Hostina jako pro krále...

Spousta trpaslíků

"Hm, jo...," Zamyšleně se podrbu na své vousaté chloubě, počty nikdy nebyly moje silná stránka. Chtít přesný počet trpasličí populace v naší oblasti je tedy krapet nadtrpasličí přání. "Možná plus mínus ještě nějaký ten trpaslík navíc tam bude, ale jinak to myslím sedí." Potvrdím sestřinu výpověď. Ačkoliv pohledem dám jasně najevo, že žádné bližší podrobnosti o naší rodině již nemá říkat. Vyjma tedy tetičky. Její polohu prozradíme každému potenciálnímu nepříteli všech trpaslíků. Šance, že se jí zbavíme je víceméně nulová, ale kromě tetičky i naděje umírá jako poslední...

Sakra ségra, to chceš naší cestu sabotovat hned při první otázce, jak jsme se to dozvěděli? Zatracený trpaslice, měl jsem ji nechat někde v půlce cesty.... "Ehhh, mno přece od... otce." V očích mi ale záhy svitne nápad. Vylhat si historku, které uvěří, protože není důvod proč by nevěřili.
"Ano... Otec jednou přišel zamnou do kovárny a řekl - Synu, král jde dobýt zpět horu. Já jít nemůžu, někdo musí hlídat naší nejlepší, nejkvalitnější kovárnu s úchvatnými cenami... a moji ženu. - Pak bylo chvíli ticho, skoro to vypadalo jako kdyby se snažil udržet slzy na krajíčku..." Se zápalem to popisuji, jako kdyby se to stalo včera. Dokonce napodobuji otcův hlas, abych tomu dodal potřebnou šťávu. "A pak konečně řekl. - Ale ty, Edsele, půjdeš mým jménem a budeš dělat naší rodině čest. Jsem...- teda chci říct- jseš nejlepší, můj synu.- Pak mě uchopil za rameno a dal mi do ruky svoji sekeru... " Vytáhl jsem ji a ukázal trpaslíkům, klidně jim ji i podám, aby se na ní mohli podívat zblízka. "A tak jsem se sem se svoji sestrou dostal." Pokrčím rameny s hrdým pohledem reprezentanta z vesničky Hagaš.

"Vy... Fusy pryč od moji ségry!" Výhružně pohrozím kuřecím stehnem, když jakým si zázrakem uslyším, co v tom humbuku říkal jeden z mladších trpaslíků. Zapsat si do deníčku, že jsem ubránil čest mé sestry, což potom zmíním rodičům až se budu vracet jako drakobijcí legenda. Každopádně to je tak asi všechno, co jsem k nastálé situaci ochoten udělat. Jsem příliš unavený, líny a zaneprázdněn oním stehýnkem, abych se zvedl a snažil se trochu víc. Řekněme, že jim dávám šanci zachránit si život. Pokud nepřestanou... Asi s tím nic moc dneska neudělám, ale zítra! Joo, zítra budou litovat, že se netřásli pod mým pečeným kuřetem.

A tak začalo být konečně trochu živo v této hospůdce. Ačkoliv je stále příliš neznám, vypadají jako přátelská tlupa, s kterou nebude na škodu chvíli držet krok. A co si budeme, je to rozhodně lepší, než být zase sám terorizován Shivou a jejím zcela jistě začarovaným lukem. Nejprve bylo ale nutné přespat v hospodě. Do postele jsem šel asi jako jeden z posledních, jelikož jsem tak trochu už usnul u stolu s korbelem piva v ruce a kousky masa a chleba kolem vousů. Naneštěstí, Shiva mě pořádně liskla po ksichtě se slovy, abych se třeba i přesunul do postele, kterou jsem si zaplatil. Nebýt této logické myšlenky, tak bych i ironicky dodal - Jak já tu sestru mám strašně rád. Ale vzbudit mě mohla krapet šetrněji...

Budeme pokračovat novoroční pauza.

Nad poznámkou Kiliho a Filiho, jsem radji odvrátila pohled, protože jinak bych je musela přetáhnout. Nejsem nerudná. Nejsem. Jenom ti dva se …
„ Z toho si nic nedělej… děti se ještě neumí krotit…“
Naklonila jsem se k Shivě.
„ Jmenuji se Alviara.“
Natáhla jsem k ní přátelsky ruku a usadila jsem se u stolu, dost blízko k ní. Odepla jsem zbraně, opřela jsem je o stěnu a natáhla jsem se po korbelu. Zábava se celkem rozjela, ovšem někdy k jedenácté jsem se nakonec vzdálila i já. Čeká nás dlouhá cesta a tohle je naposled na pěkně dlouhou dobu, co si budeme moct užít postele, takže já toho míním dostatečně využít. Navíc… ráda bych se vyhnula nějakému takovému incidentu, jak se tu udál včera, ještě teď mě bolí vlasy…
Zalehla jsem a brzy jsem se vydala do říše snů, abych ráno mohla vstanout nějak rozumně bez buzení a v klidu se nasnídat, než budeme muset opět vyrazit na cestu.

Pakt a sdružování se

V podstatě všichni

Nedalo mi to a musela jsem se stále usmívat, jak kdybych se zkouřila tátovým obsahem dýmky. Vím o čem mluvím.
Převážně za to mohl fakt, že jsem seděla s bratrem u stolu s Thorinem. Pořád jsem to úplně nezpracovala. A co víc, náš král nebyl proti, abychom se k nim přidali.
Zvolejte třikrát hurá!
Držela jsem před sebou v obou dlaních svůj korbel jako jakousi formu štítu, nebyla jsem si úplně jistá v kramflecích před tolika cizími trpaslíky, jež se měli stát součástí mýho života po nejbližší časový úsek, jinými slovy od teď na Odin ví jakou dobu. Možná už navždy.

Krátce po představení všech přítomných se konverzace docela rozproudila.
"No, krom naší rodiny, což čítá 5 členů, a když teda nepřijede tetička, tak žádní. Ale v blízké vesnici sídlí otcovi známí, a asi tři hodiny vzdálené městečko zase čítá matčinu rodinu. V tom městě jsou tak dohromady dvě rodiny trpaslíků." Mrkla jsem na Edsela. Nevyprávím zbytečně moc?

Na další otázku jsem zahanbeně mrkla po ostatních u stolu, ale i na tu jsem odpověděla.
"Ehm, no... víte... já to vypozorovala na chování Edsela, a pak otce a Azima, to je náš starší bratr, jak si o tom povídají" kývla jsem bradou na bratra. "Ale Edsel to měl přímo od...?" nechala jsem otázku otevřenou, aby i Edsel mohl přispět svou osobností. Co na tom, že jsem špízlovala za bukem.
Než jsem ale stačila něco říct na tu poznámku o dětech, tak se ozvali dva, evidentně dosavadně nejmladší členové skupiny, jejichž věta na můj zevnějšek ve mně vyvolala rozpaky a já cítila, jak mi zahořely tváře. Zarděla jsem se a sklopila pohled do korbelu. Už tam skoro nic nebylo.
Naneštěstí se to už k nám sunulo, a i já si mohla posloužit, aniž bych někomu šlohla korbel, nad kterým slintal pěknou dobu.
A debata se rozproudila, což mi vůbec nevadilo. Všichni se zdáli být přátelští.
Do postele jsem odcházela spolu s posledními přeživšími té hostiny, co tomu předcházelo.

Hmmch zase jsme nějak upadli v zapomnění, jak to s vámi vypadá přátelé?

U Skákavého poníka
Gandalf, Bilbo, Alviara, Shiva, Edsel a 13 trpaslíků

Thorin se mírně zamračil na Edsela i Shivu, chvíli si je měřil pohledem a pak slétl očima k Balinovi.
"Možná máš pravdu Baline, ale nejsme v rozpoložení, kdy bychom mohli příliš plýtvat časem, to víš."
Odvětil mírněji, ale stále nijak nadšeně. Znovu věnoval další pohled novým trpaličím tvářím, jako by je hodnotil a chvíli přemýšlel.
"Jsou to trpaslíci, pokud se budou chtít k naší věci přidat, nebudu jim bránit. Seznam je s riziky Baline. Pokud na to nemaj, pošli je domů."
Rozhodl nakonec Thorin a zamířil k hostinskému také. Bylo vidět, že jeho další slova a žádosti musí mírnit Gandalf se svým přirozeným šarmem a Bilbo, který vesele pocucával své pivo, byl také možná jedním z uklidňujících prostředků.
"Jistě madam."
Kývl hostinský a podal ti klíč, sice bylo vidět, že je nesvůj s další noci s tolika trpaslíky pod svou střechou, ale snažil se to brát sportovně. Nejspíše nezapomněl na to, že jej Balin posledně nemálo odškodnil, i když by byl div, kdyby už stihnul drahokamy prodat.
My si mezitím sesedli kolem nových dvou tváří.
"A kolik je v té vaší Hagaši trpaslíků?"
Zajímal se rozložitý Bombur, se kterým lavice zavrzala a prohnula se.
"To je docela mimo naše běžné domoviny, jak jste se o naší výpravě dozvěděli?"
Zajímal se trochu podezíravě Glóin urostlý trpaslík s rezatými vousy.
"Pchach hlavně, jak ví do čeho jdou jsou to ještě děti. A pár jich už sebou máme."
Zašklebil se Dwalin největší a nejsvalnatější z trpaslíků, který poukázal na Filiho a Kiliho.
"Hele my nejsme žádné děti jasný!"
Začal se hned čílit právě Fili.
"Ale je docela pěkná co? Myslíš, že bude taky tak nerudná, jako Alviara?"
Pošeptal dost nahlas Fili Kilimu.
"Máte štěstí normálně bychom vás minuli přišli jste pozdě."
Upozorňoval Bofur. Celkově se rozproudila docela hojná debata kolem nových potencionálních členů výpravy a děvečka začala nosit korbely s pivem na stůl, protože nebylo třeba se ani ptát jestli budou trpaslíci chtít spláchnout něčím cestu. O půl hodiny později byly nejbližší stoly okolo kterých jste seděli už i obsypány jídlem, které si trpaslíci postupně namluvili.
Vysoký muž se špičatým kloboukem Gandalf posedával u výčepu s tím mladým hobitem a tiše si povídali. Thorin se vypařil do pokojů, jako první velice brzy až nezvykle brzy. Nejspíše neměl nejlepší náladu.

„ Pánové nevím co se dohadujete, vyhrála jsem já…“
Zašklebila jsem se na ty dva mladé hádající se bratry a uvázala jsem Milwu na volném místě. Odstrojila jsem ji, vysušila a teprve když dorazili i ostatní, vešla jsem do nám známé hospody. Pár lidí tu bylo a k mému překvapení tu seděli i dva trpaslíci. A co víc, jeden z nich byla trpaslice!
Trochu jsem se nad tím zarazila, když jsem ji tak viděla, jak klopí oči a na Thorina se skoro ani nepodívá. Asi je to fascinující, potkat ho. Ne tak jako pro mě, když jsem ho potkávala skoro celé dětství.
„ Neklop tak stydlivě svůj zrak, jinak ze své pouti neuvidíš víc než jen prašnou cestu.“
Pousmála jsem se na ní mile.
„ A vzhledem k tomu, že mužského pokolení je třikrát tolik, co ženského, asi bys nedělala nic jiného.“
Rozhlédla jsem se kolem, pak jsem zamířila rovnou za hospodským.
„ Dobrý den, jeden pokoj, večeři a ustájení pro jednoho poníka, prosím.“

Návštěva, na kterou nikdo nezapomene, doslova

Všichni

Za to vy jste nebyli vážení nikdy! shrnula jsem jeho rasu do jednoho a dál se s ním odmítala bavit.
Co má co trpaslíky urážet?
Otočila jsem se k němu na lavici zády a k sobě si přišoupla korbel, dál žužlala pivo, které mi teď už přestalo chutnat.

***

Zírala jsem už notnou dávku času do korbelu, ze kterého ubylo jen málo od chvíle, kdy jsme si vyslechli místního milého občana, zatímco jsem nepatrně pravou nohou kopala do nohy stolu abych na hladině mého piva vytvořila obyčejné vlnky.
Zavrzaly dveře, ozvaly se kroky a celý sál utichl podobně, jako když jsme přišli s Edselem takže hned na první dobrou mi to přišlo divný. Otočila jsem a spatřila delegaci trpaslíků, něco trochu menšího bez vousů (děcko?) a pak se přes dveře překutálelo něco, co na první pohled k týhle sebrance vůbec nepatřilo. Tím někým byl vysoký, hubený, ale zase ne moc, člověk v šedivém oblečení a klobouku, třímající dřevěnou hůl a ve tváři zašmušilý pohled.
Co tu chtějí? Taky jdou na výpravu?
Šokovaně jsem vytřeštila oči a snažila se probrat bratra z melancholie. Pravou rukou jsme několikrát máchla do prostoru, kde jsem si myslela, že se můj bratr nachází, ale když jsem už po několikáté chytila jen vzduch, raději jsem zvolila bezpečnější a taky účinnější způsob, aby začal vnímat. Na féra jsem ho i s doprovodným syčením pod stolem několikrát nakopla.
"E-, H-h-hej E- Hej, Edé..?"

***

Delegace si nás všimla, zatímco děcko a stařičký člověk s holí se bavili s hospodským, který nevěděl, která bije. (Což zbytek osazenstva taktéž netušilo a někteří se bonusově začali dusit hlty svého piva), vyrazili k nám, z očí jim až na jednoho koukala zvědavost. Ten jediný, který měl zvláštní oči a vlastně celý jeho pohled ve mně vyvolal pocit, že nám vidí až do žaludku a měří si nás, včetně našeho právě snězeného jídla.
Nervózně jsem se ošila, jako první přerušila oční kontakt a sklopila pohled do země. Co má za problém?
Na jeho otázku, kdo jsme, jsem neodpověděla, protože jsem ještě pořád nebyla schopná najít slova.
Vážně.
Trpaslíci.
A živí!
A ne jen pár a už vůbec ne nikdo z rodiny nebo obávaná tetička Truda. Nebo nějací tátovi kamarádi, kteří se u nás vylíhli dvakrát za celý můj život, přičemž hned na poprvé jsem tahala kačera a žvatlala sprosťárny, co mě Edsel za bukem naučil, a při jejich druhé návštěvě jsem se dozvěděla, jaká jsem bývala (a teď už nejsem?) roztomilá.
Tihle trapslíci a speciálně ten, co se tak zajímal o náš původ, žádné historky o našem dětství zcela určitě v pácu neměl.
Slova se ujal Edsel a za jeho přirovnání mé osoby ke klíštěti si vysloužil další kopanec, a při jeho určení sebe samého do pozice vedoucího téhle výpravy jsem musela odvrátit tvář a ušklíbnout se. Byl to však jen zlomek vteřiny, protože skupina trpaslíků si zasluhovala celou mou pozornost takže mého ušklíbnutí by si všiml jen ten, co by mě pozoroval celou tu dobu.
Jinak jsem s Edselem souhlasila a na tento důkaz jsem důležitě přikyvovala. Většina z nich si nás měřila zvídavým pohledem. Na rozdíl od nás byla tato skupinka mnohem lépe vyzbrojena a vypadali také, že se umí mnohem lépe ohánět svými zbraněmi. Přišla jsem si nepatřičně se svou krátkou dýkou.

***

Dopředu se prodral bílovlasý trpaslík s laskavýma očima a s klidným tónem hlasu, jako by se nechumelilo, se představil, mimo jiné představil i vrchního Mračouna.
U Durinovy helmy!
Thorin?!
Údivem jsem otevřela pusu a kmitla pohledem k Thorinovi a pak na bratra, pak k Thorinovi, Balinovi, znovu k Edovi, k Balinovi, k hospodskému a čert ví proč, i k tomu lidskému otrapovi, jestli to slyšel. Jestli to každý slyšel.
Tohle je Thorin?! Jako fakt král, Thorin?!
Mám se poklonit? Proč je jich tak málo? Je to přece král. Má armádu? Je armáda před hostincem? Dozvěděli se o nás? Přišli pro nás? Vezmou nás s sebou? Máme se teda uklonit? Fakt budeme součástí téhle výpravy? Proč nemá korunu? Jen tak tak jsem se udržela, abych se nezahihňala a nebo nepřevedla svoje myšlenky do řečených otázek, ačkoliv mi to celé přišlo tak absurdní a tak dramatické, že se mi koutky úst samovolně roztáhly do širokého úsměvu.
A až teď jsem si všimla i další trpaslice. Oči mi už musely svítit jako plameny mocného ohně, jak jsem hlatal všechno okolo. Vůbec jsem tomu nedokázala uvěřit.
Když mi po chvíli došlo, že takhle skáču pohledem na všechno a všechny okolo a k tomu mám otevřenou pusu, tak jsem fofrem sklapla zrudla a sešoupla se na lavici, pokud se budou chtít usadit, ať mě nemusí složitě obcházet. Balinovi jsem věnovala omluvný úsměv. Na krále jsem se ani neodvažovala podívat, i když jsem umírala zvědavostí, co si asi tak o nás myslí.

"Hagaš se nachází několik dní cesty v Minhiriathu, v blízkosti řeky Baranduin. Není to velká vesnice, ani nijak politicky nebo obchodně významná." upřesnila jsem, až mě překvapilo, jak moc strojeně jsem zněla.

A kde je koruna?

Zvědavě se podívám na značně staršího trpaslíka, který se prodral skrze skupinku jen aby pohotově pokáral... Thorina? Zamrkám jen abych si znovu a lépe prohlédl toho druhého trpaslíka. Hmf, rodiče museli být vlastenci až za hrob, když pojmenovali tohoto mrzouta po králi. To náš otec se neobtěžoval ani s nějakým popisem, když jsme po něm chtěli příběh. Prostě trpasličí král s korunou na hlavě. Ale bez Arcikamu, to ví přece každý... Z myšlenek na naše dětství s tatíkem mě vytrhne až trpaslík z bělavými vousy, který se rozhodne představit sebe a potažmo i svého druha.
"Vida... Takže sám král osobně." Kývnu hlavou, zatímco rukou ťuknu do Shivy a podívám se na ní pohledem, který jasně vyzařuje co si zrovna myslím. Ségra, co to je u Odina za blázny? Tohle že je prý Thorin? Ten Thorin?! Koukej taky něco říct!

"Eeh, z malé vesničky na jihu odsud. Škoda vůbec nějakých slov, Hagaš určitě neznáte, mistře Baline." Pokrčím rameny nad jednoduchým faktem. Hagaš holt není žádný Erebor. Ale možná ho se ségrou trochu proslavíme. Edsel a Shiva, šmakobijci z Hagaše! Mno, nemuseli byste mě dvakrát přemlouvat...