Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Zase konečně sami
Ester

”Smečka je ubytována na jednom konci a na druhém jsou zase lovci. My jsme tak nějak uprostřed. Takže kdyby se k něčemu schylovalo…” Byl jsem tak pohlcen plánováním, aby toto setkání nedopadlo katastrofálně, že jsem úplně přeslechl co předtím říkala. Trvalo mi to jenom chviličku, než jsem si to uvědomil.
”Cože? Dvojčata?” Co nejopatrněji jí vezmu do náruče s úmyslem si ji odnést do našeho pokoje. Všechno ostatní teď může počkat. A pokud nás někdo troufalý pokusí vyrušit, tak si to pořádně vypije.
Nikdy se mi nesnilo, že bychom mohl mít dítě a rovnou ke všemu dvojčata. Ester mi obrátila můj život o 180 stupňů a ukázala mi neskutečné zázraky světa. Díky ní bych mohl v této chvíli prohlásit, že jsem neskutečně šťastný.

Opatrně matku mých dětí položím do postele a lehnu si za ní. Postel není tak velká, jak jsem zvyklý v naší Pevnosti, ale oba dva se na ní v pohodě vlezeme.
”Myslím, že bych pro kluka a holku věděl jména. James pro kluka a Barbara pro holku. Tak se jmenovali moji skuteční rodiče.” Nikdy jsem o nich nemluvil, takže by jí skutečnost, že znám jejich jména mohla trochu překvapit.
Mauro a Elena mně adoptovali, když mně Mauro našel a vlastně zachránil. Byl jsem malý kluk, který byl svědkem masakru a přežil to. Byl jsem plný bolesti, vzteku a nenávisti. Díky Maurovi jsem našel vůli žít a sílu, abych ochránil to na čem mi záleželo. Jsme mu neskutečně vděčný. Jenže rád bych uctil památku zemřelých.
”A tebe napadají nějaká jména?”

S Thomasem bez Gideona
~Thomas~

Těšilo mě být zase s Thomasem. Gideon ve mně vyvolával moje dravčí já a Thomas zase oběť, která chce být zdolána. Kombinace obou mužů mohla být něčím až extrémním, což jsem si teď nedokázala představit. Na chvíli jsem se pozastavila nad myšlenkou, zda by Tom dokázal skousnout, že by se objevil někdo další, koho bych chtěla s ním sdílet. Mohla jsem si to vůbec dovolit?
Na chvíli jsem se zadívala na Thomase a jeho rysy. Byl to ten typ muže, který mě přitahoval. Kdo ví, co vše měli s Gideonem společného.

Došli jsme do Thomasova domu, čímž mě trochu překvapil a zároveň ukonejšil. Měl to tady pěkné a útulné. Cítila jsem v tom ženskou ruku. A i kdyby tu ženu měl jako svou družku, nevadilo by mi to. Člověk měl nárok na to, aby si mohl ukousnout trochu toho zakázaného ovoce. Já jsem zrovna nebyla ten typ, který takové věci mohl zakazovat nebo být naštvaná.

“Máš to tady pěkné,“ pochválila jsem ho. Nechala jsem si sundat kabát a rukama jsem si upravila sukni, aby nebyla zmuchlaná. Srovnala jsem horní vrstvu a vydala se za Thomasem, i když jsem měla touhu se tu trochu porozhlédnout. Nejspíš to vytušil, protože šel postavit na čaj a mě tu nechal se procházet. Hledala jsem nějaké obrázky jeho rodiny. Zastavila jsem se u květináče s krásně rozkvetlou orchidejí. Rozhodně ženská ruka, pomyslela jsem si.

“Děkuji,“ poděkovala jsem Tomovi za čaj, a i když byl horký, trochu jsem usrkla. Usadila jsem se s tím na pohovku. “Narazila jsem na někoho, kdo by nám mohl osvětlit víc, co se to děje,“ shrnula jsem svoje úsilí. Upřímně jsem byla natolik Gideonem očarovaná, že jsem měla trochu problém si vybavit, o čem jsme se to předtím bavili. “Musím dát dohromady pár poznámek,“ trochu jsem to zahrála na to, abych si mohla v klidu vzpomenout, co jsme to vlastně řešili.

“Takže,“ začala jsem, “ráda bych znala tvůj pohled na to, co se děje. Co jsi se na stanici dozvěděl?“

Překvapení!
~Blake~

Po příjezdu smečky došlo k reorganizaci. Hlavní bylo, abych ujistila strýčka, že jemu ani dalším lovcům nebezpečí nehrozí, i když se někteří z tlupy tvářili, že by si Rybičku dali na večeři. Nijak jsem jim to nezazlívala už z jednoho prostého důvodu. I když mezi lovci a kožoměnci tady platila jakási nepsaná úmluva, stále se nezapomínalo, že obě strany uškodily té druhé. Já jsem byla něco jako prostředník. Lovec, co se stal vlkodlakem. Vůči mně nikdo nevraživé pohledy neházel. Sice jsem se mohla jenom domnívat, že jsem si zasloužila jejich respekt a nebylo to jenom tím, že by je Blake roztrhal vejpůl.

Nedávala jsem na sobě znát nevolnost. Nejspíš si však většina dokázala uvědomit, že je se mnou něco jinak. Sice jsem to sama na sobě necítila, ale jednou jsem se dostala do blízkosti těhotné ženy, a to se Vlčice mohla ukroutit. Navíc jsem to i cítila, i když ne tak výrazně jako Blake a ostatní členové smečky.

Snažila jsem se Blakeovi co nejvíc pomoc, protože hranice mezi tolerováním druhé strany byla velmi tenká. Stačilo pronést špatné slovo a mohla nastat katastrofa. Strýček se ani ve společnosti tolika kožoměnců necítil dobře, což šlo na jeho chování moc dobře poznat. Pohyby měl ostražitější, neustále těkal očima a ruku držel až příliš blízko k pasu, kde obvykle míval zbraň. Nakonec se mi jej na poslední chvíli podařilo přesvědčit, aby ji nechal na pokoji.

Na doktora jsem se těšila. Chtěla jsem vědět víc o svém stavu a zda je vše v pořádku.
“Tak mě nenapínejte, doktore,“ dívala jsem se na něj téměř hladovýma očima, když jsme byli spolu sami na pokoji a on prohlížel moje bříško. Detailnější prohlídku nechal po návraty na pevnost. Bylo kolem nás až příliš mnoho očí.
“Vypadá to dobře. Necítím nic, co by v břiše nemělo být, ale podle tlukotu srdíček,“ na chvíli se odmlčel…
“Srdíček?“ povytáhla jsem obočí.
“Čekáte dvě,“ hřejivě se usmál a já dokázala jenom koukat.

Doktor mě nechal se zase obléknout potom, co mi dal nějaké to ponaučení a bylinky na nevolnost. Vrátila jsem se za Blakem, který čekal nedaleko, a když se mě zeptal, jen jsem se lehce ušklíbla. “Potřebujeme dvě jména pro kluky a dvě jména pro holky, protože teď nevím, jestli to budou dva kluci, dvě holky nebo kluk a holka,“ zazubila jsem se a objala ho. “Co smečka? Ještě tu nikdo nikoho neroztrhal?“

Kerberos
Áres, Zeus, Lucifer

Řekla bych, že tříhlavý čokl byl pro nás spása. Netušila jsem, jestli mnou cloumají hormony, nebo co se děje, ale byla jsem ráda, že jsme našli to, co jsme hledali. Alespoň něco pozitivního na dnešním dni. Moje rostoucí břicho to rozhodně nebylo, ale tušila jsem, že jakmile se dítě narodí, bude pro mě mým měsícem.

Vydechla jsem a podívala se na Área a Dia. Ani jede se neměl k tomu, že by se za Kerberem vrhli. O Luciferovi jsem pochybovala, že by nám nějak s tímto dost stupidním úkolem pomohl. Přece jenom Kerberos byl výplodem Hádova krutého podsvětí. Nicméně jsem čekala, co se stalo.

Když se stále nikdo k ničemu neměl, pohnul se jako první překvapivě Lucifer. Možná jej dlouhé čekání začalo prostě nudit, než aby to dělal z dobroty srdce. Vložil si do úst dva prsty a zapískal. Jeho pískot nebyl lidský. Málem mi utrhl ušní bubínky, ale zjevně na psy to mělo ten správný efekt, protože celá tlupa najednou změnila směr a řítila se rovnou na nás. Kerberos za nimi běžel jenom proto, aby se držel smečky.

Pak jsem si uvědomila jednu věc. Ti psi běželi na nás a Lucifer se usmíval od ucha k uchu. V tom byla nějaká lotrovina. Ani jsem si to neuvědomila a psi nás doběhli zatraceně rychle a jejich do široka rozevřené tlamy plné ostrých zubu a odkapávajících slin nevěstily nic dobrého.

„Co to…“ stačila jsem jenom vyhrknout, protože jeden ze psů skočil rovnou na mě. Viděla jsem to jako ve zpomaleném filmu. Tušila jsem, že i ostatní psi udělali to samé a vrhli se na Dia a Área, na kterého skočili rovnou dva.



~Můj hod: 56~

Nečekala jsem to a tak můj reflex nebyl takový, jaký bych normálně měla. Z nepopsatelného důvodu jsem se jenom dívala do rozevřeného chřtánu blížící se obrovské spí hlavy. V hlavě mi vybuchl strach o dítě, které jsem čekala. Takhle se cítí matka, když se blíží její konec s nenarozeným dítětem? Tohle budu cítit vždy, když dojde na krajní situaci, kterou nemůžu nijak ovlivnit? Nelíbilo se mi to. Navíc jsem věděla, že Áres ani Zeus nebudou mít možnost mi nijak pomoct, aniž by se do nich pustili další psi.

Najednou jsem ucítila kolem pasu čísi ruce. Lucifer. Vysmátý od ucha k uchu. Jak jsme letěli vzduchem, šeptl mi do ucha: „Neseš až příliš cenný náklad, než aby ti bylo ublíženo.“
Nedokázala jsem na to nijak odpovědět. Co tím sakra myslel?

(Zřejmě zapomenutý příspěvek)

Zase se setkáváme
Irene

Neodcházel jsem s prázdnou. Měl jsem v ruce složky s případy, kde bychom mohli snad najít ještě něco potřebného, když se na to podíváme jiným úhlem pohledu než obyčejní lidé.
Zároveň jsem měl tip na místo, které bychom mohli prohlédnout a třeba by nás to mohlo zavést někam dál. Hodnotil bych to poměrně úspěšně.
Věřím, že i Irene nejspíš něco našla. Nejspíš to nebyl vůbec špatný nápad se rozdělit. Nicméně byl bych mnohem raději, kdyby se to už nemuselo opakovat.

Když jsem ji spatřil venku, pocítil jsem úlevu. Byla v naprostém pořádku. Mohl jsem si oddechnout.
”Složky týkajících se případu.” Odpovím jí na otázku a nabídnu jí rámě.
”Pohovořil bych o tom nejlépe na nějakém klidném místě.” Rozhlédnu se kolem sebe, jako kdybych hledal někoho podezřelého. Zároveň si uvědomuji, kde se nacházíme a že nejbližší místo je můj domov.
”Myslím, že je na čase, abych na oplátku ukázal kde bydlím.” Navrhnu jí a vydám se určeným směrem.
Celou cestu co jdeme spíše mlčky krom klasických frází ujišťujících se, zda je milovaná osoba v pořádku a nic nestrádá, přemýšlím zda je můj byt v dostatečném pořádku.

Naštěstí je. Uvědomuji si s úlevou a jsem vděčný Margret, že se o to postarala.
Pomohu dámě sundat kabát. Nechám ji, ať se rozhlédne mým skromným bytem. Nejsem jediný, kdo v tomto velkém domě bydlí. Nechal jsem jej pronajmout, protože mi bylo jasné, že bych ty všechny náklady neutáhl sám. Zdědit domov je něco jiného, než ho udržovat ve funkčním stavu.
Mezitím, co se tu prochází tak postavím na čaj.

”Takže… zdá se, že rozdělit se nebyl úplně nejhorší nápad.” Pronesu, když sedíme v obývacím pokoji a popíjíme čaj. Není tak dobrý, jak u Lestrada.
”Mám tip na místo, kam bychom se mohli podívat. A tyto složky, jak jsi na tom ty?”

Zase konečně sami
Ester

Unaveně jsem vešel do pokoje, počkal až dovnitř půjde i má nastávající a poté dveře zavřel. Úlevně jsem vydechl. Nebyla to ani chvíle, kdy jsem se rozhodl dveře pro jistotu ještě zamknout, aby nás nikdo zbytečně neotravoval. Oba jsme potřebovali chvíli klid na to, abychom si mohli odpočinout a zároveň to celé ještě více promyslet.

Obě naše skupiny byly roztroušeny po pokojích v motorestu. Zaplatil jsem za celý tenhle zpropadený motorest, aby nás nikdo další zbytečně nerušil a zároveň my nemuseli dávat na všechno tak extrémní pozor.
Nešlo si nevšimnout, že nikomu z našinců to tady moc zrovna dvakrát nevonělo, ale nikdo nic nenamítal. Prostě si převzali klíčky a ubytovali se. Občas mně ta jejich poslušnost přívaděla k nepříčetnosti, ale teď jsem za to byl nesmírně rád.
Jakmile byli všichni ubytování jsme se všichni sešli s lovci Browningovými, které zastupoval ve vedoucí pozici Rybička, v něčem co oni nazývali společenskou místnosti, kde se nacházeli právě automaty na pití a jídlo. Proběhlo krátké seznamování a poté shrnutí situace, následné částečné zahájení plánování dalších postupů.
Jelikož byli všichni poměrně unaveni z cesty a neskutečně hladoví, udělal se v rámci bezpečnosti opětovný přesun do té restaurace. Při jídle se volně pokračovalo v konverzaci. Sem tam někdo přispěl myšlenkou, ale bylo tak nějak jasné, že to důležité řešení se započne právě zítra.

”Jak se cítíš?” Zeptám se starostlivě, když k ní dojdu a opatrně ji obejmu. Určitě zaznamená, že s ní jednám jako kdyby byla porcelánová panenka.
Je to až neuvěřitelné, jak se chopila vedení a velmi moudře promlouvala ke svým lidem. Neměl jsem pochyb, že jsem si vybral družku, kterou má smečka potřebuje a kterou potřebuji já sám. O to víc jsem měl strach, že by se jí a dítěti, které nosí pod srdcem, může něco stát.
Kdyby bylo po mém, tak by ji nejraději nechal odvézt do Pevnosti a tu pořádně zabarikádoval. Dal k jejímu pokoji hlídku, která by ji střežila dnem i nocí.
Realita byla bohužel jiná a kdybych něco udělal, tak by to bylo považováno za slabost. Odkryl bych svým nepřátelům moji slabinu a oni by toho mohli okamžitě v budoucnu využít, když to nejméně budu čekat. Je spoustu těch, co si chtějí nárokovat můj pomyslný trůn. Sice bych se ho rád nejraději dobrovolně vzdal, ale teď s potencionálním potomkem na cestě to nemohu udělat.
A tak raději budu vystavovat Ester možnému nebezpečí, abych ji ochránil před případným dalším.

”Co říkal Doolittle?” Samozřejmě, že jsem jejich rozhovor slyšel, jenže to ji nehodlám přiznat, i když to nejspíš tuší.
Doktor potvrdil skutečnost příchodu potomka a doporučil klid. Zároveň jí dal bylinky, které by měli pomoct s nevolností. Pro bližší informace by byla potřeba zajít do ordinace a tam provést zdlouhavější vyšetření. Nicméně tu byla ještě jedna věc. Ester nečekala jedno dítě, ale dvě.

What?
~Rafael~

Chvíli jsem měla pocit, že na mě mluví nějakým neznámým jazykem. Žila jsem dost dlouho na to, abych věděla, že to pravda není, ale i tak jsem měla dost nepříjemný pocit, že tentokrát se z toho jenom tak nevylížu. Ve většině případech um s jazykem se hodil, ale teď jsem byla v dost velkém průšvihu.

Vzdychla jsem a na chvíli zavřela oči. Necítila jsem nic, na co jsem byla zvyklá. Jako démonka jsem dokázala vycítit pocity druhých a tím jim jít dost na ruku. Teď se nic takového nekonalo. Skousla jsem ret a podívala se na Rafaela s doufáním, že mě ujistí, že tohle je jen dočasná situace.

"A co mám pro to udělat, abych byla zase jako dřív?" zeptala jsem se a raději vzdala pokus o to se postavit a rozhodit rukama.
Kde může být detektiv? A je tu někde Phoebe? rozhlédla jsem se, jako bych doufala, že fenu někde uvidím. Co když jsem ztratila schopnost vidět i ji?

Někoho jsem nasrala. Nebo Vergilius. Proč já se za ním stále honím? Detektiv taky není k zahození, pomyslela jsem si.

Budeme se brát
~Blake + strýček~

Byla jsem Blakeovi vděčná, že mě nechá se strýčkem chvíli o samotě. Být na jeho místě, zachovám se stejně. Nebezpečí hrozilo na každém kroku a vůbec tomu nepomáhalo, jaká rodinná historie se kolem mě motala. Věnovala jsem svému milovanému úsměv a rozešla se za strýčkem.

Rybička seděl uvnitř pokoje a židli. Stříbrný křížek, který předtím odhodil, protože jsem se o něj popálila, měl už zpátky kolem krku, ale měl jej zastrčený pod košilí. Byl to dobrý tah. Pokud se měl setkat se zbytkem smečky, nebylo dobré je dráždit. Jak říkal, na cestě byl také Charles se Samem, Dneanem a Abby. Zauvažovala jsem, zda by mohla něco zjistit o mém původu nějakým kouzlem, ale podle strýčkových slov, moc zkušená nebyla.

Klepla jsem na futra, protože dveře byly otevřené a opřela jsem se. "Jak je?" zeptala jsem se. Upřímně jsem se o strýčka bála. Bylo toho na něj moc a jak řekl, přišel o všechny. Dokonce i o mě. Já se do Evropy už nikdy nevrátím.
Pokrčení rameny následoval úsměv. "V rámci možností dobře. Nikdo neumírá," zvedl se a přešel k posteli, na které ležela jeho taška. Moc dobře jsem znala její obsah. Každý lovec takovou měl. Rozepl ji a vytáhl z ní mě moc dobře známý revolver. Znala jsem na něm každou runu, každou oděrku. Moje z prvních vyrývaných zbraní. Strýček s ní natáhl ruku a já si ji opatrně převzala.
"Jako by to bylo včera," pousmála jsem a přejela jsem po lesklé hlavni prstem. "Raději ji schovej," otočila jsem ji, abych si ji lépe prohlédla, a pak zlomila, abych se podívala na stříbrné náboje uvnitř. "Paradoxně moje první zbraň byla určena pro zabíjení kožoměnců," zaklapla jsem zbraň a vrátila jsem ji strýčkovi.
"Stříbro působí i na jiný monstra," Rybička revolver schoval a zapnul zip. "Ještě vyrábíš zbraně?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Nechci pokoušet svůj osud, a navíc zbraně nepotřebuju," lehce jsem se usmála. "Víš, kdy Browningovi přijedou?"
Strýček se podíval na svoje hodinky a trochu se zašklebil. "Už mají zpoždění. Snad nenarazili během cesty na tu vaši smečku."

To se mohlo klidně stát, pomyslela jsem si. Ale dokud byl naživu pakt mezi Blakem a lovci, nehrozilo jim žádné nebezpečí. Maximálně nějaké vyslýchání.
"A když už jsme u té smečky, Blake mě požádal o ruku," zaculila jsem se a čekala, jak na to strýček zareaguje. Kupodivu nespustil svou letargii jako při zjištění, že jsem vlkodlak.
"Gratuluji?" znělo to spíš jako otázka, ale stále lepší, než nic.
"Díky, strýčku," trochu jsem si oddechla. "Ráda bych tě na svatbě měla, ale pochopím, když..."
"Svatbu tvého otce jsem propásl. Tvou si nenechám ujít a jestli chcete udržet dobré vztahy mezi sebou a lovci, nebude to jenom o smečce," znělo to od něj trochu jako výtka? Nebyla jsem si jistá. "A kdo jiný by tě měl vést k oltáři než já, hm?" v jeho hlase zazněl střípek nadšení.

Uchechtla jsem se. To byl celý on. "Tátu teď nemám. Budu ráda," usmála jsem se. Pak jsem zvenku zaslechla zvuk několika motorů.