| |||
Vedeni Láskou Falmaar, Palace d'Croix, básníkova pracovna Stál bych zde s ní v objetí, snad do soudného dne všech věků. Až by se náš sněhobílý palác z mramoru rozpadl v prach, kolem nás dvou. Její sama blízkost mne živí, jak míza vyživuje strom. Pak vzhlédne ku mne. S věcmi praktickými. Oznámí mi příjezd otce svého i s doprovodem, zřejmě na nadcházející turnaj. Má tvář se rozzáří ještě více, z tichého štěstí souznění lásky se přetaví do veselého nadšení očekávání, že poznám její rodinu osobně. Ani si nepřipouštím možnost, že by mnou Lord Rosier z nějakého důvodu nebyl nadšen. To samotný zásah z hůry nás s Violet spojil, jak by mohlo cokoliv na světě býti nám překážkou v našem láskyplném žití? Vždyť, mohl jsem ji poslat jinou báseň, v jiný čas, a nebo žádnou. Ta báseň mohla zcela minout srdce její. Kdo, ne-li Bůh, či osud, uspořádal v duši mé milé i kol ní všechny nitky a stébla trav na cestě k Lásce naší. |
| |||
Vyznání Falmaar, palác de Croix, salón a zahrady Zachytím pohled své milé, když dovyprávěla poutavě o svém domově. Spatřím v jejích žhavých uhlících touhu, abych ji zas já někdy vyprávěl o svém kraji, o Troy. Jistě to nedokážu tak bravurně jako ona, až vyzve mne k takovému vyprávění. Jak zachytit ducha Amiccosu? Těžko. V Troy bujné silné sedláme koně, honíme se s býky, a toreádoři zápasí s nimi v aréně. Žhavé tance i písně se u nás pějí. A hrdost ta je nám snad vrozena. Olivové háje snad i ze své domoviny zná, však lesy borové a listnaté těžko. Amiccoská jezdecká škola by ji uchvátila svou syrovou noblesou, avšak nejedná se o ladnost a krásu pohybu koně bezúčelnou, neboť figury ty pro boj jsou určeny, aby udržely nepřátele rytíře na distanc. Cvičený hřebec i dvacítku pěších kol sebe dokáže držet v šachu. Nehodlám trápit svou lásku přítomností toho neotesance. Nakloním se k jejímu oušku, a zašeptám. "Drahá, co kdybychom se šli raději projít do zahrad?" Milá souhlasí. Zdvihnu se a oznámím naší malou procházku společnosti, a požádám sira Nicandrose, zda by nás doprovodil. Vnímavější duše jistě tuší, že se chci vyjádřit v tichu zahrad d'Croix. Kapitán souhlasí, i má indirská Bohyně, a tak na čas opouštíme salón. Chvíli konverzujeme cestou parkem, když konečně nadejde ta chvíle, kdy bratr se sestrou stanou si bok po boku. Tradice žádá požádat o ruku ženy její rodinu, já však do toho aktu chci záměrně zahrnout i svou lásku. Jsme ještě stále na doslech hudby, kolem vše kvete a zpívají ptáci. Místo a čas se zdají ideální. Zvolím formální přístup, strohý ale silný, jako jsem i já sám. "Sire Talarosi, drahá Lady Xanthé, rád bych Vám něco pro mne důležitého oznámil." Aby bylo vidět jak čestně a vážně to myslím, pokleknu před sourozenci na jedno koleno, ač bych nemusel. "Já, Raimundo, kníže z Troy, vyznávám svou nehynoucí lásku k Lady Xanthé, a žádám tímto její rod, zastoupený zde Tebou Sire Talarosi i ji samotnou o její ruku, a o svolení abych se jí mohl veřejné dvořit. Rád bych poslal nejlépe ještě dnes rychlého posla do Talarosu, abych své horoucí přání oznámil Vašemu otci, Lordu Talarosi. Posel ponese i Vaše listy, chcete-li." Vytáhnu zásnubní prsten, po mojí matce, abych jej mohl Xanthé nasadit, pokud bude její bratr souhlasit. "Tvou sestru, Kapitáne Talarosi hluboce miluji, a učiním vše, aby byla šťastná." Záměrně více neřeknu, a oba já i má milá čekáme, jak se její bratr vyjádří. Chápu, že na něj kladu břemeno, protože toto jistě nečekal, když zamířil do hlavního města, a ta žádost primárně směřuje na Lorda Talarose, jeho otce. Je tedy jasné, že rozhodování mu nějaký čas potrvá. Xanthé to jistě bude připadat jako věčnost. Nakonec sytý tembr Nicandrose zazní. Odpoví po vojensku, ještě více stroze než já. "Já, Nicandros Talaros, zeman Indiru, jménem otce svého, i rodu,,... uděluji svolení Tobě Raimundo, kníže z Troy, aby ses dvořil mé sestře Xanthé v dobrých mravech.." Nechá ta slova doznít, a pak už věcně dodá. "List otci napíšu večer, a doručím poslu knížecímu. A... Gratuluji, vám oběma." Následně se otočí na sestru, zda také napíše list otci, a co na to vůbec říká. |
| |||
Nečekaný obrat Falmaar, palác de Croix, salón Hostitelka baronessa Silvia de Croix, mne přivítá s nehynoucí grácií. Úplně rozkvetu v její blízkosti. A způsobně jí políbím na hřbet ručky, jež mi ladně nabízí. "I já Vás velmi rád poznávám, je mi nesmírnou ctí. A velmi rád Vás někdy uvítám na hradě Ripper, zavítáte-li v amiccoské končiny." Jsem z ní celý pryč, zvláště když mne nazve fascinujícím. Komorná Hetty, její prohřešek je zapomenut, pokud bude má karafa plná vína, a talíř vrchovatý. Neb lady Silvia bere vinu na sebe. Když mne de facto označí za pohledného muže, jehož pozornost chce sama získat, svou záměrnou "nepozorností", nadmu se jak kohout s vyplajou hrudí. "Vám je vše odpuštěno, Má půvabná Paní!" Vyhrknu upřímně, a zabořím své oči, do jejích jiskrně hnědých. Sloužil bych jí, kdyby si to přála. To je ale ženská, jako řemen! "Pak bych Vás poprosil o tanec, tedy až se bude tančit." Tanečník jsem průměrný, zato v sedle více než obstojím. "Či projet se tryskem po Vašem boku." Či přímo vojet tebe. Zkrátka uhranula mne, ji hostinu jistojistě nezkazím, tedy pokusím se. Pak jsem propuštěn, a usedám ku stolu. |
| |||
Meredid Falmaar, cesta k Lyonesským stájím, Kočí Dougal jen uctivě přikývne, že rozumí a rád vyplní, přeci jen stát na slunci nesvědčí ani koním, ani jemu. Tedy on by se zařídil i sám, má taky mozek. Ale je milé, že na něj paní myslí. Zakření se i na Jenny, gáblík přijde k duhu, to nepochybně. Doug si rád v jídle a pití dopřeje. Snad i proto neodporoval Jenny, když ta odmítla klidnou kobylku na vyjížďku. Tvrdohlavá tmavovláska chce živější kobylu, takovou co zvládne i trysk, a neloudá se kdesi vzadu. Tahle služebná má s vyjížďkou své osobní plány, a do těch se nějaká hajtra nehodí.
Lady Meredid přešla dopravu styl chytrá horákyně bez reakce, a podřídila se výběru paní. Vnímá značnou nervozitu komtesy, která na její vkus věci příliš řeší. Příprava je dobrá věc, zbytečné trauma je ale na obtíž. Své paní však se nezmíní slovem, aby ji nestresovala ještě víc. Jednu poznámku si ale neodpustí. "Skutečná žena okouzlí muže i v pytli, zvláště když oplývá přirozenou krásou jako vy, Má Paní." Ten zdánlivě nudný kostým, co si vybrala do sedla, a jež Morganu vůbec nenadchl, je toho důkazem. Meredid si ho vybrala záměrně, nechce odvádět pozornost od své paní, které má patřit tento den. Když však na ní nyní v sedle ušlechtilé šimly lyonesského plemene komtesa pohlédne, zjistí že Lady Wesray úchvatně ladí s klisnou, a jednoduchý šedý kostýmek brilantně dá vyniknout úžasně ženské postavě její gardedámy. Meredid zřejmě ví, že muži často více ocení zvýrazněnou postavu, než barvu šatů. Ne, že by se barvou též nedalo také mnoho říci.
|
| |||
Cestou ke stájím Nakonec jsem na rady Meredid dala jen z půlky, v rámci kompromisu. Větší část cesty jsem jela kočárem, ve kterém jsem toho ale se svými dámami moc nenamluvila, jako by mi jazyk rozvázal až svěží vzduch, který se dostavil, když jsme já, Meredid a Jenny přesedaly na své koně, na dohled oněch slavných Lyonesských stájí. “Dougale, zajeďte i s koňmi tady do stájí, a ukliďte se někde do stínu, ať si tu vy, nebo koně neuženete úžeh,” spíše mu poradím, než rozkážu. Nechtěla bych, aby tu kvůli mně stálo celé procesí mých lidí celé odpoledne na slunci, jen protože já jsem si něco umanula, nebo protože jsem jim zapomenula dát nějaký pokyn. Nesnáším šlechtu, která svoje lidi opomíjí, nebo se k nim snad zle chová. Však mne moje matka mnohokrát varovala, že chovat se hulvátsky k těm kteří nám slouží, jsou pod a nebo za námi, je nejrychlejší cestou k dýce v zádech. Klidným klusem se přibližujeme ke stájím, a já ač to není okolní příjemnou teplotou letního dne cítím, jak mi pomalu vysychá v hrdle. Tohle nejsem já, tohle nejsem já, říkám si, zatím co odkládám třesoucí se dlaně do žíní své klisny, jako bych snad chtěla skrýt jejich třas. Musím najít nějaké téma, o kterém mluvit, takové, které by upokojilo mou mysl, ale kdybych tak věděla jaké… Morganiny první rezervní šaty a Morganiny druhé rezervní šaty Svižným, ale pohodlným a bezpečným klusem lehce předjíždíme pomalý kočár, a přibližujeme se ke stájím, nebude moc času na to jen tak planě plkat o ničem. “Je něco, na co mám být připravená?” Morgana Andaryon, v jezdeckém |
| |||
Host Falmaar, palác de Croix Señor Rafaelo se neostýchá dát najevo své tužby, což je mi nanejvýš sympatické. Taková otevřenost přijde často mezi dvěma lidmi vhod, alespoň si mohou snáze vyhovět. A ostatně pokud touží po mé společnosti, pak se mě to hluboce dotýká, a v takovém případě jsem přesvědčena, že si zasloužím být dobře informována. „Dobrá tedy,“ souhlasím bez váhání, „vyjížďka s vámi zní jako dobrodružství a jako pokušení. Jak bych mohla říci ne?“ |
| |||
V zahradách Falmaar, Královské zahrady Středa 7. července, ráno, překrásný letní teplý den, kolem poledne, slunečno, není horko Garlan Amadee de Raell, Naerys Ondoryon Naerys: |
| |||
Přípravy Falmaar, Villa Morgana "Jistě, Má Paní!" Poněkud nejednoznačné, přesto radostně, a s vervou odtuší bodrý štolba. "Připravím kočár, klisny poběží za ním." S tím odběhne, neboť práce má více než dost. Když komtesa hledá pohledem potvrzení i u své dvorní dámy Meredid, tak ta kupodivu je odvážnější ve svém přístupu. "Být na tvém místě má Paní, jela bych již v sedle. Přímo na místo setkání s vévodou Victorem de Raell. Dědic Lyonessu má pověst divokého rázného muže. Domnívám se, že i taková žena by jej více okouzlila, než dáma v kočáře." Jistě, možná si dovolila až příliš, ale ve věci lásky nikdy Lady Meredid neslevuje, snad proto bezhlavě miluje Theodora Nazairského, který má ještě divočejší pověst než dědic lyonesský.
|
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.16639089584351 sekund