Aneb, studený čumák zůstane studeným

Pomalu jsem dopila svou pepsi a popošla ke koši, kam jsem hodila plechovku a ohlédla se na vlkodlaka, který nás začal obviňovat z dvojnásobné vraždy. Ani se nedivím, že tento druh je odsouzen stát v první linii jako pytle masa, do kterých to všechno létá. Buď nemám smysl pro humor, nebo on má o kolečko méně, zamyslela jsem se a když se na mne podíval, vyplázla jsem na něj rozeklaný jazyk, pokrčila rameny a s povzdechnutím jsem se přesunula na místo, kde jsem doteď stála.
Podívala jsem se na Ivana a dost otráveně jsem mu řekla: "Proč se vůbec snažíš? On si bude podívat pořád to své, nebude nás vnímat," vytáhla jsem si tu sušenku a začala ji kus po kousku ukusovat, stále s rukou přes spáleniny, které byly vytvořeny něčím, co by stejně ti dva mrtví temní nezvládli za normálních okolností. Sice mi bylo líto toho, co se stalo, ale co jsem měla dělat, nyní za to již mohu pouze přinést následky.
Trošku jsem si ale musela dloubnout do hafíka, když zvedl dýku, jako kdyby se nechumelilo: "Tam u vás tě nenaučili, že na důkazy se nesahá? Můžeš si napsat do svého bločku něco ve stylu," odkašlala jsem si do temena ruky, abych napodobila jeho hlas co nejlépe, což bylo jen vydávání hlubšího tónu hlasu: "Bral jsem do ruky něco, co jsem neměl. Nedočkavost mne překonala, stačilo se zeptat co to je a ne hned na to šmatlat," ukousla jsem zase sušenku a dívala se na něj. Bylo mi nějak putna, jestli je 1. nebo 7. kategorie, mohl se trošku chovat, ale to ne, on tady bude tancovat a točit se jako nějaká baletka, bude šmatlat na všechno, co jde. Ani bych se nedivila, kdyby to tady začal očuchávat, i když já bych pomocí jazyku cítila pouze maximálně spálené maso.
"Co kdybys počkal chvilku, než sem přijede někdo od nás a s ním se můžeš bavit do-haleluja, hm?" Pokrčila jsem opět rameny a s trošku ležérním výrazem jsem si ukousla sušenky. Kdokoliv vymyslel přidávání pomerančovou příchuti do sušenek je horší než to, proti čemu jsme bojovali, okomentovala jsem v mysli a přemýšlela o tom, proč jsem si nejdříve nepodívala, co si za sušenku vůbec kupuji. Pořád lepší, než přemýšlet nad tím, co se stalo a co se právě děje, ne?

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Josef mlaskne jazykem, když na něj promluví i Ivan. Nakrčí obočí nad jeho formální odpovědí. Lehce Ivana sjede pohledem, ale jestli tě skenuje šerem, nemáš šanci poznat. V rychlosti se legitimuje jako vlkodlak čtvrté kategorie od Denní hlídky, ale hned potom přejde k věci – nevypadá, že by chtěl ztrácet čas.
„Každopádně jestli se do té vaší akce připletla vražda temných, teď se to týká i Denní hlídky,“ založí ruce na prsou, psaní do bločku odloží na později. „Navíc nevím o žádné akci Noční hlídky, u které bychom vám povolili vraždu našince,“ pokračuje kysele, „takže asi není moc oficiální proces upéct protivníka jako bramboru. Začněte vysvětlovat nebo si vás rovnou všechny odvedu.“
Spálené maso je v pokoji vážně cítit, ale dokud nepřijede úklidová četa, nedá se nic dělat. Váš větší problém je temný, co stojí před vámi a žádá vysvětlení. Cosi zamručí a vejde dál do pokoje, blíž k dýce, která už vypadá jako úplně obyčejná dýka. Ohlédne se na Ivana.
„Tohle tady nemá co dělat,“ Josef zvedne dýku, ale nic zvláštního se nestane, „o tom Noční hlídka ví? Co to má společnýho s tou vaší akci?“

Hlídka pokračuje

Alfréda necháme, ať se vydá za svojí obětí. Vždycky, když si jenom představím, jak někoho vlkodlak požírá, nemůžu si pomoct, ale trochu mě zamrazí. Naše hlídka jinak pokračuje celkem v pohodě. V Doudlevcích skoro nikoho nepotkáme, až na jeden lidský pár a upíra, kterému bych nejradši ten jeho kyselý škleb z obličeje dostal, ale jelikož měl legitimaci v pořádku, tentokrát už se zachováme podle protokolu a necháme ho jít.
V tom zazvoní telefon. No to nám ještě chybělo. Jestli se to už dozvěděli, tak to abychom si balili svých pár švestek. Volá Irena. „Rozumím. No, mohlo by být líp i hůř. Zatím jsme prošli Bory a Doudlevce,“ podám krátké hlášení spolu s přiznáním, na kterém je pravdy jenom trochu.. Moc horších scénářů mě nenapadá. Ale nemůžeme to tajit, to by nás pak rovnou stáhli z kůže, až by se to dozvěděli.
Potom, co položím telefon se ohlédnu na své týmové kolegy.
„Tak jo, ve zkratce. Měli nám přidělit ještě jednu posilu, ta nepřijde. A ještě potřebují Nikolase zpátky, nemají dost lidí. Pokud to půjde, zkus o tomhle našem incidentu prosím nemluvit, vyřídím to, až přijdeme zpátky s Davidem. Stejně to bude na mojí hlavu. Díky.“
Otočím se na Davida. „Podle instrukcí se máme podívat jen do Litic, Valcnhu už prý prošli. Aspoň že tak, když jsme zbyl jen dva.“ I když horší to snad už být ani nemůže... „Máme štěstí, zrovna by měla jet 21.“
Cestou na autobus toho moc nenamluvím. Už si jenom přeju, aby to bylo za námi. Jestli přežiju dnešní noc i to přiznání o tom, jak jsme to dneska zpackali... Tak už asi přežiju všechno.

Jedny problémy skončily, druhé začínají

Milan, Laura

Od dívek se dozvím pouze to, co jsem sám předpokládal a dokud nebude ta zraněná při větších smyslech, nic dalšího z nich nevypadne. Přesto se chci alespoň pokusit o pár dalších slov a otázek, abych současnou situaci nepodcenil. Jakmile ale otevřu pusu, zazvoní mi mobilní telefon a operátorka mi sdělí jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Takto by mohl začínat nějaký vtip. Obávám se však, že velmi špatný vtip, operátorka mě totiž dvakrát nepotěšila. Dalo se očekávat, že sem dorazí Temní, ale upřímně jsem doufal, že se vyjednávání s nimi ujme někdo jiný, někdo zkušenější a především s více energií. Takhle to asi zbude na nás třech a nejsem si jist, jestli to je dobrá prognóza. Já sám s Temnými nikdy nejednal, prošel jsem si jen pár základními kurzy, Milan toho možná zmůže o něco více a Laura - nu, Laura ke všemu přistupuje svým specifickým přístupem. Většinou velmi rychlým, jak se dá od operativce čekat.

"Čekají nás problémy." Upozorním Straku a sám se začnu zvedat na obě nohy, abych jim čelil jako rovný s rovným. Či se o to alespoň snažil. Lehce zavrávorám a musím se zachytit stěny, nakonec se ale ve stoje udržím.
"Tak tohle bylo rychlé." Ten vlkodlak, jehož jméno si vybavím z fotografií a složky - Josef Šedý, se tu objevil skoro až z ničeho nic a mě trochu zarazí, že jsem nepostřehl jeho auru dříve. A divíš se? Jsi absolutně vyšťavený.
Šedý vytáhne bloček (na toto gesto začínám být alergický) a začne si zapisovat naše domnělé činy. Ani ne tak domnělé. Je otázka zda jsme mohli smrti těch dvou zabránit a je otázka, zda nás z toho skutečně mohou obvinit.
Bránil bych naši čest a naše činy, tím bych však musel odhalit, co se tu skutečně stalo a to je možná to, o co Šedému jde. Provokace. Bylo by jednoduché říci, že šlo o sebeobranu a že ti studentíci vyvolávali potvoru z temných hlubin, ale - ale to je třeba ta informace, kterou je vhodné skrýt. Kdo ví, jaké plány má naše vedení.
"Dobrý den, Temný." Kývnu na vlkodlaka a v duchu už přemýšlím, jak zareagovat na jeho výhružky. Laura samozřejmě nejde pro slova nikam daleko, nic jiného bych od ní ani nečekal, protože takto by reagoval skoro každý, kdo něco takového slyší, ale bohužel, já si upřímnosti dovolit nemohu.
"Jedná se o operaci Noční Hlídky Plzeň. Podrobnosti vám budou sděleny oficiální cestou." Nemám jediné ponětí, co to vlastně povídám, nevím jak přesně "spolupráce" mezi Hlídkami funguje, přesto to však zkouším. Na tohle by tu měl být někdo, kdo neseděl jenom v Archivu.

Snažím se o sebejistý postoj i výraz ve tváři, není to však takové, jaké bych si přál a to z nedostatku energie. "Poprosil bych o průkaz vaší totožnosti a odznak, děkuji." I tím bych je a následně ostatní příchozí mohl trochu zdržet. Hlavně se ale nepouštět do žádných potyček. Bylo by to zbytečné a především odsouzené k prohře.

Ústředí

Lucie, Aneta

"Budu v pohodě," odpovím Anetě, která se jako jediná zajímá o můj zdravotní stav. Noha sice tu a tam pobolívá, nemyslím si však, že by to bylo natolik problematické a obtěžující, abych musela navštívit naší ošetřovnu. Z téhle akce se prostě ulít nemůžu. Co bych pak byla za Hlídkaře, za Světlého? Musím odčinit své chyby a hotovo.
S drobnou nejistotou pohlédnu na Lucii, od které očekávám slova tvrdší než kterých jsem se dočkala od šéfa, Lucie mě však skoro ignoruje. Není to ještě horší? Uznávám však, že si to zasloužím.

Chci Anetě odpovědět na její dotaz ohledně soužití Temný/Světlý, do hovoru se ovšem opět připojuje Lucie a Anetu skoro sprdne. A to to mohlo být tak dobré téma na rozptýlení.
Směrem k Hlídkařce s amuletem pokrčím rameny na znamení, že já teď budu radši mlčet, pro jistotu, aby mě Lucie nezabila na místě a pak už jen čekám, až se zase všechny sejdeme a budeme moci vyrazit na cestu.
Není mým zvykem mlčet, ticho skoro nesnáším, teď ho však přijímám jako součást trestu. Beze slov čekám až se Anet vrátí z Analytického a tu a tam jen nenápadně pohlédnu na Lucii, abych odhadla její náladu či zda se na mě každou chvílí nechystá vrhnout. Ne. Za to jí někdo jako já nestojí. Já se ale zlepším, slibuji. Už ty stejné chyby nikdy neudělám.

Až když se vrátí Aneta a my vyrazíme na cestu, rozhodnu se vyjádřit k tématu té Riedlové. "Víš co se říká: Neovlivníš, do koho se zamiluješ. Navíc některý ženský prostě milují parchanty."

Bolevecké koleje – Ivan, Laura a Milan

Josef sklouzne pohledem po místnosti, zastaví se u dýky jako Laura. Jen lehce povytáhne obočí a propiska začne znovu bruslit po bločku v jeho rukách.
„Už téměř odsouzeni a mají stále tolik elánu,“ utrousí klidně, pak zvedne hlavu k Lauře.
„Slečno, radši si připravte, jak tohle všechno vysvětlíte,“ vlkodlak lehce mávne rukou po místnosti, po celé scenérii, „můžete začít klidně hned, to si rád poslechnu. Vražda Jiného není u soudu zrovna oblíbená. A jak se tak koukám, dvojitá vražda.“ Nejspíš vidí ještě stopy odhmotněného v chodbě za ním. Poklepe propiskou na bloček.
„To vás v Noční hlídce nenaučili?“ dodá ještě.

Dýka mezitím vypadá jako kdyby pomalu dohořívala. Zhasíná a již nevypadá tak nebezpečně, ale i tak víte, že to není ledajaká hračka. Dívky s Adamem se choulí na podlaze, vyjevený Adam zírá s pootevřenou pusou na vlkodlaka, ale nic neříká. Což je možná ta lepší varianta.
Mezitím zbytek temných, kteří právě přijeli, míří k vašemu pokoji.

Kancelář

Aneta, Stela

Nechám Ladislava, aby se prohrábaval složkami. Pohled odvrátím až v té chvíli, kdy řekne, že žena toho Temného je Světlá. Jen tak tak potlačím kyselý úšklebek a jestli přeci jen něco prosákne na povrch, holky si to určitě vyloží jako to, že něco takového neschvaluji.

Aniž bych to dále komentovala, nechám se "vyhodit" z Ladislavovi kanceláře a usměju se na Lindu, která se na nás dívala, jako kdybychom měly všechny brzo vybouchnout. Chudák holka, nedivila bych se, kdyby z našeho šéfika nezestárla o pěknou řádku let. Možná ji můžu koupit nějaký krém na vrásky?

"Určitě," odpovím Anetě, když řekne, že odnese tu věc na analytické a pak můžeme vyrazit. Začne se starat o Stelu, která stále vypadá, že viděla ducha. Já mlčím a nechám ji, aby Součkovou litovala. Nemám, co bych jí řekla.

Až když Aneta začne filozofovat nad vztahu mezi Temnými a Světlými, zamračím se. "Tohle není Ordinace v Růžové Zahradě. Odnes ten řetízek, ať můžeme jít, pojedeme tramvají, to bude nejrychlejší," rozhodnu.

Elita dorazila

Jak to tak vypadalo, tak Tomáš byl stále trochu mimo, uklízečka byla v pořádku a Adam též. Viděla jsem jeho jiskřičky v očích a též otázku, jak to všechno dopadlo. Naštěstí ta, která to tady hlídala a starala se o to, aby se na koleje nedostal nikdo, kdo tu nemá co dělat, tak měla dost starostí s uklízečkou, tudíž si mého rozsáhlého zranění nevšímala a já? Já si popošla k nedalekému automatu a než se vydala zpátky, tak jsem si koupila jednu tyčinku a následně i Pepsi v plechovce.
Když jsme byli zpátky, tak jsem nechala Adama popoběhnout směrem k holkám, popošla jsem k balkónu a řekla jsem: "Jdu si dát něco k jídlu, kdyby mne někdo hledal," cestou jsem se podívala do šera a už-už jsem si chtěla vyskočit na zábradlí, abych se mohla pohodlně posadit. V tom mne ale praštilo do očí to, co jsem viděla a následný hlas, který se ozval za mnou.
Super, povzdechla jsem si, otevřela plechovku a šla směrem zpět za tím vlkodlakem. S plechovkou u pusy, popáleninami na břiše a boku jsem se na něj podívala.
"Zdravit tě nenaučili?" Zeptala jsem se a usrkla z plechovky, podívala se na všechny přítomné a i dýku, která ležela na zemi. Třeba se ji ten idiot dotkne a bude druhé kolo s tím démonem, zamyslela jsem se, upila zase a opřela se o zeď, s pravou nohou pokrčenou o to, na čem byly opřená má záda, s jednou rukou na břiše, třímající tyčinku a druhou držící plechovku, ze které jsem pila. I když jsem věděla, jaký šprýmaři ti z denní hlídky byli, tak jsem věřila, že mne nechá aspoň dopít moje pití a dojíst mou sušenku, i když jsem měla sevřený žaludek docela festovně.
Přeci jen tu byla nějaká spojitost mezi vlkodlaky a shapeshiftery, tak třeba bude mít trochu soucitu?

Bory -> Doudlevce -> Bory - Zachary, David

Alfréd Vyšný si s úsměvem od Zacharyho převezme licence na zásahy. "Tak dík, světlí. Pozdravujte ode mě šéfíka a že za to vaší hlídce moc děkuju. Ale teď vypadněte. Máme tady s blonckou něco na vyřizování." Blonďatá travička zděšeně vyjekne, když se Alfréd promění znovu do své vlčí podoby a konečně vezme nohy na ramena, Alfréd hned vyráží za ní. Vy tři raději jdete co nejrychleji opačným směrem. Pozorovat vlkodlaka při krmení nepatří mezi nejoblíbenější aktivity světlých, ať už jejich oběť provedla cokoliv. Nejhorší to je, když se takovýchto hříšníků nedostává a vylosuje se někdo nevinný zcela náhodně. To je potom pěkná špinavost, ale Dohoda s temnotou určité kvóty na licence na lov vyžaduje.

Po této příhodě pokračujete parkem úzkou zalesněnou cestou, po své pravici můžete skrz stromy vidět železniční koleje. Po pár minutách se vynoříte v Doudlevcích, mezi rodinnými domky, další zastávkou na vaší hlídce. Zde se ale nic moc neděje. Na ulici téměř nikoho nepotkáte, jenom mladý (lidský) pár, co je na večerní procházce a také jednoho upíra sedmé kategorie. Toho legitimujete, ovšem doklady má všechny v pořádku a ani žádný prohřešek vůči Dohodě mu dokázat nemůžete, takže jej pustíte. Upír se s kyselým výrazem odporoučí někam pryč a vy projdete zbytek vaší hlídkové trasy zde a vydáte se stejnou cestou zpět na Bory.

V parku je už docela tma a po vlkodlakovi s blondýnou tu naštěstí již nejsou žádné stopy. Zato Zacharymu najednou zavolá Irena. "Přejdu hned k věci, Rodrik Farnes nakonec nepřijde, je potřeba jinde. Navíc jeden z vás musí zpátky na ústředí, dneska se toho děje strašně moc a současné stavy na to nestačí. Takže nám pošlete třeba Nikolase Tera. Mimochodem, jak jste na tom daleko s tou hlídkou?" Po Zacharyho odpovědi ihned pokračuje "Takže jste zrovna prošli Doudlevce, to je dobře. Projděte ještě Litice, na Valchu už nemusíte, tam jsou zrovna Horákovi s Procházkou, ti to tam už projdou. A málem bych zapomněla, pane Plavíne, po hlídce se máte hlásit u šéfa v kanceláři. Nevím, čím jste ho tak naštvali, ale z jeho tónu se zdálo, jako by vás chtěl přetrhnout vejpůl. Takže radši si dávejte pozor, ať to neuděláte ještě horší." Těžko říct, jestli je to kvůli tomu, jak mu to Zachary složil nebo se už nějakým způsobem dozvěděl o vašem průšvihu s vlkodlakem. Jestli jen to první, tak až se dozví o tom druhém, nejspíše vás deportuje někam do sedmé hladiny šera.

Navíc ještě i Nikolase vám odvolali. Zdá se, že to budete muset zvládnout ve dvou. Nikolas se s vámi rozloučí a zamíří na tramvaj do centra města, zatímco vy dva míříte na nedalekou zastávku autobusu. Máte štěstí, autobus 21 do Litic by měl přijet za pár minut, takže nebudete muset pěšky nebo Šerem. Už aby tahle noc skončila.

Bolevec - Amélie, Michal

Zrzavý muž bez aury zmizí, doslova se propadne do šera, stejně tak šerý řetěz, kterým poutá Michala se přetrhne. Nejspíše vstoupil do hlubších hladin šera, Amélie by jej možná mohla pronásledovat, má teď ale větší starosti.
První je kletba, kterou zkusila řešit útokem na zrzka, aby mu tak narušila koncentraci a zabránila v udržování kletby. Nejspíše zapomněla, že jakmile je kletba již zakouzlena, nemusí se již udržovat a udržuje se sama, takže útok na Zrzka nic neřešil. Kdyby tu byl Filip, jistě by si něco poznamenal do toho svého bločku a vážně pokýval hlavou. Rozhodně je to školácká chyba, za kterou bys u zkoušek do noční hlídky nejspíše dostala známku "vyhození dveřmi ze zkušebny". Tedy taková nedostatečná, co má větší šmrnc. Pod následným plamenným výbuchem způsobeným kletbou Ignis tvůj štít praskne, naštěstí ale zvládl vykrýt to nejhorší a ty jsi vyvázla jen s pár popáleninami. Kletba se následně po výbuchu destabilizuje a rozpadne, došla jí energie.
Druhou je Michal, který bezvládně leží v Šeru na zemi. Rapidně ztrácí energii, takže by jej Amélie měla co nejdříve vytáhnout ven a dát mu trochu ze svých zásob, aby se vzpamatoval.