Andor.cz - Dračí doupě online

Zase se setkáváme
Irene

Neodcházel jsem s prázdnou. Měl jsem v ruce složky s případy, kde bychom mohli snad najít ještě něco potřebného, když se na to podíváme jiným úhlem pohledu než obyčejní lidé.
Zároveň jsem měl tip na místo, které bychom mohli prohlédnout a třeba by nás to mohlo zavést někam dál. Hodnotil bych to poměrně úspěšně.
Věřím, že i Irene nejspíš něco našla. Nejspíš to nebyl vůbec špatný nápad se rozdělit. Nicméně byl bych mnohem raději, kdyby se to už nemuselo opakovat.

Když jsem ji spatřil venku, pocítil jsem úlevu. Byla v naprostém pořádku. Mohl jsem si oddechnout.
”Složky týkajících se případu.” Odpovím jí na otázku a nabídnu jí rámě.
”Pohovořil bych o tom nejlépe na nějakém klidném místě.” Rozhlédnu se kolem sebe, jako kdybych hledal někoho podezřelého. Zároveň si uvědomuji, kde se nacházíme a že nejbližší místo je můj domov.
”Myslím, že je na čase, abych na oplátku ukázal kde bydlím.” Navrhnu jí a vydám se určeným směrem.
Celou cestu co jdeme spíše mlčky krom klasických frází ujišťujících se, zda je milovaná osoba v pořádku a nic nestrádá, přemýšlím zda je můj byt v dostatečném pořádku.

Naštěstí je. Uvědomuji si s úlevou a jsem vděčný Margret, že se o to postarala.
Pomohu dámě sundat kabát. Nechám ji, ať se rozhlédne mým skromným bytem. Nejsem jediný, kdo v tomto velkém domě bydlí. Nechal jsem jej pronajmout, protože mi bylo jasné, že bych ty všechny náklady neutáhl sám. Zdědit domov je něco jiného, než ho udržovat ve funkčním stavu.
Mezitím, co se tu prochází tak postavím na čaj.

”Takže… zdá se, že rozdělit se nebyl úplně nejhorší nápad.” Pronesu, když sedíme v obývacím pokoji a popíjíme čaj. Není tak dobrý, jak u Lestrada.
”Mám tip na místo, kam bychom se mohli podívat. A tyto složky, jak jsi na tom ty?”

V motorestu: Ta chvíle
Ester

Měla pochopitelně pravdu. Kdyby za to mohl její původ, tak by nejspíš nedošlo k tomu přetváření. Když pohlédnu do jejich očí, není pochyb o tom, že tam je s ní i její vlčí já. Tohle je potřeba pořádně přezkoumat a to chce čas. Ten bohužel teď nemáme.
”Chmm… Až to tady vyřešíme, tak se zaměříme na to, co brání tvé proměně.” Rozhodnu nakonec tento problém posunout na jindy.
Rukou hrábnu do kapsy tepláků, kde se schovává krom peněženky i krabička. Ta krabička. Pevně jí sevřu v prstech a pomalu vytáhnu.
”Slyšel jsem, že lidé mají problém s tím, když dítě je nemanželské.” Začnu a kleknu si.
”Nechci, abys měla pochybnosti. Jsi moje družka a já tvůj druh. A to ač se stane cokoliv.” S tím vytáhnu z krabičky prsten z chirurgické oceli s menším diamantem uprostřed.
”Takže tu teď klečím a žádám tě, aby ses stala mou ženou i oficiálně před úřady.” Lehce se pousměji a čekám na odpověď. Nepochybuji o tom, že bude kladná. Oba to tak cítíme.

Směr motorest
~Blake + strýček~

Může za to můj původ, pomyslela jsem si a zjistila jsem, že mi to je líto. Vlčice ve mně celou dobu byla, tak jsem neměla pochyb o tom, že jsem opravdu kožoměnec. Navíc jsem věděla, jak je pro Blakea důležité mít potomka, který by převzal jeho geny. Mohlo se snad stát, že díky mně nikdy nebude mít svého nástupce? Co když nejde lykantropie ruku v ruce s magií? Co potom? Bude nucen mě odehnat a najít si jinou družku? Nebo mě nazve svou konkubínou, a že mé děti nebudou mít právo mít stejné postavení jako on?

V duchu jsem si řekla, a Vlčice se mnou souhlasila, že zkusím vyhledat v historii něco, co by mohlo být podobné mému příkladu. Možná by se mi hodila i pomoc od Renfri, která je dost zběhlá v obsahu celé knihovny.

"Neřeknu," slíbila jsem Blakeovi a následovala jej ven. Když jsem zamířila ke stolu, kde na nás čekal strýček, musela jsem několikrát napočítat do deseti, protože jeho pohled s povytaženým obočím mluvil za vše. "Už jsi dojedl?" zeptala jsem se, jelikož jsem téma těhotenství nechtěla nijak nakousávat.
"Všechno v pořádku, Šváb... ehm, Ester?" na poslední chvíli se opravil, aby mě neoslovil dětskou přezdívkou. Mé varování bral vážně. Aspoň něco.
"V nejlepším," odpověděla jsem popravdě. Sice jsem neplánovala tak rychle mít děti, ale když my si s Blakem užívali každou chvilku spolu a bylo jich hodně. To bych musela buď mít problém počít dítě nebo by Blake musel být impotentní, což určitě nebyl.

***

Při cestě zpátky jsem si nemohla nevšimnout, jak je Blake zamlklý. Nechala jsem ho při jeho myšlenkách a sama jsem přemýšlela, jak moje těhotenství pojmout.

Na parkovišti si mě Blake ještě odtáhl, aby se zeptal na dost ošemetné téma, a to mou schopnost se měnit. To mě taky napadlo a Vlčice se dost nepříjemně zakroutila, jako by chtěla dát najevo, že tu je.
"Netuším, možná?" neměla jsem nejmenší tušení. "V Pevnosti pak zjistím víc. Nechce se mi věřit, že jen kvůli mému původu se nemůžu proměňovat. To bych pak byla imunní vůči kousnutí, ne?" pozvedla jsem obočí. "Sám jsi byl svědkem toho, jak jsem se... přetvářela," vzpomínka na bolestné dny pro mě nebyla nic příjemného.
Bude v tom něco víc, pomyslela jsem si.

Zpátky v motorestu
Ester

Úlevně jsem vydechl. Byl jsem neskutečně rád, že na to přistoupila. Stálo mně to celé sebezapření, když jsem jí něco takového navrhoval. Kdyby se rozhodla jinak, nejspíš bych se potřeboval projít a provětrat si hlavu. Nejlépe při té procházce do něčeho pořádně praštit a ulevit si tak. Nic takového naštěstí nestalo a mně se ulevilo.
”Nejsem si jistý. Je to možnost.” Na druhou stranu není v tom něco jiného. Když si vezmu s čím se nám svěřil její strýc.
”Taky by za to mohl i tvůj původ...” Svou myšlenku však nedopovím, protože jsme vyrušeni a já si najednou uvědomím, kde se vlastně nacházíme. Když jste kožoměnec, který je citlivý na všemožné pachy, tak se ty nepříjemné naučíte ignorovat.
”Jo. Jen zaplatím. Byl bych rád, kdybys to ještě svému strýci neříkala, dokud to nebude potvrzené.” S tím se po jejím boku vydám ven. Omluvím se slečnám, co stojí venku a vydám se rovnou zaplatit.

Zpátky jedu mlčky. Nechce se mi před jejím strýcem mluvit. Nemluvě o tom, že se s tím potřebuji sám vyrovnat. Samozřejmě, že jsem naprosto štěstím bez sebe. Vždycky jsem si přál děti a teď najednou je jedno na cestě. Jen teď bude vystaveno nebezpečí. Nemůžu dovolit, aby se jim něco stalo.
Sevřu pevněji ruce na volantu, až klouby zbělají. Trošku volant promáčku, ale to nevadí.

Když dorazíme na místo, vezmu si Ester ještě bokem. Ještě jsem se jí nesvěřil se svou teorii. Kdyby strýc chtěl nějak nesouhlasit, zle se na něj podívám.
”Tvůj strýc říkal, že tvoje matka je něco jako bohyně. Není možné, že se nemůžeš proměňovat právě kvůli jejím genů?” Mluvím tiše potom, co si jsem jistý, že nás nebude slyšet.
Pokud se nemůže proměnit. Co bude s našimi dětmi? Další věc, která mě začíná trápit. Jsem jeden z posledních svého druhu. Bylo by dobré náš druh zachránit. Nicméně to bych si měl vybrat stejnou družku, jako jsem já. Což bych pochopitelně udělat mohl. Co jsem slyšel, tak se nějaká nachází v Indii. Ale já si vybral svou ženu kvůli lásce. Stále tu však byla pravděpodobnost, že by aspoň jedno dítě mohlo mít víc mých genů. A mohlo se proměnit jako já. Jenže pokud se jejich matka nemůže proměňovat kvůli genům, nebudou se moci proměňovat ani děti.
Budu si o tom muset promluvit s Doolittlem. Ten mi k tomu určitě řekne víc. Rozhodnu se jí zatím nesvěřovat se svými obavami. Už tak toho máme dost.

Scotland Yard
~Thomas~

Kdyby místo Lestrada seděl jiný inspektor, nejspíš by si myslel, že ti přeskočilo. Místo toho se postavil, natáhl ruku, abyste si potřásli. "Vezměte si ty složky. Tady bude na ně padat jenom prach. Možná v nich najdete nějaké vodítko," ještě připomněl, že ti je nabízel i před chvílí.

"Heleně vyřídím," kývl hlavou a zavřel za tebou dveře, jak jsi jeho skromnou kancelář opustil.

Směr Scotland Yard
~Gideon, pak Thomas~

Spadl mi kámen ze srdce. Sice jsem doufala, že mu to řeknu tak, že nepůjde poznat, že s Thomasem něco mám, ale tohle bylo lepší. Navíc mi slíbil, že Tomovi nic neřekne, ale budu schopná nedat sama nic najevo?

"Budu se těšit," skousla jsem si spodní ret a chvíli sledovala jeho mizející záda.

Nemělo smysl otálet. Blížil se čas, kdy se máme s Tomem sejít před strážnicí. Mohl by si dělat starosti a vydat se na nějakou bezhlavou výpravu. Našla jsem si proto kočár a nechala se odvézt až na místo. Zaplatila jsem kočímu, a když jsem se rozhlédla, Thomas právě vycházel ven. Opět mě polil pocit, který jsem v jeho přítomnosti pokaždé cítila. Plno motýlků v podbřišku a chuť mu strhat všechno oblečení. Uvědomila jsem si, že stejně na mě působil i Gideon. Co to se mnou sakra je.

"Jako na zavolanou," usmála se na Thomase a všimla si složek v jeho rukou. "Copak to máš?" zeptala jsem se a přešla k němu.

Aspoň něco
~Blake~

Chvíli jsem Blakea sledovala a musela jsem připustit, že udělal obrovský kompromis, který se k Pánovi šelem nehodil. Já byla však jeho družka a sama jsem měla potřebu Blakea ochraňovat. Mohla bych být tvrdohlavá a nekývnout mu na to, ale najednou jsem musela ochraňovat více než jeden život.

"Dobře," pousmála jsem se a chytla jej za ruce. "Pokud by to šlo hodně z kopce, pojedu s Dariem domů," naklonila jsem lehce hlavu na stranu a něco mě trklo. "Myslíš, že je těhotenství důvodem, proč jsem se ještě neproměnila?" povytáhla jsem obočí.

Za Blakem se otevřely dveře. Další žena cca v mém věku si šla udělat svou potřebu, ale jak zahlédla záda obrovského Blakea, omluvila se a okamžitě vycouvala.

Nechala jsem Blakea odpovědět a pak jsem navrhla: "Vraťme se na motorest. Tam si můžu aspoň sednout ven. S těch záchodů se mi dělá zase špatně," ušklíbla jsem se.

Stále Scotland Yard
Lestrade

”Řekl bych, že můj případ je té magie plný.” Pronesu na úvod a rozhodnu se mu svěřit se vším, co jsem se dozvěděl. Řeknu mu o té příšeře, která je ovládaná čarodějem. Svěřím se mu ohledně Irene, která mi s tím případem pomáhá. Neprozradím mu však to, že jsem zemřel a vstal z mrtvých. Nebo to, že jsem se s Irene vyspal. Svěřím mu jen informace související s případem.

”Bojovat proti takovému monstru, který necítí bolest je naprosto marné. Je potřeba dostat toho, kdo to monstrum ovládá. Mám bohužel takový nepříjemný pocit, že po našem minulém střetnutí si bude dávat pozor, abych mu nemohl ublížit.” Kdybych ho zastřelil, tak bych nám nejspíš ušetřil práci. Něco mi však říká, že by s tím zabíjením nebyl úplně konec. Nemyslím si, že v tom jede jen jeden. Obzvláště, co jsem si zběžně prolistoval pár Lestradových svazků.

Dopiju svůj čaj. Pohlednu na hodinky. Je nejvyšší čas.
”Byl vážně výborný. Omlouvám se, ale budu muset jít.” S tím se zvednu a rozloučím se s Lestradem. Pokud nebude nic proti mému odchodu, vydám se na určené místo setkání.

Vizitka
Irene Claire Ives

Kdyby mi někdo ráno řekl, že se vyspím s naprosto neznámou osobou v této zahradě, vysmál bych se mu. A přesto se tady teď oblékáme a pracujeme na případu.
Ještě ráno jsem se probouzel mezi mladičkým zakřiknutým studentíkem Fredericem a Rosalindou, překrásnou vílou která pracuje jako šlapka. Sex s nimi byl naprosto úžasný, ale vůbec se nevyrovnal tomu, co jsem zažil s Irene. Samozřejmě, že tu je touha to zase někdy zopakovat.
”Uhm...” Zarazím se. Co když mi řekne, že je nakažená? Je to nějaká moje zhrzená milenka se kterou jsem se předtím vyspal a naprosto na ni zapomněl? Ta představa mně vyděsí, ale nedávám na sobě nic znát. Věřím, že bych si s tím problém nějak magicky poradil. Jistě by se něco našlo.
Opravdu jsem nečekal, že se mi vlastně přizná k tomu, že pravděpodobně s tím detektivem má nějaký románek. Uleví se mi.
”Jistě.” Vykouzlím na své tváři úsměv a převezmu si od ní papírek. Přistoupím k ní blíž, abych ji mohl do ucha pošeptat. ”Nedělej si starosti. Tomu detektivovi o tom, co se tu stalo, nic neřeknu. To co se stane v zahradách. Zůstane v zahradách.” S tím se rozhodnu ještě ukrást její rty, abych si zapamatoval jejich chuť.
”Takže večer se uvidíme.” S tím se lehce ukloním a vydám se zpátky do knihovny. Nechavám jí tak samotnou jejím myšlenkám.

Velké rozhodování na toaletách
Ester

”Ano, přesně tohle to znamená.” Vyslovil jsem s úsměvem na rtech. Představa, že mi bude moje malé dítko říkat táta, je naprosto úžasná. Je pravdou, že už jsem tak nějak nevěřil tomu, že bych si našel družku a ještě ke všemu jsem nevěřil, že bych s ní mohl počít dítě. A hle stalo se.
O to víc mně události, které řešíme znepokojují. Bohužel bylo opravdu naivní si myslet, že se vrátí do bezpečné náruče Pevnosti. Samozřejmě, co by si pomyslela Smečka. Ovšem není to zrovna ten argument, který vysloví.
Tiše zavrčím. Ani v nejmenším se mi to nelíbí. Pere se to ve mně. Byl bych nejšťastnější, kdyby ji odvezl Dairus odvezl zpátky do bezpečí a tam ji klidně zavřel v našem pokoji. Jenže to jí nemůžu udělat. Následně rezignovaně povzdechnu.
”Samozřejmě, že tě… vás… budu chránit do posledního dechu.”
Stále jsem byl vůči magii maličko skeptický. Nechtěl jsem se na ní v rámci její bezpečnosti spoléhat. Může selhat a to selhání by mohlo ohrozit jak jí, tak i dítě na cestě.
”Dobře, ale pokud to bude vypadat hodně nebezpečně. Tak tě Darius v první možné chvíli odveze do Pevnosti a tam zůstaneš v bezpečí.” Než ustoupím, rozhodnu se mít ještě podmínku.
Znamená to samozřejmě to, že jí dám možnost se zapojit, ale pokud se něco hodně posere. Skončila s pátráním a nechává to na nás.
Žádá pro mně příliš. A já chci na oplátku to stejné.
Se zájmem v očích jí pozoruji a čekám, jak se rozhodne.

To ja umím
~Rafael~

Když zmínil, že jsem musela někoho pořádně nasrat, uchechtla jsem se a dodala: "V tomhle jsem dost přeborník," dál jsem to nehodlala řešit. Pokud jsem někomu šlápla na ocas, tak jediné, co se dalo dělat, bylo co nejrychleji najít Vergilia, který zase všechno vrátí do pořádku. Ani mě nenapadlo, že by tomu tak nebylo. Kvůli němu jsem se dostávala do různých problémů.

Detektiv tu nebyl. Musela jsem zklamaně oddychnout. Byla ho škoda, a dokonce mohl Vergiliovi konkurovat svým zadkem. Pohodlněji jsem se opřela, i když bolest mi začínala trochu lézt na nervy. Při každém pohybu jsem věděla, že tam rána stále je. Možná jsem masochista, protože mi bolest nic neříká, ale neříkám, že mi nemůže být nepříjemná.

"Abys potom nebyl víc zmatenější než já," mrkla jsem a pustila se do vyprávění. "Začalo to..." popsala jsem mu útok, jak nás napadli trýznitelé, a jak se objevila Phoebe, aby nás z té šlamastyky dostala. A pak jsem měla už okno. Popsala jsem mu, že jsem se probudila na zemi celá od krve. Objevila se Penny a pak jsme měli při cestě trochu problém, a pak nastala tma zase.

"A teď jsem tady, snažím se najít detektiva a absolutně nevím, proč mám díru v břichu," zakončila jsem a zkřížila ruce.