakryta šatu máš zarudlou, popálenou kůži. Naštěstí jsou to pouze popáleniny prvního stupně, štít tě ochránil před tím nejhorším. Dokázala by ses z toho sama vyléčit, ale teď na to není zrovna vhodná doba. Vědma se totiž hned vydává tvým směrem spolu s Terezou v Šeru.

Vědma sama z Šera vystoupí a sundá ze sebe ten svůj "náhrdelník" z ostnatého drátu, což je očividně o mnoho snažší, než by sis představovala. Ostnatý drát po tobě vrhne a ten se již ve vzduchu začne rozbalovat a prodlužovat, až se promění na tenkého, ocelového hada posetého ostny. (1) Bohužel, stále jsi ještě moc slabá a dezorientovaná na to, aby ses tomu mohla vyhnout, nebo nějak jinak reagovat. Had z ostnatého drátu se ti ovine kolem těla a začne svírat tvé tělo, jako kdyby to byl nějaký škrtič typu anakondy. Bolest je šílená, ostny se ti zarývají do kůže. Jeden z konců je vytvarován do hadí hlavy a dokonce i syčí.

Mezitím se začne ozývat mág provádějící rituál ve stříbřité kopuli. Z jeho aury dokážeš vyčíst paniku. Pokud se předtím snažil o nějaký rituál, teď rukama mlátí do stěn stříbrné koule a snaží se dostat ven, ale neúspěšně, je tam očividně uvězněný jako zlatá rybička v akvárku. Ovšem akvárko by ho nevysávalo, nepoužívalo by jeho životní sílu jako palivo, kterým se živí.

"Vando, něco- něco se pokazilo, nemůžu ven, bere to energii i ze mě, POMOC PROSÍM!" Vědma ale nevypadá, že by se mu chystala jít na pomoc, ani její aura neprozrazuje žádné pocity typu strach nebo starost o přítele. Vlastně to vypadá, jako by to čekala. "Nic se nepokazilo, Lukáši." Pohlédne na šokovaného Lukáše a utrousí. "Silní mají budoucnost, slabí- poslouží svému účelu. Slyšels je, ne? Tak se nediv."

Lukášův šok je nahrazen spalující, upřímnou nenávistí. "TY MRCHO JEDNA!!! ZABIJU TĚ! CHCÍPNEŠ, SLYŠÍŠ, CHCÍP-" začne řvát, jeho řev je ale náhle přerušen, zadrhne se a začne lapat po dechu, jako kdyby mu někdo z plic vysál všechen kyslík. Zhroutí se na zem a již se nehýbá. Jeho aura začíná pomalu mizet. A místo ní se tam začíná objevovat trhlina v Šeru.

Vědma mu ale již dávno nevěnuje pozornost. Místo toho se věnuje tobě. "Že se vy světlí musíte do všeho plíst." zasyčí na tebe, zatímco zápasíš s hadem z ostnatého drátu. "To už teď ale problém nebude."

Pomalu vytahuje hůlku z rukávu. Tohle rozhodně není dobré. Musíš se z tohohle dostat, ale teď ti snad pomůže snad už jen zázrak. A jak se zdá, zázrak příchází. Na obzoru spatříš aury Ivana s Laurou, míří sem. Snad se ti podaří ještě nějaké kouzlo, kterým by sis mohla získat nějaký čas nebo se dokonce osvobodit, ale s tímhle... hadem je to vážně těžké.

Tereza stojí opodál a dívá se směrem k nádraží. Vypadá, jako kdyby se ztrácela před očima, její pohyby jsou nyní pomalé a trhané, kouzlo, které po tobě vrhla si na ní očividně vybralo nějakou daň. Hledí směrem ke střeše, mimoděk pohlédne na stříbřitou kouli, ve které je uvězněný nebohý Lukáš. Poté zmizí, propadne se do hlubin Šera, do druhé hladiny a poté do třetí, kde se ti ztratí. Kdoví, kam zamířila teď.


Nádraží, Nástupiště č. 3 - Ivan, Laura

Sledujete znaky magické bitvy přes koleje až k nástupišti č. 3, běžíte šerem, jelikož je to o mnoho rychlejší. Na nástupišti je dav lidí čekajících na noční spoj, rozhodně jsou nervózní, energii ze souboje podvědomě jistě cítí i oni. To už ale uslyšíte v dálce výbuch, jako kdyby někdo odpálil několik dělobuchů a taky ohnivý záblesk vycházející zpoza vyřazené vlakové soupravy v dálce za kolejištěm. Ohnivá koule, ať už tam bojuje kdokoliv, rozhodně si ta kouzla nenechávají jenom do Šera.

"Nějací chuligáni tady házejí petardy a mlátí se!" vykřikne pohoršeně stará paní v norkovém kožichu. Rozhodně to není to první, co přijde na mysl, ale pravda je ještě podivnější než tenhle blábol.

"Zavolejte někdo policii!" řve nějaká blondýna. Několik lidí už mobily vytahuje, těžko ale říct, jestli je chtějí vážně zavolat nebo si to chtějí začít natáčet.

"Doufám, že kvůli tomu nezpozdí vlak. Ráno musím být v německu. Jestli jo, tak je všechny zažaluju!" soptí postarší muž oblečený v saku, na levé ruce má dost drahé rolexky, které jistě působí jako zaručená návnada na zloděje. "Pitomý vlaky, maj furt zpoždění, kupé jsou děsný a ještě ani na nádraží není bezpečno!"

Technicky by asi bylo dobré, kdyby se někdo postaral o ten dav, uklidnil jej, aby nikdo nepřišel k úhoně a taky aby nikdo neviděl něco, co by vidět neměl. Jinak by totiž vaši nadřízení nebyli rádi, vzniklo by jim k tomu jenom spousta papírování a nutnost upravovat vzpomínky... prostě, takovýmto nepříjemnostem se snaží za každou cenu zabránit. Ale v dálce poznáte světlou auru. Ať už je to kdokoliv, je sám proti... vědmě, ověšené amulety a magickými předměty. V Šeru také vidíte zbytky aur dvou upírů, ještě nevybledly, ale ti jsou podle všeho již zničeni. A také nějaká trhlina v šeru ve tvaru... osoby? Světlá aura je silná, ale i tak se může stát cokoliv...

Vtom se ozve mužský řev zpoza vlakové soupravy. "TY MRCHO JEDNA!!! ZABIJU TĚ! CHCÍPNEŠ, SLYŠÍŠ, CHCÍP-" S tímhle na nástupišti propukne panika. Nějaké ženské začnou kvílet, děti vřískají, několik lidí běží co nejdále pryč, další skupina lidí zase běží sem aby se podívali, co se tady děje... prostě chaos. "Probůh, je tam nějaký šílenec... chce někoho zabít!" Jeden kníratý chlap v uniformě zaměstnance železnice začne někam volat, nejspíš na policii. Pokud tedy nevolá někam do televize. Zařadili by to do ranních zpráv a jeho tam uvedli jako očitého svědka, aby si také užil svých pěti minut slávy.

Pokud se někdo z vás vydá za kolejiště k vyřazené vlakové soupravě, uvidí strašlivou scénu. Trhlina v šeru ve tvaru osoby zmizela. Zato se ale začíná formovat nová. Právě v místě, kde je ona pověstná stříbřitá koule. Lukášovo tělo je stále ještě uvnitř. Uvidíte raněnou Lucii ležící u nákladního kontejneru, jak je obepíná jakýsi... had stvořený z ostnatého drátu. Magický předmět, dost mocný. Vědma k vám je zatím otočena zády, pozornost upíná na Lucii a vytahuje z kapsy hůlku. "Že se vy světlí musíte do všeho plíst." zasyčí Vědma. "To už teď ale problém nebude."

Vy jste zatím v Šeru, musíte ale jednat rychle.

Fuj, nesahejte na mě

Nestačím se ani pořádně rozčílit nad tím, že budu zase na všechno sama a že se Sebastian podezřele culí, když mě zasáhne kouzlo. Zapotácím se, ale můj štít mě zachání od toho, aby mě blesk proměnil na mastnou skvrnu. Nemám čas se moc vzpamatovat, protože upíři vlezou do Šera a okamžitě se po mně vrhnou. Výborný. Sešlu na ty nebožíky šerou motlitbu (9) a doufám, že je spálí na prach.

Nehodlám zůstávat v Šeru, abych to zjistila. Vystoupím z Šera, aby mi to zbytečně nebralo energii. Stále si nechávám štít a pokusím se vyhnout Terezině ohnivé kouli, jinak doufám, že ji zastaví právě můj štít (1). Tereza se naučila nové triky, jak se zdá. Vědma vedle ní po něčem sahá, takže použiju freeze a doufám, že jí to trochu zpomalí (6).

V Šeru ale stále vidím, jak Temný čaruje a doslova žere energii z amuletů. Pokusím se na něj seslat opium (5), abych narušila jeho koncentraci, ale nejsem si jistá, jestli ta zatracená koule nefunguje zároveň jako štít.

Sakra, je jich moc, pomyslím si a můj pohled putuje na magický vír nad střechou. Měla bych veškerou svoji energii věnovat tomu s vírem, abych zastavila to, co dělal, ať už je to cokoliv?

Zoufalství jedné ženy

Byt Rieglové

Anna povídá jedno přes druhé a já nechápu, co mi chce vlastně říci. Jak zradila? Jaký chlapec? Ke komu šla? Co s tímhle vším má společného?
A záleží na tom teď? Přišly jsme jí možná vyslechnout, to ale ať si užije až někdo jiný, mě bude stačit jí uklidnit. Stejně jí budeme muset určitě předvést na ústředí, už jenom kvůli ochraně, tam už si s ní budou vědět rady.
Je mi jí vlastně líto. Z lásky něco udělala a teď si to vyčítá, bojuje s pocitem viny - počkat, viny? Viny za co?
Překvapeně zamrkám, postupně se její slova dávají dohromady a vytváří ucelenější obrázek. Ještě je spousta částí, které chybí, teď už si ale dokážu představit, co všechno jí asi trápí. Chtěla ochránit otce svého dítěte. Někdo jí sem následoval. Zabila ho.
Upřímně si nedokážu tuhle ženu představit, jak někomu ubližuje. Vždyť se na ní podívejte! Je samá slza a strach, je...je...je Světlá. Světlí nezabíjejí, ne když nemají dostatek přesvědčení a o tom to asi bude. Udělala to ze sebeobrany, to by jí měl každý odpustit, ne?
"Anno, určitě to byla sebeobra..." Počkat. Ne jednou? Zabíjela víckrát? Jsem právě v přítomnosti několikanásobného vraha? Neměla bych třeba panikařit?
Klid! Jsem silnější! A jsou tu se mnou další, Aneta a Amelie a teď už Ondra.
Co ten s tím má společného? Na jméno Ondra reaguje i Anna a to způsobem, který bych nečekala. Přichází sice uklidnění, je to ale uklidnění, které jsem si vůbec nepřála. Co mám teďka dělat? Co mám sakra teďka dělat?
Lhát jí? Ne, to nemůžu, to bych se nemohla podívat sama sobě do očí. Lhát Ondrovi? Stejně se to jednou dozví, obzvláště pokud jí vezmeme k nám. Není jediné šance, aby to zůstalo utajeno. Zatraceně! Zatraceně!
Jde z ní strach a já mimoděk couvnu, dělám mezi námi prostor. Její ruce by potřebovaly ošetřit, nejsem ale sebevrah, abych se o to snažila teď. "Já...je mi to líto, Anno, já nemůžu." Zavrtím hlavou, v očích trochu strachu, ale hlavně spoustu lítosti, smutku a možná i trochu slz. "Ráda bych vám to slíbila, ale jen bych lhala. Jednou se to dozví a není nic, co by tomu mohlo zabránit." Alespoň já tu cestu nevidím. "Anno, pokud vás má ale rád, tak to pochopí a odpustí vám. To přeci Světlí dělají, ne? Jsou schopni odpuštění." Pomalu zvednu ruce na znamení, že jí nehodlám ublížit, je to gesto asi zbytečné, ale co jiného dělat? "Mnohem...mnohem víc by mu ublížilo, kdyby to nevěděl. Kdybyste mu to zatajila. Dejte mu šanci...být tím, kdo udělá svou vlastní volbu." Muj bože. To jsou kecy. Za takovéhle plané řeči bych samu sebe poslala do háje, ale co jiného mám dělat? Co jiného než slova pomůže, když nemůžu přísahat? když nemůžu lhát ženské, co je na pokraji svých sil.