Základna - Jídelna

Dragon

„ Ale kdeže…“
Mávla jsem rukou.
„ Máme… trochu složitější rodinný strom. Ano, Fjörgyn je také moje babička, je to matka Thora, ale Odinova manželka je Frigg. Vychovala všechny Odinovi děti, jako své vlastní a nějak mě nikdy nenapadlo jí říkat jinak, než jak mě požádala.“
Zamyšleně jsem se zadívala na knihu, když mluvil o zrcadlové dimenzi a podobných věcech.
„ Nejsem si jistá, jestli se mi chce až tak za hranu normálního-“ U toho slova jsem prsty naznačila uvozovky. „- světa. Nikdy jsem moc teleporty a pokřivené cestování neměla ráda.“
Trochu jsem se zamračila. Nejvíc jsem toho takhle nacestovala s Lokim, takže rozhodně je to něco, co fakt nemusím zažívat každý den. Ošila jsem se při vzpomínce na to, jak se semnou přesouval a zamračila jsem se. Chvíli jsem zahloubaně hleděla na knihu, než mi opět mozek naznačil, že tu nejsem sama.
„ Ehm… jo viděla jsem, co tvá křídla dokážou. Jsou impozantní.“
Zadívala jsem se na jeho tetování a uznale jsem přikývla.
„ Myslím, že měl dobrý důvod k tomu, aby ti cestování ztížil. Kdyby pro tebe bylo tak snadné, jako obvykle, vrátil by ses dříve, o což zjevně nestál.“
Odpila jsem z hrnku kávu, docela už vychladlou, takže jsem si s tím raději trochu pohla. Nad jeho optimismem jsem se zamračila.
„ Vážně věříš tomu, že tohle nějak vyřešíme? Když to nedokázali ani Avengers ani bohové zastavit?“
Dívala jsem se mu chvíli do očí, ale pak jsem zabloudila očima k mému prstenu.
„ Vím, že jsou na živu a vím, že udělám všechno pro to, abych je dostala zpátky. Ale mám obavu, že na tohle nebudeme stačit jenom my.“
Vydechla jsem.
„ Kdyby byli mrtví, rubíny by praskly a prsten by ztratil svou moc. Nezezlátly by. Možná jsem mu vtiskla nějakou vlastnost, o které nevím, každopádně, když jsem na nich pracovala, vím, že tohle jsem nezamýšlela… měli odhalit, kdo z nich je v nebezpečí a jestli se k nim přiblížil On…“

Základna - jídelna

„ Už je to dost dlouho, co se to stalo, pár dní před tím jsem Daria přivedla do tábora mezi polokrevné, nějak se dokázal příšerám ztratit a měli štěstí, že je s matkou nikdo nenapadl, to se nepovede každému. Rána už je zhojená, mluvíme li tedy o mé páteři, byl to on, kdo přinesl magické rouno, které mě uzdravilo, ani bohové s tím nezmohli nic, zranila mě zbraň z Vulcanovi kovárny, jeho syn přiznávám je velmi zručný kovář… Škoda jen, že se nechali zaslepit Lokiho sliby. Najít řešení, aby nevznikla válka mezi panteony, které jsme se snažili marně zabránit, trvalo taky pěkně dlouho…Děda neuvěřitelně zuřil a nebýt babičky asi by to v Římě bouřilo do teď.“
Ušklíbla jsem se.
„ Pokud zmiňujeme, co provedl Darius a ostatní, aby mě dostali pryč… Tahle rána není tak strašná v porovnání s jejich úplnou ztrátou, i když pocit, že někdo komu jsi svěřil vlastní život, tě zničehonic zradí, je taky fakt na nic. Dopis ho omlouvá, aspoň z části, i když bych byla raději, kdyby mi to řekl narovinu rovnou… bohužel s mou povahou už by semnou nehnuli z místa.“
S povzdechem jsem se zadívala na knihu, a když se pokusil pohnout s prstenem a následně i s ní, trošku škodolibě jsem se ušklíbla.
„ Děkuji, že to zůstane jen mezi námi, Matte Morgane, zvaný Dragone.“
Usmála jsem se na něj.
„ Ten prsten má další dva sourozence, které jsou v podobném ražení. Můj mistr po tom, co jsem je ukovala, mi řekl, že už mě nemůže naučit víc. Tohohle prstenu být hoden ani nemůžeš. Jsou jen další tři osoby, které s ním můžou hnout. Má matka, můj otec a můj mistr, který vykutal rudu, proto na něj reaguje. Ty prsteny jsou jedinečné, ale nemají až tak velkou moc… i když zjevně jsem při kování nedala úplně pozor. Takto by nikdy vypadat neměl.“
Navlékla jsem si prsten zpět na pravou ruku a zahleděla jsem se na knihu.
„ Je tam spousta informací o tom, jak vůbec probrat v kovech jejich sílu, jak záleží na správném postavení planet, hvězd, denní době a tak. V jakou chvíli vyrýt do železa runu, která ho posílí. Je tam toho mnoho. Když nad tím ale uvažuji, nebude to pro tebe jen obrázková knížka? Umíš asgardsky?“
Naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu. Nejsem si jistá, jestli to zvládne, zmiňoval, že runám moc pozornosti nevěnoval, ale třeba mu v hlavě něco zůstalo.
„ Taky nemám kde bezpečně trénovat, abych někomu neublížila, nebo nezničila základnu. Pravděpodobně asi bude nějakým způsobem odstíněná, ale když se tak Dorma bála, že prorazím stěnu jen kopím, tak kdo ví…“
Pokrčila jsem rameny a tvářila jsem se, že o tom kopí vím houby. Vím o něm dost na to, abych věděla, že kdyby to kopí nezastavila, udělala bych z Caliga motýla zavěšeného za batoh na zdi, tohle kopí nikdy nemine, i v rukou nezkušeného bojovníka, ale tomu asi ani nepodlehne. Dívala jsem se na knihu, zamyšleně jsem poslouchala o čem mluvil, o jeho obavách, i o tom, že se klidně můžu ptát já. Co vlastně potřebuju vědět. Potřebuju si někoho dalšího přiřadit na seznam, ve kterém lidé umírají a mizí?
„ Magie není o tom, najít návod. Ale udělat si vlastní cestu… A s tím,že jsi tu jediný, na tom přece nesejde. Jsou tu ostatní a mají další jiné schopnosti. Jsou tu tací, kteří se mají postarat o to, aby se k tobě nic nebezpečného nedostalo a když už, tak aby to hodně rychle zase zmizelo.“
Zadívala jsem se Dragonovi do očí.
„ Nepotřebuji kouzla. Budu ti důvěřovat. Jak si viděl včera, ti kteřímou důvěru pošlapou nebo ji nezískají… no…“
Pokrčila jsem rameny.
„A co mi povíš o sobě, Dragone?? Jak jsi se do tohohle zamotal ty?“

Základna - jídelna

Dragon

„ Řekla bych spíše, že ho uklidili. Neúčastnil se ani mého soudu, i když obvykle byl on tím soudcem, protože byl vždy tím nejspravedlivějším, koho jsme měli. Dokázal vždy posoudit vše a slyšel všechnu lež i pravdu a dokázal je dokonale rozlišit.“
Dívala jsem se na hladinu kávy. Trochu se třásla.
„ Nikdy nesnesl lež. Museli ho nejspíše odvést z tábora, nejsem si ani jistá, jestli jsem ho viděla, když jsem odcházela.“
Zamračila jsem se.
„ Pro padlé v bitvě. Ano, tu hranici jsem už jednou překročila… Padla jsem v obraně našeho tábora, když jsem chránila jednu z našich dívek před dvěma římskými… jeden z nich mě bodl a poškodil mi páteř. Zaplatila jsem za život jiné vysokou cenu. A přesto jsem tady a nakonec i skáču přes kaluže, jak mi kdysi řekl Loki, když jsem nebyla schopná se postavit…“
Znechuceně jsem si při vyslovení Lokiho jména odfrkla a podívala jsem se stranou.
„ Ten druhý…“
Ruce se mi roztřásly ještě víc.
„ Je Darios, syn Magniho. Byl to on, kdo přišel s tím, že jsem nebezpečím pro tábor… Že už nás Loki ohrozil až moc… že ty neustálé útoky jsou jen kvůli mně. Byla trochu nečekaná rána, že se proti mě postavil můj partner.“
Pomalu jsem otevřela knihu na první straně a vytáhla z ní pomačkaný umazaný lístek. Zadívala jsem se na Dragona.
„ Tohle je jeho rozloučení. Našla jsem ho v batohu, když jsem vytahovala své věci.“
Pohled mi sklouzl na knihu. Nechala jsem mu lístek jen chvíli, možná dost na to, aby ho stihl přečíst, ale pak jsem mu ho vzala a znovu schovala. Je to mé tajemství a to poslední, co mi po Dariovi zůstalo.
„ Ráda bych tě požádala, aby sis tyhle informace ponechal pro sebe. A DORMO? Tebe taky… Vím, že tohle všechno slyšíš, nikomu cizímu do toho nic není.“
Rozhlédla jsem se podrážděně kolem. Napila jsem se kávy a chvíli jsem poněkud podezíravě pozorovala strop.
„ Každopádně, věděli o tom, co se děje, podstatně dříve. Chystali se na boj a bylo několik plánů. A došlo na ten nejhorší, aspoň podle stop, které mám. Věděli, že bych neodešla, pokud by mě nevyhnali oni sami a s pádnými důvody, táboru by to nebyli schopní vysvětlit…“
Zatla jsem zuby a zamračila jsem se. Celkem dobře změnil téma, a já se mu vcelku ráda přizpůsobím, pokud se tedy nemám zvednout a odejít.
„ Tvůj mistr, je skvělý muž. Stejně jako Tony a ostatní. Byli to oni, kdo mě pomohli několikrát najít, když jsem… padla do potíží…“
Smutně jsem se pousmála a otočila jsem prstenem na své ruce, jako bych prsty potřebovala nějak zabavit. Trošku jsem se zachvěla.
„ Ta kniha je vypůjčená z Asgardu. Je tátova oblíbená. Je to velmi hluboký přehled o zpracování magických rud, o runách, jejich účincích, jejich vlastnostech za určitého zpracování. Asi nejspíše nic, co by zajímalo čaroděje, jako spíše kováře a tak…“
Stáhla jsem prsten z prsteníčku a položila jsem ho na knihu. Pak bez sebemenší námahy jsem je posunula špičkou prstu k Dragonovi.
„ Tajemství mých bohů. A tvoje velká zvědavost, což?“
Pokud se pokusí prsten vzít nebo snad otevřít knihu, dokud na ní prsten leží, nemá nejmenší šanci. Jen drobný vtípek, od mě se moc očekávat v tomhle směru nedá, ale přesto mě takový pokus pobaví, pokud to udělá a na rtech se mi aspoň na chvíli usadí pobavený úšklebek. Pokud ne, přitáhnu knihu zase zpět a prsten si po čase znovu nasadím.
" Ještě něco trápí tvůj ctěný nos? Svěřila jsem ti, Dragone, víc, než jsem ochotná tady komukoliv dalšímu říct a doufám, že se ... můžu spolehnout na to, že umíš držet jistou úctu k soukromí ostatních a nevyprávět něco z toho dál. Pokud to někdo bude nutně chtít vědět, budu ráda, když se budu moct sama rozhodnout, komu co svěřím."

Základna - Jídelna

Dragon

Všimla jsem si, že do jídelny někdo vstoupil. Tak nějak jsem nemínila na sebe upozorňovat, a když si mě dotyčný nevšímal, mlčky jsem pokračovala v jídle a ve čtení pasáže, jak slévat jednu jistou rudu, jaké podmínky je nutné udržet pro to, aby si zachovala svůj magický potenciál a jak s ní vůbec zacházet. Ne že bych tu pasáž nečetla už šestkrát. Nedivím se, že táta tuhle knihu miloval, i když už jí čtete po desáté, zjistíte že jsou tam další a další zajímavé detaily. Tak nějak jsem začala své okolí opět ignorovat, když se nad mnou ozval známí hlas. Zamrkala jsem a trochu nejistě poposedla na židli. Dragon.
„ Ahoj…“
Rozhlédla jsem se kolem. Nikdo tu nebyl.
„ No… jo, vezmi místo.“
Ukázala jsem na židli naproti sobě a knihu jsem pomalu zavřela, i když mohl vidět nákresy nástrojů, mechanismů a dalších podobných věcí včetně několika run. Není slušné si číst, když k vám ke stolu někdo přisedl a chtěl vést nějaký rozhovor.
„ Setkání s valkýrou bylo příjemnější, než to, co se stalo včera. Vlastně bych to klidně vyměnila i za to, že bych si podala ruku s Lokim, ačkoliv se mi to neuvěřitelně hnusí…“
Omotala jsem prsty kolem velkého hrnku s kávou a zadívala jsem se na jeho temnou hladinu.
„ Jitra? Jeden z přátel. Muž, který nikdy nelhal. Syn Forsetiho, boha spravedlnosti, míru a pravdy. Proč se ptáš?“

Základna a nový život

Po vysvětlení všech věcí Dormou a otevření pokoje jsem sebou na chvíli prostě jen hodil na postel a koukal na uměle osvětlený strop. Na jeden den toho bylo na vstřebání asi nějak moc. Dvouprsten jsem si položil na noční stolek a svůj skrovný tlumok jsem dal k posteli. Rozhodl jsem se využít návrhu Dormy na opravu obleku, jelikož se šitíčkem bych si asi spíše ublížil, než by se mi podařilo cokoliv sešít. Poté jsem odešel do sprchy, kde jsem si prohlédl následky dnešních zranění. Po zásahu našeho strážného anděla asi nebudu mít trvalejší následky, ale neznamená to, že těch modřin by bylo málo. Ale co, s tím se prostě musí počítat. Koneckonců, bojovali jsme o život. Pustil jsem si na záda proud příjemně teplé vody a nechával jsem smýt vše, co voda smýt dokázala. Promnul jsem si bolavé svaly a protáhl se základními protahovacími cviky pod sprchou, abych vyhnal ze svalů ztuhlost a bolest. Nakonec jsem jen stál pod tekoucí vodou a snažil se urovnat si myšlenky. Pak jsem vodu vypnul a vyšel jsem do naprosto zamlženého pokoje. Naštěstí se pára rychle rozptýlila, zřejmě vlivem špičkové technologie. Vytáhl jsem obyčejnou uniformu, ale když jsem se do ni navlékl, připadal jsem si jako blázen. *Budu muset někde sehnat nějaký z mých úborů, v tomhle vypadám jako šašek.*

Sedl jsem si na postel a pohled mi padl na artefakt, který mi mistr svěřil. Bezděky se mi trochu rozklepali ruce. Sevřel jsem je v pěst a počkal, až třes přešel. Pak jsem s těžkým povzdechem vzal tlumok a začal vyndavat těch pár věcí, které jsem tam měl uložené. Dopis od Strange, částečně pomuchlaný. Ten jsem se snažil trochu vyhladit a znovu a znovu jsem si ho musel přečíst, jestli jsem něco nepřehlédl, nebo nenechal nějaké vodítko co teda dál. Brzy jsem toho nechal, nemyslelo mi to a neviděl jsem v tom nic nového. A potřeboval jsem se najíst. Vyšel jsem z pokoje s tím, že půjdu hledat jídelnu, ale nedalo mi to a prošel jsem chodbou okolo ostatních, podívat se, jak se oni vyrovnávají s tím, co se dnes stalo. Caligoměl puštěné AC/DC skoro na plné kule, takže jsem na něj mávnul a šel dál. Po nějaké době se mi podařilo najít jídelnu, kde jsem spořádal poctivou porci překvapivě dobrého jídla. Vrátil jsem se do pokoje a usnul. Spánek to nebyl úplně klidný a ve spánku se nade mnou stahovala mračna pochybností a strachu, ale vyspal jsem se dostatečně a připraven začít něco dělat.

Dal jsem si ranní rozcvičku tai-chi na chodbě před pokojem, takže se každý mohl podívat co tam asi ten blázen dělá a následně krátkou meditaci v pokoji k utřízení myšlenek. Následně jsem byl k ruce Caligovi v laboratoři, protože prozatím jsem nedostal žádné informace k sanctu mistra nebo žádnou hologramovou zprávu, která by tu asi někde měla být. Mezi prací a spojováním dovedností k odhalení dalších funkcí obleku jsme si sotva vyměnili pár slov. “Včera to bylo, celkem šílený. Jeden si dělá svoje věci a najednou se to všechno totálně posere co? Jak je po včerejšku. Zalepil sis svojí modrou trhlinu?” Poznamenám s úsměvem.

Cestou od Caliga jsem zašel do jídelny se najíst a hodlal jsem vytáhnout poslední knihu co jsem s sebou tahal v tlumoku, a to byla další kniha kouzel, co jsem měl ke studiu od Dr. Strange. Zamyšlený jsem vešel do jídelny, nabral si jídlo a víceméně automaticky jsem se rozhlédl po jídelně a nechtě sebou trochu trhnul. V rohu seděla… no jistě, Elorea, ale oblečená úplně jinak než včera. Před sebou měla knihu. Instinktivně mi zasvrběly prsty. Asgardská kniha. Jistě, severské runy jsem měl opravdu jen základní lekce a slovník k nim ležel v sanctu mého mistra, ať je teď kde je, ale nějaké základní vědomosti o nich mám. Druhá věc, zda jsou tam jen severské runy nebo přímo nějaké asgardské. Myšlenky mi pádily o závod, fascinované knihou. Zatřásl jsem hlavou a došel ke stolu. “Ahoj, můžu si přisednout?” Položím tác s jídlem k okraji stolu. Jsem trošku nesvůj, přece jen oproti včerejšímu odpoledni vypadá Elorea značně klidně. Všiml jsem si také podvného prstenu, který má na ruce a který rozhodně nebude dílem lidských zlatníků. *Samé překvapení, ale co také jiného čekat od asgarďanky.* “Jak se cítíš po včerejšku? Bylo to pro všechny… šokující. A pokud by ti to nevadilo, mohu se zeptat kdo je Jitra? Včera jsi se o něm zmínila v jisté souvislosti a rád bych se dozvěděl víc.” Počkám, jestli mi dovolí si přisednout a poté si sednu a počkám na odpověď.

Základna část 1

Skoro za mnou ještě nezaklaply dveře, když jsem ze zad shodila obrovskou krosnu, deka z ní sklouzla a zůstala se válet na zemi, stejně jako kšiltovka, kterou jsem měla na hlavě, když jsem sem přišla. Tátova stará odrbaná kšiltovka, kterou nosíval, když byl tady s mámou. Zvedla jsem ji a sevřela krátce v prstech, než jsem ji odložila na své lůžko. Místnost byla neosobní, chladná. Vybavená tím nejnutnějším. Jak daleko k mému domu v polovině zalesněné hory s výhledem na osídlené údolí, políčka a jezero. *Na život v našem táboře… Který před pár hodinami zmizel.*Chystali se k boji, chystali se bránit náš domov a při tom mě vyštvali, aby mě dostali aspoň do relativního bezpečí. A všemu tomu velel mě ten nejbližší…
*Věděl si, že když mě zradíš, že mě tam odtud dostaneš, proto si s tím přišel ty… Kdo přišel s nápadem mi lhát? Erbi? Jolka? Nebo snad naši rodiče? Jitru jste uklidili, proto se neúčastnil ani soudu. On, ten, který neumí lhát… Věděli jste, že bych neodešla, kdybych se dozvěděla pravdu, zůstala bych a bojovala, do poslední kapky krve.*
Nehty jsem zaryla do svých dlaní, i tak jsem jen ztěžka držela vztek, který mnou zmítal.
* A teď trčím tady! Zavřená v kleci s pár dětmi a něčím, co se nazývá bohyní… bůh … Ironie co se může pasovat do role boha… *
Přešla jsem pár kroků přes tu svou místnůstku, která mě byla skoro malá, tam i zpět.
*Není tady zhola nic, na čem bych mohla vybít bezpečně, všechno co mě svírá. Nic… Jen dlouhé chodby nic neříkající, nic dávající chodby. Železo betonová klec, která umí mluvit… Můžu maximálně tak běhat, a ani z toho nebudu mít tu potěchu, jako v lese. Možná mi ale nezbude nic jiného, jak se z toho dostat… *
Sklonila jsem se ke krosně a postupně jsem z ní vyložila všechno, co tam bylo. A že toho nebylo zrovna málo. Kromě oblečení, které jsem narvala mezi všechno ostatní, tam byla opravdu velká kniha popsaná runami a písmem, kterému tady mohl možná aspoň zdaleka rozumět tak Dragon, tu jsem odložila na stůl naproti posteli, k ní jsem přidala mnohem menší knížku – deník, zápisník nebo něco jako skicák, vlastně asi všechno dohromady- a také jedno album a skupinu zarámovaných fotek, které byly zabalené v tričkách, aby se nerozbily. Na stole taky přistála druhá láhev asgardské, jídlo, které jsem si sebou vzala a mé doklady. Jedno z posledních, co jsem vytáhla, byla malá dřevěná krabička. Roztřásli se mi ruce, když jsem ji vytáhla z batohu. Chvěla jsem se, když jsem ji otevřela, prsten, který v ní byl, byl… Málem jsem upustila krabičku na zem, když jsem zahlédla barvu rubínů. Čekala jsem, že budou světle růžové, možná bílé, nebo oba prasklé… ale ony byly žluté… zlaté. Nikdy takové neměly být. Opřela jsem se o stůl jednou rukou a krabičku položila na knihu. Slzavý pohled mi sklouzl na zabalené rámečky zabalené v tričkách. Postupně jsem je rozbalila a položila na stůl.
*Je pravda, že mě aspoň po tom všem, co jsem opustila, zůstalo pár památek. Na rozdíl od nich jsem měla možnost zabalit si svých pět švestek…*
Rozechvěle jsem se zadívala na fotku, kde mě máma drží na rukou a mámu svírá v náručí táta. Na hlavě mám tu jeho odrbanou kšiltovku a není mi skoro vidět do tváře. Byla to jedna z posledních šťastných chvil, které jsem s nimi zažila. Další taková byla až jejich svatba před pár měsíci, na Asgardu, kde byl i Darius… Bylo to jedna z dalších fotek, mimo jiné i fotografie mého osminohého přítele Altira a také Enby, která se s ním pošťuchovala v ohradě.
*Může mi někdo říct, proč jsem si ty fotky brala sebou?! Proč jsem vůbec… vůbec zatraceně myslela, že mi pomůžou víc snést, co se stalo?!*
Nechala jsem ležet, co leželo na stole, a svalila jsem se vedle krosny.
„ Poštvala jsem i to poslední, co mi svěřila moje rodina… Jak vůbec kdy můžu být hodná Odinova kopí, když nejsem schopná ochránit ani mé nejbližší!“
Zaúpěla jsem do ticha pokoje a zalovila jsem opět v batohu. Povytahovala jsem zbytky svých osobních věcí, oblečení, které jsem si sebou zabalila, když jsem pod prsty ucítila list papíru, zmačkaného, umazaného, složeného. Něco takového jsem si sama nezabalila, vzhledem k tomu, že jsem byla nucená opustit vlastní domov do tří dnů a vzít si sebou všechno podstatné, důležité a co se vůbec dalo unést…
*Kovadlina nepřicházela v úvahu, ale stejně jsem sebou vzala několik rydel, drobných kladívek, základní runotepecké vybavení a pár dalších legrácek, které se můžou hodit, dají se zabalit a nezaberou tolik místa zrovna jako kovadlina a výheň… Jak to by se teď hodilo… *
Vytáhla jsem tedy všechno, co v krosně zůstalo, většina věcí tedy ležela na lůžku, krosna prázdná na zemi a já vedle ní se složeným listem. Z listu, když jsem ho rozdělávala, vypadl ještě jeden další, přehnutý, trochu pomačkaný, spadl vedle mě, ale v první chvíli jsem se zajímalo o ten … hlavní? Dá se říct.
Zůstala jsem sedět, omámená, sevřená bolestní a zármutkem. Měla jsem pravdu. Věděli to a lhali mi, aby mě tam odtud dostali.
Mrzí mě, že jsme byli trochu nepřívětivý… Tak takhle se dnes říká tomu, když vás někdo pro vaše dobro vyžene z domova? Pro mé dobro…
Ten poslední odstavec jsem četla snad třikrát než jsem, dokázala vůbec polknout a bohužel s tím přišly i slzy.
„Už musím jít, volají mě.....začíná to. Kdybychom se už neviděli.....dej na sebe pozor El.
Darius“
Palčivé, horké slzy, plné žalu a zloby. Sotva jsem byla schopná zvednout ten druhý složený list, vlastně fotku a rozdělat ji. Bylo to po … tom co mě jeden z těch římských bláznů, kteří nám vyhlásili válku, zabil, zmrzačil a poslal na několik měsíců mezi mrzáky. Dokonce i Loki se za tuhle věc přišel svým … svým nechutným způsobem omluvit. Ne že by to nějak náš vztah dokázalo vylepšit, když se přišel vysmát holce, která se nebyla schopná postavit na vlastní nohy. … po tom, co se Darius vrátil z výpravy, kdy hledali lék, který by byl schopen vyléčit takové trvalé zmrzačení božskou zbraní. Po tom, co jsem to zatracené křeslo rozsekala na cucky, když jsem se konečně sama postavila na vlastní nohy. Sevřel mě tehdy v náručí, snad jako by to bylo naposledy, co mě zvedl. A po tom, co ten moment Jolka zachytila, přišlo to moje osminohý hovádko Altir a kouslo Daria do ramene, takže mě pustil na zem. Díky Odinovi, nic se mi nestalo a Darius z toho vyšel jen z vytištěnými zuby…Byla to fotografie, kterou jsem po něm hodila, když přišel s tím, že je to všechno moje vina, rám do teď ležel roztříštěný v mém domě u vchodu, ani nevím, že jsem tam tu fotku už nezahlédla.
Schoulila jsem se do poněkud velkého klubka u kraje postele, neschopná něco dál dělat.

Svět se mi po nějaké době ztratil v dost nepříjemných snech, bloudění v mlhách, ve známém lese a přitom tak strašně jiném, temném, chladném a nepřístupném, jak jen severské lesy můžou být, s výkřiky bolesti a prosbami o pomoc, o záchranu. S tucty tváří, které se zjevily, hrůzou vykřikly a vzápětí zmizely v nedosažitelnosti. Bezmoc mě provázela i ve snech. A závan smrti s ní. Když padl Asgard, existují ještě Valkýry, které doprovodí mrtvé do Odinových hodovních síní? Nebo zůstanou jejich duše navždy bloudit po tomto světě?
Byla jsem mrtvá, krátce, ale byla, protože jsem ochránila život jednoho ze svých svěřenců a viděla jsem Valkýru, která si pro mě přišla… Viděla jsem, jak se Darius pokusil obětovat, aby to zastavil a aby mne přivedl zpět… sice upoutanou na křeslo, ale zpět. Co se teď děje s těmi, kteří nemohou projít dál, ale nemohou se už ani vrátit?

Probudila jsem se strhnutím, když mi hlava sklouzla z okraje postele, tělo celé strnulé, bolavé, bylo přítmí, zjevně jsem spala až do noci. Bylo nutné, abych se o sebe postarala, abych se postarala o své brnění, zbraně a věci uložila na jejich nové místo. Bylo nutné, abych tuhle neosobní místnost upravila alespoň trochu k obrazu svému, abych to tu mohla zvládat o trochu lépe. Nezáleželo mi na tom, že bylo šero, postupně jsem uklidila každou věc na své nové bydliště, fotografie jsem rozložila na stole, tu poslední jsem zaměnila za Enbu a Altira, sice do toho rámečku moc nezapadala, byla menší než původní, ale muselo to stačit. Tu jsem postavila k lůžku. Snad jako připomínku toho, kdo na ní byl, Darius, rozesmátý, já radostí bez sebe, i když pár vteřin po té mě hodil na zem a sám málem přišel o rameno.
Postupně jsem sundala své brnění, vyčistila každý jeho záhyb, promazala, kde bylo potřeba a stejně tak jsem to udělala i u svého štítu a kladiva. Vždy jsem je udržovala v naprostém pořádku a nehodlám to teď měnit. Uložila jsem je a vyrazila do sprchy, hodně horké, což mě o chvíli později fakt přešlo, když mi začala připomínat mé noční snění v mlhách, a raději jsem se umyla rychleji ve studenější. Než jsem se vrátila do pokoje, převlékla jsem se do části stejnokroje, který tu měla Dorma připravený, a do svého čistého spodního prádla. Pohled mi přejel po celé místnosti, sice jsem s tím nebyla úplně spokojená, do dřevěnokamenného domku, který mi patřil, to mělo fakt daleko, ale víc se s tím udělat asi nedalo. Možná ten pohled byl o něco delší, protože jsem se uvnitř odhodlávala k tomu, abych si znovu nasadila prsten, který jsem dnes ráno svlékla z prstu, aby naši neměli strach… Ten zlověstný prsten, který by měl mít rudé kameny, ale oba teď byly zlaté a strašidelné v kontextu, který to napovídalo. Jsou v zajetí? Nebo snad slouží pod vlivem něčeho mocnějšího než jsou oni? Jsou ale na živu, oba dva a snad tedy i Darius. A pokud jsou na živu a slouží tomu, co je dostalo… co mám dělat, abych je dostala zpět? Dívala jsem se na prsten, po kterém občas přejel blesk, jako by sjel po kovu, který vypadal jako zalitý sklem ( což tak není, ale magický efekt, který to vyzařuje, trochu šálí zrak). Dívala jsem se na kameny, které měli symbolizovat mé rodiče a přemýšlela jsem nad tím, co je na jejich prstenech vidět? Jeden rubín, krvavě rudý, jak to má být, a jeden zlatý kámen, který rubínovou červeň neviděl ani ve hvězdách? Prsteny musí existovat a oba je musí mít u sebe, protože jinak by magie selhala. Dokud jsme je nenavlékli všichni tři… kouzlo nemělo šanci pracovat správně… Ale teď? Tenhle efekt jsem nikdy nezamýšlela, vlastně při jejich tvorbě jsem ani… nemyslela, že se něco takového může stát, že stanou proti mně…
Zachvěla jsem se zimou, takže jsem nakonec zalehla do lůžka a zachumlala se do přikrývky, spánek naštěstí přišel velmi brzy. A tentokrát bezesný… Prázdný jako vylitý džbán…

To první ráno tady, byl trochu šok. Vážně jsem doufala, že to byl jenom krutý žert mé mysli, jen špatný sen, bohužel byla to realita. Probrala jsem se v pokoji, který byl až na pár osobních věcí, nejspíše stejný jako pokoje všech ostatních, na nějaké cizí základně, v neznámu kde. Odinovo kopí, které jsem měla přinést, bylo někde tady v útrobách téhle základny a já neměla nejmenší ponětí kde. Logicky musí být někde v těch… dvou procentech, které byla schopná Dorma ovládat… ale i tak to bylo dost místa, kde by mohlo být. Dokud je v bezpečí, musí mi to stačit, i když ten pocit, že bych ho raději měla pod osobním pohledem, když už nemůžu chránit svůj lid, byl dost .. nepříjemný. Znervózňovalo mě to o to víc, když jsem si musela připustit, že měl Anger pravdu. A ještě horší bylo, že to byla moje chyba, že se zvrtl můj vztek na Caliga. Na druhou stranu, stejně to neměnilo nic na tom, že už nemám důvod mu říct ani dobrý den.
Mou pozornost na chvíli upoutala fotka na stolku vedle postele. Z ní jsem pohledem doputovala až k prstenu na pravé ruce.
„ Zjistím jak vás z toho dostat. Jste na živu, takže musí být nějaké řešení!“
Zvedla jsem se z lůžka, převlékla jsem se do jednoho z dostupných stejnokrojů. Vzhledem k tomu, že jsme prozatím nedostali moc instrukcí, předpokládám, že si nás Dorma dokáže zavolat a ohlídat sama, takže snad proti udržování kondice nebude nic mít. Rozčesala jsem si vlasy, svázala je do copu a po krátké hygieně, jsem vyrazila. Chodbou na druhou stranu od pokojů, ať náhodou neruším případné spáče, jestli vůbec je přes dveře něco slyšet. Směřovala jsem si to tam, kde jsem už byla, kde to znám, i když to podivné cosi, co mi motalo hlavu, mě za chvíli nejspíše ztratilo. Nemám ráda, když se musím někoho doprošovat, přesto jsem Dormu poprosila, jestli by mi nevybrala vhodný okruh v otevřené části základny. Dobře jsem cestou pozorovala všechny změny, vše co se zvlnilo jen trochu jinak a trasu jsem se snažila zapamatovat. Večerní běh bude taky spíše jen orientační, ale doufám, že další a další už budou víc jisté než ty první. Nechci se spoléhat na techniku, ačkoliv je otázka, jak moc je vlastně vtělení Dormy technika a co už je za hranicí života.
Okruh jsem oběhla třikrát než jsem se vrátila zpět do pokoje, prošla jsem sprchou a převlékla se do čistých věcí, tentokrát do těch, co patří mě, modré tílko, černé kalhoty a pevné boty. Ze stolu jsem sebrala knihu a vyrazila jsem na snídani. Nikdy jsem nebyla moc vybíravá v jídle, takže jsem vzala první, co mi padlo pod ruku, kávu k tomu a usadila jsem se u stolu někde na okraji místnosti.

Pro případné pozorovatele: Kniha je vážně velmi stará, velká a popsaná pravděpodobně všem neznámým písmem. Asgardština se tu běžně nevyučuje a i když z ní vychází několik severských starých písem, jen velmi málo se dá z toho vypozorovat. Další změnou je to že je tu v modrém tílku, černých kalhotách a s vlasy svázanými do copu. Na pravé ruce má prsten z kovu, který se leskne stejně jako kladivo, které nosí na krku a které se zvětšuje. Druhý kov, který už někdo možná poznat může je Mithril, prsten je jím obtočený a do něj jsou zasazeny dva v tuhle chvíli zlaté kameny. Po neznámém kovu občas přejede záblesk, jako by byl kov zalitý ve skle a vše probíhalo pod ním, Celý prsten je popsaný runami, podobnými těm, které jsou na knize.