Bory – Nikolas, David

Kurva! Tak tohle se nepovedlo. Ta scéna přede mnou mne tak pohltila, že jsem úplně zapomněl na správný protokol. A kolegové se také nedrželi zrovna zpátky. No, tak tohle jsme posrali. Jestli tuhle hlídku dneska přežijeme, tak návrat na operativní rozhodně ne. Ještě jednou se rozhlédnu. Snad aspoň nebudou žádný jiný svědci, to by mohlo dát prostor k vyjednávání... Od teď musíme mít chladnou hlavu.
Zběžně si prohlédnu napadenou ženu. Vypadá vyděšeně, naprosto upřímně vyděšeně. Nevypadá jako někdo, kdo by si zasloužil, aby na něj byl takhle vypsanej lov... Heh, „silver linings“... Je mi jasné, že z tohohle se pouhou omluvou nedostaneme. To, co po nás ale požaduje, je na druhou stranu dost přitažené za vlasy. Musíme se z toho nějak dostat. Sakra, fakt nás neměli nechat jít samotný...

„Dobře, dobře,“ odpovím uklidňujícím tónem a pomalu se přiblížím, s rukama na očích, aby bylo vidět, že nepředstavuji hrozbu. „Můžeme nejdříve vidět to povolení? Jsem si jistý, že ho máš u sebe a chyba je naprosto na naší straně.“ Zkusíme trochu řiťolezectví. „A pokud ano, tak k tvýmu požadavku. Nějaká kompenzace je samozřejmě na místě. Ale to, co po nás chceš, ti dát nemůžeme. Teda, teoreticky jo, prakticky ne. Navíc by to nebylo moc proporční.“ Zakrývám to, jak jsem nervózní, div že se mi nerozklepou kolena. Sakra, musíme to usmlouvat na nižší cenu. Jinak nás fakt stáhnou z kůže. Teda, hlavně mě... A ne, že bych si to nezasloužil.
„Tak co, dohodneme se v klidu na něčem rozumnějším, co ti můžeme splnit?“ zeptám se pokud možno vyrovnaným, neutrálním hlasem. Nemůžu znít jako vyložený slaboch, ale zbytečně ho rozčilovat by taky nebylo teď zrovna vhodné.

Koleje – Ivan, Laura, Tomáš

Hudba z pokoje dál hlučí, kdo ví, co se metalový zpěvák chraplavým hlasem snaží říct.
„To jsou kecy! Co jste udělali Míše?“ vyhrkne Adam, ale pak se zase stáhne a podívá se po obou hlídkařích zoufalýma očima.
S Alešem to ani nehne, na jeho obvinění jen protočí očima.
„Uvařili a sežrali. Takový slepičí vývar,“ provokuje dál, pak se otočí na Ivana, „hele, já fakt nic neudělal. Jako jasně, Dohodu přece dodržuju, to se musí.“ Hlas z písně se přesouvá do dalšího nesrozumitelného hekání, Alešova slova téměř přehluší.
„Já se vůbec ničeho nebojim. Tak zavolejte na ten svůj úřad. Se jich zeptejte, že sem nikdy nic neporušil,“ povídá si s vámi dál, ruce stále založené do kříže jako kdyby se před těmi vašimi dotěrnými otázkami bránil, prstem si nervózně poklepává na paži.

Provokace? Ale čí?

Laura, Tomáš

Jedna věc je jasná, dle drobné nervozity mohu soudit, že náš úřad vážně bere a nechce s námi mít žádné oplétačky. Sice se to hned snaží skrýt rádoby namachrovanou, siláckou řečí, pravda je ovšem taková, že auru jen tak neobalamutíte. Naštěstí.
Jeho slova naznačují druhou možnost, která mě upřímně doposud ani nenapadla. Co když si to Adam společně s těmi děvčaty jenom vymysleli, aby udělali problém Temným ve svém okolí? Chtějí nějakým způsobem bojovat proti "zlu" a toto vidí jako jediný možný způsob. Třeba doufají, že v jejich pokoji najdeme něco, co by porušovalo Dohodu a -
Jenže tak to nefunguje. Nemůžeme Temného zatknout jenom za to, že je Temný, jsou však tací, kteří to nikdy nepochopí. Pokud je tato situace zrovna příkladem něčeho takového, tak jsem ale vcelku rád. Znamenalo by to, že obě dívky jsou v pořádku, vše se vyřeší v klidu a dohodou, možná drobným pokáráním a varováním, všichni si ale pěkně začneme hledět svého a nebudeme se zbytečně vzrušovat.
Nejdřív to ale musíme skutečně prozkoumat jak se sluší a patří.
"Opravdu Noční Hlídka, pane Marný." Ujistím ho, aby věděl, na čem stojí. "Věřte mi, že vaše interní problémy nás příliš nezajímají. Jsme tu ve věci nahlášení možné porušení Dohody a určitě chápete, že to musíme prošetřit a tedy nahlédnout do vašeho pokoje." Se slušností nejdál dojdeš. Minimálně tím se vždy řídím. "Pokud je vše v pořádku, nemáte se čeho obávat a nebudeme vás nadále obtěžovat." Je to padesát na padesát. Buď lže Adam nebo lže Aleš. Temný proti Světlému. Komu věřit víc?
A nebo ty dvě zmizely úplně někam jinam. Jenže to by byly už trochu jiné problémy, nad kterými teď raději nechci přemýšlet.

Koleje – Ivan, Laura, Tomáš

„Takže fakt jako Noční hlídka?“ přeptá se s povytaženým obočím, pokud se podíváte, v auře se mu mihnou světle červené odstíny nervozity. Pak se ale zamračí a sjede vás pohledem: „Anebo jste jenom nějaký jeho“ kývne bradou k Adamovi, „kámoši, co si hrajou na spasitele světa?“
Opře se o futro dveří.
„Nechcete toho nějak moc? Tihleti tady otravujou už poněkolikátý,“ koukne do stran do chodby, jako kdyby hledal Adamovi dvě kamarádky, „nenapadlo tu třeba někoho se podívat do jejich pokoje? Co já vím, jestli jsou někde uražený, já totiž asi za chvíli taky budu. Proč mě pořád buzerujete? Mě nějaký vaše ujetý blbiny nezajímaj.“ Odfrkne si a založí ruce na prsou, pozvání na kávu nejspíš nečekejte.
„Co koukáte?“ dodá, „neužívaj si holky někde spolu? Tady fakt ne.“

Kontrola

Laura, Tomáš

Žádné vyrážení dveří se nekoná, za což jsem docela i rád. Proč ničit cizí majetek, když se situace dá vyřešit mírnějšími prostředky. Navíc by ty dveře pak musel někdo zaplatit a pochybuji, že na další finanční výdaje by se Ladislav tvářil přívětivě.
Teď však hledíme do tváře Temného, který si snad libuje v tom býti Temný. Ani bych se nedivil, kdyby se takto začal oblékat až ve chvíli, kdy byl Iniciován. Dalo mu to sílu, moc a možná i sebeurčení. Konečně se má jak stylizovat, konečně našel své místo v životě. Hlasitá, temná hudba, drsné oblečení a ještě drsnější chování. Potkal kdy vůbec nějakého Temného? Třeba by zjistil, že tento svět je trochu o něčem jiném a že ti skuteční Temní svou příslušnost nedávají tak okázale najevo. Ne že bych jich zatím potkal hodně. Přijde mi to ale mnohem racionálnější chování než tady tohoto muže.

Laura se hned pustí do svých požadavků, se kterými souhlasím. V duchu si procházím povinnosti, které musí být v tomto případě vykonány a pokud se nepletu, udělali jsme vše, co jsme měli. Legitimovali se, řekli že jsme z Noční Hlídky, sdělili svůj záměr.
Teď je řada na nich a pokud nejsou hloupí, nebudou dělat problémy. Proč mám tedy pocit, že hloupí jsou?
Odznak Noční Hlídky má ten mladík skoro před nosem, nevěřím však, že pochopil důležitost naší instituce a ani to, co mu můžeme provést. A po právu. Podezření na porušení Dohody nelze brát na lehkou váhu.
Prozatím však mlčím a pouze vyčkávám na jeho reakci. Třeba se v něm mýlím a on splní vše, oč ho žádáme.

Zásahovka Ivan a Laura!

Nakonec nebylo třeba vyrážet dveře, i když jsem se chtěla ramenem do toho opřít. Ihnorovala jsem jeho slova a řekla s průkazkou v ruce: "Chci vidět vaši průkazku a též vás žádám o vstup do vašeho pokoje. Též si přeji vidět Míšu, která by se měla nacházet ve vašem pokoji. Též žádám všechny, kteří jsou v tomto pokoji, aby přišli sem. Následně si přeji prohlídku vašeho pokoje," ruce jsem si dala zase za hlavu a dívala se mu přitom do očí a čekala, co mi na toto řekne. Možná jsem nevěděla přesně formulace mého ohlášení, ale dala jsem mu jasně najevo podle mého tónu, že mu klidně bodnu do krku ten jed, který se mi stále točil mezi prsty.
Moje první akce a mi tady kontrolujeme nějaké výrůstky hrající metal, ještě mi řekněte, že je to jen buzerace Adama na tyto studenty, kteří ho jen šikanují a budu si moct hodit mašli, promnula jsem si jednou rukou krk zezadu a čekala, co udělá. Kdyby nám zavřel dveře před nosem, tak bych počkala tak jednu-dvě vteřiny, abych věděla, že právě odchází a pak vyrazila dveře tak, aby mu dopadli na jeho záda. Přesto jsem trvala na průzkumu toho pokoje, protože to byl vlastně náš cíl.
Nakonec jsem se podívala i krátkým pohledem na Ivana, jestli chce něco říci, nebo mi něco oznámit.

Ústředí Noční hlídky
Lucie, Stela

Narovnám se a pustím Stelu. Převezmu řetízek od Lucie, promnu ho mezi prsty a zadívám se na něj.
Je mi smutno z takové situace. Radši sleduji linie u řetízku než bych se dívala na naštvanou nadřízenou. Mrzí mě, že sama nevím, co bych mohla udělat, abych pomohla. Co řekneme šéfovi?
„Všichni uděláme všechno, aby se zase vrátili,“ doplním Stelu a zvednu k ní pohled, skousnu si horní ret. Musí se cítit hrozně, aura okolo ní je vybledlá a flekatá.
„Co řekneme Vladimírovi?“ zeptám se Němcové, „asi jediná dobrá zpráva, co mě teď napadá, je že když už ten Vlastimil sbíral sílu, přišel tak o jeden zásah. To nemáme jedinou stopu, kam se Michal poděl? Ani něco po těch ostatních? Nezůstala tu po Michalovi třeba nějaká věc, kterou měl u sebe? Třeba by se od ní mohla táhnout ještě nit... vlastnictví.“
Nemůžu si vzpomenout, jak se takové niti říkalo, takže se trochu zarazím, ale pak to nechám být. Vlastníkova? Osudová? Stejně bych něco tak slabého neviděla, možná tak někdo s první kategorií.

Bory – Zachary, David, Nikolas

„Ne, fakt nechci,“ vyhrkne zamračeně vlkodlak, když padne zmínka o špitálu a trhne odmítavě rameny, když mu David nabízí cigaretu.
„Jó, hlavně že máte v šeru všichni svatozáře, serete duhu a pak si jen tak útočíte na nevinný,“ zavrčí a sjede vás pohledem, zabloudí i k vyděšené blondýně, naštvaně zaprská. „A to si teda piš, že budu chtít odškodnění! Mám povolení a co vy? Máte povolení na to mě tu urvat půl prdele? Nevinnýmu?“
Jistěže, všichni Temní se snaží zahrát na strunu toho, jak jim Světlí otravují život, ale oni jsou ti, kteří jsou nevinní. A přestože mluví o zadnici, chytne se za ránu na boku a potom zkrvavenou rukou ukáže na Zacharyho, který stojí opodál.
„Hej, ty tam! Nic dalšího nezkoušej,“ pak se zase otočí k Davidovi, „chci povolení na zásah pátýho stupně pro nás. Chápeš to? Pátý! Můžeš to klidně obvázat červenou mašlí a posypat bonbónama, ale naval nebo zavolám Denní hlídku!“

Koleje - Ivan, Tomáš, Laura

Nakonec dveře vyrážet nemusíte. Sice to chvíli trvá, ale dveře se otevřou a vykoukne z nich bradatý chlap, dlouhé vlasy, kroužek v nose, tetování na rukou a oblečený celý v černé, na krku má ostnatý obojek. Rozhodně stereotypní exemplář temného. "Co tady chcete, volové? Vypadněte a děte si buzerovat někoho jinýho, světlí!"Dál nikoho z vás nepouští. "To je Aleš." špitne Adam, který se drží pěkně vzadu.

Ústředí

Lucie, Aneta

Cesta zpět na ústředí proběhne v podivné mlze, snad jako kdybych byla uvězněná v Šeru a nemohla vylézt ven, vyhrabat se z toho zpátky do reality. Následuji Anetu s Lucií, přitom ale nemám jediné ponětí kam jdu, co tam jdu dělat či zda si ty dvě cestou povídají. Jediné, na co dokáži myslet, je to, co se stalo předtím. To, mé chyby a Michalova mizící tvář.
Máma měla pravdu. Hlídka není nic pro mě. Tenhle svět není nic pro mě. Vždyť jediné, co dokážu je působit chaos a bolest. Byla jsem taková před Iniciací a budu taková i po ní. Nic se nezměnilo a nikdy se ani nic nezmění.
Zvorala jsem to. A přitom jsem chtěla konečně dělat něco dobrého, něco co má smysl.

S překvapením si uvědomím, že jsme nejenom zpět na Hlídce, ale že také stojíme před Ladislavovou kanceláří. Teď to přijde. Vlastně se divím, že na mě Lucie nezačala křičet už cestou, vždyť na to má plné právo. Stejně mě hned po ní pokárá ještě Ladislav, jenže - no, jenže od Lucie to bude bolet víc. Lucii jsem chtěla ohromit a zapůsobit na ní a místo toho - všichni víme, co se stalo místo toho. A to ještě neví to nejhorší.
Aneta se mě snaží uklidnit a její dotek působí jako probuzení. Teplo. Lidské teplo. Něčí pochopení. Třeba to všechno nebude tak zlé, třeba -
"Když já ho tam nechala samotného..." zašeptám potichu, když mi opět dojde, že si něco nalhávám. Bude to zlé. Bylo to zlé.
Aneta se ještě ptá, zda nepotřebuji na ošetřovnu a teprve teď si připomínám svá zranění, škrábanec na noze a rány po kousnutí na krku. Všechno to opětovně ucítím a kdybych mohla, omluvila bych se a na tu ošetřovnu šla. Je to způsob, jak uniknout. Jak se vyhnout hněvu a zlým slovům. Jak se vyhnout zodpovědnosti.
Jenže té jsem se vyhýbala celý svůj život. Celých mých 21 let. Nemohu stále spoléhat, že se najde někdo, kdo mě z mých průšvihů dostane.
Teď je to na mě. Stejně jako je na mě povinnost najít Michala. Musím vykoupit, napravit své činy, jinak - jinak jsem ztracena.
"Jsem v pořádku, díky." Úsměv, který mi přelétne přes tvář je slabý, skoro nepostřehnutelný, proto ještě stisknu Anetě ruku, aby věděla, že jí za její slova děkuji. Alespoň nějaká opora předtím, co mě čeká dál.

A už to začíná. Lucie.
Má plné právo se hněvat a vytknout mi všechny chyby. Jsem připravena.
Nebo taky ne. Protože v očích cítím slzy a nejradši bych někam utekla a navždy se schovala. Zalezla do postele, nechala si udělat kakao a truchlila, sebelitovala se a plakala...
"Omlouvám se. Byla to má chyba. Špatně jsem odhadla situaci." Musím být dospělá, musím přijmout zodpovědnost. Musím být silná a čelit svým činům.
Vždyť proto tu taky jsem, ne?
"Udělám cokoliv, abychom ho...teda všechny, zase našli a dostali je zpátky."