Andor.cz - Dračí doupě online

V knihovně: Gideon Burton aka PJ
Irene Claire Ives

Gideon tě fascinovaně mlčky sledoval, během tvého vysvětlování. Doslova ti visel na rtech. Zdál se být jako někdo, kdo se zrovna do Londýna přistěhoval. Nejspíš tomu tak skutečně i bylo.

Chvíli se díval na medailon a vypadal, že ho nikdy v životě neviděl. Pak se zakymácel, jako kdyby se mu zhoupl tlak. Tobě však bylo hned jasné, že má nejspíše nějakou vizi. Dotkl se tvé ruky a následně i ty jsi byla v změti obrazů nedávající smysl. Naráželi do tebe, chtěli tě pohltit. Slyšela jsi slova, ale neznala jejich význam a pak se bouře vjemů uklidnila. Znatelně jsi viděla hlouček postav v kápi, bylo jich mnoho a jako kdyby jsi tam stála. Zřetelně jsi slyšela slova toho, který promlouval a toho, který byl zřejmě jejich vůdce. Hlas ti byl tak neskutečně povědomí, ale nebyla jsi schopná jej zařadit.
"Dlouho jsme žili ve stínech, byli štvanou zvěří. Teď je tomu, ale konec. Teď se oni budou třást strachy. Den zúčtování se blíží, den naší pomsty. Zanedlouho bude krvavý úplněk a náš věk."
Gideon tě pustil a prudce se posadil. Z nosu se mu spustila krev a tak si hrál do kapsy, aby vytáhl kapesník a přidržoval jej u nosu.
"Zatraceně, už zase."


Scotland Yard

Když jsem se dočkal odpovědi, s úlevou jsem vydechl. Začínal jsem mít o ní obavy. Ne, že bych o ní pochyboval. Tolik se nám toho stalo a vypadalo to, že je to větší než my. A to nesmím zapomenout na toho muže, co jí chce mít jen pro sebe. Ještě stále mám problém překousnout fakt, že se jedná o opravdového Drákulu.

Musel jsem uznat, že vybrala opravdu strategické místo k společnému setkání a vydal se tam. Chvíli jsem zápasil sám se sebou, jestli zastavit družku a pokoušet štěstí. Je to jako, kdybych spadl z koně. Musím na něj zase naskočit. Uklidňoval jsem se, když jsem nakonec přivolal kočár a nasedl do něj. Cesta tam by mi pěšky trvala a kdo ví, co by se mohlo stát.

"Inspektore." Pronesl jsem s úsměvem na rtech. Opravdu rád jsem jej zase viděl. Samozřejmě, že bylo naprosto pravděpodobné, že na něj tady narazím. Vždycky jsem měl podezření, že tady i bydlí.
"Ano, ano… čekám tu na někoho." Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že bych se mu svěřil a požádal jej o radu. Jenže v tom nejlepším by si myslel, že jsem blázen a v tom nejhorším by se informace dostali dál
"Oh, nechci znít vybíravě, ale čaj by nebyl?"

Dělání run
Ester

Nikdo mně naštěstí neodvedl, protože by potřeboval nějakou neodkladnou pomoc, kterou by musela řešit moje maličkost. Takže jsem celou dobu pracoval se svou drahou polovičkou, doktorem a Dariem. Byli jsme opravdu skvělý tým a práce nám šla od ruky. Pozoroval jsem přitom starostlivě mou ženu a doufal, že si toho na sebe nevzala moc. Byl jsem na ní však neskutečně hrdý, protože se chovala jako opravdový alfa, kterému záleželo na smečce. Má družka. Občas jsem jí obdařil zamilovaným pohledem a úsměvem.

”Jsi členka Smečky, už na nic nebudeš sama. Stačí si jen říct o pomoc.” Pronesl doktor přátelským hlasem a sebral mi slova. Protáhl se přitom. Vypadal unaveně, ale neskutečně spokojeně. Postarali jsme se o něco, co by mělo pomoct všem a to bylo neskutečně naplňující. Neměl jsem pochybnosti o funkčnosti.
Pomohl jsem Ester s úklidem a když bylo všechno hotovo, tak jsem ji ulovil. Vzal ji do náruče. Stále byla lehká jako pírko.
”Co bys řekla na společnou koupel?” Zašeptal jsem tiše a přes oči se přelila zlatavá barva, což jasně naznačovalo, že to s velkou pravděpodobností neskončí pouhým vzájemným umýváním si zad.
Darius si vyměnil pár slov s Doktorem. ”Mějte se.” Prohlásili unisono.

Celou cestu nahoru jsem nesl svou drahou, nehodlal jsem ji pustit. Tedy až jsme byli v našem pokoji, až tehdy se její nohy dotkly země.
”Takže nás čeká společná noc v našem pokoji. Pronesl jsem a ukradl si na chvíli její rty. Hladově, vášnivě.

To ja umím
~Rafael~

Když zmínil, že jsem musela někoho pořádně nasrat, uchechtla jsem se a dodala: "V tomhle jsem dost přeborník," dál jsem to nehodlala řešit. Pokud jsem někomu šlápla na ocas, tak jediné, co se dalo dělat, bylo co nejrychleji najít Vergilia, který zase všechno vrátí do pořádku. Ani mě nenapadlo, že by tomu tak nebylo. Kvůli němu jsem se dostávala do různých problémů.

Detektiv tu nebyl. Musela jsem zklamaně oddychnout. Byla ho škoda, a dokonce mohl Vergiliovi konkurovat svým zadkem. Pohodlněji jsem se opřela, i když bolest mi začínala trochu lézt na nervy. Při každém pohybu jsem věděla, že tam rána stále je. Možná jsem masochista, protože mi bolest nic neříká, ale neříkám, že mi nemůže být nepříjemná.

"Abys potom nebyl víc zmatenější než já," mrkla jsem a pustila se do vyprávění. "Začalo to..." popsala jsem mu útok, jak nás napadli trýznitelé, a jak se objevila Phoebe, aby nás z té šlamastyky dostala. A pak jsem měla už okno. Popsala jsem mu, že jsem se probudila na zemi celá od krve. Objevila se Penny a pak jsme měli při cestě trochu problém, a pak nastala tma zase.

"A teď jsem tady, snažím se najít detektiva a absolutně nevím, proč mám díru v břichu," zakončila jsem a zkřížila ruce.

Knihovna
~Gideon Burton~

Nečekala jsem, že kladně odpoví. Knihovna byla rozlehlá a pamatovat si, co vše se zde nachází, chtělo buď někoho s fotografickou pamětí anebo vílu. Byla jsem o to víc zvědavější, co tady Gideon přesně dělá, a co je zač. Mág? Čaroděj? Vězte, že v těchto termínech jsou jisté odlišnosti, i když lidé je moc nerozlišují. Mágové využívají spíše přírodní esenci, mezi kterou se řadí i krvavá magie. Čarodějové naopak skrze lektvary, elixíry, kouzelné předměty usměrňují svou energii. Existuje spousta různých druhů "kouzelně" nadaných bytostí. Zaklínači, orákula, věštci, druidové a mohla bych pokračovat dál. Já jsem se považovala hlavně za čarodějku. Zaprvé to zní lépe než mágyně a za druhé jsem se věnovala spíše očarováváním předmětů, vaření lektvarů a zaplétání kouzel do slov. Nicméně ani jiný druh magie mi nebyl cizí a měla jsem dojem, že díky Drákulovi jsem byla dost zběhlá i v temné magii.

Temná magie je napojena na svět mrtvých. Je to dost děsivé, a taky mívám namále, abych se v noci nebudila s vyděšenými výkřiky. Určitě není pro slabé povahy. Krvavou magii jsem odmítala, protože buď musíte zranit sebe nebo někoho jiného. Nicméně vedle temné magie se jedná o nejmocnější druh a taky velmi nebezpečný. Můžete si vybrat. Buď se zmrzačíte nebo vás posedne démon.

Sledovala jsem Gideona, jak jde pro knihu a během volné chvilky jsem se zaměřila na zprávu od Toma. Doufala jsem, že těch pár minut jej nevykolejilo. Zauvažovala jsem, kde se můžeme setkat, aniž by nám hrozil nějaký útok. Napadlo mě jedno místo a možná se tam Tom bude cítit i lépe.
"Něco mám, ale ještě chvíli mi to potrvá. Sejdeme se u Scotland Yard."

Složila jsem papírek a schovala jej v kapse své suknice, aby nebyl tak na očích. Pak jsem jen čekala na Gideona. Když se vrátil s knihou a nabídkou pomoci, musela jsem uznat, že jestli tu nechci trčet až do večera, tak pomoc se mi bude hodit.
"Vaši pomoc uvítám," pousmála jsem se. "Takže..." a řekla jsem mu vše, na co jsem zatím narazila. Vynechala jsem jisté detaily, které by mohly poškodit mě nebo Toma. Načrtla jsem na papír symbol, který se mi objevoval na stránkách knih.



Já ala PJ
Scotland Yard
~Thomas~

Než se objevil vzkaz od Irene, nějakou dobu to trvalo. Nakonec se však stalo a jak jsi mohl zjistit, byla stále uprostřed pátrání a také nepřijde s prázdnou. Místo tě mohlo trochu překvapit nebo jsi to bral jenom jako strategii, jak se nenechat sežrat za prvním rohem. Aby ses tam dostal, už sis musel zastavit drožku, protože pěšky by to trvalo hodně dlouho. Tentokrát se žádný útok nekonal a kočí tě v pořádku dovezl ke kraji chodníku, který navazoval na schodiště vedoucí rovnou do budovy londýnské policie.

Když jsi vystoupil, zrovna kolem tebe procházel někdo, koho jsi znal ze své minulosti, než ses dal na kariéru detektiva. Inspektor Lestrade se zastavil a pohlédl na tebe dost překvapeně, protože jsi byl poslední člověk, kterého by zde čekal. "Blackburne?" vyslovil tvé příjmení, jako by se snažil ujistit, že to opravdu jsi ty. "Co tě se přivádí?" zeptal se a trochu se uvolnil v ramenou. "Pokud na někoho čekáš, můžeš uvnitř. Helena dělá výtečnou kávu." navrhl.

Tak jdeme na to
~Blake + Dr. Doolittle a Darius~

Přikývla jsem. Znělo to rozumně a hlavně jsem se nechtěla napoprvé přepnout tak, že bych na několik dní odpadla. Jestli se mi to stalo? Ne, ale měla jsem dost namále, kdyby u toho nebyl Rybička a včas nezasáhl. Taky mi pěkně vynadal, že všechno potřebuje energii a my jako lidé ji nemáme nekonečně na rozdávání. Zajímalo mě, jak to bude, když jsem teď kožoměnec. Bude do snadnější? Nicméně jsem raději nechala laťku na lidské úrovni a až s více zkušenostmi ji budu zvedat.

"Hm, myslím, že jich máme dost a zbudou i nějaké navíc, tak je můžeme nechat do zálohy," pousmála jsem se na Blakea. Byla jsem tolik ráda, že je tu s námi. Chyběl mi. Ne, že bych si stěžovala na Dariovu přítomnost, ale Blake byl pro mě jak droga a nedokázala jsem bez něj dlouho být. Bylo to zvláštní, protože jsem to takhle měla zcela poprvé.

Všichni jsme se pustili do práce. Jestli Blake musel později odejít, chápala jsem to. Doktora jsem nechala dělat hlídačky a my ostatní se pustili do run, které budou představovat uzly sítě. A nebyla to práce jenom na hodinu. Když jsme vyryli poslední kámen, ruce jsme měli těžké, oči nás bolely a záda jakbysmet. Sama jsem pociťovala nevoli Vlčice, že jsem to trochu přehnala, ale čím dříve rytí bude hotové, tím dříve se můžu přemístit do pokoje, shodit ze sebe oblečení a dát si teplou sprchu, která mi povolí svaly, a pokud se zadaří, tak i dostanu něco navíc.

Na stole a zemi byl nános kamenného prachu. Uklidit to tak, abych to nerozvířila po celé místnosti, dalo docela zabrat. Vydechla jsem a usmála se na všechny přítomné. "Ani nevíte, jak jsem vděčná za vaši pomoc. Dělat tohle sama, tak to mám tak na tři dny," podívala jsem se z okna, za nimž se už dorůstající měsíc vyhoupl na nebe a vytlačil tak slunce.

Dělání run
Ester

Doktor se na nákres se zájmem podívá.
”To by neměl být problém.” Pronese s úsměvem na rtech a ukáže nákres Dariovi, který jen kývne hlavou.
Oba dva si to ještě nanečisto načrtnou na papír. Nevypadá to vůbec špatně, takže se pomalu pustí do práce. Velmi opatrně a co nejvíc pečlivě, jak to jde.

”Vážně?” Přivřu oči a zazubím se na ní. ”Vy o lvu a lev za dveřmi.” Vím, že to podle správnosti má být o vlku, ale já jsem lev. Tak jsem si to trošku poupravil.
Nad její otázkou jsem se zamyslel.
”Nejlepší by bylo se zeptat Alexe. Nicméně můj hrubý odhad je, že bude potřeba.” Sdělím jí počet. ”Povětšinou tolik tady zůstává.” Vyměním si pohled s Dariem a ten kývne hlavou. Přeci jen spolupracuje s Alexem, protože by se rád stal jeho nástupcem.
”Nicméně když se konají porady, tak je nás tu víc.” Dodám s povzdechem, když si vzpomenu jak jsou ty porady náročné. Hlavně tahle byla neskutečně náročná. Řešili jsme tam pohřeb. Potom jsem oznámil stěhování a byl jsem tak neskutečně rád, že za klan vlků tam byl pouze Arden, který je naštěstí od své ženy flegmatický a s Ester nemá problémy. Bohužel je podpantoflák a když je se svou ženou, tak nechává mluvit čistě jí.
Nicméně pokud se stane Ester mou družkou, tak tam už nebudu sám. Vlastně už na nic týkající se Smečky nebudu sám. Díky tomu na
”Stejně si, ale myslím, že prozatím bude stačit, když se zaměříme na ty, co tu zůstávají.” Už tak mám pocit, že to bude hodně práce a bude to náročné. Nechci svou drahou zničit. Miluji smečku, ale svou družku miluji víc.

Konečně s Blakem, i když jinak, než bychom si přáli, ale potom bude času dost
~Blake + Darius, Doolittle~

Musela jsem ještě skočit pro rycí náčiní, protože jsem nechtěla doktorovi zničit ordinační vybavení, i když by to šlo taky. Většinou jsem vše dělala sama, a tak bylo osvěžující se podělit o práci i s někým jiným. Usmála jsem se na doktora i přesto, že mi dal přeslazený mok. Podezírala jsem sama sebe, že jestli to budu pít často, začnu to mít i ráda.

"Na většinu oblázků se budou vyrývat tyhle runy," nakreslila jsem je na volný papír jako zkušený runotepec. "Jedna zepředu a druha z druhé strany. A na několik kousků se vyryje tahle," také jsem nakreslila, "jenom asi budu potřebovat Blakea, aby mi řekl, kdo všechno hlídačky bude mít," zamyslela jsem se a usrkla sladkého čaje. Po tomhle nebudu vůbec spát.

Najednou se otevřely dveře a vešel Blake. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv a nemohla jsem se svého muže vynadívat. Opřela jsem se o něj zády a spokojeně vydechla. "Před chvíli jsme o tobě mluvili," zazubila jsem se. "Máš představu, kolik budeme potřebovat hlídačků? Alespoň ze začátku. Později se můžou dodělat další. Nicméně pro síť je třeba vyčlenit sto padesát tři kamenů. Svým způsobem jde o magické číslo," vysvětlila jsem, proč jsem zvolila takový počet. Podle rozlohy jich méně, než sto padesát být nemohlo. Už jsem se těšila, jak budu lítat z jednoho místa na druhé. To bude dlouhý den.

Hraní si s kamínky
Ester

Darius se s tebou vydal k doktorovi Doolittlovi, který už měl volný čistý stůl.
Dokonce na stole se nacházel velký džbán s oním pověstným přeslazeným čajem. Darius si s tebou vyměnil pohled, lehce se přitom ušklíbl. Nebyla jsi jediná, kdo trpěl tím něco takového pít avšak ctil doktora, kterého nebyl schopen odmítnout.Tak si ho nechal útrpně nalít do sklenice, stejně tak doktor nalil i tobě.
”Co je všechno potřeba?” Zeptal se doktor, mezitím co Dairus vytahoval opatrně kamínky z tašky a odkládal je pečlivě na stůl. Seřazoval je podle velikosti, až jsi měla pocit, že trpí nějakou poruchou.

A v té stejné chvíli jsem vešel do místnosti já, protože hned, co skončila porada potřeboval jsem vidět svou družku. Ta chvíli, co jsme od sebe byli odloučeni, mi připadala jako věčnost. Hned jsem jí začal hledat. Její pach mně přivedl k doktorovi.
Když mně Darius spatřil, zanechal své činnosti a stoupl si jako voják do pozoru. Jen jsem zavrtěl hlavou s úsměvem na tváři.
”Pohov, chlapče.” Pronesl jsem k němu a přátelsky jej poplácal po rameni. Bohužel ani já jsem neunikl sklenici vychlazeného přeslazeného ledového čaje. Smočil jsem trochu rty, abych doktora neurazil. Přešel ze zadu ke své drahé a objal jí.
”Mám čas. Řekni mi, co je potřeba udělat.”

Gideon Burton
Irene Claire Ives

Se zaujetím v očích a s přátelským úsměvem na rtech si tě prohlíží.
”Samozřejmě, že tu něco takového máme. Rád vám to přinesu.” S tím na chvíli zmizí a dá ti tak prostor, abys mohla odpovědět Thomasovi.
Kniha, kterou sebou nese, je opravdu objemná. Opatrně jí položí na stůl a přisedne si k tobě.
”Už jsem s ní pracoval a vyznám v ní. Třeba bych vám byl schopen pomoct.” Nemluvě o tom, že by to bylo mnohem rychlejší, než kdyby ses jí probírala sama.
S jasnou otázkou ve tváři čeká na tvé rozhodnutí.