Andor.cz - Dračí doupě online

Nečekaný zvrat
Anya

Probouzíš se na chladné zemi na prázdné ulici s třeštící hlavou, zesláblá jak mucha a zraněná. Někdo tě pobodal. Rána na břiše, tak neskutečně bolela. Je to dlouho, co tě něco takhle bolelo. Nehojí se, jak bys čekala. Což ti potvrzuje malá kaluž krve, tvé krve. Bylo to opravdu velmi znepokojující.

Nemáš nejmenší tušení, co se stalo. Poslední tvoje vzpomínka byl na střetnutí s Trýzniteli a následnou cestu s detektivem v Penny do restaurantu U Alenky. Nevzpomínáš si však na to, jestli jste tam nakonec skončili či co jste vůbec jedli. Nevzpomínáš si naprosto na nic. Naprosté pusto a prázdno. V hlavě ti stále rezonuje jediná otázka - Co se stalo?
Když se rozhlédneš kolem, spatříš jen zející díru v zemi. Něco zde muselo zmizet stejně jako zmizel Wild Infernal Bar. Mohl to být onen restaurant u Alenky?
Stejně tak nikde nevidíš detektiva. Netušíš, co se s ním stalo… nebo jestli je vůbec naživu. Pokud někdo byl schopen tě takhle zranit, zbavit tě vzpomínek a nechat zase něco zmizet, tak zabít detektiva nebyl vůbec žádný problém. Ale kdo nebo co by bylo něčeho takového schopno?
Máš tolik otázek a žádné odpovědi. A aby toho nebylo málo, tak začne pršet. Uvědomíš si další nepříjemnost, která tě postihne. Je ti zima.
Musíš se odsud dostat, to je naprosto jasné. Potřebuješ najít někoho, kdo tě ošetří. Potřebuješ načerpat síly. Potřebuješ najít odpovědi na tvé otázky a zjistit co se stalo. Jen, kdyby se ti podařilo vstát a ujít pár kroků.

Štěstěna je ti však nakloněna, aspoň se to tak říká. Neboť nejdříve spatříš dvě světla a následně auto, ne jen tak obyčejné auto.
”Okamžitě nastup.” Pennymobile, které teď vypadalo jako nějaká ojetina. Nebyla jsi jediná, kdo vypadal špatně. I ona zažila lepší chvíle. Možná by mohla vědět, co se stalo… nebo to také mohla být past. Na druhou stranu jsi moc neměla na výběr. Mohla si tu zůstat zesláblá a zraněná, čekat na chvíli kdy se tu někdo objeví. Možná přítel, možná nepřítel. Chtělo se ti to riskovat?

V tělocvičně
Ester

Byl jsem na ní neskutečně hrdý. Stejně jako je rodič hrdý na malé dítě, které udělá první krůčky. Nejsem sice její rodič, ale mám jí na starost a učím jí, jak být správným kožoměncem. Věděl jsem, že jí něco neskutečně žralo a nebyla to jen Ida, která se chová neskutečně hloupě vůči ní. Proto jsem jí taky zavedl sem a ukázal jí boxovací pytel.
Byl jsem opravdu rád, že promluvila, aniž bych ji musel vyzvat do ringu.
Založím paže na hrudi a se zájmem v očích si vyslechnu, co má na srdci. Celou dobu během toho, co mluví mlčím a ani se nehnu. Připomínám tak skvěle vytesanou sochu.
Bojí se, aby se tu neobjevil a nedošlo k zbytečnému boji. Nechce, aby se něco stalo její rodině a smečce.
Ještě nějakou chvíli poté, co domluvila, mlčím a přemýšlím nad nejlepším možným řešením.
”Zavolej mu. Domluv se na nějakém neutrálním místě. Nejlépe někde v Americe blízko hranic s Kanadou. Navrhl bych Severní Dakotu.” Rozhodnu se jí dlouho netrápit a svěřím se jí.
”Půjdu tam s tebou a sdělíme spolu strýci, co se ti stalo. Nebude to na území Smečky, kde by přítomnost tvého strýce mohla pobuřovat.” Dodám ještě. Upřímně přitom doufám, že už není pozdě a máme nějaký čas to v klidu vyřešit.
”Nejdříve, ale musíme vyřešit povinnosti. Zjistit zda to byl jediný wendigo. Pohřbít Nigela.” Mluvil jsem klidně. Věděl jsem, že teď potřebuje sloup, o který by se mohla opřít. Někde hluboko uvnitř jsem byl poměrně nervózní. Ne však z toho, že by mohlo dojít k boji. Byl jsem nervózní z toho, že uvidím její rodinu. Nebylo to však na mně vidět. Jako Pán Šelem musíte umět zachovat klid a to za každou cenu.
"Cítíš se líp?"

Vypuštění páry
~Blake~

Kdybych tušila, co můj pokus vyvolá za reakci, snažila bych se trochu víc. Mělo to i světlou stránku, a to Blakeovu blízkost, když mi ukazoval, jak správně na obrovský pytel. Také měl pravdu v tom, že nejsem člověk. Dávalo mi docela zabrat si zvykat na nově nabyté schopnosti jako je vyšší síla, lepší zrak, sluch, čich. Dokonce i chuť se mi změnila a všechno najednou chutnalo mnohem lépe.

A tak jsem v letních šatech zkoušela údery a ono se mi to líbilo. Jenom u běhání nezůstanu, pomyslela jsem si, když se pytel pohnul a já překvapeně zírala, co se mi povedlo. Vedle mě zaznělo ještě jednou a já opět bouchla.

Nevím, co se vyplavuje, když se člověk, ehm kožoměnec, může pořádně vyřádit na něčem, čemu nemůže ublížit, protože to není z kostí a masa. Začala jsem si uvědomovat, jak mě štve to, že jsem stále nepohnula s nalezením táty a to, jak přede mnou neustále držel tajnosti. Štvalo mě, jak mnou smečka vlků, do které bych měla patřit, pohrdá. Nebyla jsem jim dobrá nebo jim prostě jenom vadilo, že jsem byla lovec? Každý musel nějak začínat.

Všechny špatné myšlenky a frustrace zmizely ve chvíli, kdy jsem bouchla až moc agresivně, že jsem musela před pytlem uskočit, ale bylo mi lépe. Mnohem lépe. Oddechovala jsem, ruce mě příšerně bolely, protože jsem ne vždy bouchla technicky správně, ale to se vypiluje.
"Tohle budu mít ráda," hodila jsem copek na záda. "Blakeu?" podívala jsem se na něj. "Potřebovala bych si o něčem promluvit, abychom na to byli připraveni," nezačala jsem zrovna nejlépe, ale v hlavě jsem měla trochu prázdno. "Týká se to mého starého života. Dělám všechno proto, abych ho nechala za sebou, protože už nejsem jeho součástí, ale jednoho dne zaklepe na dveře a vylije mi na hlavu kýbl s ledovou vodou," posadila jsem se a nervózně spojila ruce. "Můj strýček Rybička. Vyprávěla jsem ti o něm. Jak je to dlouho, co jsem tady?" Sakra dlouho.

"Když jsem se já vydala hledat tátu, on se beztak vydal hledat mě a je jen otázkou času, než jej to dovede sem. Navíc když cítí, že by mohlo jít do úzkých, bere s sebou posily," zvedla jsem hlavu, abych se mohla na svého muže podívat. "Nechci, aby došlo na nejhorší a on se tu bez nějakého varování objevil a někdo by přišel k úhoně. Zároveň vím, že když mu řeknu, že jsem ok, ale nevrátím se, tak je tu jak na koni," se strýčkem to bylo složité. Navíc věděl, jak svůj obchod miluju a jenom tak bych se jej nevzdala.

"A nevím, jestli mu říct pravdu, aby pochopil. Nevím, jestli to vezme dobře nebo špatně. Nevyrůstala jsem s pěkným obrázkem o nás. Než jsem se dostala do tohohle světla, myslela jsem, že jsou všichni kožoměnci jenom monstra, co baží po krvi. Zkus to vyvrátit někomu, kdo v tom žije déle než já a je lovec," byla jsem zoufalá? Ano. Jakmile se tu strýček objeví, Ida to vezme jako záminku mě očernit. Bude strýčka chtít zabít?

"Upřímně," svěsila jsem ramena. "Nevím, co mám dělat."

Temné myšlenky
~Thomas~

Obávala jsem se také, že nebude dlouho trvat a bude nalezena další nevinná oběť. Zatím to byly jenom ženy, po kterých nikdo nebude smutnit. Odpad společnosti, jak jim rádi říkali. Nikdo už neviděl, že tenhle život museli nějakým způsobem porazit a když jim společnost neumožnila se uchytit v obecných kruzích, musely klesnout a prodávat svá těla, aby se uživily.

"Takže určitě si teď někde vyhlédl další svou oběť."
"Ano i ne," neguju přitakání. "Otázka, zda stačí zneschopnit netvora natolik, aby nebyl schopen útoku. Rozčtvrtit jej na kusy a držet části oddělené, nejlépe ve skleněných nádobách zajištěné pečetí," fungovat by to mohlo, a vím, že to někdo kdysi praktikoval. Určitě jsem o tom četla a potom jenom čekat na smrt jeho panička. "Jinak ano. Darkasher zemře se smrtí toho, kdo jej ovládá."

Polkla jsem. Usoudila jsem, že bude lepší na sebe vzít něco, co není příliš svázané s etiketou. Mezitím, co jsem se oblékala, odpověděla jsem: "Také z toho nemám dobrý pocit, že by se mělo jednat o sektu. Navíc ve vzduchu visí otázka, proč teď a proč vyslali někoho, jako je horkokrevný Dudley?" začala jsem spodničkou, pak si navlékla šedivé sáčkový top s volánky. Natáhla jsem si sukni a kolem pasu zapnula černý korzet s tříčtvrteční sukní.

Když jsme byla hotova, zvedla jsem hlavu. "Potřebujeme o nepříteli znát co nejvíce. Navrhla bych navštívit knihovnu, která však není obyčejným lidem přístupná, takže tě možná ani nevpustí dovnitř. Zkusím se za tebe přimluvit, aby přimhouřili oko," usmála jsem se. "A také bych si dala něco na zub, tak se můžeme cestou stavit v kavárně?"

V tělocvičně
Ester

Nechápavě jsem se podíval na Ester a na to, jak praštila do pytle, který se ani nehnul. Nespokojeně jsem mlaskl.
”Dovolíš. Zkusíš to znovu.” S tím jsem ji ukázal, jak si má správně stoupnout. Ještě k tomu jsem jí ukázal, jak onu ránu má vést.
”Víš, zlato, už nejsi člověk. Máš mnohem víc síly, než si myslíš.” Pronesl jsem a s tím jsem jí ještě párkrát pouze s naznačením úderu ukázal, jak se to má dělat.
”Jen se toho nesmíš bát.” Nechal jsem jí tentokrát, aby sama udeřila a narozdíl od toho předchozího, kdy do toho praštila s lidským omezením se ten pytel pohnul… a to docela solidně.
”Takhle se to dělá.” Z mého hlasu a pohledu byla znát hrdost.
”Ještě jednou.”

Přemýšlení
Irene Claire Ives

”Dobře, takže co je podle tebe pravděpodobnější z těch dvou?” Zeptám se. Protože sám za sebe jsem se začal přiklánět k tomu, že by to mohl být ten Darkasher.
”Orgány tedy slouží k nějakému rituálu. A množství mrtvých dívek záleží na tom, jak mocný to bude rituál.” Přemýšlím nahlas. Mezitím, co se oblékám do kalhot. Nelíbí se mi představa, že tam někde pobíhá stvůra a vraždí nevinné ženy.
”Takže určitě si teď někde vyhlédl další svou oběť.” S tím na sebe obléknu košili.
”Chápu správně to, že se ta stvůra dá zničit pouze tím, že se zabije ten, kdo ji ovládá?” Samozřejmě, že bych byl neskutečně šťastný, kdyby to šlo jednoduše. To co se mi podařilo v kostele bylo díky momentu překvapení a faktu, že si ten čaroděj myslel, že vyhrál. Jenže teď bude opatrný. K čertu.
”Děsí mně představa, že by v tom byla zapletená sekta.” S tím se zastavím u Irene a pohlédnu z okna.
”Co budeme dělat?”

Uuu, tělocvik
~Blake~

Byla jsem si naprosto jistá, že bychom nakonec tu divnou polohu zvládli. Nicméně jsem zauvažovala nad tím, zda by to někomu něco dalo. Neztrácela jsem však naději, že bychom v knížce našli i něco, co by nám vyrazilo dech.

Začala jsem si klást jednu otázku. Kde se to ve mně bere? Nikdy jsem nebyla typ, co by se do takových hrátek vrhal. To bych nesměla mít v hlavě Vlčici, která se potutelně smála. Jo odtud vítr vane.

Začínala jsem být trochu nervózní, že se mi dosud nepodařilo proměnit. Vlčice se nezdála, že by jí to nějak vykolejilo, ale já měla obavy, abych pak nestála na druhém konci ukazováčku ostatních ze smečky. Úplněk se kvapem blížil a vyla jsem zvědavá, jaké to bude. Trochu jsem se bála, to ano, ale každý se bojí svého poprvé.

Při první otázce jsem se na Blakea usmála, ale bylo mi jasné, že bychom si měli dát alespoň na chvíli pauzu, ať nevypadáme jako pouze sexuální pár. Při druhé jsem se zahihňala. "Těch možností je," ušklíbla jsem se. "Ale vynechala bych knihovnu, protože to je pro mě takové posvátné místo. Kostel zas tolik ne," pozvedla jsem obočí a v ruku v ruce šla dál.

Tělocvičnu měl opravdu obří. Šlo vidět, že ji používá dost často. Hlavně při pohledu na jeho hruď, ze které se mi podlamovala kolena.
"Asi to bude znít v mém případě docela divně, ale nikdy jsem v posilovně nebyla," zkusmo jsem svou miniaturní pěstičkou bouchla do pytle, který se ani nepohnul. "Jsem běhací typ."

Z knihovny do tělocvičny
Ester

”Říkáš to kvůli tomu, abych se vyhecoval a zkusili jsme to nebo je zatím něco jiného?” Zkoumavě si ji přitom prohlížím. Její odpověď by mně opravdu zajímala. Protože pokud je to ta první možnost, tak nemám problém s předváděním začít hned teď.
Tolik k povinnostem.
Raději jsem zavřel knihu a vrátil ji zpátky na své místo.

Samozřejmě, že jsem Harryho Dresdena četl. Můj nejoblíbenější díl je Bláznivý úplněk. Klidně hádejte proč. Ale i ostatní díly jsou naprosto skvělé.
A na pasáž, kterou mi popisuje se opravdu nedá zapomenout.
”Byl opravdu velice vynalézavý. To se musí nechat.” Mrknul jsem na ní.
”Copak, chtěla bys taky vyzkoušet nějaký netradiční sex?” Tohle mně opravdu zajímalo. Určitě musí mít nějaké tajné přání, které bych jí opravdu rád splnil. Já třeba vždycky chtěl vyzkoušet, jaké by to bylo ve výtahu.

”Hahaha.” S tím jsem raději nechal knihovnu knihovnou a vydal se do další místnosti. Jestli někdo čekal něco jiného než obrovskou tělocvičnu, tak měl opravdu smůlu. Je důležité mít jako kožoměnec dobrou fyzičku. Nemluvě o tom, že se tu skvěle dá uklidnit v případě velkého rozrušení.
Všechno vybavení jsem měl speciálně vytvořené pro sebe. Hlavně takový boxovací pytel, který byl schopen vydržet ode mně ty nejsilnější rány. Krom něho jsem tu měl i bench press lavici, kterou jsem opravdu miloval a činky takových vah, že by z toho šla pouhému člověku hlava kolem. Taky byla sranda, když mi je dělali. A mysleli si, že to byl překlep.
Byl tu i boxovací ring.

”Nechtěla by sis zatrénovat?” Zeptal jsem se a potom jsem si uvědomil, že v těch šatech by to nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
”Počkám, než se převlečeš”

Někdy do Čech?
~Blake~

Nechtěla jsem dát najevo, že mi je po mém bývalém domove smutno, ale narodila jsem se tam, žila tam a neměla jsem čas se rozloučit.

Očkem jsem koukla po Kámasútře, kterou vytáhl a pobaveně se zasmála. "A jsi si jistý, že tohle zvládneme?" hned na přebalu knihy byla tak zvláštní poloha, že jsem nedokázala odhadnout, komu patří nohy. "Je to docela nepohodlné," pokračovala jsem ve smíchu, protože mě to opravdu pobavilo.

"No neneee," všimla jsem si celé kolekce série Harry Dresden. "A já se snažila sehnat ostatní díly a beznadějně, i když svoje výtisky mám v rodném jazyce," vzpomněla jsem si na jednu scénku. "Taky trochu červená knihovna," zahýbala jsem obočím. "Když se Susan stala upírem, tak s ní měl Dresden dost netradiční sex, aby ho přitom nepokousala. Jestli si dobře pamatuju, tak jí kouzlem zavěsil ve vzduchu," vrátila jsem knížku zpátky do poličky a řekla si, že si to přečtu znovu.

"Můžeme klidně dál. Sednu si tu někdy, kdy nebudu mít chuť vyzkoušet Kámasútru," zachichotala jsem se a následovala Blakea dál.