Rodinné problémy
Ondra je už ode mně zvyklý na to že ho nazývám vyhulencem i když není dost starý aby pochopil mé myšlenkové pochody.A taky se mně vybaví vzpomínka jak se jedna žena rozhodla rodit v domku zrovna uprostřed náletu.
„Sie schießen nicht den Bastard!“
Jistě nemohli mně slyšet,ale přesto odpovědí byl výbuch který byl tak blízko až se rozdrnčelo sklo.
Když vejde Ondra tváří se zmateně možná jen není zvyklý na mé proslovy jako jiní.Jak se říká chce to to čeho máte dost když jste Jiný čas.
„No není zraněná,ale tečou jí nervy.Alfred si zřejmě chtěl přilepšit protože dvojčata jsou náročná a do něčeho se namočil.“
O tom že toho koho jsem potkala nebo koho potkali ostatní mohl být jeho klon radši nemluvím.Jistě je to jenom teorie a bez toho abych se dozvěděla něco víc těžko můžu něco vyvozovat sice by mi to měla říct Aneta,ale ta radši rozvíjí své nedomyšlené teorie.
„Jasně já to chápu i když tahle situace by byla komplikovaná i za běžných situací.“odpovím Ondrovi a dál to nerozvádím protože si to jistě uvědomuje.
„Dobrá už na tebe čeká jako na smilování ... tak dobrá.Ale mám jednu otázku můžeme za její hysterické chování my nebo spíš hormony?“
Počkám až co mi Ondra odpoví pak ho pustím utěšovat Annu a sama se vydám hledat ten amulet.Nejdřív váhám mezi koupelnou a ložnicí a nakonec se rozhodnu vydat k ložnici.Jistě možná nebylo rozumné tam Ondru pouštět,ale bude dobré když Annu uklidní tak abychom mohli konečně zjistit co se to tu vlastně stalo.

Na party

Cestou se cítím divně. Prostě mi tu něco nesedí. Nejdřív se stane takový průser a najednou nás zve sukuba na párty? Nejspíš náhoda, ale prostě mi to nesedí. Možná si moje mysl vytváří další a další výmluvy proto, kdyby se o tomhle našem výletu náhodou někdo dozvěděl. Tohle je přesně ta situace kdy víme, že jsme to posrali, ale stejně jdeme dál. Co si budeme, sama sukuba zrovna nepřidá na naší chuti otočit se a jít

Cestou nepotkáme žádné Jiné. Naštěstí. Konečně po nějaké té době dorazíme k jedné z bytovek, do které nás Žaneta pustí dál a vyvede do druhého patra. Události dnešního večera dokázaly rozpumpovat moji krev více než obvykle, ale ten efekt postupně upadal. Začínám zase cítit ten nepříjemný tlak, který se dostavuje pokaždé, když se přiblížím větší společnosti cizích lidí. Za běžných okolností navazuji těžko nějaké vztahy s obyčejnými lidmi, natož sukubou.

„Já... no... Asi taky to víno.“ Vykodrcám ze sebe v momentě, kdy se objeví ve dveřích hnědovlasá sukuba. Nejspíše spolubydlící. Dobře, tohle začíná být... velice příjemně nepříjemný. I přes moji stydlivost se nemůžu přimět spustit z ní oči. Nečum tak! okřiknu se nakonec. Opět se tvářím aspoň trochu jako normální člověk, i když to jak jsem nervózní a nesvůj asi nikomu neuniklo. „Ahoj,“ odpovím Veronice. Víc už toho však ze sebe nedostanu. Místo toho odhlédnu od těch oči přitahujících slečen a prohlédnu si byt za nimi. Tohle není jako.. takhle nevypadají oslavy úspěšně složených zkoušek. Teda aspoň většina. Zase trochu zpozorním. Že bych měl pravdu? Nebo už si fakt nalhávám všechno možné jenom proto, abych naši zvědavost a špatnou disciplínu nějak odůvodnil?

Už to začíná

Nádraží

"Tady nějaký drobný mám, jestli chceš." Strčím Lauře do rukou několik mincí, které jsem vyštrachal z peněženky ještě před tím než přišla. Pak už si jen vyslechnu, co vše viděla - a nemůžu říci, že bych z toho byl nadšený. Tereza Dvořáková. Ztracená Hlídařka a tady? To zavání pořádným problémem. Asi bychom se po ní měli podívat, obejít celé nádraží a celou dobu se dívat do Šera, jestli jí nespatříme a nedokážeme určit, co se děje. Taky by asi bylo třeba kontaktovat centrálu a -
Nebo ne.
Pohled do Šera mi prozradí, že na tohle nebude čas. Tři nabité body, výboje energie, skvělé, že by další rituál? Copak si už dneska nemůžou dát pokoj?
V rychlosti se snažím zvážit možnosti - a kromě útěku zpět na oddělení na analytické, mi žádné řešení nepřipadá dostatečně dobré. Nebo alespoň podpořené důkazy a fakty. Nic nevím, absolutně nic nevím a dle toho se mám rozhodnout a jednat?
Hlavně v klidu, ano? Není čas na paniku.
Probíhá tu nějaký přenos energie. Opět. Byla viděna Tereza - nebyli to tři Hlídkaři, co se ztratili? A tři nabité body? Jsou někým k něčemu využíváni? Nádoby energie nebo pro energii? Domněnka, nikoliv fakt. Zatraceně.
Je nutné to prozkoumat. Zároveň ale - ten záblesk energie. Nějaké kouzlo? Rozhodně tam někdo bude a je čas zjistit co.
"Hoď na sebe Štít." kývnu na Lauru a sám to provedu u sebe. Pro jistotu. "A mrkni do Šera, vidíš ty body? Dokázala by ses tam podívat z větší blízkosti? Ve své jiné podobě?" Jako had je malá, sotva viditelná a rychlá. Neměla by být v nebezpečí, ne pokud si udrží dostatečnou vzdálenost. "Hlavně opatrně, jen obhlédnout situaci, co ty na to?" Snad nedělám chybu. Pokud se jí něco stane, bude to na mě a - dost. Ne teď.
"Já půjdu zjistit, co se děje tamhle." Ukážu k místu, kde proběhl ten výboj, možná kouzlo. Tam by situace měla být nejvíce kritická a kdo ví, zda někdo nepotřebuje pomoc.

Pohlédnu na Lauru, zda souhlasí s mým nedokonalým plánem a pokud ano, zapadnu do Šera celý a rychlým krokem se vydám k místu akce. Pravděpodobně. Musím si dobře spočítat sílu...

Valcha - Špatné Zprávy - Lenka, Patrik

I když docela spěcháme, tak máme deset minut zpoždění. Dala bych si teď kafe, kafe a pěkně si sepisovala hlášení, pak dala nohy na stůl... Zatracený Ondra, který si jen tak zmizel a odfrčel autem.... Mé zamyšlení protne najednou příliš hlasitý zvuk mobilu. Takže Irena... Poslouchám co Marek říká.

Katastrofa? Jaká katastrofa?!?! Konečně ten mobil zaklapl a já se na něj podívám s otázkou v očích. Potom, naštěstí pro něj, nás dlouze nenapíná a konečně to vybalí. Takže únosy světlých... Už zase a mizení hlídkařů, ano to se děje už nějakou dobu.

Pomalu si začínám myslet, že vše spolu souivsí nějakým způsobem, který nám uniká.. Plán v plánech plánů...

Takže nás někdo vyzvedne,, to je bezva... Tudíž můžeme nyní jen čekat. "Jo..to jo" odpovím mu nakonec a sednu si na zastávku na lavičce. Nyní se dá opravdu jen čekat, jsem utahaná, potřebuji sprchu a kafe.. Zadržím zívnutí a koukám zamyšleně před sebe.

Košutka – u Rieglové
Amelie, Stela

Zase nějaká francouzská slova. Kdybych byla v šeru, možná bych jim i rozuměla, teď ale nemám páru, co asi tak nadává. Podle výrazu to nic pěkného nebude.
Nenávistně přimhouřím oči, mlčím. Přísahám, že až se vrátím na ústředí, řeknu Dášeně a Iloně, že Amelie je předělaný chlap. Rozšíří to jako požár.
Podívám se na dveře jako Francouzka. Pak mi poklesnou ramena a vydechnu, tvrdý výraz zmizí. Nech toho, Aneto. Připomenu si, že Amelie to nemá jednoduché a dnešní noc je vyčerpávající i pro ni. Nemyslí to zle, nesmím být tak zlá.

Vejde Ondřej a Amelie pokračuje ve svých jedovatostech. Nemůžu nic dělat, je to nadřízená a nemám si ani komu stěžovat. Nikoho by to nezajímalo. Zároveň k ní ale necítím příliš respektu, i když bych měla. Nenechá si nic vysvětlit, je jako Lucie nebo Ladislav. Jestli mě nepovažuje za rozumnou, což si vyslechnu vzápětí, lepší už to nebude.
Ohlédnu se přes rameno. Potom zpět na ty dva. Když se na mě nedívají, otočím se a zamířím bázlivě do koupelny. Lehce štítivě pozoruji stěny. Hory prádla. Je to jako když přijedu po čtrnácti dnech z tábora.
Přibližuji se k blůzce, natahuji k ní prsty. Do psí díry, to je krev! Vyjeknu v duchu, ale jsem jí tak fascinovaná, že ruku nestáhnu. Čapnu blůzku a zaměřím se na ni, vzpomenu si na amulet v ložnici, na výraz majitelky bytu a dvě postýlky v dětském pokoji. Jsem v podřepu, druhou rukou se opírám o vanu. Zavřu oči, abych se přestala dívat a začala vidět. Věštit. Vnímat důležité věci. Co se staly, nebo se mohou stát.

Obývák - Stela

"Ano, to říkáte všichni." oboří se Rieglová na Stelu. "Ale nikdy to nemyslíte vážně. Místo toho nás napadáte, vydíráte... doma taková spoušť..." Otře si slzy rukama. Na jejích rukou dokážeš poznat stopy po popáleninách. Nejspíš byly léčeny magií, ale ne úplně, kůže je ještě zarudlá a nejspíše jí zůstanou nějaké jizvy, pokud jí to někdo neošetří nějak lépe. "Proč jsme nemohli být jenom normální lidé... oba dva."

Svěsí hlavu a chvíli kouká do země, poté tichým hlasem pokračuje. "Já... zradila sem ho. Zradila sem Alfréda. Věřila jsem vám, myslela jsem... že to bude lepší. Ale nebylo. Vrátila jsem se tam. Nedávno. Hledala jsem ho. Alfréda. A ten kluk. Čekal tam na mě. Sledoval mě domů. Musela jsem... musela jsem se bránit-" Teď nějak nevíš, o čem to mluví. Mluví vůbec k tobě nebo svému vlastnímu svědomí.

"Ondra? Ondra je už tady?" vyhrkne když uslyší jeho jméno a rozhlíží se kolem, jako by snad čekala, že najednou vyleze zpoza závěsu nebo něco. Psychicky je očividně na dně, ale i tak zní, jako by ho očekávala s radostí. Ale tak rychle, jak pocítila radost, tak její emoce vystřídá strach a zoufalství. "Prosím, neříkejte mu to." Co mu nemáš říkat? "On to nesmí vědět." Rukama tě sevře kolem ramen, prsty tě doslova drtí a kdybys nebyla Jiná a obrateň, nejspíš bys vyjekla bolestí. Na tak malou ženu má překvapivou sílu. "Neříkejte mu, že jsem- že jsem zabíjela. Kvůli Alfrédovi. Abych ho ochránila. A ne jen jednou." Kouká ti do očí, jako kdyby v nich bylo ukryto vykoupení. "Potrestejte mě, ale ať se to on nedozví! PŘÍSAHEJ MI TO!" Ta poslední slova téměř vyjekne. "Přísahej mi." řekne již klidně. Ta slabá, vyděšená Rieglová je tatam. Teď tu stojí silná žena, která je schopna všeho, vrhnout se tu do boje s vámi všemi, pokud by to znamenalo zachránit své milované.

Tak nějak ale máš pocit, že bys radši tu starou Annu měla zpátky...

Chodba - Aneta

Po konverzaci s Amélií mimoděk nahlédneš do koupelny. Cítíš zápach špinavého prádla, kdoví kdy Rieglová vůbec naposledy prala, podle té kopy rozhozené u pračky je to už snad týden. Co tě ale zaujme je blůza zavěšená na vaně. Něčím je potřísněná... Krev? Už zaschlá. Rozhodně to nevypadá dobře. Možná by stálo za to zkusit nějaké věštění?

Chodba - Amélie

Ondra vejde dovnitř a tváří se zmateně. Na vyhulence nereaguje, od Amélie je na to zvyklý. "Hele, jak je na tom ségra?" zeptá se tě. Tak sestra... "Ok, možná je tu pár věcí, co sem měl ohlásit, ale... no, je to tak trochu komplikovaný." váhavě se usměje a očima těká k obývacímu pokoji, odkud Annu slyší. "Poslyš, žabo- Amélie. Co bys řekla na to, že mě s ní necháte chvilku o samotě, ať ji uklidním, a potom si promluvíme?" kouká na tebe psíma očima. Je vidět, že kdyby tu byl někdo slabší než ty, už jej odstrčí a rovnou se vyřítí uklidňovat Annu. Je ale rozumné jej za ní pouštět?

Nádraží - Laura, Ivan

Trafika je tedy zavřená a do automatu nemáš peníze. Poblíž je taky pekařství a restaurace, kolem kterých jste procházeli ještě s Jeriho ale tam už v tuhle hodinu není otevřeno. Pracovní doba v noci má prostě své nevýhody. Jeriho taky nikde nenajdeš. Sejdeš tedy po schodech zpět do vestibulu a nakonec vyjdeš před nádražní budovu. Tak se zdá, že jediné, co je tady ještě otevřené je blízká Večerka pod mostem. Taky začínáš ve vzduchu cítit nějaký náboj, energii, statickou elektřinu... Je to, jako kdyby měla za chvíli začít nějaká bouřka.

Ivan zahlédne Lauru před vchodem a dají si spolu sraz. Spolu si vše vyříkají. Laura Ivanovi tedy sdělí, že Jeriho na nádraží vyzvedla, ale když vystupovala z vlaku, tak ji začal otravovat nějaký upír. Potom spolu s Jeriho šli pryč z nádraží, ale ta najednou někam zmizela. A taky, že už nejspíš z toho nedostatku sušenek šílí, protože na moment tady na nádraží zahlédla Terezu Dvořákovou, která má být nezvěstná...

Pokud se Ivan podívá do šera, může si všimnout tří bodů nabitých silnou energií (4). Ta nejsilnější, blízko toho víru jde ze střechy, poté jsou někde napravo a nalevo další, slabší (přesné místo určit nedokáže). Všechna tři místa jsou spojena tenkými, stříbrnými vlákny, která v šeru jakoby tvoří trojúhelník. Více zjistit nedokáže, ovšem je jasné, že se tady děje něco velkého. Na nějakou přirozenou událost to nevypadá. Dokonce i normální lidé to začínají cítit a nálada na nádraží klesne ještě níže, než předtím.

Najednou Ivan v šeru někde poblíž toho energetického bodu napravo zahlédne nějaký matný záblesk energie. Nějaké kouzlo? Dost silné, když bylo vidět až sem.

Nádraží - Podchod - Lucie

Šla jsi tedy dále za nimi, maskovaná v šeru a se štítem. Je to dost energeticky náročné a bohužel A i kdyby byla, nejspíš by bylo dost obtížné si "cucnout" bez toho, aby si toho všimli temní. Zatím jsi stále při síle, ale pokud dojde na boj, tak budeš potřebovat každou kapku. Mezitím ti přijde další SMS od Ladislava.

"UPIRI LOVI NA DOUBRAVCE. NEMOHU TED NIKOHO POSTRADAT. IRENA ZKUSI NEKOHO SEHNAT. NECEKEJ ZAZRAKY. A BUD OPATRNA."

Zdá se tedy, že na posilu složenou ze zkušených operativců tedy můžeš zapomenout. Ale třeba se někoho i tak dočkáš? Protože je se tu na to tak koukáš, sama to tu rozhodně nezvládneš.

Temní mezitím vyjdou po schodech na poslední nástupiště, kde si je konečně můžeš lépe prohlédnout. Mág má na sobě šedivou mikinu s kapucí, která mu skrývá obličej a na sobě tepláky. Vědma, to je taková typická mladá gotička. V šeru sice barvy nejdou moc dobře poznat, ale i tak je ti jasné, že je celá v černém, na sobě převážně kožené věci a na nohách boty s řetízky a tak vysokými podpatky až je zázrak, že v tom vůbec dokáže chodit.

Jak mág, tak vědma v šeru září díky několika amuletům a magickým předmětům, nejspíš hůlkám a podobným věcem. Nic z toho není extra silné, ale rozhodně jsou dobře vybaveni. Hlavně vědma, zdá se, že náhrdelník a náušnice z ostrých kousků kovu nejsou jenom módním doplňkem, ale magickými předměty. Dokonce i ve vlasech a nehtech má uloženou energii. Co se týče upírů, tak ani jeden není registrovaný. Skupinka míří po kolejích dál, nakonec za zajdou až za vyřazenou vlakovou soupravu. Sebastian se mezitím někde ztratí.

Stále je sleduješ v šeru a snažíš se, aby si tě nevšimli. (2) Potom si toho ale všimneš. Mimoděk pohlédneš na třetí nástupiště a tam jej znovu uvidíš. Sebastiana. Dívá se přímo na tebe a tentokrát je ti jasné, že si všiml i on tebe. Jak dlouho o tobě vůbec ví? Přísaháš, že na té jeho perfektně vymodelované tváři vidíš náznak škodolibého úsměvu, ale možná se ti to jen zdá...
Každopádně, trvá to jen chvíli, v mžiku se Sebastian zase ztratí a v šeru se zableskne. Kouzlo Blesk. Tvůj štít to naštěstí vydrží (9), ale byla to fakt pecka. Pohlédneš na skupinku temných s Terezou a všimneš si vědmy, která na tebe míří hůlkou. Očividně to byla ona, kdo na tebe zaútočil. Hůlka je ale již vybitá, očividně na tebe vytasila hned to nejsilnější, co má.

Ještě jsi se nevzpamatovala z toho, co na tebe vytasila vědma a už to jde ráz naráz. Upíři vstoupí do šera a přímo se na tebe vyřítí, jejich lačné pohledy prozrazují, že mají chuť na krev, vědma mezitím vytahuje nějaký další magický předmět. A Tereza... ta po tobě vrhne ohnivou kouli. Znáš ji, při prvotním školení Noční Hlídky měla vůbec problém seslat kletbu nebo nějaké bojové kouzlo. Upřímně pochybuješ, že by něčeho takového byla normálně schopná. Všimneš si, že na tu chvíli, co sbírala energii na kouzlo se díra v šeru naplnila temnou energií. Energií, která přichází odjinud...

Mág tam mezitím začne něco čmárat, energie z jeho amuletů se rapidně spotřebovává. Nakonec jej obklopí v šeru stříbřitá koule. A další stříbrné, téměř průsvitné linie se linou z toho místa, kde stojí a míří do magického víru, který se zhmotňuje nad střechou nádražní budovy.

Vítejte na párty aneb dárek pro Stelu

Kouzlo neškodně sjede po mém štítu,ale já vidím že Rieglovou tohle kouzlo stálo spoustu sil podle toho kolik do toho dala.
Vybaví se mi jiná i když tehdy to bylo horší protože kouzlo nesjelo neškodně v jiskřičkách po mém štítu jako ...
Zavrtím hlavou protože teď není čas vzpomínat, ale vzpomínkám se asi neubráním. Netušila jsem že mi bude stýskat po mládi v okupované Francii. hezká klidná hlídka když se upíři rozhodnou využít situace a vydají na nepovolený lov (a teď nemyslím jen trochu pustit žilou). Zavrtím hlavou zvednu displej a přejedu po něm dvěma prsty. Překvapím mně že má Ondru v rychlé volbě, ale to nemusí nic znamenat. Ondra to zvedne překvapivě rychle, ale to jsem čekala když volám odsud.
Tedy pokud není její manžel poněkud žárlivý, ale zde to asi nebude ten případ.
„Nemusíš tak řvát ty vyhulenče.“oznámím mu překvapivě klidně a potom když mu všechno sdělím a on zavěsí rozhlédnu se kolem a rozhodnu se využít tuhle situaci k jedné věci než přijde Ondra. Vstoupím do Šera aby mně ostatní neslyšeli, nadechnu se a začnu křičet. Křičím tak nahlas že se to line snad celou první hladinou až se mech otřásá a když vystoupím z Šera uslyším další křik to když na Rieglovolu přišel další hysterický záchvat. Když přijde Aneta tak po jejím prohlášení zvednu pohled ke stropu k místům kde je nad ním nebe a pronesu:
„S`il vous plaît, donnez-moi de la force.(Prosím,prosím dej mi sílu.)“
Potom se otočím k Anetě a dodám:
„Dobrá a co dál to se vaše výřečnost omezuje jen na ...“do mého proslovu poněkud důrazně vstoupí zvonek a já se naštvaně podívám ke dveřím.
„Dobrá počkejte tu otevřu Ondovi a pak tam půjdeme spolu.“
Nato otevřu a oslovím Ondru který stojí za dveřmi.
„Ahoj vítej na party prokletých došlo nám pití,brambůrky i zdravý rozum.“
Přejedu si rukou po čele a pak dodám:
„Dobrá,ale teď vážně brzy uvidíš s čím musím pracovat.Stela je v obýváku a uklidňuje Annu aspoň že tu je někdo rozumný.“

Stejně si koupím sušenku

Trafika zavřela a já jsem zůstala bez mé sušenky, tudíž jsem se chvilku dívala po okolí a našla automat! Hahá! Ale... pak jsem si uvědomila jednu smutnou skutečnost. Když jsem se podívala do peněženky, tak jsem tam nenašla žádné drobné, jen papírové. "Ksakru, snad Ivan bude mít," usykla jsem si pro sebe a zavolala Ivanovi, kterému jsem řekla tedy co a jak plus též to, že jsem zahlédla tu hledanou osobu. Navíc tam bylo dodáno: "Jo a... máš prosím-tě na rozměnění?" Po tom mi to bylo típnuto, díky naléhavosti této situace.
Vydala jsem se tedy za ním, při tom poslouchala nějakou hudbu a sem tam jsem se podívala do šera, abych věděla, jak na tom jsme. Jeriho byla pryč a nyní jsme měli problém, zase a další. Možná práce na centrále nebyla zas tak zlá? Vyslýchání mne bavilo, ale tam mne již nepustí, ach jo, promnula jsem si oči a pokračovala v chůzi vůči danému místu. Třeba to nebude nic závažné a budeme moci přejít k něčemu důležitějšímu, jako třeba získání mé sušenky!

Nádraží

Nic. Prázdno. Co se s Terezou stalo? Trochu mě to znervózňuje, ale uklidňuje mě to, že se brzy objeví další operativci. Ať se děje co se dějě, ve skupině se to vždy táhne lépe, když víte, že se na ty ostatní dá spolehnout. Kde jsou momentálně Ivan a Laura netuším, ale snad si někde nanakopnou palec, protože Filípek by z toho rozhodně obvinil mě.

V tu chvíli si všimnu Sebastiana a zamračím se. Co tady dělá tenhle? Jeho přítomnost mě rozhodně neuklidní, kor když se snaží maskovat svou auru. Auru zamaskuješ, ale ten ksich ne, Sebastiane, pomyslím si, ale stále pronásleduju Terezu.

Že tu nejvyšší upír není náhodou je mi jasné, hlavně když se objeví další dva upíři, kteří se vydají do podchodu za Terezou a dalšími dvěma Temnými. Zatraceně. Tohle je perfektní past, ale nemůžu nechat Terezu jen tak zmizet. Ponořím se hlouběji do šera a vrhnu na sebe štít, než se vydám do podchodu a jsem připravená na boj.