Stále v autě

Ivan

Beze slova jsem hleděla na displej mobilu, kde se odehrávalo, něco strašného. Amélii, tu ženu z videa, jsem znala jen z doslechu, při večerní schůzce u šéfa v kanclu hned po naší super akci na nádraží se nedostavila, načež to okomentovali jen slovy, že obvykle nechodí pozdě a její tvář mi nepřišla známá. To, že bych ji míjela na ústředí, jsem ale vyloučit nemohla.
Netrpělivě jsem vytrhla Vlastimilovi telefon z ruky. Řev byl snad o to horší, když Hrubý skoro hrdě zahlásil, že není jediným, kdo tak dopadl. Možná protože to sdělovalo, že tenhle nebyl jediný? Bylo mi z toho zle, ale jedna moje část se rozhodla si překontrolovat tím, že jsme se to musela vidět sama, mít v ruce ten mobil a ne, že mi to někdo ukáže jako meme screenu obrazovky.

V hlavě se mi prohánělo suché křoví z westernu. Tohle přece nemůže být pravda. Tohle by přece žádný Světlý neudělal. A není to třeba fake? Tohle klidně může být Temný a celé tohle je jen divadýlko pro Světlé? Aby nás poštvali proti sobě? Amélie třeba ani není Světlá a on se to na nás snaží hodit.
A jak se k tomu Vlastimil dostal? Byl součástí tohohle experimentu té Amélie? Byl její pomocník? Další oběť, která se náhodou dostala ven?
Video skončilo smrtí druhé postavy po snad nekonečně dlouhém řevu. Obrazovka zčernala a já asi tři vteřiny dál zírala na displej.

„Volám Lucii,“ zamumlala jsem a hrábla po svém mobilu. Bylo mi fuk, co si o tom myslí vyhrožující Vlastimil s přilepeným odporným úsměvem na tváři. Tam prakticky někdo vraždí jeho kolegy. A on má chuť se vysmívat?

Vytočila jsem číslo a mobil si přiložila k pravému uchu. Lucie byla sice přehnaně puntičkářská a většinu času příjemná jako 50 šmirgl papír, ale pokud jsem někomu ohledně hodnot Světlých mohla věřit, tak to byla ona. Stále jsem seděla tak, abych měla Vlastimila na očích a v případě potřeby levou rukou mohla Vlastimilovi smazat úsměv z ksichtu. Nejdřív mi připadal jako srab, co si snaží zachránit vlastní krk, a tak kope kolem sebe. Teď mě vytáčel už jen tím, že dýchal.

Ale co když má pravdu? Co když je to vážně Světlá, co dělala pokusy na Temném? Nemorální pokusy. Měla to dovolené? Věděl o tom někdo? Šlo jí o to ho zničit? Nebo tu jde o něco jiného?

V Autě - Ivan, Julie

Zdá se, že Ivanova taktika znevažování drahého Vlastimila nesla své ovoce. "Jen počkej, si myslíš, jakej seš úžasnej, ale to se teda pleteš, navrch máme my! Chcete to teda vidět? Já si jedno z těch videí tajně nahrál na mobil, tak čum!" ušklíbne se Vlastimil a vyndá mobil. Chvíli tam něco hledá a brzo se z jeho mobilu rozezní děsivý, srdcervoucí křik.

Ivana při tom zvuku tak zamrazí, že skoro ztratí kontrolu nad autem a vůbec chvíli nemohl vnímat nic, než ten děsivý křik. Radši zaparkuje na nedalekém parkovišti, aby se nestala nějaká nehoda. Protože tohle byla fakt síla.

Vlastimil ztlumí zvuk na mobilu, ale až tak moc to nepomáhá. Na videu vidíte sterilní laboratorní místnost a nějakého upíra, který je připoutaný na něčem co vypadá jako operační stůl. Řve bolestí a u něj je nějaká velice povědomá žena v laboratorním plášti. A zdá se, že o Amélii nelhal. Ano, ta "vědátorka" je ona, sice je to z doby, kdy jste ji ještě neznali, ale snadno ji poznáte. Dokonce má i stejný účes. Jen tam tak stojí, čas od času jej polévá něčím, co nazve "eau d'ombre" a zapisuje si nějaké poznámky. Na upíra se dívá bez známky jakýchkoliv emocí. Na konci videa konečně upír přestane řvát, moc z něj však nezůstane. Amélie si jen povzdechne, něco si zapíše a to, co zbylo z upíra kouzlem uklidí. Pak jí tam vedou dalšího, nejspíš zase upíra. Ten taky začne řvát, když ho začne polévat, ale video skončí než se může něco dít dál. Amélie mluvila francouzsky, takže je to nejspíš z doby, kdy ještě pracovala na hlídce tam v Lyonu.

"Tohle bylo jenom jedno z nich, je jich fakt kopa! A poznámky ohledně toho, co všecko dělali! A tohle bylo ještě slabý kafe, eště si myslíte, že si můžete jako dovolovat světlí?" zle se zašklebí Vlastimil, očividně si myslí, že vás mají v hrsti. "Takže, chovejte se slušně, jinak si to fakt vodskáčete!" Pochybujete, že zrovna on by na to měl nějaký vliv. Jeho nadřízení by asi nebyli nadšení z toho, že vám to tu vůbec pustil. Ale je pravda, že z tohohle by hlídka měla problémy. Ale to je asi to nejmenší, co se vám teď honí hlavou. Tohle jako vážně Světlí můžou? Co za šílené morální hodnoty musí mít Amélie, že tohle mohla dělat a nerozplynula se v Šeru? A jste vůbec na té správné straně?

Cesta zpět na ústředí

Počkám až se zabouchnou všechny dveře, všichni se připoutají - ano, i Vlastimil, nehodu sice nic nenaznačuje, ale staré zvyky jsou staré zvyky, a až poté se vydávám na cestu. Začínám tušit, že bude dosti....zábavná.
Kromě toho, že dávám pozor na řízení, se snažím i poslouchat Juliin a Vlastimilův rozhovor. Tedy, dá-li se tomu vůbec říkat rozhovor. Vlastimil si myslí, že mu žádný Tribunál nehrozí. Nu, mít takovou naději je asi dobré, rozhodně motivační, být jím, nejsem si ale tak jist. K porušení Dohody došlo, vidím to já i Julie a pochybuji, že by z toho naše Hlídka nechtěla něco vytřískat.
Ledaže...
I to se může stát.

Julii věnuji vděčné pousmání, když ucítím drobný příval síly. Pokud se nepletu, jedná se o Štít, který by nás měl chránit před čímkoliv hanebným (a hloupým), co by Vlastimil mohl vymyslet. On však své útoky nevede silou, jak bych čekal, nýbrž slovy - a znalostmi, které mi sami nemáme.
Amélie... Takže se dostáváme k tomu "ledaže"...
Netuším, co si pod tím představit, možná naivně ale doufám, že to nebude nic hrozného. Je přeci Světlá, ne? Sice jedna ze starších a silnějších, ale stále Světlá. To si Vlastimil určitě jen vymýšlí, aby nás znejistil - a aby si sám pro sebe přichystal živnou půdu jakožto cestu k záchraně.
Jako první zareaguje Julie, která se ptá na další podrobnosti a já vlastně nevím, zda je vůbec chci slyšet. A zda-li budou pravda. Rozhodně je ale lepší...vyslechnout si názor protistrany. Ano, bude to snůška lží, ale ať aspoň víme, s čím pracujeme.

"Pochybuji, že opravdu něco víš...Tyhle věci si...ostatní většinou nechávají pro sebe." Chci Hrubého popíchnout, jen nevím, zda volím tu správnou strategii. Přijde mi jako člov...Temný, co nejdřív jedná a pak teprve přemýšlí, možná by se tedy mohl chytnout a říci nám více než by sám chtěl. Pochlubit se, ukázat, že není jen zbytečným idiotem, za kterého ho ostatní považují.

Auto

Ivan

Po sdělení mého názoru světu, protože Hrubý to stejně nepochopil, se mi vnitřně ulevilo. Už jsem neměla potřebu ventilovat můj názor na něj. Nebo za to mohla Ivanova slova?
Zmíněný mi otevřel dveře od auta, za což jsem mu věnovala upřímný úsměv.
Po usazení mé maličkosti, jsem si zapnula pás, ale posunula sedačku tak, abych měla pohodlný výhled na našeho zbrusu nového kamaráda. Ten se na mě jen zapitvořil, jako kdyby spolknul citron a zapil ho octem.
"Ooo," protáhla jsem tvář rádoby uznale na Vlastimilovu obranu, že žádný tribunál nebude.
"Prosím tě, ani ty sám tomu nevěříš. Víš moc dobře, že jsi na tom dost zle," mrkla jsem na něj trošku škodoliběji, než jsem původně zamýšlela. Vzpomněla jsem si totiž na nesmrtelnou scénu z filmu Pulp fiction. Už jen vytáhnout pistoli a milým Marvinem - Vlastimilem - vylepšit design zadního okna. Potlačila jsem nutkání podívat se do přihrádky, jestli se tam něco takového neschovává. Člověk nikdy neví, co vozí Světlí ve firemním autě.

Ruku jsem položila na rám u okýnka spolujezdce a do dlaně mi cvrnkl amulet obtočený kolem mého zápěstí a který jsem si vzala na starost. I když jsem seděla napůl pootočená na Hrubého, abych ho stále měla na očích, vytáhla jsem štít a pokusila se ho roztáhnout přes co největší plochu to šlo. Ivan byl k němu zády, takže by v případě, když by se Vlastimil rozhodl se nás vyřadit z provozu, byl v nevýhodě, protože se soustředí na řízení. Mohla jsem jen doufat, že má Hrubý, když už nic jiného, aspoň pud sebezáchovy. A Láďa by určitě ocenil, kdyby ho naši technici nemuseli seškrabávat ze silnice.

V hlavě jsem si znovu přehrála dnešní akci.
Arkenar.
Co to k čertu má být? Proč jsem o tom nikdy neslyšela?
Spokojila jsem se Ivanovými slovy, že mi to vysvětlí, předpokládám tedy to, co ví, později.
Nespustila jsem Vlastíka z očí, zatímco moje fantazie mi nabízela katastrofické scénáře od mutace lidské rasy s invazí mimozemšťanů přes diktátorství a zotročení všeho živého až po zparodované demokratické volby v Rusku.
"...co v tý Francii prováděla ta vaše žabožroutka Amélie-"
Otočila jsem se na něj a nakrčila čelo.
"O čem to mluvíš?" Zeptala jsem se ho přímo bez jakýkoliv vytáček. Další věc, o které nemám nejmenšího tucha.

V autě - Ivan, Julie

"Sklapni, blbko!" oboří se Hrubý na Julii, obličej má rudý vzteky. Je vidět, že mentálně zakrněl někdy na prvním stupni základní školy. "A ty, co si jako myslíš, že sem?" oboří se Hrubý na Ivana, zatímco si sedá na zadní sedadlo. "Já nejsem nějakej váš vězeň, mě s váma poslali, ať vám osvětlím situaci a jste k něčemu. Jsem tu s váma jako člen denní hlídky a žádnej tribunál pro mě nebude, dohod sem se s tím z Prahy." řekne tónem který naznačuje, že se o tom snaží přesvědčit i sám sebe. "A jestli si myslíte, že si na mě můžete dovolovat, tak se pletete. Máme toho na vás víc než vy na nás, takže si s těma výhružkama děte k šípku. Takže bych ti radil, ať zavřeš hubu, jestli teda nechceš, aby se provalilo, co v tý Francii prováděla ta vaše žabožroutka Amélie-" Hned jak dopoví poslední slovo, tak zmlkne. Je vidět, že právě řekl něco, co neměl.

Další akce, kterou jsme přežili

Lukáš odpověděl přibližně tak, jak jsem čekal. Nabídka spolupráce, snaha o dodržení Dohody - ano, přesně tak mají Hlídky fungovat. Žádná nadvláda jedné strany, žádné zbytečné vychýlení síly. Tomu už rozumím. Jen kdyby tomu rozuměl i takový Hrubý. Čím mě však Lukáš překvapil, bylo rozhodnutí právě ohledně Hrubého.
Má s námi jet na Hlídku, aby vše vysvětlil? To je velmi...nečekané. Co jsem tak pochopil, většinou si své lidi chráníme nehledě na cokoliv. Proč by to ale takto nemohlo vlastně být? Hrubý musí být vyslechnut a může být vlastně rád, že ten výslech nepovede Inkvizice, ale my. Nebo že ho rovnou nepoženeme před Tribunál, za tohle vše by si to zasloužil. A možná ještě zaslouží, vyhodnotí-li se to tak později. Přeci jenom fungoval ve prospěch těch, kteří chtěli narušit rovnováhu a nějaké to přímé porušení Dohody se tam určitě taky najde, Hlídka nehlídka. To ale teď řešit nebudeme. Už jen protože mi to řešit nepřísluší.

Kývnu na Viktorii, že rozumím jejím pokynům a pak čekáme venku před autem a to společně s Hrubým, který bude muset mluvit. Všechny informace, které zatím řekl, mi příliš nedávají smysl, o Rieglovi jsem sice už slyšel, ale kdo je Gerard, to vážně netuším.
Julie je na tom obdobně a brzy se vyžaduje informací. "Arkenar...vlastně nevím, ale..." Náhle se odmlčím a pohled mi padne na Hrubého opodál. "Povím ti to později, ano?" Ať nás neslyší špatné uši.

Netrvá to dlouho a dostaneme další pokyny. Karel Liška nás informuje, že dívka Martina stále přetrvává na té správné straně, tedy nijaké, a že máme Hrubého převést na Ústředí. Dobrá.
Převezmu si klíče, neboť Julie řídit nechce, než se ale dostaneme do auta, Hrubý je...typicky hrubý. Vskutku dělá svému jménu čest, škoda jen, že u toho ničí jakoukoliv dobrou reputaci by tvorového jeho druhu mohli kdy mít.

Volí slova, která zcela jasně mají zasáhnout naše slabé místo, je to ale Julie, která vypění první. Vůbec se jí nedivím, téma Laura je stále dost ošemetné, nemám však tolik síly, abych reagoval. Ano, zasloužil by si výprask, zasloužil by si potrestat, ale - ale já na to dneska už nemám.
Natáhnu ruku, kterou se zlehka dotknu Juliiných zad ve snaze jí uklidnit. "Neřeš ho. Nestojí za to." Řeknu potichu, načež otevřu Julii dveře, aby nasedla. "Ty taky nasedej. A radši ani nepřemýšlej nad hloupostmi, zatím můžeš být rád, že v tom není zapojena Inkvizice. Pokusíš-li se utéct či budeš-li krást odpor, bude to bráno jako přiznání viny." Ve skutečnosti nemám jediné ponětí, zda to tak funguje, to ale nikdo nemusí vědět, ne? Jak já, tak i Julie, jsme dost vyčerpaní ze všeho tohohle konání, nepotřebujeme k tomu, aby ještě vyvedl něco tenhle idiot.
"Pozoruj ho. Kdyby cokoliv..." Upozorním ještě Julii než sám nasednu do auta. Sám se budu snažit Hrubého kontrolovat, zároveň mě tu ještě ale čeká samotné řízení...

Počkám, až oba nasednou a pokud se vše zdá být v pořádku, vyrazíme na cestu.

Po bitvě je každý generál

Ivan

S námahou jsem se zvedla a první dva schody při sestupování dolů k Victorii a zbytku jsem se levou rukou přidržovala okrajů židlí, než se mi tlak v hlavě vyrovnal. S každým pohybem jsem cítila, že vržu jak kostlivec.
Lukáš si na naše svaté trio přeměřil, poté zodpověděl mou otázku. Jeho snaha nám dokázat, že stojí na stejné straně barikády, na mě udělala trochu dojem.
Otočil se na Temného za ním, který se už už snažil prakticky po špičkách dostat z jeho dosahu i orlího pohledu. Neochotně se přišoural a dával najevo svou nechuť se zahazovat s námi, těmi méněcennými. Tohle divadýlko mu ale nikdo nebaštil.
Vlastimil, jak se daný Temný s výrazem naštvaného buldočka jmenoval, začal zpívat lépe, než zpěvačka-amatér. Jinými slovy mi jeho monolog nedával smysl a absolutně jsem se nechytala.
Kdo nebo co je Riegl?
Náhle jsem si vybavila, že Sebastian mluvil o svém mistru, Arkenaru. Už už jsme se nadechovala, že se zeptám nahlas, ale nakonec jsem to neudělala. Rozhodla jsem se nejdříve se zeptat Ivana, který se s tím pojmem už setkal, co si o tom myslí.

Když nám Lukáš sdělil tu senzační jobovku, a sice, že si udělá pan Hrubý výlet do našeho kanclu, zmíněný Temný vypadal, že začne okolo sebe plivat síru. Ale překvapivě nic neřekl, jen přikývl a už se na nás ani nepodíval.
Victoria promluvila, že o žádném Gérardovi nikde není zmínka. Mrskla jsem rychlým pohledem k Vlastimilovi, jestli se k tomu zkusí i nadále vyjádřit, ale nic se nestalo. Vicky nás hned potom poslala čekat k autu a zavolat na ústředí. Mluvila úplně jiným tónem, než předtím. Byla rozvážnější?
Ale přikývla jsem a jako první vyrazila z posluchárny směrem k autu s telefonem v ruce, abych spravila vedení o vývoji úkolu.
Za několik málo minut se u auta objevil Karel, mávnul na nás jako když se zdraví řidiči autobusů a zmizel v útrobách školy.
"Včera i dnes jsi mluvil o Arkenaru," špitla jsem směrem k Ivanovi, "Slyšel jsi toho temného? Zmínil to samé, nazýval Arkenar nebo Arkenara svým mistrem," dodala jsem tiše.

Po nějaké době přiběhl Karel, předal mi od Victorie klíčky od auta a sdělil nám novinky; Martina je v pořádku a ta její kamarádka taky. Sláva i malým zázrakům. A my vezeme hošana na ústředí.
Se slovem řídíš jsem podala klíče Ivanovi a pokynula rukou Hrubýmu, ať si laskavě vleze do auta.
Začal být až moc netrpělivý a jal se plivat na to děvče, co včera nemělo to štěstí.
Něco ve mně se vypnulo. Jako pojistka příčetnosti, když jste pořád v pohodě, usmíváte se, ale stačí jedna věta a vyletíte jako pes nakažený vzteklinou.
"Zavři hubu! Na rozdíl od ní jsi na světě zcela zbytečně!" Vyštěkla jsem vzápětí první věc, co mi přišla na jazyk, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Měla jsem potřebu se jí zastat a to jsem jí vůbec neznala a ani si nepamatovala, jestli jsem se s ní na ústředí alespoň minula. Bylo pozdě toho litovat, když už to neovlivním? Možná bych měla konečně vyjít ven, překonat ten strach, to zklamání z dřívějška a začít se starat o své okolí. Tak či tak, Hrubý mě přesvědčil o tom, že někteří lidé se jako blbečci narodili a jako blbečci umřou. Nic víc, nic míň.

Ale ne už zase?
Míříme k místu který znají všichni kteří chtějí v okolí poznat skutečný pojem slova bezva večírek, jistě teď tu asi žádný večírek pořádat nebude protože i Ondřej se dokáže ovládat. Ovšem když se blížíme k jeho domku vypadá to že tu už byl někdo před námi, proto tady to vypadá jako v bytě Rieglové.
Já nepřijmu svou smrt v leže ...
Rieglová říkala že jí někdo hledá, ale byla jsem přesvědčena že to je z jiných důvodů. Třeba ano můžeš mít své rodinné štěstí, ovšem nejdřív nám musíš zaplatit. Tento scénář by byl pravděpodobný i kdyby šlo o běžné lidi.
„Bien grande, tady se někdo vážně snažil ...“
Vystoupím hned za Gerardem a vydám se za ním, po cestě si prohlédnu spálený trávník a vybaví se mi až příliš povědomá situace.
Tohle způsobí jen bojová magie, silná bojová magie kterou jen tak někdo neovládá ...
Očekávám že uvnitř to bude vypadat a domek bude prázdný, ale snad najdu nějakou stopu ze které bychom poznali kam odešli.

Vysoká Škola - Julie, Ivan

Hned po otázce Julie se ozve Lukáš: "Co to znamená? Znamená to, že budete spolupracovat, abychom společně chránili velkou Dohodu. Tak koneckonců Hlídky mají fungovat. Rozumím tomu, že jste v poslední době měli v tomto ohledu jisté potíže. Abych vám tedy dokázal, že to myslíme vážně..." řekne Lukáš a stočí pohled k Vlastimilovi Hrubému, který se právě chystá odejít za ostatními. "Hrubý, pojďte sem a řekněte jim to, co jste již řekl vašim kolegům z Denní Hlídky Plzeň." Vlastimil vypadá, jako by byl radši kdekoliv jinde než tady. Hlavně na Ivana kouká, jako kdyby ho právě obvinil z nějakého. Neochotně přijde zpět k vám a odsekne: "Fajn, tak jo, fajn! Jak chcete! Riegla sem znal, stejně tak ty dva blbečky s tou dýkou z internátů! Toho jeho šéfa sem ale neznal..."

"Jeho šéfa?" přerušil ho najednou Lukáš. Je zřejmé, že tuhle část ještě neslyšel. "Jo, občas mluvil o nějakým Gérardovi, ale nikdy sem ho neviděl. Šedý říkal, že se ho pokusí vypátrat, ale jestli to dokázal, to nevím."
Lukáš jen přikývne. "Víte co, pane Hrubý, mám o čem nyní přemýšlet. Abychom Noční Hlídce ukázali, že to myslíme vážně, půjdete tady se zde přítomnými světlými na jejich ústředí a vše co víte o událostech posledních dní, o plánech vašich nadřízených a o případu okolo Riegla a roli vaší i vašich kolegů v nich sdělíte jejich nadřízeným. Později si s vámi promluvím v soukromí, hned jak to půjde." Vlastimil zbledne a je vidět, že se mu fakt nechce, ale neodporuje.
Pak se do toho vloží Viktorie "Dívala sem se do spisu ohledně toho případu. O žádném Gérardovi tam není ani zmínka. Nějak nevím, jestli vám vůbec můžem věřit. Ale zdá se, že aspoň zatím nemáme na vybranou." Pak se otočí k vám. "Vy dva, počkejte na mě na parkovišti a vemte s sebou Hrubýho. A zatím zavolejte na ústředí, ať nám sem pošlou někoho zkušeného, kdo by nám to tu pomoh rozlousknout." řekne Victorie. Sice tu byla nová, ale měla mnohem vyšší hodnost a více zkušeností. Poslechnout ji nebylo nic divného.

Pokud jste tedy Victorii neodporovali, tak jste tedy odešli ven i s Vlastimilem. Horký, skoro-letní den, ovšem zdá se, že se schyluje k bouřce. Zavoláte na ústředí a počkáte u auta, za deset minut k vám dorazí Karel Liška, který byl na hlídce poblíž. Jen vám zamává a zamíří hned do budovy k temným, po dvaceti minutách se k vám vrátí. "Martina je v pořádku, díky světlu je stále ještě jenom potenciální Jinou, takže tu kolem toho snad nevznikne nějaký politický cirkus s inkvizicí k tomu. Stejně tak její kamarádka, vzpomínky mají obě už upravené a jsou na cestě domů. Lenka s Markem byli nedaleko, tak jsem jim zavolal a budou na Martinu po cestě dohlížet, kdyby něco. Vy odvezte Hrubého na Hlídku, já to už s temnýma a naší posilou z Ameriky vyřeším." Pak Karel Liška zase odběhne a Vlastimil se na vás nasupeně podívá. "Tak co, dem už? Jestli tady budu muset stát ještě chvilku, tak snad chcípnu jak ta vaše blbá hadice Laura nebo jak se jmenovala." Tímhle si u vás asi moc sympatií nezíská, zvlášť když uvážíme, že podle všeho měl v něčem prsty...

Překvapení na poslední chvíli

Borská pole - Julie a další

Tohle je náš konec. Je k tomu potřeba říci cokoliv jiného? Sám sebe nepovažuji za pesimistu, umím ale počítat. Nepotřebuji pravděpodobnostní linky, nepotřebuji věštecké schopnosti, předtuchy, nic. Stačí se rozhlédnout kolem - a vím. Tohle nemáme šanci vyhrát.
Vždyť jsem tu já, mág 5. kategorie se zkušeností nově zrozeného slůněte, které do porcelánu ani netrefí.
Dále Julie, která se snaží, tak moc se snaží, sama ale musí vidět to, co vidí i ti Temní. To co vidí všichni, kromě Victorie, té nové posily, té optimistky. Jak jinak to také nazvat? Ona si věří, že je porazí? Jak, když se navíc blíží posily? A ty posily nejsou naše?

Má strategie byla nechat Sebastiana mluvit. Nepouštět se do konfliktu dříve než bude nutné. Získávat čas a to jakýmikoliv prostředky. Klidně s ním vést i marnou filosofickou debatu na téma potřeby Dohody, na téma Světlo a Tma. Prostě se s ním hádat a snažit se vyvrátit vše, co říká, argumentovat, oponovat mu. Ano, zcela zbytečně, to nepopírám, ale také se zcela jiným cílem než je změna přesvědčení.
Čas.
O to mi šlo. O čas.
A čas zoufale nemáme.

Ne když Victorie zaútočí jako první a rozpoutá tak bitvu, která skončí našim koncem. Dobrá. Chtěl jsem dobrodružství, mám ho. Proč jsem si jen nedával pozor na to, co přesně že si to přeji?

Slova již nejsou potřeba. Vlkodlak Šedý si bere do úst Lauru, už mi ale přijde zbytečné na jeho provokace odpovědět. Důležitější je ten press, o který se dosti úspěšně snaží. Ano, i vlkodlak je silnější než já. Vidíš, Victorie?

Snažím se posilnit svůj Štít, Šedý mě ale svalí k zemi dříve než stihnu vůbec cokoliv vykonat. Bolest na hrudi napovídá, že bez zranění se to taktéž neobešlo. A ostatní? Ze své pozice vidím jen záblesky aur, záblesky kouzel, tuším, kde kdo stojí, kdo co dělá - a tuším, jak to dopadne. Nemáme šanci.
Nemáme šanci a mě odhmotní vlkodlak. Vlkodlak... Jak potupné.

Chci se ještě bránit, prsty začínám splétat do potřebných tvarů na správné zaklínadlo, to už ale přichází další Temní a já vím, že je konec. Naprostý, nevyhnutelný konec.
Alespoň ta smrt bude rychlá. Alespoň mě konečně přivítá Šero. Šero a klid.

Nebo ne?
Překvapením zamrkám. Potyčka je ukončena jiným způsobem než jsem očekával. Posila přišla, to ano, ale jen aby to ukončila.
Nejprve na tu scénu nechápavě zírám, snažím se vzpamatovat. Upír Sebastian spolu s vlkodlakem mizí, zbylí se uklidňují, svou odváděni a - a že by tu byl konečně někdo, pro koho není Dohoda jen zbytečným cárem pomyslného papíru? Že by tu byl někdo, kdo aspoň trochu chápe?
Tedy já bych si přál pochopit, ale to klidně až časem. Teď jsem rád, že žiju. Zatím.

Pomalu se začnu škrábat zpátky na nohy, abych se svým...kolegům dokázal postavit čelem.
Takže Praha. Hmm. Tak samozřejmě, porušení rovnováhy by se nelíbilo vůbec nikomu a cokoliv tento Arkenar spolu se svými kumpány dělá, má k porušení vést.
Jen škoda, že mi to myšlení teď tolik nejde.

Julie je o něco rychlejší a bystřejší a hned se ptá, co by taková výpomoc obnášela. Velmi dobrá otázka, velmi dobrá. Já sám bych to nejradši nechal na vedení, ale to tu teď není. Navíc... Navíc kdo ví, co by Ladislava napadlo. Radši nemyslet.
Situace je taková, že tu máme šílené Temné. A to je problém jak náš, tak i Denní Hlídky. Naštěstí. Nebo bohužel?
Než ale začneme řešit detaily možné spolupráce, nechávám toho Lukáše zodpovědět na Juliinu otázku. Ta je totiž dosti klíčová.