Autobus do Litic – David, Zachary

Sukuba, spokojená sama se sebou, se narovná a zahoupe nohou, kterou má přehozenou přes druhou nohu.
„Jsem Žaneta,“ odpoví vám a těkne pohledem na sedadlo naproti ní, kdybyste se chtěli posadit blíž. „Jedu na takovou pěknou oslavu, nepřidáte se? Můžeme se seznámit. Pobavit. Takový jako vy, s takovýma bych vydržela tančit celou noc,“ vydechne, prsty pravé ruky si při tom přejede přes krk a poklepe si jimi jemnou kůži pod uchem. Našpulí rty a zatváří se jako malá holčička, co si doopravdy přeje koupit novou pannu na hraní.


Nádraží – Jeriho, Laura

Upír nejdřív vypadá, že se přízvuku Jeriho vysměje, ale trochu v něm zatrne, když se sama Jeriho začne usmívat. Úsměv mu ztuhne na tváři, jakmile slyší odpočítávání a očima těká po rukách, které si Jeriho začíná vyhrnovat. Ostražitě od tebe odskočí, nejspíš na něj taková výhrůžka zapůsobila.
„Hele, tak jako prr!“ začne, ale v tom přijde Laura. Sjede ji pohledem a zamračí se – před sebou má komicky natažené ruce, jako kdyby si myslel, že mu karate pomůže.
„Musí se jít nahlásit! Na Denní hlídku, jó,“ skočí vám upírek do řeči. „Zaregistrovat se.“ Zdá se stále nejistější, ustoupí ještě o krok dozadu.
„Já si tě taky budu pamatovat. Podívám se pak u nás do spisů, co tady jako pohledáváš,“ vyhrožuje, jako když syčí malé koťátko. „Fakt, jako to si taky pamatuj!“ S tím vám věnuje ještě poslední pohled a prkenně se otočí, aby mohl svižně odkráčet pryč od vás, pryč z nástupiště.

Košutka
Amelie a Stela

Jak na mě Amelie mluví, postupně je vidět, jak se přestávám tvářit nejistě. Stisknu rty a začnu se tvářit otráveně. Jednoduše si vyslechnu, co ji trápí, nechám ji vypovídat. Francouzka na mě moc hezký dojem neudělala.
Dneska už toho křičení bylo dost. Co to se všemi je? Mají příliš úzké kalhoty, které je přivádí k šílenství? Založím si ruce na prsou a zamrkám na Lucii, která nám oznámí, že ji potřebují jinde. Zmateně se podívám po ostatních a ruce zase svěsím podél těla. Už už chci začít vysvětlovat Amelii situaci, když na nás ze zvonku promluví Rieglová.
Francouzka ví, že ji máme vyslechnout. Nic neřeknu, ale ustoupím o krok stranou na znamení toho, že si to má s hlasem ze zvonku vyřídit sama. Situaci jí popíšu po cestě nahoru, to paní Rieglová nepotřebuje slyšet. Nebudu tu ze sebe dělat ještě většího šaška, když slečna brambor-francouzský spolkla všechnu moudrost světa.
Bradou kývnu k reproduktoru. Já tady nejsem šéf.

(Ne)příjemné překvapení

Na Davidův příběh jenom lehcce přikyvuji. Klasika. Nic zajímavého, tak je to vlastně dobře. Ze zajímavých příběhů a temných minulostí se často rodí jenom problémy, které bych nerad někdy v budoucnu řešil. Už abychom byli zpátky, dělat tohle ve dvou je fakt není nic jednoduchýho.
"Jo, posily se hoděj vždycky," odpovím Davidovi poté, co skončí s příběhem. "Třeba teď by se hodily náramně," dodám ještě s kapkou nadsázky. To už ale přijíždí autobus.
Poté co se usadíme na pár vteřin zavřu oči. Pomalu ale jistě na mne začíná padat lehká únava. Není se moc čemu divit. Sice jsme toho zase tolik nestihli, ale události dnešního večera nebyly rozhodně nic jednoduchého a příjemného, i když spíše po stránce psychické. Když je opět otevřu, všimnu si Davidova upřeného pohledu. Vše se objasní hned, když se i já zahledím stejným směrem. Byl to šok, nicméně jeden z nejpříjemnějších, co jsem kdy zažil. Po promnutí očí však rychle vystřízlivím. Tedy alespoň z části. Iluze. Sakra, ale taková iluze by mi zrovna nevadila.
Na sukubu už jsem nějakou dobu nenarazil. To snad ani nemůže být náhoda, že to přijde zrovna dnes v noci. Stejně bych se podíval znova. A nejspíš i znova. Sakra, to je fakt smutný... Když poté promluví, je ještě těžší se ovládat. Snažím se nedat na sobě znát, co to se mnou provádí, snažím se chovat... profesionálně. Nicméně jí musí být jasné, že zrovna odpudivě na mě rozhodně nepůsobí. Jeden pohled na Davida stačí k tomu, abych věděl, že je na tom úplně stejně jako já, ne-li hůře. Přesto jí odpoví jako první. Tedy, rozhodně se o to pokusí. Heh, myslím ale, že líp bych to rozhodně nezvládl. No, hlavně se nesmí nic posrat, jinak jsme prostě mrtví.
Já tedy zůstanu z ticha. Otočím se pouze opět na sukubu a naznačím, že mě zajímá to samé, co mého parťáka.

Jen trošičku

Aneb, pomalu jsem upíjela energetický nápoj, který mi měl navrátit trochu energie, která mi tak chyběla díky vypětí sil, které jsem před takovou chvilkou musela vynaložit. Ještě jsem se sem tam koukala okolo a hledala nějaké pozitivní vlny, které bych mohla trochu využít.
První, kdo tu byl, tak se jednalo o bezdomovce, nebo jen ožrali, který si našel nějakou krabici a byl odhodlán spát. Pak tu byla dívka, která čekala na svého přítele a já měla na výběr. Půjčit si energii od toho, který byl rád, že byl rád, od dívky, která nedočkavě na někoho čekala, nebo snad od obou? Můj osobní kodex byl takový, že kopat do někoho, kdo má sám málo mi připadalo dost nechutné. Ano, byla to jen trocha energie, ale on žil život jen s trochou, tak proč mu nějakou ještě brát, že?
Zaměřila jsem se tedy na tu dívku a vypůjčila si od ní trochu energie, jen tolik, aby zůstala tak nějak šťastná, tušila jsem, že jakmile uvidí svého vyvoleného, tak ji zase radost naroste. Tudíž jsem se nemusela bát nějakého špatného konce.
Když bylo hotovo, tak jsem svojí pozornost zaměřila na tabuli, kde byl vlak s tou Jeriho. Ne přímo, samozřejmě, ale právě dorazil do stanice.
Ruce jsem založila za hlavu a rozešla jsem se tedy za ní.
Nebyl zas takový problém ji najít, svět nebyl velký a tato stanice nebyla o nic větší, že? Někdo ji otravoval a já s ležérním pohledem stáhla jednu ruku z poza hlavy, dopila energiťák a ten hodila do koše, jen abych došla k těm dvou a spustila anglicky. Bohužel jsem tam nebyla v moment, kdy mluvila česky, takže jsem dávala své peníze na toto. "Hello, I guess you are Jeriho Ábell, am I right? Nice to meet you. I am Laura Barvová, one of the Night's Watch who is supposed to bring you to our headquarters. Maybe we can go and talk little bit in private, without presence of this guy? Or is he your friend?" Přejela jsem pohledem dotyčného a čekala, jak se tedy ta, kterou jsem zde měla vyzvednout vyjádří. Nebylo kam spěchat, ale třeba už jen to, že mladičký upír tu má 2x shapeshiftery u sebe mu bude nahánět trochu hrůzy? Nebo snad ne?

Antré

Plzeň, Hlavní nádraží
Laura

Krajina za oknem ubíhá jako němý film. Mimoděk si narovnám levou nohu, dlouhé sezení v jedné poloze jí jednoduše nesvědčí. Však se cíl již blíží... Tak nějak to cítím, jako spousty jiných věcí, například neštěstí mladé ženy, která sedí v protější sedačce. Na to, aby člověk zahlédl nešťastnou lásku nemusí ani použít šero... Cvičně vzhlédnu ještě nad sebe, kde se v pohodlí uložená schovává má cestovní taška. Jednoduchý černý pytel armádního střihu se stále spokojeně veze. Ženě naproti věnuji ještě jeden krátký pohled, než oči nakonec opět upřu ke zdánlivě ujíždějící krajině. Buď trpělivá, Jericho...

Z kupé nakonec vyjdu jako poslední, pytel již přehozený přes jedno rameno se mi na zádech spokojeně houpe. Cesta nakonec byla příjemná, houpavý pohyb a monotónní zvuk uhánějící soupravy jen jakoby vytvářeli zdání nekonečnosti.
"Rychlík ze směru Praha Hlavní..." Klasické vyvolávací slogany téměř každého nádraží dolehnou otevřenými dveřmi vlakové soupravy až k mojí osobě. Češtině rozumím a dokonce i mluvím, jako dalším množstvím jiných jazyků. Čas je občas potřeba vyplnit.

Potemnělá aura nádraží ke mne doléhá skoro jako těžký kámen. Co bys také měla čekat, Jericho? Protáhnu si krk a mírným pokýváním hlavy a po schůdcích se vydám vstříc nočnímu nástupišti. Přítomnost mrzkého temného cítím, nicméně mne překvapí, že si dovolí mne zachytit, v hrdle silou vůle zapudím zvířecí zavrčení. To by se u nás nestalo. Temných u nás vlastně ani moc nemáme. Teď už ne.

I poté co mladík domluví a stáhne ruku, stojím na místě a prohlížím si ho. Rovnováha... Je pouhé slovo. Něco jako on by nemělo vůbec existovat, nemají na to žádné právo, jsou jen výsměchem temnoty. Ale Dohoda, je Dohoda. Přijde na něj čas. Rukou si přejedu po holé hlavě a začnu se s klidem rozhlížet po nástupišti, hledám... jí? Je to tak? Bude to dívka.
"Pokud zmizíš do deset sekund od okamžika, kdy domluvím, nécháme u toho, že já si zapamatovat kdo ty a najdu později. Nebudeš dost chytrá, bude tvou akce jako útok ná prácovníka Noční hlídka a tady exemplárně potrestám. Ty rózumí?"

Můj přízvuk je jasně slyšitelný, přesto srozumitelný. Pohled během mé řeči pomalu otočím až k němu, na rtech mi začne pomalu stoupat úsměv, ale ten se také usazuje jen na nich, ostatní svaly v obličeji jako kdyby mu chtěly bránit a tak se celá akce jeví spíše jako nepříjemný škleb.

"Jédna... duo, tres, quattuor..." Počas počítání přeju do latiny, je to tak přirozenější. Plynule si také začnu vyhrnovat rukávy černého trika z nějakého funkčního materiálu. "...quinque..." Nakonec přejdu k límci ponča a ujmu se ho upravovat v očekávání upírovy reakce.

Příjezd na nádraží Plzeň – Jeriho

Po příletu do Prahy jsi zjistila, že se v hlavním městě příliš dlouho neohřeješ. Posílají tě do Plzně, kde máš pomoct s zvládat lehce vyhrocenou situaci. Nic konkrétního nevíš, pouze že jakmile se dostavíš na plzeňské nádraží, někdo si tě vyzvedne a snad ti pomůže pochopit, proč jsi potřeba zrovna tady.
Svou dlouhou cestu letadlem a vlakem strávíš se svými myšlenkami. A jak se dostáváš dál a dál od centra republiky, můžeš si prohlížet louky a lesy, okolo kterých projíždíš. Ve vlaku jsi necítila přítomnost žádného dalšího Jiného, až když dorazíš na plánované nádraží, okýnkem proslídíš okolí.
Na nádraží je i v tuto noční hodinu spousta lidí, poznáš Světlé i Temné a jelikož je jejich čas, Temní mírně převažují. Běžné městské nádraží. Co ale není běžné, když vystoupíš z vlaku na nástupiště č. 2, ihned ti na paži sáhne Temný. Ještě hůř – mladičký upír, kterému snad ještě ani nezaschla rána na krku, 7. kategorie. Sotva se rozkoukáš a on už tě sjíždí očima.
„Holka, ty máš teda ránu,“ začne moc příjemně lichotit Jeriho, „copak, copak, že zrovna do Plzně? Co si jako zač?“ Povytáhne obočí a stáhne ruku, strčí je do kapes. Opravdu nemůže tušit, kdo jsi, pouze z tebe vycítil Jinou a zvědavost ho přemohla. Zvědaví upíři jsou ti nejotravnější upíři. Kdyby se na tebe aspoň tak přitrouble neusmíval a nebloudil po tobě pohledem.
Chápeš, že to není ten, kdo tě měl vyzvednout.


Nádraží – Laura

Ivana zanecháš opravovat auto a naštěstí ještě najdeš trafiku, která má takhle v noci otevřeno – prodavač nejspíš vycítil možnost, jak si přivydělat, přestože nekoukal nejpříjemněji a nemusela si ani čekat v žádném návalu lidí, co si chtějí také něco koupit. Příště si asi dvakrát rozmyslí, než otevře v tuhle hodinu. Jeho emoce je pouze jedna z negativních emocí v okolí. Na celém nádraží lidé chodí, pospíchají nebo postávají a nemají ani trochu dobrou náladu. Takový jev je naprosto normální v místech, kde je spousty lidí, kteří na něco čekají. Snad jen na koncertech hudebních skupin převažují ty dobré emoce. Ale nikdo nemůže mít dobrou náladu uprostřed noci na plzeňském nádraží. Využívá toho párek Temných, mág a vědma, kteří po troškách odebírají trochu síly tady, trochu tamhle. Záblesk spokojenosti a světlé energie vidíš u ožrali, který našel plát kartonové krabice, přikryl se s ní a teď leží kousek vedle trafiky, kde jsi nakupovala. Ráno ho budou studit nohy, ale zatím si spokojeně sní o dívkách a dalším panáku kořalky a nic ho nebudí. Ani kvílení vlakových brzd.
Jeden takový pronikavý zvuk brzd tě probudí a ty si na velké tabuli přečteš, že vlak z Prahy do Plzně právě přijel na nástupiště č. 2. Vedle tebe se rozhihňá dívka s telefonem u ucha. Volá si s přítelem a moc se na sebe těší. Nad ožralou i dívkou se vrtí teplé odlesky světlé síly, která by se ti právě teď moc hodila. Po boji na kolejích jsi vyždímaná a oni vypadají tak vesele, že trochu odčerpání by je příliš nerozesmutnilo.

Košutka - Lucie, Amélie, Aneta, Stela

Zatímco Amélie s Aneto a Stelou si povídají u bzučícího zvonku, Lucie stojí opodál a s někým telefonuje. S Ladislavem samotným.
"Lucie, poslal jsem Šmída s Barvovou na nádraží vyzvednout jednu naši novou kolegyni. Ovšem neřekl jsem jim všechno. Podle všech Vladimírových analýz se tam ještě dnes v noci uskuteční něco velkého, podobně jako včera. A tak chci, abys tam na to nádraží šla taky a hlídala je, skrytě, tak aby tě neviděli, Šmíd s Barvovou poslouží jako návnada. Možná to není moc etické, ale je to ideální způsob jak chytit toho hajzla, co je za to zodpovědný.
Pokud tam najdeš nějaké známky toho, že by tam hrozilo něco podobného jako v tom bunkru nebo nějaké jiné známky něčeho nekalého s čím si nedokážeš poradit sama tak zavolej a já ti tam co nejrychleji pošlu operativce s Horváthem v čele.
Takže jdi co nejrychleji na ústředí, Linda ti půjčí auto. Rieglovou nech na Amélii, Součkové a Zoinakové. Určitě to zvládnou."
Sotva Ladislav dohovoří, Lucie sklapne mobil a otočí se ke skupince u dveří.
"Musím jít, potřebují mě jinde. Amélie, pohlídej je za mě, ano? Vyslechněte tu Rieglovou, Zoinaková ti podá přesnější informace."
S tímto zmizí v šeru a vyráží pryč.

Hlídka -> Nádraží

Ani ne za deset minut jsi na hlídce, kde ti Linda půjčí klíče od služebního auta. A ne jen tak ledajakého. Je to Škoda Superb.



Tímhle autem většinou Filip vyráží na výjezdy, nikdo jiný kromě Ladislava na něj nesmí ani sáhnout bez toho, aby schytal důtku do notýsku. Jezdí s ním například do Prahy, jako zástupce Ladislava, když ten zrovna nemůže. Asi bys mu neměla poškrábat lak, to by asi nebyl moc rád.

Přijedeš na nádraží, kde je stále plno lidí i v tuto pozdní hodinu. Na parkovišti vidíš Šmída, jak
se úporně snaží opravit auto, auru barvové zahlédneš u vchodu, brzy se ti ale ztratí v davu.

Košutka - Amélie, Aneta, Stela

Sotva Lucie odejde, ozve se z reproduktoru u zvonku unavený ženský hlas.
"Ano? Kdo je tam? a prosímvás, přestaňte už zvonit, já slyším, nejsem hluchá!"
Nejspíš je to ta Anna Rieglová. Asi jste ji vzbudili.

Příjemné chvilka v autobuse
Zachy

Schroupal jsem svojí tatranku a vypil kofolu. Nic moc, ale aspoň něco jsem do sebe dostal. Při tom jsem poslouchal, jak se Zachy dostal k Noční hlídce. Docela mě udivilo, že je kontaktoval sám. Já jsem o nich do toho večera ani nevěděl. Pak se zeptal na stejnou otázku. Jen jsem se usmál nad tou vzpomínkou.
"Byl čtvrtek, asi kolem sedmé večer. Byl jsem v práci, dělal jsem mechanika a zrovna jsem ležel pod autem a snažil se tam povolit šruby od motora. Rádio su měl puštěne na plné kule. Powerwolf. Ty mám nejradši. A zrovna v tom nejlepším přišla nejhezčí ženská jakou jsem kdy viděl. Zrzka, metr sedmdesát, černé oblečení a korzet. Něco mezi rockerkou a gothickou princeznou. A já o ni nevěděl. Kopla mi do nohy a já se strachy málem posral, bo sem myslel že jsem v dílně sám," řekl jsem a vytáhl cigarety a zapálil si. "Začala mi vyprávět o nějakém spolku světlých a temných, různých bytostech. Kdyby mi to neukázala na vlastní oči, nevěřil bych ji. A když pak řekla, že i já mám nadání a mohou mě naučit ho ovládat, řekl jsem si, proč sakra ne, že?" řekl jsem a zase si pořádně potáhl z cigarety. "A jo, přišel jsem sem z Opavy. Taká malá prdel kusek od Ostravy. Prej, že tady potřebujete posilu a odrateň se prý hodí. Tak jsem tady," pokrčil jsem rameny a nastoupil do autobusu, který přijel.

Když jsme se usadili, čekalo mě přijemné překvapení. Ani nevím, jestli jsem zíral, nebo vyloženě civěl. Až na podruhé mi došlo, že to je iluze. Ale čert s ní, já ji chci zpátky! Když pak promluvila, bylo mi jasné, že jsem v háji. Dneska budou divoké sny. Jestli tedy vůbec usnu.
"Jaa...ehm...hehe" pousmál jsem se, když se předklonila a umožnila mi tak druhý pohled na ty dvě krásky mačkající se pod oblečením.
"Eee...totiž...jméno?" zeptal jsem se, když jsem se zmohl apsoň na jedno normální slovo.

Konečně nějaká péče

Tak, dostalo se na léčení mého zranění a já jsem byla i poměrně vděčná za styl mého oblékání Díky tomu poškozené oblečení vypadalo tak nějak přirozeně, i když v módě se nikdo nevyzná.
Kývla jsem tedy na další rozkaz, nějaká kolegyně? Z ciziny? Občas jsem si říkala, koho nám tu sem posílají, ale pak jsem se podívala, kolik členů zde na této pobočce je a... no, řekněme, jak "unikátní" někteří jsou, tak jsem se ani tolik nedivila.
"Dobrá tedy," kývla jsem hlavou a jela zpátky tramvají. Nemohla jsem si všimnout pár nenechavých očí, kteří se koukali na odkryté části mého těla, ale... protože jsem to co jsem, nejspíše jen ostatní by pobuřovalo být zde nahá. Jiný pohled na svět od doby, co jsem, to co jsem.

Na parkovišti jsme uviděli Lindu, což mnou bylo okomentováno menším úšklebkem, hlavně díky šunce, kterou nám půjčují a považují za auto. Také jsme mohli Filipovi vzít auto, jestli tedy nějaké má. Hm, že bych přejela klíčem po dveřích? Jistě by to ocenil, do reálného světa mne zavedli její slova, když začala povídat o té Jeriho Ábell, shapeshiftera 3. kategorie. No, aspoň něco, že?
Vezmu si složku a podívám se na tu dívku, která mi hned připomíná nějakého monka. Kdo v dnešní době nemá vlasy... dobře, muži, ale zrovna u žen to bylo dost unikátní.

Dorazili jsme na místo a mé povzdechnutí vykazovalo jaké nadšení mám z toho, že nám dali takovéto auto. "Příště si řekneme o koloběžky nebo kolečkové brusle, snad aspoň ty by nám půjčili funkční," zvednu se a jdu pro tu Jeriho Ábell.
No a já? Jdu tedy vyzvednout tu novou spolupracovnici, snad bude umět aspoň anglicky. Její fotku nebo jméno neplánuji držet, přeci ona vypadala dost unikátně, tak si snad někoho jako je ona všimnu, ne? Cestou ale! Cestou ale si koupím energetický nápoj, který načnu a při tom, co na ní čekám ho pomalu upíjím. Myslím, že něco jako je zelený monster si po dnešku rozhodně zasloužím, ne?

Košutka

Aneta,Stela, Lucie

„Pour quoi me punissez-vous?(Za co mně trestáš?)“povzdychnu si poznámce Anety a upřu trpitelský výraz k nebi takže i ti kteří neumí francouzsky si mohou odvodit co jsem asi řekla.Ale mám špatnou náladu a tak má schopnost snášet ignoranci je poněkud nižší než obvykle.
„Jistě zcela určitě je nahoře pokud se podíváte pozorněji uvidíte nápis Pojďte dál.“otočím se opřu se o zeď a pokračuji protože jsem právě v ráži.
„A co se týká jeho manželky tak bych jí nepodceňovala.Třeba vytáhne rtěnku nebo řasenku a pak zaútočí krabicí od pizzy.Tyhle nedomyšlené teorie si prosím nechejte až budete opět na analytickém,ano?“
Už chápu jak byla Lucie nadšená že jí byli svěřeni právě oni i když tímto si musíme projít občas každý.
„Ale abych odpověděla na vaši otázku,slyšela jste někdy termín manželství z rozumu?Pokud vůbec je Jiná pokud by nebyla bylo by to mnohem snadnější.Žádné vysvětlování,žádné otázky a žádné pochyby protože se to může dít přímo u ní doma.A ... co to tu bzučí?“
Otočím se a zjistím že jsem během svého proslovu neopírala o zeď,ale zvláštní shodou okolností právě o zvonek s nápisem Rieglovy který nyní držím čtyřmi prsty.
„Merde“zakleji a pustím zvonek.Kdyby tu nebyla Lucie jistě bych přidala ještě další nadávky,ale takto jen řeknu:
„No myslím si že teď zbývá počkat až vykoukne aby zjistila kdo jí v tuto nekřesťanskou dobu ruší.“
To že by mohlo napadnout že jde o vtip se sirkou v zámku zatím nedodávám,ale i to je možnost.