Šéfova kancelář

Lucie, Aneta

Vstup do jámy lvové, aneb tak se cítím, když překračuji práh Ladislavovi kanceláře. Nejsem tak pitomá a naivní, abych si myslela, že to bude probíhat bez řevu, nadávek a průšvihu. Ono by bylo hezké doufat v nějaká slova politování a ujištění, že se všechno zase srovná, ale už z toho mála, co o šéfovi vím, mi je jasné, že se hodného přístupu nedočkám. Zaslouženě.
Proč nás ale posílal do terénu, když není připraven na naše chyby? Byla to má první podobná akce a nikdo z nás přeci není neomylný. Jenže takhle si to neobhájím ani sama před sebou. Ne když je Michal někde pryč.

Přesně jak jsem odhadla, Ladislav se zaměří na mě a sjede mě ještě před tím, než máme vůbec šanci mu něco vysvětlit. Celou dobu hledím k zemi a mlčím, ono co bych mu tak asi mohla říci? Že se omlouvám? To jim všem musí být jasné a nikdo tu na mé omluvy zvědavý není.
Poslouchám Anetu a její verzi příběhu a věnuji jí vděčný úsměv, jak krásně zaonačila můj a Michalův úprk směrem za upírem. Měli jsme to Lucii říct. Jenže by nám ten upír utekl. Kdyby to byla jakákoliv jiná situace a ne past...
Šéf je na Anetu zlý tak jako tak, jak vůbec může být Světlý? a nakonec i vysvětlí důvod své špatné nálady. Vypadá to, že situace je mnohem vážnější než se na první pohled zdálo.
"Možná by na tom měl dělat někdo pořádně zkušený..." Vyhrknu jakmile Aneta domluví a není to myšleno jako výtka faktu, že jsme byli posláni do terénu, aniž bychom tušili co vlastně dělat. Ale možná to tak vyzní.
"Tedy, pardon, ale..." Ne, teď není dobrý nápad na osobní myšlenky. Buď rozumná a radši mu řekni, co se vlastně stalo. Ať to máme za sebou.
"Vlastně bych měla asi říci, co se tam přihodilo." Hlavně v klidu, jednou se to dozvědět musí.
"S Michalem jsme si všimli toho upíra. 6.kategorie, docela plný energie. Vedl sebou lidskou dívku pod nějakým zaklínadlem a šli docela rychle. Předpokládali jsme, že si jí bere jako svou oběť a tak jsme se za nimi vydali." Měli jsme říci Lucii.
"Upír to byl neregistrovaný a docela zrychlil. Chtěli jsme, aby se nám vzdal a tak, ale on začal být agresivní, tu holku pustil a bojovali jsme." Nebo tak nějak. Moc si to nepamatuji, vím, že jsem se soustředila na jediné. Lov.
"Nakonec se nám vzdal a řekl, že nám všechno poví. Že stejně neví, proč tu holku nějaký někdo chtěl." A teď to přijde.
"Tohle bylo v Šeru a já byla zraněná, takže jsem tam nechtěla zůstávat dlouho. Řekla jsem Michalovi, ať taky vypadnou z Šera, že to dokončíme venku, ale..." Měla jsem k tomu důvod. Racionální důvod. Jen...jen jsem ho tam neměla nechávat samotného. "Ale došlo mi, že jsme tam tu očarovanou holku nechali samotnou a zapomněli se o ní postarat. Co kdyby jí ten někdo, o kom mluvil upír, někam odvedl? Bohužel jsem špatně usoudila o koho v tomto případě šlo a namísto, abych zůstala s Michalem, který držel upíra, jsem se vydala zpátky pro tu dívku, o jejíž život jsem se obávala." Nad každým slovem pečlivě přemýšlím, protože jen tak z toho dokáži vynechat emoce.
"Pak mi ale začalo docházet, že je to past, něco se stalo s realitou, snad jako kdyby padala do Šera. A..." Snažím se znovu si vybavit tu chvíli, kdy jsem se vrátila zpátky. "Byl tam temný vír, který spolkl Michala. Vedle toho stál nějaký chlápek, v realitě naprosto obyčejný, ale v Šeru...jako kdyby tam nebyl. Prostě tam nic nebylo. No...a pak už všechno víte."
Tak a teď přijde ten největší řev. Jaké štěstí, že je to Světlý a nemůže mě na místě zabít.

Bolevecký kráter - Amelie, Michal

Zdá se, že jsi špatně odhadla vzdálenost (Hod 3). Tvůj Blesk zrzavého chlapa mine a jenom lehce lízne jeho štít. I to lehké líznutí je při takovémto silném kouzle dost na to, aby to integritu štítu dost ohrozilo, zvlášť když uvážíme, že ten štít ani není moc silný, jak dokážeš odhadnout. Tak nejvýše 5. kategorie. Rozhodně se nepřipravoval na boj se silnými Jinými jako jsi ty.
Štít zakolísá, ale nakonec se mu jej podaří udržet. Ovšem teď si je vědom tvé přítomnosti. A ty teď potřebuješ chvíli na to, aby ses vzpamatovala. Kouzlo jako je Blesk je velice náročné a navíc to není v tvé specializaci. Má tak dost času na to, aby posbíral energii a tvůj útok opětoval. A k tvé smůle se mu to podaří (Hod 4).
Nad hlavou se ti zjeví vír energie, který neustále narůstá. Kletba Ignis. S každým okamžikem cítíš, jak se teplota kolem tebe zvyšuje a chlad Šera střídá žár parného letního dne. Až kletba dosáhne svého vrcholu, vše bude uvolněno v strašlivé ohnivé explozi. Zatím kletba ale jenom začíná sbírat energii.

Bolevecký kráter
Nacházím se tak hluboko v Šeru až mi přijde jako bych kráčela po hladině hluboké řeky.Kráčím po dnu nově vzniklého kráteru potom co se tu vypořádali s bunkrem poněkud jinak než když zbourali ten vysílač který tu předtím byl.Pokud se tu něco ošklivým způsobem nepovedlo nebo nechtěli něco schovat i když stvořit Šerý Vír je poněkud ultimativní řešení i na Temné.
„Merde.“ulevím si když i přes podrobnou prohlídku nic nenajdu.Vytvořit stabilní Šerý Vír by bylo obtížné i pro mně šlo zde o výzkum nebo si nacpat kapsy?
Nebo šlo o něco jiného když máte čas na své straně jste schopní věci ze kterých vám budou vstávat vlasy na hlavě.A to i mi Světlí ...
Důrazně zavrtím hlavou a zatímco dokončuji svůj průzkum všimnu si zvláštního návštěvníka,vlastně dvou a jeden na tom zřejmě není nejlépe.Že by přišel domácí?Rozhodně na to vypadá i když jeho aura je divná.Jako by byl prostředník,banka,zásobárna energie kterou používá někdo jiný.
Utekla jsem až sem,ale minulost mně dohnala.A tentokrát se jedná o něco jiného než jen výčitku za něco co se stalo už hodně dávno.V obou případech jsme k tomu měli důvod a v obou případech to nakonec nedopadlo dobře.
Ale dost vzpomínání teď přišel čas jednat,opatrně se vydám k oběma ovšem přibližuji se jen tak blízko abych mohla přesně zasáhnout.Nejdřív sešlu (už během cesty na sebe sešlu Štít) a potom se zastavím a rozhodnu seslat Blesk.Cílem bude ho pořádně zranit aby musel sbírat síly a aspoň se udržet v Šeru,taky se tím naruší Šerý řetěz který je i tak těžké udržovat.Pokud je jen loutka tak tu bude jistá prodleva když do něj někdo bude přesouvat energii což by mi mělo dát čas se zařídit ... podle současné situace.

Bory - Zachary, David, Nikolas

Vlkodlak se na Zacharyho zatváří, jako by svou nově nabytou licenci nejradši využil k tomu, aby mu provedl něco ne moc pěkného (Hod 4). "To si ze mě snad děláš prdel. Vy mě tu zmrzačíte a přerušíte mi lov, já vám tu ještě slevím a vám se to zdá stále moc? Tak to teda prr." zavrčí na Zacharyho a vytáhne mobil. "Víš co? Jedna šestý kategorie a dvě sedmý. Poslední nabídka. Jinak mi bude stačit pohled na to, jak naši hoši nakopou prdel bandě arogantních světlejch." Není jasné, jestli to myslí vážně nebo chce jenom ukázat, že vás má v hrsti, ale už začíná na mobilu vytáčet nějaké číslo.

Na kolejích

Temný je zdá se vyřazený z boje, ani nemůže odejít z Šera. Ale ten druhý je stále ještě nebezpečný.
"Postarej se o něj, já jdu pomoct s tím druhým." houknu na holku a vydávám se do další místnosti. Tohle určitě zvládne sama, jinak by ji asi měli přeřadit někam na post uklízečky.
Sotva vejdu do místnosti, uvidím toho druhého temného, jak tam zaútočí na ty bezvládné dívky. Zmocní se mě strašlivý vztek a tak sesbírám svou energii a presem ho chci odhodit pryč od těch dívek až někam na druhou stranu pokoje. Pokud se mi to podaří, hodím za tím hajzlem hrst ohnivých kuliček a doufám, že ho to pěkně spálí.

Bory – Nikolas, David

To bylo dobrý, pomyslím si, když po něm David stylem, kterému vlkodlak rozumí nejlépe. Víc ho to nerozčílilo, takže hádám, že to pomohlo. Ale to, co on navrhuje, není teda o moc lepší. O trochu možná. Ale to on nemusí vědět. Myslím, že by se z toho dalo vysekat více. Přinejhorším mu dáme to, co chce teď.
„Ale notak,“ zamračím se. „Tohle je přece jenom z bláta do louže.“ Tak jo, vypadá, že už je ochoten smlouvat, musíme z toho dostat, co to jenom půjde, aniž by se nasral. „Hele, pokud z toho chceš mít nějakou kompenzaci ty, tak musíme najít nějakej kompromis.“
„Hele, jsem schopný ti dát buď dvakrát sedmičku nebo jednou šestku.“
Nesnažím se znít moc arogantně. Chci aby věděl, že jsem ochotný se domluvit, ale zároveň nechci znít jako slečinka, se kterou si bude moci zametat, jak se mu zachce.

Koleje – Milan

„Holky, prosím!“ zavolá za tebou ještě kluk, aby Milan nezapomněl na to nejhlavnější – lidi. Ale to už běžíš pryč a před sebou máš štít. Přeskočíš Tomáše, vklouzneš do šera a už se chystáš útočit na Aleše, temného, který tlačí před sebou Lauru.

Koleje v Šeru – Milan a Laura

Milan (Hod 7) mrskne po Alešovi pres, který okamžitě zapůsobí a slabého temného odhodí na stěnu za ním. Hned potom je ale lehounce smýknut zpátky k vám po zemi, když si ho Laura (Hod 2) chce přitáhnout blíž k sobě. Temný se zastaví na zemi a roztřeseně se snaží vstát. Laura k němu tedy musí přijít sama a zaútočit na Aleše ručně – ten už zrušil svůj štít, ale posledními zbytky vůle sebou cukne tak nešťastně, že Lauru kopne do kolene. Ta není stroj, proto upustí ampulku s jedem a sklo popraská, jed začne vytékat na podlahu. Nejspíš bude mít ještě nějakou sílu, aby vzala ampulku z šera, poskládala a znovu ji dala dohromady, opravila, ale když vidíte bezmocného temného, je třeba zvážit, jestli je ještě třeba ji použít.
Aleš začne kopat nohama a odstrkovat se od země, pozadu a dál od vás. Opře se o stěnu a zasípe, nejspíš se mu špatně dýchá.
„Nemůžu... ven,“ vydere se mu z hrdla, rozklepe se zimou, která je v šeru všudypřítomná.

Ivan

Zdeněk s amuletem v ruce sedí na zemi a nasupeně oddychuje. Jakmile Ivan (Hod 9) začne čerpat sílu ze svého zdroje, je to jako kdyby vypil celou konvičku kávy a dal si osvěžující studenou sprchu.
Když ale temný vidí, že do bytu vstoupil ještě někdo další a pak uslyší ryk od svého společníka, načerpá sílu z přesýpacích hodin a udržuje tak svůj štít. Rychle sebou škubne, nepřirozeně rychle vstane na nohy. Nejdřív to vypadá jako kdyby se chtěl rozeběhnout na Ivana a narazit něj, ale kousek od něj změní směr, vyskočí z šera a dopadne ke dvěma dívkám v realitě.
Míša polekaně vyjekne a sevře stále bezvládnou Zuzku v náručí, na bezvládnou dívku se ale vrhne Zdeněk a začne ji od její kamarádky odtahovat.

Just a little bit closer

Milan, Ivan

Aneb začalo mne vážně unavovat to, že se mne snaží ten temný rozmáčknout, nemluvě o tom, že jsme byli vážně na hranice života a smrti. S menším syknutím jsem vytáhla ampulku mého vlastního jedu, avšak tento vzorek byl zcela experimentální. Příznaky jedu by se měli dostavit v řádech desítek sekund po aplikaci, smrt asi do pěti minut, jed se musí podat nejpozději do dvou minut, jinak je příliš pozdě. Jednalo se jednoduše o vysoký koncentrát a já věděla, že pokud to podám po minutě, bude mít moje, ehm, oběť co dělat se udržet při vědomí kvůli různým příznakům.
Natáhla jsem obě ruce, v puse držící ampulku, se zmíněným obsahem. Samozřejmě, že by mi to nic neudělalo, bylo to stejné, jako že se had nemůže uštknout svým vlastním jedem.
Použila jsem tedy své druhé kouzlo. Magický pres, avšak ne proti němu, abych se s ním přetlačovala, ale snažila se tok energie nasměřovat tak, aby mu tlačil do zad a sunul ho ke mne. Já mezitím snažila pomalými kroky snížit distanci mezi mnou a jím, doufajíc je v to, že mi nevletí do obličeje, jako nějaký zamilovaný přítel. Chtěla jsem mu přeci vbodnout tu injekci s jedem do těla a pak, nejlépe do dvou minut mu dát protilátku. Nevěděla jsem, jak se s takovými má naložit, ale po tom, co jsem jednoho vyslýchala, jsem čekala, že ho budou chtít živého, po patřičném odpočinku.
V tom jsem si všimla posili, kterou nám poslali a navzdory tomu, že mi mohla být každou vteřinou rozdrcena hlava o zeď jsem si usmyslela, jestli aspoň tento bude chtít jít na jídlo po tomto všem.

Koleje - Šero

Laura, Milan

I přestože je to mimo moje zásady, přestávám vnímat okolí a Lauřin boj s Alešem. Rád bych, skutečně bych rád, mou veškerou pozornost a bohužel i síly si však vyžaduje Zdeněk a jeho neustálý vzdor. Jen díky štěstí dokáže můj štít zastavit jeho zaklínadlo a už v tu chvíli pociťuji, jak rychle mi dochází energie. Vlastně jen zázrakem nejsem už úplně mimo - a ještě větším zázrakem se mi povede vyčarovat další kouzlo, světle zářící čepel, kterou se po Zdeňkovi hned oženu. Nemohu nad tím dvakrát přemýšlet a ani váhat, každá sekunda je příliš drahocenná, každá sekunda stojí zbytky a zbytky mých sil.

Výpad je účinný, ovšem ne natolik, aby ukončil boj. Akorát praskne část jeho amuletu, vyvane další kus energie a já mohu začít od znova. Něco po mě křičí, pravděpodobně něco hanlivého, jak se ale o jeho slova nestarám, natož abych se jal odpovídat. Ten Temný mě chce zabít a já ještě nemám v plánu umírat.
Pokud jsem předtím nevěděl, kdy využít amuletu, teď mi nic jiného nezbývá. Omlouvám se, Lauro. Pomůžu hned jakmile budu moci, nejprve se ale musím postarat, že vůbec budu moci. Jen vydrž.

Chvíli mi trvá, než se napojím na sílu amuletu na mém krku a začnu z něj čerpat sílu. Tu hned nasměřuji proti Presu, kterým mě Zdeněk drží v šachu a vážně, vážně doufám, že to bude stačit. Pokud ne... Šero mě vždycky lákalo.

Pařba na kolejích - Laura, Ivan

Světlý jde hned k věci a je jasný, že nad louhý vykecávání není čas. Párty začala. "Někam se schovej i s tou ženskou, tady je to vo hubu. Kdyby něco, zavolej na hlídku!" křiknu na něj a už pádím na druhý konec chodby, kde to žije. Všimnu si, že jeden z těch maníků tam presem drží v šachu nějakou ženskou z hlídky. Udržuji svůj Štít a na maníka vytáhnu Magický Pres, zkusím ho srazit na zem a tím zároveň uvolnit tu svojí kolegyni. "Noční Hlídka, vzdejte se šmejdi!" zařvu na ně, jen tak aby se neřeklo. A taky aby bylo jasné, že přišly posily.