Andor.cz - Dračí doupě online

Tak se nám to maličko zvrhlo
Irene Claire Ives

Tohle bylo opravdu nečekané a neplánované. Nikdy by mně nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít… a přesto jsem se vášnivě líbali, mezitím co její nenechavé ruce mi sundali kabát a chtěli se zbavit i košile.

Avšak já se musel potýkat s jejími šaty. Bylo to neskutečně náročné a chtělo to dávku sebeovládání, abych jí je nezničil. Neserval je z ní, jako nějaký neandrtálec živící se pouze pudem. Nebyl jsem však daleko od toho a tak jsem se zmohl na jediné, opatrně jsem s ní došel ke stolu, na které jsem jí položil, aby si sedla.
”Prosím, pomoz mi s nimi.” Zašeptal jsem zoufale a bylo jasné, co jsem měl na mysli. Snažil jsem se jí přitom rozepnout šaty a bylo mi naprosto jasné, že tím to nekončilo. Že se tam nacházela další přebytečná vrstva.
Samozřejmě, že jsem se mohl na vršek vykašlat a zaměřit se na spodní část jejich šatů. Trvalo by to kratší chvíli. Jenže něco ve mně potřebovalo cítit a vidět její nahé tělo, tak jak jsme byli stvořeni.

Mělo se to stát?
~Thomas~

Vrah musel mít k mincím zvláštní vztah, protože by mě to jinak tak rychle nevtáhlo a nevhodilo do temnoty, která mě málem pohltila. Netušila jsem, co se děje s mým tělem a mohla jsem to provést v pokleku, kde by mě Thomas nemusel chytat, ale takhle to bylo o něco zajímavější.

Mince mě pálila v dlani. Vrah do ní vkládal víru, že je něčím víc. Platidlem pro převozníka. Dokonce jsem měla pocit, jako by na mě sám převozník shlížel ze své loďky a po chvíli zakroutil hlavou, že můj čas ještě nenastal. Uviděla jsem světlo. Cíleně jsem k němu zamířila a posléze se do něj vnořila. Pohladilo mě teplo, protože temnota žádné neposkytovala, ucítila jsem mnoho různých pachů a po chvíli jsem uviděla scenérii přede mnou. Neměla jsem vlastní žaludek, takže jsem necítila, jak se mi zkroutil. Místo toho jsem cítila každičký sval vraha, jak se napínal při chůzi, jeho vzrušení a uspokojení, když nebohá dívka byla tam, kde ji nechal. Koutky úst se mu pohnuly a jeho myšlenky se mnou prohnaly jako uragán. Bylo jich tolik, že jsem se nedokázala dál udržet a opět jsem skončila v temnotě.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v Tomově náručí, které hřálo a ochranitelsky mě objímalo. Střetla jsem se s jeho očima. Emoce mnou bouřlivě vířily. Vzrušení, které ve mně vrah zanechal, Thomas ještě víc posílil. Bylo rozumné zahodit všechny zábrany a políbit jej?

V hlavě jsem zaslechla tiché: Nebraň se! Nebránila jsem se. Spojila jsem své rty s detektivovými, čímž se mé vzrušení ještě zvýšilo. Přitiskla jsem se k němu a vychutnávala si každičký dotek, který mi věnoval. Stáhla jsem mu kabát a následně se vrhla na jeho košili. Bylo to až příliš intenzivní a já byla jako dravec, který konečně chytil svou kořist.

Očima vraha
Irene Claire Ives

Podal jsem ji minci.
”Ne, děkuji. Možná později.” Jedl jsem, než jsem se vydal za ní a na čaj jsem teď neměl chuť. Byl jsem celý napjatý a zároveň neskutečně nervózní, z toho co se bude dít.
Samozřejmě se to nevyrovná tomu místu, kterému se snažím vyhnout. Spousty jsem toho načetl, takže jsem nějakým způsobem v obraze a mám představu o tom, co se bude nejspíše dít. Byl jsem schopen spoustu věcí, co se nacházela na stole pojmenovat a uvést k čemu se používají. Jenže je to poprvé, co jsem u něčeho takového přítomen a co to budu vidět na vlastní oči.

Po jejím vzoru jsem se podíval na hodiny. Zbývalo nám pět minut, než hodiny odbijí půlnoc.
Mlčky jsem poslouchal a jen kývnul hlavou na srozuměnou.
”Thomas.” Představil jsem se a podal jí ruku v poměrně pevné, avšak ruku nemačkajícím stisku. Po jejím vzoru se usmál, nešlo to jinak. Bylo to nakažlivé.
Byl jsem tak blízko, že se stačilo k ní naklonit nebo jí k sobě přitáhnout, políbit jí a potom si každý domyslí, kam by to dál zašlo. Nemám nejmenší tušení, proč mě něco takového napadlo.
Možná mně očarovala.. Nejlepší, co mně přišlo na mysl, protože je přeci jen čarodějka.
Pustil jsem její ruku a zatřepal hlavou, zjistil jsem, že se mi snaží něco vysvětlit a měl pocit, že jsem o část přišel. Doufal jsem přitom, že se nejednalo o nic důležitého.

”Dobře.” S tím jsem si stoupl za její záda.
”Neleknout se tvých očí. Rozumím.” Kýval jsem hlavou a z mého hlasu byl znát menší náznak nervozity. Věděl jsem totiž moc dobře, co bude dělat. Bude vidět očima vraha. Bude na chvíli v jeho hlavě. Celkem děsivé.

Když půlnoc odbila chvíli se nic nedělo. Bylo to nečekané, že jsem málem její bezvládné tělo nezachytil. Snažil jsem se nedívat na její oči a místo toho si prohlížel něco jiného. Můj pohled jí sklouzl na její krk a následně níž. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, jak na její krk pokládám své rty. Jak polibky putují k těm její rtům a nenechavé ruce se snaží zbavit jejího přebytečného oblečení.
Zatraceně. Tohle se nehodí.

***Co se mezitím děje s tebou***

Chvíli jsi tápala v temnotě, která byla všudypřítomná a hutná. Její úponky se k tobě natahovaly s úmyslem tě do ní vtáhnout, aby ses stala jejich součástí. Mince tě však z té temnoty vyvedla, jediné světlo určující směr, kterým jsi se měla vydat.
Nejdříve jsi viděla nejasně, rozmazaně. Jako kdybys byla ponořena ve vodě, všechno se vlnilo. Trvalo to chvíli než to začalo být jasné a ty jsi tak stála venku před polo rozpadlým kostelem, jehož půda už nebyla svěcená. Moc dobře jsi věděla, kde se to nachází.
Viděla jsi jak jste vešli dovnitř a tam jsi spatřila polonahou dívku, jak sedí na zemi připoutána k lavici a pláče. Moc dobře si uvědomuje, co se s ní stane.

Obraz během chvíle zmizel a ty ses ocitla v objetí Thomase, který tě pevně svíral a byl odhodlaný tě nepustit. V jeho očích si však mohla spatřit něco nového… chtíč.

Ano, zlato
~Matt~

Koutkem sledovala, zda za námi Phoebe běží, protože bych nerada přišla o svou věrnou společnici ve zlém i dobrém. Vždy se nechá ráda podrbat anebo druhému utrhne ruku i s celou paží. Můj miláček to je.
"Jsem," ujistila jsem detektiva, že nejsem panenka z porcelánu. Na mém červeném topu krev nepůjde tolik vidět a v kalhotách s rozparkem se mi dobře běželo, takže jsem detektiva snadno následovala.

Zajímalo mě, co je na trýznitelích tolik děsilo. V Pekle byly mnohem ohavnější věci. Dokonce takové, které si lidi představovali a jako trest za jejich zlé skutky je měli každý den na očích. Někteří mají opravdu podivně bujnou představivost. Znáte hentai?

Penny auto se opět objeví. Nasedneme a až tam si uvědomím, že z rány stále teče krev. Zamračím se.
"Hm?" zvednu hlavu, abych se podívala na detektiva. "Ach, to byla Phoebe. Moje věrná fenka," podívala jsem se ven a Phoebe nikde. Beztak jí vyhládlo a smrtelníků, kterým exspirovala doba přání, je dostatek. "Někdy vás představím, ale je trochu plachá," zazubím se a nastavím paži, aby ji mohl snadněji ošetřit.

"Musím uznat, že po tomhle mi docela vyhládlo," vydechla jsem a pohodlněji se opřela.

Hon na vraha
~Thomas~

Ráno jsem se probudila s rozhrnutou peřinou a následně zjistila, že jsem úplně nahá. Snažila jsem se rozpomenout, kdy jsem ze sebe noční košili sundala, která nyní ležela pokrčená na zemi. Nevzpomněla jsem si. Neměla jsem se za co stydět, ale příjemně mi nebylo. Navíc v domě vládl chlad, který se přes noc akumuloval a teď mě chytla třesavka. Rychle jsem se postavila a přešla ke stojanu, kde visel teplejší župan. Rychle jsem se do něj nasoukala a na nohy si obula teplé papuče. Musela jsem vypadat komicky, ale lepší, než bych prochladla.

Nestalo se mi to poprvé a vždy potom, co jsem měla pocit, jako by tu byl Alexander se mnou. Naštěstí choutky mě po beztak zběsilé noci přešly a mohla jsem si v klidu udělat čaj. Přes den jsem měla v plánu zají nakoupit ingredience do krámku a stavit se za rodiči. Dlouho jsem u nich nebyla a možná je rozveselí, že dělám na případu s detektivem. Nedokázali se smířit s tím, jakou pověst jsem si v Londýně získala. Henry se o tom se mnou nechtěl moc bavit a Minerva raději ani neposílala z Ameriky žádné dopisy. Já se o pár pokusila, ale neznala jsem její adresu a usoudila jsem, že posílat psaní pomocí kouzla není dobrý nápad.

Ozvalo se zaklepání na dveře. "To už je tolik hodin?" podivila jsem se a šla otevřít. Nečekala jsem, že jsem spala tak dlouho. Mé tvrzení potvrdila Madelaine, moje služebná, která mi sem docházela přes den, aby poklidila, uvařila a tak dále.
"Dobré ráno, madam," pozdravila a já ji pustila dovnitř.
"Dobré ráno, Madie," usmála jsem se na ni a zavřela dveře. "Dnes oběd nemusíš připravovat. Budu jíst u rodičů a mohu tě poprosit o převlečení postele?"
"Jistě, madam. Přinesla jsem vám čerstvé pečivo ke snídani. Moje maminka pekla," ukázala košík, ze kterého se linula nádherná vůně.
"Děkuji. Vykoupu se a dám si velmi ráda," s tím jsem zamířila do koupelny, kterou jsem měla pod schody. Madie věděla, že si umím vodu ohřát pomocí kouzel, tak se ani neptala, zda chci postavit vodu na kamna. Také věděla o mých podivných nočních eskapádách, protože mě nejednou našla. Byla diskrétní a taky jsem ji dobře platila. Její kolegyně v branži by jí záviděly. Proto jsem u ní přiznávala jenom část a zbytek dostávala do kapsy.

Po koupeli a výborné snídaní jsem oblečená vyšla do ulic. Jako první jsem navštívila obchůdek, kde jsem nakoupila vše potřebné a následně zamířila k rodičům. Henry byl v práci a podle jejich šťastných výrazů jsem usoudila, že jim přišel dopis od sestry. Z mé návštěvy měli asi taky radost, ale dopis jsem překonat nedokázala. Nicméně je zpráva, že spolupracuji s detektivem na případu, velmi potěšila. Aspoň něco.

Domů jsem se vrátila, kdy slunce začalo pomalu zacházet. Nebála jsem se chodit v noci sama, ale měla jsem obavy z něčeho jiného, než je vrah vraždící prostitutky. Dokud na dlažbu dopadalo aspoň trochu slunečního svitu, byla jsem v bezpečí. Doufala jsem, že tuhle noc se mě Drákula nepokusí nějak kontaktovat nebo poslat své přisluhovače. Jak bych to potom vysvětlila detektivovi?

Krátce před půlnocí jsem zaslechla zaklepání. Madelaine už byla doma u matky. Šla jsem otevřít a věnovala detektivovi široký úsměv. "Dobrý večer," vpustila jsem jej dovnitř. "Vše je přichystané, jen potřebuji minci," přešla jsem do pokoje, kde jsme byli včera. Dnes byly křesla a gauče odsunuty a uprostřed stál kulatý masivní stůl. Na něm stály připravené ampulky a misky s přísadami. Vzduch byl prosycen vůní koření a na menším stolku pod oknem byl přichystán servis. "Klidně si nabídněte," ukázala jsem k oknu. V košíku bylo ještě pečivo od Madiiny matky, v konvici teplý čaj a také láhev vína.

Pokud mi detektiv dal minci, podívala jsem se na hodiny, kde ručička ukazovala ještě pár minut, než půlnoc odbije. "Jakmile se ozvou hodiny, začnu s kouzlem a budu potřebovat vaši asistenci, detektive, a ještě mě napadá," věnovala jsem mu úsměv. "Ráda bych naši důvěru zvýšila tím, že si budeme tykat, co říkáte," nastavila jsem ruku. "Irene."

"Co se týče asistence, postav se prosím za mě, protože jakmile se mi podaří lokalizovat vraha, skrze minci se na něj napojím, což zapříčiní, že mé tělo ochabne a moje mysl bude pryč, takže bych byla raději, kdybys mě chytil a," ještě jsem se na něj podívala, "nelekni se mých očí. Je to normální," s tím jsem provedla poslední přípravy, minci držela v levé ruce a čekala, až odbije půlnoc.

Jídlo!
~Blake~

Opětovala jsem Blakeovi úsměv a chytla jsem se jeho rámě. V jeho případě jsem neměla strach, že by mě upustil, kdyby mi nohy vypověděly službu. Neměla jsem iluze, že se mnou bude takto trávit více času, než je nutné. Trochu jsem se toho bála, protože jsem byla vržena doprostřed moře a on byl teď jediný, u koho jsem mohla najít oporu a Vlčice s tím také souhlasila, i když její důvod byl trochu jiný. Měla z něj takový respekt, až jsem jej cítila v morku kostí. Byl to zvláštní pocit a možná časem se naučím s Vlčicí i nějakým způsobem komunikovat. A nezmiňuju to, že Blake je kus chlapa.

Zmínka o jídle mě vrátila zpátky do reality a můj žaludek nahlas souhlasil, že to je výtečný nápad. Lehce jsem zčervenala. Na mé světlé tváři to však vypadalo, jako bych to přehnala s tvářenkou. Doufala jsem, že si toho nevšiml. Kupodivu, proti tomuhle pocitu Vlčice nic nenamítala. Asi měla taky hlad.

Výhled z okna byl úchvatný. "Wow," vzdychla jsem. "Tohle doma nemáme," zamrkala jsem, jestli se mi náhodou výhled nezdál. Podívala jsem se na Blakea. "To bych ráda," odpověděla jsem ihned, aniž bych se nad tím trochu zamyslela. Pak jsem si uvědomila, že to asi myslel v naších zvířecích podobách a mě trochu orosilo. Popravdě jsem se toho bála. Dokonce i Vlčice z toho měla rozporuplné pocity. Bylo zvláštní najednou cítit nejenom jedny, ale rovnou dvoje. Nikdy asi nebude mluvit tak, jako já, nicméně jsem pokaždé tušila, co má na mysli.

Všimla jsem si jeho chvilkového odchodu někam pryč, ale nic jsem na to neříkala. Kdo ví, co si musel všechno prožít. Já dosud žila jako člověk a vím, že se dlaci dožívají mnohem delšího života.
"Svíčkovou asi tady neděláte, že?" zeptala jsem se a nepředpokládala jsem, že by to tu někdo znal. Přece jenom omáčka byla tradiční české jídlo. "Chuť mám v podstatě na cokoliv," dodala jsem posléze.