Vyrážíme na cestu

Řítící se hobit, který vyřvával na celé kolo… Pěkný začátek dne… jestli takhle bude vyvádět často, něco nás sežere za první zatáčkou v lese. A nebo už nikdy nic neulovíme k večeři… Chudák Bombur…
Mírně jsem se ušklíbla nad naším kulatým věčně hladovým přítelem a představou, že nebude mít dost jídla na téhle cestě, ale ono mu to taky trochu prospěje.
„ Hmmf?“
Naklonila jsem hlavu vytržena ze svého trošičku škodolibého rozjímání, když se ozval Fili. Otočila jsem k němu pohled.
„ Očividně ses moc dobře nevyspal…“
Ušklíbla jsem se na něj. Pohled mi sklouzl k Bomburovi, o kterém jsem před chvílí přemýšlela a musela jsem se pobaveně pousmát tomu, jak se hájil. Koutkem oka jsem zahlédla Thorina, zamračeného jako bouřkový mrak. Úsměv mi zmizel a znovu jsem se zadívala přímo vpřed, tak abych se nedívala zrovna na Thorinovi záda. Tam už chybí jen nějaký maličkatý mráček přímo nad jeho hlavou s občasným bleskem a neustávajícím deštěm a bude jeho vizáž dokonalá.
Jakmile zavrčel, že s elfy nic nechce mít, protočila jsem oči v sloup.
„ Před dvěma lety jsem doprovázela karavanu, která tam měla namířeno. Je to tam … jiné. Krásné svým způsobem. Ale strašně jemné. A jídlo teda… nic moc.“
Nakrčila jsem trochu nos nad vzpomínkou na zeleninový salát.
„ Trpaslík aby se bál se tam něčeho dotknout, všechno vypadá křehce… A spousta věcí tam křehká je.“
Prohodila jsem k Filimu, ale tak aby mě slyšeli i ostatní, kdyby si někdo chtěl náhodou povídat. Když jsem zaslechla hobita, otočila jsem se za ním a mírně pozvedla obočí ve stylu: To myslíš vážně?
„ Je to právoplatný král pod horou. Až na to, že mu v hoře sedí obrovská ještěrka… Vám by se líbilo, kdyby vaši ctěnou noru okupoval obří had a zabíjel všechno, co je vám drahé a nakonec vás z ní vyhnal??“
Propichovala jsem hobita pohledem.

Velká cesta začíná

Gandalf, Bilbo a 14 trpaslíků

"Och vážně? Děkuji to je milé. Na poníkovi jsem ještě nejel."
Usmíval se nervózně Bilbo, ale nakonec se na oře statečně vyškrábal. Někteří z trpaslíků skryli odvrácením své uchechtnutí.
"Hej hej hej, jaks to myslela, že vypadám strašně co?"
Mračil se na Alviaru Fili, který s ní srovnal jízdu svého poníka. Gandalf právě uschovával váčky s penězi, které vyhrál na mých nebohých trpasličích společnících.
"Co co? Tím jako chceš říct? Že moc jím? Já vždy jím jen tak, abych nehladověl."
Hájil se Bombur udatně, leč se nesetkal s moc velkou podporou ani pochopením, ale pobavil většinu docela dobře. Zdá se, že jen Thorin je neustále ve špatné náladě.
"Musíme sebou pohnout ať dneska dorazíme alespoň do té lidské špeluňky, které říkají Hůrka. Nezdržíme se tam však a budeme pokračovat spěšně dál. Zdrželi jsme se už až až."
Bručel Thorin ke skupině, ale neohlížel se směrem k nám.
"Chápu Váš spěch milý Thorine, ale kdo spěchá příliš ten na své cestě zakopne. Poníci budou potřebovat oddech a my doplnit zásoby, i když není Hůrka daleko, tak moc dalších míst, kde se budeme moci zastavit na doplnění zásob není. Dalším je až Roklinka."
Odvětil Gandalf smířlivě.
"S elfy nechci mít nic společného."
Zavrčel Thorin nesmlouvavě a popohnal svého poníka. Jak se zdá tato cesta nebude z těch nejpříjemnějších.
"Promiňte to je on vždycky takový?"
Zašeptal Bilbo, když se trošku naklonil k nejbližším trpaslíkům, ve snaze, aby to Thorin neslyšel.

Nový společník

Vyrazili jsme na cestu. Poklidně jsem se pohupoval v sedle svého poníka a poslouchal, co si kdo z mých společníků říká. Jel jsem jen kousek za Thorinem poblíž Gandalfa. Náš průvod se docela táhl. Dlouhá jízda v sedle už nebyla nic pro mé staré kosti, ale nestěžoval jsem si. Všichni moc dobře víme do čeho jdeme a nikdo z nás nechce couvnout.
Ujeli jsme jen kousek cesty od hostince, když k nám dolehl křik. Zastavil jsem poníka a ohlédl se asi, jako skoro všichni z naší družiny. Lehce překvapeně jsem se mírně usmál pod vousy. Běžel k nám, jako laňka pan Bilbo a mával na všechny podepsanou smlouvou.
O chvíli později jsem převzal pergamen od Glóina a nasadil jsem si zvětšovací sklíčko na oko a podíval se pozorně na pergamen, přelétl jej pohledem a pak jsem jej začal skládat, abych jej mohl uložit k sobě.
"Vše je v pořádku. Všechny náležitosti jsou splněny. Můžeme pana Bilba přivítat, jako člena našeho společenstva."
Odsouhlasil jsem a neunikl mi vědoucný úsměv na Gandalfově tváři.
"Celou dobu to věděl."
Odtušil jsem. Sázet se s čarodějem se nevyplácí. Naštěstí já takový hlupák nebyl. Na to byli odborníci jiní. Očima jsem slétl k Bofurovi a Bifurovi, kteří se přehrabovali ve svých váčcích. Určitě se s Gandalfem vsadili a prohráli.
"Vítejte pane Bilbo."
Kývl jsem na hobita, jakmile se dostal na poníka opět jsem pobídl toho svého a vyrazil kupředu. Tak je nás přece jen více.
"Bude nám ale hobit užitečný tam, kde selhaly hromady trpaslíků?"
Odpověď se nejspíše dozvíme až na místě.

Vyrážíme na cestu

Dívala jsem se na Kiliho a na Filiho, jak se pošťuchovali, tedy jak Kili pošťuchoval Filiho, který byl při nejmenším zmožen. Zápasil se sedlem svého poníka. Nakonec jsem Milwu ještě přivázala ke stání a došla jsem k němu, abych mu pomohla. Thorina jsem raději začala úplně ignorovat, stejně ani neodpoví na pozdrav. Teď už jsem tady, nemůže mě poslat pryč…
„ Dobré ráno, Fili.“
Pousmála jsem se na něj mírně a vzala popruh, který držel v ruce, abych ho dotáhla, aby sedlo bylo bezpečné. Zkontrolovala jsem jestli má všechno tak jak má mít a vyvedla jsem mu poníka ze stájí.
„ Vypadáš strašně, víš to?“
Ušklíbla jsem se na něj mírně, když jsem mu předala jeho otěže a vytáhla jsem ze stání i Milwu, načež jsem vyšla ze stájí nasedla a vyrazila za ostatními.
Rozhovor o elfech jsem ignorovala, jen jsem přijela blíž, abych se neztrácela z dohledu skupiny a mlčky jsem se rozhlížela kolem.
„ Bombure… se svým apetitem… budeš hladový každý večer…“
Podotkla jsem s úšklebkem, ale to už jsem slyšela, jak za námi někdo křičí. Měla jsem velmi překvapený výraz, když mi došlo, že je to hobit, u kterého jsme byli včera večer. No potěš koště, on to podepsal…
Thorin nezklamal, jako správný morous uvítal poněkud nevraživě Hobita. Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla jsem se po můžíkovi, jak se sápal na poníka. Vypadalo to, jako by na něčem takovém nikdy neseděl. Trochu mne zamrazilo, ale nekomentovala jsem z toho raději nic. Budeme doufat, že ho to nebude stát krk.

Neočekávaný člen družiny

Gandalf, 14 trpaslíků a hobit

"Myslíš elfáky? Jestli pojedeme Temným Hvozdem je to dost možný, tak dávej pozor ať si tě neupečou ke snídani bráško."
Zasmál se Fili, který poplácal svého bratra po rameni, když jej míjel ke svému poníkovi. Nedlouho na to, celé naše roztahané uskupení vyrazilo kupředu. Čekala nás dlouhá cesta k Mlžným horám a ještě delší přes ně. Všichni jsme si byli vědomi, že toto území se hemží skřety a gobliny od chvíle, kdy Mlžné hory trpaslíci ztratili.
"Myslíte, že máme sebou dost jídla? Nerad bych cestou hladověl."
Zadíval se Bombur na poníka, který jediný bez jezdce nesl většinu zásob a zatvářil se pochybovačně.
"Neboj se Bombure i kdybychom toho sebou vezli dvakrát tolik, tobě to stačit nebude."
Zasmál se Dori, který svého širokého společníka s očividnou radostí popíchl.
"Co tím chceš říct Dori? Že jsem jako tlus....."
Má pozornost se obrátila od Bombura k vzdalujícímu se okraji Hobitína a vzdálenému křiku, který jsem zaslechl.
"Éeej!......očkej.....i......yslel!"
Ohlédl jsem se pořádně a zadíval se na postavičku, která se k nám řítila dlouhými skoky s velkým batůžkem na zádech a cestovní holí v jedné ruce a dlouhým vlajícím kusem pergamenu v ruce druhé.

"Hééééj!!!Huhuh.....počkejte na mě! Já si to rozmyslel!"
Křičel pan Bilbo Pytlík z plna hrdla, tak, že Gandalf i ostatní zastavili své oře. Hobit celý rudý a zadýchaný se řítil přímo k nám. Nemohl jsem si nevšimnout Gandalfova spokojeného úsměvu, který mu pohrával pod krempou klobouku.
"Já...já pojedu s váma! Chci taky za dobrodružstvím! Podepsal....huh...podepsal jsem tu smlouvu dívejte!"
Mával pan Bilbo pergamenem před všemi přítomnými.
"Ukažte.....hmmmm zatracený hobit on to opravdu podepsal."
Zahláholil Glóin, který podal smlouvu Balinovi, aby jí starý trpaslík mohl ještě jednou zkontrolovat a uložit.
"Budiž tedy ale musí s námi držet krok."
Zachraptěl nevraživě Thorin a pobídl znovu poníka kupředu.
"Vysedněte si na támhle toho poníka Bilbo, ten je Váš."
Poukázal vědoucně Gandalf na volného poníka. Bilbo se na něj začal zběsile sápat, ne že by vypadal, na dobrého jezdce, ale snaha se cení. Ten den mi došlo, že Gandalf se nikdy nemýlí a nedělá nic zbytečně.

Za slávou

Ráno mě vzbudil ruch vstávajících trpaslíků. Se zívnutím jsem se vyhrabal do sedu, jen abych zjistil, že Alviara už dávno v pokoji není. Ale naproti tomu Fili ještě vyspává.
"Uáááh hej ty ochlasto koukej vstávat!"
Zívl jsem a mrskl jsem přes pokoj po Filim botu.....bylo mi to jedno, nebyla moje. Pak jsem se začal upravovat a připravovat na cestu. Nemůžu říci, že jsem se nevyspal, ale na druhou stranu jsem se ani nevyspal nějak extra dobře.
Snídaně dole překypovala dobrou náladou, tedy když nepočítáme náš temný mrak v podobě Thorina.
"Jestli se bude pořád tak mračit, tak to bude fakt ošklivý trpasličí král."
Znovu jsem zívla zacpal jsem si pusu kusem sýra.
Snídaně minula až moc rychle a byl čas sedlat. Ve stáji jsem připravil svého poníka a dotáhl všechny řemeny.
"Dělej Fili, nebo tě tu necháme."
Zasmál jsem se na brášku, který ještě zápasil se svým poníkem, zatímco já už byl v sedle a vyjížděl.
"Co myslíte potkáme i nějaký ušatý?"
Koukl jsem po svých společnících. Nikdy jsem živého elfa neviděl. Netoužím se s nimi nijak extra setkat, ale na druhou stranu by mě zajímalo, jak vypadají.
No alespoň že pan Gandalf se zdál při dobré náladě. Tak a teď nás čeká dlouhá cesta plná útrap a nedostatku hospod. Joooo ten Hobitín měl alespoň trošku něco do sebe. Pivo tady nebylo zase tak špatný.

Vyrážíme na cestu

Ráno jsem vstala brzy. Dřív než ostatní. Nejenom proto, že spát pořádně ani nedalo, vzhledem ke strašnému trpasličímu chrápání, ozývajícímu se v každém lůžku kolem. Tiše jsem se vytratila z pokoje po tom, co jsem se oblékla a připravila na cestu, se všemi svými věcmi, abych se sem už nemusela vracet. Dole v hostinci nebyl skoro nikdo, jen pár hostů, kteří buď ještě nestačili odejít nebo přišli vážně velmi brzy. Ať tak či tak, usadila jsem se u prázdného stolu, kde jsme seděli včera večer, objednala jsem si snídani, a také několik lahví alkoholu, které jsem uklidila do své brašny. Medovinu, víno i pálenku. Malá zásoba, ale bude muset stačit alespoň na nějakou dobu. S nima ani na jeden večer.
Pozdravila jsem každého z naší skupiny, když vstal i Gandalfa, Thorin ani neodpověděl. Zavrtěla jsem hlavou a s povzdechem jsem se věnovala své snídani. Thorin měl velmi špatnou náladu. Zmizela jsem do stájí mezi prvními, po tom co jsem zaplatila svou část snídaně, šla jsem vyhřebelcovat Milwu, aby se na cestu cítila dobře, nakrmit ji a postarat se o to, aby byla vyšperkovaná, než vyrazíme. Netrvalo dlouho a brzy se začali objevovat další a další a chystali se obdobně jako já na cestu do Ereboru. Na velmi dlouhou cestu.
Thorin brblal, bručel a i když se Gandalf očividně snažil, moc mu to náladu nezvedlo. Vyvedla jsem Milwu ze stáje a venku jsem nasedla. Vyrazila jsem až v druhé polovině naší družiny. Dál od Thorina, abych mu nebyla na očích. Zlobil se a to, že jsem byla v blízkosti asi nebylo něco, co by ho uklidňovalo

Ranní rozbolavělá výprava

Nakonec jsme se postupně do pokoje došourali všichni a ulehli, kde to zrovna vyšlo. Jediní, koho si vybavuji, že scházeli byl pan Gandalf, Balin a pak Thorin, který zůstal sedět dole v hostinci.
Usínání bylo hlučné, plné bručení a nadávek, ať už když někdo spadl z postele, na někoho šlápl, nebo nebo se mu špatně leželo. Noc minula a přišlo ráno. Probudili jsme se rozlámaní ale odpočatí. Trousili jsme se dolů po schodišti do výčepu, jako kamení z rozsypaného džberu. Čekala nás poslední snídaně v teple a pohodlí hostince. Ta další bude nejspíše až v Ereboru, protože cesta je dlouhá a hostinců cestou pokud vím moc nebude.
Bylo to vše poznat i na náladě všech. Byli více zamlklí, věnovali se jídlu, nebo rannímu korbelu piva. Ale žádné živé hovory ani debaty neprobíhaly. Thorin vypadal jako ještě větší bouřkový mrak. To nejveselejší byla asi skutečnost, že tu s námi byl Gandalf, který vypadal, že jej jímá dobrá nálada a optimismus.
"Tahle zacházka do Hobitína byla naprostá ztráta času."
Zabručel Thorin spíše pro sebe. Gandalf se jen blahosklonně usmál.
"Ne vždy je vše taková, jak se zdá drahý Thorine."
Poučil ho, ale dostalo se mu jen nepřívětivého pohledu od našeho budoucího krále. Snídaně postupně minula a brzy byl čas vyrazit na cestu. Poníci ve stáji již na nás čekali a byl nejvyšší čas vyrazit. Ani jsem se nenadál a už jsme sedlali. Stále mne fascinoval Gandalfův kůň. Byl tak velký, nechápal jsem, jak na něm může čaroděj jezdit. Bezděky mi také slétl pohled na poníka bez jezdce. Gandalf jej pořídil pro pana Bilba, ale jak se zdá poník bude jen nosičem zásob.
"Vyrážíme!"
Zahučel Thorin v sedle a pobídl poníka kupředu a tak jsme vyjeli.

Rozprava s Kilim

„ Jasně, že nebudou spát… představ si, že bys chlastal s bandou a pak měl jít spát… nametenej jak dělo…“
Zavrtěla jsem hlavou s povzdechem, když jsem slyšela, jak se snaží zbytek naší společnosti dostat do našeho pokoje. Zavrtěla jsem hlavou a protřela jsem si oči.
„ Já? Že je to sice ušlechtilé, ale měli bychom si dávat pozor na pomoc zvenčí. Jít s lidmi není dobrý nápad. Nejsem si ale jistá výsledkem. Věřím v Thorina i v tuhle výpravu, ale nemyslím si, že se vrátíme všichni.“
Dívala jsem se do stropu a mračila jsem se. Do dveří se vbatolili první trpaslíci.
Zamračeně jsem k nim střelila pohledem.
„ Tady se až tak dobře spát nedá, když děláte takovej bordel. A nevím kdo je tady u tebe děcko, Oine.“
Ta tam je úcta ke starším. Jedna z postelí zavrzala pod Bomburem a Glóin se hodlal vyjádřit zpěvem.
„ První by ses na to měl vyspat. Tam je volná postel, zalehni.“
Sedla jsem si a ukázala na lůžko nejdál od mě. Rozohněně jsem se zamračila a rozhodně jsem neměla v plánu ustoupit. Výraz v očích, že bych jím pomalu mohla zabíjet.

Zasloužený spánek

"Již se připozdívá a mé kosti jsou unaveny po celém dni. Půjdu se prospat a vám ostatním mládenci doporučuji to samé. Další dny našeho putování budou náročné."
Usmál jsem se vlídně na své trpasličí společníky a dopitým pivem jsem se zvedl od stolu. Večeři sem měl dávno za sebou, takže jsem zamířil za hostinským a za pár mincí si u něj vyžádal malý samostatný pokojík. Přece jen již jsem byl stár a potřeboval jsem si odpočinout více, než ti uřvaní mladíci. S povděkem jsem zamířil po schodišti nahoru, do pokoje na samém okraji vzadu. Dost dobře by to mohla být stejně tak spižírna, jako pokoj, svou velikostí, ale to mi nikterak nevadilo. Zmizel jsem v něm a se zívnutím za sebou zabouchl dveře. Hluk mých ostatních společníků ke mě doléhal až sem, takže jsem byl rád, že nemám pokoj přímo s nimi. Poté, co jsem se odstrojil jsem ulehl do postele a spokojeně se uvelebil.
"A za úsvitu to začne."
S tou myšlenkou jsem usínal, se starostmi schovanými v pozadí o to, aby naše putování dopadlo dobře.