Jak se propadnout portálem v šesti krocích

Zaprvně? Potřebujete k tomu minimálně jednoho boha, poloboha, ztřeštěnou ženu, toho čaroděje, který už nemůže a taky hromadu blesků a kladivo…
Za druhé, nechte portál vyčarovat někoho, kdo je na pokraji sil a zhroucení.
Za třetí?... do hajzlu s tím!

Most se mi pod nohama rozhodl zmizet. Fakt malej kousek od okraje výstupu na základnu. Zaslechla jsem Dormu a tu zoufalost. I když… dokáže být stroj vlastně zoufalí? No… nevím…
Okraj zlomu mi skoro zmizel z očí a já se propadala hlouběji a hlouběji.
Fajn, aspoň mě nedostane ten zmetek se zlatou armádou a kopí je v bezpečí. Splnila jsem co jsem měla…
A pak přišel náraz. Zvedl mne a rozhodně velmi razantně srazil na druhou stranu a ještě dál. Proletěla jsem zbytkem mostu, celou místností a nebýt zdi, která se rozhodla můj průlet zastavit, letěla bych do nekonečna na ještě dál!
Místo toho jsem narazila do zdi, zůstal v ní důlek a já se svezla na zem. Dezorientovaná, od krve a se strašnou bolestí v zádech a v hlavě. Jako bych měla místo hlavy kovadlinu a můj otec do ní bušil Mjolnirem. Ne, že by se teď málem nestalo, že jo… Zůstala jsem ležet na zemi, tak jak jsem dopadla, podivně pokroucená, dezorientovaná, ale pořád ještě tady. Sotva jsem popadala dech, a víceméně jsem neslyšela, co se děje dál, protože mi v hlavě strašně hučelo.
Zaslechla jsem jen, že se bílý most znovu otevřel a že jsou nějaké potíže. Ale … já znám svou hranici a tu už jsem přešla… a ne jen o krok…
Najednou jsem nad sebou uviděla dvě velká bílá křídla…
„ Umíte to někdo sundat? Nemůžu se k ní dostat přes to brnění…“
Zaslechla jsem.

Proser za průserem

Když jsem viděl, jak autobus zasáhl cil zaradoval jsem se a trpce jsem se ušklíbil. Pak jsem padl na kolena.
"No....alespoň odejdu se vší parádou."
Vydechl jsem a přes pot a pálení v bedrech jsem se zadíval na toho "Ptáka Ohniváka" který přilétl a spustil na mě záplavu ohně. Instinktivně jsem sebou ucukl a vztáhl ruce před sebe v obranném gestu. Věděl jsem, že je to můj konec, ale pak....nic se nedělo žádný žár jen chlad....chlad.
"Colde!"
Vyhrkl jsem, když jsem ho viděl, jak se drží z posledních sil. Vytřeštěnýma očima jsem ho sledoval a poslouchal jeho slova.
"Hodlá se...."
"Colce ne! Nedělej t......uh."
Hekl jsem, když zem pode mnou najednou byla kluzká a stáhla mě k otevírajícímu se portálu. Zády jsem narazil o sloup s pouličním osvětlením a zatnul zuby bolestí. Pak přišly vlny chladu. Zaclonil jsem si oči předloktím.
"Sakra!.....Nedělej to!"
Zařval jsem na něj až mě bodlo v boku. A pak jsem ho viděl už jen v záplavě ohně a mizejícího mezi zlatými těly.
"Do hajzlu!"
Zaklel jsem a sevřel ruku v pěst. Těžce se mi dýchalo a pohled se mi mžil. Neměl jsem už sílu se zvednout, takže když někdo přibíhal vnímal jsem to jen letmo. Dalo mi notnou práci zostřit sluch a zjistit, kdo na mě mluví.
"Musíte vypadnout....já....selhal jsem...ztratil jsem náš cíl.....i Colda."
Vydechl jsem těžce a jen napůl jsem vnímal, že mi někdo pomáhá na nohy. Neviděl jsem pořádně kdo to je, ale pevnou oporu jsem uvítal. Sykl jsem bolestí, když jsem opět stál na slabých nohou. O chvilku později mi bylo malinko lépe, nevím proč, ale bylo to vítané. Šinul jsem nohu za nohou a snažil jsem se na nic dalšího už nemyslet, na to jsem byl až příliš vyřízený.

Základna mezi dimenzemi

Oplatím Dragonovi úsměv a pak zůstanu překvapeně stát, nějak jsem nečekala, že mě políbí a v tomhle rozpoložení nebylo úplně vhodný se mnou mít až tak blízký fyzický kontakt. Něco jako dráždit hada bosou nohou. Naštěstí se to odehrálo, tak rychle, že jsem nic nestihla. Až jeho popostrčení mě vrátí do reality a já jsem se poslušně, co nejrychleji rozběhla směrem ke světlu? Vlastně vůbec netuším, jestli je to dobrej nápad, ale zbývá mi nějaká jiná možnost? Těžko. V hlavě mi víří příliš mnoho otázek, na které stejně nedostanu hned odpovědi. Takže pěkně popořádku. Dostat se do bezpečí a pak se uvidí.

Na druhé straně byla skupinka lidí a přerostlej vlk? Nikdo z nich nevypadal v nejlepší formě. Popojdu stranou, tak abych byla mimo portál. Jednak kvůli svýmu bezpečí a taky nechci zavazet, až se tunelem prožene Xena a Dragon. 

Nervózně jsem se hryzala do spodního rtu a čekala, jestli se těm dvěma podaří dostat sem? Neměla jsem zatím dost času a prostoru na to, abych si to tady prohlížela. To počká. Jen okrajově jsem vnímala, že někdo mluví na základnu, možná nějaký velitel.

Dragon se na druhou stranu dostal. Padl na kolena. Jen na kolena, což je dobrý znamení.
Rychle jsem se k němu sehla, ale pohledem jsem stále sledovala Eloreu a v duchu jsem jí povzbuzovala. Pojď, to zvládneš. To dokážeš! Zvládla to, vlastně jí v tom pomohlo nějaké kladivo. To by člověk neřekl, že můžou být i k užitku. Sss. Auu. Bolel i ten pohled na to jak se rozplácla o zeď. Doufám, že tady mají dobrou zdravotní péči. Teď, když už jsem vyla v relativním bezpečí se mi dýchalo a uvažovalo, tak nějak víc snáz, adrenalin stále nevyprchal, takže ještě bude chvíli trvat než se přihláší vyčerpání a bolest.

Pohladím Dragona po tváři a sladce se na něj zaculím. "Máš výdrž, ale na odměnu si budeš muset počkat tady." Slovo tady zdůrazním, nehodlám riskovat, že by se za mnou rozběhnul nebo mi bránil odejít. Přeci jen ho pravděpodobně pořád ovlivňuju.

Já vím, že by mě měly ty zprávy o Angerově skupině chladnou a měla bych si sednout pěkně vedle Dragona, popřípadě jít zkontrolovat puls Eloree. Ale nějak se možná, ale jen malinko a nikdy bych to nepřiznala nahlas, cítím zavazána, za to, že se mě snažili zachránit a je to jen vběhnout do portálu a zpátky, žádnej velkej dlouhej sprint jak předtím, takže relativně bezpečný, ne. Jasně, brnkačka. To zvládnu.

Zhluboka se nadechnu a zamířím za vojáčkem. Opatrně, žádnej sprint, dokud pořádně neuvídím co se děje. Přicházím, tak nějak zároveň se slovy kurva.. pěkný nástup jak jinak....to už vojáček stojí u vchodu a vytváří asi štít?? "Jdeme." mrknu na dalšího mužškýho v dezolátním stavu. Postavím se tak, aby se o mě mohl opírat nezraněným bokem a přehodím si jeho ruku přes ramena. Snažím se dostat na základnu v rámci možností co nejrychleji. Už jen kousek, pak tě čeká horká koupel, hromada čokolády..

Netrpělivě čekám než se otevře Most a mezitím se ozve můj známý hlásek kdesi vzadu v hlavě. kterému se říká opatrnost a pragamtičnost "neeeee, špatnej nápad, malý šance, moc riskantní, ser na to, nech to někomu s hrdinským komplexem, nebuduj si vlastní, to není tvůj styl". Je sice pravda, že můj přístup k práci je běžně poněkud jiný, ale tady za současných okolností...

Most se otevře a hned po něm vyrazím na druhou stranu. V nohách už je ale znát, že příděl cest tam a zpět v bezproblémovém tempu tak rychle už mám vyčerpaný. Zabrzdím až na hranici na druhé straně, kde mále zakopnu o Angera "do hajzlu ty vypadáš starouši, kde je ...." rozhlédnu se, hledajíc Colda, ale můj pohled spočine jen na nekonečně lavině zlatých zmetků, kteří se každou chvíli blíží ze všech stran. Nikde žádný viditelný souboj nebo soustředění zlaté armády na jiný bod, druhý z našich prostě nikde. "...kurva...." zavrčím, chytnu Angera za ruku a přetáhnu ho na Most. Pak si kleknu na jedno koleno na hranici a začnu před sebou budovat velký mlžný štít jako zátku přesne na předělu horizontu události. Už teď cítím křeče v břiše a hrudníku i brnění v rukách a nohách ... a tohle tomu moc nepomůže. Faktem je, že nebýt obleku umocňujícího naše schopnosti, rozhodně bych si na něco takového netroufl. Rozprostřu štít a rychle se ohlednu, jestli někdo vůbec běžel za mnou nebo ne.

1) Pokud ano, pohodím hlavou k Angerovi "pomozte mu zpátky, dělejte" a dal vyztužuji integritu štítu, aby vydržel co nejvíce a tím jim dávám čas dostat se co nejdál, ideálně až na základnu. Hlídám si ale nápor na svůj výtvor. Kdybych viděl, že už jej neudržím a má se zbortit, vezmu včas nohy na ramena. Pak nechám štít štítem, hodím si pro jistou ještě jeden menší na svá záda a běžím zpět co mi síly stačí.

2) Pokud nikdo další nedorazil, naperu do velkého štítu co nejvíc energie co zvládnu během deseti až dvaceti vteřin (aby byl nějaký čas než držky dorazí) a rychle se sehnu k Anrgerovi, hodím si jeho ruku přes rameno a vytáhnu ho na nohy "dělej starouši, padáme" syknu a co nejrychleji se snažím i s ním dostat zpět, také s malým štítem pohybujícím se s námi na našich zádech.

Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett

Dragon, kterému najednou žilami začala proudit nová energie udržel most a rozběhl se společně s Milou po mostu na druhou stranu. Elorea je následovala nedlouho na to, samozřejmě pronásledovatelé na sebe nenechávali dlouho čekat. Dunění po mostu se rozhléhalo všude kolem. Elorea slyšela, jak kromě dunění za ní je ještě slyšet rytmické vžžžžžum vžžžžžuuum vžžžžžuuuuum. Nahánělo to doslova husí kůži. A pak konečně Mila a Dragon vypadli na základně. Dragon se hned za branou složil do kolen, jako hadrová panenka a most se začal hroutit.
"Most ztrácí stabilitu! Neudržím ho!"
Varovala Dorma. Eloeře se začal most doslova rozpadat pod nohama a bylo to krasně nepříjemné.
"Rhááááárhhhh!"
Uslyšela ještě za sebou, když dobíhala poslední metry. Pevný most jí zmizel pod nohama a ona začala padat, ale pak jí do zad narazila tvrdá rána kladivem, které jí doslova vystřelilo z portálu ven a ona přistála o zeď na druhé straně místnosti. Pak se portál zavřel a po útočnících ani jejich vybavení, nebylo ani vidu ani slechu.
"Navazuji spojení s Angerovou skupinou."
Ozvala se Dorma a opět se začal most nabíjet. Zdálo se vám všem, že jeho aktivace probíhá až žalostně pomalu. A zprávy, které chodily od Angera byly stále více a více znepokojivé.
"Bohužel rychleji to nejde."
Odvětila Dorma ke Calligovi. Jakmile přišla poslední zpráva od Angera nastála chvíle ticha.
"Rozumím provedu Angere."
Odsouhlasila a pak o pár okamžiků později se opět most otevřel a spojení bylo navázáno. Otázkou je jestli je ještě koho zachraňovat.....

Skupina 1 - Trable v New Yorku
Cold, Mr. Anger a okrajově Neon

Situace se vám stále více vyhrocovala. Nepřítel vás dál tlačil a svíral ve své nehynoucí síle. I přes nevýhodnou situaci ze sebe dokázal Anger dostat to nejlepší. Podařilo se mu něco, co už dlouhé roky ne. Zvedl nad hlavu nakonec celý autobus a hodil jej na nepřátele s vypětím všech sil. Autobus dopadl s rachotem na skupinu zlatodržek a převálcoval je. Ale další nepřátele byli všude kolem. Anger mohl vidět, jak ohnivý zlaťák vyletěl vysoko nad něj a namířil na něj své dlaně ze kterých začala tryskat záplava ohně. Bylo by ho to usmažilo, ale v posledním okamžiku se objevil před Angerem Cold, který vytvořil velký ledový štít, který zatím držel oheň na uzdě. I on těžce oddechoval, byl celý popálený a na pokraji sil.
"Angere......uh uh....vypadněte hned! Tohle nemůžeme zvládnout zdržím je, jak to půjde....most se už otevírá hele....já jen....už nemám .....sílu...."
Vydechl Cold a klesl na jedno koleno. Bylo mu jasné, že Anger bude i přes svůj stav protestovat a věděl, že někdo z nich to už na základnu nezvládne. Rychle zvážil všechny možnosti, zatímco se jeho ledový štít postupně rozpouštěl a další nepřátelé pomalu přicházeli blíž a blíž.
"Omlouvám se."
Odtušil Cold a z druhé ruky vypustil proud ledu, který pokryl zem pod Angerem a doslova jej odfoukl až k otevírajícímu se mostu. Pak začaly ohnivé střely procházet skrz jeho štít. Cold se vrávoravě postavil.
"Bastardí!"
Zařval a rozpřáhl ruce od sebe. Vlny chladu se rozprostřely všude kolem něj a začaly mrazit vše okolo včetně nepřátel, alespoň na okamžik. Pak mu prošel lýtkem z neznámé pozice šíp a donutil jej zaklít a opět klesnout.
"Yrgrrrrch."
Zavrčel Cold mezitím se most otevřel naplno a ohnivák proletěl skrz led, jako nůž máslem a srazil svého ledového soupeře k zemi chytl jej za kombinézu a začal stoupat a grilovat jej. Coldovi se podařilo ještě s ním havarovat mezi ostatní zlatodžky. Pak zmizel Angerovi z dohledu. Ale i tak získal pro svého zbylého společníka dostatek času, aby mu dal naději na útěk. Zlatodržky mezitím přistupovaly blíž a blíž do minuty ani ne budou i u Angera.

Nervózně přecházím a čekám na otevření Mostu. Trvá to tak zoufale pomalu, že sežeru pár dalších tyčinek, ale nemají už takový účinek, jaký jsem čekal - něco je jinak a není to už jen energie kterou mi dodají zpět kiloJouly, to co mi schází. Pak se rozezní základnou Angerův hlas doprovázený bitevní vřavou. "Dormo propoj můj komunikátor s jeho oblekem, ať mě slyší!" vyhrknu, i když to už pravděpodobně tak je. Spojení musí procházet dílčím Mostem. Sám si pak komunikátor aktivuji a naštvaným hlasem řeknu "Starouši tak to mě vůbec neser! Ani na vteřinu nepřemejšlej, že tam zaklepeš bačkorama ty parchante, na to máš eště čas. Dostal jsi nás všechny sem, tak teď to prostě kurva nevzdáš, nad tím ani neuvažuj! Jsme na cestě pro Vás, přece mi neuděláš tu radost že tě potáhnu na zádech že ne? Ale udělám to, když bude třeba, tak se zkuste najít bezpečný místo a vydržte! Voba dva!!" zavrčím a postavím se před horizont události, jehož otevření už by snad nemělo trvat tak dlouho. "Dělej Dormo, snaž se, jdu tam pro ně" oznámím naší AI a otočím se na ostatní za sebe "se mnou jen ten kdo se cejtí na cestu tam i zpátky..." oznámím stručně a každá vteřina je jako hodina. A každou z nich čekám, že se Most místo otevření zavře, protože už nebude na koho navázat.

Nouzový stav

Situace byla stále horší a horší vidělaj sem, jak Colda tlačí zpátky a ten ohnivák mu dává zabrat. Přistání na popelnici jsem mu vážně nezáviděl.
"COLDE! Kurva co tam děláš! Koukej se zvednout a zabrat!"
Zařval jsem na něj, ale to už se rozmázla ohnivá koule vedle mě a já se musel přikrčit za auto zatímco ohnivé kouzle tavily kusy plechů, které mě kryly.
"Do háje. Dormo pospěš si, jinak z nás bude topinka."
Těkl jsem očima do směru kam jsem chtěl dál ustupovat, ale další zlatodržky už šly odtama.
"No to si děláte srandu."
Vydechl jsem a sykl bolestí, když jsem si více opět přitlačil ruku na ránu. Tohle vypadalo dost špatně. Ztěžka jsem oddechl a rozhlédl se kolem. Byli všude zmrdi jedni.
"Na tohle už jsem starej sakra."
Zasupěl jsem a povytáhl se trošku výš a sepnul opět komunikátor, který byl spojený se základnou, patrně jej uslyší všichni.
"Uh....Dormo.....situace je fakt špatná....dostaň všechny skautíky domů....obávám se, že než se nám otevřou dveře tak.....ych....už možná nebude koho vyzvedávat. Colda tu opékají a propékají.....náš cíl byl ztracen a já.....ech....už nejsem stejnej kádr, co jsem bejval...."
Vydechl jsem a pohled mi padl na nepřátelé všude kolem.
"Jsem rád, že to po mě má, kdo převzít. Děcka teď je to na vás. Dormo připrav se jim zpřístupnit protokol 6T8G46."
Pomalu jsem se narovnal a zatnul zuby bolestí. Sundal jsem si ruku z rány a opřel jsem se jí o teplé auto, až tam zůstala krvavá šmouha.
"Rád jsem vás poznal Defenders of Time, máte před sebou dost práce.......hrrrrráááááárggggg!"
Zakřičel jsem a rozběhl jsem se od auta vyhlédnutým směrem. Sprintoval jsem a svaly se napínaly. Vztek mi pomáhal udržet se na nohou a snad se i vyhnout nepřátelským útokům. Dobíhal jsem k autobusu, který jsem čapl za podvozek a začal ho s námahou zvedat.
"Jako za starejch časů! Pokud půjdu já, tak vás co nejvíce se mnou vy zlatoksichtí zmrdi!"
Řval jsem na ně na celé kolo a snažil se autobus zvednout nad hlavu, abych ho mohl hodit po největší skupině nepřátel, která se blížila. Ještě jednou alespoň ještě jednou jsem si chtěl dokázat, že na to mám. Že odsud neodejdu, jen jako vyhaslý uhlík, který nic nedokázal. Ještě naposledy jsem chtěl dát těm, kteří si to zasloužili, co proto.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRRRR! JÁ JSEM MR. ANGER!!!!!!!!"
A tím jsem se pokusil ze všech sil autobus hodit.

Naše přistání bylo poměrně tvrdé, ostatně stejně jako to předchozí. Už začínám i nabývat dojmu, že válet se po úspěšné cestě Mostem na zemi je v podstatě standart. A vzhledem k praktičnosti štítu přemýšlím, že se na něj začnu více zaměřovat. Naše nejtišší členka předvedla zajímavý obranný efekt a navíc to vypadá, že ty dvě mají rámcově podobný nádech schopností - znamená to něco?

Myslí se mi ale honí i jiné věci, zatímco se těžce sbírám. Dorma nám držela most otevřený od našeho příchodu. Ano, vraceli jsme se obratem, jenže ostatní vyrazili ven dřív a víme že to mají těžké. "Jo dobrý ... pěknej kokon, příště to chci vidět i v akci" ušklíbnu se na Scarlett a kouknu na Vlkoušovo zranění a dívku, která jej ošetřuje "co ty chlupatino, dobrý?". Zamávám rukou na Scarlett jako že dobrý, ale při postavení se trochu zapotácím.

Ztěžka oddechuju a popojdu k Mostu, který se aktivuje zvenčí "Jo Dragone, tak se mi to líbí" mumlám si spíše pro sebe a prohlížím si celý mechanismus horizontu události. "Dormo bude vyšťavenej, můžeš mu ňák pomoct? A co se týče Angera, můžem ti přesměrovat víc šťávy a výpočetního výkonu do systému Mostu? Třeba i manuálně, abychom to trochu boostli? Řekni co je třeba..." nervózně popocházím sem a tam. Jsem jako na trní a po úspěšném navázání nahlížím do průchodu. Situace není dobrá, ale ničemu nepomůže, když jim půjdeme naproti, jen bychom si překáželi. "No tak, dělejte! Máme sušenky!" křiknu na ně a vypadá to, že to dají.

Nejprve kolem mě prolétne nějaká nová holka, které se trochu uhnu a nakloním se zpět k bráně. "Kurva" sotva se sehnu když proletí i asgarďanka a hned za ní se potací naše vysílené teleportační zařízení. Hned jak on projde, už mám zase předloktí obaleno oválným štítem a ihned se postavím před bránu, než se ta zavře, ani nikdo a nic jen tak hladce neproniklo. Když vidím, co se sem žene, optimisticky to ale nevidím. Doufám, že se dneska už potřetí nebudu válet na té samé podlaze.

"Tak dělej, Dormo, teď Angera s Coldem. Máme nějaký update k jejich situaci? Máme jít pro ně?"

Zpátky do bezpečí, snad

Angel, Zodiac, Caligo

Rychle jsme ustupovali k vytvořenému Mostu. Musela jsem se vydat ze svého relativně bezpečného úkrytu. Začínalo tu být víc a víc horko. Caligo používal svůj mlžný štít, nová posila týmu si to svištěla vzduchem, z čehož jsem byla udivená dost ale ne tolik, jak by se dalo čekat, no a s ní poskakoval směrem k Mostu i chlupáč.

Když začali zlatouši přidávat na tempu, málem jsem opět na Mostu zakopla a spadla, ale ustála jsem to. Zdálo se to jako věčnost, než jsme doběhli na konec, ačkoliv to tak dlouho netrvalo. Jenže jak nás dobíhali, čas jakoby se protahoval. Holt, relativita. Asi.

Proskočili jsme zpět do místnosti. Bylo potřeba rychle uzavřít východ. To už ale byla práce Dormy. Otočila jsem se k němu těsně před tím, než Caligo vykřikl, protože se jím ještě stihl prohnat šíp. Bylo to nesmírně rychlé. Instinktivně jsem se přikrčila do pokleku na jedno koleno. Už v té chvíli jsem cítila, jak se objevují má křídla, překrývají mě a zaštiťují, abych byla v bezpečí. Skoro jsem se jich lekla. Víc jsem však nemohla stihnout. Byla to vteřina a přesto skoro věčnost. Opět.

Caligo dostal zásah do štítu a odlétl dozadu. Andělka kryla chlupáče. Tak ráda bych překryla i Caliga, jenže se to nedalo stihnout. Nebo dalo? Spíše ne. Ještě že měl tu mlhu před sebou. Hned jsem se zvedla, křídla se narovnala a já se rozeběhla za ním. Jen jsem doufala, že není moc zraněný, snad se jen praštil do hlavy nebo do zad a bude v pohodě. Přiklekla jsem si k němu a rukou se ho dotkla.

„Jsi v pořádku? Jak se cítíš?,“ optala jsem se starostlivě a prohlížela ho, jak vypadá. Andělka zatím něco kutila u chlupáče. V duchu mě jen napadlo, že jsme tu už dvě s křídly, jen každá je má krapet jiné. Ale raději se věnuj Caligovi, jestli je v pohodě. O další otevřenou cestu jiné skupinky jsem se tedy pro tuto chvíli moc nestarala.