Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Superheroes: Defenders of Time

Příspěvků: 272
Hraje se Denně  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Elorea Foster je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:35Elorea Foster
 Postava Leo D. Norgen "Zodiac" je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:26Leo D. Norgen "Zodiac"
 Postava Nathan "Caligo" Hackett je offline, naposledy online byla 11. prosince 2023 9:18Nathan "Caligo" Hackett
 Postava Mike Sanders "Mr. Anger" je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:26Mike Sanders "Mr. Anger"
 Postava Adrianne N.G.E.L. Pevensey je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:35Adrianne N.G.E.L. Pevensey
 
Rebecca Miller *Mila* - 25. ledna 2020 23:56
rebeca6677.jpg
Základna

Vydechuju a vzpamatovávám se z toho co se za tak krátkou dobu všechno seběhlo. Neskutečný!

Opřu se loktama o stehna, spojím ruce, tak jak to někteří děljí při modlitbě, jen proto, abych si na propletené prsty položila bradu. Očima sleduju situaci kolem sebe a poslouchám, jak se ten chlápek loučí se životem. Docela mě potěší, když mu tuhle hrdinskou smrt zatrhne andělice.

Ona je asi jediná, která mě v téhle místnosti děsí. Radši sjedu pohledem na Caliga, jelikož mi jen z pozorování té okřídlené ženy naskakuje husí kůže. Možná z té melodie. Tělo sice pocítilo úlevu, ale když jsem poznala nejenom melodii, ale i slova.. vyskočila jsem jako kdyby mě někdo píchl do zadku šídlo. Abych nevypadala jako úplnej cvok, chtěla jsem podat Caligovi jeho batoh, ale ten k němu jaksi doputoval sám.

Chvíli na to už mu nabízel pomoc Drago. Tak nějak jsem nevěděla, co dělat. "Jasně, piju všechno krom destilky a asfaltu. To první je moc čistý a to druhý špatně teče." Jako možná, bych i pomohla, ale tuším, že o to vůbec nestojí, takže se jen přidám k hloučku. Tak nějak jsem si klekla, abych nikomu nepřekážela. "Říkej co mám dělat, chceš to sešít? Jsem z vás v nejlepším stavu, takže momentálně i nejlepší švadlenka v okolí." Nabídnu Caligovi své služby, ale nijak se nevnucuju, třeba má v tom báglu lékařskou sponkovačku. 
Když nad tím, tak přemýšlím, vždyť já ani nevím co je to za lidi, co tady dělají, co tady dělám já. 

 
Elorea Foster - 23. ledna 2020 12:17
thorwallpapers13–kopie9374.jpg

Základna a zpráskaní psi


Ležela jsem na zemi a nad mnou se skláněla nějaká rudovlasá holka a za ní obrovský bílý flek, který se… pohyboval?... Nová holka. Že by ten flek byly ty křídla?
Hlava mi to popravdě trochu nebrala. Otec po mě hodil Mjolnir a zasáhl… do páteře… Proč zatraceně zrovna tam… Jako by nevěděl…
Něco scvaklo a hlava se mi uvolnila, když zmizelo brnění, ze kterého se stal jen kroužek na zápěstí.
Ale přehodil mě přes horizont mostu, takže… zatím jsem tady…
Zamrkala jsem, abych trochu srovnala rozmlžený pohled a když pak přišla úleva od bolesti, konečně jsem se trochu uvolněně nadechla. Slyšela jsem nějaký dusot, ten hlas, který deaktivoval brnění… To byl někdo cizí a přesto známí.
Dusot se vzdaloval a následně se začal vracet, trochu těžší a hlavně doprovázený dalšími zvuky v pozadí, nevracel se sám. Zvedla jsem hlavu, nebylo až tak dobře vidět, přes děvče s křídly, takže dokud jsem se nepřinutila posadit a zapřít se o zeď viděla jsem převážně jenom boty přítomných. Zatřásla jsem hlavou a donutila se začít vnímat. Odněkud z dálky jsem zaslechla hlas Angera, jak se loučí se světem a pak jak ho nové děvče začalo brzdit. Vážně to začal Anger vzdávat?
Trochu jsem se zachvěla.
Dívka začala zpívat. Nikdy jsem na zpěv moc nebyla, ale jí to fakt dost šlo. A navíc to mělo nějaký účinek. Udělalo se mi podstatně líp. A nebyla jsem sama, kdo se zmátožil, vlastně to vypadalo, že každý… až na Caliga.
Dragon se mu vydal rovnou na pomoc. Vzhledem k tomu, že pokud bych mu měla pomáhat já, dopadlo by to asi ještě hůř, raději jsem se do první fáze ani nemotala, Caligo zjevně věděl, co mu může pomoct a Dragon mu s tím pomohl. Přesto jsem se zvedla a vyrazila poněkud kulhavě, trochu předkloněná a hlavně podél zdi, ke své krosně a ke kopí, které stálo opřené vedle ní. Zůstala jsem stát chvíli před kopím a dívala se na něj, než jsem na něj položila dlaň a zavřela jsem oči. Nakonec jsem je ale otevřela, a poklekla ke krosně.
„ Vodku nemám… Ale tohle není zase tak špatné…“
Vytáhla jsem dvě lahve a ukázala je Mile.
„ Asgardská medovina…“
Dolezla jsem ke Caligovi, kde jsem se svalila ke zdi a přidržela mu batoh, aby se v něm mohl hrabat dle libosti, víc mu teď nemůžu pomoct.
„ Bude někdo z nás schopnej ti pomoct?... kdybych ti navrhla můj lék hrozilo by, že tě zabije… takže maximálně tak flašku, což v tomhle počtu bude na osobu žalostně málo.“
Trošku s lítostí jsem postavila lahve před nás a zadívala jsem se na Angera.
„ Mám trochu pocit, že by asi nedovolil výlet pro další, i když je to jenom na Midgard.“
Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že tábor je teď už úplně bez ochrany.
„ V táboře už nikdo není… A ochranná kopule praskla, takže ho lidé brzy najdou a vyrabují, a pak tam přijde armáda a uzavřou to.“
Odfrkla jsem si a zakroutila jsem hlavou.
" Někdo cizí si na tomhle nechutně namastí kaspu..."
 
Matthew Morgan "Dragon" - 21. ledna 2020 12:11
hero265853875.jpg
Základna, Dorma, anděl a zázraky

“Jo, já nikam nepůjdu, to buď v klidu” Prohodím k Mile a sesunu se na podlahu. Hrudník mě pálí a má energie se v podstatě rovná nule, ještě navíc když vyprchá Milino kouzlo. Když se rozhlédnu kolem a vidím zbytek osádky stanice, nemůžu si pomoct a zaplaví mě další vlna smutku. *Měl bych být silnější mistře, měl bych jim umět více pomoct.* Ve chvíli, kdy projde neznámá žena dveřmi a sundá Eloree ochranný oblek jen hlasovým příkazem je mi jasné, že je to Dorma v hmotné podobě, ale Dorma. Nebýt tak vyčerpaný, dám se skoro do smíchu. *Jistě, to by nebyl Stark, kdyby k umělé inteligenci nevytvořil vhodné tělo.* Dorma proběhne neskutečnou rychlostí do portálu. Dívka s andělskými křídly začíná léčit Eloreu, prohlíží, zda nemá něco zlomeného a když ji začne léčit a ulevovat od bolesti, nemůžu si nevšimnout, jak její křídla zprůsvitní. *Nikdy nic není zadarmo že, mistře, vždy je tu cena.*

Dorma během několika okamžiků přinese tělo co vypadá jako Anger a položí ho na podlahu. Ten začne mít nějaký proslov, něco ve smyslu že předává pochodeň mladým. Vnímám ho jen napůl, veškeré magické vyčerpání si vybírá svou daň, dokonce i zrak se mi začíná mlžit. *Nesmíš sebou šlehnout na veřejnosti, nesmíš.* Snažím se zůstat při vědomí a okrajově slyším konverzaci ostatních. Pak se přihrne anděl k Angerovi, zastíní mi téměř veškerý zorný prostor křídly a začne zpívat. Nejdřív to téměř není cítit, ale pak se kolem prožene silný magický poryv a najednou všichni začnou ožívat. Mě se vyčistí vidění a není mi tak zle jako před chvílí, dokonce se mi vrátí i nějaká magická energie. Vyškrábu se na nohy a dívám se, jak léčí Angera.

“No, myslím, že nás budeš mít ještě nějakou dobu na krku ty.” Prohodím skoro s úsměvem. Chci si sundat dvojprsten a dát si ho k opasku, když vidím, že se Caligo sesune na zem, z hrudníku se mu začíná zářit a silně se roztřese. Pak se začne plazit k batohu. “Caligo!” křiknu. Nemám se pořádně jak k němu dostat, dost pravděpodobně bych strčil do léčící dívky nebo někoho dalšího, kdo postává kolem. Rychle složím jednoduché kouzlo a batoh přitáhnu k němu, aby se mohl dostat k tomu, co v něm potřebuje. Pak to vezmu z bezpečné vzdálenosti a tak rychle jak to jde abych nestrčil do nikoho zraněného se k němu přesunu.

“Hele co ti je? Můžu ti pomoct? Krom toho že bychom zapařili Mass Efect.” Zeptám se Caliga.


 
Nathan "Caligo" Hackett - 22. prosince 2019 00:45
humansully2117.jpg
Celá situace byla prostě tak hrozně v prdeli. Anger na kaši, Cold v hajzlu, jejich cíl nikde. Horečnatě jsem rval co nejvíce postradatelných sil do štítu. Byl jsem rád, že přiběhla ta nová a s Angerem mi pomohla, protože bych to sám určitě nedal. Když jsem viděl, jak se zlaté obří hovado rozbíhá proti štítu, vykulil jsem oči a jen rychle zavrtěl pro sebe hlavou "tak to ne ty vole". Rychle jsem se otočil a běžel pomoci Mile s Angerem, bafnul ho pod druhým ramenem a vší silou táhnul. "Neotáčej se, ale dej do toho všechno" zaskřípal jsem zuby, jak už jsem byl sám na pokraji sil.

Jako blesk z čistého nebe vylétla z druhé strany úplně neznámá postava, Angera nám sebrala a my mohli přidat do běhu. Běžel jsem vedle naší nové akvizice co mi síly stačily a štít na zádech se pokusil roztáhnout, aby nás pokryl proti případným projektilům oba. Konečně jsme proběhli skrz a já se zastavil těsně za horizontem události a prohlédl si osazenstvo, přičemž ne každý byl zrovna v dobrém stavu. Otočil jsem se a viděl dusající zlatou obludu "kurva to bude bolet" zakňučel jsem si opět spíše pro sebe a začal formovat nový štít abych ho zkusil bariérou alespoň zpomalit. A najednou se Most na příkaz ženy zavřel. Vyčerpaně jsem se otočil a zadíval se na ní. Ten hlas, ta chůze. "Hustý, máme vlastní EDI ... ale kde je kurva Shepard, když ho člověk potřebuje ..." prohodil jsem hlasem, jehož tón už mohl trochu připomínat blouznění. Opřel jsem se ztěžka o zábradlí a chtěl sejít k Angerovi ale nohy mi vypověděly službu a jen tak tak jsem se zaklínil podpažím o trubku a svezl se na zem, abych sebou prostě neflákl.

"Zlatý peklo, ztratili jsme Colda i cíl" prohodil jsem k Zodiacovi na jeho otázku a rychle stočil pohled k našemu patriarchovi. "Jestli teď zaklepš bačkorama, tak ti přísahám satanovi nakopu prdel starouši!" zavrčím k Angerovi. "Tak a dost ty vole, žádný další výpravy dokud nedostaneme přístup do všech klíčových částí základny! Jestli nemáme kompletní zdravotní vybavení, tak to taky může skončit dřív, než to vůbec začne" zabručím a pokusím se zvednout, ale je mi tak zle, že raději zůstanu ležet. Překvapeně se dívám na dívku s křídly jak rozmlouvá starému mrzoutovi filmovou smrt a předání štafety. Mít healera se hodí vždycky, natož pak mít dva... nebo ne? sjedu pohledem na Scarlett a přemýšlím, zda i u ní ta křídla značí léčivé schopnosti.

Když andělka rozprostře křídla, pocítím částečnou úlevu od paralyzující bolesti a jen sedím a snažím se dýchat, což se mi dělá dost těžko. Další vlna bolesti ale přijde brzy a hlavne v oblasti břicha a hrudníku, pálí to jako čert. Že by mě trefili? Ale zbroj nevypadala poškozeně. Pomocí svého rozhraní si oblek nechám prostoupit a přetransformovat do běžného oblečení. Krev trikem neprosakuje... ale ... vyhrnu si ho koukám šokovaně na svou kůži. Je popraskaná a prasklinami prosakuje trocha modravé mlhy. Nevěřícně vezmu jeden odchlipující se kus kůže těsně pod hrudním košem a trochu poodtáhnu. Tam, kde bych měl mít krev a orgány vidím něco, co vypadá jako řídká neonově modrá mlha, stejná jako ta, ze které jsou mé výtvory. V tu dobu se už do mě pouští zimnice ... jo, protože sis pustil do břicha průvan, debile... projede mi myslí absurdní argument. Stále v šoku zvednu oči s rozšířenými zorničkami a nepřítomně se rozhldénu kolem, jak mi to dochází. "Není to energie ... je to hmota!" zadrmolím horečnatě pro sebe a s jednou rukou kryjící si praskliny lezou po kolenou po třech ke své tašce.
 
Adrianne N.G.E.L. Pevensey - 27. listopadu 2019 21:59
bd6bf9455c1a7bef39689357f9defec3(1)6749.jpg

Základna


Žena, která vyšla z útrob tohoto podivného komplexu mě překvapila, vypadalo to totiž, že už tu krom nás nikdo další není. Na druhou stranu, pokud je tu víc lidí, tím lépe pro nás, protože tohle vypadá jako nějaká podivná záchrana světa… jako Avengers, ale… ti tu už přece nejsou…
Prošla kolem a deaktivovala to brnění, takže jsem mohla překontrolovat dívku, která se nám rozpleskla o zeď.
„ Díky.“
Zavolala jsem ještě za ženou, než přešla přes horizont toho zvláštního mostu, vydala se na pomoc nově příchozím. Opatrně jsem prohmatala krk, ruce, žebra, a pak jsem ji opatrně přesunula na bok.rozepla jsem jí druhé brnění, jiné než to, které se scvrklo do náramku a podívala jsem se na záda. Pod ním se formovala odporná modřina, ale páteř vypadala.. v jednom kuse.
„ Bude to dobré… ulevím ti od bolesti a… a musíš si odpočinout.“
Promluvila jsem k dívce a přiložila jsem jí ruce na modřinu. Prohla se, bolelo to, ale světlo, které obalilo mé ruce chladilo, a pak přišla úleva. Modřina zůstala, ale bolest začala odeznívat, uvolňovat tělo. Křídla se mi trochu chvěla, byla jsem bledší než obvykle, ale byla jsem v pořádku a dívka na podlaze už byla schopná se posadit.
Za mnou se ozvalo dupání, někdo proběhl dost rázně a dost velkou vahou přes most na pevnou podlahu základny. Ohlédla jsem se přes křídlo, byla to ta žena a nesla v náručí cizího muže. Překvapeně jsem zamrkala. Musela mít obrovskou sílu, ani se nezadýchala a to utíkala z poloviny mostu s dospělým chlapem v náručí. A skoro s bezvládným tělem.
Opatrně jsem položila dívku na záda a zvedla jsem se, abych mohla vyrazit k raněnému, který si zjevně myslel, že se loučí se světem. Přitiskla jsem si křídla k tělu, abych nezabírala tolika místa a opatrně jsem proklouzla kolem ženy, která odložila raněného u zdi.
Když spustil své loučení, na rtech se mi usadil smutný mírný úsměv. Sklonila jsem se k němu.
„ Tak… tak nevím, jestli vás teď nerozzlobím, ale…“
Nadechla jsem se a položila mu ruku na rameno.
„ Ale tak rychle se zase loučit nemusíte.“
Úsměv se mi mírně roztáhl a já jsem si před něj klekla na kolena. Aby mi křídla neležely na zemi, rozdělala jsem je do plné šíře, což bylo dost místa, co jsem zabrala. Pustila jsem muži rameno, uklidnila jsem svůj dech a zahleděla jsem se mu do očí.
„ Neberte si můj zpěv osobně. Já… já jen … zrovna mě nic nenapadá lepšího.“
Omluvně jsem se usmála. Můj tichý hlas se rozlehl místností. Jistě jej kdokoliv mohl přerušit, ale nedbala jsem toho, pokud už to náhodou někdo chtěl udělat.
Začala jsem zpívat, jen jsem po chvíli zavřela oči a přestala vnímat okolí.
Ať už se ostatním zpěv líbil, nebo snad ne, rozhodně se každý mohl pocítit lépe. Možná víc než lépe. Ti zdraví, jen vyčerpaní, nabrali nových sil, uvolnění. Ti ranění nejspíše pocítili úlevu od bolesti, léčili se. Já jen pomalu bledla. Čelo se mi rosilo, chvěla jsem se. Přesto jsem nakonec natáhla ruce a dotkla jsem se opatrně zraněného. Přitiskla jsem je na ránu, tu nejhorší v okolí a zaměřila jsem svou moc primárně na něj.
 
Mike Sanders "Mr. Anger" - 27. listopadu 2019 11:18
mranger1835.jpg

Hořká pachuť selhání


Z toho, co se dělo na Mostě poslední minuty jsem vnímal jen pramálo. Hlasy, rozmazané okolí a dunění a pak silné ženské paže. Až když jsem dosedl na chladnou zem a zády se opřel o zeď začínal jsem opět trošku vnímat. Ještě vyčerpaný a malátný jsem zamžikal kolem sebe. Neohrabaně jsem si otřel pot z čela volnou rukou. Tu druhou jsem si tiskl na zraněné místo, které stále docela obstojně krvácelo a vytvářelo pode mnou kaluž krve.
"Uhh....uh...sorry děcka...podělal jsem to...."
Vydechl jsem sípavě a otřel jsem si krev, která mi vytékala z koutku úst. Cítil jsem se mizerně, ale ne až tak kvůli tomu, že jsem byl v takovém žalostném stavu, jako kvůli tomu, že kvůli mému rozhodnutí něco další umřel.
"Nejprve ten barák, když jsem se sbíral a ted další a k tomu ještě Cold zatraceně."
Zatnul jsem zuby a sledoval modrovlasou ženu, která pomáhala Asgarďance.
"Díky Dormo, jsem rád, že se podařilo alespoň tohle."
Chabě jsem se usmál.
"Myslím si, že diagnostiku mi ani dělat nemusíš....soudě dle toho, kde mě zasáhli bude asi poškozená ledvina a možná nějaký další orgány. Nemám moc času, na ošetřovnu mě tak rychle nedostaneš a medicínskou databázi se nám ještě nepodařilo zpřístupnit."
Zachrčel jsem. Byla to zvláštní představa, že by měla má cesta skončit tak rychle. Na druhou stranu měl jsem toho za sebou nejvíc, takže líp já, jak někdo z nich. Oni maj celý život před sebou. Ti, kteří padli stačí.
"Má to ale i jedno pozitivum, alespoň mě nedostanou ti zlatí parchanti."
Lehce jsem se ušklíbl a pozoroval ostatní. Byl na ně dobrý pohled, oni ještě něco dokážou, když budou držet při sobě.
"Dej na ně pozor a starej se o ně."
Promluvil jsem k Dormě polohlasně a chraplavě.
 
Leo D. Norgen "Zodiac" - 27. listopadu 2019 11:06
hero25801.jpg

Rychlý slet událostí


Překvapeně jsem zamrkal, když bolest ustoupila a noha vypadala na první pohled, jako nová.
"Úžasné."
Vydechl jsem překvapeně a pomalu a opatrně již ve své normální podobě jsem se pokusil postavit.
"Trochu ztuhlá ale nebolí."
Kývl jsem a po zbytek toho, co se nám tu míhali jednotliví členové týmů jsem stál bokem a přidržoval jsem se jednoho pultu, nechtěl jsem se jím plést do cesty. Když se konečně most zavřel ulevilo se mi, ale na druhou stranu padl i tíživý pocit, protože jsem viděl, že se Anger vrátil sám. Cold ani cíl jejich výpravy nikde k vidění nebyl. Zachmuřil jsem a oči mi padly na další scenérii, kde se Angel snažila sundat náš vyfasovaný oblek dle všeho těžce raněné Eloree. Dragon na tom taky nebyl zrovna nejlépe a to, jak byl zpocený Calligo jasně naznačovalo i jeho vyčerpání. Stála ta cesta vlastně za to?
Jasně díky tomu jsme získali dva nové členy do týmu ale zároveň jsme jednoho ztratili.
Až nyní jsem více zaregistroval onu modrovlasou ženu, která prve přišla z útrob základny a pak přinesla těžce raněného Angera do bezpečí.
"Kdo to je?.....Mohla by to být....? Ale jak....?"
Sledoval jsem jí nejistě a zaraženě. A dle všeho byla schopna deaktivovat oblek, který jsme na sobě měli.
"To nemůže umět jen tak někdo."
"Caligo co se tam sakra stalo?"
Zadíval jsem se na jednoho ze svých společníků s nadějí na nějaké pozitivní vysvětlení, ale neočekával jsem ho.
 
Rebecca Miller *Mila* - 06. října 2019 19:59
rebeca6677.jpg
Základna mezi dimenzemi
DragonMilaEloreaAngelZodiacCaligo ScarlettMr. Anger

Tak jo, ten chlápek, kterýho jsme šli zachránit, vypadal dost vyřízeně. Bez pomoci by to ani náhodou nedal. Jen jsem si nebyla sakra jistá, jestli naše pomoc přišla včas a jestli...Ne, mysli pozitivně. To stihneme. Za chvilku si dáš panáka něčeho pořádně vostrýho. Zprvu to vypadalo, že to půjde, ale pak mu začali docházet síly a takovej chlápek se pěkně pronese. Radši jsem se ani neotáčela, abych identifikovala situaci za mnou. Moje představivost mi stačila a kdybych se ohlédla mohla moje odvaha zmizet a záchvat paniky by v téhle chvíli stopro ničemu nepomohl.

Takže pěkně krůček po krůčku. Už jen kousíček. To už mi s chlápkem přišel pomoct i Caligo. Z toho jsem měla dost smíšený pocity. Ale místo přemýšlení nad tím, co se mi zaboří do zad, jsem hypnotizovala průchod na základnu a doslova jsem ho přitahovala očima. Takže jsem si hned všimla, jak se k nám rozběhla modrovláska asi nějaká vojanda, vzhledem k tomu, že se ani nezadýchala. Její hlas mi zněl podobně jako hlas Dormy. Do teď jsem si myslela, že Dorma je počítač, ale asi to byla nějaká velitelka základny či co. Nějak mi nedocházelo jak jako ho chce vzít, ale když jsem viděla s jakou lehkostí ho vzala do náruče, tak jsem se rychle rozběhla na základu, nemajíc nejmenší pochyb o tom, že ona mou pomoc fakt nepotřebuje.

Konečně jsme byli na základně, portál zavřenej, odložíla jsem se na židli, a oddychovala. Na otázku modrovlásky jsem jen kývla a rozhlídla se po ostatních. Jako jasně je pár bolístek na který bych si mohla stěžovat, ale do prdele. Wau žiju, takže cajk. "Vodka, by bodla." pronesu do větru a promnu si dlaněma obličej. 

 
Badtime - 17. září 2019 19:25
badtime28152.jpg

Zpackaná mise -> Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett, Mr. Anger


Mila a Caligo se rozhodli jít pro Angera a jeho skupinu. Když Caligo prosprintoval na druhou stranu Bílého Mostu, spatřil tu spoušť, to množství zlatých ksichtů, které se přibližovaly a hlavně taky zřízeného Angera. Tohle bylo opravdu zlý, o to víc, že Cold ani cíl mise nikde nebyl. Mila doběhla právě ve chvíli, kdy vás Anger seznámil s těžkou skutečností, že o Colda i váš potencionální cíl přišel. Tahle část mise selhala a začínalo tu být zatraceně dusno.
Mila pomohla Angerovi na nohy a svou magií jej přiměla se na nich udržet. Ta trocha síly, co se do nich vlila mu dovolila se opřený o ní šinout po Mostě. Až příliš pomalu, než by bylo zdrávo, ale alespoň nějak. Ztráta krve musela být nemalá a kdo ví, co si zažil předtím.
Caligo zaujal pozici na pokraji Mostu a zahalil vchod štítem. O pár okamžiků později přiletěl zlatý šíp a explodoval o mlžný štít, ten se celý otřásl, i Caligo cítil, jakou práci mu dalo, aby štít udržel. Nepřátelé se blížili. Další šíp a výbuch....štít opět zakolísal a Mila s Angerem byla teprve asi v jedné čtvrtině Mostu......další šíp....a ještě jeden......pole působnosti štítu se začalo zmenšovat a koncentrovat svého středu, jak Caligovi ucházelo sil, ale věděl, že je třeba získat, co nejvíce času, pro ostatní.
Pak přišly další dva šípy skoro do jednoho místa zároveň. S Caligem to smýklo nazpět a ve mlžném štítu zely díry. Rozbíhající se mohutný zlatý obr jasně napovídal, že je čas jít. Štít padl a zmenšil se do malého oválu na zádech zatímco Caligo sprintoval pryč po Mostu. Netrvalo dlouho a doběhl své přátele zhruba v polovině Mostu. To už Angera opět opouštěly síly ať se snažil sebevíce. I Caligo ho musel pomoci podpírat a napůl táhnout a dunění za vámi napovídalo, že zlatý obr se žene, jako buldozer.....

Mezitím na základně se Zodiacovi udělalo o dost lépe, jakmile zkusil pohnout nohou cítil, že je v podstatě, jako nová jen trošku svrbí a je zesláblá, ale nic příšerného. Jakmile se Angel přesunula k Eloree a chtěla pomoc se sundáváním její zbroje, respektive obleku, který se na ní přizpůsobil, nastal menší problém. Nikdo nepřemýšlel o tom, jak se dají vlastně obleky sundat a jestli to jde bez přičinění uživatele, na kterého jsou nadefinovány. Nastála chvíle nepříjemného ticha doprovázaného jen duněním, které přicházelo z útrob Mostu.
Pak se se zasyčením otevřely dveře, kterými jste přišli do této místnosti a vešla do nich vám neznámá postava. Byla to obyčejně oděná mladá žena s rozhodným výrazem a záplavou sytě modrofialových vlasů.

Obrázek


S naprostým klidem zamířila kolem Angel a Elorey směrem k Bílému Mostu. Letmo pohlédla na Eloreu.
"Systémový kód J7F38G1-PROTECTOR."
Brnění na Asgarďance se najednou deaktivovalo a poskládalo do pouhého zápěstního náramku, který jí zůstal pevně připevněný k ruce. Hlas té ženy vám byl povědomý a dál mířila k Bílému Mostu.
Elorea byla víceméně v pořádku oblek z velké části ztlumil náraz kladiva, takže podlitina na zádech je to ano, ale k žádnému trvalejšímu poškození po této stránce nedošlo.
Žena došla k Bílému Mostu a pak se rozběhla na něj, rychleji, než byste čekali. Ozvalo se jen nějaké vz vz a už sprintovala bez jakékoli námahy kupředu.....

Všichni na Mostu měli možnost spatřit, jak se k vám po chvíli doslova řítí nějaká neznámá žena, která běžela, jako ten nejlepší sprinter, kterého jste kdy viděli, přesně vyměřené kroky, pravidelné tempo a žádné problémy s dýcháním. Zastavila až na dva metry od vás a pohlédla za vás. Zdálo se, že okamžik analyzuje situaci a pak se podívala opět na vás.
"Běžte dál odtud ho už vezmu já."
Oznámila a přebrala Angera. Vzala ho do náruče, jako by byl dítě a ne dospělý chlap a pak se rozběhla za vámi opět to vypadalo, že držet s vámi tempo není nejmenší problém. Její hlas byl známý, ale tvář nikoli. Dunění za vámi neustávalo a když jste konečně proběhli na druhé straně Mostu žena zastavila a napůl se ohlédla.
"Deaktivační sekvence zahájit....potvrzuji příkaz."
Pronesla a pak se najednou Bílý Most zavřel. Žena posadila Angera pomalu na zem.
"V pořádku?"
Rozhlédla se zkoumavě po ostatních. Zněl trošku nepřirozeně, alespoň co se způsobů vyjadřování týkalo, skoro, jako by nebyla zvyklá komunikovat.
 
Adrianne N.G.E.L. Pevensey - 02. září 2019 12:24
bd6bf9455c1a7bef39689357f9defec3(1)6749.jpg

Ošetřování po boji


Starala jsem se o chlupáče a rozhodně jsem se nehodlala montovat do toho, co se dělo, zvlášť když si uvědomuju, že bych teď moc k užitku nebyla. Moje místo je u raněných.
Noha se po mém zásahu ale zdála už dobrá.
„ Už to bude dobré. Zkus s ní pohnout a uvidíme jestli bude potřeba ještě něco dál.“
Promluvila jsem ke klukovi, co se uměl proměňovat.
A to už se ten jejich podivný portál otvíral znovu, i když nějak pomalu, podivně zasekaný. Hlas, který mluvil odevšad, nás informoval o tom, jak blbé to všechno je. Dokonce tam někde jsou ještě dvě skupiny, které mají potíže a nevypadá to s nimi zrovna dobře. Poněkud nechápavě jsem se rozhlížela kolem. Tohle všechno bylo… bylo neuvěřitelné.
„ Určitě ještě spím… tohle není možné…“
Promluvila jsem sama k sobě a zadívala jsem se na kluka, kterého jsem teď doošetřila.
Najednou portálem propadl kluk, nějaká černovlasá holka a Dorma začala hlásit, že už most neudrží. Ještě na něm tedy někdo musel být, když to řekla až byli tady. A pak se ozvala rána a něco proletělo přes celou místnost, pokroucené do dost nepříjemné polohy, načež to narazilo do zdi. Zbledla jsem po tom strašném zvuku, jak se to o zeď rozplesklo a zakřoupalo to. Nevím, jestli zeď nebo ta žena, která to tedy měla být. Ale to jak tam zůstala ležet, to vypadalo fakt strašně. Pokroucená, jako by ji někdo přelomil na půl a pošlapal hlavu.
Vyrazila jsem k ní. Sotva dýchala a byla mimo.
„ Umíte to někdo sundat? Nemůžu se k ní dostat přes to brnění! Dokud to nebude dole, nemůžu jí pomoct!“
Vyhrkla jsem a pokusila se té… ženě stáhnout přilbu z hlavy. Jestli křuplo někde něco špatně… Už se nemusí postavit… pohnout.
Portál se znovu otevřel, asi pro poslední skupinu, ale já už na takové věci neměla čas. Žena byla ve špatném stavu. Zatraceně špatném.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.098693132400513 sekund

na začátek stránky