Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Noční Hlídka Plzeň

Příspěvků: 561
Hraje se Denně  Vypravěč Malevolent je offlineMalevolent
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Jakub Zemánek - 09. listopadu 2018 20:10
rubenpolkopie7588.jpg

Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady



K mému velkému překvapení mne žena nesežehla za moji troufalost svým pohledem a vřele mne pozdravila.
I kdyby to byla jen její maska, asi bych to neprohlédl. V tomhle jsem naivka.
"Těší mě, Marie."
Oplatil jsem jí úsměv a potřásli jsme si rukama.
Marie, ne úplně běžné jméno u současné generace...ale ona bude asi starší. Kdo ví, třeba po povrchu zemském chodí desítky let a na její fyzické schránce po tom není ani známky.

"Ano, on se choval slušně...ale ta..." Zarazil jsem se, abych neřekl "upírka". "...slečna dole...byla dost nepříjemná a vůči mně zaujatá. Dokonce mne obviňovala z vraždy. Víte, myslím, že bych si pamatoval, kdybych někoho zabil."
Pokrčil jsem rameny.
"Ale nejsem tu, abych si stěžoval."
A pak se ujala slova Marie.
"To je záludná otázka. Popravdě...tento věčný, nekončící konflikt mezi dobrem a zlem je pro mě nový a zatím jsem neměl možnost do něj proniknout. Nikdo mi příliš nevysvětlil pravidla...jen obecně. Za každé dobro bude spácháno zlo a naopak. Podivný koncept, ale zjistil jsem, že obě strany si zakládají na pseudorovnováze."
Zvídavě jsem se rozhlédl po kanceláři.
A pak mne Marie požádala, abych jí sdělil, co se vlastně stalo a jak. Něco mi říkalo, že by nemělo smysl jí lhát. Čte ve mne jako v knize nebo by mohla.
"Šel jsem z práce, z čajovny. Pracuji tam jako-" Zarazil jsem se. "Tím vás zdržovat nebudu. Spatřil jsem muže, jak okradl moji známou a tak jsem za ním běžel. Chtěl jsem ho chytnout a sebrat mu její kabelku. Abych byl zcela upřímný, byl jsem v pokušení použít svých schopností, abych ho dohnal, ale nakonec jsem to neudělal...a pak vlétl do silnice a srazilo ho auto..." Celá ta scéna se mi odehrávala před očima jako celovečerní snímek. "...Chtěl jsem mu pomoct. Ukradl kabelku a i když mě to naštvalo, tak jsem cítil, že mu musím pomoct, že ho kvůli tomu nenechám zemřít. Zavolal jsem záchranku...jenže on začal...slábnout. A tak jsem...nevím, jak mě to napadlo, se rozhodl, že ho udržím při životě, než záchranka dorazí...vlil jsem do něj trochu energie s úmyslem...stabilizovat jej...ale nějak...se mi to vymklo z rukou...začal jsem pohlcovat energii z okolí a všechno vlévat do něj. Přirovnal bych to k otevřeným stavidlům...ne...jako kdyby se protrhla přehrada a veškerá energie, která do mne vstupovala se vlévala do něj skrze mé ruce. A najednou...byl uzdravený."
Nedokázal jsem před ní skrývat své emoce, celý ten zážitek byl velmi emotivní.
"Nechápu, jak se to vlastně stalo. Nikdy jsem nic takového neudělal ani nezkoušel. Všechna ta energie...bál jsem se, že mě sežehne...ale nic se mi nestalo. To je asi vše, Marie."
Pohrával jsem si s prsty, abych trochu zahnal svoji nervozitu. "Jsem si vědom toho, že můj čin ponese následky...a jestli by měl někdo trpět...tak jsem to já." Hlas mi na konci věty selhal a já zněl jako puberťák, navzdory tomu jsem měl ve tváři vytesaný výraz odhodlání a odpovědnosti.
"Nechci, aby si někdo odskákal následky mého jednání."
 
Pomocný Vypravěč - 08. listopadu 2018 20:55
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg
Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady – Jakub Zemánek

„Jsem Marie, vítám vás ve své kanceláři,“ usměje se Marie lišáckým úsměvem a jestli o to stojíš, podá ti ruku, pak se posadí na svou židli. Můžeš si jen domýšlet, jestli se s tímto jménem narodila, nebo jestli za ta léta převzala jméno cizí, oblíbenější, jméno své bývalé přítelkyně nebo matky. Jiní se dožívají vysokého věku.
Po představení naváže na tvou předchozí odpověď: „Choval se k vám slušně, ano? Nemyslím si, že by měl nějaký zvláštní důvod k tomu, aby se k vám slušně nechoval. Moji podřízení nemají nijak nařízeno, aby se ke Světlým chovali zle.“ Kancelář má vysoko, má podřízené, že by to tu byla ta nejvyšší šelma? „Někdy mi naopak přijde, že sami Světlí vyvolávají rozbroje, od kterých pak dávají ruce pryč, aby si je náhodou nezašpinili. Co myslíte?“
Mávne nad tím Marie rukou, lehce se opře zády do měkčeného opěradla židle a než odpovíš, ještě dodá: „Možná by bylo vůbec lepší, kdybyste nejdřív popsal, co přesně ses stalo u té nehody s autem.“
Zdá se, že přecejen budeš mít šanci vysvětlit, jak to doopravdy bylo. Jestli si připadáš vinen či nevinen. Biče a žhavé pohrabáče přijdou možná později.
 
Aneta Zoinaková - 08. listopadu 2018 20:48
arunai(2)9901.jpg

Analytické oddělení
Stela, Milan



Nervózně si mnu ruce, když se Stela s Milanem dívají na video, u něhož radši sklopím oči, než bych se na něj dívala znovu. I když jsem ze začátku nevěděla, jestli to všechno chci pro mě neznámému ukázat, jakmile se Stela prohrabuje složkami, už se stejně nedá nic dělat. Nejspíš bychom to měli určitě někomu říct.

„Musíme to někomu říct,“ zamumlám nevýrazně, očkem hodím po kolegyních dál od nás. Zrovna těm už nechci říkat vůbec nic. „Tys ale vypadala vesele než“ nedokončím, jemně pokrčím rameny „než jsem ti tohle ukázala. Co se stalo na schůzi? Něco zajímavýho?“
Stále pokukuji po Milanovi, ale nevypadá na to, že by se nějak více vyjadřoval. Nebo ho zjištění, že existuje cosi jako projekt Aurore, zděsilo stejně jako mě? Stále mi tluče srdce - mám chuť na čokoládu a čtrnáctidenní dovolenou a ani tak si nejsem jistá, jestli by to stačilo, abych se tak nestrachovala.
 
Amélie Delacroix - 04. listopadu 2018 16:30
aliana14512.jpg
Náměstí republiky
"Ano jsem ráda,myslela jsem že jsi mrtvý."
Ano chyběl mi jako úplně všechno co jsem musela opustit,ne že bych si stěžovala.Vlastně se to dalo čekat,být jinde možná by to zametli pod koberec ovšem tady nemluvíme běžných starostech amerických policistů.
Zmlátil jsem podezřelého z tisíce důvodů které právě cítím,musím zatopit jednomu bistru protože měli tu drzost že po mně chtěli abych za svou útratu zaplatil ...
Ze svých vzpomínek se vrátím zase zpátky do současnosti,jsme tu samí protože ostatní se teď budou tomuto místu vyhýbat.Z další vzpomínky mně vytáhne jeho další otázka.
"No já jsem jistou dobu byla,tedy aspoň myslím než mně Šero vyvrhlo.A co jsi dělal ty?"
Ano skutečně mně to zajímá,co zajímá od té doby co jsme se neviděli.Možná bychom si potom mohli zajít do té restaurace a promluvit si o tom ... já vím práce.Už se po mně určitě shánějí a já si budu muset najít dobrý důvod který nebude lež.
A i když mám dost zkušeností bude to tentokrát těžší protože většinu výmluv už nebudu moci použít.
"Pomůžu ti,ale budeme si muset pospíšit,něco velkého se chystá."
 
Victoria Klein - 04. listopadu 2018 14:34
annaklein2790.jpg
Je tu místo?

Musela jsem si povzdychnout, když jsem měla řídit a mávla na to rukou: „Když chcete,“ s pokrčením rameny jsem nasedla do auta a posunula si sedačku co nejvíce dozadu to šlo. Jejich diskuze o škole jsem nechal být, přeci jen se nebudu investovat do takovýchto záležitostí. Když se oba připoutali, tak jsem se na oba chvilku dívala a pak se sama připoutala, s pohledem, jako kdyby to byl od nich náznak nedůvěry.
Cesta nebyla úplně klidná a přesná, jak jsem ji popsala. Na silnici jsem byla vždy nervní až na pár dní v měsíci, proto sem tam jsem slyšela za sebou klakson, protože to někdo jednoduše zadupl. Každý rozjezd na semaforu jim asi připadal, jako kdybych závodila s autem hned vedle nás a když mi po třetí semafor hodil červenou na poslední vteřinu, tak jsem prostě jela již na červenou. „Vážně? Promiň, zapomněla jsem na to, příště budu čekat radši dvacet minut, než tam skočí zase zelená!“ Téměř jsem vyštěkla na Ivana, i když jsem do toho troubila na dalšího víkendového řidiče, který jel 40 na 50tce. Ach jo...

Zaparkovali jsme a já chvilku přemýšlela, jestli by nebylo lepší, kdyby to auto někdo radši neukradl. Přesto jsem radši zamknula a pomalou chůzí se vydala za těma dvěma do té třídy. Cestou jsem se ale zdržela a šla si koupit citrónový čaj. Kafe by mi nepomohlo a energiťák též.
S extra cukrem mne to vyšlo na 16 Kč a i nápis: „Vhazujte přesnou částku“ mne moc nezajímal, když mi to vrátilo správně čtyři koruny. Strhla jsem papírek a hodila jej do koše, vzala si své pití a šla do třídy, kde byla naše obě... náš cíl, ano, cíl.
„Čtyři, pět, pět, šest...“ řekla jsem a upila z pití. „Plánujete se připojit na přednášce, nebo tu budeme stát v rohu jako tři paka?“ Podívala jsem se na ty dva a opět upila. „Nechci nic říkat, ale pokud nezaútočili hned, tak proč by měli zkoušet něco zrovna v moment, když tu jsme? Jako... nechci nic říkat, ale nedává moc smysl, aby zkoušeli na náš cíl zrovna něco, když tu jsme. Tudíž něco již zkusili, nebo chtěli a nyní budou zkoušet něco na nás,“ promnula jsem si oko a pak spánek.
Rozešla jsem se přímo po schodech nahoru a následně do řady s tou čtyřkou a pětkou, kteří seděli poblíž. Nechala jsem je oba zvednout, aneb, jak fungují takovéto posluchárny... a jakmile jsem byla mezi nimi (pokud tedy seděli vedle sebe) tak jsem do jednoho nenápadně šťouchla a sedla si na jeho místo. "Díky, že jste mi uvolnili místo, doufám, že vám tu nevadím... a že tu zůstanete sedět. Nerada bych se zvedala," zamumlala jsem do rukou, na kterých jsem měla již položenou hlavu a snažila se... no... neumřít na spánkovou deprivaci.
 
Jakub Zemánek - 30. října 2018 22:58
rubenpolkopie7588.jpg

Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady - Jako u pohovoru



Krátce po vstupu do kabiny výtahu jsem si všiml něčeho zajímavého. Žena, která se mne ujala mírně přiškrtila upíra, který mne sem přivedl. I když jeho úmysly nebyly čisté, choval se ke mně slušně. Až jsem byl sám překvapen. Slečna předvedla trik připomínající Dartha Vadera, když škrtil Admirála Motti, když zpochybňoval Sílu. V tomto případě se mohlo jednat o nějaké osobní selhání upíra, nevhodné chování nebo jen čirý rozmar.
Tak či onak to bylo působivé a děsivé zároveň. Chloupky na zátylku mi stály v pozoru, jak mne z toho mrazilo.

"Ten muž se ke mně choval slušně. Tedy rozhodně slušněji, než jsem očekával. Byť bylo jasné, že má z mého dopadení radost. Ale samozřejmě je to vaše záležitost a možná i váš podřízený."
Jen mírně jsem pokrčil rameny, aby to nepůsobilo moc drze.
Více než škrcení mne zaskočila její otázka.
"Ano, byl to náročný den. Tak jako každý týden...škola a práce v jeden den...a do života lidí nezasahují na pravidelné bázi. Ale to vám asi říkat nemusím."
Myslím, že o mně ví všechno, i když se tváří, že se neznáme.
Nedokážu přijít na to, proč se o mne tak zajímá. Někdo jako ona by si pravděpodobně nemusel špinit ruce se Světlými. Mohla by poslat své nohsledy a ti by mne zadupali do země, kdyby si to přála.
V kapse mi zavibroval mobil, jen krátce, čili je to zpráva. Kdo mi píše? Linda?
Svrběly mne prsty, ale nedovolil jsem si jen tak vytáhnout telefon. Z té ženy jsem měl respekt a to ani netuším, čeho všeho je schopná...no možná to je právě ten důvod.

Vystoupili jsme z výtahu a vyrazili do chodby. Trochu mi to připomínalo chodby v Hotel Cortez ze seriálu American Horror Story. Byla to vlastně ukázková hotelová chodba. Kdybych si nějakou chodbu představoval, dost možná by vypadala takto.
Vstoupili jsme kanceláře, která byla poměrně prostorná. Rozhodně působila vzdušně a útulně. Paleta barev měla nádech podzimu a možná proto působila poměrně vřele.
Jen letmo jsem pohlédl z okna. Ta výška mi nedělala zrovna dobře. Nemohu říct, že bych byl s výškami zrovna kamarád.
Stejně jako o kancelář by se mohlo jednat o sdílenou zasedačku, protože místnost nenesla žádné osobní předměty a podobně.
Posadil jsem se na volnou židli a zadíval se na ženu. Ta došla ke své židli a posadila se na druhé straně.
Podívala se na mne a položila mi prostou otázku. Teď jsem se opravdu cítil jako u pohovoru. Co bude následovat dále? Stručné představení? Má očekávání?
"Jmenuji se Jakub Zemánek. Mohu prosím znát vaše jméno?" Snažil jsem se mluvit klidně a rozvážně. Jestli je tohle partie šachu, nechci ji pokazit hned na začátku svojí zbrklostí.
 
Pomocný Vypravěč - 30. října 2018 19:26
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg
Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady – Jakub Zemánek

Jakmile nastoupíš, neznámá se zadívá do očí upírovi, který tě sem přivedl. Ten se bezděky schoulí, vidíš, jak mu poskočí ohryzek. Nakonec žena udělá krok zpět z fotobuňky a výtahové dveře se zavřou.
Žena začne mluvit okamžik potom, co stiskne tlačítko zvoleného patra, jenomže tobě to ticho přijde jako věčnost. Výtah se plynule rozjede do vyšších pater.
„Nechtěla jsem, aby vám moji podřízení zkazili den. Někdy jsou protivní na Světlé, na všechny, ale nemůžete se jim divit,“ pronese a odmlčí se. Lehce se usměje.
„Měl jste těžký den, že?“ dodá, zvedne hlavu ke stropu výtahu, který nakonec dojede až do předposledního patra a dveře se otevřou.
Žena vystoupí do chodby, která vypadá trochu jako z hotelu. Vidíš pouze pár dveří a příjemné světlo z lamp přilepených na stěnách, světlíky míří do stropu. Dvoje dveře v chodbě naproti sobě jsou napůl prosklené, za jedněmi je možné všimnout si místnosti s dlouhým stolem a židlemi, za druhými je rozlehlá kancelář pro několik pracovníků. Nikde ale nikoho nevidíš.
Neznámá ale vejde do dveří vedle zasedačky s dlouhým stolem. „Pojďte dál.“ Následující místnost je nejspíš její kanceláří, před oknem s vertikálními žaluziemi se rozkládá velký stůl, jedna židle pro majitele kanceláře a druhá přes stůl pro rychlá jednání, na stole pár papírů a složek, dokonce malý netřesk v kameninové nádobě.
Z okna vidíš park pod budovou, za ním město. U stěny vpravo několik dřevěných skříněk, malá knihovnička s několika soškami jako ozdoby. Pod tím posezení se čtyřmi křesly a konferenčním stolkem. Je možné, že pokud se zde konají nějaká setkání nebo porady, nebudou příliš formální. Pro pracovní porady se spíše hodí zasedací místnost, kterou jsi viděl, když jsi sem šel.
Vše je čisté, moderní, ale působí to zabydleným dojmem, přestože tu nevidíš příliš mnoho osobních věcí osoby, která zde pracuje. Místnost je laděná zemitých barev – vínová, hnědá, tmavě zelená nebo šedá. Za skříňkami jsou u okna dveře, naproti nim druhé.

Už ve výtahu ti zavibruje mobil, zpráva od Ivany, která ti v první řadě děkuje, že jsi jí chtěl pomoct a kam jsi zmizel a jestli jsi v pořádku. Linda ti zatím znovu nevolala.
Kroky neznámé ženy jsou tlumené vínovým kobercem v kanceláři, obejde stůl ke své židli, kde stiskne tlačítko položené vedle stolní lampičky a zaklapnutého notebooku.
Zvedne k tobě oči: „Můžu znát vaše jméno?“
 
Ivan Šmíd - 28. října 2018 21:40
garethiko5299.jpg

Borská pole


Julie, Victoria



"Tak se ukažte." Dohady o řízení nejsou a za volant sedá naše světlovlasá kolegyně. Klidně bych se toho ujal sám, radši ale dobu strávenou cestou budu věnovat pečlivému zapamatování si rozvrhu našeho cíle. K úplné spokojenosti bych potřeboval mnohem více informací, to bych si ale rovnou mohl sednout na analytické a nevystrčit nos z baráku. Což byla má práce ještě před týdnem. A jak jsem to dopadl...

"Škola je důležitá, hlavně pokud tě baví. Třeba se jednou rozhodneš u Hlídky skončit a titul a znalosti se ti budou hodit." Odpovím Julii, dalšímu studentovi v našich řadách. "Zatím to stíháš skloubit dohromady?" Není to tak dlouho, co jsem svá studia dokončil sám a vím, jak je obtížné být všude naráz a vlastně nikde.

Přibližně v polovině cesty si začnu přát, abych řídil já a ne slečna Kleinová. Její jízda je...slušně řečeno, divoká. Přestože kontroluji pravděpodobnostní linie a neměli bychom havarovat, při některých z jejích manévru přestávám věřit svým schopnostem a radši bych, aby náš postup kontrolovalo celé analytické dohromady. Jestli tohle přežijeme...
"To byla červená." Neodpustím si poznámku, když další ze semaforů zcela odignorujeme. "Na červenou se nejezdí." To kdyby jí unikly základní pravidla českého provozu!

Konečně!
Zaparkujeme a s Juliinou pomocí rovnou zamíříme do Martininy třídy. Rozhlížím se už u dveří. Přednášející slabá Temná - jak dlouho už učí? V řadě studentů samotná Martina, poznávám jí jak dle fotografie, tak i dle aury. Hned na to vidím i některé ze starých známých - a neunikne mi zamračení.
Spolu s ostatními se v tichosti přesuneme mezi studenty, nenápadně se pak ale nakloním k oběma dámám, abych jim sdělil, s kým máme dnes tu čest.
"Támhle je Josef Šedý, vlkodlak 4. kategorie. Dělá hodně pro samotnou Marii. Pak Vlastimil Hrubý, mág pětky, dle zpráv pěkný pitomec." A naše zprávy se jen tak nemýlí! "Alena Tesařová, Jiří Dubský, ona kouzelnice páté, on vlkodlak 6. kategorie, oba známí provokatéři. Nemáme tu pěknou společnost." Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí a nebudu samotný. Tohle není skupina Temných, se kterými by se dalo vyjednávat a především to není skupina Temných, kteří by dokázali být trpěliví. "Musíme počítat s tím, že se o něco pokusí." Pro jistotu si znovu Šerem prohlédnu zdejší místnost a tentokrát pokusím se pohledem proniknout i do druhé hladiny. Lepší být paranoidní než litovat.
 
Jakub Zemánek - 25. října 2018 20:30
rubenpolkopie7588.jpg

Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady



Škubl jsem sebou, když zaznělo "...to je on." Otočil jsem se na neoriginálně oblečenou upírku. Měl jsem pocit, že se snaží zoufale vykřičet do světa, že je pozérka.
Ignoroval jsem to, protože jsem se chtěl vyhnout konfrontaci. Bylo to nejlepší možné řešení. Otočil jsem se jako kdyby nic.
Zbláznila se? Vždyť...ona tam nebyla...pamatoval bych si ji...a kdyby ne, tak bych si všiml, že tam je někdo další...určitě bych si toho všiml...mé smysly byly včera značně excitované...
Zachoval jsem poker face a přešel to.
Popošli jsme k výtahu, když se ozvalo obvinění, které mne zcela zaskočilo.
Musel jsem se kousnout do rtu, abych nic neřekl. Já přeci nikoho nezabil...hádám, že toho bych si všiml...a někdo jiný by si toho všiml. Pamatoval bych si, kdybych někoho zabil...a já nikoho nezabil...je snad možné, že ta upírka blouzní? Nebo jede v nějakých drogách...
Vnitřně jsem si k ní začal pěstovat averzi. Nikoliv k upírům obecně, tedy ne hlubší averzi, ale jen vůči ní.

Dveře výtahu se otevřou a já měl nakročeno k nástupu. Chtěl jsem pryč od té bláznivé dívky. Kdo ví z čeho by mě ještě obvinila.
Sotva jsem vykročil, zarazil jsem se, neboť ve výtahu byla žena. V hlavě mi to začalo šrotovat na plné obrátky. Ano, znám ji. Tato žena mi včera svým pohledem propalovala kůži a nahlížela snad do mé duše.
Zrychlil se mi tep a začaly se mi potit dlaně. Byl jsem z ní nervózní. Hlavně z jejího ledového klidu. Byla bez emocí, působila tak neutrálně až mi z toho běhal mráz po zádech. Nikdo, kdo to nezažil, to nepochopí.
Odkašlal jsem si, abych se zbavil knedlíku v mém hrdle a pozdravil ji."Dobrý večer."

Zdálo se, že si ta žena něčím vyloužila notnou dávku respektu u ostatních, neboť v hale bylo ticho. I ta užvaněná upírka sklapla. To vše mne utvrdilo v tom, že je to nebezpečná žena a že mám důvod být nervózní, byť její vystupování navenek působilo opačným dojmem.
Byla zdvořilá a nepůsobilo to ani arogantně ani jako výsměch.
Bez dalších slov jsem se opatrně protáhl kolem ní. A když říkám opatrně, tak jako kdybych se plížil kolem té nejnebezpečnější šelmy ve vesmíru...takhle opatrně.
Mlčel jsem jako zařezaný. Měl bych něco říct? Třeba bych se mohl představit...ale...co když o mně ví všechno? Co když ji nic o mně nezajímá? Ale proč se o mne včera tak zajímala? Kdyby mne chtěla zabít...určitě by to udělala před svojí smečkou poddaných...hádám, že je tu velké zvíře, jestli ne to nejvyšší...možná je to šedá eminence Denní hlídky... Hlavou mi vířilo mnoho a mnoho myšlenek, srdce bilo jako splašené a stále jsem mlčel.
 
Pomocný Vypravěč - 24. října 2018 22:13
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg
Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady – Jakub Zemánek

„Davide, to je on,“ ozve se rozechvěle za Jakubem upírka gotička. „Tenhle tam včera byl, viděla jsem to!“ Spustí ruce podél těla a zamračí se na tebe, kdoví čím jsi ji naštval.
Vlkodlak se podívá na svou kolegyni: „Co? Kde jako?“ Vousáčovi nedochází, o čem to upírka mluví. Jestli má na mysli včerejší útok, jak tě mohla vidět, když v okolí nikdo nebyl? Toho by sis musel všimnout. Ostatní upíry zlikvidovala Noční hlídka.
„Anetko, přestaň kecat,“ dodá k tomu upír, který tě nachytal při léčení zlodějíčka, snaží se gotičku uklidnit. Upír přejde k výtahu a zmáčkne tlačítko, aby ho přivolal. „Vezmu ho do kanclu a pak ti dám vědět.“
„On ho zabil, tys to neviděl?“ zvýší upírka hystericky hlas. Zdá se, že by po tobě nejradši vystartovala a vyškrábala ti s radostí oči, jenomže jí v tom cosi brání. Buď se bojí, že bude potrestána, nebo se prostě bojí tebe samotného.
„Koho?“ ozve se vousatý vlkodlak znovu.
Upír se na tebe podívá, prohlédne tě od hlavy k patě, mlčí. Dveře výtahu se otevřou. „Můžeme pokračovat,“ zamumlá a zamíří do výtahové kabiny, jenomže v půlce kroku se zarazí, když uvidí, že ve výtahu někdo přijel.

„Dobrý večer,“ promluví na vás hnědovlasá žena ve výtahu, její věk je asi něco přes třicet, na tváři nemá ale ani vrásku. Na sobě má padnoucí šedý kostýmek skládající se z košile, saka a sukně. Je štíhlá a šik, přesto ale když se jí podíváš do obličeje, nevidíš příliš přívětivosti. Možná by se to změnilo, kdyby se usmála.
Uvědomíš si, že jsi tuto ženu už jednou viděl – právě na tomto místě, na ústředí Denní hlídky. Je to stejná žena, která si tě včerejší noc tak důkladně prohlížela, pod jejím pohledem tvá obranná skořápka povážlivě zapraskala. Nyní necítíš nic, žádný nátlak ani nepříjemné prohlížení.
Vlkodlak a upír s upírkou překvapeně zmlknou.
„Je mi líto, že vás vyrušuji, ale tady o pána se už postarám sama,“ oznámí přítomným žena ve výtahu a jemně zakročí ke kameře ve dveřích, aby se výtah nezavřel. Začátek věty zní jen jako zdvořilostní fráze, ani náznak posměšnosti. „Jestli dovolíte, pane, moje kancelář je nahoře. Tam si můžeme promluvit v klidu.“ Pohledem tě vyzve, že můžeš vstoupit do výtahu. Nevypadá jako člověk, kterému lidé nechtějí vyhovět. Nejspíš na odpor nebude ani zvyklá. Zároveň není její hlas nijak výrazný a její tón výhružný. Téměř to vypadá, že kdybys začal utíkat, nechá tě neznámá jít.
Připadáš si jako kdybys měl zrovna pracovní pohovor.
Upír, který tě sem přivedl, na tebe kouká jako na zjevení. Stejně tak další dva na vrátnici.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.10195207595825 sekund

na začátek stránky