Sady Pětatřicátníků -> Bory - Zachary, Nikolas, David

Necháte skupinku Ondřeje, Laury, Ivana a Tomáše před hlídkou a pod vedením Zacharyho (který zdá se bude dnešní hlídku vést) se vydáte na tramvaj č. 4. Jen tak tak stihnete nastoupit, než konečně odjíždíte. Tramvaj je plná lidí, ovšem s každou další zastávkou se spíše vyprazdňuje než naplňuje a nakonec na konečné zastávce na Borech zůstanete ve vašem vagonu jenom vy tři a nějaká stará babka, podle pohledu do šera se jedná o vědmu 6. kategorie. Ta na vás celou dobu zírá jako to Temní na Světlé tak často dělávají a když vystoupí z tramvaje, ihned se vydává co nejdále od vás.

Na zastávce pouze postává hlouček studentů čekajících na tramvaj do středu města, která zdá se má trochu zpoždění. Pozitivních emocí z nich moc nevysajete, většinou jsou naštvaní a unavení. Pohledem do Šera mezi nimi rozpoznáte i pár Jiných menších kategorií, dva temné mágy a jednoho světlého obratně.

Zachary pohlédne do rozkazů (jdou přečíst jenom v šeru, v reálném světě to vypadá jako prázdný papír), které dostal od Maroše. Zde máte projít jenom Borský park, poté máte pokračovat přímo směrem na Doudlevce. Ještě štěstí, že se nacházíte přímo u Borského parku. Snad tu bude klidná noc, ostatně co by temní dělali po nocích v parku?

Operativní oddělení – vycházíme

„Zachary, mě taky.“ Tak, tohle je za náma. Celkově mám z našeho týmu dost smíšené pocity. Snad nenarazíme na nic silnějšího. Ten amulet bych použil fakt nerad. Snad nebudu muset.
„No, asi pojedeme tramvají ne? Jede to přímo...“ Šerem to nemá smysl, i když bychom sice získali nějaký ten čas, ty síly, co bychom ztratili, za to nestojí. Otočím se začnu pomalu odcházet. Pokud budou mít nějaké připomínky, budiž. Jako jestli někdo z nich to auto má...
tramvají je to ale zdaleka nejvhodnější cesta, proto by mě jakékoli námitky dost překvapily. Začínám se pomalu soustředit. Nemáme už moc času a i když doufám, že dneska nebudeme zasahovat u nic významného, člověk by se měl vždy připravit na tu nejhorší možnost. A doufat v tu nejlepší. Jen další tichá klidná noc. Prosím. Do nějakého boje se extra netěším. Pokud to jde, snažím se zbytečným rizikům vždy vyhnout.
Pokud tedy nikdo z těch dvou nenamítá, vyrazíme směrem k tramvaji. Jo, tohle bude dlouhá noc...

Hlídka -> Před Hlídkou, Sady Pětatřicátníků - Laura, Ondřej, Ivan, Tomáš, Zachary, Nikolas, David

Nikdo z vás již žádné další otázky neměl a tak jste tedy šli po svém. Nakonec, jak Maroš říkal, máte toho hodně. Aneta, Stela a Michal ještě zůstali na operativním oddělení, aby počkali na Lucii.

Vy se nakonec rozloučíte s Marošem a vyjdete před budovu hlídky na parkoviště. Tam si můžete všimnout dvou členů hlídky stojících u výjezdového vozidla, jak kouří a baví se spolu o něčem. I v tuto pozdní hodinu je na ulicích stále dost lidí. V dáli si můžete všimnout davů lidí na nedaleké tramvajové zastávce. V tomhle čase jsou již tramvaje trochu prázdnější, stále jsou ale hojně využívané. Rozhodně je to ten nejlepší způsob, jak se rychle dostat přímo na Bory a na Bolevec.

Asi byste sebou měli už rychle pohnout, Temní na vás nepočkají a rozhodně je nechcete nechat bez dozoru.

Operativní oddělení

tým tři

Když už jsem se začínal smiřovat s tím s kým budu ve skupině, tak se to samo sebou musí pokazit. Nové týmy a nejspíše nové smiřování. Zachary Plavín, David "Chip" Režnar. Tak s Davidem bych mohl i vycházet, ale Zachary. Jen to jeho jméno, prostě mi nějak nesedí. No každý jsme jiný a každý se přátelí s jiným tipem lidí, takže je špatné to posuzovat? Snad ne. Jsme tři chlapy takže to bude určitě děsně zajímavý. Doufám, že aspoň narazíme na nějakého toho vlkodlaka, aby se to trochu oživilo.

Když je amulet přidělen Zacharymu, nevím jestli mám být rád, nebo se bát. Prozatím jen budu jen doufat, že potom nezačne zmatkovat a netrefí nás nějakým kouzlem. Ale co vím, třeba naopak budu zmatkovat já. Je to vlastně dost možný.
Pomalu se začnu zvedat z rohu a jdu rovnou k nim. Vypadá to, že na mě čekají a nechci je nechat dlouho čekat. Dojdu až k nim a na chvíli se zastavím. Tak můžeme jít. Jo a už jste se rozhodli jak se tam dostanem? Je mi jedno jak se tam dostaneme, ale stejně jako jim se mu chce už jít.

Změna v rozvrhu

tým tři, Anet

Než se však stačilo cokoli dát do pohybu, přišel zase jeden z nadřízených. Jméno jsem si ani nevybavil, viděl jsem ho dnes podruhé. Přinesl nám nové rozpisy. Zřejmě si to šéf rozmyslel u udělal nové uskupení. Z prvního týmu jsem byl přesunut do třetího. Asi má k tomu své důvody, které mě nejspíš ani trochu nezajímají. Jako, těšil jsem se na noční procházku s dvěma dívkami, ale co už. Nemůžu mít všechno hned první den.
Ani jednoho z těch maníků neznám, tak jsem prostě stál na místě u rozpisu a doufal, že se ozvou oni.
Jako první se ozval lídr třetího týmu. Zachary. Zvláštní jméno. Ale k němu to sedí. On je na první pohled taky docela zajímavý. Řekl bych až takový uťáplý.
"David. Těší mě," podal jsem mu ruku a pevně stiskl.
"Nepočkáme ještě na toho...no...Nikolase? Je to Nikolas, že?" zeptal jsem se po chvíli Zacharyho, který už chtěl jít ven. Upřímně já taky. Už si prostě musím zapálit a začínám být z toho docela nervózní.
"Půjdeme pěšo? Autem? Nebo si povezem prdel v MHD?" zeptal jsem se po chvíli čekání na Nikolase.

Operativní oddělení
Stela, Michal, David, Ondřej, Zachary, všichni

Ohlédnu se za výkřikem Laury, překvapeně zamrkám. Jejich skupina má nejspíš naspěch.
Stisknu rty a s povytaženým obočím se podívám zpět na Davida. Uchechtnu se a už už mu chci odpovědět, ale přeruší mě Maroš, takže pusu zase zavřu.

Dozvíme se, že skupiny se trochu změnili a další základní informace. Potěší mě, že dostaneme s sebou posilu v amuletu. Nedostanu ho do rukou, ale hned se cítím klidnější. Bezděky zvednu ruku a promnu mezi prsty stříbrný křížek na svém krku, jemné náramky, také ze stříbra, na mé ruce tichounce zaševelí. Kéž bych se mohla lépe připravit. Sama jsem plná sil, jenomže nemám ráda, když si musím brát od lidí. Je mi líto těch povadlých úsměvů, které jim já sama beru. Nejradši bych jim hned vysvětlila, že za chvíli jim bude mnohem lépe než když jsem přišla já. Ale to nejde.
Přikývnu Marošovi na souhlas – jen co vyjdeme ven, budu se snažit dívat se dopředu co to půjde, ale nejsem žádný ostřílený mazák, který by si v možnostech reality četl jako v otevřené knize. Naopak doufám, že naše hlídka bude poklidná a všechny linie se uklidní.

Natáhnu krk k papírům s povolením, zvednu první papír, abych se mohla podívat na druhý. Zvednu pohled ke Stele a usměji se. Pokývnu hlavou, ale než stačím odpovědět, už svolává Michala a oznamuje nám, že moc mluví.
„Jo, jasně, oba mi říkejte Anet,“ začnu odpovídat, „no Lucie, ona v tom umí chodit. Já ji teda při práci nikdy pořádně neviděla, ale co o ní říkaj ostatní, tak se toho nebojí a zažila toho už hodně. Asi bude tvrdá. Nebo tak něco.“ Pokrčím rameny k oběma, kteří nahradili Dalibora a Davida.
„Vypadá jako drsná holka,“ zatvářím se naoko důležitě, „kdo ví, jestli nám to naše kecání dovolí.“ Uchechtnu se ke Stele a ještě se letmo ohlédnu na Davida.
„Jo, a kdyžtak to je Zachary,“ řeknu Davidovi informativně, protože se mnou v týmu už není, a pohledem sklouznu k nesmělému Zacharymu, který se k nám přitočil a už chce vyrazit.
Mám k Lucii úctu, nejenom proto, že je v hierarchii ode mě asi tak bambilion mílových kroků. Vypadá, že nás terénem provede, ale budeme muset chodit po svých vlastních nohách. Žádnou berličku nám nepodá, neotře pot z čela. Určitě ale vím, že kdyby šlo do tuhého, zachrání situaci, když se jí nebudeme plést pod rukama. Bude poučné ji sledovat při práci.
Na druhou stranu stále přemýšlím i nad tím, že až se znovu objeví, nebude ze mě zrovna nadšená. Doufejme, že také nemá hadí jazyk...

Operativní oddělení

Zachary, Aneta, Stela

,,Hej, vieš, že som si len robil srandu však?" Usmievam sa na Zacharyho trochu nervózne. Pokiaľ viem tak Zachary je členom mojho týmu... hele, zbližovanie kolektívu, bodík? Nechám si bláznive myšlienky behať hlavou a preruší ma až otvorenie dverí. Dvere otvorí muž, zrejme to bude Maroš. V ruke drží tri amulety, zrejme pre každú skupinu jeden. Miestnosť okamžite stíchla, ako by len zavadil o spínač.

,,Sotva sme sa zoznámili a už je to celé trochu inak čo?" Vyhrknem na Zacharyho počas toho ako sledujem nový rozpis. Stela Součková mi v skupine zostala. Aneta Zoinaková... Pokiaľ si spomínam bola to tá čo hrala počas práci solitaire.. Pozriem sa po miestnosti. Moje oči spadnú na dievča ktoré tu bolo počuť asi najviac. A Lucia zase bola tá, ktorá zmizla najrýchlejšie a celkovo budí dojem ako niekto neuveriteľne skúsený. Bola to celkom úľava, mať niekoho takého v týme.

Stela vyzerala ako energetické dievča. Možno to malo niečo spoločné stým, že nás hneď všetkých splašila po sále, alebo pofidérnou vážnosťou pri preberaný amuletu. ,,Jo, teší ma, hádam spolupráca so mnou nebude až taká ťažká" Beztak to môže byť hanba, keď budem najhorší z čistej skupiny žien. ,,Ah.. premiešalo sa to až príliš.." Frknem si popod nos. No, aspoň to bude o niečo zábavnejšie.

Na chvíľu sa zastavím. Vlastne, na Luciu by som sa mohol spýtať Anety.. vyzerá, že tu každého poznám a bez tak by bolo dobré vedieť, čo za eso to v skupine máme.. Rýchlo si nájdem Anetu. ,,Ahoj ja som Michal, sme spolu v skupine.. Môžem sa ťa opýtať, ty poznáš Luciu však? Všimol som si že jej Ladislav dal do rúk celý prípad, je vážne taká dobrá?" Ani neviem na čo presne smerujem svoju otázku, len ma proste zaujíma čo je vlastne zač.

Jde se na věc

Jak to říci slušně - Ladislav je kokot. Vážně, jak jinak nazvat člověka jako on? Nechci být sprostá, ale takovéhle jednání jsem naposledy zažila někde na střední škole a fakt jsem doufala, že dospělí jsou, já nevím, víc dospělí? Jaké štěstí, že mě si ještě nevyhmátl. Ale to přijde. Dříve než později si mě všimne a najde si něco, v čem nebudu splňovat pravidla. Třeba úplně ve všem. Protože já nejsem člověk, co dodržuje pravidla, hlavně ty, která považuji za stupidní.

Mou iritaci z návštěvy šéfa dokáže přehlušit jenom jediná emoce. Nadšení. Zvědavost. Touha pomoci, něco udělat. Vrhnout se do akce.
A přesně to nás čeká. S nadšením hledím na rozpis týmů a už přemýšlím, koho tam máme a co všechno nás může potkat. Akce! Už už se chci vrhnout k těm, kteří jsou v mé skupince, když přichází Maroš a celé to proháže. Nevadí.
Vlastně, tohle je snad ještě lepší.
Aneta z analytického, ten nováček a pak - ha, Lucie! Co více si přát! Aspoň jí uvidíme v akci a třeba se i něčemu přiučíme.
Pozorně poslouchám instrukce, aby mi nic neuniklo a pak převezmu amulet, který mi je svěřen.
"Jasně šéfe, rozumím šéfe." Málem zasalutuji a amulet si pověsím kolem krku.
Nejradši bych se už vydala tam, kam mám, na to nám ale stále chybí Lucie, takže si musím doposlechnout rozkazy pro ostatní a pak bohužel čekat. Nejsem dobrá v čekání. Vážně nejsem dobrá v čekání.
Ostatní se již chystají k odchodu, čímž jen posilují mou netrpělivost.
Tak aspoň svoláme tým, ne?
"Anetko! Můžu ti říkat Anet?" Zavolám na slečnu, kterou znám akorát tak od pohledu. "A Michale, jsi Michal, že ano?" Někdo z nás musí být ten akční a ukecaný, jinak tu budeme stát v tichosti jako ňoumové.
Mávnu na něj, ať přejde k nám a pak oběma věnuji široký úsměv. "Já jsem Stela, mimochodem. A mám ve zvyku příliš mnoho mluvit, takže kdyby vás to nějak štvalo, řekněte mi to." Pochybuji, že s tím dokážu něco dělat, ale mohu se snažit, ne?

Operativní oddělení

A sakra, zaleknu se, když ke mně zamíří jeden z nových členů hlídky. Pokud se nepletu, měl by být v mé skupině. „Ahoj...“ vyprostím ze sebe, značně nervózně. „Já jsem Zachary.“ Ježiš jak já to jméno nesnáším. Nemohl jsem být něco normálního. No, třeba Michal. Ne, mě daj jméno Zachary... „A ke géniovi mám teda daleko,“ dodám ještě s lehkým úsměvem.
Nic jiného ze sebe nestihnu vysoukat, protože se do místnosti dostane Maroš. S lítostí se dozvídáme, že skupiny se mění. Škoda, ten Michal vypadal docela fajn.

Z mé nové skupiny už tak nadšený nejsem. Nemůžu si pomoct, ale ten nový David mi teda nesedí. Hlavně to jak mluví, bože to je hrůza. Ale co, neměl bych nikoho takhle rychle „odsoudit“. Hlavně aby se uměl ohánět, až to bude potřeba.

Div mi nespadne čelist, když rozkazy a amulet pro naší skupinu dostanu já. Skoro se až divím, že to nebyl Nikolas, jelikož je o kategorii výše. Začínám z toho být nervózní. Asi je lepší dát ten silový amulet mágovi. To by i dávalo smysl. Pokouším na sobě nedat nic znát. Úplně dobře mi to ale nejde. Ani ne tak z důvodu, že bych si nevěřil. Díky Hlídce začínám být mnohem více sebevědomější. I když to asi není úplně poznat. Hlavně proto, že se bojím, že mě stejně nebudou brát vážně. Jsem té nejnižší kategorie, nedivil bych se, kdyby mě nechtěli poslouchat. Teda, ne že by se mi líbilo nějak komandovat...

Otázky? Jo, těch mám hafo, ale asi ne takové, jaké bys chtěl slyšet... Seberu se a narovnám. Rozhlédnu se, jestli někdo od nás nemá nějaké dotazy, popřípadě nechce zpochybnit samotný Marošův výběr.
Pokud nikdo žádné otázky nemá, otočím se ke svým dvoum kolegům s prostou otázkou. „Můžeme vyratit?“ Tohle bude dost zajímavé...