Rozhovor v soukromí

Nějakou dobu to trvalo, ale po chvilce pochopili všichni následovníci Kaedor, že si ona přeje být alespoň krátkou chvilku o samotě. Arzhul, Garn a Zala se zdáli nejvíce chápaví – pro Lothanu, Malachaie, Cain a Abela to byl trochu komplikovaný koncept. Jako skutečné stíny by se od Kaedor jako své kotvy v tomto světě nechtěli hnout na krok.

Konečně ale Petrana a Kaedor osaměly. A po dlouhé době se zdálo, že jsou skutečně a doopravdy samy. Petrana nalila z nedaleké karafy trochu vína do dvou pohárů a podala jeden z nich Kaedor.
„Můžu zkusit nějaké kouzlo proti odposlouchání. Ale tak nějak nemám dojem, že by to k něčemu bylo. A ještě by to mohlo vypadat podezřele,“ řekla a povzdechla si.
„Mám pocit, že posledních dní byla jedna velká hra – a nejsem si tak docela jistá ani kdo v ní vlastně hraje, jaká jsou pravidla, ani kdo vyhrává.“
Pustila se do vysvětlování: „Tví následovníci dorazili asi jen den po nás – Kaklum je musel hnát vpřed jako šílené celou cestu z Akliany. Brány našel otevřené. A místní rádi vyměnili jednu víru za druhou. Tví akolyté dovedou být velice – velice přesvědčiví,“ řekla a trochu se zadrhla. Nebyl v tom strach ani narážka, jen takové zaváhání.
„Každopádně… musela jsem je trochu krotit. Nepřišlo mi, že bys souhlasila s rituálním obětováním nejzapálenějších uctívačů každý den – nebo spíš každou hodinu. Ale Kaklum mi moc nevěřil, že je to tvoje vůle. Ostatní byli celkem snesitelní. Paranoidní, posedlí a naprosto oddaní, ale celkem snesitelní.“
Pousmála se. „Tedy, celé město je ochotné tě teď poslouchat na slovo. Moc lidí tu nezbylo… ale řekla bych, že se tu nemáš čeho bát.“
Kývla na Kaedor. „Bylo toho víc… ale nechci tě tím zahltit. Ještě ani pořádně nevím, co se všechno událo tobě…“
Upila vína a zdála se trochu uvolněnější. „Kdyby tě ještě cokoliv zajímalo… ptej se. Snažila jsem se trochu uctívače korigovat, ale pořád jsem spíš vnější pozorovatel.“

Trocha jídla, stále mnoho otázek

Na slova Arzhula jsem krátce kývnula, i když jsem nějak pochybovala, že se dokáže pohybovat do minulosti. Předpokládala jsem spíše to, že dokáže ohnout čas tak, aby jeho cesta netrvala den, ale třeba jen pár minut. Hrátky s časem přeci jen nebyly jen tak, a to ani v magické sféře…
„Jakmile budeš mít zpátky svojí původní sílu a slíbíš mi, že tě zase nebudu muset tahat z podobné situace… můžeš tak udělat. Hádám ale, že mou snahou tě zachránit jsem si zasloužila dost pozornosti... ať již od ostatních stínů, že jsem se postavila té entitě, která tě chtěla pozřít a přežila jsem… nebo samotné entitě, které jsem utekla,“ trochu znaveně jsem se usmála, vědoma toho, že Arzhul svým soukmenovcům dvakrát nevěří… na druhou stranu zde byla pořád ta myšlenka Cizince, který mluvil o tom, že nemůžu Arzhulovi věřit též.
Ale… co se dalo dělat. Žít pořád v paranoie nešlo.

„Zařiďte tedy to, aby Arzhul a Malachai dostal něco k snědku,“ řekla jsem směrem ke Kaklumovi, protože pokud zde byl Kult již několik dní, znamenalo to, že nejspíše již zajali všechny zbývající věřící, které Petrana neproměnila na popel.
Pohled na dva stíny, Caina, Abela a Lothanu, kdy bych řekla: „Za normálních okolností bych řekla, ať se trochu seznámíte, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli to ve své domovině děláte… přesto Malachai a Lothana můžou říct vše, co se zde stalo Arzhulovi… a Arzhul zase může sdělit to, co se mnou již zažil. Včetně toho, co jsou Cain a Abel zač…“ s tím jsem se opět posadila, čekající na to, až tedy všichni krom Petrany odejdou a nechají nám trochu soukromí. Abych tedy umocnila to, že stojím nyní jen o její přítomnost jsem ale i dodala: „Petrana mi může sdělit tedy to, co se během mé mentální nepřítomnosti odehrálo… nejsem si tak nějak jistá, jestli mi spánek pomůže.“

Chvilka oddechu?

Poznámka Kaedor ohledně času vyvolala krátkou reakci od Arzhula.
„Vzdálenost ve Tmě je blízká času zde… čím dál dojdete ve tmě, tím více času uplyne. Zkušená Tma dokáže… kráčet zpět a tím se vrátit do minulosti. Pro váš druh, paní, to může být podobně neuchopitelné, jako jsou vaše materiální a vzdálenostní překážky pro nás.“
Nebylo to příliš jasné vysvětlení… ale trochu to objasnilo, proč dokázal Arzhul mít odpovědi na tolik otázek a proč byli Stínové schopni získat tolik informací.
I ohledně dalších, nových Stínů měl Arzhul co říct: „Má paní… více tvorů ze Sféry nemusí nutně prospět… jsou zrádní… užitečnější by mohla být síla, která se tam rozvířila. Možná – pokud to dovolíte – se budu moci vydat lovit zpět do Tmy. Až mě přivoláte zpět, mohu předat sílu tvorům, které zde již máte. A o jejichž věrnosti nemusíte pochybovat.“ dodal. Očividně Stínům ve své domovině nevěřil.

Pak vydala Kaedor jasné pokyny a bylo dáno, že jejich další destinací bude Město Magie. Petrana se usmála jejímu úšklebku. „S tím, kdo tě všechno na slovo poslouchá, si nemyslím, že bys musela cestovat na koni. Ale teď si prosím běž odpočinout – můžeme jít spolu a doplnit trochu sil. Možná si trochu popovídat, co jsi všechno viděla a tak,“ řekne přátelsky.
Poznámka o Poslovi Světla vyvolala na tváři Kakluma jen neurčitý zamračený výraz. „Jistě, má paní… i naši nepřátelé mají své Posly… falešné proroky. Budeme se před nimi mít na pozoru.“
To už ale Petrana téměř táhla Kaedor ven z místnosti. Stínové, včetně Malachaie a Lothany, je automaticky následovali. Petrana na ně vrhla nepříliš přívětivý pohled. „Myslím, že Posel Světla si zaslouží chvilku odpočinku.“ Malachai i Lothana přikývli. Arzhul, vznášející se ve tmě za nimi, také přikývl. Přikývli i Cain a Abel, ale u nich to mohlo být jen zvířecí následování příkladu. Zarn a Gala, nezřetelná dvojice lidí-stínů, přikývnout nemohla, protože na to byli příliš fyzicky neurčití, ale souhlas z nich přímo vyzařoval.
Petrana vrhla bezradný pohled na Kaedor. Počkala, zdali se do toho ona nevloží.

‘ "Home", sweet "home" ’

Pozvednutí obočí směrem na Petranu s pohledem někam do prázdna. „Tři dny, zajímavé… čekala bych, že čas bude plynout… opačným směrem,“ stále s rukou na temeni hlavy, kterou jsem si mnula. Byla jsem ztuhlá a dokázala jsem aspoň nějak… sedět.
Na Kakluma jsem se musela pousmát… bylo dobré být zpět, i když můj… kult… nebyla asi ta nejnormálnější skupina, pořád jsem měla aspoň pocit, že mi zde někdo nechce proměnit na prach.
Slova Petrany a to, že Arzhula vidí bylo okomentováno kývnutím, protože se do všeho vložila otázka, na kterou jsem neměla úplně odpověď. Krom toho, že jsem naštvala Dominiam a zachránila Arzhula jsem toho zas tolik upřímně nezvládla.
„Předpokládám, že mé činy upoutaly dost pozornosti podobným, jako je Arzhul… ať již má cesta k jeho nalezení, či osvobození. Předpokládejme tedy, že podobné rituály jako kterým byl vyvolán Arzhul, by mohl upoutat pozornost mocnějších stínů…“ pohled padl na jmenovaného, a i na Malachaie: „To znamená, že všechny následující kontakty s vaší domovinou budete nějak sledovat… věřím, že i když jsem mohla svými činy udělat na některé pozitivní dojem… pro další jsem nejspíše poukázala na možné sousto,“ povzdechnutí a pohled zpět na Kakluma: „Jakmile Arzhul a Malachai budou mít zpět svou původní sílu… vyrazíme k Městu Magie…“

Seskočila jsem ze stolu, stále o něj opřená: „… snad se do té doby též nějak rozpohybuji… aneb… obě víme, že na koni cestovat nebudu,“ ušklíbla jsem se k Petraně a trochu si posteskla vzpomínkou na lázně, které byly na ambasádě.
„A Kaklume… posel Světla o nás nyní ví… předej slovo dále… je jen otázka času, kdy na nás zaútočí…“ Pronesla jsem, čekající, až mi tedy někdo donese něco k snědku a já se s trochou snahy budu moct posadit na nějakou židli a sníst trochu svého jídla.

Zpět mezi svými

Kaedor se narovnala a skryla před světlem, které se vkrádalo skrz okna sálu. Ležela na stole překrytém šedým prostěradlem.
Petrana stála vedle ní. Odpověděla jí. „Tři a půl dne jsi byla jako mrtvá, Kaedor, ale jsi zpátky“ řekla čarodějka s úlevou. „Hned ti necháme donést něco k jídlu,“ řekla a kývla někomu u dveří.

Někdo odešel, dveře klaply. Nejspíš tu byl někdo, kdo právě odešel splnit příkaz a přinést něco k jídlu. Ode dveří se ozval také chraplavý hlas, který už Kaedor delší dobu neslyšela…
„Strava pro tvé služebníky, Posle, nebude problém,“ sdělil jí Kaklum, první mezi jejími akolyty. „Je víc než dost duší v téhle zemi prohnilé Inkvizicí na to, abychom nakrmili i sebevětší hlad.“ On i zbytek kultu již dorazili do města…
Arzhul byl také v místnosti. Cítila ho. Stál nedaleko od ní a ostatních si nevšímal, nic neříkal a vypadal, jako by po jejím boku takto stál vždycky. Zdál se o něco menší než dříve, ale pořád byl impozantní.
Petrana v té chvíli odpověděla na druhý dotaz Kaedor. Dívala se přímo na Arzhula. „Já – vím, že tu je. Vím, kde je a cítím jeho sílu. Ohledně zraku je to obtížné popsat. Vidím ho asi stejně jako Lothanu,“ zamumlala.
Mnoho času o tom mluvit nemohli, protože Kaklum se vložil do jejich debaty: „Posle, jsem rád, že jsi procitla. Je mi potěšením ti sdělit, že město je v rukou služebníku Nejmenovatelných. Ty jsi byla tam, odkud přicházejí… a vrátila ses se služebníkem, který byl téměř ztracen. Jaké nové příkazy pro nás máš, Posle? Jaká je vůle Nejmenovatelných?“
V hlase jejího prvního akolyty byl náznak respektu, který většinou nedával příliš najevo. Kratičký náznak únavy ve tváři Petrany ukazoval, že si několik dní jen v přítomnosti jejích uctívačů příliš neužila.

‘ Back, once again’

Entita, která se živila energií Arzhula a střípky toho, co byl možná samotný Pontiff, nebo snad jen protipól mé samotné… nebyla dvakrát nadšena, o co jsem se opovážila. Snaha zachránit nejenom sebe sama, ale ještě dva stíny.
Nebyl čas ale na rozhovory. Má magie nesměla mít v sobě známku pochybení, protože stačilo málo, kouzlo by se zvrtlo a… kdo ví, jestli by se vůbec něco provedlo.

Nebýt ale Arzhula, který se vložil do kouzla by nám nezbyl čas. Cítila jsem jeho přítomnost a pomoc, dostatečně na to, abych roztrhla samotnou realitu a…
… v ten moment jsem prudce zalapala na dech, rozevřela své „oči“ a prudce se posadila. Opět ten pocit, jako kdyby mne něco vytrhlo ze samotného těla a vrátilo. Než jsem se ale dokázala vůbec rozkoukat, posazení nebylo to nejmoudřejší, když mne samotné světlo oslepilo lépe než leckteré kouzlo. Já bolestivě zavrávorala a otočila se hrudníkem k zemi… kápy natáhla do obličeje a ztěžka vydechla.
„Ano… jsem…“ odpověděla jsem Petraně s pohledem na tělo Malachai a na slova Arzhula jsem se musela jen pousmát. „Vítej zpět…“ hlasité křupnutí páteře a posazení tak, abych měla světlo v zádech, nikoliv do něj nehleděla.

Vzpomínka na sféru tak trochu jiná, než bych čekala… věděla jsem, že se mi toto jednou vrátí ale dokud samotná Omnis byla rozdělená, tak všechny její tři části měli větší problémy… kdo ví, jak se k mému činu bude stavět jako sloučená jednota.
„Jak dlouho jsem byla… v tomto stavu? Krom mne samotné, jak Malachai, tak Arzhul budou potřebovat něco k jídlu… cítím se, jako kdybych tak týden nejedla,“ usmála jsem se opět zmoženě vydechla. „S čímkoliv Arzhul bojoval… je nyní volné… a ví o mne samotné,“ promnula jsem si krk a podívala jsem se směrem na Arzhula: „Arzhule, Petranu již znáš… Malachaie už nyní též… pak tu je ještě Lothana…“ podívala jsem se pak směrem na Petranu a dodala: „Předpokládám, že Arzhula stále nevidíš, že?“ Natočila jsem hlavu, čekajíc, jestli třeba spolupráce s Lothanou nedokázala zaostřit její smysly.

Mezi tmou a světlem

Světlo zářícího nepřítele ještě jednou jasně problesklo pustou planinou Sféry. Duny písku se zvedly a zavířily – a avatar Inkvizice zmizel.
Dominiam začaly obklopovat osamělou trojici Kaedor, Malachaie a zesláblého Arzhula. V té chvíli ale už Kaedor pronášela první slova starého druidského kouzla, které určitým zvláštním způsobem reagovalo na Sféru a na Stíny jako takové. Bylo to kouzlo, které již dříve použila.
Hlasy ucukly.
„Ta drzost…“ zasyčely hromové hlasy. Šepot se slil do jednoho – a Dominiam nyní stály v plné síle, spojené a rozhodnuté zamáčknout šváby před sebou. „Neschopná loutka…“
Oceán údů a očí se vzedmul a zakryl černofialovou oblohu.

Kaedor cítila tah reality, její domoviny. Měla dojem, že už nahmatává proudy síly, které otevřou portál zpátky do fyzického světa – ještě malou chvilinku…
Dominiam se přiblížily ještě o krok dál. Arzhul byl z trojce nejslabší a nejranitelnější.

Ve chvíli, kdy pomýšlí na zesláblého Arzhula, se do jejího zaklínadla odkudsi vloží nová síla.
Natahující se chapadla Dominiam odstrčí síla kouzla, nyní směřována a naváděna s novým smyslem, cílem a umem. Něco zaostří smysly Kaedor a ona konečně protrhne tenkou bariéru mezi Sférou a fyzičnem. A v té chvíli se také může soustředit na to, co jí odnikud začalo pomáhat.
Vede jí vědomí Arzhula. Kdysi mocný Stín se zvedá z písku a obklopuje je ochranitelskou tmou. Společně trojici Kaedor vtáhne zpět, chráněná Arzhulovým pláštěm tmy. Bezedná hrdla Dominiam polknou naprázdno.

Prudký nádech.
Otevření očí.
Je zpět v sále, v Jikrynu. Pár mrknutí, aby si oči přivykly prudké světlo – ne – to je jen šero. Jen pár paprsků si sem krade cestu skrz těžké závěsy. Proti Sféře je to bolestivá záře.
Tělo je ztuhlé a ztvrdlé, jako po hlubokém spánku či mdlobách. Žaludek má prázdný a ústa vyprahlá.
„Jsi vzhůru!“ uslyší hlas Petrany odkudsi mimo své zorné pole.
Něco se ale změnilo mezi časem, kdy odešla a časem, kdy se vrátila. Nejspíš plynul čas někam dál. Nyní je totiž pečlivě uložená na kusu jemné látky. Paže má složené na prsou, někdo s ní musel hýbat.
Cítí vedle sebe druhé tělo. Snad Malachai. Nehýbe se, ale je tu a snad byl ze Sféry zachráněn. Většina z jejích smyslů je těžce otupená. Jeden smysl – její mysl je však dost ostrá, aby slyšela tichý šepot na pokraji sluchu.
„Má paní…“ zazní hlas, který jí dříve neustále provázel. Arzhul je zpět – a je zde také.

Zvláštní je jen její poslední vzpomínka na Sféru. Nemá dojem, že by viděla chřtány Dominiam – nebo třeba náznak Zářícího avatara… nic z toho. Vzpomíná si jen na vysokou postavu v dlouhém rouchu a hluboké kápi, která se sklání nad pískem. Bledá ruka přetékající skrývanou silou a mezi prsty se sypou písečná zrnka... to je postava, kterou dobře zná a která je všude, kde se svět mění…

‘ Not a good time for talking ’

Útok zabral, ne úplně tak jak bych čekala ALE zabral. Místo toho, aby se Domian začal snažit a zaútočil na tu zářící postavu se radši vrhl na energii, kterou jsem mu dala a… tím to skončilo.

Tsch… jak hladové zvíře. Radši se vrhne po kusu syrového masa, než aby se trochu snažil a měl celou kořist pro sebe… proběhne mi rychle hlavou a já si rychle uvědomím, že mne čeká další rozhodnutí.
Mohla jsem zaútočit na zářící postavu a riskovat, že přijdu o Arzhula a Malachaie… nebo je zachránit.
Avatar světla je stejně důležitý jako já… když zemře, nejspíše zde bude další… navíc… pohled mi dopadl na Malachaie, který tuto postavu již předtím dostal zahnat do rohu a nejspíše by i vyhrál, kdyby zde nebyl Dominiam.

Svou pozornost jsem zaměřila na to, co obklopovalo Arzhula. Zlomila cokoliv jej držela a poskytla tak moment druhému stínu, aby jej dostal aspoň na moment pryč od té entity, která tu s námi zůstávala. Byla jen jedna možnost, a to se vrátit zpět do reality… ať tato planina byla kdekoliv... ať to bylo poblíž samotné Inkvizice, nebo na místě, kde se tento avatar světla dostal do úzkých… nemohli jsme tu zůstat s Domiamem. Připravila jsem jej o sousto, a i když jsem věřila, že všechny tři entity byly více méně neutrální, pořád je hnal hlad… a jediné sousto, které tu bylo jsme byli my tři.
Natáhla jsem ruce do stran a začala odříkávat rituál ve snaze otevřít portál zpět do své reality. Zbývala nám otázka zda-li to zabere a pokud ano… kde se ukážeme.

„Haes nirr serr, ledisa. Sdeln firr na eln rad na raa dha udhasr.“

Útěk či boj?

Kaedor se chopila moci, která jí svazovala. Měla už docela dost zkušeností. Tentokrát věděla, že může uniknout, a navíc mohla využít jizvu ze starého boje. Využila tu slabinu a vnikla mezi řetězy, které pro ní byly připraveny.
Urvala z té síly velký díl – dost velký na to, aby se řetězy neudržely a ona se osvobodila. Tma a hojivý chlad zaplavily její mysl. Pulsující zářící energie stále proudila kolem ní, ale už na ní nemohla zaútočit. Stála sama ve svém osobním kousku Tmy.
Nechala energii proudit volně do Dominiam. A Hlasy se po síle hladově natáhly…
I zářící postava obrátila svou pozornost k uvolněné energii. Arzhul zůstával maličkým stínem pod útoky zářícího a pod tlakem Dominiam. Možná ale, že se o něco zvětšil… jako by se nadechl…

Otevírala se úzka skulina, kudy mohli uprchnout. Jenže mezi Dominiam a zářícím se nestrhl boj – spíš závod o sebrání uvolněné energie. Na zranitelnou zářící postavu Dominiam v této chvíli nezaútočila.

Kaedor cítila, že se zářící nepřítel vzdaluje. I když byl ve Sféře stále na stejném místě, jako by se zmenšoval a ztrácel se… jako Stín vracející se do Sféry z hmotného světa. Až na to, že je to nyní opačně. Nyní se někdo vytrácí ze Sféry zpátky do smrtelného světa. Nejspíš zářící nepřítel unikne.
Malachai nyní stojí po boku Kaedor. Je na cestě k Arzhulovi – dle jejího příkazu se ho pokusí zachránit před Dominiam. Hlasy byly jen chvilkově rozptýleny a brzy se na oba stíny upře jejich pozornost, zvlášť pokud Zářící zcela uteče.

Kaedor sama je volná – může zlomit poslední zbytky síly, které obklopovaly Arzhula a pomoci mu uniknout. Ale má také jedinečnou příležitost zasáhnout Zářícího avatara Inkvizice… a možná uštědřit hlubokou ránu, ze které by se už Světlo nemuselo vzpamatovat…
Musí jednat dřív, než Zářící zcela unikne. Pak už tu budou jen Stínové, ona… a Dominiam.

‘ The Feast ’

♫♫♫

Cítila jsem, že Malachaiovi se do úkolu nechce. Navzdory své loajalitě mu bylo jasné, že pokud na něj Dominiam zaútočí, nezbude z něj nic. Na druhou stranu tušil, že je stále připoután ke mně samotné a já jsem nebyla též něco, s čímž chtěl byl za špatně.

Útok zabral, za což útok proti Dominianovi byl jednoduchý, trhat jej nebyl problém do doby, dokud se nebude chtít převrátit vůči mne samotné, ale ta zářící postava bylo větší nebezpečí. Hlavně v moment, kdy se to zaměřilo na mne samotnou… a to byl bod zlomu.

Mysl se začala zaplňovat bolestnými vzpomínkami, které se mi odehrávali před očima. Kůže… samotná energie mne samotné se opět měnila v oheň… každá vteřina připomínající tu agónii, vzpomínky, kdy má vlastní energie se snažila uhasit tu, kterou uhasit téměř nešlo. Bylo to jako se snažit uhasit oheň látkou… dříve nebo později nezbylo nic, než popel.
Čím déle jsem byla pod útokem tím mi více připadalo, že ta osoba našla tu skulinu, díky které jsem utekla… možnost manipulovat se stíny… moje nově naleznutá energie a možnost manipulovat s magií… každá vteřina plná bolesti, naplňující realitu tím, co se brzo stane.

Tentokrát je to ale jinak. Předtím jsem věděla, že kamkoliv uteču, vždy narazím do zdi… tentokrát zde byla ale prasklina. Díra v bariéře… možná pozůstatek boje… něco, čeho jsem se musela chytit, jinak to byl můj konec.
Nevěděla jsem, co se stane, ale musela jsem jednat… moje vědomí si bylo jisté ale tím, že pokud pozřu tohoto Inkvizitora celého, Dominiam mne bude chtít pozřít. Pokud jej hodím jednomu ze svých dvou stínů, stane se tak s nimi…
Zbývalo jen jedno… odhalit slabinu, urvat kus pro sebe a zbytek nechat Dominiamovi, aby si většinu vzal. Chytila jsem tedy cizí kouzlo a zaměřila se na tu slabinu… pokusila se z ní vyrvat kus energie, část si nechat pro sebe a zbytek ostřihnout. Dominiam jistě hostině neodolá, když této osobě urvu kus masa… on chuti krve neodolá a zakousne se do ní.