Andor.cz - Dračí doupě online

Kdepak máme kufřík
~Thomas~

"Máš pravdu," přitakala jsem na kočár. Další portál tvořit nebudu, protože by mě to nejspíš zabilo a raději se nechat svézt domů v něčem, kde na nás nebude hledět celý Londýn. Uhladila jsem si vlasy, alespoň jak to bez hřebenu šlo a rozhlédla se po kufříku, který Thomas hledal.
"Tam je," byl zasunutý úplně v rohu a nemít kontrastní barvu vůči dlaždicím, ani bych si ho nevšimla.

Otřepala jsem ze sebe, co se dalo a společně s Tomem vyšla ven. Museli jsme spát docela dlouho, protože se rozednívalo a město se začalo pomalu probouzet. Nedivila bych se, kdyby si mě někdo spletl s prostitutkou. Vyšla jsem z kostela rozcuchaná, se zašpiněným pláštěm a šaty. Thomas byl taktéž neupravený, takže stačila alespoň špetka představivosti, a honilo se hlavou, co jsme tam tak dělali.

Takhle po ránu najít kočár bylo složitější. Musela jsem nechat Thomase na lavičce a vydat se na výzvědy sama s tím, že pro něj s kočárem sjedu. Sice se mu to nelíbilo, ale kulhal hůř a hůř a sama bych ho neodtáhla, kdyby se někde složil. "Klidně panikař, pokud se do půl hodiny nevrátím," usmála jsem se a pohladila jej po bradě, než jsem se vydala hledat povoz.

Musela jsem přejít na další ulici, takže jsem se Tomovi ztratila z očí. Nevšímala jsem si pohledů sem tam procházející kolemjdoucí. Ne každý měl příjemnou noc v teplých peřinách.
A zrovna, když jsem zahlédla kočár s kočím, jsem uviděla jeho.

Srdce se mi málem zastavilo. Alexandr jenom tak stál ve stínu domu a díval se mým směrem. Na tu dálku jsem nedokázala říct, co se mu honí hlavou a jako obvykle měl svůj úžasný pokerový obličej.
Věděla jsem, že jsem se v tu chvíli měla otočit na podpatku a prostě odejít, ale místo toho jsem se k němu rozešla. Nohy mi nešly zastavit a mysl se nedokázala prodrat skrz opojení a chtíč, který ve mně tento muž vyvolával. Nebyla to láska. Jen ve mě probouzel pocity, za které by se styděla nejedna dámička.

Zastavila jsem se přesně na hranici stínu a dopadajících slunečních paprsků, takže mohl zvednout ruku a přejet mi prsty po tváři. Mlčel, ale jeho oči mluvily za vše. Kdybych nebyla opředena nejedním ochranným kouzlem, které mu to znemožňuje, dávno by mě vzal do náruče a zmizel se mnou neznámo kam. Navíc v mé přítomnosti nemohl na slunce. Šikovné kouzlo, které jsem na něj seslala, když jsem utíkala. Nevěděla jsem, jak kouzlo ještě dlouho vydrží, ale zdálo se, že mám ještě navrch.

"Proč mě nemůžeš nechat být?" můj hlas mě dozajisté zklamal. Místo pevného ze mě vypadl tichý a kolísavý.
Lehce se usmál, naklonil se ke mně a mírně se dotkl mých rtů. Nečekala jsem, že z ničeho nic ucukne a jeho obočí se zkrabatí, až z něj najednou šel strach.
"Nikdo jiný tě nemůže mít, jenom já," a s tím zmizel. Zůstala jsem tam stát jako opařená.
Co tím myslel, že mě nemůže mít jiný? Poznal snad, že jsem byla s Tomem?

"Madam?" ozvalo se za mnou a já se leknutím otočila. "Nechtěl jsem vás vylekat," byl to kočí, za kterým jsem původně šla, "jste v pořádku?" prohlížel si mě trochu úkosem, ale zjevně to byl člověk se srdcem na pravém místě, takže nekomentoval to, jak jsem vypadala.
"Ano jsem, děkuji," pousmála jsem. "Myslíte, že si můžu zaplatit vaše služby a nechat se odvézt domů?"
Kočí povytáhl obočí, ale nakonec přikývl. "Pokud máte, jak zaplatit."
"Zajisté mám," zalovila jsem v útrobách svého pláště, kde jsem měla schovaný váček s penězi. "Cestou se jen zastavíme pro detektiva Blackburna. Zachránil mne před útočníkem."

Dál jsem vysvětlovat nemusela, protože použití slova detektiv bylo jako mávnutí kouzelným proutkem. Do kočáru jsem byla téměř nahnána a hned na to se rozjel směrem, kde byl Thomas. Jen jsem doufala, že je v pořádku a neusnul.

Zpátky do reality
~Blake~

Vlasy jsem se smotala do roztřepeného drdolu, ať mi zbytečně nemáčejí oblečení. Sice by mi to nevadilo, ale cosi mi říkalo, že lepší zachovat nějaké to dekórum a nepromenádovat se tu jako zmoklá slepice.
Blaekovi jsem musela dát zapravdu. Nechtělo se mi odsud. Dlouho jsem se takhle neuvolnila a vrátit se opět do prostředí, kde nejsem příliš vítána, pokud tam je Ida samozřejmě, není nic moc. Trochu jsem doufala, že už bude u své smečky a mě nechají na pokoji. Bláhové to přání.

Zamyslela jsem se. "To je dost možné," zazubila jsem se. "Hlavně v momentě, kdy je to vzájemné," lehce jsem do něj šťouchla. Trochu jsem se bála toho, co bude. Co řeknou ostatní na nás dva a bude to chtít vůbec někomu říkat?
Hele, stěhuje si tě do svého pokoje, a to bez povšimnutí určitě neprojde. Čekej, jak Ida bude soptit. Někdy jsem si říkala, že můj tichý hlásek je nějak moc nahlas, ale měl pravdu.

Podívala jsem se na nebe a všimla si, že přibylo o několik bílých bochánků navíc. "Chytili jsme snad nejlepší počasí, které tu jde. Podívej," ukázala jsem směrem, kde se v dáli kupila mračna. Byla ještě daleko a můžou se roztrhnout, než sem doplují, ale i tak to vypadalo hrozivě.

Podívala jsem se na Blakea. "Ale ještě si užiju tohle, než se vrátíme domů," a dlouze jsem jej políbila.

Ano, nikdo jiný tu se mnou v řece neplave
Ester

Bylo fajn blbnout v řece. Uvolnit se přitom. Jenže všechno musí skončit a tak jsme oba z té řeky vylezli a začali se oblékat do oblečení.
”Vůbec se mi odsud nechce. Chtěl bych zastavit čas a být tady s tebou.” Pronesu s povdechem. Mám takový znepokující pocit, že jakmile se tam vrátíme, tak bude potřeba, abych něco vyřešil. A i přestože bych nejraději s Ester zalezl do pokoje a tam zůstal nejlépe tak týden v kuse, tak budu zodpovědný. To se přece ode mně očekává. Od vůdce tohoto blázince.
Co to se mnou sakra je? Mám myšlenky pubertálního chlapce, kterého ovládají hormony.
Přešel jsem k lavičce a stolu. Posbíral všechno, co jsem měl připravené na piknik a ještě jednou se podíval po tomto našem místě.
”Zase někdy.” S tím jsem objal svou polovičku - bylo úžasné o tom takhle smýšlet - políbil jsem jí.
”Vážně se to stalo? Vážně jsi právě ze mně udělala toho nejšťastnějšího muže?” Pronesl jsem, jako kdybych tomu snad měl problém uvěřit.

Já a zajímavé otázky?
~Blake~

Povytáhla jsem nevinně obočí. "Opravdu? Jsem tak trochu zvídavá od narození," uchechtla jsem se a objala jej kolem pasu, když mě u sebe tak pěkně držel. "Dobře, to zkoušet nebudu. Sice nejsem úplný teplomil, ale mráz taky nemusím," připustila jsem.

"Nooo, protože mě pak k sobě přitáhneš?" šibalsky jsem se pousmála, a dřív, než mohl něco říct, jsem jej políbila. "Jinak je voda příjemná," dodala jsem.

Pak jsem využila toho, že jsem ve vodě a zaplavala si. Trochu si poblbla s Blakem, protože mě přišlo strašně legrační po něm cákat vodu. Nebylo to nic, že by přes spršku vody nic neviděl, ale několikrát jsem se smíchem utíkala, i když jsem stejně skončila v jeho objetí, jak mě trestal za mé hravé chování.

Pryč odsud
Irene Claire Ives

Kromě nás tu nikdo nebyl. Nikde nebylo pohozené tělo nebohé dívky a nikde se nepohyboval její duch. Jako kdyby snad ani neexistovala. Nevěděl jsem, jaká je pravděpodobnost, že by to mohla být pouhá iluze, která nás dostala do této propracované pasti a na kolik to bylo reálné. Mohli jí také zabít a někde jí pohodit.
Nicméně důležité teď bylo, že se nám podařilo z téhle pasti dostat o vlásek.

”To měli.” Souhlasím s ní. Opatrně se posadím, což je opravdu velmi bolestivé. Bolestivě u toho zaúpím.
”Možná s oporou, ale daleko nedojdu. Měli bychom zkusit najít nějaký kočár.” S tím se snažím dostat na nohy za pomocí lavice, o kterou se opírám.
Oba dva vypadám naprosto strašně. Já se taky i cítím. Jsem však spokojený, že jsem naživu.
”Nevidíš někde můj kufřík?” Možná je to malicherné, ale mám tam všechno potřebné a nerad bych o něj přišel. Nemluvě o tom pokud je náš nepřítel čaroděj, tak bych tu nerad něco po sobě zanechal. Ještě by mně mohl vystopovat.