Cesta k Hůrce

„ Jestli tím bručounem myslíš Filiho, pak máš pravdu, Kili, jeden bručoun tu stačí.“
Bylo mi úplně jedno, jestli mě Thorin slyší nebo ne. Mrkla jsem na oba bratry s mírným úšklebkem. Ne, tohle jejich pošťuchování mě nepobouří. Pokud po mě nebudou házet kameny, smolné šišky, nebo mi jinak ubližovat…
Zaslechla jsem však Balina, který se nenápadně přiblížil k Thorinovi. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu a pobídla Milwu k nim.
„ Možná by nebyla od věci poslední klidná noc před tím, než nás budou čekat měsíce na cestách bez rozumného odpočinku.“
Srovnala jsem krok po Thorinově druhém boku. Mírně jsem se na něj usmála.
„ Vyprávěj Thorine… jaké to v Ereboru je?“

Přestřelka, snad jen slovní

Edsel

Bratr mě nasměroval k prázdnému stolu u stěny na druhé straně ode dveří, zatímco jsem se tiše dusila vzteky.
Pánové? Já ti předvedu páno-
Před námi přistálo pivo a i něco k snědku. Potěšeně jsem se usmála a hned hmátla skoro agresivně po korbelu a okamžitě začala pít.
"He tho vhýbornhý!" zahučela jsem do půlky prázdné nádoby pochvalu, ale to už byl hostinský pryč.

Postupně jsem se s Edselem prokousávali jídlem, pohledy ostatních, kteří k nám sem tam zabloudily jsem sice registrovala, ale nehodlala jsem jim věnovat více pozornosti, než jsem věnovala bramborám a masu, když nás něco, nebo spíš někdo vyrušil.
Otráveně jsem zvedla pohled k dotyčnému.
Byl jím muž ve středním věku, s jedním okem, přes to druhé měl pásku a tvářil se dost naštvaně.
Došlo pivo?
"Pardon?" podívala jsem se mu přímo do očí - ehm, oka - když začal blábolit něco o dalších problémech.
Otočila jsem se na bratra. "On nám vyhrožuje?" zasyčela jsem, ale tak, aby mě slyšel i nově příchozí, jež se ani nezeptal, zda si může sednout.
Další kouzelný typ, co vyhledává problémy. Bohužel, i těch bylo v Hagaši plno. Naštěstí se většinou jednalo o kupce, poutníky, cestovatele, takže dlouho vzduch neotravovali. Teď jsme tu ale my poutníci a pokud jsem si všimla, zatím jsme nic neprovedli. Teda krom toho, že jsme si dovolii koupit jídlo, což mu asi není po chuti. Zjevně už na něj zbyly jen zbytky.
Aby se něco nestalo tobě a nepřišel jsi i o druhý oko. Já jsem trpaslice, frajere. Mám blíž k peklu. Praxe by samozřejmě byla jiná. Záleželo by na tom, jestli se umí bránit a popřípadě jak dobře. Sice se s dýkou umím solidně ohánět, ale proti vycvičenému bojovníkovi bych toho asi moc nesvedla. Ještě že je tu Edsel. Dva s ním uděláme krátký proces, však brácha není žádný čajíček, ale pokud tu má někde svý kumpány, protože tyhle typy nedělají nic napůl, tak jsme v rejžičce a začnou lítat talíře.
Levou rukou jsem nenápadně hmátla pod stůl pro dýku, co jsem měla připevněnou k pasu, kdyby hošan startoval, pro luk bych určitě sáhnout nestihla. Nemluvě o tom že bych si pěkně rozbila nos, když bych se snažila ještě vyštrachat šípy.
Kde jsou vlastně moje šípy? Edsele, jestli jsi je zas někde nechal, nepřej si mě!

Příjemná vyjížďka

Pošťuchování a povídání si jednotlivých členů společnosti se zdálo být zdravé, alespoň se utuží vztahy. Zdá se, že i Gandalf si to myslel, vzhledem k jeho bezstarostnému pobrukování. Jediný, kdo byl, jako obvykle ve špatné náladě byl Thorin, který se nejspíše rozhodl uštvat naše poníky.
Nadšení z nového prostředí, které sdíleli naši nejmladší a hobit, bylo potěšující a hřejivé. Méně pak již místo, kam jsme se chystali je přivést. Čelit pár skřetům je jedna věc, ale drakovi? Mírně jsem se otřásl při vzpomínkách, na ten den. Thorin si toho byl moc dobře vědom. Pobídl jsem poníka, abych jej trošku dojel.
"|Vím, že nás tlačí čas Thorine, ale nemůžeme poníky příliš hnát, jestli je uštveme nikam se nedostaneme."
Pronesl jsem k němu a rozhlédl jsem se kolem.
"Navíc, jakmile mineme Hůrku čeká nás jen divočina, budeme se muset mít na pozoru."
Všichni dobře vím, že potulné tlupy skřetů, kteří se pohybují v okolí Mlžných hor nejsou nic neobvyklého. Ach, jak krásné kdysi Mlžné hory byly, když tam ještě vládli trpaslíci. Ale to vše je pryč, stejně, jako Erebor. Je nyní na nás, abychom jej získali zpět. Naše žalostně malá skupina. Nejsme žádná armáda, ale máme odhodlaná srdce, bude to stačit? To mé začínalo být už docela staré.

Na cestách

"Nech ji Fili. Jeden bručoun nám tu stačí."
Ohlédl jsem se na svého bratra. Má slova však byla dostatečně nahlas, aby to slyšela Alviara, ale dost potichu, aby minula Thorina, o to jsem opravdu nestál.
Cestou jsem se však rozhlížel, co všechno pěkného je tady kolem. Krajina i vše, co jsem za cestu z Modrých hor viděl, byla nová a fascinující. Přece jen je to něco jiného, než útroby hor a jejich pohoří.
"Myslíte, že budeme nakonec ještě jednou nocovat v Hůrce? Já vím, že jsme posledně neudělali úplně dobrý dojem...teda ne že by to byla naše vina."
Obrátil jsem se na některé další trpaslíky naší společnosti.
"Pivo tam neměli špatné a pak nás přece jen čeká dlouhá cesta."
Tak nějak jsem však tušil, že s Thorinovým tempem Hůrku mineme, ani se nenadějeme. Gandalf se zdál být v docela dobré náladě, alespoň někdo. Bombur a Bilbo si docela rozuměli, no jo žrout k žroutovi sedá zdá se.
"Ori co to tam pořád čmáráš?"
Stočil jsem pohled k jednomu z mladších členů naší společnosti, který měl snad skoro pořád nos zabořený v knize a něco do ní škrábal brkem.

Dlouhá cesta před námi

Ohlédla jsem se na Filiho, když si nedal pokoj a zašklebila jsem se na něj. Pak jsem si sáhla s potutelným úsměvem na hruď.
„ Hmmm pořád ještě jsem trpaslice… A na rozdíl od tebe, o mě už si aspoň v těch místech, kde jsem byla, povídají v dobrém…“
Pobídla jsem Milwu k mírnému klusu a nechala jsem nakvašeného Filiho někde za sebou. Jakmile Thorin zrychlil, úsměv mi opadl a raději jsem se tiše věnovala tomu, abych Milwu nesvedla někam do příkopy. Poslouchala jsem Gandalfa, jak si zvesela pobrukuju, ale že bych měla náladu se nějak přidat, to ne. Za to Bilbo, Fili a Kili, ti byli z téhle cesty úplně u vytržení. Jsem zvědavá, co řeknou na první déšť…Na to, až jim bude kručet v žaludku, protože se nám pro všechny neporadí sehnat jídlo… Je nás na takovou cestu opravdu hodně a je to opravdu velmi daleko. Ne všude bude možné zastavit se v hospodě a vyspat se ve vyhřáté posteli. Vlastně, brzy už ani ty hospody nebudou.

Slepá stopa v Hůrce

Edsel a Shiva

"Dobře nechám vám uchystat tedy pokoj, jídlo a pivo donesu za chvíli. Běžte se posadit pánové."
Poukázal rukou k volným stolům a ještě k vám slétl pohledem.
"Do Ereboru bych nechodil. Prý tam chrápe drak, co sežral před lety všechny trpaslíky, co tam sídlili. Fakt špatný nápad."
Zabručel pak už spíše pro sebe a zamířil do kuchyně.
Nijak neřešil, že by Shiva měla být žena, když mu to nikdo nevyvracel. Nedlouho po tom, co jste se usadili vám hostinský přinesl dva korbely piva a brambory na plátky s kusem vepřového. Konečně jste se mohli pořádně najíst. Jak už to však tak bývá, v žádné hospodě není dlouho klid. Zkoumavé a podezíravé pohledy, přítomných očí se nedaly necítit. Taky jste viděli, že některé věci jsou zde narychlo opravované, nebo uklizené. Zdá se, že nedávno se tu něco přihodilo.
"Další trpajzlíci."
Ozval se nízko položený hlas, který vás obešel ze strany a usadil se naproti vám. Byl to již starší jednooký muž s ne moc přátelským výrazem a upraveným vousem.

"Přišli jste dělat další potíže?"
Podíval se na vás pronikavým pohledem.
"Být vámi odejdu ještě dnes. Mohlo by se vám stát něco ošklivého."
Varoval vás polohlasně. Muž byl oděn do pohodlného nijak honosného, ale zase ani ne nuzného oděvu.

Velká cesta začíná

Gandalf, Bilbo a 14 trpaslíků

"Žádné druhé snídaně ani svačiny? Oč to je mi ale útrpný život."
Zalamentoval Bilbo zkoušeně.
"Z čeho ti trpaslíci vlastně žijou."
Mumlal si spíše pro sebe a hladil poníka po krku. Postupně jsem opustili Bralsko a nechali Kraj za sebou. Nejbližším bodem civilizace tak nyní byla Hůrka, ve které si ale nesmyslím, že by chtěl Thorin zastavovat po posledním incidentu, který se tam stal.
"Jakmile za sebou necháme Hůrku. Bude nás čekat již jen divočina delší kus cesty."
Ozval se Gandalfův zvučný hlas, který však na věci nic nezměnil. Zdálo se Bombur našel v Bilbovi pro množství jídel, na která jsou Hobiti zvyklí, jisté zalíbení a tedy i soucit nad tím, že při výpravě budete omezeni na zásobách.
"To, že kolují legendy a příběhy o trpaslicích, ještě neznamená, že jsi legenda ty Alviaro."
Zabručel trošku nakvašeně Fili. Bofur se tomu jen spokojeně smál. Gandalf vepředu si něco pobrukoval vesele pro sebe, což Thorina přimělo ještě zrychlit tempo a vzdálit se od až přespříliš veselého čaroděje.
"Dnes má zase velmi přívětivou náladu."
Zamumlal Nori, který jel poblíž mě.
"Je to tady úžasné nikdy jsem nebyl mimo kraje."
Rozhlížel se spokojeně Bilbo po všem okolo. Možná trošku připomínal nadšení z cesty, kterou projevovali Fili a Kili.

Není nad slepé stopy v Hůrce

Kolega trpaslík (Shiva)

Trpasličí výprava za trpasličí výpravou- Den 4.

Můj milý deníčku…

Asi umřu hlady... Takovou zoufalost jsem naposledy zažil, když jsem musel sedět celý den v kadiboudě, protože přišla teta Trudy. Dlouhý den... Každopádně, lov mi moc nešel. Z nouze jsem sežral motýla, který letěl kolem. Snad to neviděli oči té proklaté trpaslice. I když... Hádám, že ten její celodenní zlomyslný kukuč není náhoda. Ano ségra, všichni vidíme, že jsi dneska měla úspěšný lovecký den... Někdo tady má ego, jak vrata od kovárny. Co na to říct. Tahle sázka mi za to fakt nestála. Ale jsem trpaslík, přece zatnu zuby až do konce. Už jsme přeci skoro tam.

Jednou jsem slyšel, že hobiti, mají dvě snídaně. Kromě toho, že to je od mé paměti masochistický čin, který mě jen týrá v této chvíli. Nic lepšího jsem nikdy neslyšel! Vážně se nemůžu dočkat až si někdy sednu do jedné té jejich hospůdky a dám si tohle jídlo hned s nášupem.

Kruci… Proč vypadá Bucvalík tak chutně? Nepočítal jsem, že dojde k takové chvíli tak brzo, ale asi ho zatáhnu někam za strom a picnu ho klackem po hlavě. Sice jsem psal, že je na řadě kočka a potom Shiva… Ale kočky se bojím a Shiva má luk. Každopádně jedeme dle mapy stále za nosem, sice jsme párkrát zabloudili kvůli jedné nejmenované trpaslici, která si myslela, že umí číst v mapě lépe než já, ale teď už jdeme správně a snad na ně narazíme v Hůrce, co nejdříve.

...
Zrovna dopíšu poslední tečku na zádech zmiňovaného Bucvalíka, když v tom kopyty rytmické cválání ustane. Ještě chvíli po sobě kontroluji chyby, než mi tato navyklá maličkost začne vadit a já se konečně rozhlédnu, abych vynadal té posmívající se potvoře, že zase zdržuje. Překvapivě je ale popředu a uhání si to k vzdálené Hůrce, která je…
Konečně jsme tady! Probleskne mi hlavou, div nezačnu vděkem brečet, když spatřím čím dál jasnější světla z Hůrky. Byla to překvapivě dlouhá a strastiplná cesta, rozhodně delší, než jsem si v hlavě původně plánoval. Ovšem, co čekat, když na vás hned první den číhá jedna nesmírně otravná a výhružná trpaslice, která vám do několika měsíců plánovaného plánu hodí během vteřiny neplánované vidle a vy potom cestou dosti hladovíte kvůli jednomu zatajenému luku… Každopádně dneškem toto hladovění končí. Jsme v Hůrce, spatříme krále a já potom v jeho jménu naplním svoje břicho, protože hlady už šilhám. A to není dobré pro trpaslíka jako jsem já, takže snad bude něco pořádného.
Na nic jsem tedy nečekal a lenivého Bucvalíka jsem trochu povzbudil ať dožene Shivu a jejího Fergase. Koneckonců, mistr mapař musí jít vždy první…

„Eehm… My chceme jít dovnitř?“ Pronesu s tázavým zamrkáním po chvilce sledování zamračeného strážného, který stal u vrat, jež od pohledu žadonila o trochu promazání. Zdejší kovář na to asi hází bobek, ale hádám, že to je asi nějaký trik, jak si později více namastit kapsu. Nu snad to bude dříve, než to tady někomu spadne na hlavu. To by mohlo dosti pokazit den… Každopádně strážce nás během mžiku pustí, ještě u toho stihne zabručet pár slov, které moje očka radostně vykulí. Rozervaný pytel trpaslíků. To zní nadějně… Oblíznu si spokojeně rty, v břichu už mám pomalu motýlky, jak si představuji naše představení samotnému králi. Ovšem během chvíle tyto představy vymizí. Ještě stále se k tomu králi potřebujeme dostat. Fajn Edseli… Už jsme blízko, kam teď? Chvíli si prohlížím budovu od budovy. Žádná ovšem pro jakéhokoliv trpaslíka nevybočuje tolik z řady jako zdejší hostinec. Jestli někde jsou, pak jistě tam…

Po ustájení a menší úpravě, přece nebudu před ostatními s neupraveným vousem, jsme byli připravení vejít tam. Ještě jsem rychle pohlédl na Shivu, než jsem se rozhodl se vztyčenou bradou vejít před krále a dělat naší rodině čest… Ačkoliv ta o tom stále ještě neví…
No, bylo asi naivní myslet si, že i tohle půjde dle plánu. Ani nepřekročím práh dveří a jako první věc, které si všimnu je, že na mě lidi čumí, jak jsem zaseklý ve dveřích se svojí ségrou. „Nemyslíš si, že bych měl jít jako hlava této výpravy první? Koukej si dát zpátečku!“ Syknu na ní, zatímco se snažím i nadále vypadat reprezentativně. Ale to by nebylo naše dynamické duo, aby ani jeden neustoupil, a nakonec tam nevpadli jak… My… A v mé hlavě zní snad jediné: Celé hodiny cvičení nástupu před odrazem u řeky jsou v tahu!
Po trapné chvilce, kdy si řádně vypráším svoji nejlepší vest, dojdu k hospodskému, který bude nejlépe vědět, kde naleznout v tomto jistě obrovském místě naše budoucí přátele. Jistě tu bude mít nějaké speciální místo pro někoho jako je samotný Thorin. Jinak si ani totiž neumím vysvětlit, proč je nevidím ani neslyším… „Promiňte! Nebyla tady náhodou nějaká větší skupina trpaslíků? Rozhodně by je nešlo přehlédnout.“ Otážu se, snažíc se neznít jako kdybych byl nějaký ujetý trpaslík pronásledovatel.
„Cože??“ Vyhrknu ze sebe, když uslyším to zpropadený slovíčko pozdě. Jak pozdě? Jen beznadějně čelem narazím o bok pultu až se skoro otřese. Ani ten nadhozený vtip, že jsme se sestrou pánové trpaslíci, mi nepomáhá. „To se mi snad zdá…“ Řeknu si sám sobě, zatímco opřený hledím na zem a poslouchám Shivu, jak taky něco mumlá. Pravděpodobně něco na téma zklamáni tohoto věku. Představa, že stačil jeden den. Jeden den a mohl jsem se připojit k… Ani jídlo teď zadarmo nedostanu! Co teď?
Tázavě obrátím svůj pohled na Shivu, která jindy nešetří lokty, aby se ujmula slova, teď tahá za rukáv o moji pozornost. „Asi máš pravdu…“ Zrezignovaný ji přikývnu na tento plán. Ono, co jiného taky dělat? Po tmě by se stejně cestovat nemělo a naši poníci si zaslouží odpočinek, jeden doslova přežil masochtivého trpaslíka s kládou. Navíc, když je necháme pořádně odpočinout, mohli bychom zkusit nahodit rychlejší tempo a ony trpaslíky dohnat. Dvoudenní náskok není zase tak moc…
„Tak tedy nějaký skromný pokoj s dvěma lůžky. A pokud máte něco teplého na zub, tak tady s pánem trpaslíkem…“ Při této části lze vidět, že se snažím leč neúspěšně zachovat vážnou tvář… „Poprosíme dvě porce. I s pivem…“ Na pult mu vysypu obsah mého měšce. Mělo by to vyjít na všechno tohle… Ono, jak říkám, trochu jsem nepočítal, že budeme dva. Ale na jednu či dvě večeře mi to vyjít mělo, takže pro by to nestačilo na dalšího pána trpaslíka? Heheh, tohle se tě jen tak nepustí, ségra...

Cesta vdál

Ohlédla jsem se po hobitovi i po svém nezdárném mladém příteli a zavrtěla jsem hlavou. Ani jsem se nesnížila k tomu, abych se po něm ohnala.
„ Víš, já jsem už legenda. Ty k tomu máš ještě fakt dlouhou cestu.“
Ušklíbla jsem se na Filiho a podívala jsem se na pana Bilba.
„ Ne. Trpaslíci obvykle nevyskakují z děr ve skalách… Opravdu ne.“
Povzdechla jsem si tiše. Když se začali bavit o jídle, mírně mi poklesla brada.
„ Myslím, že budeme rádi, když budeme mít jedno jídlo denně. Na svačiny po obědě můžete, pane Bilbo, zapomenout.“
Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Takhle baculatý už se nevrátí. Jestli se vůbec vrátí. Ale za něj zodpovědná nejsem. Jsem zodpovědná za Filiho a Killiho. A Thorina. K poslednímu jmenovanému jsem těkla pohledem. Pak jsem pohled upřela znovu vpřed a tak nějak jsem se přestala věnovat hovořícím.

Slepá stopa v Hůrce

Bráška, štamgasti, hostinský a další děsně příjemní lidi

Zcela určitě jsme zabloudili. A když to říkám, já, trpaslice naprosto mimo mapy a četbě v nich, tak to je vážný. Nahodila jsem odsuzující pohled a celé dopoledne i odpoledne tento výraz házela po bratříčkovi, kdyby mu náhodou utekl hned napoprvé. Samozřejmě se to neobešlo bez komentování, menší sourozenecké slovní potyčky, kdy jsem mu zase připomněla, že nebýt mě, tak sedí doma na zadku a kouká na tetu Trudu, jak radostně ševelí na všechno, co se hejbne. Minimálně. I když bych si těžko dokázala představit si něco horšího, než je tahle miloučká zlatá tetička. Kdyby nám alespoň nosila sladkosti, když jsme byli malí. To bych ji možná i měla o trochu raději.

Ale konečně, konečně začalo se zrovna smrákat, takže jsem vesnici viděla o to raději, jsme se konečně dostali k Hůrce. Radostně jsem si poskočila v sedle a pobídla Fergase. Ten malý úsek jsme nechala bratra za sebou, než mě dohonil. V hlavě jsem si představovala všechny scénáře, jak tam vpadneme a přiťukneme si s králem na celou výpravu, ke které nás určitě přibere. Hohohó!
Zastavila jsem se až v bráně. Vrata dokořán, ale mužík, který sotva stál na nohou a který by se do trpasličích kalhot vešel dvakrát i s podnájemníkem, mě a posléze i Edsela zastavil a se svými poznámkami o pytli plným trpaslíků včetně menšího výslechu kdo kde kdy kam. nás vpustil do vesničky.
Uprostřed ulice jsem se zastavila a zmateně se rozhlížela kolem. Fergas mi netrpělivě funěl na krk ale já byla absolutně zmatená. Naštěstí Edsel nebyl a prakticky ihned, co začal hledat, tak i našel jedinou hospůdku v Hůrce.
Tak kde jinde by se chtěli sejít? Napadlo mě. Trpaslíka vždycky najdeš v nejbližší nálevně.
Poníky jsme nechali ustájit, oba se náležitě upravili a vyklepali ze sebe prach.
Mrkla jsem na bratra a oba jsem se narvali do dveří. Sledovat nás někdo, tak si všimne, že jsme se v jednu malou chvíli šprajcli ve futrech.
Nakonec už jsme vpadli dovnitř a s očima navrchu hlavy jsme se oba rozhlíželi, než si naše oči přivykly na jiné osvětlení. Nepsané pravidlo o trpaslících číslo jedna: kde je největší rámus, dozajista tam jsou trpaslíci.
Jenže tady po byť jediném trpaslíkovi nebyla jediná stopa a o nějakým rámusu jakbysmet. Když tedy nepočítám opilecký pořvávání nesoucí se z rohu místnosti, kde parta chlapů hrála kostky a navzájem se častovali nadávkami, až mi zrůžověly uši. Navzdory tomu byla hospoda vcelku plná, střímější osvětlení nepůsobilo nepatřičně, spíš mi přišlo, že to k tomu pohledu sedí.
V maximální zmatenosti jsem se podívala na bratra, ale ten už mluvil s hostinským a se slovy, že jdeme my páni - cože?!?- pozdě, by se ve mně krve nedořezal.
Jaký pozdě? „Ale vždyť… ten vrátný říkal …že je jich tu plno…?“ zmateně jsem mumlala a ukazovala prstem na dveře a směrem ven z vesnice, kde pode mých odhadů stál dotyčný. Úplně jsem zapomněla, že jsem se původně chtěla ozvat jako správná hrdá trpaslice. Kam šli? A proč na nás nečekali?
Rázem mi klesla nálada. Co budeme dělat?
Rozhlédla jsem se po lokále. Prvních pár obsazených stolů se na nás zvědavě dívalo, ale nic, na co bych nebyla zvyklá. Hostinský nám vyjmenoval klasické služby. Jako na zavolanou, mi zakručelo v břiše a určitě i Edsel bude mít hlad. Navíc nemůžeme poníky zase vytáhnout od zaslouženého odpočinku.
A pro jednou se snad vyspíme, aniž bychom na sebe ráno štěkali, kdo usnul a měl, kdo usnul a neměl a kdo měl koho vzbudit a nevzbudil.
Zatahala jsem bratra za rukáv.
„Já bych tu přespala a pak se vydáme k Ereboru jak zněl plán číslo dvě,“ navrhla jsem. Tak nebo tak je můžeme potkat po cestě. Podle hostinského bylo trpaslíků víc, takže bychom je snáze mohli dohonit, dva se přesunou rychleji, než celá smečka. Tedy podle mě. Tak jsem tomu chtěla věřit, tomuhle mému zbrusu novému plánu, že jsem si nehodlala připustit nic jiného.
Ano.
Určitě je dohoníme.
Tak snad dá bráška na mě.

Velká cesta začíná

Gandalf, Bilbo a 14 trpaslíků

Bilbo se zatvářil zamyšleně a zadíval se směrem na Alviaru.
"Hmmm nejspíše bych předpokládal, že bych byl rád za každou pomocnou ruku, která by pomohla vytáhnout tu bestii z mé nory."
Pronesl zamyšleně a pak chvíli Alviaru pozoroval, jako listnatý strom, který v zimě neopadá.
"Zajímavé, vždy jsem se domníval, že trpaslice, jsou jen legendy."
Z jeho hlasu však nezněl posměch ani překvapení, ale spíše zájem a jistá dávka nadšení, které si uchoval již od svého příchodu. Nejspíše je pro něj mnohem snazší užívat si společnost hromady trpaslíků, když mu zrovna nedemolují noru.
"Toho bručouna vepředu si nevšímejte pane Bilbo, je už prostě takový. A co se tady Alviary týče...."
Zazubil se Fili, jako malý kluk.
"Jak vidíte legendy ožívají."
Zasmál se a poodjel z dosahu Alviařiny ruky, aby jednu neschytl. Já sám jsem jel až dál za nimi a celé dění pozoroval.
"Slyšel jsem, že máte i druhé snídaně, je to tak pane Bilbo?"
Zafuněl se zájmem Bombur. Bilbo se k němu přátelsky obrátil a přikývl.
"Ano ano, samozřejmě, co by to bylo jinak za ráno. Vy snad nemáte druhé snídaně? A co svačina po obědě?"
Trošku se náš společník vyděsil. A tak cesta pomalu, ale jistě ubíhala. Naše kolona se vykodrcala z Hobitína a putovala Bralskem. K Hůrce to bude ještě kus cesty, o Roklince ani nemluvě, tedy pokud do té doby Gandalf přesvědčí Thorina, aby změnil svůj narytý názor na elfy. V to bych však moc nedoufal.

Slepá stopa v Hůrce

Edsel a Shiva

Mezitím jste konečně po dlouhých a strastiplných dnech cesty kus před sebou spatřili něco, co lahodilo oku! Budovy a palisády kolem, jakési vesnice. Když jste se přiblížili bezpečně jste poznali dle vyprávění obchodníků a cestovatelů Hůrku. Konečně jste byli na místě. Právě odtud měla Thorinova výprava vycházet.
Dojeli jste až k bráně, která leč byla otevřená stál u ní postarší strážný a zamračeně na vás mžoural.
"Stát.....co tu chcete?......Zatraceně další trpajzlíci. S nima se tu snad rozerval pytel."
Bručel strážný, ale nakonec vás oba dovnitř pustil. Zamířili jste k tomu jedinému, co zde připomínalo hostinec. Zavedli poníky do stáje a pak si to naštrádovali dovnitř, abyste se patřičně uvítali s Thorinem a dalšími, kdo vyslyšeli jeho volání do zbraně. Když jste však vešli rozjařeně do hospody, vaše nadšení záhy opadlo. Rozhlédli jste se kolem a nikde ani trpaslík.
Zmateni a jste tam chvíli jen tak stáli, než se vám podařilo vzpamatovat a zamířit k výčepu, abyste se zeptali hostinského na Thorinovu společnost. Ten si vás přeměřil zkoumavým pohledem. Chvíli mlčel, ale pak s povzdechem mlaskl.
"Jdete pozdě pánové trpaslíci. Větší banda trpaslíků, odešla z Hůrky už včera nepletu-li se. Teď už budou daleko."
Nejspíše si nevšiml toho, že je Shiva trpaslice.
"Něco k pití? Budete chtít přespat? Něco k jídlu? Nebo putujete hned dál?"
Optal se docela věcně a jak nejvlídněji to dokázal. Přece jen zákazník, jako zákazník.