Andor.cz - Dračí doupě online

Záhadný symbol

Probírala jsem se knihami velmi dlouho, až jsem měla pocit, že jsem ztrácela pojem o čase. S knihami to tak často bývalo. Člověk se začetl a najednou se ze dne stala noc. Pro jistotu jsem zkontrolovala hodiny a zjistila, že není hluboká noc, ani pozdní odpoledne. Chýlilo se k obědu a začínala jsem mít hlad. Nicméně bádání bylo přednější a potřebovala jsem to dodělat. Mohla jsem si říct alespoň o sušenky k čaji a zahnat tak na chvíli hlad.

A pak jsem si toho všimla. Symbolu, který se tvářil nenápadně, a přitom jsem jej určitě poprvé neviděla. Zamračila jsem se a vrátila se k předchozí knize, kde byla zmínka o Darkasherovi. Je to možné? pomyslela jsem si a otevřela další knihu. I tam byl symbol. Předtím tam žádné symboly nebyly. Buď jsem je přehlédla anebo se mi někdo nebo něco snažilo něco říct.

"Ještě čaj a sušenky?" Khalie se dokázala objevit jako ducha, až mě tím vyděsila. "To jsem nechtěla, omlouvám se," zakryla si rukama tváře.
"To nic," usmála jsem se na vílu, která zastupovala už skoro vymřelých víl, konkrétně druhu Fae. Lidé dávno přestali věřit v nadpřirozeno a nebylo to tím, že by se tvorové dobrovolně skrývali. Oni prostě vymírali nebo dávno zmizeli z povrchu zemského. Za vyhynulý druh jsem měla například draky, kteří dokázali dorůst do ohromných rozměrů a nebylo možné, jak by se mohli před lidmi skrýt.
"Děkuji a můžu se zeptat?" podívala jsem se na vílu. Pak jsem natočila knihu k ní a ukázala na symbol. "Víš, co je to za symbol?"

Darius a lov kamínků
Ester

Darius vypadal, že dlouhou chvíli přemýšlí o onom vhodném místě. Než jen kývl hlavou, vyšel ze dveří a zamknul je. Což bylo pochopitelné, že se takto snažil ochránit své území.
”Je to moc dobrý nápad.” Pronesl, když jste kráčeli po schodech dolů. Nikdy moc nemluvil, to sis všimla už dřív. Avšak když byly chvíle, kdy něco řekl, tak to stálo za to. Z tónu jeho hlasu jsi poznala, že to myslí vážně. Nebyli na něm vidět žádné pochybnosti. Nehádal se s tebou, že by to mohla být ztráta času. Důvěřoval tvým schopnostem. Byl to zvláštní pocit. Příjemný.

Mohla jsi čekat, že přesně ono místo, kde se nachází hodně kamínků, bude právě to kde Blake uspořádal piknik.
Naštěstí déšť smyl pach, který jste za sebou jistě museli zanechat potom vašem dovádění. Ale vzpomínky ti zůstali a tak jsi se na chvíli vrátila v čase. Ovládaná touhou.
Jako by jsi znovu cítila Blakovi doteky bloudící ti po těle. Onu slast, když se vaše těla spojila v jedno.
Darius ti dával čas a pustil se mlčky do práce. Nasbíral pár kamínků a položil je na stůl. Ono drobné bouchnutí tě vrátilo zpátky do reality.
”Můžou být takové?” Ukázal ti přesně ty kamínky, které jsi potřebovala.

Hledání vodítka
Irene Claire Ives

Byl jsem neskutečně rád, že to vyřešila za mně a užívali jsme si tak onen polibek. Polibek, který byl příslibem brzkého návratu a ochutnávkou budoucí společné odměny. Jistě si dovedete všichni představit v jaké podobě ona odměna bude.

Musel jsem se přemluvit do chůze, nechtělo se mi se od ní vzdalovat. Nechtělo se mi se rozdělovat. Byla to však potřeba. Soustředil jsem se tedy na své kroky. Pokládal jednu nohu před druhou. Upřel svou pozornost přitom na cestu.
Nebyl jsem daleko od stanoviště jednoho člena dětí ulic, takže jsem se ani neobtěžoval s kočárem. Nemluvě o tom, že mně svým způsobem po minulých událostech ona představa maličko děsila.

Gorrick pracoval jako lákač ve vykřičeném domě, který se jmenoval Zvěřinec. Hlásal zrovna, že za kusem exotiky není potřeba cestovat do vzdálených končin, stačí jen vstoupit dovnitř. Otřepal jsem se. Nelíbilo se mi, že takto mluvil o ubohých lidských bytostech, jako kdyby to byl nějaký kus hadru. Moc dobře jsem však věděl, že ani on tím nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale práce je práce. Pro mně teď představoval hlavně nejlepší spojku, která mně dostane k jejich vůdcům Alecovi a Sieně.

”Odmítáme ty co nás milují, a milujeme ty co nás odmítají.” Pronesl jsem heslo. Bylo neuvěřitelné, že se vlastně jednalo o citáty Senecy.
”Doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví.” Zněla jeho odpověď.
”Potřeboval bych si promluvit s Alecem a Sienou. Byl bys ochoten mně dovést za nimi?” Hrábl jsem přitom do kapsy od kabátu a vytáhl pár mincí, natáhl jsem k němu ruku a než jsem se nadál mince zmizeli. Ani jsem nepostřehl jeho pohyb.
”Následuj mně prosím.”
S tím se vydal po spletité cestě postranních uliček. Měl jsem pocit, že bloudíme. Cesta nám trvala půl hodiny, ale nakonec jsme došli k opuštěné kapličce, která měla tajné padací dveře.

Po zdolání schodů, kdy mnou lomcoval nepříjemný pocit z toho, že bych se nikdy nemusel dostat z tohoto místa, jsme se objevili v poměrně velké místnosti. V jejich tajné základně. Byla vybavená. Měli tu poměrně mohutný stůl, až jsem chvíli přemýšlel nad tím, jak náročné muselo být, jej sem dostat. U stolu se nacházeli židle. Dvě z nich byly mohutnější a zdobenější než ostatní a představovaly tak trůny na nichž seděli Alec a Siena.
”Přišel jsem si vybrat dluh.” Pronesl jsem a hleděl upřeně na Sienu. Možná to vypadalo, že Aleca ignoruji, avšak pravda byla jiná. Dával jsem si na něj pozor. Nenechal jsem se zmást dojmem, který probouzel, když se opíral o vycházkovou hůl. Moc dobře jsem věděl, že není žádný nemohoucí, kulhal a tu hůlku neměl jako doplněk, ale byl mrštný a nevyzpytatelný. Propaloval mně celou dobu pohledem. Neměl rád, že byl někomu dlužen.




***V knihovně - Vanessa***

V knihách, které jsi měla k dispozici, jsi se v podstatě dozvěděla to stejné, co už si dávno věděla. Jak ohledně Darkashera, tak ohledně Homunkuluse. Stále ses, ale přikláněla k té možnosti, že by to mohl být Darkasher, což tě poměrně znepokojovalo.
Když jsi však začala zoufat, že se ti nepodaří najít něco užitečného, co by tě někam zavedlo. Tvou pozornost upoutal symbol, který se spojoval s Darkasherem. Byl nepatrný a vypadal spíše jako nějaká ilustrace, proto jsi tomu předtím nevěnovala takovou pozornost. Byl ti však povědomý.
Když jsi se opět prohrabala knihami, došlo ti čím. Našla si ho pokaždé při zmínce o něm. Mohlo by to mít nějakou spojitost. Jen vypátrat, komu ten symbol patří.

Hledání vodítka
~Thomas~

Stiskla jsem jeho ruku, když mě Thomas pod stolem chytil. Užívala jsem si to a hřálo u srdce. Rodiče mi neustále říkali, že se životem, který vedu, si nikdy nikoho nikdy nenajdu. Našla. Jeden si našel mně a druhý do mého života vstoupil jako anděl strážný. Věřila jsem Thomasovi a klidně bych nechala svůj život v jeho rukou. Netušila jsem, co mě vedlo k takovému závěru, znali jsme se přece jenom dva dny, ale ta jistota tam byla.

"Dobře," přikývla jsem. Trochu jsem se obávala, co najdu. "To samé platí pro tebe, ano?" řekla jsem, když jsme byli venku a já věděla, že se tady naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Měla jsem tušení, že chce něco udělat, ale buď neměl odvahu nebo si nebyl jistý, tak jsem to rozhodla za něj. Naklonila jsem se k němu a políbila. Bylo mi jedno, že někomu veřejný polibek mohl přivést rozpaky. Potřebovala jsem to.

Pak jsme šli každý jinou stranou. Já mířila do knihovny, o které jsem Thomasovi říkala. Ač jsem původně nechtěla najmout žádný kočár, musela jsem si přece jenom jeden odchytit a nechat se odvézt. Vchod do knihovny se nacházel v parkem u Buckinghamového paláce. Pohybovalo se tu plno lidí, ale nikdo si nevšímal toho, že mezi dvěma stromu někdo sem tam zmizel. Navíc se to dělo tak málo, že byla malá pravděpodobnost, že se o to někdo začne zajímat.

Vchodů do knihovny bylo více, ale abychom byli rozptýlení po celém Londýně, každý měl dovoleno použít maximálně jeden nebo dva. Byla jsem nejblíže ke vchodu v parku. Další byl až někde na okraji a snad jsem jim nikdy neprošla, co si pamatuju.

Tiše jsem vyslovila kouzelná slůvka a ta přede mnou otevřela neviditelné dveře, které jsem mohla vidět jenom já. Vstoupila jsem. Některým to mohlo připadat tak, že jsem zašla za stromy.

Přesnou polohu knihovny jsem neznala, ale uvnitř to bylo jako vždy úchvatné. Vůně starých knih mi připomínala časy studia a klid, který se nesl celou halou, mě jistým způsobem ujišťoval, že tady se nemůže nic stát.

Přivítala mě usměvavá tvář knihovnice, která byla stará snad jako celá knihovna. Vrásky ji zdobily obličej a bílé vlasy měla spletené do úhledného drdolu se zapíchnutými jehlicemi. Dívala se na mě skrz půlměsícové brýle.
"Madame Ives," uvítala mě a natáhla ruku, abych tu svou do ní vložila. Byl to jistý druh rituálu, že jsem nepřišla se špatnými úmysly a navíc věděla, proč tu člověk došel. Mé úmysly sice byly čisté, ale důvod už tolik ne. Viděla jsem to v jejích očích. Naštěstí tomu rozuměla natolik, aby mi řekla, kam přesně mám jít.

Minula jsem několik okrasných podstavců s vloženými glóbu, když jsem došla k řadě, kde byly knihy, po kterých jsem pátrala. Za sebou jsem zaslechla šelest křídel. Otočila jsem se a usmála se na vílu, která mi knihy snesla a položila je na stůl.
"Děkuji, Khalie*," poděkovala jsem a usadila se.
"Není zač," pronesla zvesela. "Budete chtít čaj?"
Přikývla jsem. Pak jsem se pustila do práce.

*čti: [kejlí]

Další část questu
~Darius~

Neměla jsem v úmyslu Dariovi vlítnou do pokoje. Vím, že by se to nelíbilo ani mě, a navíc tu byla teritoriálnost, kterou nešlo zapřít. Rozuměla jsem tomu mnohem více jako kožoměnec než jako člověk. Měla jsem pocit, že strýček tohle nikdy nepochopí a budu se muset obrnit proti tomu, když mi někdy vrazí do pokoje. Sice jsem neměla v plánu jej přivést na Pevnost, ale kdo ví. Možná se vztahy udobří natolik, že nebude vadit, když sem tam rodina přijede.

Držela jsem od Dariova prahu dostatečnou vzdálenost, aby si nemyslel, že se mu tam chci vloupat. Stejně jsem musela od jeho dveří odstoupit, když je otevřel před mým zaklepáním. Možná nakonec ani klepání nebude třeba.

Na oslovení paní si budu sakra dlouho zvykat. O to víc na svou novou pozici. Líbilo se mi, že můžu pomoct více tím, že se opravdu do pomoci zapojím. Proto jsem dneska na nohou a běhám z jednoho místa na druhé.

"Vím, že bych to zvládla sama, ale ve dvou to půjde rychleji," začala jsem a lehkým úsměvem. "Znáš místo, kde je hodně oblázků, asi takhle velkých?" ukázala jsem. "Budu na ně vyrývat runy kvůli vytvoření sítě, která by nás měla varovat, pokud se objeví wendigo, časem pak proti i jiným vetřelcům," zamyslela jsem se, že bych to mohla rovnou udělat proti jiným tvorům, ale obávala jsem se, že bych to nedala kvůli spotřebě energie. Takže wendigo a potom další. Jak naberu síly. "A potřebuju jich hodně," ukázala jsem mu mapu s vyznačenými body. "Takže hurá na lov kamínků?" asi jsem zněla trochu moc nadšeně, ale ve směj já byla.

V bezpečí?
Anya

Je to už po druhé, co se probudíš a nemáš nejmenší tušení, co se s tebou stalo.
Tentokrát však neležíš venku na zemi na pospas osudu. Nýbrž ležíš na nemocničním lůžku. Do ruky máš zapíchnutou kanylu, ke které vede tenká hadička. Bolest, která předtím byla naprosto nepříjemná, je teď titěrná. Něco ti říká, že za to může právě to cosi průhledného v pytlíku, který vysel dolů hlavou na stojaně, ke kterému vede ona hadička.
Když se rozhlédneš po pokoji, přijde ti, že je přesně takový ten klasický nemocniční pokoj. Obyčejné holé bílé zdi. Prázdné nemocniční lůžko na pravé straně. Stoleček s židličkou v rohu pro návštěvy nebo kdybys byla schopná pohybu, aby ses mohla v klidu najíst. Naštěstí jsi v pokoji sama a nikdo s tebou není.
Nejspíš bys byla schopná nepozorovaně zmizet, ale cítila ses slabá jako moucha. Mohla za to snad ztráta krve? Nebo jak sis všimla to bylo zašitou ránou, která však nevypadala vůbec zhojeně, jak by podle správnosti už měla být. Něco s tebou provedli a ty nemáš nejmenší tušení co. Potlačili tvou regeneraci? Nebo snad ještě něco jiného.
Co se stalo s Penny? Zdá se, že se jí podařilo tě dostat do bezpečí? Nebo je to snad celé past a bylo by nejlepší se odsud, co nejrychleji dostat?
To místo se ti nelíbilo a nebylo jen tím, že páchlo desinfekcí, ale také za to mohl jasně říkající fakt, že nejsi nezranitelná.

Ještě chvíle klidu
Irene Claire Ives

”Cokoliv, co by nás bylo schopné někam nasměrovat.” Vyslovil jsem a cítil jsem se přitom poněkud hloupě. Nechtěl jsem toho moc. Jen prostě nějaký drobek, který by nás přivedl k dalšímu drobku. Nežádal jsem, aby jsme našli hned krysí doupě. Samozřejmě, že kdyby se tak stalo, tak by to bylo naprosto skvělé. Ale bylo mi jasné, že by to byla nesmírná pošetilost. I přestože jsem chtěl tak málo, z nějakého zvláštního důvodu, mi to přišlo vlastně moc.
Zatřepal jsem hlavou. Takhle uvažovat nám v ničem nepomůže.

”Ty se snaž zjistit nějaké informace o tom monstru. A k čemu přesně potřebují orgány těch nebohých dívek.” Na malou chvíli jsem se odmlčel a pohlédl na ni s jasnou otázkou. Zda-li souhlasí. Nechtěl jsem ji rozkazovat. Byli jsme si rovni. Vzájemně jsme si zachránili život. Byli jsme spojeni. A to nepočítám fakt, že jsem byl do ní zamilovaný.
”Já se pokusím vypátrat jejich základnu. Někde se musí střetávat.” Jistě. Netvrdil jsem předtím něco jiného?
”Nebo cokoliv, co by nás bylo schopné někam dovézt. Jestli jich je víc, tak je větší pravděpodobnost, že na sebe upozorňují.” Možná jsem se až příliš spoléhal na děti ulice, které nikdo nevidí, ale oni vidí naprosto všechno. Obchodují s informacemi. Prodávají je těm, kteří nabízejí víc. Dluží mi. Jednou jsem jednoho z jejich vůdců zachránil.

Byla zraněná. Nejspíš se dostala do nějaké potyčky. Pobodali ji. Tvrdila však, že ten kdo jí to udělal dopadl hůř. Neměl jsem pochyb. Viděl jsem jí to na očích. Ošetřil jsem jí. Nechal ji ve svém bytě přečkat noc. Nabídl jí káď s teplou vodou, ve které se vykoupala. Věnoval ji čisté oblečení a poté ji nechal jít. Když se tehdy na mně překvapeně otočila s jasnou otázkou v očích, řekl jsem jí, že přijde chvíle, kdy si vyberu onen dluh. A jak se zdálo, tak ta chvíle je právě teď..

Dopil jsem šálek čaje, který už byl poměrně studený. Upřeně jsem se podíval na Irene. Byla tak neskutečně nádherná. Měl jsem prostě štěstí. Nebo neskutečnou smůlu. Vzhledem k situaci. Napadlo mně hořce.
Rukou pod stolem jsem vyhledal tu její, pevně jí chytil. Nemohl jsem si pomoct, ale chvíli jsem odolával nutkání tady všechny pobouřit a rozdat si to s ní na stole. Za ty jejich pohledy by mi to stálo. Měli jsme však práci a tak jsem je raději zahnal. Místo toho naznačil obsluze, že budu platit.

”Buď prosím opatrná.” Pronesl jsem, když jsem se ocitli venku. Zhluboka jsem se nadechl a poté vydechl. Rukou šátral v skryté kapse kabátu, která byla na hrudi a přítomnost rozpůleného pergamenu mně na chvíli uklidnila. Váhal jsem přitom nad tím, jestli jí políbit či nikoliv.

Darius na scéně
Ester

Ještě, než si došla ke dveřím, cítila jsi jakousi hranici. Byl to jeho pokoj, jeho území. Stejně jako jsi ho cítila, cítil on tebe. Protože než si stačila zaklepat na jeho dveře, tak je otevřel.

Nezavrčel na tebe, nebránil svoje území. Což by udělali nejspíš ostatní na jeho místě.
Jen si odkašlal a stoupl si do pozoru. Bylo naprosto jasné, že moc dobře věděl o tobě a Blakovi. Stejně jako věděl, že teď jsi byla jeho vedoucím. Připomínal každým coulem věrného vojáka.
V jeho očích byla viditelná dychtivost, přišlo ti to až hmatatelné. Toužil splnit veškeré tvoje přání. I předtím když jsi ho sledovala, tak ti neušlo, že kdyby mohl, tak by líbal zem po které Blake kráčel. Zázračný chlapec. Tak o něm všichni hovořili.
Jednou se ti Blake přiznal důvod, proč se tak Darius chová. Blake ho zachránil a ujal se ho. Chudáka chlapce postihl velmi podobný osud, jako Blaka. Akorát s tím rozdílem, že v případě Daria se jeho otec stal lupem a před jeho očima zabil jeho dvě sestry, poté matku a málem by zabil jeho. Kdyby se tam neobjevil Blake, kterému jako vůdci nic neuniklo. Zachránil chlapce a ujal se ho, stejně jako se ho tehdy ujal Mauro. Darius je od té doby Blakovi věrný a snaží se splatit svůj dluh. Život za život.
”S čím mohu pomoci, paní?” Bylo na něm vidět, že přemýšlí, jestli se má uklonit či nikoliv. Stále tedy stále v pozoru a vyčkával na své rozkazy.

Pomoc číslo dvě
~Dr. Doolittle + Darius~

Měla jsem povědomí o tom, jaký může mít na mě dopad pokrytí oblasti kolem Pevnosti. Věděla jsem však, že jestli začnu být nejistá, bude závěr horší, než bych do toho šla s jistotou. Je dobré vědět, ale není dobré do magie vsázet nejisté myšlenky. Mohlo by se to pak šeredně pokazit.
"Vím a také znám někoho, na koho se můžu spolehnout, pokud by mě to vyčerpalo," mrkla jsem na doktora. On i Blake by mě nenechali na holičkách a krása v runové magii je ta, že není náročná do té doby, než je potřeba ji zaktivovat.

"Děkuji za tip. Zajdu za ním," přitakala jsem a dopila jsem obsah sklenice. Kdyby bylo nejhůř a já nezvládala propojit síť, tohle by mě určitě nakoplo raz dva.

"Děkuji za pohostinnost," pousmála jsem se a postavila. "Zajdu za vámi, jak budu mít vše nachystáno. Ještě jednou děkuji, zatím," rozloučila jsem se a s tím opustila ordinaci.

Cestou mě ještě napadlo se stavit ve veřejné knihovně, kde jsem se chtěla podívat na rozložení Pevnosti a propočítat, kolik oblázků bude třeba. Dále by měl samotný hlídaček dostat každý, jehož úkolem je Pevnost strážit, což jsou víceméně všichni.
Nevzala sis toho na sebe trochu moc? pomyslela jsem si, ale tuhle myšlenku ihned zahnala. Hlídačky lze vytvořit i později. Hlavní byla síť a zatím bylo v plánu dát hlídaček Blakekovi a všem vůdcům klanů. Už jsem se těšila na výraz Idy, až jej dostane. Ironicky řečeno.

Vešla jsem do knihovny a rozhlédla se po regálu, kde jsou mapy. Sice jsem milovala knihy, ale moc jsem tady nechodila, protože jsem nechtěla narazit na někoho, kdo by mou přítomnost bral jako obtěžování. Teď jsem se nesměla nechat vykolejit, a když mi přistálo mohutné plácnutí na rameni, instinktivně jsem se ohnala loktem a otočila se, kdo si dovolil takovou nehoráznost. Pozvedla jsem obočí a dívala se na smíchy dusícího se Dawsona.

"Ty si ty fórky nemůžeš odpustit, co?" ušklíbla jsem se.
Dawson sice vypadal navenek jako drsňák, ale uvnitř byl šprýmař. Neměla jsem představu, kdo všechno ví o mém povýšení, ale neměla jsem touhu to hned vytahovat. "Když už takhle blbneš, potřebuju mapu Pevnosti a jejího okolí," dala jsem ruce v bok. Kdybych je zkřížila, mohla bych vypadat defenzivně, že se něčeho bojím.
Dawson se dosmál. "Jo, jasně," zazubil se. "Proč chceš mapu?" zeptal se cestou, když jsme šli k regálu.
"Aaale, chci zabránit dalším útokům wendiga," odpověděla jsem a žasla jsem nad tím, kolik map tu měli.
"Jenom?" Dawson měl docela postřeh a uznale jsem na něj pohlédla.
"Primárně," upřesnila jsem.
Dawson pokýval hlavou a z nejvyšší police vytáhl srolovanou mapu, kterou pak roztáhl na stole. " Je asi nejaktuálnější, ale tu," ukázal prstem na jedno místo na mapě, "už tu není."
"To je kostel?" podivila jsem se, protože proč by kostel stál uprostřed lesa.
"Spíš kaplička, která lákala docela hodně turistů. Ti se pak rozhodli jít dál a nejednou došli až tady. Zas tak daleko to není," vysvětlil mi a já přikývla, že rozumím.

"Zase otravuješ, Dawsone?" ozval se ode dveří Kaeden. Otočila jsem se za jeho hlasem a usmála se. Nebyl byl to Dawson, aby se tu neukázal i jeho nerozlučný parťák.
"Náhodou pomáhám," dal by mi ruku kolem ramen, ale to bych se na něj nesměla varovně podívat. Naštěstí pochopil. "Už jsi nachystaný?"
"Někam razíte?" zeptala jsem se.
"Na průzkum," pokrčil rameny Kaeden.
Dawson na mě mrkl a šel za svým druhem. Nebyli spolu, to ne, ale přirovnala bych je sourozencům.
"Díky za mapu," usmála se a nechala je, aby se dali svou vlastní cestou.

Mapu jsem si náčrtem překreslila na papír. Používala jsem osvědčenou techniku se zmenšeným meřítkem, abych pak věděla, kde přesně umístit jednotlivé runové kameny. Jako referenční bod byla brána Pevnosti. Trochu jsem se děsila toho, kolik toho budu muset nasbírat, jelikož oblast byla velmi rozsáhlá.

Když jsem měla hotovo, vrátila jsem mapu na místo, což znamenalo si vzít židli a schovat si svou mapku s poznámkami. Byl čas zajít za Dariem.

Hledání pomocníka
Ester

”Tak v runové magii. Pěkné.” Pronese uznale a vykouzlí na své tváři úsměv.
”Bylo mi hned jasné, že ve vás něco je. Přežít náročnou přeměnu, neproměnit se přitom v lupa, není jen tak jednoduché. Chce to mít silného ducha.” Něco podobného ti říkal i Blake.
Napil ze své sklenice a bylo na něm vidět, jak si onen šílený nápoj naprosto neskutečně vychutnává. A ty tak dostáváš naprosto obtížný úkol to vypít, protože by jej to s velkou pravděpodobností urazilo, kdybys udělala pravý opak.

”Jste si vědoma, že je pevnost poněkud velmi rozsáhlá?” Zeptá se s jistou starostí v hlase, protože zná velmi dobře cenu, kterou si magii žádá.

”Tak to mně opravdu těší, že jsem byl takto schopen posloužit. A prý že sbírám samou veteš.” Zazubil se a na malou chvíli si v něm viděla onoho medojeda, kterým byl.
Jen kývne souhlasně hlavou a ty vidíš, jak se dme pýchou. Jeho dovednosti budou využity i na něco jiného, než jen spravování kostí a léčení zranění.

”Doporučil bych vám, abyste zašla za Dariem. Je vám věrný a stačí mu říct, udělá bez zbytečného reptání, co se po vás chce.” Navrhne ti přátelsky a jeho pohled spočine na tvé sklenici v očekávání.
”Najdete ho ve druhém patře, první dveře nalevo.”