Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Noční Klub

Příspěvků: 401


Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Sheewa je offlineSheewa
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Sebastian Diente *Curran* je offline, naposledy online byla 05. července 2020 15:30Sebastian Diente *Curran*
 Postava Valentina Likhareva je offline, naposledy online byla 07. června 2020 23:09Valentina Likhareva
 Postava Adriana Divoká *Štěně* je offline, naposledy online byla 06. července 2020 9:50Adriana Divoká *Štěně*
 Postava Erast Inger *Třetí* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 10:58Erast Inger *Třetí*
 Postava Vítězslav "Lončák" Kříž je offline, naposledy online byla 05. července 2020 8:53Vítězslav "Lončák" Kříž
 Postava Richard Mrázek je offline, naposledy online byla 02. července 2020 19:48Richard Mrázek
 Postava Kateřina Křížková je offline, naposledy online byla 07. července 2020 1:25Kateřina Křížková
 Postava Jan Kameník je offline, naposledy online byla 05. července 2020 21:39Jan Kameník
 Postava Ilse "Pijavice" Gruber je offline, naposledy online byla 29. června 2020 11:50Ilse "Pijavice" Gruber
 Postava Libor Křižák je offline, naposledy online byla 06. července 2020 20:05Libor Křižák
 Postava Václav *V* Veselovský je offline, naposledy online byla 03. července 2020 12:00Václav *V* Veselovský
 
Vypravěč - 02. července 2020 10:16
024322de3a66c6c28ed7928eb9d9c0bc798.jpg

Kateřina Křížková

Září, Praha

[/center]

Poté, co jsi mu začala vyhrožovat, se nálada v místnosti změnila. Rozmetal na okamžik zavřel oči a ve světlém obličeji se mu objevil stín únavy, který nemohla překonat žádná délka spánku. Něco na něm na tebe působilo podivně, ať už to bylo zvláštní oblečení, či knírek, který se nenosil desítky let. Nakonec však oči opět otevřel a kolem nich se mu rozvinul vějířek vrásek. Usmál se.
"Omlouvám se, špatně jsem Vás odhadl. To se mi většinou nestává," řekl, jako by mimochodem, a srovnal si svrchník. "Pochopitelně máte otázky. My také. Navrhuji tedy, abychom si navzájem vyšli vstříc. Řeknu Vám všechno - ale ne tady. To by nebylo bezpečné."

Rozmetal se odmlčel a na chvilku se ponořil do myšlenek. Uvažoval, jak to udělat, aby ti mohl vše říct a přitom neohrozil bezpečnost Klubu. Nakonec se rozhodl zariskovat.
"Až budete mít ... čas," na rtech mu zahrál pobavený úsměv. "Navštivte mě na této adrese." S těmi slovy se mu v rukou objevil slonovinový kus papíru s ozdobným písmem, nesoucí informace o adrese jakéhosi Klubu.
"Na viděnou," rozloučil se poté a jak se objevil, tak zase odešel.

~ Později ~

Čas ubíhal. Rozmetal si zcela zjevně neuvědomil, že jako obyčejný člověk rozhodně nebudeš schopna podepsat na konci dne reverz, opatřená nepříjemnými vzpomínkami a jizvou. Léčba byl pomalý proces. Lékaři tě pravidelně navštěvovali, aby zkontrolovali, že rána nečervená a nehnisá. Sepse, říkali, to není žádná legrace. A u tebe reálná možnost. Nakonec, protože rána skutečně začala nebezpečně rudnout a zvyšovat teplotu okolní kůže, ti dokonce nasadili antibiotika. To byl dobrý tah, protože během pěti dnů, co jsi je brala, se ti udělalo podstatně lépe a rána se skutečně začala zacelovat. Když jsi opouštěla nemocnici, nebyla jsi zcela zdravá, to ani nebylo možné, ale rozhodně mimo nebezpečí. Dostala jsi doporučení navštívit psychologa a také upozornění, že musíš do tří dní informovat svého obvodního lékaře. Následující léčba už byla v jeho kompetenci.

Vrátila ses do práce. Nikdo z kolegů se tě na nic neptal, nejspíš se báli otevírat čerstvé rány. Studenti naopak nebyli informováni, neměli teda možnost pokoušet se něco vyštrachat. Zuzka byla tišší než obvykle, s modrozeleným kolem rozpínajícím se okolo levého oka, ale nechtěla o tom mluvit. Byla hlavně ráda, že se ti nic nestalo. S Rozmetalem se, pochopitelně, už nestýkala.
Konečně se objevil pátek. Když sis balila věci domů, vypadl ti odkusi z kabelky slonovinový papírek. Bylo na čase dozvědět se, co tohle všechno znamenalo.

Klub, do kterého tě Rozmetal poslal, byl naprosto a dokonale obyčejným klubem, kteržch byly v Praze přinejmenším desítky. Ušuntělá vývěsní tabule s jakýmsi nápisem, který rozmary počasi změnily na zcela nečitelný. Uvnitř bylo příjemné chladno.

"Hledáte někoho?" oslovila tě mladá žena s krátkými havraními vlasy. Světlé oči si tě pozorně prohlížely, zatímco pokračovala v čištění sklenic.

Obrázek

 
Richard Mrázek - 02. května 2020 20:56
polaroid24909.jpg

Kurva! píče! píče píče!
a fofrem pryč!



Kdybych patřil k internetové generaci, určitě bych prohlásil něco ve stylu OOF.
Jenže já k ní patřím přibližně stejně jako moj náklaďák do normálního provozu, takže jsem určitě oof neřekl. Místo toho jsem sebou plesknul na zem se slovy, a budu se citovat "Kurvapíča!"
a s tím jsem se zakutálel po střeše.
Hnedle na to jsem hodil voko na toho maňase nahoře, naneštěstí nevykouk, takže neviděl můj vztyčený a celkem křivý prostředníček!
" Kurva ten budu muset taky srovnat "
No, nevadí, když už mám ten prostředníček otočenej tak o 35° tak to bude jenom namožený, dám si na to zeleninku a vyseru se na to.
Enže, co teď? Kdyby to byla křížovka, tak nápověda bude "čínsky rozhledna"
hodím čumsem čumtam, a támhle žebřík.
Jop, co nevidím, žebřík!
no, takže mohl jsem si vybrat, buď po něm slezu jakožto debil, nebo z něj spadnu, ale tady nahoře se mi fakt zůstavat nechce. Takže, fofrem k němu celkem namoženou chůzí, jako kdyby někdo vypadl z okna, a pak po něm dolů.
A kdyby mi chtěl někdo říct že jsem to určitě nemohl rozchodit tak rychle, tak vám povím že bejt tohle nějakej dračák, tak jsem hodil 89 na procentce. Mezitím co vám tohle vyprávím jsem ale už dole mezi lidma co začli řešit že někdo vypadl z okna, jop, lidi si tohohle občas fakt všimnou.
Je na čase začít svojí uměleckou kariéru na novo.
"Uhněte točíme tu film!"
cywe jestli mi tohle sežerou tak jsou fakt Lameři, ale pojdme doufat že nikoho nepřekvapí jednooký popálený údržbář se zlomeným prstem. I když mohl by to bejt fakt dobrej film, Zombie na útěku!
Každopádně si to šinu k exitu... Jasně že ne k hlavnímu, ani ne k vedlejšímu ale přímo na druhou stranu, tam je takovej srázek a cestička pryč. Takže do podchodu a fofrem do píče.
Tam zas čumendujou záchranáři co nejspíš zjištujou co se stalo že je venku takovej shluk.
neva, projdu okolo rychlým krokem abych nebyl super nápadnej, a fofrem ke srázu dolů.
On to teda uplně sráz dolu není, ale je tam taková pěší cesta směrem ke stadionu, tam dole vždycky stávaly tága, sjedu domu vezmu náklaďák, a zmiznu do píče. Respektive, doufám že tam tágo bude jinak nev... sem kretén nebo co?
Vytáhnu z kapsičky telefen, a zjisšutju že je odřenej jak kdybych s ním skočil z vokna.
"Kurva nechcete mi přestat ničit ty telefony už?! mám ještě jeden rezervní ale už mi fakt docházej!" a rychle vytočím kontakt "tágo ústí"
Ne není to nějakej dobrej kamarád, ale ústředna pro taxíky.
"Brej den, potřeboval bych taxíka, ke stadionu...uhh zimnímu! ale ať je tam fofrem, platím premium.
No a to bejvávala vždycky finta, platit premium, stojí to o dvoukilo víc ale je to fofroň, mezitím jsem už dávno u mateřský školky, takže ještě trochu a budu u taxíka.

Můj plán je následující, dojet taxíkem k domu, očíhnout to tam, sebrat náhradní klíče a zlatou rezervu, jestli mi jí nelohli, pár hadrů, nějakej proviant, a pak k odstavenýmu náklaďáku, a fofrem do píče se schovat. Jdou po mě různý individua, takže jedinej flek kterej pro mě bude bezpečnej, je někde na samotě, a já mám jeden flek vyhlídnutej. všechno to stojí zatím ale na tom jestli dojdu k tomu tágu, a jestli tam na mě počká těch tak deset minut než se tam dopajdam...estli tam tou dobou teda už bude.
 
Vypravěč - 28. listopadu 2019 18:21
024322de3a66c6c28ed7928eb9d9c0bc798.jpg

Valentina Likhareva

Brno, Září, večeře u známého mafiána



Snídaně příjemně uběhla aniž by se vám povedlo vyvolat mezinárodní konflikt, ačkoliv Anastasiya vás celou dobu častovala rozčilenými pohledy. Vážně měla oči stejné jako její otec, Ivan Sergejevič, šedivé, které většinu času zářily jako dvě hvězdy na noční obloze. Dimitrij, tvůj bývalý šéf, také svým způsobem mafián, minimálně ale vůdce drogového kartelu a vymahačské firmy, ho s tebou poslal jako ochranu. Normálně by poslal Alexeje, ale jelikož se jednalo o tvého bývalého, nikdo by s takovým spojenectvím nesouhlasil.

Muž, za kterým jste se chystali, byl více než nebezpečný. Kdyby nešlo o nalezení tvého otce, nejspíš bys od celé té věci dala ruce pryč, protože se po povrchem skrývalo cosi prohnilého. Nevěděla jsi přesně co, ale bolel tě žaludek, jen jsi na to pomyslela.
No, ale nejsi žádná křehotina, aby ses lekla a utekla. Zvlášť teď, když už máš konečně šanci doopravdy se něco dozvědět.

Po obligátním nákupu oblečení a dlouhém nudném dni, kdy jste zalezlí v Ivanově vile čekali jako v noře konečně nadešel ten Večer, s velkým V. Ať už se mělo stát cokoliv, tato schůzka byl zlatý hřeb tvého pátrání. Ne, že bys toho zatím moc věděla - krom toho, že dlužil peníze, na koho se podíval a zjevně se zapletl s těmi nesprávnými lidmi. Na to měl ostatně talent.

The Macabre byl velmi vážený, drahý podnik, kam chodila jenom ta největší smetánka. A přece tam Ivan Sergejevič, nyní oblečený v dobře padnoucím černém obleku s červenou košilí, ke které přidal černou kravatu, nevypadal jako bolavý palec. Vlastně docela zapadal s tmavý loknami staženými do pevného uzlu. Tak jsi ho ještě neviděla - obvykle chodil kolem v džínách s vlasy rozcuchanými jako ptačí hnízdo.
Podnik sám vypadal podobně nazdobeně. Nepřirozené, bylo první slovo, které přišlo na mysl. Uvnitř příšerná tma, jako kdyby někdo rozhodl, že se bude svítit pouze svícemi, ačkoliv světla normálně svítila. Byla však tlumena tlustými tmavými lustry, tak, aby se zdálo, že jste vstoupili do kobky. Stoly byly z mohutného pozlaceného kovu se stejně kovovými židlemi. Nic z toho nevypadalo pohodlně, nejspíš jakýsi modernistický styl? Nebo prostě krutý vtip majitele.

Majitele, který vás nechal uvést do svého soukromého salonku, kde probíhaly všechny důležité obchodní schůzky. Andrey Strelkov, který své jméno zcela neironicky skutečně psal s Y, na první pohled vypadal jako každý jiný muž v jeho věku. Prošedivělý ježek, vrásčitá pleť a už dopředu podrážděný výraz.
Věděl, že oba mluvíte rusky, neobtěžoval se tedy vůbec přecházet do češtiny. Místo toho vás pohybem ruky vyzval, abyste se posadili do podstatě pohodlnějších červených křesel naproti jeho křeslu, kde rozvalený kouřil cigaretu. Místnost to byla malá s cihlovými zdmi ověšenými fotkami s různými významnými osobnostmi - většinu jste poznávali, ačkoliv na jména byste si asi nevzpomněli - a tatíčkem Putinem.

"Ivan. Tebe už jsem tu dlouho neviděl." podotkl Strelkov, aniž by ti věnoval jediný pohled. "Jdeš si pro kšeft?"
"Vlastně... Tady Valentina se chtěla na něco zeptat. Pane." Ivan měl ze Strelka očividně strach. Staršího muže to pobavilo a blýskl na vás zuby. "Ach. Tak Valentina. A copak by chtěla ta naše Valentina?" podíval se přímo na tebe. "Hledáš snad práci, prdelko?"
 
Jan Kameník - 24. října 2019 20:55
dante_dmc_5_cosplay_by_gnefilimd6dgmor63483175.jpg

Děda a statek, supertajná cool pevnost!


Štěně

Nakonec se nám povedlo nakoupit vše potřebné....možná i nepotřebné, ale pro případ....ani nevím který, asi kdybych tam měl ztvrdnout minimálně měsíc, soudě podle litrů vody, jsme vyrazili dál. Cesta byla rychlá a tichá. Žádná zbytečná konverzace. Žádné další vyptávání. Nic. Půl cesty jsem prospal, druhou byl ponořen v myšlenkách. Začínám si připadat jako idiot. Nic o ní nevím, ani kam a za kým mě veze. A já si spokojeně jedu s ní dál v autě. Říkala sice podivné věci o tom, že mi urve pytel nebo že....co vlastně říkala? Už ani nevím. Že bych se ji pokusil zdrhnout? Kam bych ale šel? Bez peněz, občanky, mobilu a lidí, kteří by mi z týhle prdele pomohli? Mafiány neznám žádné, že bych si u nich udělal nové doklady. Na policii nemůžu, bo mě vrátí zpátky domů a tam by si mě našel ten magor. "TeĎ mě tak napadá..." odmlčel jsem se na chvíli, abych si byl jist, že mám její pozornost. "Co moje rodina? Nepůjde ten maník po nich, aby se dostal ke mě?" zeptal jsem se Adriany. To by bylo docela dost na hovno totiž.

Když jsme konečně přijeli na místo, přivítal nás starej, rozpadající se statek. "To je ono?" zeptal jsem se, když se ven vyšoural zamračenej děda. Starej barák, starej děda a tady budem v bezpečí. Je fakt, že tu by jeden asi nehledal, ale i tak je to tu divné. Hlavně ten dědek. Něco mi na něm nesedí. Možná to jak je nabušený? Vždyť vypadá, že se rozpadne sotva vezme činku. "No jo...pecka," pokýval jsem hlavou, když nás děda ujistil, že se tady s moderními bambitkami nedostanou. Ty zdi vypadají, že bych je prorazil hlavou. Nedejbože že by někdo na tuhle barabiznu vytáhl s tankem.
"Vzhůru do pevnosti," řekl jsem polohlasně směrem k Adrianě a vzal nějaké věci z auta.
 
Vypravěč - 07. září 2019 15:41
024322de3a66c6c28ed7928eb9d9c0bc798.jpg

Štěně a Jan



Cesta do Tesca byla vyčerpávající. I když to bylo jen několik minut ztraceného času, vzhledem k okolnostem to vypadalo spíš jako dlouhé měsíce, během kterých jste ten prokletý obchod nemohli opustit.

To však byla minulost. V tuhle chvíli jste po několika hodinové jízdě se zásobami všeho, co by se mohlo hodit (včetně několik litrů pitné vody pro případ, že by Medard patřil k tomu druhu vlkodlaků, kteří se starají o hygienu pouze ve zvířecí formě a nemají funkční koupelnu), vystupovali na statku. Byl to jeden ze starších, nepříliš opravovaných statků, tři domy do čtverce spojeny velkou bránou, s popadanou omítkou. Okna byla dřevěná, otřískaná a celkově se zdálo, že dům chátral společně s majitelem.
Ten se vynořil jen několik sekund poté, co jste vypnuli motor, bezpochyby protože vás slyšel již z dálky.

Medard byl vysoký svalnatý muž se stříbrnými vlasy a plnovousem. Jeho obličej byl ošlehaný a v inteligentních očích bylo cosi zvířecího. Samozřejmě okamžitě poznal Adrianinu zvířecí stránku, jak jako ona dozajista poznala tu jeho, nicméně i Jan mohl cítit cosi nelidského.
Muž se ušklíbl, když vás uviděl a jeho stažené obočí se v zamračeném výrazu nepohnulo ani o píď. Popravdě řečeno, vypadal dost otráveně.

"Je mi jedno, kdo po vás jde. Čím míň toho vím, tím lépe. Ale jestli se někdo z těch zmetků dostane až sem, garantuji vám, že to je poslední věc, co jsem pro koho kdy udělal." upozornil vás nevrle, aniž by pozdravil. Po chvíli dodal poněkud zamyšleně, snad aby vás uklidnil: "Tenhle statek je skoro tak starý jako Rakousko-Uhersko. Patřil mému dědovi, který z prozíravosti zařídil, aby byl odolnější než kdejaká pevnost. Mohou nás obléhat, ale dovnitř se nedostanou ani s těmi svými moderními bambitkami. Tady jste v bezpečí."
 
Adriana Divoká *Štěně* - 25. srpna 2019 18:47
adrie28199952.jpg

Stále to je ještě sranda... prozatím


1.9. 2017, kdesi před Bruntálem v Tescu

Nebyl vůbec tak hloupý, jak bych od mladého kluka jeho věku čekala. A to jsem vážně ocenila. Nesnášela jsem, kdy si někteří floutci vydobývali své postavení vůči ženám o své nadřazenosti těmi nejnižšími způsoby existence primitivního druhu. Mezi což plácání po zadku a čučení na kozy jistě patřilo.

Při jeho slovech o tom, že jako žena bych na něj přeci před lidmi nekřičela jsem se jen krátce ušklíbla. Se značně sarkastickým podtónem.

“Tys ještě nikdy hysterku nepotkal?“ otázala jsem se téměř andělsky. Začít po něm ječet kvůli toho, že místo odtučněného mléka vzal to červené, plnotučné, by bylo téměř dokonalé k tomu být neviditelné. Chvíle pozornosti vystřídána plachými pohledy bokem a tajnou modlitbou za toho chudáka, co si nabrnkl semetriku.

Nechala jsem jej vybrat, co jej zaujalo a když se zdál být hotov, prošla jsem kolem něj a do vozíku hodila ještě trojici boxerek a pár ponožek. Pokud chce kdovíjak dlouhou dobu trávit v jednom oblečení, to je jeho rozhodnutí, ale spoďáry si měnit bude, pokud u toho mám být. Nevím, kdo by to pak čichal.

Aniž bych se vyjádřila k jeho slovům, tak jsem zamířila ke kosmetice a vybrala jsem mu sprchový gel, deodorant, zubní kartáček a parfém dle mých preferencí oblíbených značek. Nikdy jsem nebyla zastánce názoru, že chlap by měl sedět i na fotce, ba naopak. Na mužích jsem oceňovala vůni, kdybych chtěla opici, můžu navštívit prales.

“A teď můžeme vzít ten zbytek jídla a zastřelit Tě až v lese,“ pronesla jsem s úsměvem, zatímco jsem se mu opět zaklesla do rámě a nechala jej tlačit vozík směrem k potravinám.
 
Vypravěč - 11. srpna 2019 11:24
024322de3a66c6c28ed7928eb9d9c0bc798.jpg

Richard a Václav


Člověk by si skoro myslel, že už toho dobrodružství bylo za 24 hodin dost. Na to, že jsi jenom chtěl převodovku a najednou si se stal přímým účastníkem války nadpřirozených gangů, v tom je jisté umění. Bohužel, situace se nevyjasnila a nezdálo se, že by se měla vyjasnit někdy brzy.

Tak tedy, skočil jsi z okna. V, na druhou stranu, z okna neskočil a musel tak celou nemocnici obcházet, měl jsi poměrně slušnou šanci, že se ti povede utéct. Alea iacta est (80)

Když jsi dopadl na střechu budovy, ukázalo se, že jsi měl neuvěřitelné štěstí a kromě několika modřin a snad naražených žeber, jsi naprosto v pořádku. Tvé druhé, veliké štěstí bylo, že se na střechu dalo dostat nejen vnitřkem, ale i z venku, protože právě budova, na kterou jsi dopadl, vlastnila žebřík.

a jdeme házet
 
Jan Kameník - 03. července 2019 16:18
dante_dmc_5_cosplay_by_gnefilimd6dgmor63483175.jpg

Jdeme nakupovat, což o to, že po nás jde vrah




1.9. 2017, kdesi před Bruntálem v Tescu

Při tom jejím varování o ustřelených kulkách se má ruka jen těsně zastavila od zmíněného místa. V mé hlavě se najednou rozjelo rychlé hlasování a vyhrál názor, že by přeci nezastřelila svého svědka, ale radši neplácej. Proto jsem jen lehce vsunul ruku do její zadní kapsy. "Přece bys tu po mě nekřičela před všemi těmi lidmi," zazubil jsem se zatím co jsme procházeli kolem různých regálů s různými věcmi. Ačkoli nerad, nakonec jsem tu ruku z její kapsy vytáhnout musel. Košile se blbě prohlíží jednou rukou. Nakonec jsem si vybral jednoduchý šedý nátělník a károvanou červenočernou košili s dlouhým rukávem.
"Ještě cigára a semtex a jsem spokojen. Pak mě klidně zastřel," otočil jsem se na svůj doprovod. Doufám, že pochopila, že to poslední myslím s vtipem.
 
Adriana Divoká *Štěně* - 05. června 2019 11:36
adrie28199952.jpg

Jdeme nakupovat, což o to, že po nás jde vrah


1.9. 2017, kdesi před Bruntálem v Tescu

Krátce, ale vědoucně jsem se na něho zahleděla. Chápala jsem, že člověk neví, jestli je rád, že to byla pouze náhoda. Náhodou se mu zničil život, náhodou tam byl ve chvíli, kdy neměl a náhodou, na něm vůbec nezáleží.

Poslouchala jsem ho, jakoby vyprávěl děj nějakého filmu. S milým zaujetím, ale bez valného zájmu. Aspoň naoko. Naopak mne ty události zajímaly velmi, a proto jsem možná byla zklamaná, že vlastně nic nevěděl.

Je zvláštní, kolikrát lidé používají spojení „jedná se o otázku života a smrti“. Obslužte mě první..nemohu čekat… spěchám. Tisíce malicherných důvodů, a když jedinkrát někdo to myslí smrtelně vážně, nikdo ho vážně nebere.

Krátce jsem se pousmála, zatímco Jan řešil, co byla vlastně špatně na autě. Pro mě by byl špatně jen smrad, nesnažila bych se přijít na to odkud jde, na to jsem měla jiné lidi.

Na jeho otázku jsem se krátce zamyslela. Věděla jsem víc než policie, ale stále jsem vlastně nevěděla vůbec nic. Neměla jsem ani moc času seznámit se s celým případem bratrů Balanchukových. Nevěděla jsem o nich nic já, z Janova svědectví toho zatím moc nevypadlo, ale měla jsem ještě šanci zkusit to znovu později, možná si ještě na něco vzpomene. Nebo mu alkohol rozváže jazyk. Jediné, co jsem měla, byl popis střelce, ale díky mým smyslům jsem jej stejně dokázala popsat lépe nežli můj svědek.

“Dál si uděláme menší dovolenou. Půjdeme nakoupit a pojedeme na pár dní na čerstvý vzduch. Tam bys měl být v bezpečí a já počkám na instrukce, co dál. Jsem jen malá ryba ve velkém rybníce,“ mrkla jsem na něj a vešla dovnitř obchodu. Krátce mě zaskočila jeho náhlá přítulnost.

“Zlato mi říkat můžeš, ale jestli mě plácneš po zadku jak nějakou ovci, tak Ti ustřelím koule,“ krátce jsem se zasmála, stále stejně blízko k němu. Těžko říci, jestli to byl vtip nebo spíše výhrůžka. Bude už jen na něm, bude-li to chtít zjistit.

S vozíkem jsem zamířila prvně mezi oblečení, většina těchto supermarketů byla poskládána velmi podobně.

“Měl by sis něco vybrat na sebe, zkus ale nemít tendence to zkoušet, víš, že spěcháme, kocourku,.
 
Vypravěč - 31. května 2019 11:10
024322de3a66c6c28ed7928eb9d9c0bc798.jpg

Kateřina

+ Rozmetal

To už bylo trochu horší, protože se ti povedlo nachytat Rozmetala při lži. Blonďák se však zjevně ani nezastyděl, jakkoliv jeho úsměv ztratil něco z pozlátka, kterým se na tebe pokoušel zapůsobit. Povzdechl si.
"Dobře, tak nejsem tak úplně od policie." přiznal po chvilce přemýšlení, jak se k té situaci postavit. Už dopředu věděl, že to nedopadne dobře, ale co mohl ztratit? "Ale na tom případu skutečně dělám. No, abych odpověděl na vaši otázku - o co jde ve skutečnosti tak úplně nevíme. Jen, že se nám po Praze potuluje satanistická sekta, která bohužel podle všeho na něco doopravdy kápla. Vážně to byly děti?" zeptal se vážně, skoro jako kdyby s tebou smlouval.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 1.1415450572968 sekund

na začátek stránky