Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Ivan se jen tak nedá a mezitím, co vysvětluje vlkodlakovi, že on není žádná holá zadnice, zaslechne kvílení gum, jak nějaký automobil vyjel do kopce ke kolejím a zkušeně zaparkoval téměř přede dveřmi. Neunikne to ani Temným.
Adam se zarazí, když slyší Ivana, a začne trochu vzdorovat, ale Drtič na něj cosi zavrčí a Adam se trochu zalekne a je odveden do chodby. Následují ho i obě dívky, Alena se otočí ve dveřích a zadívá se na Lauru.
„Možná proto, že naše hlídka není neschopná,“ odpoví lehce Josef Ivanovi a odmlčí se. Přejde k převrhlé skřínce, která utrpěla pár nárazů při vašem nedávném souboji. Lehce strčí nohou do novin na zemi, pak přejede pohledem po Milanovi a přejde zpátky k Ivanovi.
„Ivan Šmíd. Světlý mág páté kategorie. Budu si tě pamatovat,“ sykne tiše a to je snad poprvé, kdy vidíš, že jsi ho nejspíš vážně naštval. Oheň ve vlkodlakových očích ale zase rychle pohasne, jakmile zaslechne hlasy z chodby před kolejním pokojem.
„...a zůstanou tady. Náš úklidový tým je hned za námi,“ zaslechnete a kdo ji zná, můžete poznat Pavlínu Tománkovou. Zarazili Alenu a Drtiče s rukojmím, ti jim nejspíš něco odpověděli, protože zaslechnete druhý hlas.
„Na to ti sere bílej tesák, holka,“ ozve se Marcela Šroubová, „a nemel takový hovadiny, slyší tě lidi. Z cesty.“ Marcela s hnědým mikádem se objeví ve dveřích pokoje a zamračeně obhlédne situaci. Zběžně i vás, nakolik jste zranění, ale nejspíš usoudí, že chodit můžete.
„Zablešenče, buď mu dej pusu nebo mu dej pokoj, každopádně mi nepřekážej,“ houkne na Josefa, který odstoupí od Ivana a zamračí se na posilu z Noční hlídky, na Marcelu – ta ale pokračuje směrem k Ivanovi. „Běžte ven z pokoje, řekněte krátce Pavlíně, co se tu stalo,“ otočí se k Josefovi, „ty dívky přebíráme my, nevypadají dobře a potřebují ošetřit. Pošleme zprávu. Odvezete si tu sekanou sami nebo ste jeli jen tak náhodou okolo a zastavili se na pokec?“ Palcem ukáže na Zdeňka, co to má už za sebou. Nejspíš je jí samotné jasné, že není v pořádku, když tu byli tak rychle.
Josef pouze zapíše do zápisníku pár slov. „Třeba si ho naporcujte,“ utrousí ledabyle a prohlíží si pokoj šerem. Bez zájmu o vás ostatní.
Ve dveřích místnosti na vás kouká neznámý blonďák, ale uhne vám z cesty, pokud se chystáte ven. Tam se hašteří Alena s Pavlínou o rukojmí, za ní stojí Drtič a za Pavlínou Adam bránící obě dívky. Nejspíš přecejen skončí v bezpečí Noční hlídky. Nejspíš už bude bezpečné podat nějaké informace, snad jste Temné dostatečně zdrželi.


Autobus do Litic – Zachary, David

Práce ve dvou je pro někoho bič, pro jiného vysvobození. Máte chvíli na seznámení, když vidíte přijíždět autobus, na který čekáte. Nastoupíte a čeká vás přibližně patnáct minut jízdy.
Jakmile se ale rozhlédnete po pár lidech, kteří jezdí noční Plzní, překvapí vás dívka s dlouhými rusými vlasy. Vlastně je zahalená pouze svými vlasy. Nahá. Zamrkáte, promnete si oči a nicméně zjistíte, že je zase oblečená. Na druhý pohled pochopíte, že to byla pouze iluze.
Příjemná iluze. Určená pouze pro vás.
Dveře autobusu se zavřou. V přední části, kousek od vás, sedí sukuba a upírá na vás své liščí oči. Nohy má elegantně přehozené přes sebe, útlé ruce složené v klíně. Temná nakloní líně hlavu na stranu a našpulí rty.
Pak se laškovně usměje. „Neříkejte mi, že jdete do práce. Neuniklo mi, jak se na mě díváte.“ Hlas má jako med. Med stékající po pružném bříšku, okolo pupíku a níž.
Zrzka se lehce předkloní jako kdyby čekala na vaši odpověď a přestože jí vlasy sklouznou přes ramena, nezakryjí vám výhled do hlubokého výstřihu odhalující kypré poprsí.

Jen pár hodin před výpraskem (přinejlepším)

„To nepůjde,“ zavrtím hlavou. „Stál jsem vzadu jenom proto, že nejsem obrateň, ale mág. Na protokol jsem zapomněl úplně jako vy, když jsem tu ženskou slyšel. Ale o to ani nejde. Jsem tu z nás nejdéle a de facto jsem to dostal na povel. Měl jsem vás udržet na uzdě. A co víc, aspoň sebe...“ Rozhodně to nezní tak, že bych se chtěl nějak vytahovat. Jsem tu sice nejdéle z naší skupiny, ale jen o pár týdnů. Až to u mě vyvolá trochu hořký úsměv na rtech. „Takže ohlásit to půjdu já.“ Zakončím to tak, aby bylo jasné, že se o tomhle už nechci bavit. Jestli nakonec půjdou se mnou, jejich rozhodnutí. Ale podat hlášená musím já. „Jo, a dík,“ dodám a také se zakousnu do tatranky. Musím říct, že ta bodla. I ta kofola. Hned se jde trochu lépe. Sice se pořád cítím, jako když jdeme na porážku, ale aspoň už nejdeme s plným žaludkem.
Cestou na tramvaj č. 21 se mne David zeptá na to, jak jsem se v téhle branži ocitl. Normálně bych se takových rozhovorů spíše stranil. Ale dneska už je stejně vše vzhůru nohama. „No, to je těžký. Potom, co jsem zjistil, že mám jakýsi nadání, jsem začal hledat, co s tím a kde se uplatnit. Takže vlastně se dá říct, že jsem oslovil spíš já je.“ Později dnešního dne toho budou možná litovat. Ale co...
„A co ty? Byl si tuším převelenej, že jo? Proč vlastně? A jak ses vlastně dostal k Hlídce ty?“ Zkusím v rozhovoru pokračovat, třeba nás to i trochu zabaví a cesta tramvají uteče rychleji.

Ještě jedno kolo a dom

Zachy

Vlkouš byl spokojený, bo dostal co žádal a mohl se tak klidně vrátit ke svým nočním radovánkám. Upřímě, trochu jsem měl nutkání ho nakopat, ale co nadělám. Nemůžu. Proto jsem se radši otočil a pomalým krokem šel napřed, aby mě mohl Zachy s Nikolasem dohonit. Zbytek cesty parkem už byl v poklidu. Pár lidí co šli na cprocházku. A jeden krvosaj. Měl jsem pocit, že dokonce byl o odstín bledší když nás uviděl. Ale byl čistý a nic jsme mu nedokázali přišít, tak zase šel svou cestou.
Zachymu zazvonil telefon a po krátkém rozhovoru nám oznámil, že nám zbývá už jen jedna oblast a pak konec. A taky nám vedení bere Nikolase. Takže zůstanem se Zachym sami. Snad nic neposerem.
Po cestě zpátky jsem rychle skočil do večerky a koupil dvě malé kofoly a tatranky. Měl jsem na něco chuť a vsadím prdel, že Zachy určitě taky.
"Ber. A jen tak mezi námi s tím vlkodlakem si to odseru spíše já s Nikem. Tys stál vzadu. Mi vyběhli jako první." řekl jsem mu a zakousl se do tatranky. Vypadal docela sklesle od té doby, co jsme to tak hezky posrali.
"Ty Zachy...jak ses vůbec dostal k týhle práci? Myslím tím jak tě oslovili a kdo." začal jsem malou konverzaci, když jsme čekali na dvacet jedničku na zastávce a měli se vydat na konec naší obchůzky. V Opavě jsem s kolegyní jezdil autem. Více jsme se bavili už od začátku a navíc měli i stejný hudební vkus...chybí mi. A v tomhle tichu a ponuré atmosféře si dobrý vztah s kolegy nevypěstuji.

Koleje

Milan, Laura

Považuji se za trpělivého člověka. Možná dokonce za velmi trpělivého člověka, který se nenechá jednoduše vyprovokovat a dokáže pochopit argumenty protistrany. V současné chvíli mě však má trpělivost začíná docházet a namísto ní se kromě beznaděje, objevuje i mírný vztek.
Tak tohle ne! Nevadí mi urážky, nevadí mi jejich posměšná slova, jelikož jsem ochoten uznat, že mají i částečně pravdu. Co je ale pro mě těžké překousnout je jejich absolutní ignorace toho, co se tu stalo, jejich touha přesunout naše svědky na svou Hlídku a to aniž by se vůbec starali o jejich blaho! Ty dívky si prošli peklem. Jedné z nich zahynul milovaný partner a oni - oni se k nim chovají jako k dětem, jako k lůze. Jako k obyčejným lidem.

"Nikam nejdou." Adamovi mávnutím naznačím, aby zůstával na místě a hlídal i obě z dívek. "Právo na prošetření situace má nejenom Denní Hlídka, ale i Noční. Samotní svědci patří pod ochranu hlídky Noční a pokud nemáte nic, z čeho byste je obvinili," Protože pak by právo mohlo být na straně jejich, "tak zůstanou tam, kde jsou a my se o ně postaráme." Jsem si však vědom, že samotná slova nestačí, nemám však nic jiného, co bych nabídl. Akorát kývnu na Lauru a naznačím jí, ať se raději přesune ke dveřím. Pro jistotu. Sám bych to udělal, obávám se však, že každý krok by mohl prozradit to, jak moc mizerně se cítím a slabost je v současné situaci věc, kterou si dovolit nechci.
"Zároveň vás opětovně žádám, aby byla dýka navrácena na své místo a tento stav zdokumentován." Čím jim mohu pohrozit? Inkvizicí? Nebo bude stačit nařčení, že s celou situací mají něco společného? I to je možné.

"Na vaše otázky ohledně toho, co se stalo, samozřejmě odpovíme, nemáme nic, co bychom chtěli skrývat. V našem případě se jednalo o nutnou sebeobranu a troufám si tvrdit, že jsme nedostali na výběr." Sám myslím především na Zdeňka, který zahynul i mou vinnou. Ještě nikdy jsem nezabil... Toto morální dilema však budu raději řešit až někdy jindy. Pokud bude někdy jindy.
Opět se snažím odstrčit veškeré emoce kamsi stranou, neprojevit ani lítost nad smrtí těch dvou, ani zlobu nad chováním Temných. Trochu racionality, prosím. To bych žádal příliš.
"Ovšem několik otázek bychom měli i my na vás. Například jak je možné, že jste se tu objevili tak rychle? Kdo vám o zdejší situaci dal vědět? Nebo jste o ní již věděli, jen jste čekali, jak to dopadne?" Snižuje se k věci, která mi není příjemná, už mě ale unavuje jejich arogantní chování. Kdyby se k těm holkám chovali jinak... Tak bych s protiútokem nevyrukoval.

Ještě je chci nařknout, že mají prsty i v té dýce a v tom, že jí Zdeněk získali, rychle se ale zastavím. Co když skutečně netuší, oč se jedná? Co to umí? Že je to nějaký artefakt? Ne, to jim prozatím říci nesmíme.

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Alena nevěřícně zírá na Lauru a ještě něž stihne cokoli odpovědět, dosadí si Ivan.
„Nemáte tu co dělat,“ promluví nakonec Josef, „buď odejděte z tohoto pokoje nebo nám nepřekážejte v práci.“ Vyjádří se na slova Laury, potom se otočí k Ivanovi, nejspíš mu přijde jako někdo, s kým se dá mluvit rozumněji. Zároveň ale také jako někdo, kdo mu možná trochu překazil plány. Nedává to ale najevo, v obličeji je klidný a vyrovnaný. „Nevím, kde se tady vzala ta dýka. Na našem oddělení ji prozkoumáme. Nemusíte se bát, Světlí, že by právě byla ve špatných rukou a jaké otázky to vyvolá. V tom vám nevyhovím, vy jste se také ani trochu nesnažili pomoct nám.“

„To je vaše barva ještě tak zelená, že ani neumíte sami mluvit?“ začne Alena úplně jiným tónem než Josef, posměšně se uchechtne. „Máte to ale těžký život, když si sami ani neutřete zadek. To se pak špatně chodí po světě – bez svobody, ovečky hloupoučký,“ utrousí další poznámku. Rozdílů mezi Temnými a Světlými je tolik, že takových narážek by se dala napsat tlustá kniha.

Pak po chvíli ticha znovu promluví Josef. „Aleno, vezměte tady svědky k nám do úřadu,“ lehce pokyne rukou k Míše a Zuzaně, před kterými obranářsky stojí Adam, „když se tu od samozvaných nováčků nic nedozvíme, není jiná možnost.“ Tvrdým pohledem se zadívá na Ivana. Adam zase zmateně těká očima po všech v místnosti, nejspíš se mu nechce odcházet z rozjeté metalové párty.
Alena se zazubí, ohlédne přes rameno na Jiřího a oba vejdou do místnosti.
„Světlí, nevím, na co si tu hrajete, ale s tímhle mlčením se daleko nedostaneme,“ mluví vlkodlak k Ivanovi dál, „buď nám řeknete, co se tu stalo, nebo se odsud kliďte a my to zjistíme sami. Pro dobro všech.“

Jirka „Drtič“ čapne Adama za nadloktí a odvádí ho z kolejního pokoje ven. Alena se sklání nad dívkami: „Copak, princezny?“ mluví jako na malé děti. „Hračky vám spadly do kanálu? Nebulte, a jdeme.“ Míša vypadá, že už nemá sílu moc vzdorovat a že by radši byla zase s Adamem, tak pohladí Zuzku, která je stále mimo, a vydají se za jejich kamarádem z pokoje.
Vaše posily zatím necítíte.

Odchod z ústředí Noční hlídky
Stela, Lucie

Překvapeně zamrkám na zamračenou Lucii. Ne proto, že by bylo těžké ji vidět zamračenou, ale že ji tak moc otravuje, že se s chci prostě jen bavit jako normální člověk. Nic dalšího už ale neřeknu. Stáhnu se, přikývnu a odcupitám na analytické, kde vedoucímu člověku předám řetízek a potřebný souhrn informací, které by mohli potřebovat. Sama mezi nimi pracuji a dá se předpokládat, na co se budou chtít zeptat a co by je mohlo zajímat. I za tak krátkou dobu se to dá vypozorovat.

Když to všechno v rychlosti zvládnu, vydám se zpátky za Stelou s Lucií. Míříme ven, čeká nás cesta na tramvaj a pak zjišťování okolností. Třeba proč si vzala zrovna takového darebu.
„Tak to je dobrý, to mě nenapadlo,“ uchechtnu se, když mi Stela přece jenom odpoví, „mě by třeba naštvalo už jen to, kdyby mi chlap házel do kouta ponožky nebo přepínal televizi.“
Zažertuji, ale radši se na naši vedoucí ani nedívám a snažím se co nejrychleji dostat na zastávku, a ke svědkyni – nebo jak se teď paní Riedlové vlastně říká.

Temní

Laura, Milan

Vlkodlak náš předmět doličný, tedy dýku, zabaví dříve než stihneme jakkoliv ozvat. Jeho přístup se mi nelíbí, je však něco, co s tím můžeme udělat? Boj by byl v našem stavu absolutně marný, hlavně z důvodů dalších Temných, kteří se blíží a námitky nenajdou úrodnou půdu. Nechávám tedy aby se vyjádřila Laura, která ke všemu přistupuje s jistou nonšalantní bezstarostností. Možná je to přístup, který bych si já sám nezvolil, na druhou stranu je to dobrý způsob jak je zdržet a nic neříci. Nejsem zrovna nakloněn provokaci, dle mého názoru by se obě Hlídky měly snažit mezi sebou vycházet v dobrém, protože přeci jenom mají stejná pravidla a velmi obdobné cíle. Navíc k čemu jsou tyto hádky a potyčky, když stejně nemůže být vítěze? Sice jsem nováčkem, tento základ jsem ale za dny strávené v Archivu pochytil. Kdykoliv má navrch jedna strana, dojde k přirozenému vyrovnání věcí a je to Šero, kdo se o to postará. Tak proč řešit tyto malichernosti? Proč se tu hádat a vytáčet?

Kéž by to bylo tak jednoduché. Nejradši bych mlčel, avšak jsem si vědom rozkazů a ticho není možností. Oficiální přístup nepomohl,co tedy zkusit protiútok? Šedý nás obviňuje jak se mu zachce, proč tedy neobvinit celou jeho Hlídku z napomáhání při Temné rituálu? Tím jim však spoustu věcí prozradím. Kéž bych si byl nějakým řešením této zapeklité situace jist. Můžeme jim něco říci? Nedozví se to tak jako tak?

Dříve než stihnu vymyslet nejpřijatelnější odpověď na jeho urážky, dorazí i zbytek jejich týmu a nedělá mi problém zařadit si jejich tváře ke jménům a i kategoriím. A to i bez pohledu do Šera. Výhody analytika s dobrou pamětí.
Tentokrát skutečně otevřu ústa, Laura mě ale předběhne a já se začínám děsit, co vyjde z jejích úst. Občas je trochu divoká. Ne že by to bylo špatně, jen se děsím, do čeho nás to dostane. Tentokrát mě ale kolegyně překvapí, jelikož slova, která vyřkne jsou podobná těm, které bych řekl i já. Věnuji jí jeden vděčný pohled.

"Kolegyně má pravdu. Zároveň bych vás rád požádal, aby zde Temný Šedý navrátil důkaz, který zde našel zpátky na své místo. Byli bychom neradi, kdyby se doličný předmět měl kamsi zatoulat, vrhlo by to špatný pohled na vaši Hlídku. Zároveň by se mohly objevit otázky, co vše má Denní Hlídka Plzeň společného s nastálou situací." Nechci je obviňovat z něčeho, co provedli ti dva mladí Temní, kde ale získali informace a především tu dýku?

Únava se začíná projevovat čím dál více a já bych se nejradši posadil na nejbližší židli. Něco mi ale říká, že si nesmím dovolit projevit jakoukoliv slabost. Ne v jejich přítomnost. Nechci, abychom byli nepřátelé. Je to nesmyslné a hloupé, tak proč to nemůžou pochopit? Proč se musí obě strany tak hašteřit a přetahovat? Jediným důsledkem tohohle všeho jsou jenom mrtví. Třeba jako ti dva Temní...

A zbytek (j)elit přišel!

Docela mě jejich přístup přestával bavit, něco mi říkalo, že jakmile dýka skončila u vlkodlaka, tak je to na stejné úrovni, jako kdyby zmizela navždy. Když ji pak bude Noční Hlídka vyžadovat, tak si můžeme všichni představit, co Denní Hlídka bude říkat: "Jaká dýka? O žádné dýce nevíme! Lže." Já samozřejmě s ostatními slíznu to, že jsem tu dýku nechránila a... kdybych tak udělala, tak mne ještě Denní Hlídka nařkne na úmyslné napadení.
V tom přilezl zbytek, který jsem viděla venku, což jsem okomentovala protočením očí a hrabání v kapse, abych tam něco vylovila. Slečna odpověděla více méně za mně, proto jsem říkala: "Promiňte, ale jako pouhý nováček 5. kategorie nemám pravomoc mluvit bez přítomnosti někoho, kdo není vyšší kategorie a ne-nováček jako jsem já. Pokud si přejete se mnou mluvit, tak budu zásadně až s přítomností někoho, kdo je mi nadřízený a on nebo ona si to bude přát. Do té doby prosím vyčkejte, než sem dojdou," lišácky jsem se na ně usmála, více méně její urážku obrátila vůči nim a konečně jsem našla to, co jsem chtěla! Byl to můj mobil a sluchátka! Přežili útok, aspoň něco! Zapojila jsem jack do mobilu, zapnula spotify a s tím si nasadila sluchátka.
Sušenka již byla snědena, takže jsem si dala ten obal do kapsy a začala poslouchat hudbu, do které jsem mírně do rytmu hýbala hlavou. Schválně, za jak dlouho jim dojde trpělivost, moje víra byla ta, že později, když už zde bude někdo z centrály.

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Vlkodlak Lauru pozorně sleduje, jen pomalu mrkne a klidně čeká, než dopoví vše, co má na jazyku.
„Slečno. Tento důkaz, jak jste řekla, se zabavuje a bude důkladně prozkoumán,“ oznámí ti s vážnou tváří. Nevypadá to, že by ho tak silná slova vyváděla z míry. Dýku schová do záhybu kalhot – jako kdyby do kapsy, ale určit přesně, kam dýka zmizela, neumíte.
„A jestli můžete ukojit moji nedočkavost,“ zdůrazní slovo, které Laura sama použila, „tak se tedy ptám, dalo by se říct že už podruhé – co to je? Krom toho, že je to důkaz v držení Denní hlídky. Očividně o tom taky něco víte.“
Pak se podívá směrem ke vchodovým dveřím do kolejního pokoje, ke kterým se právě přihnal zbytek temných. Alena, její nohsled Jiří a neznámý blonďák (Vlastimil). Skupinka okoukne venku ležícího Tomáše, do chodby vejde Alena s Jiřím – Alena hned nakoukne do místnosti, ve které se odehrával rituál temných a ve které teď všichni stojíte. Mladá a pohledná dívka, není fér, že se právě taková stala temnou. Nebo se krásnou stala až když byla iniciována?
„Denní hlídka města Plzeň. Kde je váš vedoucí?“ zeptá se Alena, když vidí, že v místnosti jsou samí nováčci. Ukáže na mrtvolu Zdeňka. „Tohle je důvod proč vás zelenáče usmrkaný nepouštěj do ulic samotný,“ prskne nevraživě a pohodí vlasy.
Josef s bločkem v rukách čeká na odpověď Laury. Jiří je vedle v chodbě a tiše si ji prohlíží, připojí se k němu i blonďák – cosi si mumlají, hodnotí a soudí.

I mistr tesař se někdy utne
Nakonec se mi přece jen podaří to co jsem chtěla,ale poněkud jinak.Byla jsem tak zaujatá svou minulostí že jsem zapomněla na jednu věc když je kletba v provozu už se nemusí udržovat.
Kdyby tu byl Filip jistě by vytáhl svůj notes vážně pokýval hlavou a začal zapisovat.Až bych mu řekla kam si ten notes může strčit,šel by si stěžovat Ladislavovi a my dva bychom se potom pohádali když bych mu řekla že by si měl za asistenta vybrat někoho kdo nesní o tom přilepit si pusu k jeho zadku.I když každý děláme chyby a pochybuji že cokoliv co bych udělala překoná to ...
Ale vrátím se zpátky do současnosti protože zde mám dost potíží,ale toho zrzka jsem stejně pronásledovat nemohla.Možná mít víc času stihla bych obojí,ale bylo by to na hraně.Mezitím se okolí oteplí a okolo mně se vytvoří ohnivý sloup naštěstí kletbě dá zabrat štít a potom se destabilizuje.
Pane LaForgi aktivujte transportní paprsek.
Ano já vím mám štěstí že jsem to odnesla jen s popáleninami a než se rozhodnu poděkovat začnu se věnovat tomu světlému na zemi.Rozhodnu se na něj seslat Zatmění protože to by jej mělo dostat z Šera rychleji než když bych k němu doběhla.Jsme sice v první hladině,ale i zde závisí na každé vteřině.Teprve když je opět v reálném světě uleví se mi a vstoupím do reálného světa taky.
„Merci.“pronesu s pohledem k Slunci a pak se vydám k bezvládnému světlému.
„Jak ty ses sem dostal to ví jen bozi.“pronesu a kleknu k němu.
„Úplný nováček nejsi,ale i tak mi dlužíš nějaké odpovědi.“položím svou ruku na jeho hruď a předávám mu mu svou sílu aby se probudil.