Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

A world we don`t belong to

Příspěvků: 77


Hraje se Denně  Vypravěč Tajra je offlineTajra
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Isabella Colloway je offline, naposledy online byla 05. července 2020 22:11Isabella Colloway
 Postava Alfa je offline, naposledy online byla 16. března 2020 15:06Alfa
 
Bimba - 01. května 2020 09:43
800832774060.jpg
Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci.
Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno.

Bimba

 
Isabella Colloway - 20. dubna 2020 09:21
33345.jpg
Prosíme o nemazání, určitě budeme pokračovat! :)
 
Bimba - 19. dubna 2020 18:42
800832774060.jpg
Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.
 
Alfa - 22. února 2020 00:40
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg

Na příspěvku se pracuje


Omlouvám se za zdržení

 
Isabella Colloway - 04. ledna 2020 15:59
33345.jpg

Seznam se se smartphonem


Zmínka o rozptýlení padla na úrodnou půdu, alespoň tedy Alfina reakce tomu napovídá. Sice nevím, jestli jde moderním udělátkům magické předměty... i když je fakt, že člověk někdy žasne nad tím, co všechno to dneska umí.
„Dneska s sebou opravdu každý nosí takzvaný chytrý telefon.“ Ano, nemohu si pomoci a ono slovíčko chytrý pronesu s jistou dávkou sarkasmu. „I když někdy té jeho „chytrosti“ dost pochybuju.“ Svá slova doplním i gestem uvozovek. „Ale ano, když víš, co a jak hledat, můžeš nalézt plno užitečných informací, jen si je někdy sama musíš přefiltrovat, protože ne všechno, co najdeš na webu, je pravdivé. Někdo si třeba staví kariéru na tom, že vytrhává věci z kontextu, vědomě lže a překrucuje pravdu.“ Povzdechnu si trochu nad stavem současného světa a tuposti lidí, kteří ztrácejí soudnost a věří každé kravině. „Krom informací může najít hudbu nebo i nějaké filmy,“ pokračuji, zatímco z kapsy vytáhnu telefon a zamířím s ní k Alfě, „pohyblivé obrázky,“ dodám pro jistotu, protože černovláska vypadala, že nemá moc představu o co se jedná.

Stoupnu si k Alfě a odemknu displej. „Pokud víš, pod jakým heslem hledat,“ odpovím neurčitě na její druhou otázku. O její „kletbě“ se toho dá určitě spoustu najít, stačilo by zadat halucinace a paranoia a agrese, přečíst si pár výsledků, a potom hledat dál. Nebo ještě lépe rovnou se zeptat Václava na diagnózu a tu zadat do vyhledávače… Jen se obávám, že naše představa o pojmu kletba se zásadně liší.

„Koukej,“ řeknu Alfě a nechám ji, aby sledovala každý můj pohyb po displeji. První co mě napadne jako taková malá ukázka. Zmáčknu červenou ikonku s malým bílým trojúhelníčkem uvnitř a do lišty zadám pár hesel. Ze seznamu videí na jedno ťuknu a nasměruju displej telefonu přímo na Alfu, aby dobře viděla.
„A když chceš kouknout po nějakých informacích, tak můžeš i tady nebo tady přes vyhledávač,“ vyjedu z aplikace a spustím jinou s kulatou ikonkou rozdělenou na tři barevné díly – červená, žlutá a zelená – a modrým puntíkem uprostřed. „A sem,“ ťuknu do vyhledávacího pole, „zadáš nějaké heslo.“ Podívám se na Alfu, jestli stíhá sledovat. „Jak se jmenuje tvůj domov?“ zeptám se, abych mohla příslušné slovo vyhledat. „Můžeme zkusit, jestli něco nenajdeme.“

 
Alfa - 26. prosince 2019 19:44
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
Když už jsem musela zpátky, uvítala jsem aspoň Isabellinu společnost. Nic nedokázalo nahradit prázdnotu, která narůstala každým dnem stráveným bez mé smečky, ale v tuhle chvíli jsem byla ráda jen za maličkosti. Mé nové okovy byly opět přidělány obaleným řetězem ke stěně, ale aspoň jsem mohla pohybovat rukama. Momentálně jsem toho tedy nevyužila, jelikož jsem si se opřela zády o stěnu cely a unaveným pohledem sledovala Isabellu. Zítra, hm…? Něco mi říkalo, že zítřek bude opravdu o něco speciálnější než ostatní dny, ale velkým optimismem mě to nenaplňovalo. K čemu mi bude lepší pokoj, když se stejně nepřiblížím k tomu vrátit se za smečkou? … Nebyla to úplně pravda. Cela a pouta mně vyčerpávaly. Byla jsem zvyklá každý den křižovat naše teritorium, lovit, prozkoumávat…nic z toho tu nešlo. Jen zašlá bílá a zase bílá a zase bílá.

Neubránila jsem se lehce sarkastickému úšklebku při zmínce o zpříjemnění pobytu. Vše tu bylo postavené na hlavu. Proč mi zpříjemňovat pobyt, ale nepustit mě?

Úšklebek rychle vystřídal povzdech, kdy mou pozornost na chvíli uchvátil strop cely. Hudba, kde má nástroje? Fi-lm? To slovo mi bylo povědomé, možná pan brejlovec…Vzpomněla jsem si a zvědavá stočila pohled zpět na mou společnici.
„To máš taky ten magický předmět, co ukazuje věci, které chceš vidět a dá ti jakékoliv informace, které chceš vědět? Že ti ukáže živé lidi, co dělají, nebo teda dělali…Václav to nějak vysvětloval a říkal něco jako ten fi-lm? Tvrdil, že tu každý má tohle magické zařízení, které mu ukáže všechno, co chce vidět, ale já mu to stále moc nevěřím. To by byl každý neskutečně mocný s takovým přístupem k vědění, ne?“ Musela jsem sama sobě přiznat, že mě něco takového fascinovalo. Veškeré informace světa na dosah ruky, a to jeden ani nemusel být extrémně mocný a zkušený mág. Ale tady na tom něco nesedělo. Podle vyprávění Isabelly a Václava to vůbec neznělo tak, že by v téhle zemi byl každý mocný, spíš naopak.

„A neukazuje ti ten předmět něco o mé kletbě? Jak se dostat domů?“ Musela jsem to zkusit ještě přes Isabellu. Václav mě k tomu předmětu nechtěl pustit, jen mi ho ukazoval. Co všechno umí a jak velmi mocný je.
 
Isabella Colloway - 10. listopadu 2019 21:12
33345.jpg

Čas jít spát


Když nikdo nic nenamítá, vezmu si tedy staré vydání Máje. Znám sice zdařilejší básnická díla, jak formou, tak obsahem (třeba takový Nezval), ale přeci jen je to staré vydání a byla by škoda jej tady nechávat.

Ok? Snažím se dle Alfina popisu představit srnce s parohy, křídly jako má husa a peřím místo srsti. Eh, ta představa se mi asi moc nezamlouvá. Potkat takové zvíře v lese, patrně bych si myslela, že se někde poblíž nachází jaderná elektrárna a došlo v ní k nějaké havárii o velikosti Černobylu, či Nagasaki.
Ale asi i tak je to úspěch, když už přijímá věci z reality, i když svým vlastním způsobem. Třeba má jen bujnou fantazii, ale tu by mohla směřovat k psaní scénářů nebo třeba nějaké literární tvorbě. Co by za neobvyklé nápady někteří spisovatelé dali!
Je to ale jen malý úspěch vzhledem k tomu, že je schopná se zaseknout a odmítá spolupracovat. A k tomu ještě ta agresivita, ale s tím by mohla pomoci terapie a cvičení na zvládání vzteku.

Při zmínce o obytné buňce pro pacienty se trochu ošiju, protože představivost zapracuje zcela samovolně a představím si polstrovanou prázdnou místnost, ale následná Václavova slova mě uklidní, protože to vypadá, že se bude jednat o něco jako pokoj v nemocnici.
„Jen doufám, že si mě nespletete s pacientem a ráno mi nebude chtít dávat nějaké veselé tabletky,“ pokusím se trochu zažertovat.

„Díky!“
řeknu Václavovi, když mi donese tolik žádané mléko. „Ano! Takhle je to mnohem lepší!“ Vychutnám si víceméně správně udělaný šálek čaje. K dokonalosti už jen chybí sypaný černý čaj místo toho sáčkového, ale v těchto bojových podmínkách člověk vezme zavděk čímkoli.

Všichni sedíme potichu a patrně ztraceni ve svých myšlenkách, když tu náhle Alfa promluví, zatímco nechává med pomalu stékat do sklenice. Napjatě se podívám na Kopřivu, co na to řekne. Nemyslím si, že by bylo tak jednoduché, aby ji přeložili do jiné cely. Určitě ne tuto noc a ne když má zítra přijet „kontrola“, protože kdyby náhodou k něčemu došlo, tak dnešní snaha vyjde úplně vniveč a Alfu rovnou odvezou. Možná jsem i trochu očekávala, že se Alfa bude vzpouzet a k jejímu zpacifikování bude potřeba násilí. Naštěstí k ničemu takovému nedojde! Václavovi se podaří Alfu v klidu přesvědčit příslibem, že když se vrátí do své cely, najíme se zítra ráno zase všichni společně. Viditelně si oddechnu, ale úlevu velice rychle vystřídá překvapení.

„Do-bře,“ vykoktám ze sebe, když dostanu klíče od svého „pokoje“, Alfiny cely a ještě k mříži s tím, že mám černovlásku zavřít, až si půjdu lehnout. Za takovou půl hodinku se všichni sebereme a společně s Václavem a Kořínkem doprovodím Alfu na její ubikaci. Chlapi odejdou, ale já se ještě na chvilku zdržím.

„Když to zítra půjde dobře, nebudeš se…“ hledám to správné slovo, abych Alfu nějak neurazila, „…vzpouzet,“ pronesu opatrně, „a nebudeš nebezpečná, tak tě určitě přeloží do lepšího pokoje.“ Trochu se kousnu do jazyka krátce potom, co to řeknu, protože takových slov už určitě slyšela víc než dost. Když se budeš chovat takhle, tak tě odměníme tímhle, ale zatím se nic moc nezměnilo.

„Je něco, co by ti zpříjemnilo pobyt?“ zeptám se. „Třeba nějaká kniha, hudba nebo nějaký film?“ Knihu bych jí musela předčítat, ale hudbu a film bych mohla zajistit přes mobil. Přestože nejsem fandou těch takzvaných chytrých telefonů, okolnosti mě donutily si taky jeden pořídit. Kdyby mi ta stará tlačítková Nokie nespadla do umyvadla, měla bych ji dodneška! Nicméně teď mi ta moderní technologie přijde vhod, pokud by něco z toho Alfě pomohlo.

 
Alfa - 26. října 2019 23:12
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
Kořínek nad tvým dotazem jen zmateně pokrčil rameny a též se podíval na Václava. „Nejspíš nevadilo. Ty knížky stejně nikdo nečte. Když už přijde na četbu, tak nás tu většinou všechny zabaví Bětuš se svými ženskými časopisy.“ Kořínek i Václav si současně pobaveně odfrkli.

Alfa se na tebe podívala, jako bys právě prohlásila, že slunce je hnědé a tráva modrá. „Ne, je to savec. Tady máte dost divných zvířat, co mi tady brejlovec ukazoval v knížkách, takže Jelenusa vypadá jako…srnec?“ Střelila pohledem k Václavovi, který povzbudivě přikývnul. „Srnec s velkými parohy a křídly jako…houblub?“ „Holub,“ opravil ji Václav a usrkl ze svého čaje, zatímco jí pozoroval. „Holub…ale hodně velký holub! Ještě větší než ten pták, kterého chováte na maso a peří.“ „Husa?“ Zatipoval Václav a usmál se, když Alfa přikývla.
Bylo dobře, že alespoň již neodmítala realitu a byla ochotná učit se věcem, které její mozek zřejmě zablokoval, nebo jí je možná vůbec nikdo ani neučil. Václav to viděl jako malý pokrok k velkému cíli. Možná nebude třeba jí násilím zbavovat jejích vžitých iluzí, ale když jí naučí, co se dá o reálném světě a možná jednou ji nechá si ho vyzkoušet na vlastní kůži, tak zapomene na své poblázněné představy a bude schopná nějak normálně fungovat. Samozřejmě tu byla stále otázka zvýšené agresivity, nejspíš v důsledku dlouhodobého týrání, ale to nebyla neřešitelná záležitost. Aspoň nyní se to tak jevilo, když tu seděl hlouček čtyř unavených lidí, usrkávajících svůj čaj a vedoucí klidný rozhovor.

„Jistě, na strážnici mají chlapi pár postelí, ale ty bych vám nedoporučoval. Nejpohodlnější budete mít postel v jedné z volných obytných buněk pro zdejší pacienty. Spávám čas od času v jedničce, takže ta bude asi nejvhodnější. Je tam postel i gauč a vše je jakžtakž nachystané.“ Václav se na tebe vděčně usmál. To, že jsi zůstávala, znamenalo, že nebude muset sám čelit takové nafoukané autoritě, jako byl pan Bosh.



Unaveně jsem sledovala, jak se ti dva nenuceně baví. Už jsem je tolik nevyváděla z míry, jako na začátku…jen jsem nevěděla, jestli to je pozitivní, nebo negativní změna. Můj dnešní výstup tvrdohlavosti se nakonec aspoň trochu vyplatil, i když jsem stále nechápala, proč na mě prostě nenaběhli a nezpacifikovali silou. Pravdou bylo že kromě toho Kořínka se tu dnes žádný strážný neobjevil, tak kdo ví, co se vlastně děje. Možná bojová pohotovost…byla hloupost doufat, že sem někdo vtrhne s úmyslem mi pomoci, ale byla by to vítaná změna. Byla jsem totiž v koncích, co se týkalo indicií ke klíči a návratu zpět. Isabella se sice stále objevovala v mých snech, ale žádný z nich neměl jasný význam a nijak mi nepomohl objasnit, co je mým úkolem.
Bez většího rozmyslu jsem se natáhla po sklenici s medem a začala ho labužnicky dlabat po lžičkách, zatímco jsem přemýšlela. Bylo skvělé moct zase používat ruce, i když jen omezeně. Byla jsem dost unavená, ale že by se mi chtělo nechat se zavřít zpátky do té hnusné měkké cely a zůstat o samotě se svými obavami a démony…to se mi tedy opravdu nechtělo. Se smečkou jsme vždycky spali všichni na jedné velké hromadě, zahřívali se a ujišťovali se o tom, že všechno bude v pořádku…chyběla mi tu jejich síla. Jen díky nim jsem dokázala být tím, čím jsem…byla jsem…pořád jsem? Oklepala jsem se ve snaze zbavit se plíživých myšlenek, které mě málem stáhly zase do hlubin zoufalství a beznaděje. Utápět se v těchto pocitech…na to jsem teď neměla čas.

Slyšela jsem, jak pan brejlovec zamumlal: „Mléko by mělo být v ledničce“ a periferně jsem viděla, jak se pomalu zvednul a zamířil do té vedlejší místnosti, ze které se předtím vynořil s jídlem. Netušila jsem sice, co to lednička je, ale ptát jsem se nemínila. Jen mě tak napadlo, z čeho tu dojí mléko, jenže jsem se obávala, že zase nebudu to divné a překroucené zvíře znát. Ještě chvilku se mi hlavou honily náhodné myšlenky zatímco všichni tiše hleděli do svých pohárů.
„Nechci zpátky do té cely!“ Zavrčela jsem znenadání, zatímco jsem zírala, jak se med táhne od mé lžičky a pomalu ztéká zpět do sklenice. Když mi došlo, že jsem to nejspíš řekla na hlas, povzdechla jsem si a o poznání příjemnějším hlasem dodala, “nemohla bych se vyspat někde jinde?“ Nemínila jsem je o nic prosit. Stále to byli jen mí žalářníci, ale tenhle večer jsem už neměla sílu proti nim nějak vzdorovat.
 
Isabella Colloway - 15. října 2019 08:53
33345.jpg

Při prohlížení knihovny mě zaujme jedna nezpůsobně položená kniha. Vezmu ji do rukou, abych zjistila, co to je. Ach, K. H. Mácha a jeho Máj. V životě jsem nečetla, ale slyšela jsem o tom víc než dost. Jak jsou ty profláknuté verše… ach, ano! Byl pozdní večer – první máj – večerní máj… a tak dále, a tak dále. Nikdy jsem nechápala, proč jsou z toho lidi tolik paf, když existují mnohem lepší básně. „Hmmm… sice to není můj šálek čaje, ale zase staré vydání… první to nebude, ale i tak se neztratí...“
„Vadilo by, kdybych si ji vzala?“ obrátím se na Kořínka, a potom na Kopřivu.
Nikdo o kočce nic neví! Doufám, že kočka vzala packy na ramena a zmizela při nejbližší možné příležitosti, aby si sama mohla ulovit něco k snědku. Nebo bych se mohla do toho skladu jít podívat, když bude čas. Jen tak pro jistotu…

„Je-le-nusky? Co to je? Nějaký druh jelena?“ Snažím se potlačit překvapení ve své tváři, ale moc se mi to nedařilo vzhledem k tomu, co Alfa říká dál. „Takže je to nějaký pták?“ polknu a tohle sousto halušek šlo docela ztuha, když to vypadá, že s nějakou tepelnou úpravou oněch jelenusek si nikdo moc hlavu neláme.

„Dalo by se tady někde přespat?“ zeptám se, zatímco si nechávám rozpustit dvě lžičky medu v horkém čaji. „Nemá smysl jet do bytu vyspat se, a potom hned zase zpátky.“ A zcela upřímně se mi do rozharašeného bytu ani moc vracet nechce.

„Mléko by se tady náhodou asi nenašlo?“ usrknu horkého nápoje, abych si udělala kapičku místa, kdyby se na mě usmálo štěstí a mléčko se tady našlo. Však s ním je černý čaj nejlepší bez ohledu na to, že se na to většina lidí moc netváří!

 
Alfa - 14. října 2019 00:08
08a44c6e72e00d53f999847ff8f658fa659153.jpg
Knihovna obsahovala menší sbírku starých klasicistních děl a větší sbírku komunistické propagandy. Knihy byly jen mírně zaprášené, ale působily dojmem, jako by na svých místech ležely už od dob pádu komunismu. Jediná knížka, které nebyla způsobně srovnaná v řádcích byl starý výtisk Máje.
Kořínek na tebe po tvé poznámce vyvalil zrak a v krku mu zaskočil kousek halušky. „O žádný kočce nevím, madam.“ Vysoukal ze sebe co nejrychleji, jakmile nalapal trochu kyslíku. „No a kytkám, nerozumím, od toho tu je Bětuška. Ta má u sebe nějaký moc hezký kytky…no zelený s květama.“ Pokrčil rameny, jako by se nic nestalo zabořil nos do jídla.


Isabellin krátký příběh mě přinutil obrátit pozornost na ní. Nerozuměla jsem tak docela tomu, co říká, ale tušila jsem, že to bude mít něco společného s poživatelností doneseného jídla. Možná do toho nepotřebovali dávat jed, možná to mohlo jednoho otrávit samo od sebe…Všichni ostatní se tím ale ládovali, takže by to snad mělo být bezpečné…ne? Můj kručící žaludek se mnou najistotu souhlasil, navíc to vonělo dobře.
Stihla jsem do sebe nasoukat sotva pár moc dobrých soust, než Isabella opět promluvila. Tentokrát to byla otázka mířená na mě. Informace, kterou chtěla, byla naprosto nedůležitá a nepodstatná. Dokud bude klást takovéto otázky, asi úplně nemám důvod jen zamračeně zírat do talíře. Hluboce jsem si povzdechla a pozvedla zrak k Isabell. „Nejradši mám Jelenusy. Hlavně jejich ještě teplá játra čerstvě po úspěšném lovu. Mohla bych je jíst pořád, kdyby jen nebyli tak těžko k nalezení, a ještě těžší k ulovení. To peří sice leze dost do zubů, ale křídla stejně zůstávala pro slabší členy smečky.“ Pokrčila jsem rameny a na okamžik zaslintala na představou, že bych teď baštila čerstvě zavitého Jelenusu.


„Původně byla jeho návštěva naplánovaná na desátou hodinu ranní, ale podařilo se mi ho přemluvit, aby přijel až v odpoledních hodinách. Máme čas zhruba do tří hodin.“
Odvětil ti Václav klidným hlasem a odešel za zvukem pískající konvice. Přinesl čtyři papírové kelímky s kouřícím černým čajem, citron a sklenici medu.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.07569694519043 sekund

na začátek stránky