Trojná bohyně
~Blake~

Taky jsem tomu moc nerozuměla. Proč strýček najednou do rozhovoru vtáhl Trojnou bohyni? Že by ona mohla za zmizení mého otce, ale jakou roli v tom hrála mamka? Bylo jasné, že jsem se stala chybou jejího života, a proto mě odstrčila. Nedokázala snést, že jsem se dala stejnou cestou jako táta. On z toho taky nebyl zpočátku moc nadšený, ale nakonec to překousl.

"Proč nejdřív mluvíš o mé matce a pak o bohyni?" zeptala jsem se.
Strýček se postavil, přešel k šuplíku vedle postele a vytáhl z něj umolousaný deník. Takový ten, který se často objevuje v archeologických filmech, protože to je prostě cool. Nalistoval stránku, pak přešel ke mně a Blakeovi a deník natočil. "Čti." Z písma jsem poznala, že to psal táta. Převzala jsem deník a podržela jej tak, aby z něj mohl číst i Blake. Neměli jsme mezi sebou žádná tajemství.

***

Najednou všechno dává smysl. Bála se o nás. Hlavně o Ester. Proto ji přinutila si myslet, že jí nechce ve svém životě. Nicméně znám Lenku až příliš dobře, abych věděl, že to není pravda. Dokonce se pokusila odstrčit i mě, ale díky tomu mi pomohla zjistit to, čím ve skutečnosti je.

Věděl jsem, že není člověk. Po kom jiném by měla Ester tak obrovské nadání v runové magii nebo obecně v magii. Kdyby se tolik nebála a neostýchala, dokázala by toho mnohem víc a nepotřebovala by k tomu ani jednu runu.

*

Díky Alyss jsem se dozvěděl konečně pravdu. Lenka ovládla její a mou mysl, abychom se dali dohromady. Problém byl v tom, že ona je vlkodlak a já lovec. Nechápal jsem, kam tím mířila. Možná to ani nevěděla? Náhodná holka z ulice, která šla náhodou kolem?

Našla nás Alyssina smečka. Jejich čarodějka nás zbavila prokletí. Smečka mě nechala jít a já Alyss už nikdy neviděl. Rozhodl jsem se Lenku, respektive Lunu, najít. Nechal jsem Ester v Brně. Je to šikovná holka. Zvládne to.

*

Lunu jsem našel v Iowě. Tentokrát jsem ji nenechal utéct. Přinutil jsem jí říct pravdu. Přiznala se, že velmi dlouho spala a když se probudila, byla slabá ve světě, který neznala. Vzpomněla si ve chvíli, kdy bylo Ester patnáct let, jelikož víceméně zastoupila její jednu část. Část panny. Přiznala se mi, že je ve skutečnosti Trojnou bohyní a opustila nás kvůli někomu, kdo ji celou dobu pronásleduje. Kvůli Čer...

Dál text nepokračoval. Všimla jsem si i kapek krve. Zvedla jsem hlavu a podívala se na strýčka. Bylo těžké něco takového vstřebat. Moje matka byla Trojný bohyně? Bohyně? A co jsem potom byla já? Co jsem byla vůbec zač? A kdo byl ten Čer-někdo?

Jestli chtěl, nechala jsem Blakeovi deník v ruce. Já se posadila na špinavou postel, protože jsem to potřebovala.
"Lokalizační kouzlo mě dovedlo do Iowy. Volala jsi mi, když jsem tam zrovna byl. Proto mi sem cesta netrvala moc dlouho. Chtěl jsem ti dát vědět, ale něco se mi nezdálo, jak mluvíš. Už vím proč," posadil se na židli. "Nevím, jak moc velký potenciál máš a už vůbec nevím, jaký to bude mít vliv na tvé vlkodlačí já."

Co je její táta zač?
Ester

Existovalo tolik mocných bytostí, kteří se tvářili jako lidé. Chodili mezi nimi a nikdo by je nepodezříval. Někteří lidi lovili kvůli ukojení hladu. Jiní zase, protože jim lidé připadali jako snadná oběť. A pak jsme tu byli my, kteří jsme toužili po míru a klidu. Cítil jsem, že to kam směřuje celá tato věc, bude znamenat narušení klidu. Že pokud to je skutečně tak, jak to zatím vypadá, budeme potřebovat pomoc dalších.

Mlčky jsem poslouchal jejich dohady ohledně toho, co by mohl být její otec.
Je možné, aby jejího otce posedl démon? Doposud jsem nevěřil v jejich existenci. Samozřejmě, my jsme existovali.
Lidé si celou tu dobu o nás myslí, že jsme jen mýty nebo strašidelné pohádky. Jenže my jsme skuteční. Hříčky přírody a magie, když ještě byla u moci.
Ale démoni, to je něco jiného. Zatraceně. Promnul jsem si obličej. Myslel jsem si, že rozumím spoustě věcem, ale zmýlil jsem se.

Další hádanky od jejího strýčka mi ani trochu nepomáhali. Co s tím měla společného její matka? Co s tím zatraceně měla společného trojná bohyně?
"Myslíte pannu, matku a stařenu? Vždyť je to mýtus." Pronesu trošku příkře, než bych chtěl. Z toho celého mi šla hlava kolem. Možná jsem si měl přece jen sednout.

Když půdy převezmou kontrolu
Irene Claire Ives

Byl jsem opravdu rád, že mi polibek opětovala. Zdálo se, že jsem si špatně nevyložil tu touhu, která mnou cloumala. Vypadalo to, že i ona to má podobně.
Nebyl důvod se tomu vzpírat. Nalhávat si, že to tak není a držet se bontonu. Tohle dělali obyčejní lidé bez fantazie. My jsme byli víc. Byli jsme mnohem mnohem mocnější než oni. Znali jsme se sice krátce, ale na tom nezáleželo. Ta potřeba byla silnější.

Nechtěl jsem se pouze omezovat na polibky, chtěl jsem víc. Chtěl jsem se dotýkat jejího nahého dokonalého těla. Chtěl jsem být v ní. Vyplnit jí. Stát se jedním tělem.
Věděl jsem, že moje tělo bude pro ni dokonalé. "Tenhle okamžik je nám souzený." Pronesl jsem, abych umlčel její pochybnosti a začal jí opět dlouze líbat.
A tak jsem se rozhodl to dál neodkládat. Začal jsem ji sundávat oblečení.
Zbavoval jsem jí lidského výmyslu schovávat svoji nedokonalost před světem.
Tady v té zahradě jsme byli jako Adam a Eva, ještě než odtrhli jablko a pocítili stud. Museli jsme naplnit náš osud.

Nečekaný zákrok
~Gideon~

Takže beru zpět. Thomas nebyl pouhý smrtelník. Vždyť jsem byla svědkem toho, jak vstal z mrtvých a o to víc se stal zajímavějším. Pak nemluvím o sexu, který jsme spolu prožili. Netušila jsem, jestli jej někdo překoná. Přitahoval mě už jenom svou existencí a najednou jsem se přistihla, že úplně stejně na mě působí Gideon. Tajemství kolem něj neustále poletovalo a nenechal se jen tak přimět, aby se jej vzdal. Nerozuměla jsem svým pocitům. Jako by mi někdo říkal, že Thomas a Gideon jsou ti, se kterými bych měla strávit zbytek života, ale bylo tohle vůbec možné? Nebo si Drákula hrál s mou myslí a nutil mě se na oba dva dívat jako na svůj chtíč?

"Nevadí a je mi to od srdce líto," sdílela jsem svou soustrast s Gideonem. Já své rodiče stále měla, ale přišla jsem o sestru Delilah. Stále vzpomínka na ní bolela a někdy jsem měla pocit, že se z ničeho nic vrátí i s panenkou, kterou mi chtěla darovat na mé třinácté narozeniny.

Šli jsme dál a já začínala cítit všude přítomnou magii. Jako by mě to pohladilo na duši. Pak jsme vkročili do nejkrásnější botanické zahrady, kterou jsem kdy viděla. Nemohla jsem se vynadívat.
"Je to tady nádherné," rozhlížela jsem se do doby, než mě přitáhl jeho pohled. Přistihla jsem se, že se najednou nemůžu dívat jinam. Byla jsem v jeho očích naprosto ztracena a pak se ke mně naklonil a políbil. Projelo mnou zachvění, ale polibek jsem mu opětovala. Jako by mi někdo dal okusit drogy a já ji potřebovala dál.

Pouhý polibek a byl tolik intenzivní. Jen silou vůle jsem se odtrhla, aby se to nezvrtlo. Srdce mi bušilo jako zvon v pravé poledne a hruď se mi zvedala, jak jsem se pokoušela popadnout dech. Díval se na mě a já na něj, ale nedokázala jsem mu odolat. Nedokázala jsem si říct, že mám Thomase a tohle není vůči němu vůbec fér. Prostě jsem Gideona k sobě přitáhla, abych jej mohla líbat dál. Neexistovalo nic jiného než my dva.

Můj otec žije a zároveň ne
~Blake + strýček~

Blake se celou dobu ovládal, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Byl tu se mnou, a to pro mě mnoho znamenalo. Usoudila jsem, že mu to dám velmi jasně najevo, jakmile budeme mít chvilku jen sami pro sebe. Navíc mě teď držel při smyslech, protože se dozvědět, že je táta mrtvý a vlastně neví, mi dalo docela zabrat. Takhle se asi před chvílí cítil strýček, když jsem mu řekla o své proměně.

Blaka napadlo wendigo. Na to strýček zavrtěl hlavou. "Vypadal sám sebou. Jenom byl studeny jako psí čumák," podíval se na mě a já chvíli uvažovala, jak na to přišel. Pak mě napadla termo kamera. Lovci často sebou nosili podobné vychytávky, aby měli přehled o okolí a také rozeznali, jestli se náhodou neutkají s upírem.

"Jak můžeš vědět, že není upírem?" zeptala jsem se. Pokud upír zvládl proměnu a nebyl v linii v řádku stovek, tak vypadal jako člověk. Viděla jsem však i upíra, který byl snad dvoustý v generaci a nebyl na něj pěkný pohled. Připomínal spíš mrtvolu. Nejsilnější a nejvíce nebezpeční upíři byli ti, které proměnil nejlépe někdo z původních. A pak se už objevovaly jisté degenerace, a i jejích síla slábla. Nicméně vysokogenerační upíři byli sice slabší než jejich předchůdci, ale o to nebezpečnější ve skupinách. Prostě tvořili roje a poslouchali svého pana A.

"Protože mu nevadilo slunce," tady jsem mohla namítat, původním upírům slunce nevadí a cca do druhé generace taky téměř ne, "a navíc jakmile nás zahlédl, zmizel. Co vím, tak upíři mizet neumí."

Podívala jsem se na Blakea, jestli nemá ještě nějaké nápady. Sama jsem byla v koncích. "To je z něj snad démon?" zeptala jsem se už zoufale, protože u nich jsem věděla, že se umí přemisťovat, a navíc se nedá říct, že by byli živí. Strýček mlčel. Skousla jsem si spodní ret.
Trefila jsem se snad? Ale proměnit člověka v démona chce ohromnou sílu. Nikdo z nás by to nezvládl, já bych to nezvládla a pokud by dotyčný nebyl pomalu nesmrtelný, tak by zemřel.
"Ale to není možné. Kdo by tátu proměnil v démona? Raději by zemřel, než aby to nechal jenom tak," snažila jsem se to pochopit.

"Asi... asi bychom si měli promluvit o někom, s kým ji dlouho nemluvila a v podstatě tě vystrčila ze svého života." Strýček se v hádankách vyžíval. Kdyby mohl mluvit jenom v nich, byl by snad nejvíc šťastný člověk na světě.
Zavřela jsem oči. "Co je s mou matkou?" zeptala jsem se a chtěla jsem zmizet v Blakeově náručí.

"Říká vám něco Trojná bohyně?" zeptal se.

Seznámením s oblíbeným místem
Irene Claire Ives

”Velice mně těší, že cítíte v bezpečí díky mé přítomnosti.” Vykouzlím na své tváři úsměv. Musím se přiznat, že ta žena mně neskutečně přitahuje. Aura, která z ní vyzařuje je naprosto dokonalá. Nemůžu se jí nabažit. Chci s ní strávit čas. Co nejdéle to půjde.
”Moji rodiče byli velice silní čarodějové. Bohužel byli… oba zahynuli.” Nechci se vracet k minulosti. Teď je důležitá přítomnost. Teď je důležitá ona.
”Omlouvám se, ale byl bych raději, kdybychom se tím teď nezabývali.” Doufám, že to pochopí a že se nebude vyptávat dál.

Netrvá to dlouho a dovedu jí do velice speciální botanické zahrady, která je pro obyčejné lidi ukrytá a všichni se tomu místu díky mlze vyhýbají. Jenže my nejsme obyčejní a tak vidíme tu krásu, která je před námi. Ty roztodivné pestrobarevné rostliny, které jsou naprosto dokonalé a hlavně se tu pohybují tvorové, kteří by měli existovat pouze v bájích a legendách.

Zastavím se až u altánku, kde je naprosto úžasný a dokonalý výhledu na tu krásu kolem.


”Tohle je můj kus ráje a já bych se o něj chtěl s vámi podělit.”

Celou dobu se jí dívám upřeně do očí, než se konečně rozhodnu udělat to po čem toužím už od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil. A to, že jí políbím.

Není nad rodinné setkání
Ester

Stál jsem po jejím boku připravený. Připravený na co? Zaútočit. Zaútočit v případě, že by si to strýc nenechal vysvětlit a chtěl se zbavit škodné. Zabil bych ho, kdyby se na ní jen ošklivě podíval.
Dělalo mi proto neskutečný problém stát vzadu a vystavovat jí nebezpečí. To já bych měl být vepředu a schytávat rány. Ne, se za jejími zády krčit. Což s mojí výškou moc nešlo.

Takže když jí ten křížek spálil na obnažené hrudi, měl jsem co dělat, abych s tím chlápkem nezatočil. Věděla to a proto se na mně natiskla. Zabraňovala mi po něm skočit a já notnou chvíli se sebou sváděl boj, abych se držel zpátky.
Zavřel jsem oči a snažil se dýchat. Ruce jsem měl sevřené v pěst.
Mezitím co se snažila vysvětlovat strýčkovi, jak se to celé posralo, já dělal dechová cvičení. Dlouhý nádech, chvíli zadržet dech a výdech pusou. Znovu to opakovat a přitom počítat.
Nechal jsem toho ve chvíli, kdy mi chytla paže. Cítil jsem její bolest. Tohle přehnal. Zavrčel jsem v duchu. Kdyby si to někdo v naší smečce dovolil, vyzval bych ho na souboj ve kterém by prohrál a přemýšlel bych následně nad tom, co s ním. Proč to nemůžu udělat teď? Jistě bych vyhrál.

Slova mé ženy k strýčkovi byla naprosto dokonalá. Byl jsem na ní neskonale pyšný. Už od začátku jsem věděl, že jsem si vybral naprosto dokonalou paní šelem, ale teď se mi to ještě víc potvrdilo. Bylo by možné, že bychom mohli žít v míru s lovci? Mohla by nás k tomu cíli dostat? Myslím, že je to možné. Věřil jsem tomu. Stejně tak jsem věřil své ženě, když se ode mně oddělila a vydala se za strýcem opět pokoušet své štěstí. Přemýšlel jsem, jestli budu schopen ji zachránit v případě, že by se přece její strýček držel svého řemesla. Vůbec se mi nelíbilo zjištění, že bych nebyl schopen vykrýt první ránu, kterou by na ní vedl. Která kdyby se povedla, tak by mohla být snad i smrtelná. Na to jsem však nechtěl pomyslet. Zatraceně. Proč mi to dělá? Kdybych ji předtím nedal slovo, tak k ničemu takovému nedojde. Jenže já jsem to musel udělat. Na druhou stranu je silná a je schopná se o sebe postarat.


Chvíli jsem na podanou ruku jejího strýce civěl, než jsem se nakonec rozhodl i tu svou podat. Zmáčkl jsem jí, ale ne tak, abych mu rozdrtil ruku. Dával jsem tak najevo svou dominanci.
Pousmál jsem se nad slovním spojením patříte do rodiny. Byl to opravdu zvláštní pocit. Po smrti mých rodičů a sourozenců se stala mou rodinou smečka, i když hlavně to byl Mauro, který mně k sobě přijal jako vlastního syna.
Rozhodl jsem se si stoupnout za záda své ženy a být jejím nebezpečným, vraždícím stínem. Ruce jsem měl položené na jejich ramenou, dával tak najevo, že je moje.

”Našli jsme tvého otce.” To jakým hlasem to řekl nevěstilo nic dobrého. Cítil jsem, že přijde následně něco bolestného a také se to tak stalo. Hladil jsem jí konejšivě po ramenou a říkal jí tak, že tu není sama.
Musím uznat, že jsem neskutečně rád, že jsem s ní jel a že k tomu nikdo neměl větší problémy. Protože kdybych si měl vybrat, tak bych si vybral jí. Potřebuje si vyřešit své problémy a na to má plné právo. Já jakožto její druh jí musím stát po boku. V dobrém i ve zlém. I když toto zdá se vypadá na ten druhý případ.

Zemřel a zároveň chodí po světě. Zopakoval jsem si v duchu jeho slova. To neznělo vůbec dobře. Před očima se mi na chvíli zobrazilo vzpomínka, jak můj otec zdivočel a zavraždil mou sestru. Nebylo však vhodné, abych se tu složil a tak jsem se raději obrnil. Musím být funkční. Potřebuje mně.
”Nevím o ničem, co by mohlo být nebezpečnější než ti krvesajové.” Rozhodnu se konečně promluvit.
”Napadá mně ještě wendigo.” Navrhnu ještě. ”Už jsme s ním měli, co dočinění.” Bylo fakt silné monstrum se kterým jsme sváděl docela vyrovnaný boj. Nevím, zda bych vyhrál, kdyby mi nepřišla rodinka na pomoc. Jsem silný, ale nejsem neporazitelný.
”Jelikož jste správně řekl, že patřím do rodiny. Tak bych velmi rád pomohl. Ester je moje družka a já jí budu vždycky stát po boku do skonání věků.”

Setkání se strýčkem
~Blake + Rybička~

Byla jsem ráda, že jsme si během cesty mohli s Blakem promluvit i o věcech, které mi stále přišli neznámé. Moje splynutí s Vlčicí nebylo takové, jako s Blakem. Stále jsem to byla já a ona. Možná to byl i důvod, proč jsem se ještě neproměnila? Že bych v hloubi měla zakořeněné své lovecká já a to, že je to špatně? Nechtěla jsem na to takhle nahlížet.

A pak jsme konečně dojeli na místo, kde jsem si domluvila schůzku se strýčkem. Severní Dakota nebyla příliš osídlená, ale nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme ve městě Dunseith, což bylo jižně od letiště International Peace Garder Airport. Městečko nebylo příliš velké a stále mě děsilo, jak můžou lidé na tak polorozpadlém místě žít. Jediný motel, co tu byl, a tam na nás čekal strýček, byl Dale's Truck Stop & Motel a ani tam to nevypadalo kdovíjak přívětivě. Hlavně jsem cítila ten smrad, až mi z toho slzely oči.

Blake se mi plně odevzdal. Gesto mnou málem praštilo o zem, ale nechtěla jsem dělat nic na úkor jeho štěstí. "Doufám, že to strýček pochopí," v duchu jsem se za to modlila. V Evropě nebyli kožoměnci tak početní jak na kontinentu Ameriky. Nahlíželo se tam na ně jako na škodnou a pokud tam byly smečky jako ta naše, pak se velmi dobře skrývala.

Vystoupila jsem z auta a nadechla se, čehož jsem ihned litovala. Usmála se povzbudivě na Blakea a přelétla parkoviště, kde stály dva náklaďáky a jedno černé auto. No to mě mohlo napadnout, že se nejdřív staví v cechu lovců, trochu nervózně jsem se podívala na Blakea.
"Začínám se bát, že tu není jenom kvůli mně," řekla jsem, aby byl Blake trochu v obraze, proč jsem se na auto tak divně dívala. "Vyměněné nárazníky, na spodu vidím runy, tak i na kolech a zpětných zrcátcích. Navíc vše mají potažené stříbrem," popsala jsem, co mi na autu teď vadilo.

Obešla jsem auto a šla vstříc dlouhému domu, který vypadal tak, že by jej odfoukl první silnější vítr. Ani jsem nemusela hledat, kde strýček je, protože se otevřely dveře a vyšel ven. Musel nás celou dobu sledovat. Byl ozbrojený a dával to všem znát.
"Ester!" zněl šťastně? Asi jo. Nicméně jeho druhý pohled padl na Blakea.
"Strýčku," pokusila jsem se o úsměv. "Neboj, je tu se mnou a je něco, co ti musím říct, ale raději bych mluvila uvnitř," požádala jsem ho. Rybička pochopil. Přikývl, zacouval dovnitř a nechal nám otevřené dveře. Vešla jsem jako první a Blake hned za mnou. Pokoj byl malý a s Blakeovou velikostí jsem se cítila velmi stísněně.

"Švábíku, pojď za mnou," strýček roztáhl paže, abych jej mohla obejmout. "Myslel jsem, že se stalo něco strašného a nemít ani tebe, tak se snad pověsím."
Přešla jsem ke strýčkovi a objala jej. Přitiskl mě k sobě, ale najednou jsem ucítila ostrou pálivou bolest, až jsem vyjekla, odstrčila strýčka od sebe a odskočila. Na odhalené hrudi jsem měla vypálený křížek. Pozdě jsem si uvědomila, že jej strýček vždy nosí a hlavně, že je ze stříbra.

Rybička se vyškrábal na nohy a díval se na mě... jinak. Přitiskla jsem se zády k Blakeovi, abych si dodala odvahu a zároveň mu zabránila, aby na strýčka skočil. "Strýčku, já..."

"To nemyslíš vážně," strýčkův pohled strčil a já měla pocit, že jeho ruka cukla ke zbraní, ale nevytáhl ji. Pořád jsem byla jeho neteř. "Jak?"

"Když jsem hledala tátu. Přepadla mě smečka divokých vlkodlaků. Blake mě našel a pomohl mi tím projít. Teď jsem součástí jeho smečky," zatím jsem vynechávala to, že jsem dokonce Blakeovou ženou.

Strýček vydechl, přitáhl si židli a sedl si na ni. To bylo znamení, že nehodlá střílet. "Sakra, Švábíku, proč jsi šla sama? Teď... teď nemám ani tebe."
Málem jsem přestala dýchat. Prsty jsem zaklestila do Blakeových paží. Tohle bylo snad horší, než kdyby se mi snažil vystřelit mozek. "Co to povídáš? Jsem to pořád já. Nezměnila jsem se."
Rybička se uchechtl. "Kdy ses naposled dívala do zrcadla. Tvoje rysy, chování, najednou jsi víc průbojná, nemáš v očích to, co kdysi. Jasně že Ester, kterou jsem znal, je pryč. Teď ti může každou chvíli šibnout a na místě mě zabiješ."

Musela jsem jít Blakeovým příkladem a několikrát se nadechnout, abych zklidnila své vlčí já. Popravdě, neměl daleko od pravdy. Vlčice vrčela a vehementně strýčka odsuzovala za to, co právě řekl. Byla jsem v tom nová, takže nebýt Blakea, který stál za mnou, nejspíš bych splnila strýčkova slova.

"Možná, kdybych patřila k těm, co mě proměnili. Za kulku do hlavy bych ti byla vděčná. Kdybych se nedokázala ovládat, Blake by mě zabil, protože by musel. Musel by jako alfa," rozhodla jsem se nakonec prozradit, že je Blake něčím víc, než jsem dávala najevo. "Já jsem nyní jeho družkou a mým úkolem je chránit smečku a také chránit obyčejné lidi před tím, aby je napadl zdivočelý kožoměnec. Pokud budu muset, zasáhnu. Takže ano, změnila jsem se," oddělila jsem se od Blakea a přistoupila ke strýčkovi. "Musela jsem toho hodně překonat, zahodit kus svého života, ale dostala jsem druhou šanci. Stále můžu pomáhat a stále chci najít otce," klekla jsem si a položila mu ruku na koleno. Neodtáhl se. Jen se na mě díval. "Už nejsem lovec jako ty. Jsem jiný druh lovce, ale stále chci chránit. Smečku, svou rodinu a nevinné."

Rybička mlčel. Netušila jsem, co se mu honí v hlavě. Pak se pohnul, před čímž jsem trochu ucukla. Sundal si řetízek a hodil jej na ne moc dobře vypadající postel. Pak mě znovu objal. Tentokrát mě nic na hrudi nepálilo. "Chybělas mi, Švábíku," zašeptal a pak se odtáhl. Oba dva jsme se postavili. "Jsi moje neteř a jak jsi říkala. O rodinu se musíme vždy starat," podíval se na Blaeka. "A pokud tomu dobře rozumím, vy už také patříte do rodiny," natáhl ruku na důkaz, že to myslí vážně.

Zda si potřásli rukama nebo ne, tak se znovu posadil a ukázal na volné židle, že můžme taky. "Asi sis všimla, že tu nejsem jen kvůli tobě, že?" Na to jsem přikývla. "Našli jsme tvého otce."
Neměla jsem těch ran dneska už dost? Zase jsem se zajíkla. Vlčice byla ticho. "Kde?"

"Ne kde, ale spíš jak," upřesnil. "Zemřel, ale zároveň chodí po světě, jako by byl naživu."
"Upír?" zeptala jsem se.
"Kéž by. Něco jiného, mnohem víc nebezpečného."

Skoro v cíli
Ester

”Tak jsme tady.” Pronesu poté, co jsem zaparkoval auto. Vůbec se mi nechce vystupovat. Nikdy by mně nenapadlo, že bych mohl mít z někoho strach. Zdá se, že i já mohu být překvapen. Hlavně si děsím toho, že když mně bude chtít zabít, budu se muset bránit. Samozřejmě, že jej nemám v plánu zabít. Jen doufám, že mi odpustí, když jí trochu zpacifikuji strýčka.

Cesta byla klidná. Vlastně jsem si cestu neskutečně vysvětlil. Poslouchali jsme muziku a zjistili jsme, že máme docela podobný vkus a do toho jsem jí vykládal, jak to mám se svou zvířecí části až jsem přešel s tématem ke smečce a jistým zvyklostem. Co se týkalo té mé zvířecí části, byl jsem v sjednocení… rovnováze. Vždycky to budu já ač budu ve zvířecí části nebo v té lidské. Navrhoval jsem jí, že ji rád budu učit, aby došla k takovému splynutí, kdyby chtěla.

Jenže teď jsme tady. Nemám nejmenší tušení, co se bude dít. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, následně vydechnu. Tohle opakuji několikrát po sobě. Dechová cvičení mi hodně pomáhají. Jenže teď mi to nějak moc nejde.
”Abych byl upřímný, děsím se toho.” Teď nejsme v Pevnosti, není tu nikdo před kterým si musím hrát na drsňáka a něco takového má žena nepotřebuje, takže jí upřímně říkám, jak se cítím.
”Ale je to tvá rodina a já chci, abys byla za každou cenu šťastná a pokud tě to udělá šťastnou, tak udělám cokoliv, i když se mi to bude sebemíň líbit.” S tím se na ní upřeně dívám, aby jí bylo jasné, že to myslím smrtelně vážně. Svou ruku mám přitom celou dobu položenou na té její a něžně jí po ní hladím.

Čekání na informace
~Gideon~

Musela jsem připustit, že hledání informací v knihách mi chybělo. Tento případ mi vneslo do všedních dnů zase něco nového. Řešit každý den obyčejné problémy jako 'mé dítě má neštovice', 'můj soused mě proklel' nebylo ono. Milovala jsem luštění záhad a najednou jsem jednu takovou měla před sebou.

Ztratila jsem se v myšlenkách natolik, že mě Gideonův hlas trochu vyděsil. Oddechla jsem úlevou a nechala ho, ať mi pomůže na nohy. "Přeci jsem slíbila, že počkám," usmála jsem se. Přijala jsem jeho rámě a vyšli jsme.

Šli jsme mlčky. Měla jsem tolik otázek a navíc mi v Gideonově přítomnosti bylo vlastně dobře. Dokonce, i když jsem se rozhlédla, neviděla jsem kolem sebe žádné stíny. Jako by na chvíli Drákula ze světa zmizel. Nechtěla jsem si kazit náladu, a tak jsem to neřešila.

Zastavili jsem v ne dost vlídné uličce, ale v okolí nikdo nebyl. Takže zabít Dudleyho? To bude k popukání, pomyslela jsem si. "Děkuji a měla bych na Vás mnoho otázek, a když už nabízíte nějaké to pěkné místo, určitě to upřednostním než stát tady," usmála jsem se a nechala se dál vést.

"Pokud můžu nesmělou otázku já, jak jste se dostal ke své moci? Mám s vámi pocit bezpečí, což se mi neděje příliš často," zeptala jsem se nakonec. S Thomasem jsem měla to samé, ale v hloubi duše jsem věděla, že je to jen smrtelník a kdyby se utkal s Drákulou, zemřel by. Tuto myšlenku jsem nedokázala snést.