Společné chvíle
Ester

”Ah, samozřejmě, takhle to u lidí chodí.” Pronesl jsem a zasmál se společně s ní. Nedodával jsem však, že už člověkem není. Bylo to pro ni nejspíše stále bolestivé. Na druhou stranu Alexander Graham Bell jednou řekl něco ve smyslu “Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevírají...”
Kdyby se jí nestalo ono neštěstí, nikdy bychom se nepotkali. A pokud ano, možná by to nebylo dobré setkání. Na to však nechci myslet.
Tak strašně se mi líbilo jí líbat. Cítit chuť jejich rtů. Držet ji blízko sebe, cítit blízkost jejího těla.
A když promluvila, tak mi její slova mluvila z duše… byl jsem z její blízkosti neskutečně vzrušený, což také díky tomu, jak jsme byli blízko sebe, mohla i cítit.
”Sex bývá po kolika randech?” Zeptám se zájmem v očích, ve kterých hrají zlatavé jiskřičky. Onen pohled ji musí neskutečně hřát. Nikdy jsem na žádnou ženu, takhle nehleděl. Nikdy jsem žádnou takto nemiloval. Možná lidem tohle přijde zvláštní, ale my máme v pudech blíže k zvířatům. Lidé fungují až příliš složitě. Touží stále po něčem a vůbec jim nestačí to, že existují.
”Protože mi pravidla jsou naprosto ukradené… chci tě.” S tím jsem jí věnoval další vášnivý polibek a s tím jsem s ní, která se mně stále držela kolem krku šel blíž ke břehu, kde je voda akorát.
”Jak bys to chtěla?” Zeptal jsem se a oči jsem přitom měl zlaté. Mluvil jsem s ní na rovinu a vůbec jsem se za to nestyděl. Oba jsme to chtěli… aspoň mi to tak připadalo. Nicméně kdybych se mýlil, tak ještě měla šanci to říct. Zvládl bych počkat, ona mi za to stála.

Koupání
~Blake~

Blake mě následoval a nemohla jsem si jej pořádně neprohlédnout. Jeho tělo bylo dokonalé a jizvy mu dodávaly jistou tajemnou stránku, co vše si musel prožít. Já se tak mohla pyšnit malou jizvičkou nad palce, kde jsem se pořezala kuchyňským nožem. Neptejte se mě, jak se mi to stalo. Sama nevím.

Přitáhl si mě, lépe řečeno si mě ve vodě ulovil a přitiskl k sobě. Nebránila jsem se mu. Líbilo se mi to. Objala jsem jej kolem krku a překvapeně povytáhla obočí, když se mě zeptal, zda s ním chci bát na pokoji. Kdybych to tu neznala a jak to tu funguje, zněla by ta otázka dosti hloupě. Většinou se říká, jestli nechce dotyčný se mnou bydlet nebo jestli se nepřestěhuje do bytu či domu.

"Wow, přeskočil jsi další dvě rande," zasmála jsem se. "Ale je mi jasné, že bez tebe být nechci, takže se k tobě ráda nastěhuju," jako stvrzení jsem jej vroucně políbila.

Byli jsme téměř nazí, přitisknutí k sobě a jeho rty byly tak vášnivé, až se mi v podbřišku rozprsklo hejno motýlů. "Začínám litovat toho," koukla jsem na něj trochu přísně, ale jenom jako, "že jsem si na sobě nechala to spodní prádlo," výraz byl okamžitě nahrazen laškovným úsměvem.

Přežili jsme?
Irene Claire Ives

Probral jsem se s křikem, protože jsem měl pocit, že jsem opět octl v pekle a démoni si tam se mnou hráli jako s nějakou loutkou, kterou jsem pro ně nejspíše představoval. Prudce jsem se posadil, což nebylo zrovna nejlepší a tak jsem si opět lehl s točící a neskutečně třeštící hlavou. Cítil jsem jak mně všechno bolelo, ale byl jsem za to rád, protože to značilo jediné. Jsem ještě naživu. Snad.
Zaschlá krev na hlavě, potvrzovala mou teorii, že stále žiju. Bylo pochopitelné, že mně z toho důvodu tak neskutečně třeštila hlava, vzhledem k tomu, jak jsem dopadl. Bolelo mně pár žeber, ale nebyl jsem jistý jestli jsou zlomená nebo ne. A cítil jsem pár bolístek různě rozmístěných po těle, které nebyly zas tolik vážné, krom toho že boleli.
Upozornil jsem tím křikem na sebe Irene, která vedle mně spala, protože sama musela být strašně vyčerpána. Pohlédl jsem na ní a vykouzlil na své tváři úsměv, tak jak mi moje bolavá tvář dovolila.
”Zdá se, že žijeme.” Zachraptil jsem. Hrdlo jsem měl neskutečně vyprahlé. Opatrně jsem se jí dotkl a pohladil ji po tváři. Následně se k ní opatrně naklonil a políbil jí, jak jsem byl rád, že i ona je naživu a uspěl jsem v zachraňování.

Společné chvíle
Ester

Samozřejmě jsem měl pár vztahů, ale nikdy to nebylo tak intenzivní jako s ní. Některé vztahy byly o tom, aby se posílila moc v klanu. V dalších se ke mně chovaly jako k bohu. V jednom to zašlo tak daleko, že dokonce i líbala mou zem po kterém jsem chodil a to opravdu doslova.
Žádnou jsem však nepozval do svého pokoje, měl jsem pro tyto příležitosti pokoj dalo by se říct pro hosty. Jenže s Ester to je jiné, chci aby obývala můj pokoj… náš pokoj. Chci se s ní dělit naprosto o všechno.
A taky bych ji rád seznámil se svým adoptivním rodinou. O Maurovi jsem jí vyprávěl, o tom jak jsem dítě v lesích čekal na vhodnou chvíli, kdy se pomstítm a narazil jsem přitom na Maura, který mně adoptoval, vychoval mě jako svého syna. S jeho ženou Elenou se už setkala a zdálo se, že si padly do noty. Což bylo velmi dobře.
Teď to však na ní nechci vybalit, jelikož si užíváme společnou chvíli a je klid. Něco mi říká, že ho potom dlouho mít nebudeme.

Byl jsem chvíli zamyšlený, takže mi tak nějak utekla pochvala ohledně bagety. Vlastně zachytil jsem pouze slovo úžasná, ale pochopil jsem.
”To jsem moc rád. Snažil jsem se.”

”Vůbec… vlastně na tom trvám.” Stejně jako ona jsem se na ní zazubil, což bylo neobvyklé, kdyby tu byl někdo ze Smečky. Nejspíš by se z toho posadil na zadek. Ale jak už jsem tolikrát říkal v přítomnosti Ester jsem byl neskutečně uvolněný a nesnažil jsem se skrývat svoje emoce.
”Sám totiž žádné nemám.” Dodal jsem a stejně jako ona, tak jsem na ní mrknul.

Se zájmem v očích jako lev, který pozoruje svou kořist, jsem ji sledoval. Mohlo to působit lenivě, ale skutečně tomu tak nebylo, jelikož jsem byl připraven kdykoliv vystartovat. Líbilo se mi, jak odhazovala kusy oblečení a dělala tak cestičku. Když byla pouze v spodním prádle, což jsem chápal a vlastně to vyřešilo moje dilema, zda na sobě nechat trenky… jsem po jejím vzoru ze sebe sundával oblečení.
Na rozdíl od ní, jsem nebyl tak opatrný při lezení do vody a vlastně jsem do ní hupsnul. Už jsem se tu několikrát koupal a věděl jsem jak je, kde hluboká.
”Ahoj.” Pronesl jsem, když jsem doplaval k ní a přitáhl si ji k sobě. Voda nás oba krásně nadnášela. Nebyla nejteplejší, ale nám to tolik nevadilo, jako by to vadilo lidem a zároveň, jak jsme byli v blízkosti, tak jsme se navzájem hřáli.
”Přál bych si, aby ses nastěhovala ke mně do pokoje.” Tolik k tomu, že to teď nebudu řešit.

No jistě
~Thomas~

Myslela jsem si, že se to děje pouze v knihách, že vrah odhalí svou totožnost, a ještě se svými hanebnými činy chlubí. Kdybych nebyla v sevření monstra, povytáhla bych obočí a zakoulela očima. Na okamžik mě polil chladivý pot strachu, když se chystal ukončit můj život. Pak zazněl výstřel, ze kterého mi začalo pískat v uších. Zároveň jsem cítila, že jsem nebyla vyděšená jenom já, ale daleko, schován ve svém domě, se chytl za hruď Drákula.

Kulka trefila Dudleyho do ramene. Ze strachu o svůj holý život přikázal příšeře, aby mnou mrskla po Thomasovi. Zachytil mě, nicméně pro něj dopad nebyl nic moc. Čaroděj mezitím se svým mazlíčkem zmizel a zůstala jsem tu s omráčeným detektivem sama.
"Tome?" šeptla jsem jeho jméno a přejela mu prstem přes vlasy na čele. Nic. Polkla jsem. Měla jsem o něj strach. Pokusila jsem se o hojivé kouzlo, ale byla jsem tak slabá, že bych nezapálila ani svíčku (6).

Přesunula jsem se do sedu, abych na Thomasovi neležela a sundala si plášť, kterým jsem mu podložila hlavu. Následně jsem si k němu lehla. Nezbývalo mi nic jiného než počkat, až se probere. Sama s ním nic nemůžu. Jsem přeci žena.

Piknik a koupel
~Blake~

Když se zadívám do minulosti, na několika rande jsem už byla, ale že bych měla vážnější vztah, to se říct nedalo. Dobře. Na střední vztahy nepočítám. Ty nastaly a dost rychle vyšuměly. Hřejivý pocit, který mi proudil tělem, jak jsem seděla naproti Blakeovi, jsem neznala. Navíc jsem v tom nebyla sama a tím se to ještě umocňovalo. Bylo to tak i z jeho stránky? S touto zkušeností jsem se nedivila, že je láska kožoměnců tak intenzivní a trvalá. Dokázala jsem si představit zbytek života po jeho boku. To, co jsem si nedokázala představit a dost mě mrazilo bylo, že by mě od něj někdo odtrhl.

"Abych pravdu řekla, už jsem měla nějakou dobu nutkání ti říct, co k tobě cítím, ale předběhl jsi mě," nevěnovala jsem pozornost svým tvářím. Ty si žijou svůj život. "Je to...," nedokázala jsem vyjádřit slovy, jaké pocity ve mě kolovaly. Příval citů se jen tak nezastavil. "Nikdy jsem nic takového k nikomu necítila," podívala jsem se na něj a mého pohledu mohl vyčíst, že neulovil pouze mé srdce, ale vše, čím jsem byla a budu.

Jídlo jsem si naprosto užívala. Jestli já mu mám někdy uvařit, tak se bojím, že jej v tomhle nepřekonám. Hned jsem zamítla zelo, knedlo, vepřo. Co by si o mě pomyslel. "Nejsi náhodou taky kouzelník? Ta bageta je úžasná," pochválila jsem mu jídlo.

Pak navrhl, zda bychom si nešli zaplavat. Počasí k tomu přímo vybízelo a já přikývla. "Můžeme. Vlastně se na to těším," zazubila jsem se. "Doufám, že ti nebude vadit, že při sobě nemám plavky," mrkla jsem šibalsky. Nepředpokládala jsem, že by Blake měl u sebe svoje.

Kdyby mě viděl táta, nechápal by, co se děje. Co udělá, až zjistí, co se ze mě stalo? Bude naštvaný nebo mu to bude jedno a vždy budu jeho dcera? Nechtěla jsem si piknik kazit pochmurnými myšlenkami, a tak jsem je zajedla zbytkem bagety, upila šampaňského a zvedla se, abych se mohla pokochat krásou přírody. Podívala jsem se na Blakea a lehce se usmála. Vyzývala jsem jej pohledem, ale nebyl to druh pohledu, kdy mají v plánu se bít o vůdcovství. Tenhle pohled byl čistě svádivý a Vlčice mi s tím hodně pomohla, protože ona věděla, jak na to. Jak být jako kožoměnec a ne jenom jako člověk.

Přešla jsem pomalu k řece, při čemž jsem cestou ze sebe shodila vše, co jsem nechtěla namočit. Byla trochu zima, ale sluníčko pěkně hřálo, a tak jsem se netřásla, když jsem špičkou nohy okusila, jaká je voda. Chladnější, než jsem zvyklá, ale bylo mi to jedno. Pomalu, ať neuklouznu na prvním kameni, jsem vešla do řeky.

Dudley
Irene Claire Ives

”Samozřejmě, že vím, že je to místo činu.” Nevypadal vůbec překvapeně.
”Sám jsem se o to postaral.” Když si vrah myslí, že daná osoba už to má spočítané, vždycky všechno vyslepičí. Mrtvoly totiž nikdo moc neposlouchá.
Nemluvě o tom, že jsi nebyla zrovna v té nejlepší situaci a on měl monstrum. Bylo pochopitelné, že počítal s tím, že se nedožiješ rána.

Jenže nepočítal se mnou a s mojí tvrdohlavostí. Bylo fajn, že společně vedli rozhovor, protože jsem se stihl probrat a mezitím sbíral síly, abych se postavil na nohy a přispěchal na pomoc. Kufřík jsem ztratil někde po cestě, ale stále jsem měl služební pistoli. Sice proti monstru nebude účinná, ale v knihách jsem se dočetl, že je důležité se soustředit na čaroděje, protože proti němu už tolik není. A také že čaroděj ovládá monstrum. Chcete se zbavit monstra, zbavte se čaroděje.

”Jak se ti líbily ty mince? Nebylo to moc klišé?” Zeptá se pobaveně. Je naprosto jasné, že ony vnitřnosti sloužili k nakrmení onoho monstra.
”Jsem rád, že jsi na to skočila… nemohla sis pomoct a to tě bude stát život.” S tím měl v plánu vydat smrtící rozkaz, ale to se ozval výstřel z mé pistole a ač to bylo pro mně neskutečně neuvěřitelné, zasáhl jsem ho. Avšak nezabil, jak jsem měl v úmyslu. Není se čemu divit, sotva jsem se držel na nohou a bylo mi jasné, že dlouho nevydržím.
Čaroděj si bolestivě chytl postřelené rameno a rozhodl se, že nechce dál riskovat, že by se mi podařilo střelit i jinam. Reakce ve kterou jsem doufal… a to že i on a monstrum vzalo nohy na ramena. Naštěstí bez Irene, kterou ještě stihlo hodit na mně a tak zabránit, abych zkoušel dál svoje štěstí.
Byl jsem rád, že jsem ztlumil její pád, ale zase jsem propadl do bezvědomí.