Vracíme se do stájí jedním z mnoha vstupů do tohoto rozlehlého areálu. Na nádvoří za Victorovy pomoci sesedám, zatímco podkoní přidrží mého i jeho koně u huby. Poplácám svojí kobylku po plecích a pošimrám ji po nose, když ji obcházím kolem hlavy. Přeci jen, mi vyhrála onen menší závod.
“Dejte jim prosím napít , a vytřete je slámou dosucha. Dnes budeme v jízdě ještě pokračovat, tak ať jsou na to naši koně připraveni.”
Informuji čeledína.
“Jenny, pojď s námi,” mávnu pak na svou služebnou a následuji Victora přes nádvoří, do jeho obydlí. “Přines mi zpět zbytek mého jezdeckého kostýmku a dones mi jej k Velkovévodovým komnatám,” zaúkoluji i svou služebnou, po té co vstoupíme dovnitř a nádvoří necháme za sebou, a následuji Victora, kterak se prochází svým domovem.
Victorova oblékárna je až na jeho sluhu, který je nejspíše zvyklý starat se o Velkovévodovu garderobu prosta ostatních lidí. Pokoj je to pěkný, prostorný, s vysokým stropem a prosvětlený dostatkem světla.

“Vyberte si knoflíčky, můj pane z Raellů,” naznačím posunkem na menší stolek, na kterém vidím prostou dřevěnou truhličku, hodně podobnou takové jakou má i můj otec, a skladuje v ní manžetové knoflíčky ke košilím. Sama přistoupím ke dřevěné almaře, ve které jsou rozvěšeny košile. Vybírám velmi podobnou té, kterou jsem si přivlastnila, jako by se snad dalo předstírat, že se nic nestalo, že k žádné sázce o košili nikdy nedošlo. Ne ani tak ze studu, nebo ze strachu ale ze sobecké touhy, po tom, aby tato vzpomínka zůstala jen naší, tak vzácnou a možná i posvátnou, jako by ji snad to, že bych ji sdílela s někým jiným než je Victor sám, mohlo pošpinit.

Líbí se mi částečná neviditelnost Victorova služebnictva. Je na dohled, tak aby si ho koutkem oka panstvo všimlo a mohlo si ho v případě zájmu přivolat ke službě, ale jinak se nám klidí z cesty. Tak mohu Victorovu kůži klidně nejdříve laskat svými prsty, když ho hladím po zádech, a až později látkou jeho další, čisté košile. Tu kterou jsem vyhrála, jsem předala Jenny do úschovy, aby ji pro zatím nechala v kočáře.

Nejprve moje prsty, později i látka košile laská Victorova ramena a záda. Přimknu se k jeho boku, a nechám se spokojeně stáhnout do jeho náruče,a na malou chvíi se zastavíme ve společném polibku, když mu košili zavazuji u krku. Teprve nutnost se nadechnout, když mne svým polibkem připraví o všechen vzduch v plicích, donutí se od něj odtáhnout. Tiše vydechnu, poděkuji mu krátkým úsměvem, než ho vyzvu aby zvedl zápěstí, a do škrobených manžet na jeho rukávech přidávám tmavě modrou glazurou zdobené manžetové knoflíčky.
“To je krásná barva. Raellská modrá, že ano?”
ptám se svého snoubence, když se naše pohledy setkají v zrcadle. Musím se na chvíli zastavit a pokochat se tím pohledem. Pasuji do jeho náruče, jako by nebyla stvořena pro jinou ženu. A on nade mnou stojí, jako by byl štítem.Chvíli jen tak stojím a ukládám si i tento pohled do paměti. Obklopuje mě Victorovo teplo, i jeho osobní vůně a já se pomalu ale jistě začínám opíjet jeho blízkostí. Nechávám odraz odrazem, obracím se v jeho náruči k němu čelem, a moje prsty laskají jeho hruď, dokud nedosáhnou škrobeného límce a bílé vázanky, kterou mu uvazuji kolem krku.
“Nechala jsem si ušít šaty z látky podobné barvy jako jsou ty manžetové knoflíčky. Ráda si je dnes vezmu na večeři s tvými a Silviinými přáteli, pokud by ti to udělalo radost, ma Leomhamn,”
Vysvětluji mu své myšlenkové pochody, zatímco moje prsty svižně a ladně vážou uzel na jeho vázance. Znám tahle půl slovná pozvání hlavního města. Drahá přítelkyně, zastavte se na čaj, drahý bratranče přijďte na večeři, se klidně rovná návštěvě na dva týdny, budeme rádi. když vyvázneme jen po večeři. Jako poslední část oděvu Victorovi podám svrchní kabátec z modrého sametu, a oblékání je tak dokončeno.

Než stačím cokoliv říct, na dveře zaklepe Jenny, a pomůže mi do mého kabátce, který přináší s sebou. Myslela i na stuhu do vlasů, kterou mi rychle sváže vlasy do takového volnějšího uzlu, aby mi nepřekážely v jízdě, ale pár volných kratších pramenů, přesto zůstalo rámovat můj obličej. Navrch všeho přichází můj jezdecký klobouček.
“Pojďme, ať nenecháváme další hosty čekat,” vyzvu s úsměvem Victora, a vyjdeme spolu ruku v ruce z jeho komnat, Jenny se zařadí dva kroky za nás. Takto vejdeme na nádvoří před Lyonesské stáje, kde se snad konečně připojíme i ke zbytku společnosti.

Zpět do ruchu dne

Falmaar, Lyonesské stáje, parky. návrat do zámečku
Středa 7. července, půl třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Victor de Raell, Morrigan Andaryon

Není ve světě větší krásy, než žena naplněná štěstím a láskou. A není šťastnějšího a silnějšího muže, než ten, který tu ženu naplnil. V tom okamžiku se totiž prolnou jejich mnohdy rozdílné síly, a vše stane v Jednotě, v dokonalé jednotě, která skutečně sytí a naplňuje.
Přesně tak se cítím nyní. Silný a šťastný. Plný lásky. Skutečný Lev a Král Lyonessu. A za to jsem jí vděčný. Když spočívá v mém náručí, podrobena mé vůli, a přesto svobodnější, než kdy byla. Pohlcuje mne zářícím objetí svých láskyplných jiskrných očí. Mámí mne horoucími, přesto jemnými polibky svých měkkých rudých rtů.

Ona je mou silou, já jejím štítem.
Sytí mne svou láskou.
Já jako sokolník vedu ji,
aby konečně roztáhla svá křídla,
a letěla vysoko, vysoko,... co to jen jde.

"Můj lve..." šeptá mi ve své mazlivě chrčivé mateřské staroandarštině. Poprvé jsem ten jazyk slyšel z jejích úst, a hned jsem si jej zamiloval. I lyonnesština (francouzština) má a umí používat jadrné chrčivé tóny, většinou ve víru vášní. "A ty mne, Morrigan, opíjíš sama sebou." Vyznám upřímně, a na stvrzení ji hluboce políbím. Chci jí ukrást vzduch z plic, aby před očima se jí zatmělo z toho polibku. Držím ji samozřejmě pevně, aby poddat se mohla vášni i něze svého muže, svého lva. Když oddělí se rty naše, osvědčí svou nenasytnost, po lásce, po mně. "To je dobře, má milá. Neboť bez tebe Tvůj lev zchřadne. Hladověl až do teď, ač to nevěděl. A teď se nemůže nasytit Tvými půvaby, Morrigan. Nemůže se nasytit Tebou. Slovy to opsat nelze, ale věřím, že tu touhu cítíš. Ve svém srdci." Možná i v podbřišku. Ano, jakákoliv slova nedostatečně opisují, co spolu teď prožíváme. A co spolu prožívat budeme.

To souznění je dokonalé, větší byt nemůže. Nemá smysl třepotat se kdesi v nebesích, když strmý ten let vzhůru měl vposledku člověka nabít silou a rychlostí. Aby mohl žít! Skutečně žít, naplno. Aby se do života mohl vrhnout doslova po hlavě v plné síle toho prožitku.

Sám bych odvedl hovor, k praktickým věcem. K tomu, že brzy se objeví hosté, a já coby hostitel mám své povinnosti k nim. A ač za svou nespoutanost se nestydím, právě naopak. Tak měl bych se v zámku ustrojit jako skutečný Vévoda Lyonessu, jako budoucí jeho král.

S příjemným překvapením zjišťuji, že souznění to mez námi, vede Morrigan stejnou cestou. Ach, ano život není jen dlení na obláčku, někdy je třeba zabořit se do pořádných sraček. Jistý můj hlas rozčísne její pochyby, jak svist ostrého meče. S bezprostřední syrovostí rozeženu její obavy. "Nedělej si starosti pro mnoho věcí, Má Milá Morrigan! Možná kdos chtěl z Tebe okovy mi stvořit. Leč tys silou mou, tys silou Lva z Lyonessu. A tu sílu cítím v Tvé blízkosti v žilách svých, ve svalech, i v mysli. Nech jiné, ať si hrají své hry! Co nám na nich záleží? Ty miluj mne! Já milovat budu Tebe! Cítím tu sílu lva, kterou mi dáváš. Ta je skutečná. Tou mne sytí Tvá láska. Žádné pletichy nejsou moci tu sílu dát, ani vzít. A na tom jediném záleží." S laskavým úsměvem vezmu její rusou hlavu do svých velkých dlaní, dlouze se vnořím do jejího nitra přes oči její. A pak ji políbím.
Ten polibek je mocen setřít závoj mraků z její mysli.

"My už na stejné vlně jsme.
Všemu, a všem navzdory."
Srdečný smích šťastného a silného muže se rozlehne parkem kolem nás.

Pak opět vezmu do rukou otěže svého hřebce, a pomalým krokem míříme k zámku, abych se mohl ujmout své povinnosti hostitele. Cestou za uzdu přiberu i klisnu její, Milou však ze svého sedla i náruče nepustím. Doufám, že se ode mne Morrigan v tom běžném úkonu neodloučí. Ba co víc, že mi s oblékáním pomůže. Jako správná žena strojí svého muže.

Služba

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, po druhé odpolední až kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

O tom, že lady Rhae sira Diega překvapila, není sebemenších pochyb. Překvapila ho v dobrém, to je v jeho tváři poznat; mám dojem, že je mužem, kterého nezajímá, že jeho úmysly v ní mohou všichni snadno číst. Je v něm cosi divokého a živočišného, co mu nejspíš dovoluje neohlížet se na nic a na nikoho, necítit třeba jen špetku studu. Své úmysly i tužby vystavuje ve svých chladných očích na odiv světu. A lady ho Rhae dokázala potěšit, třebaže možná neúmyslně.
Jsem proto vděčná, že mohu jejich rozmluvě naslouchat. Dává mi šanci muže, se kterým nejspíše strávím následující desítky minut, ne-li celé hodiny, lépe poznat. Slova lady Rhae jej zaujala, hledí na ni jako na sobě rovnou, pokud je něčeho takového vůbec schopný, a já horečnatě přemýšlím, jak bych toho mohla využít ve svůj prospěch.
Mohla bych vůbec? Sice teď o něco lépe vím, co se mu zamlouvá, ale mění to něco? V očích všech není lady Rhae ničím menším než skutečnou princeznou, ztělesněním Říše. Stačí jediný pohled a všichni vědí, že sedlá draka. Jak bych mohla s kterýmkoliv ze vznešených pánů rozmlouvat jako ona, když neznamenám nic? A jak bych je mohla přesvědčit, že i v prachu mohou nalézt poklad, který stojí za to vyzvednout?
Sira Diega nejspíše přesvědčím jen stěží. Dost možná ani není dobrý nápad se o to u něj pokoušet, dost možná je to nebezpečné, jenže svým způsobem nemám na výběr. Následující chvíle budu muset našlapovat opatrně, tak, abych ho nepodráždila, a zároveň nejlépe tak, aby se nezačal nudit, věřím totiž, že tak by byl zdaleka nejnebezpečnější. Bude těžké takovou rovnováhu najít. A těžko mohu ztratit víc – přešlap nebo selhání při přesvědčování, výsledek může být stejný. Tak proč to nezkusit?

Moje přesvědčení není po odchodu zbytku společnosti již tak pevné. Veškerý zbytek jistoty se pak vytrácí v okamžiku, kdy svolí k tomu, abych promluvila. Všechna slova, která jsem jen měla připravená, mi náhle unikají. Krátce na něj pohlížím a pak rychle pohledem uhýbám, jako by to byl snad pohled na něj, který mě o ně připravil. „Jen bych se, můj pane, ráda ujistila, že máte vše, co potřebujete a po čem toužíte. Hovořil jste k mé paní o mých schopnostech s velkou laskavostí a já bych vás nyní nerada zklamala… Vím, že za sebou máte dlouhou cestu, takovou, která zmůže i silné muže, jako jste vy – dovolte tedy, abychom se o vás postarali a ukázali vám skutečné pohostinství paláce de Croix: budete-li si to přát, povím naší Haryně, aby vám přichystala pokoj či koupel k osvěžení, a než tak učiní, budu vám dál k ruce. Stačí slovo. Nic víc.“

Zrak

Má slova na sira Diega působí úplně jinak, než jsem doufala. Chovala jsem zřejmě naivní naději, že mu nastavím zrcadlo a donutím jej, aby se zahleděl do sebe, zamyslel se nad tím, co Vanesse i jiným provádí. Místo toho na mne hledí s obdivem, který jsem v jeho chladných očích ještě neviděla. Najednou se bojím, že jej ještě inspiruji; a ještě více se bojím, že se ve mně možná nemýlí, když tvrdí, že jsem krutější než on sám. Napadlo mě to, nebo ne? Nikdo mi ty myšlenky do hlavy nevložil, vyvstaly tam zcela samy. Možná cit pro mučení skutečně mám.
Vrací se mi vzpomínky na posledních pár dní a nocí: vzpomínky na to, co jsem provedla proti svému svědomí dobré dcery, úvahy nad tím, že někde hluboko uvnitř nesu něco zkaženého, tak zkaženého, že to rozpoznala i bytost chaosu. Ano, možná to tak je. Jenže když znovu pohlížím do očí sira Diega… Vím, že ať je ve mně cokoliv, taková nikdy nebudu. Musela bych být na pokraji šílenství, abych mohla někomu tak strašlivě ublížit, nemohla bych už dále být sama sebou.
Možná ani on není. Možná je prostě zoufalý pes, který má vzteklinu a je v posledním tažení.
Ať je ve mně cokoliv, ať ve mně muži jako je sir Diego vidí cokoliv, mám přátele, kteří jsou dobří, mám kolem sebe lidi, kteří i ve mně musí vidět spoustu dobrého. Mohu si vybrat, na základě čeho budu konat, a nikdy si nevyberu… tohle.
Zkoumavým pohledem si sira Diega prohlížím, jako bych se snažila odhalit, co se pod tím vším skrývá, co ho k tomu dohnalo – je-li tam vůbec něco a ne jen prázdnota? – a co by k tomu dokázalo dohnat mě, lehký úsměv stále vepsaný na rtech, dokud se naše oči nesetkávají. „Krotit vás?“ otáži se překvapeně a rozesměji se, když hovoří cosi o vášni. „Myslíte, že jí překypuji?“ zajímám se vesele. „A já měla za to, jak umě ji skrývám…“ Nato trochu zvážním a zvědavě pozvednu obočí. „Vy ale od pohledu působíte jako muž divočiny, sire Diego, jako někdo, kdo ji nikdy neopouští, nehledě nato, jak hluboko uvnitř civilizace se ocitne. Jste si jistý, že by takové krocení nebyla vaše smrt?“

Když naše kočáry zastavují a ocitáme se na hlavním nádvoří lyonesských stájí, nemám se k tomu, abych vystoupila ven. Využívám té chvilky, jíž nám je dopřána, k tomu, abych se přesvědčila, že Vanessa je skutečně připravena pokračovat a prezentovat se dalším lidem. Její uvolněnější, přesto stále poněkud napjatý výraz, se rychle mění v naprostou bezstarostnost. Je dobrou herečkou. Ani trochu mě to netěší.
Přemýšlím nad tím, jak ji ušetřit, co udělat, aby se dnes v noci nemusela vracet domů a čelit svým bratrům. Jistě, mohla bych jí to nakázat, ale neoddálím jen neodvratitelné? Copak ji mohu odpírat její rodině po celou dobu, co budou pobývat ve Falmaaru? Těžko si to představit. Otevírám ústa, abych jí nabídla nějaká slova podpory, ale místo mého hlasu zaznívá ten její: „Je to v pořádku, Rhae.“
Na to, co se děje kolem nás, se příliš nesoustředím, veselé štěbetání baronessy a señora Rafaela je jenom jakousi živou a tuze líbivou hudbou v pozadí. Tisknu Vanesse ruku a znovu se připravuji promluvit, ale zrovna v ten okamžik se dveře kočáru otevírají. Náš čas vypršel. Se slovy díků se obracím k neznámému, jen abych pohlédla do tváře muži, kterého nedokáži nijak zařadit. Hloubka jeho očí mě na okamžik zaskočí. Kdo je to?

Nezáleží na tom. Jistě se to dozvíme. S úsměvem přijímám jeho ruku a nechávám si pomoci ven, načež se krátce rozhlížím, zatímco on galantně pomáhá i mé přítelkyni.
Když se představuje, z nějakého důvodu se nemohu ubránit úsměvu. Snad je to překvapením z toho, s jakým odhodláním a vřelostí k nám přistoupil na místě, kde jsem žádnou nečekala. „Sir Yves…“ zopakuji si pro sebe. „Je mi ctí. Jmenuji se lady Rhae – a tou půvabnou tmavovláskou po mém boku je lady Vanessa di Ripper.“ S tichým smíchem se ohlížím po zbytku naší společnosti, než se pohledem znovu vracím k siru Yvesovi. „Obávám se ovšem, že na ostatní si budete muset okamžik počkat. Mezitím mi prozraďte: jste zde dnes naším průvodcem?“

Zvědavost

Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří
Středa 7. července, před třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Mathieu de Croix, Violet Rosier, Yves du Want

Směje se. Směje se skoro tak, jako by mou odpověď čekal, jako by mi tím chtěl povědět, že mi rozumí. Že když jsem s ním, mohu být sama sebou. Říká, že je nelida a že jsme pro sebe stvořeni – obviňuje nás z toho tedy oba. Rozhoduji se proto, že mu ještě dnes odpoledne ukážu, jak velký nelida skutečně jsem, že než slunce zajde, napnu ho k prasknutí.
Jenže můj neskutečně zábavný plán má jednu velkou slabinu: mě. Jsem měkká. Naštěstí jsem s tím také dokonale smířená. Pokud to nevydržím já sama, bude to prostě jen očekávaný výsledek, a tudíž naprosto v pořádku.
A jakmile bere mou tvář do dlaní, vím, že je to ztracené. Naše rty se setkávají v polibku, svůj hlad nedokáži a ani nechci skrývat: a přestože jsem tenhle souboj prohrála, necítím se poražena. Věřím, že alespoň na ten kratičký okamžik najde naše společnost pochopení. Kdyby snad ne, nejsou těmi lidmi, za které jsem je dosud považovala – jsem ale přesvědčená, že by mě nikdo z nich tak strašlivě nezklamal.

Cesta kočárem dokazuje, jak moc mi touží být nablízku. Má výzva je přijata, když bere mou dlaň do té své, a tak začíná další souboj. S tichým smíchem pošťuchuji jeho palec a hravě se snažím dostat ten svůj navrch. Jakmile z něj vypadne, že by nepočítal s přítomností princezny Naerys a vévody Garlana, naoko pohoršeně zalapám po dechu. „To jsou ale nezdvořáci!“ odtuším. „Ještěže se dovedeme zabavit docela dobře sami. I když by mi nevadilo bavit se pozorováním toho, jak se asi baví oni,“ zazubím se vesele a ztiším hlas. „Námluvy princezen musí být jiná podívaná. Povězte, jak byste mě okouzlil, kdybych byla křehkou bělovlasou princeznou?“ Nasadím ten nejnevinnější výraz, jakého jsem jen schopná, a několikrát zamrkám, přímo zatřepotám řasami, jako by to byla ta nejněžnější motýlí křídla. „Lákalo by vás to?“

Myslela jsem si, jak nejsem rychlá, ale Rafaelo je přeci rychlejší. Zatímco se deru z kočáru, on už stíhá vyskočit a nabídnout mi svou podporu, kterou s úsměvem přijímám. Je to více než vychování – možná je v tom až cosi majetnického, cosi, co mi říká, že chce být po mém boku vidět, že chce být tím, kdo mě zde bude provázet. Vůbec mi to nevadí, naopak. Je to totiž vcelku okouzlující. „Ah, mé srdce patří mému Heroldovi, ale… Jakého koně si vyberu dnes? Nad tím není radno přemýšlet. Na jakého mi padne oko, ten bude můj. Tuším, že tak je to s koňmi správně: musí se mi líbit a já se musím zamlouvat jemu. Musí být alespoň tak divoký jako já, a stejně tak chytrý, aby věděl, že by mě byla škoda, kdyby mě snad chtěl vyhodit ze sedla!“
I přes pozornost, kterou náš příjezd upoutal, se k nám nikdo příliš nemá, ale předstírám, že jsem si této zdrženlivosti ani nevšimla. Když se jednoho ze služebných vyptávám, zda je možné, že lady Morgana již dorazila, jsem samý laskavý úsměv: ostatně tím, že se budu tvářit protivně, nijak staré křivdy nenapravím, naopak. Ráda si představuji, že by k tomu ale dnešní den – či dny následující – mohl být příležitostí, a nehodlám v tom Matta nechat samotného.
Koneckonců se zdá, že i nám se dostává záchranného lana v podobě pohledného vysokého muže s očima tak tmavýma, že se zdají takřka černé. Sám soudí, kde je jeho pomoci třeba nejvíce, rovnou se tedy představuje jako člověk na svém místě. V jeho pohledu je jistá zvědavost, jako by se nemohl dočkat, až poodhalí, co naše návštěva doopravdy přináší. Jestli rád nahlíží pod povrch, tuším, že si budeme rozumět.

Hozený oblázek

Falmaar, Lyonesské stáje, hlavní nádvoří
Středa 7. července, před třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Yves du Want
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix, Rafaelo di Orisi

Sotva vjely kočáry do velkolepého nádvoří lyonesských stájí, upoutaly pozornost všech zde přítomných. Ať už šlo o doprovod komtesy Morgany Andaryon, který i s koňmi a vozy postával či posedával u provizorních lavic a stolů ve stínu jedné z budov. Zraky služebnictva i různých hostí stájí se též ohlédly po kočárech rodu de Croix, a zůstaly hledět déle než je běžné na erby po stranách kočů tohoto rodu, jež kdysi uprchl z Lyonessu kamsi na sever. Je to už skoro sto let, leč zrada vyprchá velmi pomalu, zvláště v Lyonessu. Jistá pachuť zůstává, i když už viníci dávno zemřeli. Tedy přijetí může být chladnější, než by jste čekali. Služebnictvo jistě obstará vše potřebné, konečně jste hosté Vévody Garlana de Raell, a toho zde milují a obdivují všichni. Lady Silvie s grácií přehlíží tuto pro ní dávno minulou skvrnu na vztazích mezi Lyonessem a svým vlastním rodem de Croix, a hrne se ven z kočáru za včasné pomoci amiccoského zemana Rafaela. Strhává na sebe většinu pozornosti, neboť Rhaenerys přes své nepřehlédnutelné stříbrné kadeře vyčkává v pozadí, a Vanessa hledá nových sil po překvapivém a ostudném setkání s "milujícím" bratrem, jehož naštěstí zanechala daleko za sebou, alespoň prozatím. Mezi všemi pohledy jež sledují příjezd kočárů vyniká pohled asi dvacetiletého mladíka vyšší atletické postavy, jež zdá se není zastřen minulostí. Ba naopak, jeho temně palisandrové oči září životem, zájmem, očekáváním věci příštích a širým obzorem neznámého. Ten jistě výčitkami dávno minulými netrpí.

Čekám na nádvoří, až mi štolba vyvede mého koně z jedné ze stájí. Chtěl jsem se trochu projet za hradbami města. Když na nádvoří vjedou kočáry kdysi v dávnověku odpadlého lyonesského rodu, hned mne zaujmou. Ne tak ty kočáry, avšak ony dámy v nich.
Otočím se, a pohled můj bezostyšně zacílí tím směrem.

Mám rád výzvy. Uvnitř navíc sedí členka královského rodu, soudě podle stříbrných vlasů. Dělá jak by zde ani nebyla, a to je třeba napravit, alespoň podle mne. Zřejmě tuší jak moc Vévoda Victor de Raell "miluje" Ondoryony. Mne vždy lákal širý obzor a daleké kraje. Úzkoprsost, jakákoliv úzkoprsost, je mi z duše odporná.

Když se k tomu nikdo nemá, sám vykročím přivítat nově příchozí půvabné dámy. Otevřu dveře s v Lyonessu zapovězeným erbem, a nabídnu svou oporu Ondoryonce, i její pravděpodobně dvorní dámě s vlasy barvy havraními. Když pak již stojí na dlažbě nádvoří představím se rytířskou úklonou. "Sir Yves du Want, zeman lyonesský, k vašim službám mé dámy." Odvaha mi zdá se nechybí, ani průbojnost.

Mé živé oči temně jiskřící očekáváním věcí příštích sledují obě dámy. Vhodil jsem placatý kámen na hladinu volně plynoucí řeky, a čekám zda bude pohlcen, či odražen. Zda rozběhne se po hladině vesele skákající v dobrodružství bezbřehém. Možná dokonce dosáhnout může až druhého břehu. To bych mu i sobě přál.
Kdo zdráhá se vrhnout do neznáma, nic vzrušujícího nezažije.

Křehká krutost

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, po druhé odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty,
Mathieu de Croix, Violet Rosier

"Jste naším hostem, zůstaňte, jak uznáte za vhodné. Jsem si jistá, že o vás bude dobře postaráno." Zaklokotá Paní domu. Lehce ďábelský úsměv ovládne moji tvář. Tak to bychom měli! Dnešní den se odvíjí přesně podle mých představ. Loupnu mlsným okem po Hetty. Ta cudně klopí zrak.

Moji plnou pozornost opanuje drobná stříbrovláska Rhaenerys, na Vanessu pohlédnu stěží jen jednou, jak se točí v kole s tím blond rytířem. Ondoryonka se vybarvuje čím dál tím zajímavěji. Je to potvora chytrá, na mne až příliš, ale to mně nikdy nevadilo. S každým mluvím jako rovný s rovným. Tedy spíše jako pán s otrokem. Dal jsem jí na odiv svou sílu, ale pramálo tomu věnovala pozornosti. Ona je z jiného těsta, to už jsem pochopil. Když položí své štíhlé křehké dlaně na mou pěst v konejšivém gestu, dokonce se na ni usměju. "Tedy Má Paní, lidé o mně občas tvrdí, že jsem krutý, ale vy jste ještě krutější! Tak tak koně zkrotit, a pak mu dát vydechnout, aby lámání jeho vzdoru mohlo pokračovat do nekonečna, a bez přestání. Máte cit pro mučení, to bezesporu!" Obdivně se mi zalesknou oči. Začala mne opravdu zajímat. Kdo by to byl řekl, takové pískle! Můj postoj vůči ní se rázem mění, teď už má můj respekt, bez ohledu na to, že vedle mne působí jako pápěří. "Zkrocený kůň se už k své divokosti nevrátí. Tedy rozhodně ne v kratším čase. Kdyby se ovšem jezdci zaběhl kdesi v divočině, pak by to možné bylo. Protože bez divokosti by v divočině přežít nemohl."

Tanec žel odmítá, což mne mrzí, teď když jsem si k ní našel cestu. Či ona ku mne? "Možná by jste mohla zkusit krotit mne. Kdoví, třebas by se mi to i líbilo. Když by jste mi ponechala mou divokou sílu, a týrala mne svou vášní donekonečna." Sám jsem překvapen svými slovy. Ale co na srdci, to na mám obvykle i jazyku. Možná bych jí přitom zabil, a možná taky ne. Osvědčila svou hlubokou zálibu ve formování jiných. Třeba bych byl spokojenější, kdybych prošel její drezůrou. Cosi na té myšlence mne až masochosticky vzrušuje. Stejnak jako tato drobná dívenka se stříbrnými vlasy. Dívám se teď na ní čistě jako na předmět svého chtíče, ne jako na malou otravnou holčičku. To bylo předtím, než odhalila mi své kruté nitro. Má v sobě zvrhost, jež mne dalece převyšuje. To právě ta mne láká."A mimochodem, samozřejmě že jsem skvělý tanečník! Jsem nepřekonatelný ve všem." Se samolibým úsměvem se zakousnu chutě do jablka, až to křupne. Jsem si jist, že princezna mne ještě vyhledá. Ta chemie mezi námi jde jen stěží ignorovat.

Společnost se vzdaluje. Ještě se popasu pohledem chtivého dravce na průsvitné róbě Rhaenerys, jež zahaluje pramálo, rozloučím se s ní. S baronesou de Croix, jejím bratrem, knížetem z Troy, a velmi vřele vyprovodím i mou milovanou sestru Vanessu.

Pak zbydeme v salónu jen já a služka Hetty. Naliji si další vrchovatý pohár krutě drahého zlatého vína z Lyonessu. Rozvalím se na křesílku, jak bych tu byl domácím pánem. Cítím se tak. Chtěl jsem služku oslovit, ale předběhne mne, a prosí. Prosí o to oslovit svého Pána. Bohorovně tedy přikývnu. "Budiž! Promluv tedy." Sám jsem zvědav, zda potěší mne, či rozzlobí. Ano, chápete správně, nemíním si vůbec dělat starosti s tím, že všechny mé rány pak dopadnou i na Lady Silvii de Croix, jak si sama trochu bláhově vymínila.

Jediná mezi všemi

Falmaar, palác de Croix, salón, pak lyonesské stáje
Středa 7. července, třetí odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Silvince po lavině mého vyznání zcela došla řeč. Což je zřejmě ta nejlepší možná odezva. Neustávám, dokud ji své srdce docela nevložím do jejich štíhlých dlaní, které právě hebce držím drze v těch svých. Stojí mne to mnoho sil, čím tluče teď srdce moje, odít do srozumitelných slov. Nakonec se to podaří!

Uvolním se pak, jak by náhle ze mne všechno spadlo. Teď když má láska konečně ví už všechno. Zakřením se, když mi půvabně vyhubuje. Že prý předbíhám! Kazím ji její nestoudnou, a překvapivou výzvu vůči mně samému. Směji se široce, a hlasitě. Zatím co oči moje ji objímají a laskají, kde to jen jde. Musí cítit, jak ji miluji! Zvláště, když se tak pomilováníhodně a půvabně čertí. "Jsem zkrátka nelida! Taky mám pocit, že jsme pro sebe stvořeni." Uculím se. "Je mi tak blaze ve Vaší blízkosti, Má milá Silvie. Dokonce i když vám pokazím Váš chystaný výpad, výpadem svým." Miluji ji čím dál, tím více. A je to na mne vidět. Nijak to nezakrývám.

"Ničemo." To slovíčko hanlivé zní mi z jejich hebkých lákavých rtů jako "Miláčku". Klesne do pukrlete, a mé oči se svezou samovolně do jejího dekoltu, než se opět vrátí do zraků jejích. "Jak ostudné, Má Paní, a přitom já se vskutku bavím velmi rád, kdykoliv. A, vezmu si Vás rád! Dobrovolně." Reaguji na její příjemně peprnou poznámku. Nedělám si hlavu z toho, že bratr její tančí opodál, a všechno slyší, pravděpodobně. Baronesa de Croix mne rozpaluje do běla. Krev se mi z ní vaří. Přikládá pod kotel s fortelem šéfkuchařky. "Měli bychom se do toho vrhnout co nejdříve." Odtuším laškovně. Ta tam je má ztuhlost a nervozita. Uchopím její hlavinku oběma dlaněmi, a přitáhnu si její rtíky jemně k těm svým. Případné políbení však nechám zcela na ní. Já vnořím se pohledem do hloubky očích jejích. Ať tak či tak, já budu šťasten. "Promiňte mi, že stále tak předbíhám. Rád jsem vždy krok napřed. V boji, i v životě." Zeševelím z bezprostřední blízkosti, když mne obklopí její kořenitý parfém (santalové dřevo, tabák, hřebíček, egyptské pižmo, ambra, pačule, skořice, kardamom, muškátový oříšek, pryskyřice, brandy, vavřínový rum a další ingredience), míšený se sladkou vůní její tělesnou.

Je lhostejno jak rychle, či pomalu se k sobě budeme blížit. Jak řekl jsem, chci, aby byla mou ženou, a matkou mých dětí. Čas nehraje roli.

Tančíme poněkud krátce, všichni. Lákadlo dobrodružné vyjížďky je příliš silné, stejně jako pachuť přítomnosti Síra Blbečka. Jsou přistaveny dva kočáry, a kdo nemá koně, usedne v ně. Držím se blízko Silvie, protože tam je mi nejlépe. Baronessa neví co s rukama, a tak jí ke vezmu do svých dlaní. "Příliš bych na to nesázel. Zdá-li se mi být sebou až příliš zaujati." Odpovím upřímně, snažíc se o konejšivý tón hlasu. Vím, že ji to bude mrzet. Je to zvědavá potvůrka, a Princezna Naerys je pro ní až příliš velké lákadlo. Navíc, Rytíř Slunce, Vévoda Garlan de Raell je také nepochybně inspirujícím mužem.

Než mne zahrne otázkami, dorazíme do lyonesských stájí. Silvia je dychtiva dalších zážitků. Hrne se ven, aby jí nic neuteklo. Osvědčím svou šermířskou rychlost, a sjedu z kočáru na dláždění monumentálního nádvoří dříve, bych jí nabídl svou dlaň, coby oporu. Vím, že si na to asi úplně nepotrpí. Chci však být tím, kdo ji uvede do dalšího dobrodružství. Zaklesne se do mého rámě, slastně vydechne nad tou nádherou. "Ano! Ale největší skvosty čekají ve stájích. Lyonesské koně. Jakou klisnu sobě vyberete? Či snad dokonce hřebce?" U té divošky by mne to nepřekvapilo. Když jde řeč o koních, musím požádat Vévodu o propůjčení nějakého pěkného hřebce, neb do Falmaaru jsem dorazil lodí. A tedy bez koně.