Vedeni Láskou

Falmaar, Palace d'Croix, básníkova pracovna
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Mathieu de Croix, Violet Rosier

doprovodná hudba

Stál bych zde s ní v objetí, snad do soudného dne všech věků. Až by se náš sněhobílý palác z mramoru rozpadl v prach, kolem nás dvou. Její sama blízkost mne živí, jak míza vyživuje strom.

Pak vzhlédne ku mne. S věcmi praktickými. Oznámí mi příjezd otce svého i s doprovodem, zřejmě na nadcházející turnaj. Má tvář se rozzáří ještě více, z tichého štěstí souznění lásky se přetaví do veselého nadšení očekávání, že poznám její rodinu osobně. Ani si nepřipouštím možnost, že by mnou Lord Rosier z nějakého důvodu nebyl nadšen. To samotný zásah z hůry nás s Violet spojil, jak by mohlo cokoliv na světě býti nám překážkou v našem láskyplném žití? Vždyť, mohl jsem ji poslat jinou báseň, v jiný čas, a nebo žádnou. Ta báseň mohla zcela minout srdce její. Kdo, ne-li Bůh, či osud, uspořádal v duši mé milé i kol ní všechny nitky a stébla trav na cestě k Lásce naší.
A pokud tak učinil, jaká překážka by nám mohla škodit?

Už chci vyjádřit svou radost nad příjezdem otce jejího, když dále pokračuje. Držíc její štíhlé dlaně ve svých, tedy pečlivě naslouchám, s tím že vyjádřím se pak.

"Zajisté pochopí, když uvidí, co je zřejmé! Totiž, že my dva k sobě prostě patříme, navzdory všemu. Lásku až spatří, co tepe našimi srdci. Co slyšel jsem o něm, je to pravý muž, a bojovník. Ten se výzvy nezalekne, byť by nepřekonatelná se zdála věčně o sobě pochybujícím." Nepochybuji! O naší lásce, o sobě, ani o otci mé milé. "Problémy jsou od toho, aby se překonávali. Tedy skuteční muži tak činí. Na mne je, abych se tomu umění vyučil od zkušených mužů, tedy od Lorda Rosiera, otce tvého, v první řadě. A kde mi snad síly chybět budou, tam kreativitu svou nezměrnou užiju, bez obav, a srdnatě.
Navíc panoš můj Malcolm z Bruce velmi talentovaným je diplomatem, jistě nám bude ku pomoci, i přes svůj mladý věk. To sama Láska neochvějně vede naše kroky, aby se nám nohy nepodvrtly." Neochvějná důvěra v Lásku samu ze mne doslova žhne a září. Podmanivě, nakažlivě, to světlo zahání všechny stíny z čela i duše mé z nejmilejších. Stejně jako můj úsměv plný jistoty milujícího.

Nakonec sama drahá, milovaná Violet se přidruží k mé nehynoucí jistotě, že všechny překážky budou zdárně překonány, a že Láska i Pravda zvítězí, jako už zvítězila nesčetněkráte. "Ano! Přesně tím směrem míří srdce i slova má. Jsem hotov Lorda Rosiera požádat o tvou ruku, Lásko moje! Když už sám k nám za tím účelem míří. A je to Láska sama, jež ho vede. Ať už to tuší, či nikoliv." V té chvíli lehce políbím ji na rty její sladké. Neboť prostě běh světa k tomu nazrál.

Vyznání

Falmaar, palác de Croix, salón a zahrady
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Zachytím pohled své milé, když dovyprávěla poutavě o svém domově. Spatřím v jejích žhavých uhlících touhu, abych ji zas já někdy vyprávěl o svém kraji, o Troy. Jistě to nedokážu tak bravurně jako ona, až vyzve mne k takovému vyprávění. Jak zachytit ducha Amiccosu? Těžko. V Troy bujné silné sedláme koně, honíme se s býky, a toreádoři zápasí s nimi v aréně. Žhavé tance i písně se u nás pějí. A hrdost ta je nám snad vrozena. Olivové háje snad i ze své domoviny zná, však lesy borové a listnaté těžko. Amiccoská jezdecká škola by ji uchvátila svou syrovou noblesou, avšak nejedná se o ladnost a krásu pohybu koně bezúčelnou, neboť figury ty pro boj jsou určeny, aby udržely nepřátele rytíře na distanc. Cvičený hřebec i dvacítku pěších kol sebe dokáže držet v šachu.

Když obrátí na mne Xanthé své onyxové oči, zahalí mne jejich zář. Netřeba mi slov, když je se mnou. Mé oči vlčí zahalí ji jak ranní mlžný opar, když se paří lesy. Tak rád bych jí teď veřejně políbil, však ten čas ještě nenadešel. Pak Lady Rhae vypráví o úskalích cestování pro její osobu, jen se chápavě usmívám, zčásti je péče Maršála Říše Vaerona opodstatněná, zčásti to musí být pro mladou svobodomyslnou dívku hotové martyrium. Královskou armádu v čele s draky na svém prahu opravdu nechci. Nevím, co moudrého na to říct, a tak raději mlčím. Naštěstí přidá princezna historku k dobru, o tom jak se jí daří zlaté kleci Citadely vzdorovat, poměrně úspěšně. Od srdce se příběhu zasměji.

Přichází nový host, bratr lady Vanessy, Diego di Ripper. Chová se jako buran, naštěstí baronessa Silvia de Croix jej půvabně a s nevídanou lehkostí přivede do civilizované společnosti. Nepochybně zkrotila jeho choutky, když naplnila po okraj jeho bezbřehou ješitnost. Leč nepodařilo se jí to beze zbytku. Ať už mezi ním a jeho sestrou probíhá cokoliv, neměl by to hlásat že střech. Žel nepřekvapí mne to tolik, potkávám se na Radách Amiccosu s jeho nejstarším bratrem, Lordem Carlomanem di Ripper, a musím konstatovat že to je opravdu mimořádně odporný člověk. Je až s podivem, jak půvabná Lady Vanessa dokázala vzdorovat neblahému vlivu své rodiny, a vyrůst v tak okouzlující dámu. Cítím, jak je Má Paní zhnusená tím nehorázným křupanem Diegem, stisknu pevně a jistě její dlaň, jenž mne pod deskou stolu vyhledá, abych ji dodal kýžený pocit ochrany a zastání.

Lady Ripper statečně se snaží udržet dekórum, když se naše pohledy setkají, ucítí ode mne jen a jen podporu a pochopení, neb znám její rodinné poměry, byť většinou z doslechu. Ale to nestačí. Jistě, mohl bych hned teď vyzvat toho nestoudného paskvila rytířství na souboj, a po právu ho zabít. Však příliš by se toho nevyřešilo. Spíše naopak. Jedno však učinit mohu, a hned teď. Mohu poskytnout lady Vanesse zbraň a štít, aby se sama mohla bránit. A nebude to meč, ale něco co ovládá sama nejlépe z nás, totiž můj vliv. Já sám se jí stanu štítem a mečem v jejích rukách. "Lady Vanesso, tak mne napadlo, učinil bych Vám rád nabidku," právě teď, "při správě mých četných statků potřeboval bych člověka bystrého úsudku, který umí jednat s lidmi na úrovni. Občas někde vhodně zatahá za správné nitky, aby mé panství i obchodní centrum v Troy prospívalo. Myslím, že by jste se na takový dobře placený post výborně hodila. Samozřejmě jsem si jist, že takové nabídky se vám jen hrnou, a i lepší, vzhledem k tomu, že patříte ku královskému dvoru. Přesto prosím, zvažte v klidu tuto nabídku. Na odpověď si rád počkám. Byl bych Vám zavázán." Ano, to je to slovo: "Byl bych Vám zavázán." Nepochybuju, že právě svou užší vazbu na vlivného a bohatého knížete troyského veřejně deklarovanou, dokáže Lady Vanessa využít jako účinný meč i štít, jež ji udrží otravného bratra na distanc. Chceš-li člověka nasytit na den, dej mu rybu, chceš-li ho zaopatřit na celý život, nauč ho rybařit. Navíc je to i k prospěchu mému domu, skutečně bych nesmírně uvítal lady Ripper ve svých službách, a štědře bych platil. Je v podstatě lhostejno, zda má nabídka bude vyslyšena, či nikoliv. Svůj meč a štít paní havraních vlasů již obdržela.

Nehodlám trápit svou lásku přítomností toho neotesance. Nakloním se k jejímu oušku, a zašeptám. "Drahá, co kdybychom se šli raději projít do zahrad?" Milá souhlasí. Zdvihnu se a oznámím naší malou procházku společnosti, a požádám sira Nicandrose, zda by nás doprovodil. Vnímavější duše jistě tuší, že se chci vyjádřit v tichu zahrad d'Croix. Kapitán souhlasí, i má indirská Bohyně, a tak na čas opouštíme salón. Chvíli konverzujeme cestou parkem, když konečně nadejde ta chvíle, kdy bratr se sestrou stanou si bok po boku. Tradice žádá požádat o ruku ženy její rodinu, já však do toho aktu chci záměrně zahrnout i svou lásku. Jsme ještě stále na doslech hudby, kolem vše kvete a zpívají ptáci. Místo a čas se zdají ideální. Zvolím formální přístup, strohý ale silný, jako jsem i já sám. "Sire Talarosi, drahá Lady Xanthé, rád bych Vám něco pro mne důležitého oznámil." Aby bylo vidět jak čestně a vážně to myslím, pokleknu před sourozenci na jedno koleno, ač bych nemusel. "Já, Raimundo, kníže z Troy, vyznávám svou nehynoucí lásku k Lady Xanthé, a žádám tímto její rod, zastoupený zde Tebou Sire Talarosi i ji samotnou o její ruku, a o svolení abych se jí mohl veřejné dvořit. Rád bych poslal nejlépe ještě dnes rychlého posla do Talarosu, abych své horoucí přání oznámil Vašemu otci, Lordu Talarosi. Posel ponese i Vaše listy, chcete-li." Vytáhnu zásnubní prsten, po mojí matce, abych jej mohl Xanthé nasadit, pokud bude její bratr souhlasit. "Tvou sestru, Kapitáne Talarosi hluboce miluji, a učiním vše, aby byla šťastná." Záměrně více neřeknu, a oba já i má milá čekáme, jak se její bratr vyjádří. Chápu, že na něj kladu břemeno, protože toto jistě nečekal, když zamířil do hlavního města, a ta žádost primárně směřuje na Lorda Talarose, jeho otce. Je tedy jasné, že rozhodování mu nějaký čas potrvá. Xanthé to jistě bude připadat jako věčnost. Nakonec sytý tembr Nicandrose zazní.

Odpoví po vojensku, ještě více stroze než já. "Já, Nicandros Talaros, zeman Indiru, jménem otce svého, i rodu,,... uděluji svolení Tobě Raimundo, kníže z Troy, aby ses dvořil mé sestře Xanthé v dobrých mravech.." Nechá ta slova doznít, a pak už věcně dodá. "List otci napíšu večer, a doručím poslu knížecímu. A... Gratuluji, vám oběma." Následně se otočí na sestru, zda také napíše list otci, a co na to vůbec říká.

Jakmile Lord Talaros stvrdí list knížete svým souhlasem a pečetí, budou Raimundo a Xanthé oficiálně snoubenci.

Nečekaný obrat

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Hostitelka baronessa Silvia de Croix, mne přivítá s nehynoucí grácií. Úplně rozkvetu v její blízkosti. A způsobně jí políbím na hřbet ručky, jež mi ladně nabízí. "I já Vás velmi rád poznávám, je mi nesmírnou ctí. A velmi rád Vás někdy uvítám na hradě Ripper, zavítáte-li v amiccoské končiny." Jsem z ní celý pryč, zvláště když mne nazve fascinujícím. Komorná Hetty, její prohřešek je zapomenut, pokud bude má karafa plná vína, a talíř vrchovatý. Neb lady Silvia bere vinu na sebe. Když mne de facto označí za pohledného muže, jehož pozornost chce sama získat, svou záměrnou "nepozorností", nadmu se jak kohout s vyplajou hrudí.

"Vám je vše odpuštěno, Má půvabná Paní!" Vyhrknu upřímně, a zabořím své oči, do jejích jiskrně hnědých. Sloužil bych jí, kdyby si to přála. To je ale ženská, jako řemen! "Pak bych Vás poprosil o tanec, tedy až se bude tančit." Tanečník jsem průměrný, zato v sedle více než obstojím. "Či projet se tryskem po Vašem boku." Či přímo vojet tebe. Zkrátka uhranula mne, ji hostinu jistojistě nezkazím, tedy pokusím se. Pak jsem propuštěn, a usedám ku stolu.

Můj obličej se rozzáří, když mi Vanessa potvrdí, že ví jak jsem se na ní těšil. Jistě se na mne těšila i ona, jen jsem jí prostě překvapil, že jsme se neohlásili předem. Jak sama následně sama ohlásí. "To chtěl Charles, říkal že to tak bude nejlepší." Odpovím ledabyle, a už se sháním po jídle a vínu. "Proč v paláci Alvarez? Tam to přeci známe, takhle je to lepší, nalézt tě mezi tvými přáteli." Rozhlédnu se kolem stolu, a ostentativně ignoruji některé kyselé ksichty. Nejsem tak hloupý, abych hned urážel někoho, kdo by mi mohl zle zatopit, ať už sám, či skrze někoho jiného. Je třeba napřed řádně prozkoumat tuhle sešlost. A tak se na všechny široce usmívám, samolibě. "Cesta byla dlouhá, prašná a děsně nudná, řádně mi vyhládlo, a vyschlo v hrdle." Už si nalívám pohár vína, přičemž se usměju na milovanou sestřičku. "Chceš také dolít?" Pokud kývne, ihned ji pohár doplním, a naznačím s ní přípitek."Na shledání!" Ťuk, pohled z očí do očí, a už to lahodné víno ve mne mizí. Všiml jsem si již, že v mé blízkosti pije sestra jako duha, ale to jí nemám za zlé. Každý máme nějakou tu slabůstku, a tahle mi u ní nevadí, alespoň je pak povolnější. "Únavná byla, zvláště pro mne, už jsem chtěl být zde, u tebe!" Rukama trhám nebohé kuřecí maso, a mírně se nakloním k Vanesse, bych ji lehce políbil. Tentokrát jen na tvář, decentně, masnými rty. A už se spokojeně zakusuju do pečeně, až omastek lítá.

Jakýsi blonďatý rytíř (Norman z Inn) se ostře ohradní proti mým způsobům. Jen se na něj široce usměju. Ten chudák, a jeho názor mne vůbec nezajímá. Co on ví, co je to hluboká sourozenecká láska. Dost možná, že sám si na ní myslí, a to si bude muset nechat zajít chuť. Pohledem zabloudím ku Knížeti z Troy, což je pán na jehož názor a výraz naopak musím dávat pozor. Je trochu pohoršen, avšak diplomaticky mlčí, zatím. Naše panství je úplně na druhé straně Amiccosu, než to jeho. Přesto je bohatý, vlivný. Zato dáma po jeho pravici je dokonale mnou zhnusena, zděšena, ani to příliš neskrývá, stejně jako to že knížeti pod stolem tiskne ruku. Je to skutečná indirská Bohyně, kníže má zdá se vkus vybraný. Tedy i s touto dámou opatrně. Jemně se na ní usměji, a mírnou úklonou ji pozdravím, i s plnou mastnou hubou. Nikdo mi nemůže vytknout, že bych byl snad neuctivý. Ani kníže Raimundo, ani princezna Rhaenerys, nikdo.

Jakmile famózní Paní domu, zdvihne číši, ihned se vymrštím s tou svou.
"Na dobrodružství!
Na úchvatnou Paní domu, Lady Silvii d'Croix!
Na knížete z Troy, na mou sestru Vanessu, i její paní Princeznu Rhaenerys!"
Otočím se i na Vanessu, i na její stříbrovlasou Paní.
Není sporu o tom, že pod praporem Baronessy Silvie d'Croix bych vyjel do pole.
Zabíjel bych pro ní. A rozhodně bych se nebránil nějakému románku s ní.

Meredid

Falmaar, cesta k Lyonesským stájím,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Morgana Andaryon, Meredid Wesray, Jenny, Jamie McTavish

Kočí Dougal jen uctivě přikývne, že rozumí a rád vyplní, přeci jen stát na slunci nesvědčí ani koním, ani jemu. Tedy on by se zařídil i sám, má taky mozek. Ale je milé, že na něj paní myslí. Zakření se i na Jenny, gáblík přijde k duhu, to nepochybně. Doug si rád v jídle a pití dopřeje. Snad i proto neodporoval Jenny, když ta odmítla klidnou kobylku na vyjížďku. Tvrdohlavá tmavovláska chce živější kobylu, takovou co zvládne i trysk, a neloudá se kdesi vzadu. Tahle služebná má s vyjížďkou své osobní plány, a do těch se nějaká hajtra nehodí.

Lady Meredid

Lady Meredid přešla dopravu styl chytrá horákyně bez reakce, a podřídila se výběru paní. Vnímá značnou nervozitu komtesy, která na její vkus věci příliš řeší. Příprava je dobrá věc, zbytečné trauma je ale na obtíž. Své paní však se nezmíní slovem, aby ji nestresovala ještě víc. Jednu poznámku si ale neodpustí. "Skutečná žena okouzlí muže i v pytli, zvláště když oplývá přirozenou krásou jako vy, Má Paní." Ten zdánlivě nudný kostým, co si vybrala do sedla, a jež Morganu vůbec nenadchl, je toho důkazem. Meredid si ho vybrala záměrně, nechce odvádět pozornost od své paní, které má patřit tento den. Když však na ní nyní v sedle ušlechtilé šimly lyonesského plemene komtesa pohlédne, zjistí že Lady Wesray úchvatně ladí s klisnou, a jednoduchý šedý kostýmek brilantně dá vyniknout úžasně ženské postavě její gardedámy. Meredid zřejmě ví, že muži často více ocení zvýrazněnou postavu, než barvu šatů. Ne, že by se barvou též nedalo také mnoho říci.

Jakmile Morgana promluví o rezervních šatech, její dvorní dáma neváhá. Pobídne klisnu, než kočár zmizí za vámi, a přímo ze sedla nahlédne ledabyle do krabic se šaty. Pak se vrátí žoviálně ke své paní, a zařadí svou klisnu vedle její. "Ty zelené jsou nudné, volila bych ty do modra. Apelují na rodové barvy rodu de Raell, Vévodu jistě potěší." Uvolněná, usměvavá šedá lady jede s lehkou noblesou elegance. "Snad na překrásné úchvatné koně, nejlepší v Říši, a na jejich velkého milovníka. Hřebce, co to stádo vede." Nějak netuší, co víc by měla říct. "Radu? Nějaké eso v rukávu? Hoďte to za hlavu, je to jen chlap! Buďte svá Má Paní, jakákoliv, ale svá. Vévoda Victor jistě nechce jakéhosi zajíce v pytli. Chce ženu, a vy jste překrásná žena, oduševnělá, plná půvabu. A pokud toho nejste schopna, řekněte mu, že důvodem vaší nervozity je on sám. Každý muž je trochu ješitný, vyšší šlechtici obzvláště. A neznám žádného, kterého by nepotěšila dáma v nesnázích, kterou lze zachraňovat. Konečně spojení rodů je domluveno, není nač si dělat obavy." Snad jsem nebyla příliš upřímná, pomyslí si Meredid. Ale co, není čas na to chodit kolem horké kaše, chci jen pomoci.

Lyonesské stáje ve Falmaaru
předloha: Great stables at Chantilly
(kolem samozřejmě zástavba falmaarská)

Cestou ke stájím

Lady Meredid Wesray, Jamie McTavish,
Dougal, Jenny,

Nakonec jsem na rady Meredid dala jen z půlky, v rámci kompromisu. Větší část cesty jsem jela kočárem, ve kterém jsem toho ale se svými dámami moc nenamluvila, jako by mi jazyk rozvázal až svěží vzduch, který se dostavil, když jsme já, Meredid a Jenny přesedaly na své koně, na dohled oněch slavných Lyonesských stájí.
Nemohla jsem si vybrat, která z navrhnutých možností byla správnější, a tak jsem rozhodla tak, aby se vlk nažral ale ovce zůstala celá, jak mou šalamounskou volbu trefně pojmenovala Jenny. Zdálo se mi, že i ta se na vyjížďku velmi těší. Většinu cesty jsme tedy dojely v kočáře, a až na závěr cesty, kdy už byly Lyonesské stáje nadohled, jsme přesedly do sedel. Já v sedle Elaine, Meredid na svém koni, a Jenny na menší, klidnější kobylce, kteoru jí vybral Dougal. Když jsem toho míjela, usmála jsem se na něj, a dala jsem mu poslední instrukce.

“Dougale, zajeďte i s koňmi tady do stájí, a ukliďte se někde do stínu, ať si tu vy, nebo koně neuženete úžeh,” spíše mu poradím, než rozkážu. Nechtěla bych, aby tu kvůli mně stálo celé procesí mých lidí celé odpoledne na slunci, jen protože já jsem si něco umanula, nebo protože jsem jim zapomenula dát nějaký pokyn. Nesnáším šlechtu, která svoje lidi opomíjí, nebo se k nim snad zle chová. Však mne moje matka mnohokrát varovala, že chovat se hulvátsky k těm kteří nám slouží, jsou pod a nebo za námi, je nejrychlejší cestou k dýce v zádech.
“Jenny pro vás připravila nějaké menší občerstvení, tak se o něj rozdělte,” promluvím ke kočímu, než svou klisnu pobídnu k chůzi, později ke klusu. Čekám až se Meredid připojí po mém boku, a předpokládám, že Jenny a pan Mctavish s jeho lidmi pojedou hned za námi.

Klidným klusem se přibližujeme ke stájím, a já ač to není okolní příjemnou teplotou letního dne cítím, jak mi pomalu vysychá v hrdle. Tohle nejsem já, tohle nejsem já, říkám si, zatím co odkládám třesoucí se dlaně do žíní své klisny, jako bych snad chtěla skrýt jejich třas. Musím najít nějaké téma, o kterém mluvit, takové, které by upokojilo mou mysl, ale kdybych tak věděla jaké…
“Nechala jsem nám zabalit další šaty s sebou, kdyby se snad společnost po projíždce, chtěla pozdržet, a my dostaly nějaké pozvání. Matka by mi neodpustila, kdybych musela odmítnout jen protože jsem si s sebou nevzala šaty na převlečení. Nechala jsem dvoje šaty zabalit i tobě. Pokud se tomu tak ale stane, budeš mi muset poradit, které z těch rób které s sebou vezu, si mám na sebe obléci,” obracím se na Meredid krátce.

Svižným, ale pohodlným a bezpečným klusem lehce předjíždíme pomalý kočár, a přibližujeme se ke stájím, nebude moc času na to jen tak planě plkat o ničem.

“Je něco, na co mám být připravená?”
Optám se proto Meredid se slabým pokývnutím před sebe, směrem ke stájím, ke kterým se nevyhnutelně přibližujeme. Díky několika pramínkům vlasů, uvolněným z drdolu mohu jen doufat, že se to jezdcům za námi, bude zdát jen jako snaha smést pramínek vlasů z tváře.
“Vím, že máš jistě nějakou radu v rukávu, Meredid. Nyní je tvůj čas, já poslouchám,” vyzvu svou společnici k tomu aby mluvila. Až dojedeme ke stájím, nebude na to již čas. Předpokládám, že si to uvědomuje stejně dobře, jako já sama a nebude proto se svou radou otálet.

Morgana Andaryon, v jezdeckém

Host

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Señor Rafaelo se neostýchá dát najevo své tužby, což je mi nanejvýš sympatické. Taková otevřenost přijde často mezi dvěma lidmi vhod, alespoň si mohou snáze vyhovět. A ostatně pokud touží po mé společnosti, pak se mě to hluboce dotýká, a v takovém případě jsem přesvědčena, že si zasloužím být dobře informována. „Dobrá tedy,“ souhlasím bez váhání, „vyjížďka s vámi zní jako dobrodružství a jako pokušení. Jak bych mohla říci ne?“
Připouštím, že se těším i na tu dnešní: nálada bude uvolněnější a já se budu v sedle rozhodně cítit lépe a přirozeněji než jako paní domu, i když sama sebe dnes příjemně překvapuji a musím se docela bez ostychu pochválit. Ano, jsem si jistá, že až o dnešním dni uslyší otec, bude mít radost.
„Tanec je dobrý nápad, alespoň budeme mít trochu pohybu, než se vyhoupneme do sedla.“ Jenže to musí ještě chvíli počkat. A pokud to nebude trvat příliš dlouho, počkám i ráda.
Zrovna jako já se nezlobím za to, jak královsky se na můj účet bavil, on se nezlobí za to pošťouchnutí. Bere mou dlaň do své a já se na něj usmívám. Když se mé ruky dotkne rty, tu jeho na oplátku stisknu. „Doufám, že se o nic nepokoušíte polovičatě, můj pane. Je to velice důležitý úkol a já nechci ani myslet na to, jak moc by vám mohla dotyčná žena vynadat, kdybyste ho plnil liknavě, proslýchá se totiž, že má vcelku ostrý jazyk,“ prohlásím zvesela, než se slova ujme lady Rhaenerys, aby nám pověděla o svém dobrodružství. Věnuji ještě Rafaelovi významný pohled, sama přeci potvrzuje, že mám pravdu! Zdá se, že zatímco na povrchu připomíná klidnou hladinu jezera, v hloubkách skrývá divoké proudy.
Kapitán Nicandros by si na to rád připil a já nejsem proti, i když osobně víno dokáži ocenit více než pivo. Volám si proto Foyeho a prosím jej, aby nám nějaké přinesl, přijde mi to totiž jako docela veselý nápad.
V té době dochází i ke změně zasedacího pořádku, proti které nemám, co bych namítla. Ani přes můj rozhovor s Hetty mi ovšem neuniká, za jakých okolností k tomu dochází. V žaludku se mi usazuje nepříjemný pocit. Očekávání nově příchozího utišilo celou společnost, dokonce bych řekla, že lady Vanessa se z ní stáhla zcela, stejně jako její paní, která, ač hledí na mě, nevypadá zcela přítomně.
Ten zvláštní pocit rychle zaháním, přičítám jej vlastní nervozitě a překvapení lady Vanessy, a tak, když Hetty našeho hosta přivádí, usmívám se na něj zeširoka a přívětivě. Sir Diego nás zdraví a…
A do prdele. To mi tak chybělo.
Úsměv ovšem mou tvář neopouští. Hetty nevěnuji ani letmý pohled, aby ho snad nenapadlo, že jsem stejně pohoršená jako on nebo že si třeba dělám starosti. Místo toho své oči upírám na něj, natahuji se a podávám mu ručku k políbení. „Vítejte, můj pane. Velice ráda vás poznávám. Je pro mě velká čest, že se k nám dnes připojíte, jsem si jistá, že jste přinejmenším tak fascinující jako lady Vanessa sama.“ Doufám, že ho můj kompliment potěší. Podle jeho dosavadního vystupování na mě totiž působí jako někdo, kdo je přesvědčený o své důležitosti – a já mu pocit důležitosti ráda dopřeji, pokud to znamená, že ušetřím Hetty toho, aby mu k tomu svým ponížením pomáhala sama. Ano, nepochybně udělala chybu. Jenže ona mi byla záchranou už tolikrát, že jí to s radostí oplatím. Zatvářím se proto docela zklamaně a trochu zavrtím hlavou. „O to více mne mrzí, že vám vaše první přání v mém domě jednoduše nemohu splnit. Hetty totiž nic neopomněla, můj pane, je to zcela má vina. Svěřím se vám proč, ale slibte, že se mi nebudete ani trochu smát,“ pobídnu jej a poněkud laškovně pozvednu obočí. Nato pokračuji, pohled stále zabořený do jeho chladných očí: „Jednoduše jsem služebnictvu zakázala, aby mě pohledným svobodným mužům představovalo. Je to totiž ten dočista nejsnazší způsob, jak zlákat jejich pozornost. Jen se podívejte, přišel jste a hned jste zatoužil vědět, kým jsem, a věnujete se mi více než jiným dámám v místnosti. Takže tuším, že jsem vyhrála. A jistě chápete, že nemohu trestat služebnou za to, jak dobře plní mé příkazy. Jestli se hněváte, musím prosit o odpuštění já, ne ona. A já vám slibuji, že vám vaše další přání vyplním s neskonalou radostí.“
S tím jej konečně propouštím z pomyslného sevření, přesvědčená, že nebude pochybovat o slovech paní domu, a pokud ano, nedovolí si to nahlas. Jistě nechce vypadat jako naprosté hovado.
Nebo také ano, protože jen co spolu dohovoříme, přivítá se se svou sestrou. Po svém. Bez ohledu na to, kdo zde sedí.
Nevěřícně pohlížím na Rafaela, jako bych se chtěla zeptat, zda vidí to, co já. Ticho, které se rozhostilo ještě před příchodem sira Diega, se prohlubuje, přehlušuje jej jen sir Norman… a následně sama lady Vanessa, která se očividně snaží hovořit, jako by se nic z toho nestalo, ač se zdá, že jí tato situace skutečně příjemná není.
Jenže právě to, že se snaží udržet svou masku a prostě pokračovat, mi říká, že bych tak měla učinit také. Pro její dobro. Raději budu mít oba na dohled, než abych odsud sira Diega vyhnala a nepochybně ho tak rozčílila, a pak za ním lady Vanessu poslala po našem programu domů.
Využívám tedy toho, že služební přinášejí poháry s pivem a obracím se na všechny přítomné. „Připíjíme si tedy na dobrodružství?“ nadhazuji zvesela.

V zahradách

Naerys:

Telo sa dotklo tela a napriek niekoľkým vrstvám látky, ktorá ich oddeľovala, zretelne cítila som jeho vôňu a ešte zreteľnejšie plytký rýchly dych. Privrela som oči toľkým neznámym opojením, ktorému vzdorovať bolo zrazu celkom nemožné. To, čoho som sa najviac obávala, pred čím som utekala a schovávala sa, zrazu mi bolo tak nečakane príjemným a prirodzeným. Dotyky muža hrali na moje telo ani na harfu, rozochvievali vo mne každú strunu, tiché vibrácie prenikali mnou samotnou a nedali mi pokojne dýchať. Cítila som, ako v jeho objatí napätá som a každý ďalší nepatrný dotyk našich tiel podlamuje mi kolená. Rozkoše sveta dospelých tajomstvom mi boli a zastihli ma celkom nepripravenú, pod horúcim poludňajším slnkom, v malinovej vôni a chuti odetú, s mužom mi temer neznámym. Ako vzdorovať mám? Desila som sa manželstva, ľakal ma bozk cudzieho, i prostý rozhovor mi toľkokrát červeňou sfarbil líca. A teraz tu stojím, rozochvená struna harfy, ktorú nie a nie utíšiť. Čosi vo mne chcelo by všetky tieto nové pocity s vojvodom preskúmať. Čosi mi vraví, že on má kľúč, že v jeho dlaniach som na správnom mieste. Že to, čo svojim konaním začal, rozochvel, rozvibroval, rovnako vedel by naplniť, ukojiť a uchrániť. Len kúsoček delí ma od tých pier, ktorých chuť ma tak vábi. Strach z neznámeho mieša sa s pocitom šteklivým, azda i bojujú spolu o nadvládu nadomnou.

Vo všetkých básňach i piesňach, čo tak milé sú mi, polnoc je spojencom milencov, tma chráni rúchom svojim každý dotyk a bozk. Hľa, tu stojím, vo svetle pravého poludnia odetá a nesúhlasím ani s jedným z veršov, čo noc prisľúbili zamilovaným. Kto vzdorovať dokáže, kým nadíde noc!?

Na okamih dotknú sa pery moje rozpálené vojvodových úst.
Hneď na to však dlaň svoju dvíham a s bolesťou vzdorujem ďalšiemu malinovemu pokušeniu, ľahúčko dotýkam sa bruškom prsta jeho horúcich a vlhkých pier, kým jeho objatie nepovolí. "Nie je zač sa ospravedlňovať, vojvoda, sama neviem, čo sa to so mnou..." zahanbene klopím zrak k zemi. Strach a šteklivé chvenie dopĺňa pocit tretí - snáď nezašla som priďaleko, azda nepomyslí si vojvoda, že tak ľahko schopná som mužom podľahnúť. Neviem, či hanbiť sa mám, či vyčítať si ten šteklivý pocit, čo v lone sa mi pri dotyku Garlanovom usadil, či vinnou som, či smiem sa takto ako struna v náručí jeho napnúť a rozochvieť. Ach, ako veľmi by som si priala mu vyjaviť, že prvý krát čosi také prežila som, že všetko novým je mi, že mužom NIKDY do náruče v malinovej tôni nepadám. Miesto toho však mlčím a správne slová neviem nájsť.

Garlan:

Doteď byla dívkou, nyní však na krátko ku mne přistoupila žena, neskutečně hluboká a inspirující žena. Cítil jsem jak v ní počínají vibrovat a znít struny, kterých se ještě nikdy nikdo nedotkl. Tím vyvoleným jsem já, to mne bylo umožněno, tyto libé struny pozvolna rozeznít. Z princezny jde taková touha, že mne samému se podlamují nohy. "Jsi úžasná, opojná, odzbrojující." Musel jsem ta nedokonalá slova zašeptat, a opakoval bych je snad neustále, a přidával další a další. I když by to stále nebylo dost, a už vůbec by to nepojalo celou její vznešenost, hloubku, či krásu. Mám za sebou jistou zkušenost se ženami, ale už teď vím, že Naerys je jedinečná, naprosto jedinečná. Jinou nechci!

Milostivě mne uzamkne ústa má letmým vlahým polibkem. A tak sejme ze mne krutě nedostatečnou schopnost opsat ji samu prchavými slovy, kterých se mi navíc nedostává. Její rudé plné rty v polibku tom zažehly v mém srdci lásku, tím jsem si jist. Měkké teplo se mi šíří mocnou hrudí, a dodává mi sil. Náhle mám i dosti moudrosti a trpělivosti, abych hudbu jenž v princezně rozeznívám, nechal plně plynout v ní, i z ní do celého světa, který alespoň pro mne už nikdy nebude stejný, jako předtím. Půvabně se omlouvá za to, že podlehla síle okamžiku našeho vzedmutí. "Miluji tě, Má Paní, a Ty mi odpusť, že bez obalu tak to říkám. Nemohu jinak." Ta slova jen dotvářejí hluboký, mírný a bezpečný pohled mých modrých očí. Zraky moje skutečně naplňují obsah těch troufalých slov. V pohledu tom i zrcadlí se poznání, že nikterak neztratila princezna své cudnosti, když podlehla síle okamžiku lásky skutečné. Může pokračovat i ustat chce-li, já budu spokojen. Jsem poctěn, a potěšen, že si vybrala mne pro své první kroky v dospělém světě. Nezklamu ji. To jistě spatří v očích mých. Se mnou, v mé náruči bezpečně může objevovat nový svět, tak jak sama bude chtít. Budu její milující oporou, vždy a všude.

Tato chvíle je nesmírně vzácná, byla by škoda ji nenechat důsledně a dostatečně rozeznít. Není kam spěchat.

Ona, žena Naerys, je lyrou v mých rukou, já pak jejím hráčem a zároveň kaňonem bezpečným, znělým... v němž naplno chci ji samotnou v hudbě celému světu ukázat. Já nejsem důležitý, to Ona. Miluji ji, a vždy budu milovat. Naerys lyra dává smysl mé rozlehlosti, neb čím by byl osamocený skalní kaňon, kdyby v něm nezněla píseň Bohyně.

Přípravy

Falmaar, Villa Morgana
Středa 7. července, blíží se druhá odpolední, slunečno, teplo, vánek
Morgana Andaryon, Lady Meredid, Jenny, Lorelay

doprovodná hudba

"Jistě, Má Paní!" Poněkud nejednoznačné, přesto radostně, a s vervou odtuší bodrý štolba. "Připravím kočár, klisny poběží za ním." S tím odběhne, neboť práce má více než dost. Když komtesa hledá pohledem potvrzení i u své dvorní dámy Meredid, tak ta kupodivu je odvážnější ve svém přístupu. "Být na tvém místě má Paní, jela bych již v sedle. Přímo na místo setkání s vévodou Victorem de Raell. Dědic Lyonessu má pověst divokého rázného muže. Domnívám se, že i taková žena by jej více okouzlila, než dáma v kočáře." Jistě, možná si dovolila až příliš, ale ve věci lásky nikdy Lady Meredid neslevuje, snad proto bezhlavě miluje Theodora Nazairského, který má ještě divočejší pověst než dědic lyonesský.

"Samozřejmě, že pojedu také, pokud si to má Paní přeje. A to stejně jako vy, buďto koňmo, či v kočáře." Dodá překvapeně gardedáma, je nesmírně zvědavá na vévodu, navíc také musí referovat matce komtesy Morgany, jak první setkání probíhalo.

Jenny jen rázně potvrdí, že co jí přikázáno, to také ihned vyplní. "Jaké mají být ony druhé šaty, má Paní?" Dodá jen věcně (prosím nalézt si jejich obrázek). I další příkazy ohledně květin a vína potvrdí pokývnutím své tvrdohlavé hlavy. Počká na odpověď, a záhy odběhne, aby poslala komornou Lorelay, by byla ku pomoci své paní. Ještě než Jenny opustí místnost, dovolí se na cosi přeptat komtesy. "Má Paní, mohla bych vás pak i provázet při jízdě? Doug by mi jistě našel vhodnou klisničku." Zcela zřejmě by se taky ráda projela, tedy když už je příležitost. Po odpovědích zmizí plnit své úkoly, jistě svědomitě. Ta ženská má hlavu jako mezek, občas. Ale své povinnosti si vždy splní.

Po čase se dostavila komorná Lorelay, aby pomohla oběma dámám se ustrojit.

komorná Lorelay

Znechucená

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros, Silvia de Croix,
Rafaelo di Orisi, Nicandros Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Diego si Ripper

Silní a Upřímní

Falmaar, od Villa Morgana do palác de Lyoness, cesta k Lyonesským stájím,
Středa 7. července, blíží se druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Morgana Andaryon, Victor de Raell zmíněn, Jenny, Meredid, Jamie Mc Tavish

Očekávala jsem, jak se Laoghaire vrátí s ledajakou odpovědí, ale že spolu s ní, přijde i pozvání od samotného Victora de Raell, který za svého bratra v zastoupení projížďku pořádá, jsem nečekala ani v nejmenším. A spolu s pozváním, má najednou služebnictvo mé domácnosti spoustu otázek, a ani na ty nemám pro jednou ty správné odpovědi. Nemíním se tím, ale ani v nejmenším nechat zatlačit do kouta.
„To je otázka, na kterou asi v tuto chvíli nemám správnou odpověď, Dougale,“ pousměji se na laskavého štolbu.
„Ráda si od vás ale nechám poradit,“ ujistím kočího, že pokud má nějakých rad, bude vyslechnut.
„Co si myslíš, že by bylo správnější? Nejspíše přijet kočárem?“
Krátce pohlédnu na Meredid, a doufám, že jsem zvolila správně. Jízda kočárem, je asi pro dámu, přijíždějící na setkání se snoubencem, kterého nikdy neviděla, poněkud vhodnější, než přijet v sedle. Jistě, přijet v dámském sedle by možná bylo působivější a elegantnější, to pánské přesto, že by mi bylo pohodlnější, pro jeho nedostatek elegance, zavrhuji rovnou, inu, má matka mi za ta léta která mne vychovávala stačila vštípit názor, kterak se to na dámu mého postavení ani v nejmenším nesluší, ale obávám se, že jízda kočárem bude přeci jen příjemnější. Kupříkladu moje vlasy, by mohly alespoň chvíli zůstat ve způsobném drdolu, a ne se rozevlát, jako plápolající plameny lesního požáru, na všechny světové strany. A pokud se mám poprvé tváří v tvář setkat se svým nastávajícím snoubencem, raději bych byla, aby si mne spojil s vůní mého parfému, a ne mého jezdeckého koně.

Následují další otázky ohledně doprovodu, a ani na ty, nemám vytříbenou odpověď, nebo názor. Tolik nepodstatných detailů, které jen zdržují od pravého cíle této vyjíždky, který služebnictvu nejspíše zůstává skryt, a nebo jej dobře znají, jen neznají míru pocitů, které dmýchá v mém nitru. jako by ostatní pro les neviděli stromy. Nejraději bych se jen zeptala, zda-li, či proč na tom vůbec záleží, ale netroufám si. Meredid by tento druh dotazu jistě příliš nepotěšil, a vím, že co nepotěší uši mé Meredid, jistě nepotěší ani uši mé matky.
„Meredid, předpokládám, že pojedeš se mnou?“
Jen co si srovnám myšlenky, obrátím se nejdříve na svou garde dámu, která mi konečně bude moci dělat, ono tolik kýžené garde, kvůli kterému se mnou byla poslána. Jako další, si s sebou musím zvolit některou ze služebných na kterou se mohu spolehnout.
„Jenny, ty také, budu tě potřebovat na převlékání z jezdeckého úboru. Zabal mi s sebou pro jistotu dvoje šaty, kdyby pak proběhlo nějaké další pozvání, které by nebylo vhodné odmítnout. Vzkaž také prosím panu McTavishovi, ať k sobě vybere tři další muže do doprovodu kočáru, nějaké dobré jezdce, ať si před panstvem neuděláme ostudu. A pan McTavish ať je také přítomen, čtyři jezdci v doprovodu snad postačí.“

Tak, to by byl doprovod, říkám si, když se otáčím k výklenku do kterého teprve před krátkou dobou byly naskládány všechny moje šaty a róby.
„Až budeš na odchodu, zavolej mi jednu zdejší komornou, ať mi pomůže s oblékáním, a zahradníka pošli do zahrad, ať nařeže košík těch nejhezčích květů v rozkvětu, pro dámy ze společnosti, do které zavítáme. Majordomovi vzkaž kam a proč jsme byly pozvány, a ať ze sklepu nechá uvolnit několik lahví Andarského vína, ideálně nějakého dobrého červeného, když dámy mohou dostat květiny, ať ani k pánům nepřicházíme na návštěvu s prázdnou,“
S tím vkročím do šatníku, a míjím část kde visí domácí úbory, šaty do města, róby na večeře, či slavnosti, i další nejrozličnější příležitosti, dokud nestojím u části, která je zaplněná jezdeckými kostýmky. Kde začít? Který vybrat? Kdybych jen měla nejmenší tušení…

Rozechvěle procházím šatníkem, a tu a tam pohladím látku jezdeckých kostýmků, konečky prstů, které jsou chladné, jako by kolem nebylo rozkvétající léto, ale naopak krutá a mrazivá zima. Toto se mnou dělá nejistota. Už nemohu déle dlít, za zdmi této zlaté klícky, byť by byla sebekrásnější a nejhonosnější ze všech, pořád by mi tento malý palác, nebyl ničím jiným, než vězením. Život, mne očekává až za zdmi tohoto paláce. Proto je v mém nejlepším zájmu, vybrat si nějaké hezké, a na projížďku pohodlné jezdecké šaty, a vyrazit za změnou scenérie.

Látka jezdeckých sukní s upravenými spodničkami, tak aby se z boku daly zachytit za knoflík, a nepřekážely za jízdy, nebo v případě pádu, s vypasovanými kabátci, které mají vysoký pas, a pod které se nosí korzety, aby krásně vynikl štíhlý pas jezdkyně, mne šimrá pod prsty, a pro horkost a krásné počasí dnešního dne, ty těžší, měkčí a mnohem hřejivější látky nechávám stranou.

Nakonec si vyberu jezdecký kostým skládající se z korzetu a spodního živůtku z bílého kanafasu, spodničkami z červenohnědého hedvábí, a svrchní vrstvou jezdecké sukně a vypasovaného jezdeckého saka šitého ze smaragdově zeleného dyftýnu s detaily jako jsou manžety, knoflíky, lemování a límec, z tmavě zeleného sametu. K tomu přidám jen jemné šperky, sadu světle zelené sametky na krk, a drobných náušnic, nic příliš výrazného, nebo cenného, kdybych šperky snad v zápalu projížďky ztratila. Vše doplním jezdeckými botami, bičíkem a rukavičkami z vydělané, lesklé černé kůže. Na závěr svých příprav poprosím Jenny, aby mi spletla vlasy do nízkého drdolu, tak aby mi nevlály do obličeje při jízdě, tak abych mohla svůj jezdecký kostým doplnit o malý klobouček, stejné barvy, jako je kabátec. Zatímco mi zaplétá vlasy, i Meredid se převléká do jezdeckého, volí poněkud méně barevný a méně výrazný model, z tenké a měkké vlny. Uťáplé, a zbytečně upnuté, pomyslím si, když přelétnu tu zvláštní hnědo-šedou barvu očima, zatímco si vybírám šperky. Jako by nestačilo, že se dost zahřejeme za jízdy, v rukavičkách a kloboučcích a řadě spodniček, Meredid si nezvolila zrovna nejjemnější a nejlehčí materiál… ale je to její volba. Prostý, jezdecký kostým jí sedí, a dlouhé světlé vlasy, které má spletené do volných vrkočů, protočených v týle do prostého drdolu, nijak nepřekáží nízkému jezdeckému kloboučku. Vše doplnila o pár krátkých jezdeckých rukaviček.

-Morgana Andaryon v zeleném jezdeckém kostýmku