Košutka – u Rieglové
Amelie, Stela

Rozhlížím se okolo a zaráží mě, že mohla jít spát s tím, že má v bytě takový nepořádek. Přestože za něj nemůže. Hledám v paměti, jestli nám Ladislav prozradil, že Rieglová podala hlášení o útoku v jejím bytě. Proč by to neohlásila? Nejspíš to jen nevíme. Nebo si tu sama zkoušela nějaká zaklínadla, rozházela si byt, aby se celý den nenudila, když bude čekat na manžela?
Vyjukaně hledám stopy magie, které jsou tu všude. Možná i taková malá manželská hádka. Znáte to, házení věcmi, plameny, rozbité obrazy. Nesklopené záchodové prkénko dokáže pěkně pokazit den.

Vydám se dál, až k rozbitým dveřím do ložnice. To muselo být divoké usmiřovací mazlení.
Nakouknu a nestačím se divit. Trefa. Skrčím se k amuletu, podívám se vedle na bojovou hůlku. Natáhnu ruku, že si amulet vezmu, ale pak se zarazím. Nebude Rieglová naštvaná? Nebudu mít z toho problém? A všimne si vůbec, že něco chybí, v takovém bordelu? Jelikož je amulet trochu zapečený do lina, vytáhnu mobil.
Napíšu zprávu poslednímu číslu, které mi volalo, Vladimírovi. Chtěl přece dát vědět, ne? Vlastně mám docela strach sama cokoli udělat. S Temným na zastávce jsme nic nezjistily, i Stela dostala výprask, na ústředí hlídky jsem dostala výtku i za malou iniciativu. Takže radši napíšu do zprávy, že druhá část amuletu tady je, že jsem ji našla. Odešlu a ohlédnu se k chodbě. Někdo jde. Je to ten světlý, kterého jsem cítila před chvílí?

Přecupitám zpátky do chodby a zírám na vchodové dveře. Letmo se ohlédnu k obýváku, pak zase zpět. Stela mluví s Annou, proto se otočím na Amelii, která je v chodbě se mnou.
„Kdo je to?“ zeptám se jí tiše, když slyším, že je někdo za dveřmi. „A volal mi Vladimír, měla jsem se podívat po amuletu a ten je v ložnici!“ dodám dychtivě a dál radši nic neříkám. Amelie mi nepřipadá moc spokojená. Cítím podraz.

Bláznivá ženská

Byt Rieglové

Hlavně v klidu. Nezvedat hlas a nenechat se vyprovokovat, dvě na sebe křičící ženské teď nepotřebujeme. Navíc by to ani nic nevyřešilo, což vím z osobních zkušeností. Moje hádky s mámou bývaly legendární, dokázaly jsme na sebe pořvávat desítky minut a to zcela bez jediného výsledku. Pokud nepočítáte slzy a otce zavřeného ve své pracovně. Ehm, krásný rodinný život.
"Paní Rieglová...Anno..." Přemýšlím na co reagovat jako první. Říct jí důkazy, které proti jejímu manželovi máme? To není dobrý nápad, není při smyslech natolik, aby dokázala pochopit racionální argumenty. To taky znám. Mívám to podobně.
"Zkuste se zhluboka nadechnout. Všechno to bude v pořádku, uvidíte. Jen jsme se přišli zeptat, co se vlastně děje. Kdo jiný by to měl vědět lépe než vy." Snažím se mluvit konejšivým, tišším hlasem, ruce pozvednuté ve smířlivém gestu, polštář letící mým směrem nechávám spadnout k zemi.
"Co se posadit? Udělá se vám lépe. Vám i vašemu dítěti. Pak si můžeme v klidu popovídat, vy nám můžete říci, co si o tom myslíte. Je to váš muž a potřebuje někoho, kdo ho bude obhajovat." Ať je pravda jakákoliv, nebude to tak jednoduché, kdo ví do čeho se chudák Alfréd připletl. "A můžete mi věřit v tom, že vám nikdo nevyčítá, že jste se zamilovala do Temného. To přeci nejde ovlivnit, ne?" Je to jen vystresovaná, těhotná ženská, se kterou si pohrávají emoce a my k ní musíme takhle přistupovat. Musíme být ti v klidu, ti dospělí. Vidíte? Umím být dospělá!
Ono to teď se srovnání s Annou není ani tak těžké.

Ode dveří uslyším zazvonění. Ondra? Ještě ten nám tady scházel. Mám toho kluka ráda, fakt jo, je s ním zábava a tak, kamkoliv se dostane, rozpoutá chaos, což máme společné, dejte ale všechny naše povahy a Annu do jedné místnosti a hrozí výbuch. Velký výbuch.
Bude legrace. To nepochybně. "Koukejte, to bude Ondra, že ano? Tomu věříte, je to náš kolega a ...kamarád." Pokud se tohle slovo dá použít pro popis našeho "vztahu". "Zhluboka dýchejte a bude to v klidu." To na mě vždycky zkoušel táta, když jsem měla nějaký závažný problém, který jsem musela dát najevo. Hlasitě najevo. Nikdy to moc nefungovalo, ale kdo ví, třeba je Anna z jiného těsta.

Byt Rieglové na Košutce - Amélie, Stela

Stela začne skládat talíře dohromady v šeru. Jde jí to od ruky, naštěstí jich nespadlo tolik, i tak by ale někdo měl říct Rieglové, ať je nevrší až do tak velkých komínků. Bohužel všechny opravit nestihne, řev Rieglové a následný výbuch a záblesk z toho, jak ohnivé kuličky od Rieglové zasáhly štít Amélie ji přesvědčí o tom, že teď asi má lepší věci na práci než starat se o to, aby měla Rieglová na co nakládat ty své bio-pochutiny, a tak radši opravené talíře nechá na zemi spolu se střepy z těch rozbitých a vydá se do obýváku.

Amélie se dokázala ubránit štítem bez jakýchkoliv zranění (5), i tak ale měla co dělat, aby se udržela na nohou. Rieglovou to kouzlo ale očividně stálo mnoho sil. Padne na gauč a ztěžka oddechuje. Jestli předtím vypadala špatně, teď je zřejmě na pokraji zhroucení. Chudák kočka je stále schovaná pod křeslem, nevyčuhuje z ní ani chlup.

Amélie mezitím zvedne telefon Rieglové ze země. Je stále funkční, má jen po pádu na zem trochu nakřáplý displej, což Amélie v průběhu jedné vteřiny spraví. Číslo na Ondřeje je na něm již navoleno. Má ho dokonce jako rychlou volbu, stejně jako svého muže. Snad to nevzal jako náznak nevěry. Spolu s mobilem odejde zpátky do chodby, aby si jí Rieglová nevšimla a zavolá Ondřejovi z jejího mobilu. Ten to zvedne téměř okamžitě.

"Anno, seš v pořádku?" vyhrkne do telefonu, ovšem dost brzo si uvědomí, že nemluví s Rieglovou. "Počkat, žabožroutko, co ty tam děláš?" zařve do telefonu, tak že to může slyšet i Stela. "Takže ty si ta ženská z hlídky s divným přízvukem? Co se to tam doprdele stalo? A kdo tam s tebou je?" Poté, co mu Amélie odpoví ještě dodá. "Sem před barákem, jdu nahoru, tak mi pak otevřete." Ano, ačkoliv Ondra se dokáže dostat do druhé hladiny Šera, tento byt je chráněný před vniknutím Jinými a tak jednoduché by to nebylo.



Mezitím co Amélie telefonuje, Stela se věnuje Anně. Na gauči je ustláno, dva polštáře a deka místo peřiny. Buď tady někdo přespával nebo tam spala samotná Rieglová. Ta se mezitím trochu vzpamatuje. Vyděšeně hledí na Stelu a poslouchá, co jí říká (1). Stelino konejšení se ale očividně nemá takový účinek, jaký by si přála. Zděšení sice pomine, ale ihned jej vystřídá vztek, který rozhodně není způsoben příliš úzkými kalhotami. "Co jste to za lidi?!" zavřeští Anna. "Nejdřív mi lžete. Potom sem vejdete a začnete... začnete tu kydat hnůj na mého muže! Říkáte, že unáší a napadá, vraždí a... a já nevím, co ještě!" rozhodí bezmocně rukama a po tváři se jí začnou koulet slzy. "Jestli někdy dělal věci, které neměl, tak jen proto, že ho k tomu donutili!" řve na Stelu, najednou najde svou ztracenou sílu, zvedne se z gauče a hodí po ní jeden z polštářů, poté ovšem znovu klesne na gauč jako hadrová panenka.

"Já... čekala jsem, že jste ho našli... možná by byl zatčený, za nějaké pitomé amulety, ale v pořádku." dodá již tiše. "Potom, co jsem volala Ondrovi s tím, co jsem našla ráno doma, když sem se vrátila... já... bála jsem se, že ho unesli. Že mu něco udělali. A když jste přišli... čekala sem aspoň nějaké dobré zprávy... Ale ne, vy tu z něj místo toho děláte toho nejhoršího chlapa na světě! Místo toho, abyste ho hledali, tak se snažíte pošpinit jeho jméno! Já Alféda miluju! To si nezaslouží!" skoro zašeptá. "Alfréd měl nakonec pravdu, celá ta vaše Dohoda, hlídky... to nestojí za nic! I tak ale do té hlídky chtěl jít... kvůli mě." dodá plačtivě. "Kvůli dětem... A já ho zradila..."

Potom pohlédne na Stelu. "Dobře jsem si všimla, jak ses na mě dívala, ty i ta druhá. Nemůžete přenést přes srdce to, že můj muž je temný. Je to tak, že?" Není jisté, zda očekává odpověď.

Mezitím se ozve klepání na dveře, ovšem Rieglová jej neregistruje, pouze nepřítomně zírá na Stelu. Amélie, která je na chodbě ale pozná Ondrův hlas, dožadující se otevření dveří.

Byt Rieglové - Ložnice - Aneta

Zatímco Stela ještě skládá dohromady talíře v šeru, ty vystartuješ z kuchyně a co chvíli nahlížíš do šera a sleduješ pravděpodobnostní linie. A že jich tu je pěkná změť. Projdeš kolem vchodových dveří a míříš na opačnou stranu než Amélie se Stelou. Projdeš kolem několika dveří a zjistíš, že tato část bytu není tak dobře uklizená, jako ta, ve které jste dosud byli. Naopak, na několika místech jsou roztržené tapety, na dalším to vypadá, jako by to bylo ohořelé, obraz na zdi je nakřivo... vlastně to tu vypadá, jako by se tu odehrála nějaká bitva. Cítíš stopy magie, v šeru ještě viditelné. Spousta stop po kouzlech. (3) Nedokážeš určit, co za kouzla to bylo, ani přesný čas, kdy byla seslána, ani nic jiného... Ať už to byl kdokoliv, buď se nenamáhal s "úklidem" v šeru nebo na to neměl čas.

Změť pravděpodobnostních linií se tímto místem vine a proplétá. Rozhodně je to místo, kde se stalo něco zajímavého. Rozhodně by to stálo za prošetření, možná bys mohla najít nějakou vizi a zjistit, co přesně se tu stalo?.

Pokračuješ dále, až na druhý konec chodby. Tam si všimneš vchodu do ložnice, dveře jsou vyraženy z pantů. Pokud na chodbě byly cítit stopy magie, tak tady to je jako by se tu kdysi odehrál nějaký bojový dril noční hlídky. Skříně jsou roztřískané na cimpr campr, postel vypadá, jako by na ni skočil dvou tunový hroch, po zemi se válí střepy, stěny jsou ohořelé. Pravděpodobnostní linie tě zavedou až k zvláštnímu předmětu na podlaze. (10) Amulet, podobný tomu, co měl ten blonďák na zastávce. Zpola zapečený do linolea. Vybitý, ale stále se kolem něj vinou pravděpodobnostní linie. Také si můžeš všimnout nějaké hůlky poblíž postele, stále je v ní trochu energie, nejspíše je nabitá nějakým bojovým kouzlem... a dalších amuletů, stejného typu jako ten v podlaze. Asi tři, také vybité, Riegl si je očividně schovával v nočním stolku, z kterého už toho moc nezbylo. Pří prohlížení pravděpodobnostních liniích také mimochodem zaregistruješ, že se sem něco blíží, ale co přesně, to ti je zatím záhadou (2).

No teda...to bude zajímavé
Zachary

Poslouchal jsem Žanetu, jak nás pozívá na akci. Něco ve mě se pohnulo a tlačilo na páku s nápisem ZAMÍTÁ SE, pak druhé něco to první odhodilo někam stranou a škuplo za páku JDU TAM! Připálil sem Žanetě slimku a sám si vytáhl další cigáro. Ani už nevím kolikáté, a teď mi je to jedno. Pak jsem zaslechl Zachyho hlas. CO se mu nelíbí? Vždyť o nic nejde. Jen jdeme prověřit, jestli je všechno v pořádku a nedělají žádné kraviny. I tak jsem ale přikývl, že rozumím. Trochu mě ten jeho hlas vrátil na zem. Bože...já jsem kretén. Ale i tak jsme za ní šli. Jsme holt idioti.

"Já jsem spíše na tequilu. Ale víno mi zní jako lepší přípitek." usmál jsem se. Musel jsem se hodně soustředit, abych se udržel na zemi a neodletěl myšlenkama někam do oblak.
Došli jsme až před dveře jednoho bytu, které se samy otevřely. Tedy samy...otevřela je Žanetina spolubydlící. Skoro tak krásná jako Žaneta. Taky sukuba, ale o něco slabší. Lehce jsem drcl do Zachyho a usmál se. Ani nevím proč jsem to udělal. Snad abych nevypadal podezřele a ona měla stále pocit, že jsem ji propadl? Nebo jsem se fakt na něco těšil?
"Ahoj," zvedl jsem ruku v pozdravu. "Tohle je Zachary a já jsem David." představil jsem nás, jelikož Zachy moc nevypadal na to, že by chtěl promluvit. Nebo chtěl? Nevím.
"Snad se nás moc nebojíš. Jsme hodní hoši." usmál jsem se a lehce nahnul hlavu na stranu.
"To jsou Queeni?" zeptal jsem se a když nás pozvala dovnitř, šel jsem jako první.
"Páni....pěkný" hvízl jsem, když jsem vešel dovnitř a doslova viděl tu naladěnou atmosféru. Tohle moc nevypadá jako oslava úspěšného složení zkoušky. Tedy pokud Pavel není přihřátý.

Stav ohrožení aneb jak asi současnou situaci vidí Rieglová
Jak jsem očekávala tak to volá Ondra,ale co s tím má on společného?Ovšem vypadá to že jí její odpověď neuspokojila.Potom si však všimnu kočky a kočka si všimne mně a jako každé zvíře by mně brala jako něco nepřirozeného i za běžné situace což tahle není.
Proto se třeba nemůžu projet na koni.
A jako by to nestačilo tak Rieglové dojde že i když ona mně nevidí její kočka ano.A opět na ní jde hysterický záchvat podpořený hlukem z kuchyně.Vzhledem k situaci jenom protočím oči a napadne mně kde ve větě Hned se vrátím zatím si dejte kávu a sušenky našli výzvu aby jí začali demolovat kuchyň.
Tohle by byla obtížná situace i když bych neměla špatnou náladu a nebyla obklopena ignoranty.
Kočka se schová pod křeslo a já bych si v současné situaci ráda zanadávala.Potom začne vytvářet kouzlo které je docela slabé, vydržela jsem kletbu mnohem silnější Ignis ovšem to jsem měla štít.Doufám že se mi ho povede vytvořit včas jinak nebude zraněna jen má pýcha.A skutečně se to povede ovšem to že útok neměl kýžený účinek jí asi na klidu moc nepřidá.
Pokud se teď objevím mohla by se zhroutit.Bon sang tohle je situace.
Ale to se už Stela ujme situace a já se rozhodnu zavolat Ondrovi,zcela jistě ho tahle situace ... no řekněme znepokojila a tak bude lepší když ho uklidním.Tak zvednu mobil a vytočím Ondrovo číslo a doufám že mi to zvedne.Pokud se to stane tak ihned začnu.
„D`accord Ondro poslouchej mně to jsem já Amelie.Jsme teď s Anetou a Stelou u Rieglové abychom něco zjistili o jejím manželovi.Situace je obtížná i kdybych nebyla obklopena ignoranty kteří pokud jim řeknu zatím si dejte kávu a sušenky to pochopí tak že jí mají jít demolovat kuchyň.“odfouknu a počkám pokud mi k tomu Ondra nebude chtít něco říct.

Valcha - Špatné Zprávy - Lenka, Patrik

Cesta k autobusové zastávce byla dlouhá, hlavně proto, že Markovi se šerem nechtělo, už takhle je docela vyflusnutý. Při pohledu na hodinky si uvědomíte, že již tak 10 minut jste měli být z hlídky zpátky na ústředí a sepisovat hlášení. Už předtím jste měli docela zpoždění, protože Ondřej to celé bral tím svým typickým pohodovým tempem, popoháněl vás jen proto, že ho to bavilo. Jistě, s jeho autíčkem a řidičskými schopnostmi byste to i tak zvládli načas, on tu ale jaksi není, a tak to nestihnete pokud se najednou nenaučíte cestovat časem. Ale proč se nad tím stresovat. Však to hlášení počká a stejně budete muset čekat na noční spoj nebo jít pěškobusem, snad i pomocí šera...

Najednou Markovi zazvoní telefon a ten ho s otráveným výrazem ve tváři ho vyndá z kapsy. "Třeba to bude Ondra s tím, že tohle celý byl jen blbej vtip." zavtipkuje, ale když se podívá na číslo volajícího tak už z jeho výrazu poznáte, že to tak nebude. "Čau Ireno! No, von tady tak nějak... no, neni tady." řekne nervózně do telefonu. "No, prostě se zdejchnul a odfrčel si někam pryč si s tím svým fárem!" mávne bezradně rukou, jako by ho Irena mohla skrz ten telefon vidět. "Počkat, co? Jaká katastrofa? To snad přeháníš, ne..."

Následnou chvíli tam Marek jen tak stojí a poslouchá, vykulí oči s každým slovem Ireny stále více bledne. "Aha, takže nepřeháníš..." skoro zašeptá a poslouchá dál. Sice nedokážete rozpoznat, co mu přesně Irena říká, rozhodně zní velice nervózně a vyděšeně.

"Takže to ještě neni všechno... super." procedí skrz zuby. "No, to asi bude problém. Bez auta se tak nějak nemáme tam jak dostat. Teda aspoň ne dřív než za hodinu... Dobře, čekám." Chvíli se nic neděje, potom se zase ozve Irena. "Ok, sme ještě na Valše, na autobusový zastávce U Prodejny. Tak ať nás tam vyzvedne." S tímhle zaklapne mobil a ihned se otočí k vám.

"Hele lidi, průser. Víš, jak tady nějaký magoři unášej světlý? No, v průběhu poslední hodiny bylo hlášeno pár dalších podobnejch incidentů. Ztratili se i další hlídkaři. Navíc si partička upírů na Doubravce v ulicích prej uspořádala nějakej velkej hon nebo co. Většina z hlídky právě vyráží je pochytat, včetně samotnýho šéfa."

Upíří hon... je pravda, že s upíry tu jsou problémy, ale že by tu měli nějaký organizovaný nelegální lov, to se tu moc často nestává. Občas si tu nějaká partička upírů na výletě ze zahraničí rozhodně nějak si trochu "povyrazit"... ovšem pokud tam tentokrát jde i samotný Ladislav, tak to tentokrát museli víc než jen trochu přehnat.
A to se zmizením dalších hlídkařů... už takhle byli na seznamu nezvěstných tři lidé. To, že by se ještě měl rozšířit je jako něco z vašich nejhorších nočních můr.

"A my máme jet na hlavní nádraží kde se podle Ireny taky něco děje. Prej je tady poblíž Karel Liška, tak tu na něj máme počkat a on už nás vyzvedne..." Dodá jakoby mimochodem a nepřitomně na vás zírá. Očividně má problém ten přehršel informací nějak pobrat. "Síla, co?"

Však jsem to říkal, komplikace přicházejí

parkoviště u nádraží -> směr k nádražní budově

Všimnu si toho, jen co ukončím telefonní hovor. Předtím jsem to musel přehlédnout nebo na to nemít dostatek sil, kdo ví, rozhodně jsem však byl spokojenější. Ať ten vír patří k čemukoliv, ke komukoliv, nebude to mít hezké následky.
Skvěle. Hlavně žádnou paniku!
Všechno pěkně popořadě a v klidu, není to ani tolik velké a černá smršť určitě vypadá jinak. Jsem si tím jist. Asi tak na šedesát procent.
Co tu tedy máme? Vír tvořený energií? Točící se, proudící - někam? Buď si musí energii odněkud brát nebo jí někam posílat, takto z dálky se mi však nedaří určit, kde je to místo.
Musím blíže.
Ale co Laura? Sraz jsme si dali u auta a - ehm, naposledy, co jsem jí viděl, mířila na nástupiště, tedy skrz nádražní budovu. Pokud půjdu nejbližší cestou tam, neměli bychom se minout.
Navíc si toho taky všimne. Musí.
Pro jistotu však opět vytáčím její telefonní číslo, abych jí sdělil, co vidím. Proč? Sdílené obavy jsou poloviční obavy, nebo tak nějak. Hlavně se chci ujistit, že se jí náhodou nepodaří vstoupit přímo pod to či nějaká podobná věc, co by mohla vyústit v tragédii. Tři ztracení hlídkaři v pohodě stačí.
"Lauro? Kde teď jsi? U budovy je energetický vír, vidíš ho taky?" S mobilem u ucha si to mířím k nádraží, tu a tam mrknu do Šera, abych se ujistil, že jdu správně. "Měli bychom se na to podívat, ale zároveň si udržet bezpečnou vzdálenost. Za chvíli jsem tam."

Košutka – u Rieglové
Amelie, Stela

Přistane přede mnou šálek kávy. Zvednu hlavu a na Annu se křečovitě usměji, kávu zamíchám lžičkou.
Nakláním se do strany, abych viděla, že naše hostitelka opravdu odchází. Na Amelii se ironicky usměji a zvednu palec, že je všechno tak, jak říká. Tak určitě, šéfe. Stela se mezitím vrhne do prohledávání. Snažím se zadržet smích, jednou si dám radši ruku před pusu, abych nezačala chrochtat.

Dobře se bavím, ale než stačím odpovědět, zavolá mi Vladimír.
Ujistím ho, že se po amuletu podívám a zamyšleně telefon zase schovám do kapsy.
Zvednu oči, zarazím se na Stele. Vylekaně se nadechnu a vykulím oči. „Stelo!“ stihnu vykřiknout a vyskočím na nohy. Bohužel, to už jsou talíře rozbité a obrateňka se bouchne ještě do stolu, aby toho nebylo málo. Couvnu v už tak malé kuchyňce a naskočí mi husí kůže z toho všeho trapasu a představy, jak to vysvětlíme.

„Žiješ?“ vydechnu přiškrceně. Stela ale zareaguje mnohem lépe, protože se snaží talíře dát zpátky do původního stavu. Tuhle schopnost využívám velice ráda a jak mi můj učitel řekl, je to ze začátku normální. Časem se naučím vycítit, jestli se něco rozbije předem a pak tomu už můžu rovnou zabránit. Než k tomu dojde, budu si užívat svých superhrdinovských schopností.
Zamrkám na Stelu, přikývnu: „Běž, hned jsem tam, volal Vladimír, musím se po něčem podívat. Po amuletu,“ oznámím jí rychle a vyjdu z kuchyňky. Snažím se najít druhou část amuletu, o které mi řekl Vladimír. Nesnažím se jít šerem, ale koukám do něj, abych viděla linie, které mě vedou k předmětu.
Hned potom jim musím jít pomoct uklidnit Rieglovou, protože vidím, že za chvíli tu nebudeme sami, ale hledání amuletu mi přijde důležitější.

Nádraží – Ivan, Laura

Laura bohužel už z dálky vidí, že otrávený trafikant už zavřel, takže zůstane bez sušenky. Jeriho se stále neobjevuje, i když jste ji vyzvedli. Bylo by od ní fajn, kdyby se ukázala na ústředí, snad se brzy ukáže. To je ale noc.

Naopak Ivan se osvěžil trochou síly od kuřáka, který se zachmuřil a vydal se dál od nádraží. Asi zase někoho otravovat. Zvoní ti telefon od Laury a tak se domluvíte na schůzce. Když skončíte, pěkně si zanadáváš v duchu na šero a tam tě to trkne.
Vzpomeneš si, že jediná síla v okolí nebyla pouze od kuřáka, ale že jsi něco periferním viděním zahlédl i u nádražní budovy. Možná to zapříčinilo získání trochu čerstvé síly, možná to tam předtím ještě nebylo.
Podíváš se do šera tedy znovu a všimneš si, že nad nádražní budovou se začíná cosi vytvářet. Rozpoznáš vír, energický vír, není příliš velký, ale rotuje, to vidíš jasně. Nevidíš jestli má vlastníka, rozhodně tam ale nějaká magická energie proudí. Není na nikoho namířená, ale nevypadá, že by se chtěla vypařit a být neškodná.

Chaos a talíře

byt Rieglové

"Ona bude fakt skvělou biomatkou! Cizrna. Bulgur. Pšenice. Oves. Biomrkev. Bio...biovšechno. Už chápu, proč se její manžel dal na zcestí, tohle musí stát majlant." Komentuji své nálezy nahlas, protože jsou věci, které nemohou být přehlídnuty bez patřičné poznámky. Docela mi je té paní líto a to nejenom protože se trápí kvůli manžílkovi. Anna musí mít problémů spoustu, když se je rozhodla řešit zdravou stravou.
"Až se jí narodí prcek, bude zapřísáhlou odpůrkyní očkování." To je zcela očividné a smutné. I já vím, jak je očkování pro lidi prospěšné a to nemám v tomhle ohledu vůbec žádné znalosti. Ale co, když jsou hloupí...

"Volal někdo důle..." Větu nestihnu doříct, protože po otevření šuplíku následuje chaos. Dvířka mi zůstanou v rukou, talíře letí - a jen tak tak stihnu uhnout, načež škobrtnu o židli a narazím do stolu. Au.
"Dělá si ze mě někdo prdel?" Skoro vykřiknu, jak mě tahle situace naštvala. Bolí mě zadek, do kterého jsem se bouchla o roh toho proklatého stolu, talíře se rozflákají na malé kousky a do toho všeho se začíná ozývat řev. Ajéje, že by nám Amálka něco pokazila? Nebo Annu naštval hluk rozbíjejících se talířů?

Takovou radost nikomu neudělám. Hned sklouznu do Šera, kde mají talíře ještě svůj otisk. Pokud je chci spravit, musím co nejrychleji. Není to poprvé, co něco podobného provádím, protože, upřímně, není týdne, kdy by se mi nepodařilo cosi rozbít. To víte, ty nešťastné náhody.
Ať už se mi to povede či nikoliv, jdu zpátky ze Šera a pohled mi sklouzne nejprve ke dveřím, pak k Anetě. "Asi bychom jí měli uklidnit. Ona naše francouzská dáma nevypadala jako dvakrát empatický člověk..." Anna potřebuje uklidnění, objetí, jistotu, hlavně ne rozumné argumenty.
"Anno? Paní Rieglová, všechno bude v pořádku, jsme tu abychom vám pomohli, nechceme vám ublížit." Zvolám už v kuchyni, i když je možné, že mě přes vlastní záchvat neuslyší. Mířím si to ale za ní, kuchyň nekuchyň. Vždycky můžu říct, že jsem jen hledala ty sušenky. Což jsem dělala. Víceméně.