Dva na koni

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Victor d'Raell, Morgana Andaryon, Meredid Wesray

Morgany nastupující ruměnec mne povzbuzuje v mé přirozené bujnosti. Kdyby tak věděla, jak moc se mi zamlouvá. Vším co činí, taková jaká je, když z ní její nastávající sejme okovy upjaté morálky. Schválně jsem ji dal na výběr mezi hodnotným fantem koněm, a osobní věcí, košilí. Zajímalo mne co sobě zvolí, jako pro sebe fant cennější. Záleží ji na vlivu a majetku, či pouze na mne? Potěšen jsem její volbou, kterou dokonce umocní podmínkou, žádá přímo tu jenž lehce propocenu, je opravdu vedro, mám právě na sobě. Můj pohled zahalí úsměv široký, zrakem však probleskuje čisté živočišná touha po této ženě. Mé budoucí ženě. Už jen pouhý fakt tento mne opíjí. Toužím po ní, toužím se jí dotýkat, toužím zlibat šíji její, kterou díky prosbě mé, a kvůli mně sama odhalila.

Troufale a nestoudně žádá košili mou, a snaží se to maskovat jakýmisi "důvody" rozumnými. Jen máchnu rukou nad tou snahou, pro mne ať tak nečiní. Bude mou ženou, a já nemám nic proti tomu, by po mně troufale a nestoudně toužila, právě naopak. Na nabídku protifantu, stužky její jen ostře kývnu, když bujného hřebce pod sebou trhnutím za otěže krotím.
Při trysku tom sleduji ji přes rameno svoje, jak nakloněna usilovně, jak i bičík užije. Mám pocit, že cokoliv i samozřejmě činí, vše mi vaří krev v žilách touhou. Nemohu se nabažit jejími úsměvy, plameny jejich vlasů, které nestoudně tu halí, tu odhalují její tvář při zběsilé jízdě. Každé gesto, pohled její dokáže mne pohladit, či rozpálit. Zářím štěstím, že zde jsme, a sami.

Tu jsem první já, tu ona. Když jednou předjede mne o krk své hnědky, potěšeně zavískne, a ohlédne se po mne, já však zahlédnu jen vlající závoj rusých vlasů. Zakřením se rozkoší z její živočišné ženskosti, kterou tak upjatě svírají šaty její, i po té co sundala zelený kabátek. Mám dojem, že ji bok po boku, nebudu nikdy moci myslet na něco jiného, než jak je úžasná, a jak moc ji chci obejmout, a milovat.

"Jsi úžasná!" Vylétne ze mne, když ji unesu ze sedla klisny její. Daleko větší a silnější plamen úžasu však září z mých očí. Nejsem básník, co dokáže uchopit krásu a hloubku takovéto divy. Mám jen své paže silné, a oči svoje, slova hledám teď stěží. Chytnu jí v pase, abych posed její přede mnou ujistil. Políbím ji, a ona vroucně mi to políbení vrací. Svět v tu chvíli se zastaví, stejně jako hřebec můj pod námi. "Budu tě milovat, Má drahá!" Ne, to není jen slib. Jen vyjádření nevyhnutelného. Vzrušuje mne tak silně, až se mi z ní hlava točí. Vzrušuje mne doslova vším.

"Jak ti říkají doma, miláčku? Morgana je tak tvrdá, chci tě něžně a živelně hladit svým oslovením. Chci tě líbat tvým jménem, pokaždé když ho vyslovím." Se žhnoucím pohledem žádám ji o cosi velmi důvěrného.

Přijímá bez dechu prsten zásnubní po mé matce. "Patří ti právem, jinou ženu nechci!" Sehnu hlavu svoji k šíji její, saju její vůni, líbám ji na ramena, šíji, prsty sevřu ramena odhalená její. Jedno vím jistě, pomiluju ji ještě před svatbou. Nevydržel bych tak neučinit. "Nehni se ode mne, lásko. Bez tebe budu od teď jen schnout. A tohle ti také patří, po zásluze." Pustím ji na chvíli, a přímo v sedle svléknu si košili, abych jí ji vložil do klína. Ve stájích mám jinou. Chci být polonahý právě teď s ní v tomto horkém dni. Jako divoch, který zabije kohokoliv, kdo by ho chtěl odloučit od jeho lásky. Od jeho budoucí ženy, která vlastně už jeho ženou je, v jeho srdci.

Nastavím ji paži svou pravou. "Teď je čas uvázat mi stužku tvoji, přímo na tělo, bys stále mne blízko blizoučko byla." Pronesu s rošťáckým úsměvem. Když tak učiní, sehnu se ze sedla pro otěže klisny její. Pak hodím je přes příhodnou větev, zvíře zde počká, bude se pást. My dva pojedeme dál do parků spolu na mém hřebci. Objímám ji svalnatými pažemi v pase, a občas jí políbím tu na ústa, tu na šíji, tu na odhalená ramena. Chci být s ní sám, a budu. Vedu hřebce klidně krokem, kamsi dál. Daleko od lidí, co kladou si zbytečné otázky, a mají otravné pohledy. Chci jí dopřát volnost, jako její pán. Chci dopřát volnost i sobě, nám.

Oběti

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Na rtech se mi mihne pobavený úsměv – jen krátce, jen na okamžik, než ho nahradí snad až příliš vážný výraz, když Nicandros řekne, že bude doufat, že neskončí v dračím chřtánu. „Ah, to doufejte, nic jiného vám ostatně ani nezbyde, pokud se mi svěříte. Nic totiž neslibuji.“

Rozhovor o svobodě mě popravdě začíná frustrovat. Je to právě Nicandrosův příspěvek, který to způsobuje, v jednu chvíli se totiž zdá, že souhlasí, v další pak hovoří o tom, jak se svobody vzdává, jak ji směňuje za něco jiného. Jako by nepochopil, o čem jsem hovořila: v mých očích si protiřečí. To by mi samo o sobě nevadilo, jistě, stále by to bylo matoucí, ale protichůdnost mohu někomu jen sotva vyčítat. Jsou to důvody, které nám předkládá, jež se mi protiví. Jako by zde s námi seděl můj otec nebo Luke. Nemám nic proti tomu, aby svou službu považoval za vzletnější úděl než, jak sám říká, plýtvání života v bezbřehé libovůli, ale sotva kdy budu považovat Říši za větší svobodě nebo za větší kterémukoliv z jejích obyvatel.
A pak přichází ta největší rána: prý obětuje svou svobodu i za mě. Až do tohoto okamžiku jsem si myslela, že zde dokáži prostě sedět se zdvořilým úsměvem a nic nenamítat, třebaže nesouhlasím, ale jen co to vysloví, žaludek se mi stáhne tak, že něco ven dostat musím. „Musím přiznat, že vám nerozumím, Nicandrosi. Tvrdíte, že svou svobodu směňujete za něco víc, že ji obětujete, ale tomu já nevěřím. Prostě činíte svobodné rozhodnutí někoho poslechnout, přeci jste si to vybral, nebo se mýlím? Leda byste k tomu byl vždy veden, pak, přiznávám, lze o vašem výběru a jeho svobodě pochybovat.“ Stejně jako o bratrově výběru. Pokud mi Nicandrosova slova připomněla i jej, je to jedině protože když takto Luke hovoří, z jeho rtů splývají otcova slova, ne jeho vlastní. Možná je to nyní zrovna tak, kdo ví. „A co víc, tvrdíte, že svou svobodu obětujete, ale zároveň na ní necítíte žádnou újmu. Já se tedy ptám: co je to pak za oběť? Vzdávám-li se něčeho, co mému srdci drahé není, co mě svou absencí nezraňuje, pak to přeci žádná oběť není. K obětem patří bolest. Bez ní obětí není. Měl byste se rozmyslet.“ Zlehka se usměji a skloním pohled ke svému poháru vína. „A pokud přeci dospějete k názoru, že to není vaše svobodné rozhodnutí nebo že to skutečně oběť je, žádám vás, nečiňte ji v mém jménu, nekonejte tak pro mne. Ani v jednom případě; je-li to oběť, nechci nést zodpovědnost za vaši bolest, a pokud je to vaše svobodné rozhodnutí, pak své rozhodnutí činím i já a s díky dar plynoucí z vaší služby odmítám, leda by měl chránit i to, co je hodnotné a leží za hranicemi Říše, které tak odhodlaně sloužíte.“

Pokradmu pozoruji Vanessin odchod. Zdá se, že v siru Normanovi nalézá potřebnou podporu. Přesto… Nikdy jsem ji ještě neviděla takhle… zranitelnou. Je to skoro děsivý pohled. Obávám se toho, co by se mohlo stát, co by mohla udělat, pokud bude pod takovým tlakem a bude zde muset čelit své rodině. Jistě, může působit tvrdě, jenže jsou to právě tvrdé materiály, jež bývají nejkřehčí, ty měkké se roztříštit nemohou: podvolí se, ohnou, přizpůsobí. A já si nemyslím, že toho je Vanessa schopná. Ne v téhle situaci.
Vrací se k nám Mathieu s Violet. Snažím se v její tváři číst, ale nedaří se mi to. Snad jsem až příliš rozrušená tím vším, co se děje. Přesto vyhledávám její oči a posílám jí tiché varování, než se vracím k poněkud rozptýlenému siru Diegovi. „Kde jen začít… Snad kdybyste mi nejprve pověděl cokoliv, co chcete, abych o vás věděla. Ráda to nechám ve vašich rukou: přeci jen to, co si sám zvolíte, mi o vás řekne víc, než pár náhodných otázek. Ty mohou přijít potom, jako doplnění. A vy se budete moci zase ptát mě,“ navrhnu mu s úsměvem, doufajíc, že nikdo nebude toužit víc než po jednom tanci.

Zůstaň, jaká jsi

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Vanessa je tak okouzlující, když přijímá mé vyzvání k tanci, k útěku z chapadel toho křupana. Její bratr se naštěstí zrovna věnuje něčemu jinému, tak nečiní žádných trapných překážek, svou nabubřelou hloupostí. S radostí jej odignoruji. Mám své blankytné oči jen pro půvabnou Vanessu, jíž dokonce i utrpení a ponížení sluší. Má můj veliký obdiv.

„Můj rytíř na bílém koni…“ Sotvaže řekne ta slova, mám sto chutí ji zde zanechat, a vytáhnout bratra jejího hned teď z místnosti. Chci se bít, za ni, i za sebe. Špatně se mi dýchá ve světě, v němž žena jako Vanessa musí snášet nehorázné utrpení. Chci zabít toho, kdo ubírá světu čistý opojný vzduch. Nebo být sám zabit, jeho rukou.

Před chvílí držela se Van své opory v mém rámu, teď je to ona sama, která drží mne, abych nešel na smrt pro lepší svět. Vyplísní mne s láskou. Vím, že má pravdu, tyto skryté věci a jejich dopady ovládá daleko lépe než já. Počnu se topit v kalné vodě jejích očí, záměrně, a rád. Ve slatinách mění žádného polovičatého rozhodnutí, ani činu, a každý krok může být smrtící. Sleduji její opojné rty, a jakkoliv to zní bláznivě a nehorázně, nejraději bych jí právě teď políbil. Skloní hlavu svou na mé rameno. "Možná, ale já také nejsem bezbranný!" Vzdor tepe mými zraky i žilami. "K čemu je rytíř, muž, když nemůže bránit dámu!" Vzdor žíznivého poutníka naplní můj nebesky modrý pohled, i hlas můj. Jistě jsem vůči tomu bastardu v nevýhodě, pro své dobré srdce, a protože mi záleží na lidech, co mám rád. To však nesmí mne brzdit v konání toho, co je správné.

Pak se náhle zahalí smíchem, snad až afektovaným. Otázky zaplaví mé oči. Nerozumím té reakci. Mluví zcela jistě z cesty, z šíleného bolu svého srdce. Z krutého nastavení světa, do něhož se hříčkou osudu zrodila své matce. Zmatek ovládne celou mou bytost. "Neříkejte takové nesmysly," možná jsem krutý, ale věřím, že tváří v tvář zlu, je třeba být jadrný, přímý, prostý klamu a kliček, "co záleží na názorech pár panáků a paniček? Co to vůbec znamená ona 'pověst'? Srdce je to na čem záleží! A to vaše bije silně a pevně, všemu zlu navzdory. Jistě se najde! Nebude jeden, a nebude to hlupák. Jen uvidí, co je zřejmé." Hrozně blábolí, a mne to drtí srdce, protože tuším proč z ní odpadávají právě takováto slova. "O Talismana bych se nikdy, a s nikým nevsázel. Je pro mne víc než přítel, několikrát mne zachránil život. Ale to Vy jistě dobře víte. S pravými hodnotami se nehazarduje. Jen pokud je zoufalství neúnosné." Obejmu ji svýma očima barvy nebeské klenby, dám jí zakusit, že vnímám její zoufalství. Možná ji to naštve. Ona neumí prohrávat, natož si přiznat, že její zoufalství někdo vidí. Ačkoliv ji nesoudí, a ani přímo nelituje. Vím totiž, že ona nakonec zvítězí. Všechno zlo co musela spolknout, to vše se promění, a částečně již dávno proměnilo, na její sílu porazit zlo ve svém okolí, a možná i ve světě. "Zůstaňte jaká jste, to mi stačí. Bez vás by svět nebyl úplný. Řekl bych, měňte se jen k lepšímu. Ale nejsem naivní. I dobrý svět potřebuje své ostré dýky, a meče. Aby bránili ty, kteří to potřebují, a sami nesvedou. Zůstaňte jaká jste, to mi stačí. Bojujte svůj dobrý boj. Za sebe, za nás, za všechny, co to potřebují. Jen na nás záleží, jak neložíme s časem, který nám byl dán."

Skandální návrh

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper, Mathieu de Croix, Violet Rosier

Rafaelo mě ujišťuje, že ničeho nečiní polovičatě, což mě samozřejmě těší, a co je ještě lepší, svými dalšími slovy mě rozesmává. „A to jste kde viděl, aby vám někdo huboval a přitom vás držel v náručí? Ptám se, abych věděla, kam mám jet na cesty, jistě bych se tam přiučila něčemu novému, protože jinak si to dovedu představit snad jenom ve chvíli, kdybyste dělal něco strašlivě hloupého a nebezpečného, jen taktak unikl s holým životem a dotyčné se strašlivě ulevilo. Ale já nevěřím, že byste byl vůči výjimečným ženám tak nezodpovědný a takové věci dělal. Přinejmenším ne úmyslně! Co příroda či osud chce, inu…“ Rozmarně pokrčím rameny a zvesela na něj nakrčím nosík. Co příroda či osud chce, proti tomu by byla škoda bojovat!
S lehkostí se zabírám do rozhovoru lady Rhae a kapitána Nicandrose a, inu, nemohu jinak než jí dát zapravdu, protože vidím, že i jí se polovičatost protiví. Probouzí to ve mně naději, že bychom se skutečně mohly stát dobrými přítelkyněmi, věřím totiž, že bychom na sebe měly ten nejhorší vliv a náramně se u toho pobavily.

Přiznávám, že jisté pobavení mi skýtá i má konverzace se sirem Diegem. Čekala jsem, že se prostě podvolí, protože by se nedohadoval s paní domu, ale tohle… Tohle je něco výjimečného. Zdá se, že hltá každé mé slovo a ještě mu i věří, dokonce přidává pozvání k němu domů. To zrovna.
Ale ano, jindy by mi byl nepochybně zábavným společníkem, působí totiž jako docela prázdné plátno – a se štětcem a barvami to já umím! Ty nápady, jaké by mu asi šly vnuknout, ten obraz, který by šel na jeho místě vytvořit…
Jenže já už si svého nového společníka vybrala, a tomu se rovnat nemůže sebeprázdnější plátno ani sebezábavnější prosťáček. Sir Diego si to navíc vzápětí kazí tím nechutným vystoupením se svou sestrou, a to se vsadím, že skutečně u všech. Tanec mu ale věnovat musím – přeci jen jsem mu slíbila splnit jeho další přání. Snad můžu být ještě vděčná, že volil takto.
Nemohu si nevšimnout pohledu, kterým na mně Rafaelo doslova visí. Pro sebe se usmívám. Jestli jsem neudělala dojem do této chvíle, nyní je to docela jisté. Dojem ale nedělám sama; tak, jak já jsem zachraňovala Hetty, kníže z Troy zachraňuje lady Vanessu, či jí přinejmenším nabízí pomocnou ruku. Usmívám se na něj skoro až vděčně. Ano, má naprostou pravdu. Možná bychom každý měli využít svých zbraní. Zdá se mi, že tak činí i Hetty sama, nějakým způsobem se totiž formuje do podoby, která sira Diega nepopiratelně fascinuje a přitahuje. Vždycky jsem říkala, že jí je na její úděl škoda.
Přesto jsem ale nemohla čekat, s jakou žádostí se na mě sir Diego obrátí. Překvapeně pozvedám obočí a vyhledávám oči své komorné. Horečně přemýšlím, jak ji vysekat z tohohle, přemýšlím, co dělat. Mám porušit svůj slib, vzít své slovo zpět? Něco v její tváři mi říká, že ne. Něco mi říká, že si poradí.
„Lámete mi srdce, můj pane,“ prohodím, ale zvesela, aby věděl, že se na něj vlastně vůbec nezlobím, „ale tanec vám věnuji ráda i tak, jsem si jistá, že se dnes nevidíme naposledy a setkáme se na oslavách. Víte, já jednoduše musím respektovat vaše rozmary, jelikož sama jsem k nim náchylná, proto ani nemohu požadovat, abyste mi za služby mé drahé Hetty zaplatil, ne když jsem slíbila vám splnit přání, ovšem…“ Mám to! „Že si se mnou takto hrajete, mám podmínku. Svou vlastní hru, chcete-li. Vidím, že jste si ji oblíbil, ale to já také, a proto nemůžu dovolit, abyste mi ji snad odloudil nějakými dary, víte přeci, jací prostí lidé jsou – nechají se zaslepit ledasčím. Proto ta hra: cokoliv Hetty dáte, ona musí dáti mně. Pochválíte-li ji, ona musí pochválit mě, dáte-li jí za odměnu krásný šperk, musí mi jeden darovat i ona. Pokud ji políbíte, Hetty mi musí dát svůj polibek, a pokud jí vyčiníte, musí mi zase vynadat – podle toho ostatně poznám, jak jste s ní byl spokojen. A nemyslete si, já i poznám, když to budete dělat schválně, kdybyste jí natisíckrát líbal ručku, budu tak domýšlivá, jak to jen ženy umí, a myslet si, že se mi skrz Hetty dvoříte!“ Zahledím se na něj s jistou výzvou v očích. „Nuže? Přijímáte?“
V ten moment se vrací bratr se svou milou a já se úlevně usmívám. Ani ne tak, že je zpátky, ale že neslyšel mou nabídku. Mrká na mě a já mu s tím nejvřelejším úsměvem odpovídám prstem, kterým si přejíždím po krku v dosti výmluvném gestu: nehledě na to, jak dobře oběd šel – dám mu to sežrat!
Ovšem ne teď. Nyní mám totiž na práci mnohem lepší věci. Skláním pohled k Rafaelově ruce, která svírá tu mou a usmívám se. „Myslím, že na tanec se sirem Ripperem budu mít času dost, navíc bych ho nemohla ukradnout královské krvi, nemyslíte?“ Nechávám jej mi pomoci z křesla a sama si ho zpola odvádím stranou. „A teď mi prozraďte: čím jsem si jen zasloužila tu Ctnou? Když mi to neřeknete, pošlapu vám špičky bot.“

Úsměv vlajkonošem

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Valerián "Rys" de Raell, Meredid Westray,
James McTavish, Jenny, služebnictvo rodu de Raell

Komorná Jenny je bezesporu razantní, a z gruntu hodná ženská. Komanduje i velitele gardy, a ten po domluvě s místním personálem její rady oslyší. Neb přesunout kočár i s gardisty do stínu jedné z budov na rozlehlém nádvoří v tomto horkém červencovém dní dává více než smysl. Vcelku obdivuji grácii, s níž Lady Westray, svou více než činorodou komornou pošle do patřičných mezí. Já bych tak uhlazený a jemnocitný nebyl.

Skoro mám až pocit, že by Jenny nejraději zorganizovala i mne. Hubička ji jede jako šlejfíř. Věnuji ji lehký, byť vcelku odměřený úsměv. Myslím, že to je skvělá služebná, leč potřebuje pevnou ohradu, pro svůj entuziasmus. "Zvete mne v vlastní skromné hostině? Jak srdečně velkodušné." Musím se široce usmát. Je zábavná. "Jsem opravdu potěšen, ale to spíše pozvu já vás, k malému občerstvení. Pro lidi, i pro koně." Pár mých pokynů, a Majordomus zámečku uvnitř stájí již rozehrává svůj dokonale sladěný orchestr sloužících. Kočár i s gardou jsou přesunuti do příhodné, ve stínu podložené části nádvoří, aniž by bránili provozu stájí. Koně zapřažení v kočáru i jezdečtí, dostanou vaky s vodou i ovsem. Dokonce ku stěně přinesou stůl a lavice. A kuchta s číšníkem přináší malé pohoštění pro doprovod komtesy Morgany Andaryon. Jídlo, pamlsky, víno, pivo i ovocné šťávy a vodu, přímo z kuchyně blízkého zámečku. Tím jsem s činorodou komornou prozatím skončil, nyní věnuji svou pozornost zcela a pouze půvabné Lady Meredid Westray.

Lady Meredid je oblečena v nevýrazném šedém dokonale padnoucím kostýmku. Poté, co jsem měl možnost sledovat její komunikaci se mnou, i se svým služebnictvem v čele s mnohomluvnou Jenny, mám za to, že byl tento nevtíravý jezdecký kostým zvolen naprosto záměrně. Vynikne v něm totiž dokonalá postava Lady Westray, její oči, a především její okouzlující úsměv. Šedý kostým působí jako rám, který soustředí pohled diváka na přednosti andarské lady, aniž by na sebe strhával jakoukoliv nežádanou pozornost.

Byl jsem poněkud otráven další dámou v nesnázích, která čeká na svého rytíře. Však již první její věty, a pohledy modrošedých očí, mne nenechávají na pochybách, že tato šedá lady bude milou a nevtíravou společnicí. Radostné očekávání malého dobrodružství vyjížďky v parcích lyonesských stájí doslova opanuje její půvabný obličej. Ona se nejenom těší, ona sama se stává tou rozkoší očekávaného dobrodružství. To mne skutečně zaujme, a z původního pobývání v její blízkosti z čistě společenských důvodů dobře vychovaného rytíře, se rázem stane cosi mile příjemně neokázalého. "I já Vás velice rád poznávám, Lady Meredid." S mírným úsměvem přidám ještě jednu malinkou úklonu již opět ze sedla svého hřebce, kam jsem se vyšvihl. Ta drobná úklona je od srdce, aby skutečně cítila, že jsem rád v její společnosti. Je to milá, okouzlující dáma, která nezastiňuje, přesto však vyniká. Její úsměv by mohl být vlajkonošem radostných očekávání.

"Moc ráda si s vámi vyjedu. Bude mi opravdu potěšením." Nemusela by to ani říkat, doslova to sdělení září z jejích očí, úsměvu, i z celého postoje. "Jsem poctěn, Má Paní. Nejspíše na ně narazíme. Zdejší parky nejsou tak rozlehlé, zvláště pokud jedete na koni. Jestliže si však myslíte, že bychom jim raději měli ponechat dostatek soukromí, řekněte. V tom případě se pokusím ono soukromí snoubencům i nám zajistit." S lehkým úsměvem ji ponechám, aby dodala pokyny svým sloužícím, zvláště když o tento prostor sama požádá.

"Ano, můžeme jet!" Řeknu vesele. Její nedočkavost oplývá půvabem. Je tak žádoucí jakéhokoliv dobrodružství. I tak drobného, jako je vyjížďka parky. Když jste lyonesským generálem, jeho prvním šermířem, když váš život je v podstatě jedno velké dobrodružství, mnohdy na hraně smrti. Snadno zapomenete na to, že dobrodružný může být doslova každý okamžik vašeho života. Lady Meredid Westray mi to právě připomenula. Svým pohledem, úsměvy, celou svou bytostí.

Vedu hřebce Arda zvolna. Zčásti, aby Mylady mohla určit, jak moc budeme hledat její paní a Prince Lyonessu. Zčásti, protože mám dojem, že si šedá lady chce cestou povídat. Alespoň do té chvíle, než bude třeba chtít pádit s větrem o závod. Snad nebude příliš zvědavá, aby si nepokazila tu mnou zcela vítanou nevtíravost.

Vítané rozptýlení

Když Morgana s Viktorem tak rychle odjedou, zmítají mnou rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že Morgana na Viktora evidentně zapůsobila, a přes svoji ne zrovna příjemnou reakci na moje rady se vlastně chová přesně tak, jak jsem jí radila. Ale jak mne tu zanechala... Tak já si tedy nevyjedu, pomyslím si rozmrzele a chystám se sesednout z koně.

Než však sedlo opustím, na nádvoří se objeví neznámý jezdec. Chová se jako by sem patřil. Jak jsem radila Morganě, dělám "Lady v nesnázích". Od takového rytíře bych se ráda nechala zachraňovat... Rytíř se představuje. Tak vida, opravdu sem patří a nabízí pomoc, vyjížďku či víno. Vyjížďku, rozhodně vyjížďku, víno si můžeme dát až potom... Jenny mi nese kabátek a klobouk a pomůže mi upravit se, což mi dává čas vhodně zareagovat na slova sira Valeriána. Vyjížďka s ním pro mne bude vítaným rozptýlením a zároveň mám opravdu zájem ho poznat blíž.

Jenny hned všechno organizuje, jak bývá jejím zvykem, a také nás představuje. "Díky Jenny, zvládla bych se představit sama". Do svých slov vkládám špetku sarkasmu, jen tolik, aby Jenny přibrzdila, ale abych v očích toho zajímavého muže nevypadala jako povýšená mrcha, která citýruje služebnictvo kvůli každé hlouposti. "Jak už moje komorná řekla, jsem lady Meredid Westray a jsem opravdu potěšena, že vás poznávám," a že jste mi nabídl vyjížďku. Lehce hlavou naznačím úklonu a usměji se na něj. Do úsměvu vložím radost ze seznámení a také radostné očekávání, které se mne zmocňuje při představě vyjížďky s ním.

"Moc ráda si s vámi vyjedu. Moje paní, komtesa Morgana Andaryon, před chvílí odjela s vévodou Viktorem a zanechala mne zde osamocenou." A teď si někde užívá rychlou jízdu a vítr ve vlasech. Také si chci užít nějaké dobrodružství, a zdá se, že možná bude příležitost... "Bude mi opravdu potěšením," a víno si můžeme dát potom. Popojedu se svojí klisnou blíže k svému zachránci.

"Jen dovolte, ještě dám pokyny svému doprovodu." Obrátím se na Jenny: "Díky za péči, Jenny, a prosím, postarej se i o ostatní než se se sirem Valeriánem vrátíme. A kdyby se vrátila komtesa Morgana dříve než my, prosím, informuj ji, že jsem též na vyjížďce. Děkuji." Otočím se k siru Valeriánovi s otázkou: "Můžeme jet?"

Dobré srdce Jenny

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Valerián "Rys" de Raell, Meredid Westray,
James McTavish, Jenny, služebnictvo rodu de Raell

Jen co nás naše paní odkluše se svým snoubencem zvesela do parků a ztratí se nám z doslechu, přesouvám svou pozornost na paní Meredid. Ač ji lady Morgana pěkně usadila, ona je pořád v pozici mi rozkazovat, a není pro mně záhodno si ji nahněvat. Chvíli mlčím, dám jí možnost se v duchu sebrat, a až pak jí, jak tak sedí na koni jako oškubané ptáče, bez kloboučku i kabátce, a je zcela nesvá, oslovím.
“Lady Meredid, chcete, půjčím vám svůj pléd? A nebo bych mohla zajít k těm štolbům, a vaše věci pro vás zpátky vyžádat, stačí říct,..”
Nabídnu to té dívce, zdá se, že s Komtesou mezi s sebou mají jisté nesrovnalosti, za které ji Komtesa teď svým vlastním způsobem potrestala. První návrh, totiž můj pléd, zdá se Lady Meredid nikterak neuchvátil, a proto se rozhodnu sesednout, a jen jí předám otěže své kobylky, abych o ni nepřišla. Pak už spěchám ke dveřím, ve kterých zmizeli Vévodovi posluhující i s našimi věcmi, na které zaklepu.
“Zdravím vás,” pozdravím hned toho, kdo mi otevře. Nedávám mu šanci na reakci, v rychlosti je síla a zdá se, že ty na přímém slunci obě mé vedoucí dámy velmi záhy opouští. Já jsem na slunce zvyklá a mám jeho svit ráda, ale chápu, že jiným nemusí být tak po chuti.
“Jsem komorná Komtessy Morgany Andaryon, která je hostem vašeho pána,” Představím se sloužícímu v livreji Raellů, než pokračuji ve sdělení svého problému “Před chvílí byli vašimi lidmi odneseny její věci, chápejte jistě, jak vám to říkám, jako sloužící sloužícímu, člověče, buďte tak milostiv, a vydejte mi je… Nevím kdy se má paní vrátí, ani jak se budeme domů navracet, a nerada bych je tu zapomenula,” požádám sluhu v livreji slušně.

“Mám tu s sebou její dvorní dámu, i ta by svoje věci jistě využila, alespoň kabátek a klobouk, oba dva ty šedé, pokud by jste mi navrátil, byla bych vám velmi vděčná…”
Nevím jak sluha zareaguje, ale doufám, že si jako jeden rovný druhému, příslušníci stejné třídy, budeme rozumět, tak jak dovede rozumět jen sloužící sloužícímu, a ty věci mi vydá… Pokud tak udělá, ihned Meredid navrátím její klobouk a kabátek, a pokud bude chtít, pomohu jí, se upravit. Zbylé věci, pak předám kočímu Dougalovi, a Jamiemu, jako našemu dnešnímu veliteli, navrhnu, abychom se přesunuli někam, do stínu. Chápu jeho plnění rozkazů, věrnost a poslušnost a všechny tyhle mladické ideály, které je nutné pevně ctít, ale z tou pevností bych to nepřeháněla.
Léta služby mne naučila, brát rozkaz shůry jako pružný a ohybný proutek, ne jako seschlou sukovici. No, sami si uznejte, čím byste chtěli dostat výprask spíš? Já zvolím vždycky proutek, protože chci být přesně jako on, pružná a ohebná, všechno zvládnout a nikdy se pod ničím nezlomit. A tak beru i příkazy, snažím se je plnit, ale vždycky tak aby dávaly smysl v obrazu celku, ne jen jako samotné výkřiky, vytržené z kontextu.

A naštěstí jsou Vévodovi lidé tak dobří, že mých proseb opravdu vyslyší, a tak mohu Meredid vrátit její věci, a pomoci jí, se poupravit. Pak popojdu kousek k Jamiemu, který by nejspíš měl velet, ale nejspíš si teď taky neví rady. Zdá se, že bezprostřednost naší paní, vyvolaná bezprostředností jejího budoucího pána manžela, vypálila rybník hned několika lidem na tomto nádvoří.
“Jamie, co kdybychom se raději uklidí stranou? Ať se tu na slunci naši koně neupečou,” schválně mluvím o koních, protože ti jsou cizím majetkem, který Jamie spravuje, a budou ho zajímat co do povinností víc než lidi. “Nakaž Dougalovi, a já se spolu s ním o ně postarám…” navrhnu mu, zatímco jej míjím, když jdu uklidit věci paní Morgany do kočáru. Víc už si toho ale nepovíme, protože na nádvoří přijíždí další návštěvník.

Z vnitra kočáru si jej prohlížím, zatímco moje ruce dál opečovávají naše věci. Mluví hlavně s Meredid, proto se do úvodu hovoru nevměšuji. Jak laskavé že nám dovolí postavit se do stínu, to by nás bez něj asi nenapadlo, že ano, ušklíbnu se směrem do látek, tak aby mně nikdo neviděl. Dneska je to tu samá pomazaná hlava, plná rozumu, kam jsem to přišla? Rozhovor s Valeriánem nechávám na Meredid, když však ale zmíní svůj vztah k panu Victorovi, musím zastříhat ušima, a proto odložím věci a z kočáru vystoupím.

“To jste velmi laskavý, že nás takto pozvete, pane de Raell,” věnuji mu uctivou poklonu, když stanu ve dveřích kočáru, před tím než z kočáru vyskočím. “Nerady bychom vás ale zdržovaly, jistě jste sem přijel za jiným účelem než je pár sloužících, odklízejících se do stínu.” Natáhnu se přitom po koši s jídlem pro nás, které jsem nechala připravit a pověsím si ho na předloktí..
“Co kdybychom se navzájem podělili o občerstvení? Vypadáte jako zdejší, řekněte mi, kde se nebudeme provozu ve stájích tak plést, ať tam pošlu vozku odsunout a napojit koně…”

Konečně z kočáru vystoupím a vydávám se zpět ke svojí kobylce.
“A taky nám dovolte se představit, moje jméno je Jenny, jsem komorná Komtesy Morgany Andaryon, snoubenky vašeho příbuzného, pana Victora de Raell, a toto je Lady Meredid Wesray, její gardedáma. Komtesa a Vévoda nás zde zanechali, když odjeli na vyjížďku, pokud se tedy sháníte po panu Victorovi, musím vás s lítostí seznámit s tím, že jste se minuli…”
Jen co domluvím, pohlédnu na Meredid, jako bych se jí ptala na povolení. Určitě taky vidí šanci, která se před námi teď otevřela, a to nejen šanci, se tu neupíct zaživa, a nebo zalknout vedrem a nudou, ale něco o panu Victorovi vyzvědět od jeho příbuzného. Předpokládám proto, že Valeriánovu nabídku neodmítne, ale já ji za ni přijmout nemohu, to mi nepřísluší.

První meč Lyonessu

Falmaar, Lyonesské stáje,
Středa 7. července, kolem třetí odpolední, slunečno, horko, vánek
Valerián "Rys" de Raell, Meredid Westray,
James McTavish, Jenny, služebnictvo rodu de Raell

Zatímco komtesa Morgana zanechala svou dvorní dámu Meredid i s doprovodem na pompézním a rozlehlém nádvoří Lyonesských stájí toho letního teplého odpoledne, a vyrazila si s Vévodou Victorem závodit do přilehlých parků. Zanechala ji zde svůj samolibý úsměv, a dost možná ji obrazně uvázala za vodítko, aby se jí ta čuba snad nezaběhla. A rázem byla s pánem stájí, a svým nastávajícím manželem, kdesi pryč v zeleni pečlivě střižených a starostlivě udržovaných lyonesských parků. Meredid obnažená, zbavená svého kabátku a kloboučku zde zůstala sama. Tedy, až na kapitána komtesiny gardy McTavishe, pár gardistů v barvách Andaryonů, hnědé a blankytně modré. A také komorné Jenny, která se bez skurpulí na plánovanou vyjížďku šlechty za hradby Falmaaru vetřela, s neodbytností sobě vlastní. Jenny si užívá i to nenadálé čekání, nic ji nemůže zkazit pozitivní náladu, neb je přesně tam kde chtěla být, v sedle bujné kobylky, přesně jak si sama přála. Lady Westray stále v sedle své klisny rozhlíží se po nějakém tom rozptýlení, lhostejno jakém.

Valerián de Raell, řečený "Rys"

A rozptýlení přijíždí. V podobě štíhlého šlachovitého rytíře ryšavých vlasů, čtyřicátníka v největším rozkvětu mužných sil, v němž se snoubí zkušenosti se silou osobnosti. Auru charakteru rytíř dozajista má velkou. Kdyby i to nestačilo přijíždí na naprosto úchvatném hřebci, polotěžkém černém ryzáku. Válečný oř jezdce nese s ladností lyonesských koní z nejušlechtilejších chovů. Jezdec se nesnaží udělat dojem, přesto jej činí. Jde o prvního šermíře Lyonessu, výtečného četnými bitvami vyzkoušeného bojovníka, a jednoho z nejlepších vojevůdců tohoto proslulého velkovévodství, kdysi království, jež rodí ty nejlepší rytíře v říši.

Muž má rysy a přirozenou vznešenost králů, snad proto, že královská krev mu skutečně koluje v žilách, byť coby bastardu. Jeho otcem byl totiž poslední lyonesský král Louis, z rodu Raell, starší bratr nynějšího Velkovévody Amarica. Lady Meredid zbystřila, a nahodila tvář dámy v nesnázích, která zde zůstala naprosto opuštěna, což je v podstatě pravda. Komorná Jenny nemůže s jezdce ryšavých vlasů spustit oči, a nijak se tím zájmem netají.

Vedu Arda jistě, a uvolněně branou Lyonesských stájí, když spatřím blonďatou dámu v doprovodu komorné, a andaryonské gardy. Kdoví proč všichni sedí v sedlech koní, a na cosi čekají. Pohybuji se na nádvoří s jistotou domácího pána, služebnictvo ihned přispěchá mi případně obstarat koně, i mne samého. Dáma je zřejmě v nesnázích, a já upřímně vůbec nemám chuť jí zachraňovat, leč jsem lyonesský rytíř v říšském hlavním městě, je tedy mou povinností ukázat, co zdobí skutečné rytíře. Pružně seskočím ze hřbetu bujného hřebce, a aniž bych prozatím předal jeho otěže stajnému, zlehka vyseknu rytířskou úklonu dámě. A překvapivě i její komorné, která mě proč to nepřiznat, na první pohled mne zaujala více než její lady. "Dovolte, abych se představil, jsem sir Valerián de Raell, zvaný Rys. Mohu dámám nějak pomoci? Vyjížďkou, či snad pohárem vynikajícího Zlatého lyonesského vína ve stínu baldachýnu? Ať už čekáte na cokoliv." Pronesu s mírným uvolněným úsměvem. Slušnost konečně nic člověka nestojí, a nechť dámy říše vidí, že rytíři Lyonessu se umí nejenom bít, ale taky chovat.

Bez pozlátka i vzletných slov

Falmaar, pracovna Matta, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Diego di Ripper,
Mathieu de Croix, Silvia de Croix, Rafaelo di Orisi, Norman z Inn, Hetty

Už když hovořil jsem horoucně ku své milované, samotného napadlo mne, zda nenechal jsem se příliš láskou naší unést. Violet vždy byla laní plachou, a já na ni hrnu své city až nezřízeně. Láskou plně opit, v jejich paprscích se bezstarostně hřející. Já však nemohl jinak, věčná láska prochází mnou, a zcela přirozeně se vylévá skrze srdce moje do okolí. Tak to cítím, tak to žiji.

Violet se však po polibku něžném odtahuje, a v očích se jí zračí obavy, a ta známá plachost laně. Zhluboka se nadechne, oči svoje smaragdové sklopí. Hledá správná slova, cítím to.

Chce napřed sama se svým otcem mluvit. Sama bojovat za lásku naši. K tomu mohu jen souhlasit. Chtěl jsem jí to co nejvíce ulehčit, bít se za ni i za nás. Jak bych mohl být proti, když sama chce mi stanout bok po boku? "Samozřejmě lásko moje, jsem nadšen, že bojovat chceš za lásku naši." Čisté pochopení září z očích mých jantarových. "Času si dáme dostatečně. Máš pravdu, hlubokou skutečnou lásku nelze uspěchat, pokud navždy má trvat." Trochu mne zarazí, že necítí se tak nabita a opojena jako já, ale nelze ji v tomto nic vytknout. Její pozice jest jiná mojí, je zasnoubena muži, ku kterému nyní již nic necítí. Přirozeně musí si být více než jistá, než zaslíbí se jinému.

'Čas pro nás oba, skutečně a bez pozlátka či vzletných slov vidět toho druhého.' Ta slova trochu mne překvapí, jak bychom snad nyní na sebe růžovými brýlemi hleděli? Nemám ten dojem. V duchu však mávnu nad tím rukou. Chce jistě dát nám onen čas k poznání, nic jiného za tím není. "Dáme si ho oba." Rozhodně a s laskavostí padnu do očích jejích toužebných. "Skutečné lásce čas neublíží, jen ji posilní!" Nepochybuji, že naše láska skutečná je. 'Bez pozlátka či vzletných slov.' Tak se k tomu postavím. To mi bude opravdu vyhovovat, neb ani básník nežije vždy na obláčku vzletných emocí. Znovu ji lehce políbím, snad pro povzbuzení, nám oběma. S nadějí a radostnou jiskrou v očích prohlásím. "Půjdeme tedy zpět do společnosti, má milá." Nabídnu ji rámě své, a do salónu k ostatním míříme. Kníže z Troy, Lady Xanthé a kapitán Nicandros chybí, však jakýsi rytíř přibyl. Stále s Violet v rámě svém se mu představím, coby hostitel a baronet Mathieu de Croix, Violet představím též, sir Diego se nám představí také, poněkud ledabyle coby bratr Lady Vanessy. Mrknu vesele na svou sestru. Pán domu se jí vrátil, celý, a poměrně brzy.

Vedu svou milou k místům našim. Hudba zní. Vanessa s Normanem tančí, další páry možná přidají se. Zeman z Orisi mou sestru o tanec žádá, sir Diego o tomtéž hovoří k Silvii. Sestřička jde zřejmě na dračku, nedivím se. "Zatančíme si drahá?" Otáži se Violet, ještě než k místům svým přijdeme. V mých očích bez pozlátka či vzletných slov vidí, že svobodně přijmout může, či odmítnout. Jak to právě cítí.

Čas

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy, Norman z Inn