Bolevecké Koleje - Laura, Milan, Ivan

Uklízečka se mezitím probudila a naštěstí si nepamatuje nic, co by vám nebo Hlídce mohlo způsobit problémy. Tedy, pamatuje si něco o mužích mizících před očima a hadích ženách, ale to považuje jenom za nějakou strašnou noční můru. Laura s Adamem ji nechají v péči recepční (se kterou jsou očividně velké kamarádky) a vydávají se zpět na pokoj.
Tomáš se ještě neprobudil, ale zdá se, že žádná vážná zranění nemá. Zuzana již dalšího slova nevydá, párkrát to vypadá, že chce Ivanovi odpovědět, ale jen se rozvzlyká. Ono to musí být těžké, když mrtvé tělo jejího bývalého přítele se válí v rohu. Místo toho mu odpoví Míša, která se zdá se alespoň trochu vzpamatovala. "Nevím, co ti dva chtěli ani proč by tohle dělali. Jako, věděla sem, že jsou to hajzlové, ale nenapadlo by mě, že to bude tak vážný. Jako, čekala sem spíš, že chce Zuzku nějak proklít za to, že mu dala košem, ale tohle... to je fakt úplně jiná liga."
Mezitím dorazí Laura s Adamem. Ten ihned odstrčí Ivana a začne se věnovat oběma dívkám, objímá je a ptá se, zda jsou v pořádku. Mezitím Ivanovi zavolá nějaká mladá operátorka z analytického, tentokrát to není Irena. "Tady Jana." představí se. "Irena vám vzkazuje, že úklidová četa je už na cestě, společně s Karlem Liškou a Marcelou Šroubovou. Převezmou to tam za vás, tak tam na ně zatím počkejte. Kdyby Denní hlídka přišla dříve než oni, tak je zkuste zdržet co nejvíce to půjde, ideálně do jejich příchodu. Čím méně toho budou vědět, tím lépe."
Laura mezitím vyjde na balkon a zjistí, že Denní hlídka je už tady. V šeru jejich aury dokáže hravě přečíst. Blonďatý temný mág 5. kategorie, temná mágyně 5. kategorie a vlkodlak 6. kategorie. Mágyni pozná jako Alenu Tesařovou a vlkodlaka jako "Drtiče" Dubského, toho blonďáka nepoznává, nejspíš je u hlídky nový (Lucie s Anetou by jej poznaly jako Vlastimila Hrubého, toho blonďáka s amuletem). Jsou tu nějak podezřele rychle...
"Ale, ale, ale, copak to tu máme..." uslyšíte všichni najednou dobře známý hlas Josefa Šedého, vlkodlaka 4. kategorie, špeha a slídila, který je jedním z postrachů Noční hlídky, zvláště proto, že Dohodu zná snad nazpaměť, zvláště různé vyjímky a skulinky v pravidlech. Ani jeden z vás nedokázal poznat, kdy přesně vstoupil do místnosti. "Vidím, že jste tu pěkně zlobili, světlí. Zabíjet tu temné, tak barbarské." Zcela nonšalantně vytáhne bloček a propisku. " Z toho budete mít pěkný malér. Pravděpodobně to půjde i před inkviziční tribunál." řekne a začne si tam něco zapisovat, očividně to považuje za již hotovou věc.

Bory

Hurá, oddechnu si konečně. Sice to mohlo dopadnout lépe, ale taky sakra hůře. Takže ve finále to není zase tak zlý. Teda, pokud se o tom u nás nedozví. Což je asi bláhová myšlenka... Netuším, jak máme dál postupovat. Je tu samozřejmě šance, že se o tom nikdo nikdy nedozví, ale o tom pochybuji. Takže se buď můžu jít přiznat a nebo se modlit, že na to nepřijdou. Každopádně to bude na mě, protože jsem tu z nich nejdýl a i kdybych se já choval dle protokolu, i tak bych je měl ohlídat. A já to taky posral.
Povolení mu vystavím v šeru obdobně, jako máme my naše rozkazy. "Prosím," pokynu mu v jeho komentář ohledně té slečny. Bohužel to není na nás, abychom soudili, zda-li si takový osud zaslouží, nebo ne. Snad zbytek hlídky bude klidnějšího rázu. Nebo aspoň bez průserů...
Otočím se na své dva kolegy. Myslím, že nemá cenu to, co se stalo, nějak rozebírat. Všichni jsme si snad vědomi toho, co přesně jsme podělali a jak. Můžeme dál?

Smlouva smluvena
Zachy, Nikolas

Trochu jsem se uvilnil, když Zachy nepokračoval ve svém vyjednávání a souhlasil s vlkoušem. Vytáhl jsem balíček cigaret a koukl dovnitř. Dnes už jsem jich měl celkem dost, ale pár jich tam ještě je. Budou se později hodit, až nás seřve šefik.
"Tak jo. Napišeš tady Alfrédovi to povolení? Já u sebe nemám propisku," pokrčil jsem rameny, když jsem schoval krabičku s cigárama a otočil se zpět ke skupince. Ať už to máme za sebou a můžeme jít dál. Jenže pak padlo slovo i na tu blondýnu krčící se u stromu. Je to fakt bloncka. Já už bych zdrhal.
"Pro mě za mě. Ani nemám tucha kdo to je," pokrčil jsem rameny a čekal, jestli Zachy vytáhne propisku a sepíše s ním smlouvu. A co se té ženské týče. Musím být nestranný. Já o tomhle rozhodovat nemůžu a oni potřebují jednou za čas nějakou žvou oběť aby sami přežili. Radši jsem se na ni přestal dívat, ještě bych mohl udělat další volovinu.

Kolejní pokoj

Milan, Laura

V současném stavu bych nejradši zavřel oči a propadl se do říše snů, abych opět nabral trochu té ztracené síly, jsem si však vědom, že naše práce ještě není u konce. Sice jsme odvrátili to hlavní nebezpečí, stále tu ale máme dvě raněné dívky, které mohou kdykoliv udělat cokoliv nevyzpytatelného, dále dýku, která i teď působí nebezpečně a místo činu, které nám může poskytnout spoustu odpovědí. Laura si to zamířila za Adamem, který je kdesi venku a já nemohu nechat vše na Strakovi.
Takže ještě sebrat trochu síly a vnímat, co se děje. Zlaté analytické. Vážně ano.

"Pšt...je mi to líto." Je mi to líto? A vlastně i ano. I přestože byli ti dva Temní a konali něco nedobrého, stále si nezasloužili smrt. Ne takovou. Mohli jsme s tím něco dělat? Ano, ale - ale to bychom museli mít více zkušeností a více energie.
"Míšo." oslovím tu z dívek, která je více při smyslech. Sám se trochu zvednu, abych na ně viděl. "Můžeš nám říci, o co tu šlo? Co bylo účelem této akce?" Kde sehnali tu dýku? Proč to dělali?
Koutkem oka mrknu po Milanovi, abych se ujistil, že bude někdo, kdo prohledá pokoj. Sám však čekám na odpověď obou dívek. Nebude se nám to líbit. Ovšem na této situaci není nic, co by se nám mohlo líbit.

Ústředí Noční hlídky
Stela, Lucie

„A zvládneš to?“ zamrkám na Stelu a hodnotím její stav jen tak od pohledu. Ona sama musí vědět, jak na tom je – já jen doufám, že nás dnes v noci už žádná další bojová akce nečeká.
Pomalu se otočím a zamířím na analytické oddělení.
V ruce řetízek, potom se ale ještě otočím na své dvě parťačky v týmu.
„Mě tak napadá... dokážete si představit, že byste si vzali,“ na chvíli se zarazím a pokrčím rameny, „temného? To se jí jako nedělá špatně, když vidí toho svýho... hm.“
Nedokončím větu žádným správným výrazem, ale jestli zbude čas, nejspíš se zeptám samotné Rieglové, za kterou se máme vydat.
Jak dlouho jsou spolu? Co jejich názory na lidi? Vždyť je to proti úplně všemu. Nebo ti, co nepracují ve Hlídkách, to tak neberou?

Kolejní pokoj – Milan, Ivan a Laura

Irena Milanovi rychle odpoví, že úklidový tým už je na cestě, bude tam za chvíli a že tam máte zůstat, kdyby se náhodou objevila Denní hlídka.
„Můžete prohlédnout i ten byt, ale dávejte pozor, na co saháte,“ dodá poplašeně, „ať se vám nic dalšího nestane. Ale hodí se nám všechny informace, hlavně proč to udělali. Jdu to nahlásit.“ Zavěsí.

Míša se bezradně dívá za Ivanem, kterého odtáhne Laura. A která potom osvětlí i oběma dívkám nastalou situaci.
Zuzana na okamžik vypadá jako kdyby ji někdo vrazil kudlu do srdce. Pak se jí z očí vyhrnou slzy a z úst zajíkavé syknutí. Míša si ji k sobě rychle přitiskne a začne ji utěšovat, že to bude dobré. Samotné se jí klepe bezradně brada.
„Zdeněk,“ mumlá zdušeně Zuzka, „kde je, prosím... ne, prosím...“ Mezi vzlyky není moc poznat, co přesně dívka, která byla před chvílí na pokraji smrti, říká, ale nezní to šťastně. Nezní to ani tak, že by děkovala Adamovi nebo svým zachráncům, spíš tak jako kdybyste zabili její štěně. A hračky hodili do kanálu.
Zdá se, že dýka začíná trochu ztrácet na jasu, ale nebezpečně vypadá pořád.

Obvazy nejsou na očích a Laura zjistí, že ani nejsou potřeba, protože když prochází chodbami, pochopí, že na návštěvy a party na pokojích nikdo na celičkých kolejích nemá náladu. Vidíš to, když se podíváš šerem. Na takovou banalitu ještě sílu máš. Všechny nejiné ovlivnil výboj energie pocházející z vašeho souboje, proto jsou tak ustrašení. Smrtelníci jsou zalezlí na pokojích a buď spí nebo na nich vidíš strach, obavy, nervozitu. Stejně tak jako na vrátnici, kde nakonec najdeš i Adama s uklizečkou. Jeho auru si pamatuješ. Je s nimi i paní, která pouští lidi do budovy. Uklizečka stále spí a Adam cosi vysvětluje vrátné, která pokládá svojí kolegyni na čelo studený obklad. Uložili ji na pohovku, která je v místnosti paní vrátné - Adam snad vymyslel nějakou historku, proč omdlela.
Mladík sebou trhne, otočí hlavu a vykulí oči. Oddychne si, když vidí jen Lauru a vyskočí na nohy. Udělá k tobě pár kroků, ale neřekne ani slovo. Napjatě čeká, co mu řekneš ty.

Očividně většinu věcí musím řešit já...

Chvilku jsem se na ty dva dívala, Ivan vypadal, že by nebyl schopen sám ujít ani pár metrů, za což Milan nevěděl, kde by Adam mohl být. Já dotyčnému řekla, že ať se jde někam schovat, byla jsem nejvíce z těchto třech poraněna, ale nejspíše jsem to nejlépe snášela. Porozhlédla jsem se po místnosti a Ivana položila na pohovku a řekla: "Jdu se podívat po Adamovi, zatím to tady vyřešte, snad nikoho nevyděsí moje poranění," laškovně jsem se usmála, protože asi není normální vidět někoho dospělého s chybějící částí oblečení na břiše a boku, k tomu s připečenými kusy této látky na zranění.
Bude vážně sranda toto vysvětlovat kohokoliv potkám, povzdechla jsem si a pohledem jsem projela místnost, jestli se zde nenachází nějaké nejlépe obvazy. Pokud ano, tak jsem je jednoduše vzala a začala si obmotávat část těla, kde byla kůže popálená. Na nějaké další hrátky nebyl čas. Pokud ne, no tak jsem udělala to, co jsem musela udělat a šla jsem hledat Adama po celých kolejích, třeba nezalezl někam do pokoje, protože ťukat na všechny dveře se svým poraněním a ptát se typu: Neviděli jste Adama? Jsem vážně neplánovala.

Koleje

Laura, Milan

Zuzana dýchá a díky Míšině energii nakonec i otevře oči. Alespoň něco vyšlo tak, jak mělo, obě dívky jsme přeci jenom zachránili. Třeba nám pak budou moci říci, co se tu vlastně stalo a zda skutečně byly obětmi dvou Temných. Stále je tu možnost, že to dělali dobrovolně. Ale co přesně? Nerad bych je a tento čin odsoudil dříve než budeme mít všechny odpovědi. Ale ti chlapci už odsouzeni jsou. Nejenom odsouzeni, už byla vykonána i poprava. Námi. Jaké to je být katem?

Zuzanina tichá slova se dají vyložit dvěma způsoby. Buď se Zdeňka skutečně bála a teď bude šťastná, že hrozba skončila a nebo - nebo ho měla ráda a pohled na jeho mrtvé, spálené tělo jí jenom přitíží. Trochu změním pozici, aby přes mě nemohla na Zdeňka vidět a jen ztěžka skryji bolestivé syknutí. Tyhle popáleniny budou chtít taky zkontrolovat. Teď jsou ale priority jinde než je mé zdraví.
"Bude to v pořádku. Odpočívej..." Nejlepší by bylo, kdyby zůstala v bezvědomí a -
Překvapeně zamrkám, když mě někdo - Laura, chytá za ruku a najednou mě tahá od dívek pryč. Ne že bych to nepotřeboval, sám bych nebyl schopen se přemístit jinam a tady se budu moci opřít o zeď, ale ještě jsem chtěl něco udělat, něco zjistit. Co to bylo? Ah, už vím, chtěl jsem se Míši zeptat o co tu jde a zavolat na ústředí a postarat se o...
"Dík." Rád bych dodal i něco více, ale můj současný stav mi to moc nedovoluje. Na ústředí zavolá Straka. Už to vlastně dělá. A o holky se postará Laura. "Opatrně. Třeba...třeba to dělaly dobrovolně." Varuji Lauru potichu, protože nahlas to stejně moc nezvládnu.

Možná stále mám hlad?

Podívala jsem se po těch dvou holkách, jedna vypadala, že jsme ji vážně zachránili za pět minut dvanáct. Povzdychla jsem si a čekala, až se všichni vypovídají a následně jsem chytla Ivana za ruku, ať se mu to líbilo, nebo ne. Jeho ruku jsem si hodila přes opačné rameno za krkem a začala ho odnášet se slovy: "Jestli budeš remcat, tak ti budu vyčítat to, co se mi stalo," zubla jsem se na něj a vyplázla provokativně jazyk.
Krátký pohled na Milana se slovy: "Pokud jsem již nezapomněla, tak ten venku je Adam. Drží tu uklízečku, protože tento expert si myslí, že se dostat do šera před jejím pohledem je v pohodě," usmála jsem se a přešla jsem kousek k těm dvěma, s rukou na břiše přes tu nepěknou spáleninu. "Oba jsou mrtvý, zůstal jen ten, kterému by jste měli poděkovat, že vám zachránil život. Je venku, bál se o vás, tak mu pak projevte trochu vděčnosti," podívala se na Milana a jdu se opřít s Ivanem o zeď. Ne, že by byl těžký, ale věděla jsem, že čím dříve se dostaneme na ústředí, tak tím dříve nás vyléčí. Nebo aspoň dostanu obvazy... nebo desinfekci. Hm, zajímalo mne, jestli by mne to bolelo více v této podobě, nebo v té druhé.
Promnula jsem si oči, povzdechla jsem si a následně sykla, protože jsem tak napnula popálenou kůži. "Mám pocit, že stejně dostaneme vynadáno za naše provedení," povzdechla jsem si a bolestivě jsem se zasmála. Možná proto jsem nebyla vhodná zas tak na tyto akce venku, díky exekuci svých plánů.