| |||
Dvorní dáma Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří Středa 7. července, třetí odpolední, slunečno, horko, vánek Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi, Silvia de Croix, Yves du Want, Valerian de Raell, Victor de Raell, Morgana Andaryon, Meredid Westray, Morgaine Katharina Ashborn, Jenny Otec Morgaine Kathariny, Lord Ashborn se domluvil s otcem Morgany Andaryon, že jeho dcera se stane novou dvorní dámou komtesy, a že bude ve Falmaaru pobývat ve ville Morganině zvané Fern. Připlula obchodní lodí do faalmarského přístavu, doprovázena svým osobním gardistou poručíkem sirem Murtaghem Fitzgibbonsem, velitelem čtyřech zbrojnošů, a osobní komornou. Plavba byla náročná, přesto pohodlnější a levnější než více než měsíční kodrcání v kočáře z dalekého Andaru (skotsko-irsko-britská kultura). V přístavu sir Murtagh najal kočár, a ten převezl Lady Ashborn před villu Fern. Zde ji se vší grácií přivítal Majordomus Ewan. Rozhodl, že Lady Katharina bude neprodleně představena své paní, komtese Morganě Andaryon, která je právě hostem snoubence svého Vévody Victora de Raell, dědice Velkovévodství Lyonessu. Lady Katharina dostala čas na to se po cestě okoupat, převléci (do postu prosím odkaz na šaty), a obecně zkulturnit za pomocí své komorné.
|
| |||
Probuzení Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří Středa 7. července, třetí odpolední, slunečno, horko, vánek Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi, Silvia de Croix, Yves du Want, Valerian de Raell, Victor de Raell, Morgana Andaryon, Jenny Ta necelá hodina, kterou jsem strávila s Rysem na vyjížďce, mne úplně probudila k životu. Jako bych předtím byla ztracená, jako bych spala, jako bych tím tryskem s ním najednou otevřela oči, nadechla se a dovolila si být sama sebou, neomezovaná výchovou či svým postavením. Bez svazujícího kloboučku se mi vlasy uvolnily a volně za mnou vlají a mne to těší. Směju se a uháním s větrem o závod. Na Teodora Nazairského už nemyslím, vždyť tenhle muž je živý, z masa a kostí, žádný sen mladé dívky. Na kratičký okamžik pocítím příval čirého štěstí... Měla bych zachovat jakés takés zdání slušnosti, abych komtesu Morganu hned nepopudila. Kdo ví, jak dopadla její vyjížďka s vévodou Viktorem. Proto, když dojedeme, nenápadně seskočím a vyhledám Jenny, aby mi pomohla se upravit, a také, abych zjistila, zda se vévoda s mojí paní již vrátili. Vévoda Viktor s komtesou Morganou vítají společnost, já s Jenny stojíme v pozadí. Morgana se chová jako paní domu a není divu, když ji vévoda představí jako svoji snoubenku. Jak mne to těší! Proto jsme přece přijely... A hlavně mám radost, když vidím na Morganě i Viktorovi, že je společná vyjížďka sblížila. Vím, že mne komtesa přehlíží a někdy se ke mně chová dost nepříjemně, ale ze srdce jí to přeju. Co na tom, že byl jejich svazek předem domluvený, že to bylo hlavně kvůli tomu, že je pro ni vévoda tak skvělá partie, je vidět, že jiskra přeskočila a zřejmě se i pořádně rozhořela... |
| |||
Princezny a snoubenky Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří „Ah, odpustit mu… Vidím, že můj milý má měkčí srdce než já,“ zazubím se vesele, „budu se tedy hněvat za nás oba. Jen tak, ze sportu – dokud se také nesetkáme. Podle toho, co jsem o něm slyšela, jsem přesvědčena, že jím budu snadno přesvědčena.“ |
| |||
Pápěří a král divochů Falmaar, palác de Croix Stříbrovlasé pápěří si mne zvědavě prohlíží, já naopak bezostyšně sleduji její nahotu, která tu a tam prosvitne velmi extravagantní róbou. Nikterak nezastírám zalíbení v její tělesné kráse. Už ten oděv, který si pro dnešek zvolila, ukazuje, že je silnou vášnivou bytostí, která pramálo hledí na konvence. V tomto jsme si podobní, velmi. Poté, co bezelstně odhalila svou krutost, mne zcela zaujala. Možná jsem jeden z mála lidí v jejím okolí, který ji dokáže nahlédnout v celé její hloubce, i s tím stínem, který v ní dřímá. Ba co víc, beru ji celou. Zajímalo by mne, zda si to uvědomuje. Rád bych ji na to upozornil, ale správná slova k tomuto nenacházím. "Možná právě proto, že jsem mužem divočiny, což mne plní hrdostí. Tak vás nahlížím v celé podstatě. Včetně stránek, jež se snaží právě ta civilizace skrývat. Naše temné stránky nás mnohdy dokáží provést protivenstvími lépe, než ty světlé." Dám jí nahlédnout ji samu, poněkud z jiného úhlu pohledu, než je zvyklá. Při její inteligenci jí nejspíš dojde, že pokud by někdy potřebovala muže na každou práci, třebas špinavou, známost se mnou by se jí mohla velmi hodit. Pokud ji tato myšlenka nenapadne, časem k ní jistě dozraje. "Možné to je. Jste dračí jezdkyně. Jistě máte prostředky mne přemoci, ačkoliv jsem velmi silný muž, a zkušený válečník." Tuto možnost beru opravdu vážně. "Ale neděsí mne to. Zabít mne může každý protivník či pouhý lapka, pokud bude mít zrovna šťastný den, a já smolný. Rozdávám smrt, když to pokládám za nutné. Jsem připravený jí i sám čelit, až přijde. Smrt rukou dračí jezdkyně by rozhodně nebyla pokládána za směšnou." Už upřímností, a jistou hloubkou mé odpovědi jí skládám poklonu. Na ní je, zda si toho všimne. Je mi v její blízkosti dobře, mohu být upřímný, a nejsme si povahou tak vzdálení, ačkoliv ona si to nemyslí. "Budu si přát!" Odmlčím se významně. "Vše, co skutečné pohostinství paláce de Croix nabízí." Zabodnu do ní ostrý chtivý pohled. "Koupel i pokoj zní dobře. Buď mi k ruce!" Dodám velkopansky, když informuje rusovlasou služku (Haryna). Ta zjevila se tiše, oblečená v barvách rodu. "Chci, abys mne myla ty, Hetty. Se dvěma lazebnicemi však bych se cítil jako král." Oči mé se svezou na dívku měděných vlasů. Nechám na Hettyně kreativitě, jak koupel pojme. Věřím, že nebudu zklamán. Přesto jednu poznámku učiním. "Rád v lázni popíjím víno, a něco pikantního pod zub se taky jistě upotřebí." |
| |||
Žena Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří Musím se usmát, když se Morrigan energicky ujme role paní domu. S naprostou samozřejmostí začněte úkolovat moje vlastní služebnictvo. Štolba po mne hodí okem, a zaznamená mé souhlasné pokývnutí. "Jistě, Má Paní!" Odvětí stručně a úderně. Konečně jsou to hosté mého bratra, a my rytíři lyonesští víme, co je to dobré vychování. Třeba obě dcerky ty nabídnou alespoň nějaké osobnostní klady, když jejich krev je zatížená zradou, či nenasytností dračích pánů. |
| |||
Generál Lyonessu Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří Můj živelný trysk do okolí falmaarských hradeb v sedle černého ryzáka Arda nakonec přeci jen strhl ctihodnou lady Meredid. Snažila se držet krok, a já ji tu snahu nezlehčoval. Proč taky? Nelze pádit divoce krajinou v klusu. Její umný účes se větrem rozcuchal, a tak divoženka v ní zcela pohltila onu dobře vychovanou dámu. Můj rozverný smích korunoval naše jezdecké šílenství. I ona popustila uzdu své šedé klisně, stejně tak zvonivému smíchu. Navedu Arda poblíž sira Yvese du Want, který zde snad hledá nějaké neotřelé dobrodružství. Známému rytíři pouze pokývnu na pozdrav. Ze hřbetu bujného hřebce vidím na všechny dámy i pány. Lehká úklona všem. "Dámy a pane, jsem Sir Valerián de Raell, řečený Rys, bratranec Vévody, bastard a jeden z generálů Lyonessu." Není asi přespříliš uctivé představovat se ondoryonce přímo ze hřbetu koně, ale nevypadá to, že bych si s tím dělal hlavu. Lyonesská hrdost ze mne jen sálá. Ondoryoni mne zas tolik nevadí, pokud se nepletou do věcí Lyonessu, a názor na Lady de Croix si teprve hodlám utvořit, přeci jen odpadlictví jejího rodu je už dost letitá událost. |
| |||
Triangl Falmaar, Lyonesské stáje, nádvoří, Zachovám hierarchii, ač obě dámy jsou nepochybně přítelkyně, velmi niterné. Také stříbrovlasá Rhae Ondoryon daleko lépe odráží mnou vyhozený oblázek na hladinu řeky života. Snad i proto větší pozornost věnuji právě jí. Drobné dívce, sivého pohledu. Její štíhlá ručka vklouzne do mé dlaně, jakoby tam patřila. To samotné mne překvapí. Radostně. "Mohl bych jím být, budete-li si to přát, a pokud Vévoda Victor svolí." Náhle si uvědomím, že mluvím s členkou královské rodiny. "I když,... Vaše přání bude stačit." Ano, jsem dost tvrdohlavý, a umanutý, abych si svou roli průvodce uhájil i proti Vévodovi, pokud by to bylo přání Ondoryonky. Zvláště tak krásné a drobné víly, s podmanivým pohledem divé holubice. Mezitím již její dvorní dáma Vanessa také nadhazuje oblázek nad hladinu našeho rozhovoru. Je v metání oblázků zdá se velmi zručná. Naštěstí šarmem skutečně překypuje, jinak bych neváhal její poznámku označit trochu nabubřelou. Možná vypila v tomto horku více vína, než snese. Kdoví, možná i k tomu měla dost pádný důvod. Nečekám, že by mi ho sdělila. |
| |||
Ten polibek Falmaar, palác de Croix, salón, cesta a pak lyonesské stáje, nádvoří, Oddá se mé nabídce, a naše rty se setkají ve sladkém polibku. Palác de Croix i celý celičký svět zmizí, a zůstaneme tu jen my dva spojeni rty svými a touhou. Ať už ta je zjevná, či skrytá, co na tom záleží? Tím polibkem jsem Silvii propadl docela. Stal se pečetí, vlahou a sladkou. Chvíli ještě držím její hlavičku v rukách svých, pak dlaně mé sesunou se do jemného, leč pevného objetí. Polibek stále trvá. Snad podlomí se jí z něj kolena, by nikdy nezapomněla jak tento první polibek chutnal. Dávám do něj všechnu svou lásku a mužnou něhu. Okolí mne pranic nezajímá, jak bychom tu sami byli. Když oddělí se naše rty, vše je jiné, alespoň pro mne. Naše vzájemná náklonnost byla jím zpečetěna. Mé city tedy nejsou jen mé, ale naše. Dveře k radostem lásky jsou otevřeny, avšak netřeba klopotného spěchu. Vše plyne! A poplyne, o to se postarám. Je vlastně úlevou, že smýšlím o ní jako o své budoucí ženě. Není tedy třeba příliš spěchat, či tlačit. To samo mi přináší pokoj, a klid do mé věčně neklidné duše. Jistý stálý jas klidu a stálosti vychází z mé bytosti. Cítím to já sám, zřejmě to ani ostatním neunikne, zvláště všetečné Silvince. Čas běží jako voda, a již vjíždíme do nádvoří monumentálních lyonesských stájí. Pevně stojím po boku Lady de Croix, aby každý viděl, že jsem jí štítem, a oporou. Zkrátka, že k sobě patříme. Znám zhruba pochmurnou historii útěku rodu jejího z Lyoness. Nuže, může se o mně opřít. Zde, i jinde. O mně, i o můj mistrovský kord. Pomohu jí z kočáru, a nabídnu rámě. Pokud má dáma svolí, půjdeme si prohlédnout lyonesské koně, jež právě vyvádějí. Můžem přitom i vybírat. Slova Silvie odměním jen jemným úsměvem a pokývnutím, neboť s jejím přístupem souhlasím. |
| |||
Mezi prsty Falmaar, palác de Croix, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří Výraz v Normanově tváři mi napovídá, že on sám se zřejmě za laskavého muže nepokládá. Jak moc se mýlí… Jen za těch pár posledních okamžiků mi prokázal laskavosti tolik, že si ji s sebou ponesu až do konce života. Význam mých vlastních slov, mého odmítnutí, mi dochází příliš pozdě. Než stačím znovu promluvit, něco říct, cokoliv, hudba utichá, on mě propouští ze svého sevření a já se vzdaluji. Jasně v tu chvíli vidím, že jsem se nemýlila. Rozum z lásky ukrajuje. Možná že i ze života. S každým ztraceným okamžikem, s každou příležitostí, jíž člověku proklouzne mezi prsty. Ale on mi odpouští. Ze všech mých hříchů mi odpouští ten snad největší… a já si přeji, abych jej mohla vzít zpět či alespoň odpustit sama sobě. |
| |||
Víření Falmaar, palác de Croix, salón, taneční parket "Tak laskavý,..." opakuji zamyšleně po ní. Dámě v mém pevném náručí. Tančíme velmi volným tempem. Zvláštní, nikdy jsem o sobě nesmýšlel, jako o laskavém muži. Možná opravdu pro ni nejsem ten pravý. Van cestou sleduje Violet, a to mne připomene, že zanedbávám své povinnosti.
|
doba vygenerování stránky: 0.17069697380066 sekund