Andor.cz - Dračí doupě online

Piknik
Ester

”Také to úžasné je, protože toto je jedna z našich výjimečných chvil, které spolu prožijeme a zaslouží si pro to, aby bylo všechno úžasné a skvělé.” Pronesl jsem vážně, avšak na rtech mi hrál úsměv. Vždy, když jsem v její blízkosti tak si nemůžu pomoct a nejsem schopný se mračit, či tvářit jakkoliv vůdcovsky.
Co se týče šampaňského, tak jsem vybral to nejlepší a také nejdražší, díky čemuž ona kvalita a chuť vypovídá.
”Původně jsem plánoval, že se po né šíleném sezení hned půjdeme sem a já budu se zájmem sledovat, jestli ti dojde... o čem ten celý piknik je. Jenže jsem si nemohl pomoct a nebyl jsem schopen čekat.” Přiznám se. Holt moje snaha o klasické namlouvání kožoměnců se trošku změnila, ale nelituji toho.
Odložím skleničku šampaňského a pustím se do jídla. Chutná to božsky a není to pouze tím, že se mi to povedlo skvěle udělat, ale je to hlavně její přítomností, která to dělá mnohem kouzelnějším. Jsem opravdu rád, že to počasí tak krásně vyšlo. Samozřejmě, že jsem celou dobu napjatě sledoval předpovědi.

”Co kdybychom si šli zaplavat po jídle?” Zeptám se, když jsem v půlce své bagety a upíjím ze skleničky.

Piknik u řeky
~Blake~

Překvapeně jsem povytáhla obočí, když se zmínil o občerstvení. Pamatuji si, když mluvil o tom, jak je pro měňavce jídlo něco jako symbol. Nemusela jsem se dívat do zrcadla, abych si zkontrolovala růžolící líčka. Toho se snad nikdy nezbavím a v duchu jsem se zasmála nad představou Vlčice, která se červená od ucha k uchu. Naštěstí přes její srst by to nešlo vidět, ale já bych věděla svoje.

Chytla jsem Blakea za ruku. Možná trochu pevně, ale užívala jsem si jeho přítomnost. Abych pravdu řekla, byla jsem nejšťastnějším člov... kožoměncem pod sluncem.

Druhé povytažení způsobilo šampaňské. S mou bývalou profesí jsem příliš nepila, protože to nebylo vhodné a ani zodpovědné. Vůně, která se linula, mě skoro omamovala. Vlčice byla už napnutá, kdy se do něj s chutí pustíme. Byla jako štěně čekající na misku, kterou ji paniček položí na zem. Nedivila jsem se ji.
"Páni, vypadá to úžasně," vzala jsem si skleničku, kterou mi podal. Cinkla jsem si s ním a opětovala: "Na nás," usmála jsem se a upila. Šampaňské se na jazyku zpěnilo a šimralo na horním patře.

Rozhlédla jsem se po okolí. Dneska bylo opravdu nádherně. Jakoby i příroda tušila, k čemu se schyluje a pro dnešek pročistila nebesa od mráčku a zanechala na něm jen takové, které svým tvarem připomínaly zatoulané ovečky.

Na stopě
Irene Claire Ives

Nebyl jsem zrovna dvakrát nadšený tím, že budeme muset jít na hřbitov a snažil jsem se to nedávat najevo. Moc dobře jsem věděl to, co mi o hřbitově říkala a nejen to. A bohužel jsem to nezjistil z knih, ale pocítil na vlastní kůži, když jsem navštívil hroby rodičů. Naštěstí to nebylo pozdě v noci, jak tomu bude nyní. Jediné čím se uklidňuji je, že tam se mnou půjde čarodějka, která snad troufalé duchy bude odpuzovat od toho, aby se rozhodli posednout mé tělo a projít se s ním po městě.
Když jsem byl chvíli mrtvý a ocitl se tak v pekle, tak jsem získal tuto ne zrovna příjemnou schopnost. Takže nejsem schopen komunikovat s duchy, protože než bych se k tomu dostal, tak bych měl posedlé tělo.

Irene nebyla jediná kdo cítil podivné napětí. Akorát u mně to vyvolávají obavy z toho, co se bude dít na hřbitově. Ale blízkost čarodějky se kterou mám nejspíš něco jako vztah mně uklidnila.

Cítil jsem chlad hned co jsme vešli na hřbitov, který se mi zabodával těla, až jsem měl problém nedrkotat zuby. Je mi jasné, že jednou budu muset čarodějce říct, co se mi stalo. Ale teď byl důležitější případ. Byl jsem neskutečně rád, že jsem nebyl schopen vidět duchy, potencionální obyvatele mého těla.

”Dobře, děkuji za radu.” Myslel jsem to vážně a dokonce jsem na tváři vyčaroval i úsměv. Zatím se mně nikdo nepokusil posednout a to jsem bral jako úspěch. Ještě kdybych se nepozvracel hned, jak se objevíme na druhé straně portálu a byl bych ten nejšťastnější detektiv.
Pozorně jsem sledoval obrazce, které čarodějka vytvářela a byl jsem tím naprosto fascinován. Netrvalo to dlouho a já měl tak možnost poprvé v životě vidět skutečný portál.
Odolal jsem nutkání se zeptat, zda se cítí v pořádku. Pochopitelně jí to kouzlo něco stálo a tím pádem nelhala o tom, že to celé bude na mně.
Nevím proč, ale začal jsem mít obavy z toho, co bude na druhé straně. Avšak nenechával jsem se dvakrát podbízet tím, abych prošel portálem dokud je otevřen.

Měl jsem víc dávat na svou intuici. Napadlo mně to ve chvíli, co jen co jsme prošli a nestihli jsme se pořádně rozkoukat, do nás něco prudce vrazilo a odhodilo nás. Nevím, jak Irene, ale já se slušně proletěl přes místnost a dopadl opravdu nepříjemně na lavice. Pak mně celého objala náruč temnoty a já byl ze hry.

***Situace u Irene***

Měla jsi větší štěstí než detektiv, ale i tak jsi pocítila nepříjemný náraz a to tě na notnou chvíli zaměstnalo. Neboť v té následné tě něco neskutečně děsivého, objalo rukou kolem krku a nadzvedlo tě nahoru, aby sis ho mohla celého prohlédnout, mezitím co ti pomalu docházel dech. Bylo to vysoké víc jak dva metry. Podobalo se to příšerám z nočních můr. Hlavou to připomínalo chobotnici, ale mnohem děsivější a mělo to navíc rohy. Chapadla se blížila ke tvému obličeji a hrozilo, že tě má snad v úmyslu spolknout jako malinu. Ale v tom ho vyrušilo hvízdnutí a když ses po onom zvuku podívala, spatřila si jeho původce. Byl to čaroděj, kterého si jednou zesměšnila ve svých začátcích, protože tě žádal o ruku a ty jsi jej odmítla.
”Skvělá práce, Irene.” Pronesl a donutil monstrum, aby povolilo stisk na tvém krku. Což bylo opravdu dobře, protože jsi už pomalu omdlívala. Nejspíš měl v úmyslu s tebou pronést pár slov, což bylo na jednu stranu dobré a na tu druhou… na této situaci bylo všechno špatně.
”Stále si myslíš, že jsem naprosto neschopný?” Pronesl pobaveně a vyčkával na odpověď.

Je něco, co neumím?
~Thomas~

Natáhla jsem na sebe plášť s kapucí, který byl dostatečně teplý na to, aby zabránil ledovému vzduchu zakusovat se do odhalené pokožky. Když zmínil teleport, musela jsem se zasmát. "Jako čarodějka sice teleport přímo neumím, ale portál je dost podobný, ale pak budu moct nanejvýš vyvolávat duchy nebo mluvit s mrtvými, takže veškerá akce bude na tobě," mrkla jsem a v jeho doprovodu vyšla ven. "Navrhuji hřbitov. V tuhle hodinu tam nikdo nebude, a i když se to nezdá, soustředí se tam spousta energie, která pochází jak ze světa živých, tak ze světa mrtvých."
A upíři tam na nás nemůžou, protože je to posvěcené místo, pomyslela jsem si ještě. Otázkou bylo, jestli jim to zabrání, aby se za mnou plazili.

Vpletla jsem paži do Thomasovy a vnořili jsme se do temné noci. Cítila jsem kolem sebe napětí, které se mi příliš nelíbilo a nedivila bych se, kdyby se někde schovával Alexanderův nohsled a čekal na příležitost, až budu sama. K něčemu se schylovalo, ale nedokázala jsem říct, k čemu přesně. Thomas mi v tuto chvíli byl oporou a nebýt jeho, neustále bych se ohlížela nervózně přes rameno.

Když naše kroky zamířily přes půdu hřbitova, i přes teplý plášť jsem pocítila éterické snížení teploty. Obyčejný člověk by to nijak nezaznamenal. Mohla jsem na sebe navléct několik vrstev a stále by mi byla zima. Neříkala jsem Tomovi, kolik duší na nás právě hledí. Tady se cítily v bezpečí a pokud jim nezkřížíme cestu, nechají nás být. Možná sem jednoho dne zamíří Smrtka a pomůže jim na druhou stranu.

"Tady můžeme zastavit," podívala jsem se na Toma. "Až budeš vcházet do portálu, zadrž dech a vydechni až na druhé straně. Neudělí se ti tak špatně," pohladila jsem jej po paži, když jsem jej pouštěla. Pak jsem se soustředila na místo, kam jsme se chtěli dostat. Prsty jsem ve vzduchu malovala neviditelný obrazec, který jsem viděla já a další, kdo byli citliví na magii. Tomovi to mohlo přijít zvláštní, jak kolem sebe máchám rukama.

Jak obrazec houstl, začal se pomalu otevírat i portál, který mohl vidět i Thomas. Netrvalo dlouho a podařilo se mi jej otevřít. Jednalo se o namáhavé kouzlo, které jsem nepraktikovala příliš často a jen ve chvíli, kdy to jinak nešlo. Jako třeba teď. Svěsila jsem ruce podél těla a koukla na Toma. Byla jsem v obličeji bledší, ale stát jsem mohla. "Pojďme. Moc dlouho portál otevřený nebude," a s tím jsme jím prošli.

Začátek vztahu
Ester

Tak krásně se poslouchala ona slova, která vyšla z jejich úst. Měl jsem nutkání se ujistit, že to není jen krásný sen, ale čistá realita. Což onen polibek, kdy jsem se k ní sklonil, dokazoval skutečnost.

”Tak to jsem rád, protože na našem klasickém místě… u řeky, jsem si dovolil připravit menší občerstvení.” Pronesl jsem s naprosto šťastným úsměvem od ucha k uchu. Řekl jsem si, že to je naprosto skvělá odměna za to, že to úspěšně zvládla. A hlavně jsem jí tam chtěl vyznat lásku přes jídlo a zvědavě přitom pozorovat, jestli jí to za tu dobu, co jsem ji učil… dojde.
Jenže jsem si prostě nemohl pomoct a nečekal jsem. Musel jsem ji políbit a vyznat se.
To se mi moc nepodobalo, ale to bylo tím, že v její blízkosti se chovám naprosto uvolněně a ne jako vůdce.
Ví o mně spoustu věcí. O tom, jak jsem přišel o rodiče v dětství. Jak jsem utekl do lesů a čekal na správnou chvíli, kdy bych se jim pomstil. Dokonce jsem se přitom vyprávění rozbrečel, jak mně ta vzpomínka bolela. Nemusel jsem si před ní hrát na drsného vůdce, který plně ovládá emoce. Vím, že jsem jí to při prvním setkání řekl, že se musí ovládat… ale nejspíš jsem to potřeboval.

Nebyli jsme od toho místa daleko, takže se jí po chvilce vyskytl pohled na lavičku a prostřený stůl, kde se nacházelo šampaňské v nádobě s ledem, aby bylo krásně vychlazené. Vzhledem k tomu, že bylo jaro, tak se úplně neroztekl. Byly tu i jahody. Na jídlo jsem připravil bagetu s trhaným masem, karamelizovanou cibulkou a domácí barbecue omáčkou. Prostě jsem si s tím jídlem vyhrál. Jídlo je totiž vášní měňavců a tohle setkání pro mně bylo důležité.
Nalil jsem šampaňské do skleniček. Samozřejmě, pamatuji, jak jsem řekl o tom, že žádný alkohol. Ale toto je výjimečná chvíle a tehdy jsem ji musel seznámit pravidly… které se občas porušují.
”Na nás.” Pronesl jsem přípitek a přiťukl si s ní.

Já jsem jeho a on je můj
~Blake~

Měla jsem pocit, jako bych byla ve filmu, ale na rozdíl od něj to byla skutečnost a nasvědčovalo tomu i to, že jsme se vídali už nějakou dobu, a nejen pár dnů, kdy se do sebe hrdinové zabouchli, aniž by o sobě něco věděli. Před Blakem jsem o sobě docela hojně mluvila, a dokonce se mu svěřovala s tím, jaký byl můj život před tímhle vším. Dokonce jsem mu řekla i o otci, který byl důvod, že jsem se vydala do Kanady, kde mě potkalo... neštěstí nebo štěstí? Najednou jsem si tím nebyla jistá. Kdyby mě nepokousal vlkodlak a já se jedním nestala, nikdy bych jej nepoznala. Být v jeho objetí mě hřálo a dala jsem mu to najevo tím, že jsem se o něj opřela. Byl o dost vyšší než já, ale jemu nedělalo problém mě nadzvednout, když bylo potřeba.

Vzhlédla jsem, když se mě zeptal, zda mi to nevadí. Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem si uvědomila, co řekl a trochu jsem se kousla do rtu, protože jsem nechtěla, aby kvůli mně opouštěl svou smečku. Vlčice mě však umlčela dřív, než jsem řekla nějakou hloupost. Sakra, já s ním chtěla být. Nikdo se ke mně takhle nechoval, neochraňoval mě. U nikoho jsem se necítila takhle v bezpečí a mohla jsem mu říct všechno, aniž by mě soudil. Sem tam mi řekl nebo spíš upozornil, že bych o tom neměla mluvit před někým jiným, ale já se teprve učila být měňavcem, konkrétně vlkodlakem.

"Asi to bude znít jako klišé," posmála jsem se, "ale šla bych s tebou až na konec světa. Jako vážně," dodala jsem, a pokud svolil, což znamenalo se ke mně sklonil, políbila jsem jej.

Vzhůru za první stopou
Irene Claire Ives

To měla naprostou pravdu. Nepřipustím, aby se jí něco stalo a tím pádem udělám všechno pro to, aby nemusela dělat volavku. Určitě se dostaneme k nějaké stopě.
To zní maličko naivně. Pochybovačný hlásek se rozhodnu raději ignorovat.
”To je v pořádku. Spát klidně můžeme až potom, kdy mně nebude děsit, že je znameřen další život.”
Není jediná, kdo si myslí, že ona dívka bude již post mortem. Jak jsem řekl předtím, ona má schopnosti, které já ne a ty by nám mohli pomoci.
Četl jsem o tom, že někteří citliví lidé a nemusí být jenom magicky nadaní, jsou schopni vycítit přítomnost zemřelých. Někteří zemřelé pouze vidí, ale neslyší. Jiní to mají naopak a poté tu je další a ta nejhlavnější skupina, která je zřetelně vidí a slyší. A tou bude pravděpodobně i Irene.

Hned, jak to řekla, tak jsem soukal do kabátu a natahoval se po brašně.
”Nemáme kočár a z toho, co jsi řekla, tak je to na druhé straně města za řekou. Tam se nedostaneme včas, ani kdyby se nám nějaký kočár podařil sehnat.” Vyjádřím své obavy, když jsem připraven a dokonce držím v ruce brašnu. Ještě zkontroluji, zda mám všechno. Třeba takový nůž, který mám schovaný v botě.
”Tedy samozřejmě… pokud jako čarodějka nevykouzlíš teleport.” Dodám a maličko přitom lituji, že jsem něco takového řekl.
Samozřejmě jsem z knih četl jak takový teleport funguje a na co se připravit. Jenže ve skutečnosti to je vždycky jiné a ani v tomto případě to jinak nebude.
V duchu jsem se modlil, abych se až se objevíme na druhé straně nepozvracel.

Polibek
Ester

Když jsme se přestali líbat, tak jsem jí stále držel pevně kolem pasu. Vůbec se mi nelíbila představa, že bych jí měl pustit.
”A jsi ulovena.” Zazubím se na ní. To ticho mi přijde až moc dlouhé a tak jsem potřeboval něco říct. Možná to nebylo to nejlepší, co jsem kdy řekl, ale to už je vedlejší.
”Ani nevíš, jak dlouho jsem přemýšlel, že bych to udělal.” Přiznám se. Vychutnávám si přitom její přítomnost.
”Nedovolím nikomu, aby tě vyštval ze smečky. Jsi totiž její součástí… jsi mou součástí, pokud půjdeš, půjdu i já.” Svá slova myslím naprosto vážně. Vybral jsem si jí, jako svou družku. Už jsem jí to vysvětloval, jak to v našem světě funguje. Že si vybíráme partnery na celý život a ne, jako v tom jejich lidském světě.
Vlastně něco ve mně si ji vybralo, už když jsem ji nesl první jídlo do postele.
Po chvíli mi, ale dojde, že ona funguje v tomto mém světě chvíli a v lidském to je mnohem komplikovanější.
”Teda… pokud ti to nevadí?” Pronesu a rozpačitě se na ní podívám. Je to snad po dlouhé době, co se něčeho opravdu bojím a to, že by mi mohla říct, že se mnou nechce mít nic společného… ale proč by jinak opětoval polibek?

Nečekaný polibek
~Blake~

Kdyby nebylo Blakea, dávno bych se rozsypala jako domeček z karet. Uvnitř mě se bily dvě stránky. Bývalá lovkyně si nechtěla připustit, že jejím dnům je konec. Na jednu stranu jsem to chápala a každé hlubší poznání nového života mě místy děsilo. Druhou stránkou byla Vlčice, bez které bych si najednou nedokázala představit svůj dosavadní život. Za tu dobu se z nás staly jedno a ani jsem už necítila nějaké odpor z její strany. Naopak podporu.

Následovala jsem Blakea a ani mi nepřišlo divné, že mě drží za ruku. Líbilo se mi to a Vlčice se mnou souhlasila. Měla jsem trochu problém držet s ním krok, protože letěl skoro jako vítr, ale ustála jsem to. Byla jsem v tuto chvíli na sebe hrdá.

Potěšilo mě, že měl na situaci skoro stejný názor jako já. Nakonec to bylo jenom, aby se neřeklo. Jak jsme zastavili, dýchala jsem o něco rychleji, ale na to, jak jsem se kdysi zadýchávala, tak to tak hrozné nebylo.

A pak se to stalo. Přitáhl si mě k sobě a naše rty se spojily. Byla jsem jako malá holčička, která konečně dostala svou vysněnou panenku. Opětovala jsem mu polibek a přála si, aby nikdy nepřestal. Cítila jsem jeho horké tělo přitisknuté k tomu mému. Když se naše rty od sebe oddálily, bylo mi to až líto. Netušila jsem, co říct. Musela jsem být rudá jak rak. Nesměle jsem se usmála.

Na procházce
Ester

”Naprosto příšerné a zbytečné. Ale zvládla jsi to na jedničku.” Nevím, jestli jsem přesně vystihl, co měla na mysli a bylo mi naprosto jedno, jestli mně někdo slyšel. Zkusil by něco k tomu říct a uviděl by. Být vůdcem má občas své výhody.
Nehodlal jsem však stát delší dobu na místě a být tak na ráně, aby si nás někdo všiml a uvědomil si, že po mně něco chce.
Vůbec jsem se nezastavoval nad tím, že hned poté co Ester domluvila, tak jsem jí vzal za ruku a vyrazil s ní ven. Zastavili jsem se s ní až v lese dostatečně daleko od pevnosti a všech. Byli jsme tu jen my dva a pochopitelně obyvatelé lesa, který jsme zatím byli naprosto ukradení.

Stál jsem na místě a mlčky na ni hleděl, její ruku stále nepustil. Neměl jsem tušení, co bych jí měl říct na ta slova díku. Je to dlouho, co mi byl někdo vděčný a nebral to jako samozřejmost. Naprosto mně to vykolejilo.
Nikdy jsem nebyl moc na slova, přišla mi zbytečná, jelikož jsem hlavně jednal a nebylo tomu jinak ani v této chvíli.
Přitáhl jsem si Ester k sobě a objal ji kolem pasu. Vypadal jsem jako lev, který právě našel svou oběť a nehodlá se jí jen tak vzdát. Vzájemně jsme tak intenzivně cítili jeden druhého. Nečekal jsem dlouho a políbil jí.