Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Poetry

Příspěvků: 98


Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Tarro je offlineTarro
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Mathieu de Croix je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Mathieu de Croix
 Postava Naerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 04. července 2020 8:25Naerys Ondoryon
 Postava Rhaenerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 03. července 2020 22:46Rhaenerys Ondoryon
 Postava Nicandros Talaros je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Nicandros Talaros
 Postava Rafaelo di Orisi je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Rafaelo di Orisi
 Postava Norman z Inn je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Norman z Inn
 Postava Garlan Amadee de Raell je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Garlan Amadee de Raell
 Postava Violet Rosier je offline, naposledy online byla 04. července 2020 15:09Violet Rosier
 Postava Raimundo de Troy je offline, naposledy online byla 04. července 2020 17:56Raimundo de Troy
 Postava Silvia de Croix je offline, naposledy online byla 03. července 2020 22:46Silvia de Croix
 Postava Vanessa di Ripper je offline, naposledy online byla 03. července 2020 22:46Vanessa di Ripper
 Postava Xanthé Talaros je offline, naposledy online byla 04. července 2020 15:09Xanthé Talaros
 
Naerys Ondoryon - 03. července 2020 08:03
imageedit_5_51313986812546.jpg

Odmena, ach, sladká odmena



Falmaar, Citadela,Kráľovské záhrady
Streda, 7. července, kúsok pred obedom, príjemne slnečno
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, vzdialene Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xanthé Talaros, Rafaelo di Orisi




Až po boku vojvodu, v jeho tesnej blízkosti naplno si uvedomujem, ako veľmi je odlišný od mojej bežnej spoločnosti. Ba veru, ako veľmi sa nepodobá ani Lukeovi, ani Octaviovi, ani inému Ondoryonovi, s ktorým som v poslednej dobe mala tú česť. Je tak mohutný popri mne, ani vysoké stáročné topole na konci záhrady, ktoré svojim tieňom v letných pálavách ochraňujú organován pod nimi, v búrke zas svojou majestátnosťou a nezlomnonsťou vzdorujú vetru, aby celá záhrada mohla bezpečne rásť a aby každý kvet mohol rozvíjať sa pod ich ochranou. Iste, riskujú pád, no napriek tomu vyžarujú zvláštny, odveký pokoj. Len chvíľočku mám chuť kráčať po špičkách, aby som sa mu dorovnala, kým prijmem svoju úlohu. A na moment i pohľad zo zelenkastého trávnika odtrhnem a zdola naňho pozerám, nuž celkom nové to je, kráčať po boku muža tak statného. I keď sila jeho trochu plaší ma, lebo mohutné topole mečom sa neoháňajú a nikdy nebojujú, ale muži... Celé je to tak mätúce, sotva popísateľné, neporovnateľné s ničím, čo som doposiaľ zažila. Teraz nemám čas skúmať svoje pocity, ten nastane až neskôr, pod závojom noci, zostáva mi len nenechať sa strhnúť prúdom emócií, hoc čelím im celkom samotná.

Vojvoda nepripúšťa, aby sme dlho v trápnom tichu zotrvali. Je zvedavý, čo by moje srdce potešilo, akou odmenou by mohol mi úsmev vyčariť, keď už sa ponúkol štedro sponzorovať záhradnú schovávačku. Na moment spomalím krok, úsmev ľahký halí mi tvár, keď vojvoda de Raell snaží sa uhádnuť, po čom piští Ondoryonská princezná. "Hodvábnymi šatami a zlatými prsteňmi praskajú šperkovnice i truhlice v Citadele, i tak milšie sú mi vence z poľných kvetov a sukne ľahké, ktoré unesie letný vánok." končekmi prstov voľnej ruky pohladím lilavú sukňu, ktorá kopíruje každý môj neistý krok. Občas ju vetrík rozfúka, občas obopne v nej boky, podľa toho, ako sa mu zachce. "Výstavné kobylky preháňajú sa sťa víchor po lúkach a torta najsladšia nevyrovná sa zrelým jahodám a malinám v týchto záhradách..." sladko odpovedám, cítiac tú jasnočervenú letnú chuť priamo na jazyku. Jemne pokrútim hlavou. Nie že by takéto dary ktorúkoľvek princeznú urazili, to ani pri najmenšom. Ak si však môžem odmenu podľa svojho želania vysnívať, nebude mi stačiť zlatý rám ani opojná chuť.

Obrázek


Zastanem uprostred vyšľapaného chodníčka, pohľad blúdi po záhrade, zaujatý všetkou tou inšpiratívnou nádherou. Kútikom oka sledujem vojvodu, ktohovie, či i on má také zaľúbenie v záhradách, či vidí duchov i víly v každom ich rohu, či milá mu je orgovánová alej a ovocný sad. Ktohovie, či Lyonesské záhrady tiež tak mámivé sú... a ktovie, či nie sú plné cekom nových, neopozeraných vôní a chutí. Ktovie, aké zákutia ponúkajú milencom, či divoké sú a či spanilé. Ktovie, či v nich rastú sladké fialové kríky a statné topole. Myšlienka doterná mi nedá pokoja, no snažím sa ju potlačiť, pretože celkom nepatričná sa mi zdá. Naerys, sama by si si zvedavosťou zavarila. Nepoučila si sa z včerajšieho večera?

Opäť sa nechám viesť dobre známou cestičkou hlbšie do srdca záhrady. Tému rozhovoru teda mením, na nádheru nášho kraja ju obraciam. "A vôbec, páčia sa vám záhrady kráľovské? Už druhý krát vás v ich náruči stretávam, usudzujem teda, že čosi vás sem láka." pohľad skúmavý mimovoľne k jeho pevným ramenám a mohutnej hrudi dvíham, a vcelku spontánne tam i spočinie, keď o náruči hovorím. Ach, náruč, skutočne...? Prepána, prečo som také hlúpe prirovnanie vôbec použila? Obyčajné slovko zrazu tak trápne a nemožné zdá sa mi. Jemne do spodnej pery si hryziem, akoby som chcela za neposlušnosť plné pery pokárať. Cítim červeň, horúčku vkrádajúcu sa na moje líca i nos, snáď ospravedlniť sa dá dnešným teplým počasím. Nuž, dúfam, že ma vojvoda promptnou odpoveďou zachráni.

A stále tá otravná myšlienka vracia sa mi pred oči. Odmenu sladkú už poznám, ale bojím sa ju vysloviť, tak nepatričné zdá sa mi o ňu zažiadať. Láka ma tak veľmi, ako sladký nektár zvončeka láka včelu zlatú. Ale istá obava, že ma snáď do ďalších rozpakov privedie, práve tá ma brzdí. Vnútorne so sebou bojujem, cekom nebadane, na spanilej tvári ani náznak. "Tá odmena..." napokon prerieknem, dosť netaktne, hoc aj za cenu toho, že vojvodovi nemiestne skočím do reči, no jeho prítomnosť rozrušuje i krotí ma zároveň, a ja poletujem kdesi medzi tým. "...odpusťte," ľahkým odzbrojujúcim úsmevom a mäkkým pohľadom prosím o milosť, keď zvedavosť podporená vojodovou charizmatickou osobnosťou silnejšia je zrazu než všetky strachy, "...ja len, napadlo mi, či zaplatiť môžte i príbehom. Pre mňa by mal cenu zlata. Trebárs príbehom o vašom domove, o vašich záhradách... Rozprávanie o kraji neznámom bolo by mi najsladšou trofejou." Čakala som, že opadne zo mňa balvan ťaživý, keď svoje prianie vyslovím, miesto toho však srdce rozbehne sa ako splašený kôň, bije ako tisícka zvonov, nedočkavosťou chveje sa mi celé telo, až kým vojvoda svoj ortieľ nadomnou nevysloví. Pocit mám, že napriek slnečnému dňu krok v tme do neznáma robím, možno pochabo a zbrklo, no taktikom dobrým nikdy som nebola.

Obrázek




 
Garlan Amadee de Raell - 02. července 2020 16:13
rytamadeederaell1_i7714.jpg

Odměna pro vítěze


Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi



Zdvihla ku mne svůj pohled, ale jaký to byl pohled! Sametový, šeříkový, naprosto odzbrojující. K tomu pod ním ta dokonalá postava tvaru přesýpacích hodin oděná v jednoduchých fialkových šatech. Zachvěl jsem se mimoděk, co dub ve vichřici, jak na mne její půvab dopadl. Je tak úchvatná! Pak promluvila, a já neměl sílu jí cokoliv vyvracet. Slušnost velela nějak vhodně snížit mé zásluhy, ale nenašel jsem prostě vhodných slov, bych tak učinil. Přijala můj plán zcela přirozeně, přestože jistý závan nejistoty v její půvabné tváři postřehl jsem. Nebyl jsem si však vědom ničeho, v čem bych rozdělením do dvojic pochybil.


Obrázek


Učinila pár opatrných, nejistých krůčků ku mne. Křehká, a vůči mé vysoké silné urostlé postavě i poměrně drobná. Štěstí, že podpatky střevíčků ji přidaly pár palců. I tak jsem vedle ní mohutný, a zřejmě tolik jiný, než dvorní dámy jež právě hledá. Snad nikdo jiný než dívky jí doteď společnost nedělal. Musím být opatrný, abych jí nepoplašil svou mohutnou jinakostí.

Potřebuje podporu, a tou jí můj modrosivý měkký zahrnuje plnou měrou. Být ostatním oporou, to je mi samou přirozeností. Síla toho povzbuzení ze mne sálá, aniž bych se vůbec snažil. Tím více, když pohledem i postojem svým povzbudit ji chci. Což se děje právě teď. Vidím v jejích očích jistou zvědavost, tedy nabídnu se jí coby průvodce, vůdce a kapitán. Celý můj vzhled ten obraz podpoří. Vskutku vypadám jako muž, který je sto najít cestu všude i kde jí není, a který zažene jakékoliv nebezpečí, co by snad mohlo hrozit. Rázný muž, který vyřeší jakékoliv úskalí cesty. Ten typ, kterého chcete mít nablízku, když začne jít do tuhého. Přesto povaha má přátelská a smířlivá, přirozeně mírní mé rysy do podoby někoho důvěrně známého až blízkého.

Pak princezna rozprostře svůj šeříkový pohled i na ostatní. Nejdéle spočine na básníku, s kterým se zná již déle. Pak opět promluví, tentokrát k nám všem. Schovávačka? Odměna pro vítěze? Upřímně těmto hrám jsem již opravdu odrostl. Tedy mírné překvapení mne ovládne, kryji je chápavým úsměvem. Je skutečně tak dívčí? Můj pohled se sveze po její dokonale ženské postavě, která zcela okatě koliduje s hrami dívek. Teď jakou vymyslet hlavní cenu? Dívčí, či dospělou? Přemýšlím stále se mírně usmívajíc. Nemohu přeci nabízet Raimundovi dort? Odměna by měla potěšit. Jen nevíme, kdo z nás dámy nakonec nalezne. Což takhle za odměnu splněné přání? Postarám se o to. Ano, to je ono! Pak to může být dort, šperky, šaty, kůň, meč či cokoliv jiného. Vítěz sám si určí svou výhru. Já ji pak uhradím. Souhlasíte? Dodám vesele ku všem s jistou úlevou, že se mi snad podařilo ten nečekaný vskutku úkol zvládnout. Muži souhlasili, neboť ceny byly lákavé i pro ně.


Obrázek


Když Naerys přijme mé rámě, cítím její rozechvění. Klopí zraky své. Je velmi půvabná ve svých dívčích rozpacích. Velmi velmi rád bych se na ní zrovna teď díval, jak jemným úsměvem častuje špičky svých střevíčků. Musím však odlehčit atmosféru. Vrátím se záměrně do svých klukovských let, abych jí dodal pevnou půdu pod nohama. Opustím tedy jistou strohost světa dospělých. Ostatní se oddělí, a my dva se pomalu rozejdeme do nitra zahrad. Naopak, řekl bych, že jsme ve velké výhodě Princezno Naerys! Prohlásím vesele, zaujatě naším novým zadáním. I když nejspíš spěchat s nálezem dam asi nebudu, příliš drahá je mi společnost pouze této půvabné dívky. A když už máme vítězství tak říkajíc na dosah, řekněte mi, jakou cenu by jste si přála vy sama? Třípatrový dort, šaty, šperky, krásnou ušlechtilou lyonesskou klisnu, či něco úplně jiného? Rošťácky mi zajiskří oči. Jsme spolu sami, nic mi tedy nebrání pokusit se přistoupit na její dívčí vidění světa. Sám se musím zamyslet, co by udělalo radost mne, kdybych vaše dámy objevil první. Můj široký hrudník se otřese srdečným smíchem. Ne, nehodlám se ochudit o možnost dát Naerys beztrestně dárek. Chci spíše trochu podnítit jejího soutěžního ducha, a docílit tak toho, že zapomene na své obavy. Snad se pak uvolní více v mé společnosti.


 
Raimundo de Troy - 01. července 2020 16:36
rytraimundotapjestb_i1083.jpg

Praporečník


Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasy, Vyhlídka
Středa 7. července, poledne, překrásně, slunečno, horko, vánek
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi



Zvláštní intimita nás obejme, jak tam tak stojíme s Xanthé z oči v oči. Svým způsobem i kdybychom byly obklopeni davem, cítil bych se s ní osamocen. Je to zvláštní, až konejšivý pocit. Čím vším mne ještě tato kráska indirská obdaruje? Skutečný vztah muže a ženy je posvátný, a nám zdá se Bůh nabízí, bychom zažili všechny zákoutí a hlubiny tohoto nekonečného tajemství. Líbí se mi bujnost a divokost této mladé klisničky, která tak bezprostředně krotne, pod mým sivým pohledem. Přesto niterný oheň v ní stále plane, stejně tak jako nyní v srdci mém. Její něžná přítomnost tiší veškerou bouři mou. Čekají nás jednání s její rodinou, ale nemám z nich obav. Když je mi nablízku. Vytáhl bych do boje s celým světem, pokud by to bylo třeba, kvůli ní a její lásce.

Jak sehnu se k polibku dlaní jejích, neváhá, a zaboří něžně a láskyplně prsty své štíhlé do tvrdých vousů krátkých mých. Mimoděk oči své zavřu, aby doteky ty nasytily nitro mé, touto její bezděčnou přízní. Hřeje mne doteky jak plameny ohně tábor v pustině nehostinné, kterou je bez skutečné lásky tento svět.

Když opět narovnám se, uvítá mne pohled její hluboký, naplňující, který zdobí jemný skoro neznatelný úsměv. Nedokážu ani pojmout, co vše ten pohled obsahuje. Vidím tam celé její ženství, samu podstatu této jedinečné ženy, odhodlání, a její plné odevzdání mne samému. To vše podpoří i slova její, která následují. Slova bez pohledu toho síly by neměla tak ohromující. Miluji ji, můj pohled to neskrývaně zrcadlí.

Závazky k naší společnosti nás nemohou ochudit o sepětí těch našich vzájemných pohledů. Spíše umožní jim více rezonovat v našich srdcích, jako zdánlivé ticho nese krajinou zvuk zvonů. Její nezbedný smích provází náš krátký běh ruku v ruce. Ačkoliv je Princezna Naerys úchvatná, nemůže naprosto zastínit Xanthé v mém nitru a očích. Učiním co etiketa žádá, stejně jako milá má. Pak Vévoda laskavě moudrým pohledem propouští nás do zahrad, bychom dámy princezny hledali. Že netuším jak vypadají mne vůbec netrápí. Jediný koho hledat budu je bratr její. Gesto Vévody mírný úsměv na rty mé přivede. Je to vskutku obdivuhodný muž, kterého již teď považuji za přítele. Jeho takt je vskutku neobyčejně přirozený, stejně jako šíře jeho srdce. Rytíř Slunce tak mu říkají, jak příhodné. Kývnu vesele na jeho žádost, a již se nezdržuji. Vedu po nezbytných úklonách Xanthé zpět na mou pozorovatelnu s altánem nad zahradami.


Obrázek


Napřed najdeme tvého bratra, Má Milá! Dámy princezniny musí počkat. Prohlásím rázně, jakmile skupinu opustíme. Vévoda Garlan, řekl bych ani příliš nečeká, že bychom je zrovna my našli. Propustil nás taktně, bychom sobě navzájem věnovat se mohli. Nejdeme nikterak spěšně, ale vyhlídka je nedaleko. Cestou rámě své nabídnu, pokud ovšem nedá přednost držení se za konečky prstů. Kráčejíc zvolna do kopce začnu rozhovor zvědavým dotazem na Nicandrose. Chceš-li lásko, vyprávěj mi o bratru svém, jaký je? Neuškodí cos o něm vědět, než vůbec potkám jej. Luňák ten stále krouží nad námi, i když dorazíme na vrchol k altánu se sochou milostnou. Tak Xanthé, vidíš pod námi bratra svého? Popiš mi jej, aby i oči moje těm tvým pomoci mohly, prosím. Žádám vesele a svým způsobem nedočkavě. Chci jej již potkat. A co hlavně, žádat ho o svolení dvořit se té nejkrásnější ženě světa. Září ze mne spokojenost, má milá mi po boku, aniž by kdo rušil nás. Navíc blízko rodina její, tam kdesi v zahradách, i možnost vyznat se z lásky mé ku Xanthé je na dosah. Držím pomyslnou korouhev svou vysoko nad hlavou, připraven zabořit ostruhy do slabin oře svého, bych vyrazil jak střela v ústrety všem výzvám!


Obrázek


 
Nicandros Talaros - 29. června 2020 18:01
rytanicandros2_i1197.jpg

Nečekané uvolnění


Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros



Ano, je mi zřejmé, že má reakce na lady Vanessu byla snad až příliš úsečná a tvrdá. Čekám, že mi to vysvětlí jasně a stručně. To se však opět nestane. Tuhle ženskou NIKDY NEPOCHOPÍM! A právě proto je zbytečné se o to pokoušet nějakým cíleným úsilím. Je to vlastně velmi příjemné poznání, jak si záhy uvědomím. Říká mi něco, co chápu tak zpola, na mé otázky se povětšinou nedozvím nic konkrétního. De facto ji urazím, a ona se zářivě usmívá se neskrývaným zalíbením. Vynadá mne způsobem až hřejivým. Je zcela neuchopitelná a nepochopitelná, tedy alespoň pro mne. Jsem zvyklý přijmout jakýkoliv terén boje, když už není zbytí. A tohle je ten případ. Zahodím rázem všechny zbytečné snahy, a vnímám jen momentální celek. Nutno říci velmi lákavý celek.

Vy jste ale nerudný. řekne s oslnivě zářivým úsměvem. Před chvílí to byla protivná ženská, teď mne doslova laská svou přirozenou krásou. Ten úsměv její konečně mluví jasnou a srozumitelnou řečí! Má tvář odrazí dosti komplikovaný niterný boj mých emocí vůči této ženě. Ani se nesnažím to skrývat, zvláště ne před ní. Mám pocit, že před Vanessou já osobně nemusím skrývat naprosto nic, bylo by to zbytečné. Co říká, zcela neuchopím. Má slova v ní rezonují naprosto jinak, než bych čekal. Ehh, nač to tedy vůbec řešit? Moc krásný hřejivý úsměv máte Lady Vanesso, neskutečně mne potěšil. Řeknu první co mne napadne, a i má ostře řezaná snědá tvář se taktéž rozzáří širokým bezelstným srdečným úsměvem. Pak dokončí větu, ta slova mne už naprosto nechají klidným. Začínám si snad zvykat na její způsob mluvy? Či jen ignoruju to přebytečné? Uvolněně se i tak zeptám: A oč jste si chtěla dělat starosti, Má Paní? Voní jako můj domov, a kupodivu teď, když jsem si přiznal její nepochopitelnost, mi jej i připomíná svou bezpečností v tomto bludišti hlavního města a dvora královského. Neřeším proč tomu tak je. Zajímá mne ona sama, taková jak se právě staví přede mnou. Slušné vychování mne nabádá, bych se vám omluvil za možná až příliš příkrá slova, ale neučiním tak. Pravdou je, že vaše výtka s hřejivým půvabným úsměvem mi byla velmi milá. Tak hezky mne už dlouho nikdo nevyčinil, vlastně možná jste úplně první. Prohlásím pobaveně, a v dobré náladě. Budu k vám syrově upřímný, protože mám pocit, že mohu a mám. A také proto, že káráte mne tak kouzelným způsobem. Mluva co na srdci, to na jazyku mne vyloženě prospívá. Celá má bytost se rozzáří uvolněnou radostí, bezprostředností. Má přirozená síla a energie se ještě znásobí. Tahle krásná protiva mne dokázala úplně vymanit ze sevření konvencí a tíže dvora, které proč to nepřiznat mi byly nepohodlné. Netuším jak to udělala, a je mi to fuk. Těší mne to.

To už ale rozebírá květnaté rozkazy možných mých velitelů. Osvědčuje asi, že není hloupá, ale to jsem si nikdy ani nepomyslel. Tak poslouchám tu mluvu s klidem na půl ucha, a víc pozornosti věnují jejím plným rtům, jak rozhazují necudně ta slova všude kolem. Pak mne přesto něco zaujme, to s jakým klidem by obětovala své vojáky pro jejich případnou tupost. Velitel musí chránit i ty hloupé, protože jsou možná užiteční v síle, v odhodlání, či v čemkoliv jiném. Pokud budete někdy vládnout na nějakém hradě jako jeho Paní, tak velení vojáků svěřte raději někomu jinému, pro své vlastní dobro. Jen utrousím trochu té válečné reality. Však ta jistá nebezpečnost, kterou právě projevila mne docela láká. Bojovníci už jsou zkrátka takoví. Potom se k nám přidá dvojice lady Violet, když odchází rytíř Norman z Inn vyprovodím jej lehkou úklonou. Pak se lady Van vysmekne z mého rámě, by mohla dělat společnost cudné tmavovlásce. Nijak se nebráním jí propustit. O to více se budu moci věnovat Princezně Rhae. Ta už sundavá střevíčky, tedy jí vesele následuji jak jsem si předsevzal. Sundám své ocelí podbité vojenské střevíce, svážu je tkanicemi k sobě, a přehodím si je přes své mocné rameno.


Obrázek


Mé svalnaté bosé opálené nohy se zaboří do trávy jako dva sloupy. Mohu Vám vzít střevíčky Princezno Rhae? To, aby Vás nic nebrzdilo v rozletu. Nabídnu s širokým uvolněným jasným úsměvem. Ten úsměv doslova proráží jak slunce jakkoliv zamračenou oblohu. Na veselí tom má velkou zásluhu lady Van, která mne vskutku dokonale uvolnila.



 
Vanessa di Ripper - 29. června 2020 00:28
van5811.gif

Přátelé


Falmaar, Citadela, komnaty princezny Naerys, královské zahrady
Středa 7. července, před polednem, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Norman z Inn, Nicandros Talaros


Musím přiznat, že způsob, kterým Nicandros promlouvá k lady Rhae, je mi milý. Těžko si představit, že některý z mužů u dvora učinil by jí podobnou nabídku. A pokud přeci jen, těžko si představit, že by ji od některého z nich přijala. Příliš by se styděla. Ale tento muž? Je jí docela cizí, stejně jako Norman z Inn, který tak ochotně provází lady Violet. Předem proto tuším, že jeho nabídku přijme.
Těší mě i jeho reakce na má slova. Tak přece! Je to docela obyčejný mužský, zdánlivá dokonalost je ta tam, opouští jej zrovna tak rychle jako jeho trpělivost: očividně nemá rád, když slova mrhají jeho časem, či se mu prostě nelíbí, když se v nich musí orientovat. Ze rtů mi uniká tichý smích. „Vy jste ale nerudný,“ poznamenávám zálibně, „už jsem si chtěla začít dělat starosti.“ Vyhledávám jeho pohled a usmívám se. „To máte jistě pravdu. Ovšem bylo by pošetilé takto rozkazy vůbec dávat, doufám, že by to nikoho nenapadlo. Ani velitele, který by si opravdu rád hrál se slovy. Pokud by byl alespoň trochu dobrý, věděl by, kdy hra končí a kdy je třeba, aby mluvil jasně, jinak by brzy neměl komu kázat. Kdyby ano, pak takovým bláznům, že by snad nebylo ku škodě, kdyby se pozabíjeli navzájem, jak jste věcně připomněl.“


Obrázek


Přechází k nám lady Violet se svým přítelem. Ten nás opouští, alespoň na chvíli. Loučím se s ním tedy s upřímným úsměvem ve tváři a obracím se právě k lady Violet. Jelikož bylo ještě u snídaně znát, že ji cizincova přítomnost přivádí do rozpaků, s díky se vzdávám opory jeho rámě a tvořím s Violet v závěsu za ním a lady Rhae, jež se tak ochotně a pozorně věnuje, pár. Jemně ji chytám za paži a krátce zkoumám její překrásný obličej. Zdá se mi o něco klidnější. Není pochyb o tom, kdo na tom má svou zásluhu.
Laskavě se na ni usmívám. „Máte výjimečného přítele,“ odtuším. „Musíte si být blízcí, přijde mi totiž, že co je mezi námi, sňal z vašeho srdce jistou váhu. Je dobře, že někoho takového máte…“ Ne, o jejím vztahu k Její výsosti nemám sebemenších pochyb. Jsou ale věci, které si dívky svěřit nemohou. Jsou věci, kterým, přestože si je svěří, nerozumí natolik, aby mohly váhu jedna z druhé sejmout, ať už chtějí sebevíc. A nejspíše jí připomíná domov v celé jeho dřevité hřejivosti, snad i jeho lásku.
Jistě je to krásné místo. Nikdy jsem se na něj neptala. Samozřejmě vím, co třeba vědět je – a víc vědět ani nechci. Určitě se mému domovu v ničem nepodobá. Až příliš snadno bych mohla podlehnout závisti, kdybych zjišťovala více. To si dovolit nechci. Mám totiž pocit, že to si lady Violet nezaslouží. Věnuji jí proto další úsměv a lehce pokyvuji hlavou k dvojici před námi. „Chcete se přidat k chůzi bosky?“ táži se jí, když vidím, jak se lady Rhae zouvá. Připadá mi jako někdo, komu by se mohla taková letní kratochvíle zalíbit. Pokud se tedy příliš nestydí.


 
Naerys Ondoryon - 16. června 2020 17:25
imageedit_5_51313986812546.jpg

Schovávačka

 

Falmaar, Citadela,Kráľovské záhrady, pod schodiskom na terasu Naerys
Streda,  7. července, kúsok pred obedom, príjemne slnečno
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xanthé Talaros, Rafaelo di Orisi 




Zdvihla som svoj mäkký, zamatový pohľad farby orgovánového kvetu k vojvodovej tvári. "Tak, teraz som už vašou dvojnásobnou dlžníčkou, zdá sa..." príjemným, spevavým tónom hlasu som mu vďaku vyjavila, lebo tak, ako vo včerajších nočných záhradách sa snažil svojim plášťom moje meravé ramená rozohriať, tak i teraz nenechal ma blúdiť záhradami a napochytre hotové hliadky z prišlej spoločnosti zostrojil. Reč jeho bola tak prirodzená a konanie tak rýchle, že mi ani len na um nezišlo namietať. Ovšem, až kým vo mne nezarezonovalo slovo DVOJICE. Iste, na takých dvojiciach nie je nič zlého. Vo dvojici sa lepšie leží v tráve a príjemnejšie hľadí na baránky na nebi, vo dvojici sa poľahky prečká upršaný deň, vo dvojici sa lepšie rozjíma nad poéziou, vo dvojici sa lepšie krúti v rytme piesne, vo dvojici sa krajšie vstáva a krajšie zaspáva, vo dvojici sa lepšie čelí všetkým nástrahám. Lež dvojicou mojou vernou doteraz zvykla bývať - len a výhradne - drahá Violet. 

Ešte raz som si prehliadla vojvodu, kým som pár krôčkov smerom k nemu urobila. Hádam aj trochu okato, ale zdalo sa mi, že čeliac tejto prekérnej situácií mám na to isté právo. Zdal sa mi byť mohutný, hlas zvonivý, celým svojim bytím mužný, skrátka celkom iný, než moja dvojica, moja krehká a nežná dvorná dáma. Len v pohľade zračilo sa mu čosi príjemné a povzbudivé. Čosi v cudzom známe.  V tom sa mojej Violet podobal. Tou iskrou v oku, ktorá i mlčky vravela ku mne: To dokážeš, Naerys. Som tu pre teba...

Pohľad môj patril i ďalším účastníkom tejto, nebojím sa povedať, záhradnej akcie. Dvojica, ktorá mi bola ako Raimundo de Troy a Xanthé Talaros predstavená, núkala sa už na pohľad ako ideálna voľba. Hoc netušila som, v akom vzťahu sú, pocit ma premkol, že neradno ich rozdeliť. Ona krásna, ba priam zvodne tajomná, ako cudzokrajný, lesklý a tmavý hodváb lákavá, on po jej boku vyžarujúci spokojnosť, nezdá sa, že by sa o svoju čiernu perlu chcel podeliť. Nuž, či správny odhad mám, ukáže sa v najbližšom čase, iste títo cudzinci nezostanú bez povšimnutia u dvorných dám či služobníctva. 

Samozrejme, v srdci mojom stále tleli i pocity dojatia z vyznania, ktoré Violet pri raňajkách vyriekla, nedalo sa mi ich z duše vytlačiť a tobôž nie teraz, keď onen básnik predomnou stál. A hoc celkom sebecky želala som si, aby sme Rhae a Violet našli ako prví, bolo by iste romantické, keby na dvojicu dievčat práve básnik natrafil. 

"Hoc skrývačka patrí medzi moje obľúbené hry, som veľmi vďačná, že mi s hľadaním pomôžete. Už len odmenu pre najrýchlejšieho nálezcu vymyslieť." usmiala som sa na spoločnosť a cítila som sa byť strachmi zas o čosi menej viazaná. Stačilo nečakanú výzvu pod schodami na zábavnú hru premeniť, a hneď som sa cítila byť doma, vo svojom. Kto by mohol schovávačke v rozvoniavajúcich letných záhradách v tak prekrásny deň odolať? Čo ako dospelosť, strohosť, prudérnosť alebo rozumnosť by ho zväzovala, takej hre nedalo sa povedať nie. 

Potom už na vojvodu som sa otočila, ktorý sa mi ako partner pri tomto hľadaní tak promptne ponúkol. Jeho blízkosť, na ktorú som zvyknutá nebola, rozbúchala vo mne zvony a ja som musela na moment sklopiť zrak k črievičkám, aby si na mne to rozrušenie nevšimol. To napätie bolo celkom nové, ale svojim spôsobom zvláštne príjemné. Nedalo sa porovnať s napätím, keď strhujúcu báseň som s Violet čítala, alebo vzrušene hľadala na nočnej oblohe kométu. Nesmele som sa pousmiala a ten dievčenský úsmev stále viac patril črievičkám, než vovodovej tvári. Pery tichučkým hláskom prehovorili: "Záhrady kráľovské poznám ako vlastnú dlaň, snáď sme teda v malej výhode..."

Obrázek



 
Nicandros Talaros - 14. června 2020 01:16
rytanicandros2_i1197.jpg

Tažení trávou?


Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, před polednem,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Norman z Inn,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros



Princezna je jako panenka, štíhlá, drobná, křehká, a její velké šedé oči mne bez ustání hladí. Tedy alespoň mám ten pocit. Konejšivá jsou i její slova, svou melodikou i obsahem. Když na mne mluví, přistihnu se, že se vlastně ani nevím proč jemně usmívám. Tak příjemná její společnost mi je. Stále se mi vrací, jak ku mne přitančila, velmi přitažlivě o tom není sporu. Všimnu si jak pečlivě hledí na rty moje, když hovořím. Cítím z ní nějaký rozpor, když mluví o Citadele, o svém poněkud studeném domově. Slova jsou to vcelku hezká, nadějná, ale její oči mluví úplně jinou řečí. Chtěla by z toho vězení pryč, však ve své křehkosti zázemí rodiny je jí jistě drahé. Mé oči laskavě jí naslouchají. Když velebím její ušlechtilost, klopí zrak svůj. V tom okamžiku mne její půvab doslova trhá vedví. Mám nutkavou touhu jí chránit, jenže vlastně nevím, před čím.

Příchod její dvorní dámy mne vyruší, z konejšivé přítomnosti sivé princezny. Nicméně slova černovlásky zaujmou mne svou rázností, jak přímá a efektivní jsou. Možná se mou dokonce flirtuje. Nevím co si o tom mám vůbec myslet, a tak vypustím slovní hlídky své do všech možných končin. I když většinou těch směrů táhnout vůbec nehodlám, chci rychle jen zjistit, co ta žena vůbec chce. A zda vůbec v očích mých dokáže vyvážit laskavou přízeň své Paní, když už do hovoru našeho příjemného vstoupila tak živelně. Pak opět k Princezně můj pohled a pozornost míří, a ta souhlasí s návrhem své dámy. Tedy vydáme se po schodišti dolů, do zahrad. Za námi rytíř s hnědovláskou plachého pohledu. Všimnu si, jak dáma po levici mé se starostlivě po nich otáčí, zda za námi jdou. Když zahrad dosáhneme, chvíli jdeme mlčky, což mne naprosto nevadí. Všímám si jak nás lehce princezna táhne do trávy, podvolím se tomu tlaku jemnému. Snad dokonce by střevíčky nejraději zula a šla trávou bosky. Mírný úsměv ovládne moji tvář. Je mi s ní opravdu příjemně, a tak pustím své slovní hlídky z mysli. Vlastně ani nečekám na odpovědi vraní lady, ačkoliv tuším, že přijdou. Možná přemýšlí, co by mi řekla. V tu chvíli zvedne ku mne velké oči barvy ocele znovu Princezna. K mé úlevě mi představí sebe, i svou společnost. Když padne jméno černovlásky, tedy mírně se jí ukloním. Konečně znám jména těch tváří, co s námi kráčí, a hlavně zvím jakou to princeznu vlastně provázím zahradami. Není zač se omlouvat, Princezno Rhae, vyberu si kratší verzi, neb už se trochu známe, nicméně musím přiznat, že jsem rád, když tváře okolní dostaly svá jména. To nepopírám. Podotknu s vřelým vděčným úsměvem. Sleduji jak rousá své šaty trávou.


Obrázek


Nedá mi to, abych nepoznamenal ještě něco. Odpusťte mi tu troufalost, ale nechtěla by jste jít přímo trávou, možná i bosky? Pokud ano, neberte na mne ohledy, a jděte kudy a jak vám libo. Pokud vám to pomůže, rád sundám též svá vojenská bagančata, a přidám se k vám. Bosá chůze trávou je velmi příjemná, a slyšel jsem, že i zdravá. S úsměvem bezelstným učiním nabídku, či snad ústupek vůči dvorním mravům, která pro vojáka až tak zásadní nejsou. Následuji princeznu podle svých slov, pokud Rhae takovou touhu má, a jí se poddá.

Pak se rozhovoří lady Vanessa di Ripper, a začne pěkně protivně. Položí otázku, a vzápětí si ji sama odpoví. Pátravě na mi hledím, vysmívá se snad mé sestře, mne, či dokonce celému Indiru? Nebo jen tak brebentí? Měl jsem jí za ráznou ženu přímé mluvy. Přiznávám, jako taková byla pro mne více než zajímavá, voní mi po domově, a svůdné šaty lákavě její krásu světu i mne ukazují. Ovšem na hru se slovíčky si nepotrpím. Tedy slova mi nevadí, pokud jasná jsou, či libozvučná. Když však sdělení nesou, měla by přímá být a jednoznačná. Zcela jistě nejste ženou, za kterou jsem vás měl. Vyznám popravdě, zřejmě shodou okolností předtím srozumitelně mluvila. Nyní však se slovy naprosto jinak zachází, žongluje s nimi jak kejklíř. Snažím se zjistit co vlastně chce říct, ale unavuje mne to. Ráda si hrajete, že? Se slovy například. Odtuším. Myslím, že nejenom se slovy. Jestli jsem to dobře pochopil, praštila mne řečí tou přes prsty. Asi si myslela že flirtuji já s ní. Koukat, naslouchat, pozorovat, snad i dotýkat se, ale neztratit hlavu, nebo mne pozře celého. Já přitom jen vyslal pár slovních hlídek, bych měl představu, co od ní můžu čekat, do cesty se jim postavila hráz slov a jinotajů. Pobavený úsměv ovládne mou tvář, ale upřímně moc se nebavím. Nu, kdybych dával rozkazy svým vojákům podobným způsobem, tak nedobijeme žádné město, ať s pokladem, či bez něj. Nejspíš by se moji muži pozabíjeli navzájem. Řeknu na okraj suše, teď skutečně pobaven tou představou. Jedno se ale skutečně dozvím, má ráda oříšky.

Zcela přirozeně se opět otočím k princezně Rhae, k její konejšivé přítomnosti. Tak nějak doufám v to společné tažení orosenou travou zahrad, naboso. Po té hře se slovy mi to přijde jako vynikající nápad.


 
Garlan Amadee de Raell - 13. června 2020 14:23
rytamadeederaell1_i7714.jpg

Rozvíjej se poupátko


Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, překrásně, slunečno,
Naerys Ondoryon, Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix,
Raimundo de Troy, Xathé Talaros, Rafaelo di Orisi


doprovodná hudba



Velmi pečlivě zaujat sleduji, kterak Princezna v tanci schodištěm půvabně klesá do naší blízkosti. Asi bych se na ní vydržel celé hodiny jen koukat. Je překrásná, to jistě, ale cítím z ní daleko více, než jen krásu těla či ducha. I když nebylo by čestné nepřiznat, že krása tělesná její přímo bije do očí. Stříbrné dlouhé vlasy, postava naprosto dokonalá, přesýpacím hodinám podobná, bujnější pevné poprsí, útlý pas, boky úchvatně žensky oblé. Fialkové jednoduché šaty ještě více přednosti její zvýrazňují, aniž by podbízely je. Zatím je to ještě dívka, ale tělo už má plných ženských tvarů, a opravdu velmi svůdné. K tomu ladnost pohybu jistě zděděná po matce své sličné elfce. Pak přichází krása ducha jejího, jež možná ještě zastiňuje půvaby tělesné. Její nitro je nesmírně silné, vznešené, obklopuje ji doslova aura silné, laskavé ženy. Ta zatím zastíněna ještě dívčí lehkostí a hravostí, ale tu a tam již pevný její charakter projeví se. Tu v gestu, slovu, pohledu či úsměvu, neb i samým postavením ženy vznešené. Ale to pořád ještě není všechno, je v ní jakési kouzlo. Okolní zahrady jak by rozkvétaly více pouhou její blízkostí, stejně jako ona sílu z nich čerpá, samu podstatu přírody zosobňuje sama sebou. Zřejmě též dědictví elfů. Zrcadlíce celé spektrum této úžasné bytosti, můj pohled šedomodrý na ni zcela obdivně patří. Však zatím to je jen poupě obdivuhodné růže.


Obrázek


Musí přijít někdo, kdo celému tomu bohatství ženství pomůže na světlo světa. Kdo o ní bude pečovat s láskou. Zahradník, který jí pomůže rozkvést do plné krásy, aby její vůně uhranula každého, kdo o ní byť jen pohledem zavadí. Tím zahradníkem budu já! Cítím, že jsem k tomu určen, neb já už ji vidím kvetoucí, zatímco ona sebe zatím ještě ne. Lehký úsměv ovládne mou tvář, když si to uvědomím. Tváří v tvář ní samé. Zcela opouštím v srdci nějaké politické závazky, či dohody otců našich. Jsou tak titěrné a nepodstatné, vedle květiny této, v poupěti skryté. Jen ona je důležitá! By krásou svou a vůní, omamně naplňovala co nejvíce svět tento, jehož i já jsem součástí.

Překvapili jsme ji, čekala pod schody někoho jiného. Její pohled fialkový, lehce vystrašený, rychle a pevně svým takřka nebeským lapím. Odhodlaně, jak bych odvahu jí sám chtěl dodat. Má krásné velké oči. Zvládne tu situaci, nikam neprchá. Posilující úsměv můj k ní míří. Ruměnec půvabný barví jí líce. A mé oči jihnou pod půvabem jejím. Myslela si, že dvorní její dámy jsme. Nesměle vesele sama nedorozumění to žertem zlehčí. Srdečným uvolněným úsměvem rozzáří se tvář moje. Chci jí dodat sil. Pohledem hledá oporu u básníka, pak ale i mne pohladí pohled její. Jsem vskutku vděčný za ten omyl, Má Paní. Sic je mi líto, že nenalezla jste to, co jste hledala. Ale lze to napravit. Rád bych Vám pomohl s tím hledáním, dovolíte-li. Rytířské srdce mé mne k tomu váže, bych dámě pomohl ze všech svých sil. Není třeba váhat, s projevením touhy své, bok po boku s nymfou touto zahradami kráčet. Zvědavost v jejích očích plane, touha objevovat, snad i mne samého. Lehkým vroucím dechem, pohledu očích svých, snažím se plamínek ten živit, by sílil. Dlouze pojí se pohledy naše k mé radosti. Jak by sám sluneční svit v mých očích náhle vesele tančil, jiskřivě, třpytivě. Ta radost přelije se do celé bytosti mé urostlé. Vlastně mi všichni, jistě rádi pomůžeme. Rozdělíme se, aby rychleji ten úkol splněn byl. Že, seňore Rafaelo, baronete Mathieu, kníže Raimundo? Obrátím se v očekávání na své společníky. Třeba po dvojicích. Souhlasu se mi dostane, zřejmě vidno je, jaké dvojice na mysli mám. Abych potvrdil, rámě své Princezně nabídnu. Rafaelo bystře přidává se k básníku, a milence naše můj vřelý pohled do zahrad konečně propouští, by se sobě navzájem jen a jen věnovali. Nečekám, že by vůbec někoho našli, dost na tom, že svou lásku objevili.

Opět padne zrak můj v oči plné fialek Princezny Naerys. Nesměle, plaše, však i spontánně, přirozeně v ty mé hledí. Půjdeme? Otáži se jí, mírně usmívajíc se, mile a vstřícně. Jsem živoucí oporou, vždy jsem jí byl, a navždy budu. Toť odjakživa prostá přirozenost má.



 
Violet Rosier - 13. června 2020 12:36
violet9588.jpg

Duha


Falmaar, Citadela, Zahrady
Středa 7. července, ráno, slunečno, není horko
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Norman z Inn, Nicandros Talaros



Co léta plynou znovu a znovu jsem ujišťována, že rytíř laskavý v mém srdci speciální místo své má. Příjezdy svými kouskem domova mne těší pokaždé, neboť zemitá opravdovost, syrovost chybí mi ve městě, co noblesou chladně na mne občas dýchne. Chybí mi měkká vůně mechu a hub po dešti. Dunivý zvuk hromů, jak od skal odráží se až i vzduch třese se před jejich silou ničivou. Sychravé počasí, co z minuty na minuty měnilo se, však zkušený lid tyto proměny z mraků četl jako z knihy. Chladné chodby hradu obložené pevným, teplým tmavým dřevem, ač jednoduše zařízené, útulnější byly než stropy pozlacené umělci. A ty zimy. Ach, ty zimy. Když celé hodiny dětským radovánkám oddávala jsem se, až prsty jsem mrazem necítila a nos červenější měla jsem než to nejzralejší rajčátko. Bych pak ke krbu v kožešinách zachumlaná mohla si sednout a horký čaj na zahřátí si vychutnat. Matka plísnila by mne, že jako dáma nechovám se, zatímco uzlíky ve vlasech by mi rozčesávala. Otec by seděl ve své pracovně a vůně jeho dýmky doléhala by k nám skrz těžké pootevřené dveře. Nic z toho v hlavním městě Říše nemám. Přestože šťastná tu jsem, neboť potkala jsem duší spřízněných a viděla krásy, o kterých nesnilo se mi. Občas, když i praskání dřeva v ozdobném krbu zní mi jinak, než jak si jej pamatuji, melancholie přemůže mne. Postesknu si po ryzí kráse severního Augaru.
To vše vidím v blankytném Normanově zraku, když vítám jej po cestě nekonečné. Když hladím zhrublé jeho dlaně. Když drsné rysy pohledné tváře měkce se na mne usmívají. Do dětských let navrací mne. Ačkoli dávno nesahám mu pouze po hruď a tělo mé změnilo se k nepoznání. Přivykla jsem mírným, shovívavým pohledům, jimiž shlíží na mne. Střeží, vede a uzemňuje. Jako čerstvé hříbě, co na vratkých svých nohách sotva udrží se. S trpělivostí a pochopením. Oči ty jasné, něhou přetékající provází mne vždy, když nejistota svazuje mé kroky.
Možná proto tak zasáhl mne podivný odlesk v těch hlubinách azurových. Třebaže objevil se jen na krátký moment, cítila jsem ho do hlubin svého bytí. Tak neobvyklým snad až nepatřičným pro něj byl. Jako pruh černého sametu v duze. Neznámá tato jiskra o stejnou strunu zavadila, jako verše básníkovy. O stejnou notu, však jiným nástrojem. Chvíli myslela jsem si, že snad jen se mi to zdálo. Úsměv Normanův stále jemný byl. Slova jeho starostlivá. Ale zvuky tónů těch v ozvěnách vracely se k uším mým. Byť v bezstarostné náladě nesla se naše konverzace, někde v nejzadnější části mé mysli, plížil se pocit tento zvláštní. V podvědomí. Vyčkávajíc na další důkaz své přítomnosti. Zda-li vůbec naskytne se.

Ochránce můj ujištěn mou upřímností, odhodlaný je vyplnit mých přání a odpočinku si dopřát ve Vile naší. Však ještě před tím, než rozloučíme se, vzpomenu si na list, co přivedl ho za mnou. Nemám, co bych před ním skrýt chtěla, tedy vytáhnu jej bez obav a v rychlosti přelétnu očima. Tuším, co v jeho obsahu naleznu, přesto rty mé roztáhnou se v širokém úsměvu. “Tatínek s bratrem zavítají na turnaj do Falmaaru.” vydechnu nadšeně. “I s dalšími rytíři svými. Hned zítra ráno.” radostnou tuto novinu nechci nechat si jen pro sebe. Ani neměla bych. Mimoděk pevněji stisknu Normanovu ruku. “Předej, prosím tuto zprávu Gunnarovi. Ať vše na jejich příjezd připraví. Celý den mají, tedy spěchat nemusí.” Není nutno slovy vyřknout, jak velice těším se. I když matka bohužel nenavštíví mne. Srdce bolí mne pro ty, co trpkou její náladu budou muset snášet po dobu absence svého pána. Nyní jsem si jistá, že přítomnost mocnou indirského kapitána přečkám. Neboť srdce mé plesá při představě zítřejších událostí.
Přítel můj nejdražší formálně rozloučí se s princeznou a její dvorní dámou, jakmile kroky spěšnými uzavřeme vzdálenost, jež mezi námi vznikla. Teprve pak s ujištěním, že o vše postará se, propouštím jej.
“Dobrá, tedy běž. Odpočiň si, zbytečně nežeň. Budu trpělivě očekávat tvůj návrat.” stihnu ještě říci a do rukou vložit mu otcův dopis, než záda jeho z dohledu mi zmizí. Pouze chvilku pohled můj obrací se směrem, kde zahlédla jsem vlasů jeho plavých naposledy. Načež s úsměvem mírně rozpačitým následuji trojici před sebou. Do hovoru nevstupuji, pouze tiše naslouchám, rozhlížejíc se po magických zahradách, zda půvabnou krásu jižanského kraje nezahlédnu mezi nimi.
 
Xanthé Talaros - 12. června 2020 15:25
xanth5392.jpg

Víla


Falmaar, Královské zahrady, pod schodištěm na terasu Naerys
Středa 7. července, před polednem, slunečno
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Rafaelo di Orisi,
Garlan Amadee de Raell, Mathieu de Croix, Naerys Ondoryon



V zahradách těch kouzelných zdá se mi, že zcela jsme osaměli. Závoj letního dopoledne zakryl nás před zraky zkoumavými svou vůní omamnou, bychom říci mohli, co řečeno musí být. Ač za nepodstatné zprvu považovala jsem slova ta, kterými lásku naši utvrzujeme, nyní chápu, proč tak důležitá pro mého milého jsou. Budou to právě slova a pečlivý jejich výběr, jenž přesvědčí neústupné srdce otce mého, by našemu souznění své požehnání dal. By očistil pouto mezi námi před očima těch, co až příliš snadno své soudy vznáší. Aby umožnil nám jako jedno existovat podle zastaralých pravidel vepsaných v uzavřených myslích. Nechuť hromadí se mi na jazyku k těmto nesmyslným společenským požadavkům, však stačí mi jeden pohled do těch vroucích sivých očí a odhodlána jsem postavit se každému, kdo by jen náznakem vpletl se do naší cesty. Zdolat každou překážku. Neboť jakkoliv nepříjemná nebo nemožná může se zdát, uvadá a bledne v porovnání s odměnou sladkou, jež čeká nás, až pouta formalit uvolní naše dlaně. Až zcela svobodní v projevech své náklonnosti budeme smět být.

Vpíjím se do soustředěné, dychtivé jeho tváře, jež lačně přijímá každou mou větu. Snad až fascinována tím, jakou moc nad ním mám. Přímo před očima svýma vidím, jak obavy a pochyby propouští jeho mysl ze svého zajetí. Vlk přede mnou téměř krotký se mi zdá, když uhlíky v jeho nitru přemohou ho žárem svým. Sklání hlavu k mým dlaním a po jednom polibku horoucím vtiskne do každé. Bojovný můj duch rázem zjihne při tomto důvěrném, láskyplném gestu. Srdce až bolestně plesá, taje při pohledu na zranitelnost muže, co určená je pro mé oči a mé oči pouze. Toužím chránit jej. Schovat ve svém náručí a snad až příliš majetnicky střežit, by nikdo jiný šanci takto spatřit jej neměl. Bříšky prstů polaskám se se strništěm na jeho tvářích, toužíce co nejvíc vytěžit z okamžiku tohoto něžného, co celé mé bytí prohřívá. Stejně pohlcuje mne bouře jeho niterná, když ústy svými naší lásce jméno dává. Slova ta rozezní se v duši mé a v ozvěnách rozvibrují, vyplní části mého já, o kterých potuchy neměla jsem. Stále uvěřit nemohu, že je skutečný. Že my jsme skuteční. Však jen jeho přítomnost jistotu mi dodává.

Obrázek


Mlčky vrývám si do paměti hlas jeho měkký, mazlivý, bych vracet se k němu mohla vždy, když jeho blízkost bude mi scházet. Sladkými sliby motá mi hlavu a představy mé rázem ubírají se k budoucnosti, jež blíže je než prve domnívala bych se.
“Všeho, co dát ti mohu a chci.” rty mé zrcadlí šťastný úsměv jeho zcela přirozeně, bez mého přičinění. Ráda bych takto ještě na moment zůstala. Jemnými doteky spojená, ukrytá pod závojem vznášejícího se pylu. Však nezlobím se, když naši krátkou chvilku věčnosti přeruší. Dlouho nebrali jsme v potaz, že součástí skupinky jsme, co notně vzdálila se od nás. Patrně v ohleduplnosti. Bez váhání, s nezbedným smíchem po jeho boku rozeběhnu se zahradami, by dohnali jsme naše přátele. Vřele přijímám bezstarostný okamžik po ochromující intenzitě našeho předešlého hovoru.

Nejspíš nevšimla bych si plavovlasé víly, kdyby zvláštním éterickým tichem nepřivítali nás naši druzi. Mé oči se zájmem neskrývaným následují každý rozpustilý pohyb toho něžného stvoření, z něhož radost ze života přímo sálá. Ač na dceru královskou střídmě oděná, podstata její nevinná jediným potřebným šperkem je. Nyní nedivím se pohledům oněmělým, jež doprovází tanec její kouzelný. Zvěsti projednou nelhaly byť jediným slovem. Snad očekávání má zcela předčila nadpozemská aura její. Zvědavě vpíjím se do obrazu přede mnou. Shovívavým úsměvem ráda ukonejšila bych její rozpaky, když na vědomost vezme naši prezenci a stud zbarví její tváře barvou červánků. Byť poprvé mám tu čest nacházet se v její přítomnost, již teď velmi milou je mi. Vévoda de Raell ujímá se slova a jakmile jméno mé zazní, klesnu v hluboké pukrle a zraky mé sklopí se k zemi. V pokoře před princeznou Ondoryonskou. Na tichou prosbu její vyřčenou chvějícím se hlasem netroufám si odpovědět. S radostí nabídla bych jí pomoci naší, však nemám tušení, jak přítelkyně její vypadají. Možná potkali jsme je při cestě naší. Možná přímo vedle nás stály, když s Raimundem vyměňovali jsme si slůvka lásky. Oči mé v tichém očekávání bloudí po mužných tvářích, neboť každé slovo, co sama bych vyslovila, nejisté by bylo.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.12031197547913 sekund

na začátek stránky