Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

A world we don`t belong to

Příspěvků: 71


Hraje se Denně  Vypravěč Tajra je offlineTajra
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Isabella Colloway je offline, naposledy online byla 06. prosince 2019 13:38Isabella Colloway
 Postava Alfa je offline, naposledy online byla 07. prosince 2019 0:06Alfa
 
Isabella Colloway - 10. listopadu 2019 21:12
33345.jpg

Čas jít spát


Když nikdo nic nenamítá, vezmu si tedy staré vydání Máje. Znám sice zdařilejší básnická díla, jak formou, tak obsahem (třeba takový Nezval), ale přeci jen je to staré vydání a byla by škoda jej tady nechávat.

Ok? Snažím se dle Alfina popisu představit srnce s parohy, křídly jako má husa a peřím místo srsti. Eh, ta představa se mi asi moc nezamlouvá. Potkat takové zvíře v lese, patrně bych si myslela, že se někde poblíž nachází jaderná elektrárna a došlo v ní k nějaké havárii o velikosti Černobylu, či Nagasaki.
Ale asi i tak je to úspěch, když už přijímá věci z reality, i když svým vlastním způsobem. Třeba má jen bujnou fantazii, ale tu by mohla směřovat k psaní scénářů nebo třeba nějaké literární tvorbě. Co by za neobvyklé nápady někteří spisovatelé dali!
Je to ale jen malý úspěch vzhledem k tomu, že je schopná se zaseknout a odmítá spolupracovat. A k tomu ještě ta agresivita, ale s tím by mohla pomoci terapie a cvičení na zvládání vzteku.

Při zmínce o obytné buňce pro pacienty se trochu ošiju, protože představivost zapracuje zcela samovolně a představím si polstrovanou prázdnou místnost, ale následná Václavova slova mě uklidní, protože to vypadá, že se bude jednat o něco jako pokoj v nemocnici.
„Jen doufám, že si mě nespletete s pacientem a ráno mi nebude chtít dávat nějaké veselé tabletky,“ pokusím se trochu zažertovat.

„Díky!“
řeknu Václavovi, když mi donese tolik žádané mléko. „Ano! Takhle je to mnohem lepší!“ Vychutnám si víceméně správně udělaný šálek čaje. K dokonalosti už jen chybí sypaný černý čaj místo toho sáčkového, ale v těchto bojových podmínkách člověk vezme zavděk čímkoli.

Všichni sedíme potichu a patrně ztraceni ve svých myšlenkách, když tu náhle Alfa promluví, zatímco nechává med pomalu stékat do sklenice. Napjatě se podívám na Kopřivu, co na to řekne. Nemyslím si, že by bylo tak jednoduché, aby ji přeložili do jiné cely. Určitě ne tuto noc a ne když má zítra přijet „kontrola“, protože kdyby náhodou k něčemu došlo, tak dnešní snaha vyjde úplně vniveč a Alfu rovnou odvezou. Možná jsem i trochu očekávala, že se Alfa bude vzpouzet a k jejímu zpacifikování bude potřeba násilí. Naštěstí k ničemu takovému nedojde! Václavovi se podaří Alfu v klidu přesvědčit příslibem, že když se vrátí do své cely, najíme se zítra ráno zase všichni společně. Viditelně si oddechnu, ale úlevu velice rychle vystřídá překvapení.

„Do-bře,“ vykoktám ze sebe, když dostanu klíče od svého „pokoje“, Alfiny cely a ještě k mříži s tím, že mám černovlásku zavřít, až si půjdu lehnout. Za takovou půl hodinku se všichni sebereme a společně s Václavem a Kořínkem doprovodím Alfu na její ubikaci. Chlapi odejdou, ale já se ještě na chvilku zdržím.

„Když to zítra půjde dobře, nebudeš se…“ hledám to správné slovo, abych Alfu nějak neurazila, „…vzpouzet,“ pronesu opatrně, „a nebudeš nebezpečná, tak tě určitě přeloží do lepšího pokoje.“ Trochu se kousnu do jazyka krátce potom, co to řeknu, protože takových slov už určitě slyšela víc než dost. Když se budeš chovat takhle, tak tě odměníme tímhle, ale zatím se nic moc nezměnilo.

„Je něco, co by ti zpříjemnilo pobyt?“ zeptám se. „Třeba nějaká kniha, hudba nebo nějaký film?“ Knihu bych jí musela předčítat, ale hudbu a film bych mohla zajistit přes mobil. Přestože nejsem fandou těch takzvaných chytrých telefonů, okolnosti mě donutily si taky jeden pořídit. Kdyby mi ta stará tlačítková Nokie nespadla do umyvadla, měla bych ji dodneška! Nicméně teď mi ta moderní technologie přijde vhod, pokud by něco z toho Alfě pomohlo.

 
Alfa - 26. října 2019 23:12
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
Kořínek nad tvým dotazem jen zmateně pokrčil rameny a též se podíval na Václava. „Nejspíš nevadilo. Ty knížky stejně nikdo nečte. Když už přijde na četbu, tak nás tu většinou všechny zabaví Bětuš se svými ženskými časopisy.“ Kořínek i Václav si současně pobaveně odfrkli.

Alfa se na tebe podívala, jako bys právě prohlásila, že slunce je hnědé a tráva modrá. „Ne, je to savec. Tady máte dost divných zvířat, co mi tady brejlovec ukazoval v knížkách, takže Jelenusa vypadá jako…srnec?“ Střelila pohledem k Václavovi, který povzbudivě přikývnul. „Srnec s velkými parohy a křídly jako…houblub?“ „Holub,“ opravil ji Václav a usrkl ze svého čaje, zatímco jí pozoroval. „Holub…ale hodně velký holub! Ještě větší než ten pták, kterého chováte na maso a peří.“ „Husa?“ Zatipoval Václav a usmál se, když Alfa přikývla.
Bylo dobře, že alespoň již neodmítala realitu a byla ochotná učit se věcem, které její mozek zřejmě zablokoval, nebo jí je možná vůbec nikdo ani neučil. Václav to viděl jako malý pokrok k velkému cíli. Možná nebude třeba jí násilím zbavovat jejích vžitých iluzí, ale když jí naučí, co se dá o reálném světě a možná jednou ji nechá si ho vyzkoušet na vlastní kůži, tak zapomene na své poblázněné představy a bude schopná nějak normálně fungovat. Samozřejmě tu byla stále otázka zvýšené agresivity, nejspíš v důsledku dlouhodobého týrání, ale to nebyla neřešitelná záležitost. Aspoň nyní se to tak jevilo, když tu seděl hlouček čtyř unavených lidí, usrkávajících svůj čaj a vedoucí klidný rozhovor.

„Jistě, na strážnici mají chlapi pár postelí, ale ty bych vám nedoporučoval. Nejpohodlnější budete mít postel v jedné z volných obytných buněk pro zdejší pacienty. Spávám čas od času v jedničce, takže ta bude asi nejvhodnější. Je tam postel i gauč a vše je jakžtakž nachystané.“ Václav se na tebe vděčně usmál. To, že jsi zůstávala, znamenalo, že nebude muset sám čelit takové nafoukané autoritě, jako byl pan Bosh.



Unaveně jsem sledovala, jak se ti dva nenuceně baví. Už jsem je tolik nevyváděla z míry, jako na začátku…jen jsem nevěděla, jestli to je pozitivní, nebo negativní změna. Můj dnešní výstup tvrdohlavosti se nakonec aspoň trochu vyplatil, i když jsem stále nechápala, proč na mě prostě nenaběhli a nezpacifikovali silou. Pravdou bylo že kromě toho Kořínka se tu dnes žádný strážný neobjevil, tak kdo ví, co se vlastně děje. Možná bojová pohotovost…byla hloupost doufat, že sem někdo vtrhne s úmyslem mi pomoci, ale byla by to vítaná změna. Byla jsem totiž v koncích, co se týkalo indicií ke klíči a návratu zpět. Isabella se sice stále objevovala v mých snech, ale žádný z nich neměl jasný význam a nijak mi nepomohl objasnit, co je mým úkolem.
Bez většího rozmyslu jsem se natáhla po sklenici s medem a začala ho labužnicky dlabat po lžičkách, zatímco jsem přemýšlela. Bylo skvělé moct zase používat ruce, i když jen omezeně. Byla jsem dost unavená, ale že by se mi chtělo nechat se zavřít zpátky do té hnusné měkké cely a zůstat o samotě se svými obavami a démony…to se mi tedy opravdu nechtělo. Se smečkou jsme vždycky spali všichni na jedné velké hromadě, zahřívali se a ujišťovali se o tom, že všechno bude v pořádku…chyběla mi tu jejich síla. Jen díky nim jsem dokázala být tím, čím jsem…byla jsem…pořád jsem? Oklepala jsem se ve snaze zbavit se plíživých myšlenek, které mě málem stáhly zase do hlubin zoufalství a beznaděje. Utápět se v těchto pocitech…na to jsem teď neměla čas.

Slyšela jsem, jak pan brejlovec zamumlal: „Mléko by mělo být v ledničce“ a periferně jsem viděla, jak se pomalu zvednul a zamířil do té vedlejší místnosti, ze které se předtím vynořil s jídlem. Netušila jsem sice, co to lednička je, ale ptát jsem se nemínila. Jen mě tak napadlo, z čeho tu dojí mléko, jenže jsem se obávala, že zase nebudu to divné a překroucené zvíře znát. Ještě chvilku se mi hlavou honily náhodné myšlenky zatímco všichni tiše hleděli do svých pohárů.
„Nechci zpátky do té cely!“ Zavrčela jsem znenadání, zatímco jsem zírala, jak se med táhne od mé lžičky a pomalu ztéká zpět do sklenice. Když mi došlo, že jsem to nejspíš řekla na hlas, povzdechla jsem si a o poznání příjemnějším hlasem dodala, “nemohla bych se vyspat někde jinde?“ Nemínila jsem je o nic prosit. Stále to byli jen mí žalářníci, ale tenhle večer jsem už neměla sílu proti nim nějak vzdorovat.
 
Isabella Colloway - 15. října 2019 08:53
33345.jpg

Při prohlížení knihovny mě zaujme jedna nezpůsobně položená kniha. Vezmu ji do rukou, abych zjistila, co to je. Ach, K. H. Mácha a jeho Máj. V životě jsem nečetla, ale slyšela jsem o tom víc než dost. Jak jsou ty profláknuté verše… ach, ano! Byl pozdní večer – první máj – večerní máj… a tak dále, a tak dále. Nikdy jsem nechápala, proč jsou z toho lidi tolik paf, když existují mnohem lepší básně. „Hmmm… sice to není můj šálek čaje, ale zase staré vydání… první to nebude, ale i tak se neztratí...“
„Vadilo by, kdybych si ji vzala?“ obrátím se na Kořínka, a potom na Kopřivu.
Nikdo o kočce nic neví! Doufám, že kočka vzala packy na ramena a zmizela při nejbližší možné příležitosti, aby si sama mohla ulovit něco k snědku. Nebo bych se mohla do toho skladu jít podívat, když bude čas. Jen tak pro jistotu…

„Je-le-nusky? Co to je? Nějaký druh jelena?“ Snažím se potlačit překvapení ve své tváři, ale moc se mi to nedařilo vzhledem k tomu, co Alfa říká dál. „Takže je to nějaký pták?“ polknu a tohle sousto halušek šlo docela ztuha, když to vypadá, že s nějakou tepelnou úpravou oněch jelenusek si nikdo moc hlavu neláme.

„Dalo by se tady někde přespat?“ zeptám se, zatímco si nechávám rozpustit dvě lžičky medu v horkém čaji. „Nemá smysl jet do bytu vyspat se, a potom hned zase zpátky.“ A zcela upřímně se mi do rozharašeného bytu ani moc vracet nechce.

„Mléko by se tady náhodou asi nenašlo?“ usrknu horkého nápoje, abych si udělala kapičku místa, kdyby se na mě usmálo štěstí a mléčko se tady našlo. Však s ním je černý čaj nejlepší bez ohledu na to, že se na to většina lidí moc netváří!

 
Alfa - 14. října 2019 00:08
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
Knihovna obsahovala menší sbírku starých klasicistních děl a větší sbírku komunistické propagandy. Knihy byly jen mírně zaprášené, ale působily dojmem, jako by na svých místech ležely už od dob pádu komunismu. Jediná knížka, které nebyla způsobně srovnaná v řádcích byl starý výtisk Máje.
Kořínek na tebe po tvé poznámce vyvalil zrak a v krku mu zaskočil kousek halušky. „O žádný kočce nevím, madam.“ Vysoukal ze sebe co nejrychleji, jakmile nalapal trochu kyslíku. „No a kytkám, nerozumím, od toho tu je Bětuška. Ta má u sebe nějaký moc hezký kytky…no zelený s květama.“ Pokrčil rameny, jako by se nic nestalo zabořil nos do jídla.


Isabellin krátký příběh mě přinutil obrátit pozornost na ní. Nerozuměla jsem tak docela tomu, co říká, ale tušila jsem, že to bude mít něco společného s poživatelností doneseného jídla. Možná do toho nepotřebovali dávat jed, možná to mohlo jednoho otrávit samo od sebe…Všichni ostatní se tím ale ládovali, takže by to snad mělo být bezpečné…ne? Můj kručící žaludek se mnou najistotu souhlasil, navíc to vonělo dobře.
Stihla jsem do sebe nasoukat sotva pár moc dobrých soust, než Isabella opět promluvila. Tentokrát to byla otázka mířená na mě. Informace, kterou chtěla, byla naprosto nedůležitá a nepodstatná. Dokud bude klást takovéto otázky, asi úplně nemám důvod jen zamračeně zírat do talíře. Hluboce jsem si povzdechla a pozvedla zrak k Isabell. „Nejradši mám Jelenusy. Hlavně jejich ještě teplá játra čerstvě po úspěšném lovu. Mohla bych je jíst pořád, kdyby jen nebyli tak těžko k nalezení, a ještě těžší k ulovení. To peří sice leze dost do zubů, ale křídla stejně zůstávala pro slabší členy smečky.“ Pokrčila jsem rameny a na okamžik zaslintala na představou, že bych teď baštila čerstvě zavitého Jelenusu.


„Původně byla jeho návštěva naplánovaná na desátou hodinu ranní, ale podařilo se mi ho přemluvit, aby přijel až v odpoledních hodinách. Máme čas zhruba do tří hodin.“
Odvětil ti Václav klidným hlasem a odešel za zvukem pískající konvice. Přinesl čtyři papírové kelímky s kouřícím černým čajem, citron a sklenici medu.
 
Isabella Colloway - 13. října 2019 16:34
33345.jpg

Společná halušková hostina


„Vůbec ne! Bude to příjemná změna, najíst se ve větším počtu lidí,“ odvětím Václavovi. Po zádech mi přejede mírný mráz a oklepu se, když vidím, jak si Kopřiva bere teaser. Rozumím tomu, že je to nutná pojistka, kdyby se něco stalo, ovšem pro mě to není nic přirozeného.

S mírným napětím sleduju, jak Kořínek vchází k Alfě a vyvádí ji ven. Úlevně si oddechnu, když se celá ta scéna obejde bez jakéhokoli konfliktu. Stále je vidět, že se Alfě celé tohle zacházení nelíbí, ale už neklade tolik odporu jako na začátku. „Byla stejně ochotná spolupracovat, kdyby neměla ta pouta? Pochybuji! Využila by sebemenší příležitosti, aby zmizela.“ Ne, že bych jí to měla za zlé. Dokonce i chápu, že chce odtud zmizet, ale je mi jasné, že bez obětí by se její útěk určitě neobešel.

Neustále jsem se ohlížela přes rameno, když jsme šli chodbou do místnosti, která měla dle cedulky sloužit k poradenství. Otevírání dveří jsem využila k tomu, abych se mohla nenápadně obrátit k Alfě čelem a alespoň trochu se na ni povzbudivě usmát, i když mě to samotnou stálo nemalé úsilí vzhledem k únavě.

Projdu se po místnosti a nahlédnu do knihovny jen tak ze zvědavosti, abych koukala, co v ní je. A potom pokračuju s okružní cestou dál.
„Měli byste něco udělat se zdejší péčí o květiny a zvířata,“ řeknu směrem ke Kořínkovi, který se svalil na lavici vedle Alfy. „Doufám, že se o tu kočku staráte líp,“ poukážu na cosi zvadlého v květináči, „taková zrzavá, která byla ve skladu,“ upřesním, když se podívám na Kořínka.

Jakmile uslyším cinknutí mikrovlnné trouby značící dokončení ohřevného procesu jídla, usednu na lavici naproti Alfě.
„Taky jsem na to prvně koukala dost divně,“ řeknu Alfě, když si všimnu, jak nedůvěřivě kouká na halušky. „V Irsku nic takového nemáme, a když jsem to tady poprvé dostala na talíři, tak jsem na to koukala asi jako ty,“ pousměju se. „Shepherd’s pie to sice není, ale jíst se to dá,“ mrknu na Alfu a sama se pustím do přidělené porce.
„Máš nějaké oblíbené jídlo?“ zkusím s Alfou navázat nezávazný hovor.

„Kdy má zítra přijet ten psycholog?“ zeptám se Kopřivy.

 
Vlákno osudu - 13. října 2019 15:18
8761ce78ace3b7d11ad5ca60efba94995277.jpg
„Líbí, nelíbí. Já budu jen rád, když se na vlastní oči přesvědčím, že do sebe co nejdřív dostane nějaké jídlo. Zítřek bude velmi náročný a pokud se nám podaří ji alespoň trošku uklidnit, bude to malé vítězství. Jestli vám to nebude příliš nepříjemné, najíme se tedy všichni pohromadě.“ Václav pokynul Kořínkovi a sám si připravil elektrický teaser. Pouta byla sice kvalitní, ale všichni zde již věděli, čeho je Alfa schopná.


Ten bambula, kterému říkají Kořínek statečně vypjal hruď a nakráčel do sprchy. Bez zbytečných slov, aspoň to jsem dokázala ocenit. Co už jsem brala s větší nelibostí bylo, když mě svýma mohutnýma prackama pevně sevřel paži a popostrčil mě vpřed. Výhružně jsem na pohlédla, ale též jsem nic neřekla a vykročila ven. Při chůzi mi krátký řetěz spojující pouta na kotnících nevadil, ale s během by to bylo daleko složitější. O nějakém obranném kopu ani nemluvně. To samé platilo o rukách i když tady jsem měla o něco větší prostor manévrovat a rozdávat rány. Opět jsem ale byla limitovaná řetězem spojujícím tyhle dva sety dohromady. Rozhodně to ale bylo lepší než ta příšerná kazajka, mi sebrala možnost používat ruce k čemukoliv.
Prošli jsme dlouhou chodbou, na jejímž konci Isabella otevřela zamřížované dveře a pustila náš malý průvod dál. Václav se držel celou dobu za mnou a cítila jsem nepříjemné šimrání na zátylku, kdykoliv jsem ho neměla na očích. Věděla jsem, že má něco, čím mi by mohl ublížit, ale doufala jsem, že kdyby to chtěl použít, tak to už dávno použije.


Na dveřích, do kterých jste vešli bylo sice napsáno Poradenství, ale místnost uvnitř představovala podivný mix společenské místnosti s pingpongovým stolem bez síťky, starou televizí, několika křesílky, malou knihovou a stojanem na plátna a jídelny se stoly a lavicemi, výdejním pultíkem, rozbitými hodinami a květináčem s uvadající květinou. Místnost byla vytapetovaná nyní již zažloutlou a flekatou tapetou s motivy stromů a tekoucí řeky.
Kořínek přistrčil Alfu k jedné z lavic u zamřížovaných oken a řetěz připevnil k ocelovému lanku ukotveném v zemi. Poté znovu překontroloval těsnost pout a s výdechem se svalil na lavici vedle Alfy.

Václav zamířil do místnosti za výdejním pultíkem, kde se ozval zvuk mikrovlnné trouby a za dvě minutky se vrátil se čtyřmi krabičkami halušek s pravou slovenskou brynzou. K tomu přinesl každému plastový příbor a usadil se naproti Kořínkovi. „Ten mražák tomu sice trošku ubral, ale Bětuš je jinak hrozně dobrá kuchařka. Postavil jsem ještě vodu na čaj, ať se všichni zahřejeme.“ Povzbudivě se usmál na Alfu a dal se hladově do jídla.
Alfa se na svojí porci nedůvěřivě dívala, poté sklonila hlavu a kupu halušek očichala. Očima přitom blýskla po ostatních a sledovala, jak se pouští do jídla. Každý její pohyb doprovázelo cinkáni ocele, jak lžící nabrala nejprve drobek jídla a převalovala ho na jazyku. Nad obezřetností nejspíše vyhrál hlad, protože vzápětí se na svou porci doslova vrhla a ládovala do sebe jedno sousto za druhým.
 
Isabella Colloway - 12. října 2019 18:12
33345.jpg

Upřímně mě překvapí, když Alfa souhlasí, že s námi bude spolupracovat. Viditelně se mi uleví, protože bez její pomoci bychom toho chlapa těžko přesvědčili. Úleva ovšem netrvá dlouho, jelikož se Alfa zastaví u poznámky o tom, že musí být seznána za nesvéprávnou.
„Protože kdybys nebyla nesvéprávná, tak tě tady taky nenechají a převezou tě jinam.
K jakým prostředkům by tam museli sáhnout, aby jí zklidnili, když s tím mají problém i zdejší chlapi, kteří jsou na to školení. Raději nedomýšlet!

Když přijde na přetřes kazajka a Alfino rázné odmítnutí opět ztuhnu, protože není možnost, aby se tady pohybovala jen tak na volno. Určitě ne teď v tuto chvíli! Naštěstí se do situace vloží Kopřiva a nechá poslat pro pouta.
„Baník?“ zamyslím se, odkud to znám. „No jasně! Fotbalový klub!“ blikne mi, když na triku spatřím fotbalový míč. Beze slov sleduji, jak Alfa dostává pro ni velké kusy pánského oblečení a dvě sady pout.

„Lepší než nic,“ obrátím se na Kopřivu, když nabídne zmrazené obědy. „Myslíte, že by se mohla Alfa najíst s námi?“ Zeptám se Václava předtím, než zamíříme do jídelny. „Je mi jasný, že se vám to nelíbí, ale třeba by mohla získat důvěru v to, že jí vážně chceme pomoci.“

 
Alfa - 12. října 2019 16:54
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
„Dobrá, tak tedy budeme…spolupracovat.“ Přišlo mi více než podezřelé, že potřebují můj souhlas a spolupráci ať už se bude dít cokoliv. Mohli by mě přeci bez mrknutí oka dovléci před toho chlápka a hotovo. Něco mi tu zcela očividně unikalo, ale co by to mělo být, o tom jsem neměla nejmenší tušení. Možná nějaký další test? Zkouška? Ale čeho a proč? Jisté bylo jedno – nesmím ztratit šanci nalézt svou smečku. „Ale proč mám být ne-své-práv-ná?“ Cizí slovo jsem nějak protlačila přes rty, ale bylo jasné, že jeho význam mi zcela uniká. „Nebezpečná nejsem, když nechci.“ Dodala jsem přísně a zamračila se na zrzovlásku. Teprve pak mi došlo, že mé chování mým slovům tak docela neodpovídá a přestala jsem se mračit. Pokusila jsem se uvolnit strnulý postoj, což se mi příliš nepodařilo a jen jsem měla pocit, že se mi každou chvílí podlomí nohy.
Tu odporně těsnou věc si na sebe už nevezmu!“ Snažila jsem se mít aspoň trošku navrch i když to byl zcela očividně dávno prohraný boj. Zdejší chlapi měli sílu a já se cítila tak slabá…navíc s těmi všemi mřížemi okolo a poutacím oblečením se mé vyhlídky ještě víc zmenšovaly. „…protože ji nepotřebuju, nejsem nebezpčená.“ Chtěla jsem dodat: To vy mě tady vězníte! Ale spolkla jsem to a jen se pokusila zatvářit co nejvlídněji.


Václav poslal strážného Kořínka pro oblečení a „řetězy“, ať už to znamenalo cokoliv, a poté se obrátil k tobě. „Mohu?“ Pokynul hlavou k okénku, za kterým se Alfa nacházela.
„Alfo, do kazajky zpátky nemusíš, byla bys teď ochotná ji vyměnit za pouta, která jsem ti ukazoval?“ Chvíli se ozývalo pleskání chodidla o kachličkovanou podlahu a poté Alfa promluvila iritovaným hlasem, ze kterého zaznívala rezignace. „Fajn.“
Zanedlouho se s dusotem vrátil Kořínek. Přinesl pánské černé tričko s vyobrazeným fotbalovým míčem a nápisem Baník a zelené teplákové kalhoty též pánské velikosti. Kromě toho také břinkající soustavy pout a řetězů. Václav souhlasně přikývl a zatímco Alfa ustoupila dozadu, otevřeli dveře a věci vhodili dovnitř.
„Pamatuješ, jak se to nasazuje?“ Odpověď na Václavovu otázku přišla ve formě mrzutého zabručení a břinkání železa. Sestava se skládala ze dvou párů pout (na ruce a na nohy) a tyto dva páry byly spojeny dalším řetězem, který znemožňoval, aby Alfa zvedla ruce nad úroveň prsou.
Václav se poté obrátil zpět na tebe. „Máme v mražáku nějaké zamražené obědy. Můžeme je hodit do mikrovlnky a najíst se v jídelně.“
 
Isabella Colloway - 12. října 2019 13:17
33345.jpg

Zdá se, že informace o hrozícím převozu jinam a nemožnosti setkat se s její smečkou – ať už to má znamenat cokoli – upoutalo Alfinu pozornost.
„Přijde se na tebe podívat a my ho musíme přesvědčit, že jsi nesvéprávná, ale pro nikoho nepředstavuješ nebezpečí,“ pronesu nejistě, protože kdykoli přišlo na přetřes, že Alfa představuje nebezpečí, tak to brala s výraznou nelibostí. Upřímně se jí moc nedivím, protože nikdo neslyší rád, když o něm ostatní neustále dokola tvrdí něco takového. „Alfo, jsem jen prostředník a v tomhle ti víc řekne Václav,“ ukážu na Kopřivu.
„Nicméně by bylo fajn, kdybys s náma spolupracovala,“ snažím se černovlásku přemluvit. „Potřebuješ si odpočinout a najíst se. Stejně jako my všichni.“ Z představy klidného spánku v posteli zívnu, a k tomu mi zakručí v břiše. „Já tedy určitě!“
„Oblečeš se a dáme si něco k jídlu,“ ani si neuvědomím, že jsem použila množné číslo. „A potom půjdeme spát, abychom zítra toho muže přesvědčily, že tady můžeš zůstat,“ vyhledám ženiny zelené oči. „Co ty na to?“

 
Alfa - 10. října 2019 23:45
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
„A proč tě tu tedy podle tebe držíme?“ Zazněl do značné míry rezignovaný hlas zrzovlásky. Frustrovaně jsem přešlápla z nohy na nohu a zavrtěla hlavou. Upřímně mě docházely nápady, proč jsem tu vlastně byla uvězněna a po mnoha dlouhých, hladových hodinách jsem neměla sílu ani chuť vymýšlet nějaké pravděpodobně znějící teorie. „To kdybych věděla.“ Zavrčela jsem neurčitě a odvrátila zrak. Zpět jsem se podívala až poté, co Isabella opět promluvila, nyní s mnohem větší vážností v hlase.
Přimhouřila jsem oči a podezíravě se zahleděla do těch Isabeliných. „A co bude tenhle „člověk“, slovo vyhubené rasy mi stále nešlo pořádně přes rty, ale přestávala jsem doufat, že mi cokoliv v tomto podivném světě začne dávat smysl, „po mně chtít?“ Ne že by tahle měkká klec byla nějaké úžasné místo, ale já sama jsem zažila několik daleko horších. Mohl to být trik, ale jestliže hrozila reálná šance, že by mě tento „člověk“ nadobro oddělil od možnosti vrátit se domů, musím udělat vše pro to, abych tomu zabránila.
Navíc mě mátlo, že Isabella mluvila, jako bychom byly na stejné straně…až na to, že jedna má obojek a druhá drží vodítko…jaká ironie. Nedokázala jsem v tom hledat nějaký hlubší smysl, neměla jsem na to sílu a představa, že by to, co říkala Bella byla pravda mě zamrazila až do morku kostí.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.094189167022705 sekund

na začátek stránky