Koleje -> Hlídka -> Hlavní Nádraží - Ivan, Laura

Sotva jste vyšli před koleje, Ivanovi zavolá sám velký šéf, Ladislav.
"Dobrá práce na těch kolejích, se zbytkem hlídky si nedělejte hlavu, posílám tam Ondřeje Brouska s Nikolasem Terem, ti to tam za vás projdou. A zatímco Straka s Jelínkem vypomáhají s "úklidem", pro vás dva mám jinou práci, snad o dost méně nebezpečnou. Má k nám přijet nová kolegyně z ciziny, která nám pomůže s tímto případem a vy ji půjdete vyzvednout na nádraží. Snad se nic nestane, ale kdyby náhodou, Vladimír do mě pořád hučí, že se tam nějak "podezřele vlní" pravděpodobnostní linie. Zastavte se na ústředí, Linda vám půjčí auto a řekne vám víc."
Po krátké cestě tramvají jste za 10 minut na ústředí. Tam ještě na parkovišti uvidíte Lindu, jak tam na vás čeká s nějakým papírem v ruce.
"Tak konečně. Z Prahy nám zavolali teprve nedávno, tak to teď jde všechno na poslední chvíli." Linda nahlédne do papíru, snad aby nic nepopletla. "Jedná se o nějakou... Jeriho Ábell, obratně 3. kategorie, původem z... Izraele... Ježíši Kriste." Raději to již dál nakomentuje a papír s informacemi a fotkou Jeriho podá Lauře.



"Taky máte povolení půjčit si služební auto. Tady jsou klíčky." řekne Linda a hodí je Ivanovi. "Támhle ho máte, tak jeďte. Její vlak by měl přijet už brzo."

Na nic tedy nečekáte a rozjedete si to přímo k Hlavnímu Nádraží. Nutno říci, že i tuto pozdní hodinu je docela těžké najít parkovací místo, ale nakonec někam zaparkujete. Tedy spíše, sotva někam zaparkujete, autu chcípne motor a jakékoliv pokusy o to znovu nastartovat se projeví jako zbytečné.
Zoufalý Ivan pohlédne na Lauru a spustí: "Lauro, jdi pro tu naši kolegyni sama. Já to tu zatím zkusím zprovoznit, ať zpátky nemusíme pěšky." Zdá se to jako rozumné řešení.

Košutka
Stela, Lucie, Amélie

Cestou jsem trochu zamlklá, přemýšlím o tom, co mi Vladimír řekl. Takže se už na analytické nevrátím? Zrovna jsem si začínala zvykat na program hlídky pro prohlížení pravděpodobnostních linií. Nejsem úplně smutná, jen by mě zajímalo, jaké to je chodit každou noc ven a umravňovat Temné. Nakonec to zjistím, přestože začátek dnešní noci nebyl příliš slavný. Navíc je moje místo na ústředí už zabrané.
Potřesu hlavou a povzdechnu si, když vzpomenu, jak na mě moje kolegyně zahlížely. Taky bych nebyla šťastná, kdyby mi někdo přidal práci, ale já za to přeci nemůžu. Nejsou to moje nejlepší přítelkyně, ale nechci s nimi být na nože – ráno za nimi zajdu. Když budu mít po čem dojít, pomyslím si, jakmile míjíme růžového králíčka, který si pochutnává na lidské končetině. Tenhle asi není stavěný na to, aby ho někdo fotil do reklamy na aviváž. Nakrčím nos a obrátím oči v sloup. Jsem ráda za to, že když se ráno probouzím, nemusím se dívat na takovou zvláštní a kýčovitou věc. Mámě jsem zakázala i umělého čápa do zahrady, natož takovou ohavnost.

To už ale stojíme před dveřmi a blíží se k nám ta francouzská posila – Amélie. Zvednu hlavu k oknům, kde čekám byt Rieglových, a potom zamrkám na ostatní.
„To myslíte, že ten Riegl bude tam nahoře?“ Zeptám se nejistě. „Ta manželka nám ale nic udělat nemůže, ne? A snad ani... no jemu by nijak neměla... nemohla pomáhat,“ dodám, ale spíš v to jen doufám. Nevím, jak to doopravdy mezi Jinými chodí, mám jen pár vysvětlení. Až tu budu sto let, nejspíš to pochopím. Ale teď se stále nedokážu vyrovnat s tím, že si vzala Temného. Neumím si představit, že by mu v něčem zrůdném pomáhala. I přestože ho miluje. Nebo jsou spolu jen tak naoko? Proč by to kdo dělal?

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Hned vedle Pavlíny je i Alena a Drtič, takže vlkodlak v pokoji se informace stejně dozví přinejmenším z hlášení. Pavlína Lauru vyslechne a naznačí ji, ať ještě chvíli počká na chodbě. Adam s oběma dívkami stojí stranou a něco si špitají, vypadají zničení, ale už jim nehrozí nebezpečí. Potom z pokoje vyjde i Ivan a Milan, ale to už se Pavlína s Alenou řinou dovnitř místo něho a vy slyšíte jen úlomky konverzace. Ale ještě než stihne Laura odpovědět, v chodbě se objeví Marcela a zastaví se u vás.
„Já jí to vyléčím,“ hlesne a přistoupí nejdřív k Lauře a začne ji ozdravovat zranění.
„My už to tady s Temnýma vyřešíme. Byli jsme tu vážně rychle, snažili jsme se, ale ty parchanti tu byli dřív. Aspoň jste je zdrželi. Kdybyste nebyli jak přejetý, necháme to na vás, ale taky potřebujeme, abyste to prošmejdili i v okolí. Kde jste měli být, předtím než vás zavolali?“ Když je léčitelka hotova s Laurou, pomůže od bolesti a zranění i Ivanovi. Cítíte se už mnohem lépe, síly zatím moc nemáte, ale s tím se dá žít. „Straku si tady necháme a o Jelínka se taky nebojte. Vy dva pokračujte v hlídce a kdyby něco, zavoláme vám. Do rána si připravte hlášení, ale teď... asi to vezměte k rybníku a dál na Bílou horu. Snad už na nic nenarazíte, ale dávejte i tak pozor. Některý upíři tam sváděj mladý holky. Ty jsou taky z těch filmů zblblý.“
Pak už se můžete jen rozloučit a vyjít ven před budovu. Cestou si všimnete, že na recepci klidně spí uklizečka i hlídačka a tak to bude nejspíš i s ostatními lidmi v budově. Vidíte také dvoje auta, jedno pro každou hlídku. Nic neobvyklého nebo nepatřičného.

Konec?

Laura, Milan

Dýku do svého vlastnictví nedostaneme, alespoň na ní však bylo upozorněno, což bylo i mým záměrem. Josef jí tak nemůže jen tak ztopit a pak předstírat, že tu něco takového vůbec nebylo. Měli jsme jí získat ještě před tím, než se tu objevili. Ale kdo měl vědět, že už nebude nebezpečná? Nebo že se tu objeví tak rychle.

Kývnu na Marcelu, která mi dá další pokyn k odchodu a již se věnuje prohledávání místnosti. Kdybych mohl, rád bych se zapojil, ovšem v současné chvíli si nepřeji nic jiného než odsud vypadnout, nadechnout se čerstvého vzduchu nepošpiněného pachem spáleného masa, někam si sednout a pořádně vydechnout. Zbavit se všeho toho stresu i adrenalinu, na moment zavřít oči a na nic nemyslet.
Tak proč tu ještě okouním? Co jsme mohli, to jsme udělali, teď už je řada na ostatních. Pohledem ještě sklouznu k Josefovi a dalšímu Temnému, který nás očividně považuje za absolutní ňoumy, všem nakonec kývnu na znamení rozloučení a vydám se za Laurou do chodby. Josef mě sice dokázal vytočit, na to abych se ale pouštěl do dalších zbytečných hádek už nemám dost energie.

"Budete nás tu ještě potřebovat nebo můžeme jít?" Zeptám se na chodbě Pavlíny. Pro jistotu. Stále tu je otázka těch dvou dívek a Adama a nechce se mi je opouštět pokud není zcela jasné, že je dostaneme pod naši ochranu.

"Tohle bude potřeba ošetřit." Lauřino zranění si určitě vyžádá pozornost léčitelů - a když nad tím tak přemýšlím, tak moje a Strakovo taky. "Tady ti s tím ale asi nepomůžu." No, vlastně ani na ústředí, protože lidská a Jiná medicína jsou dvě rozdílné specializace. "Maximálně ti to můžu překrýt obvazem, aby se ti tam nic nedostalo. Pokud seženu lékárničku." To by neměl být takový problém, ale představa že tu budu ještě lítat po chodbách a shánět sterilní krycí materiál mě nijak netěší. Pomalu rychlejší bude dostat se na ústředí.

Mou další pozornost si vyžádá Jelínek, který to všechno pěkně prospal. Mým základním instinktem je se k němu sklonit, zjistit vědomí a dech, ale - ale to všechno je v pořádku, to už je zjištěno. Navíc i krátký pohled do Šera mi dokáže říci, že je živý. I o něj se na ústředí postarají. Tak už bychom mohli vyrazit, ne?

Konečně někdo přišel

Aneb, připadalo mi, že naši nadřízení se tady prostě ani neobjeví. Doteď myšlenka, že se Denní hlídka dokonce snad ještě zastaví na zmrzlině, když mi tu budeme tvrdnout a pak vysvětlovat co se stalo.
Konečně, naše hlídka se objevila a začala to nějak vyřizovat, Ivan mne poprosil, abych šla vysvětlit co a jak, takže jsem kývla, vyndala si sluchátka z uší a druhý konec z mobilu. Pár otoček okolo prstů a sluchátka byly připraveny na přepravu v mé kapse, kde také skončili a já se mohla tedy věnovat svým povinnostem. Hudba byla vypnutá, neměla jsem nějakou šunku za mobil, aby se po vytažení sluchátek nevypnula hudba.
Přešla jsem tedy k nějaké osobě, u které jsem věděla, že je od nás a spustila jsem se slovy, které byla tak nějak dostatečně tichá. Ale kdo ví, jak moc ten vlkodlak slyší, že? Proto jsem tak nějak přeříkala všechno, co se stalo a tak nějak se při tom snažila tvářit normálně, jak jen to navzdory mým zraněním šlo.

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Josef klidně pokračuje v prohlížení pokoje.
„Jak říkala vaše kolegyně – nedočkavost vás překonává. Ještě před chvílí bylo dost času až se začnou odpovídat otázky a najednou chcete zpátky jeden z důkazů? Počkáte, až dýku analyzuje naše hlídka, která dýku zabavila,“ přidá důraz na to, že ji přivlastnila hlídka a ne jen on. Jen se krátce ohlédne na Ivana: „Ne,“ dodá prostě.
„Zaznamenáme si, že Denní hlídka má v držení důležitý artefakt,“ odtuší po chvíli Marcela. Založí si ruce na prsou a zamračeně pozoruje Josefa. „Nikdo s tou dýkou nevyjde na veřejnost. Budeme to sledovat.“
„Radši sledujte, kam vypouštíte svoje nováčky, než nám očistí město od všech Temných,“ ozve se Josef. „Jejich postupy jsou vážně zvláštní,“ zamumlá k Marcele, ta si odfrkne a obrátí se k vám třem, skepticky se podívá na vaše zranění od ohnivého karabáče.
„V pořádku,“ řekne Marcela k Ivanovi a snad vypadá, že je spokojená, že žijete aspoň vy, přestože se několik věcí pokazilo. „Tohle si necháte později vyléčit. Nezapomeňte venku na Jelínka, má poraněnou hlavu a-,“ zamrká na Josefa, který se začal sklánět nad mrtvolou a vykročí k němu, „on ale nebyl v hlídce, ne?“ Nejspíš si vás Marcela už přestala primárně všímat, radši se dala do práce a nechce být za Josefem pozadu v prozkoumávání pokoje.
Jediný, kdo vás sleduje, je blonďák ve dveřích. Ten se arogantně zadívá na Ivana a protočí očima, ale nic neříká.

Pohov.rozchod
„Bon sang.No tak úplný nováček nejsi tak ...“pronesu když se Světlý probudí a zase omdlí.Zřejmě to nebylo z mého šarmu,ale jako následek šoku.Ne že bych se tomu divila je zázrak že tohle vůbec přežil.
Má štěstí,ale asi bych se měla ozvat.Zřejmě jsou zvědaví co jsem našla.
A taky jsem ráda že nemusím říkat že jsem nenašla nic,zvláště Filip by si tuhle situaci nenechal ujít.
„Ahoj Ireno tady Amelie našla jsme tu jednoho Světlého zřejmě to bude mág 6.kategorie byl v Šeru připoután k ... zvláštní entitě která sloužila jako transformátor pro někoho jiného ...“
Zatímco mluvím mám druhou ruku pořád položenou hrudi Světlého a po troškách mu dodávám energii.Mezitím se dozvím se že je od nás i to co mi potvrdí to co jsem právě před chvíli zažila.Nakonec sem přijedou Miloš,Daniel a František.Daniel se věnuje Michalovi,Miloš chce vědět co se tu vlastně stalo a František to všechno jen pozoruje a říká že tohle za jeho času nebylo.Potom mi Miloš řekne že je mně potřeba jinde,ale že by mi řekl kde to je to už ne.
„Co je sakra ...“bouchnu když mi zazvoní mobil a pak nasadím omluvný úsměv.
„Promiň ... já ... no dobrá měl štěstí že jsem na něj narazila.“pokud bych byla až moc skromná měl by Ladislav podezření.
„Dobrá taky bych si s tebou chtěla o něčem promluvit.“
Upravím si šaty protože nadešel čas opustit tento úžasný kráter.A taky si poněkud zkrátit cestu takže brzy už kráčím v Košutce okolo toho velkého růžové králíčka.
„Impressionner,tohle je vážně hodně naštvaný králíček Duracell.“poznamenám obejdu králíka a pak zamávám na Lucii.
„Ahoj Lucie,proto se ubytoval zde.Zvláště v noci musí být tohle místo skvělé pro sbírání negativní energie.“
Ukážu na toho králíčka jako bych právě sdělovala pikantní drb,ale potom si prohlédnu obě dívky.
„A jak to uděláme?“zeptám se zatím co se podívám nahoru.
Mohli bychom se vydat na menší průzkum,ale třeba nic neví.Je to jako s tím opuštěným zamčeným pokojem.Zatímco běžní hosté mohli ocenit to nejlepší víno v Lyonu zde se scházeli ocenit zcela jiné věci.

Kráter - Amélie, Michal

Amélie na Michala promluví, ale ten jí neodpoví a ihned omdlí. Zavoláš tedy na ústredí a stručne jim vysvetlíš situaci, mezitím Michalovi po troškách dodáváš energie, aby se vzpamatoval. Nejspíš se na nej bude muset podívat Daniel, ale pochybuješ, že to bude neco vážného. Nejspíš je ješte v šoku. Irena ti trochu osvetlí situaci. Dozvíš se, že toto je Michal Fleischer od vás z Noční Hlídky a pťed chvílí ho nejaký temný s divnou aurou unesl.
Zanedlouho poblíž prijede vozidlo Noční Hlídky, ovšem takto označeno je pouze v šeru. Z nej vzápetí vystoupí Miloš Kučera, Daniel Veselý a František, rychle k tobe pťibehnou v šeru a zatímco Daniel se ihned jde venovat Michalovi, Miloš te zpovídá co se týče zdejší situace. František tam jen stojí a mumlá si pod fousy neco o "mlíčnácích", co nic nevydrží.
Když mu rekneš vše, co víš, tak jenom zachmurene pokývne hlavou. "Dobre, máme to tu za tebe prevzít, neboj, postaráme se tu o to. Tebe potrebují jinde." Sotva to dorekne a odejde si provádet svou práci, zavolá ti Ladislav sám. "Amélie, budu stručný. Za toho Fleischera ti dekuji, ale teď poslouchej, Nemcovou s nekolika dalsími vyslechnout jistou Annu Rieglovou, manželku toho Alfréda Riegla. Bydlí kousek od místa, kde jsi teď. Až tu Rieglovou vyslechnete, tak se vraťte na ústťedí, potťebuji s vámi neco probrat." Ješte ti sdelí adresu, kam se máš vlastne vypravit. Tak tedy na nic nečekáš a jdeš.

Dodatek - Amélie, Lucie, Aneta, Stela

Zatímco stojíte u vchodu do paneláku, zazvoní Lucii mobil. Je to Irena z analytického. "Lucie, zachvíli se k vám pripojí Amélie, je již na ceste. Našla a zachránila Fleischera, vyvrhlo ho to nekde na Košutce, tam kde predtím byl ten bunkr, čekal tam na nej nejaký Riegluv komplic, ale Amélie jej zahnala. Fleischer je snad v porádku, je v péči Daniela. Co se týče Amélie, za chvilku se k vám pripojí, má vám pomoci vyslechnout tu Rieglovou." A skutečne, za dve minuty mužete videt Amélii, jak jde kolem sochy ruzoveho kralika a mírí prímo k vám.

ústredi nocní hlídky - Lucie, Aneta, Stela

Aneta si rychle zaskoci na analytické, kde je nastestí náhodou i Vladimír. Se svými dlouhými vlasy i vousy a pláštem, který snad vyhrabal v nejakem antikvariátu. Jeho plášť rozhodne je obnošený a na pár místech i zalátovaný, spousta Jiných velice dbá na svuj vzhled, ovšem Vladimír mezi ne nepatri. Práve tam sedí s Ilonou a Dášenou u počítače v režimu "modrá smrt".
"No tak dámy, vždyť je to jednoduché." peskuje je dobrosrdečne Vladimír. Dášena se tvári jako by byla nekde u soudu na lavici obžalovaných a Ilona znudene kouká vsude možne, jen ne do počítače. "Vidím, že budete potrebovat spoustu vecí zopakovat. Za chvíli se do toho dáme, teď jenom prijde Anetka, která mi nese neco velmi zajímavého- á ano, již jste tady devče. Tady, dejte mi tu vec." Prevezme si od Anety retízek a chvíli si jej prohlíží. "Zajímavé. Pozdeji se sem zase stavte, devče, snad pro vás již budu neco mít. A o vaši práci na analytickém se nebojte, Anetko, vše co jste mela na starosti nyní prebírají zde Dášenka s Ilonkou." Jen co to ty dve harpyje uslyší tak se k Anete otočí a hledí na ni s nenávistí tak silnou, že by z ní bylo dost energie snad pro celou Denní Hlídku. Aneta se tam radeji již nezdržuje a co nejrychleji pádí pryč.

Zatímco je Aneta na analytickém, u Lucie se Stelou se zastaví Daniel. Prohlédne Stele její zranení a hrave ji vyléčí, potom ihned pádí pryč za svými povinnostmi. Když se vrátí i Aneta tak opouštíte ústredí noční hlídky a tramvají č. 4 míríte na sever na Košutku.

Košutka - Lucie, Aneta, Stela

Po deseti minutách vystupujete na tramvajové zastávce U Severky, poblíž své destinace. Váš pohled hned upoutá socha obrovského ružového králíka požírajícího človeka Jedná se o návrh studenta zdejší umelecké fakulty, inapirovaný obrazem Francisca Goya jménem "Saturn požírající svého syna". Akorát na míste Saturna je tu ten králík. Má to symbolizovat beznadej, kterou cítí človek v moderní dobe. Nebo neco podobného. Ale že tu pekne straší deti, zvlášte v noci, kdy mu i svítí oči.

Anna Rieglová bydlí v paneláku poblíž tohoto roztomilého králíčka, takže si moc daleko nezajdete. Podle informací, které o ní máte v tom byte žila i se svým manželem Alfrédem Rieglem, svoji jsou zatím asi pul roku. Byt má ve čtvrtém patre. Dojdete tedy na prislusnou adresu a ve zmeti zvonku najdete jeden s napisem "Rieglovi". Mužete zkusit zazvonit a ohlásit se, aby vás dovnitr pustila Rieglová, nebo to zkusit nejak obejít šerem, pokud si myslíte, že to má cenu.

Bolevecké koleje - Máme to za sebou?

Laura, Milan a posili

Napětí v místnosti stoupá, vlkodlak na mě hledí, jakoby mě chtěl na místě rozsápat a udržet nicneříkající tvář si vyžaduje čím dál více energie. Slušné chování nefungovalo a teď už nemám daleko od toho, poslat je do hlubokých temných končin, na všechno se vykašlat a prostě odejít. Ale to nemohu. Ne když jde o dvě lidské bytosti a prošetření situace.
"Pamatujte, Šedý. Máte na to plné právo." Odvětím, veškerý hněv nad tou arogancí snažím se udržet na uzdě. S tím mi pomáhá i kvílení brzd a vědomí, že konec se blíží. Posili konečně dorazili a oni už budou vědět, co a jak dělat.

Tak rychle ale vydechnout nemohu, nejprve je nutné v řádném pořádku předat situaci.
"Tu pusu prosím ne, na to se ještě tolik neznáme." Neodpustím si poznámku směrem k vlkodlakovi, který dělal - a stále ještě dělá takový problém. Nejradši bych uposlechl Marcelina slova a dohlédl, aby obě dívky i s Adamem nebyli odvedeni Denní, nesmím ale zapomenout na druhou drobnost. Tu zatracenou dýku.
"Lauro?" Natáhnu k ní ruku, abych si získal její pozornost. "Půjdeš říci, co se stalo?" Bohužel nemohu dělat vše naráz.
Bez dalšího vyčkávání se obracím k Marcele, neustále však pozoruji i Šedého. "Zde Temný Josef Šedý si přivlastnil zde nalezenou dýku a i přes opakované upozornění jí odmítá navrátit na své místo." Prosím, ať už to přestane, chci si sednout. To, že dýka je jaksi důležitou součástí toho, co se tu stalo, snad říkat nemusím a Marcela to pochopí jen z mých slov a pohledu. Je zkušená, mnohem zkušenější než já. Na tyhle věci už musí být zvyklá.