Víra

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy, Norman z Inn

Pohledy

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Rhae přepůvabně sklopí své velké šedé oči, aby pak opět upřela je na mne. V jejím provedení jde o úkaz, který bych mohl sledovat takřka neustále. A nechce se mi ani řešit, zda to činí záměrně či mimoděk. Dopad to každopádně na mne má značný.

Když pominu tento malý zázrak, musím si přiznat, že v konverzaci sbližování šlapu jako slon v porcelánu. Nejspíše to bude tím, že řeč básníků a svůdníků je mi opravdu vzdálená. A tak raději dále spíše jen naslouchám. "Ano, máte pravdu Rhae." Záměrně zkusím vynechat zdvořilostní titul, snad pro větší pocit blízkosti. "Snad, kdyby jste mi dala nahlédnout na okolí vaším vlastním pohledem. Řekl bych, že krásu a dobrodružství vidíte lépe než já. Rád bych hleděl na svět skrze vaše oči." Řeknu poněkud klopotně. "Vlastně jsou to právě vaše velké do široka otevřené oči, které mi připadají nejzajímavější. Asi to bude znít hloupě, ale váš podmanivý pohled bude to, co si ponesu v srdci, kdykoliv se mi ztratíte z dohledu." Ta řeč příliš nezapadá do situace, v níž lační Rhae po dalším dobrodružství kolem stolu. Ale říct jsem to musel. Je to pravda.

Cítím se vedle princezny poněkud omezený reáliemi tohoto mnohdy krutého světa, zatímco ona je uvězněna ve zlaté kleci ochranné lásky svého otce. Princ Vaeron je voják jako já, nepochybně viděl více lidského utrpení než já sám, on bezpochyby zná realitu života v celé jeho syrové kráse. Přesto chová dceru svou jako vzácnou křehkou panenku, jíž nedovolí ani se řádně nadechnout, a proletět se po širé velikosti světa. Chce jí nepochybně výhodně provdat, či spíše prodat za zářnější budoucnost rodu. A já byť i jako talaroský dědic, a snad časem úspěšný generál pravděpodobně nepřinesu dostatečný vklad podle představ Prince Vaerona. Tak rád bych ukázal Rhae svou domovinu, a všechny krásy skutečného světa. Leč pochybuji, že pustí ji z té bezpečné zlaté klícky. Mé myšlenky záhy potvrdí i sama princezna.

"Rozhodně máte svobodného ducha." Utrousím polohlasem. Jen je žel zavřen, a není mu dopřáno roztáhnout křídla, a opravdu zhluboka se nadechnout do sytosti. Tahle realita je opravdu šílená, a v delším čase může klidně vést k zešílení. Tím spíše, že Rhae má v sobě přirozenost divoženky.

Na její konstatování, že by jí v případě nečekaného výletu její otec zachraňoval na svém draku a s armádou jen souhlasně přikývnu. Řekne to sice v žertu, leč mrazivě to připomíná reálný průběh její případné malé dobrodružné revolty. Ona je prostě doslova nucena hledat dívčí dobrodružství, kdekoliv je to možné, i v osekaných možnostech hlavního města. Budu se pro příště snažit umožnit princezně volně dýchat i v rámci toho omezeného prostoru, který ji otec vymezil.

S jemným úsměvem naslouchám, jak se zaujetím líčí jedno ze svých dobrodružství. To, že nám to zde vypráví je nepochybně vyznamenáním pro místní společnost, tedy i pro mne. Neotevřela by se tak plně, kdyby se necítila mezi námi ráda a v bezpečí. Se zaujetím sleduji její příběh, který mohl být potencionálně i nebezpečný. Nakonec jí vesele zatleskám. Potřebuje podporu, když se jí alespoň na malý okamžik povedlo uniknout sevření otcovské lásky a mocenského kalkulu. "Na to bych si rád připil. Pivem!" Pronesu fanfarónsky, a doufám, že hostitelský dům nějaké k dispozici má.

Mou nabídku výměny místa Rhae zpočátku nechce přijmout, to se však změní, když ohlášen je příchod bratra lady Vanessy. Ten muž mi není příjemný, ale nejsem zvyklý soudit lidi podle prvního dojmu. Přes Rhae stříbrnou hřívu příliš nevidím, jak se Vanessa tváří, přesto mi přijde, že sestra z 'bratrské lásky' nadšena není. I tak se jí podvoluje. Skutečně netuším jaký vztah mezi nimi je. Ale deklaroval jsem jasně, že kdykoliv budu bránit její pevnost. A to jak hrad, tak ji samotnou. S radostí budu jejím šampiónem, či občasným gardistou, bude-li to třeba.

Pozorně sleduji, co se bude dít dál.

Pokořená, však ne osamělá

Falmaar, palác de Croix, salón
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

Xanthé o bouři:
Neboť i všemocná síla přírody
musí občas vykřičet se ze své role.

Chvíli jen poslouchám hovor, jak se točí kolem stolu. Doznívá vyprávění Xanthé, pak Princezna Rhae se otevírá jak květ lotosu na hladině. To nepochybně značí, že společnost zdejší je jí velmi milá, cítí se zde navýsost bezpečně. Poslouchám její divoké historky z ulic Falmaarských. Není pochyb, že tato stříbrovlasá víla trpí ve zlaté kleci Citadely bytostným nedostatkem svobody a rozletu. A jejím hlavním žalářníkem je otec Vaeron. Byť lze pochopit jeho počínání, sám bych zemřel, kdybych nemohl svobodně pádit krajinou. Jak tak s lehkým úsměvem Rhae poslouchám, nenapadá mne jak bych ji v jejím údělu mohl pomoci. Snad nějaký vhodný manžel vytrhne ji z té zlaté klece, co jí nepochybně dusí.

Princezna s Kapitánem si vymění místa, a do salónu je uveden bratr Vanessy. Musím se otočit, abych jej vůbec viděl. Takový nabubřelý hromotluk. Sotva dorazil, už peskuje komornou. Vrátím svůj pohled opět k tabuli. Nadšení Van je více než ztuhlé, čehož si ten buran naprosto nevšímá. Snažím se jí podpořit pohledem, avšak stane se cosi nepředstavitelného. Sir Diego, bratr její, ji doslova zlomí v hlubokém milostném polibku. Úplně ztuhnu. Netuším jak na něco takového reagovat.

Sedím takřka přímo naproti celé té scenérie, tedy neunikne mi nic, ač bych si to snad i přál. Vidím překrásnou aristokratickou tvář Vanessy jak v područí toho, jež by ji podle všech zvyklostí měl chránit, se krabatí hnusem. Vidím, jak se nevolí otřásá její tělo. Vidím ruku její jak drtí opěradlo křesla, až dřevo praští. Ne netuším, jaký je vlastně mezi nimi vztah, ale její odpor nelze přehlédnout. Však bratr její toto zdá se nevidí a nevnímá. A nebo vnímá, přesto láme ji s chutí, jak stvol trávy. "Kroťte se pane! Což nevidíte, že je to Lady Vanesse nepříjemné!" Vykřiknu vzápětí. Je mi v téhle chvíli jedno, že se to příliš nehodí. Nemohu prostě mlčet, vůči něčemu takovému, ačkoli naprosto netuším co skutečně mezi nimi probíhalo či probíhá. Tak tak se udržím, abych mu okamžitě nevyťal políček. I když co není, může každou chvíli být. Až dodatečně si uvědomím, že pokud bratr svou sestru týrá a znásilňuje už delší čas, pravděpodobně jsem Vanesse svým instinktivním vystoupením spíš ublížil, ačkoliv chtěl jsem pomoci, a jí bránit. Tyhle skety (Diego) se vždy mstí na slabších, místo aby skutečně čelili svým nehorázným činům. Je však už pozdě, má rozhořčená slova zazněla více než zněle salónem. Cítím vztek.

Poznal jsem lady Vanessu coby silnou a samostatnou ženu, které jsem ne vždy plně rozuměl. Nyní však vidím, jak trpí pod útlakem toho, jež by měl ji chránit. Jak se pod ním hroutí, a třese. Jak lapá po dechu, a ve víně se snaží utopit tu pachuť v ústech. V těch půvabných ústech. Jak se klepe strachem, jak roztřesená snaží se čelit zvěrstvu ve své vlastní rodině. Tam odkud by měla přicházet podpora, přichází zotročení. Být dámou, asi by mi bylo na zvracení, já však rytíř jsem, a chci se bít. Za ni. Chci ochránit Vanessu, jak budu moci. Ale stojí ona vůbec o pomoc? Snaží se s velkým sebezapřením udržet s Diegem jakýsi 'normálni' sourozenecký rozhovor. Možná si vytrpěla již tolik, že chce pokud možno dokončit ten zbytek trýznivé cesty, a pak svému 'domovu' dát vale. Lord Ripper nepochybně poslal svou sestru do hlavního města za účelem vhodného sňatku, a bude to zřejmě ženich, jež skutečně ochrání Vanessu před její vlastní rodinou. Teď zvláště mne mrzí, že nejsem z bohatého a vlivného rodu. Neváhal bych se jí nabídnout, hned.

Měla by být hýčkána, a milována. Nikoliv dušena, a znásilňována. Měla by získat dobrou úrodnou černozem zázemí, z níž by čerpala sílu a oporu. Pak by svět obdařila celou svou krásou a silou, jíž nepochybně oplývá. Chce se mi vsednout na oře svého, a kopím i mečem rozmetat vše, co by dusilo jí v plném rozkvětu. Snad to spatří v mých očích, v celém mém postoji.

Zlomená kráska dlouze hledí do stolu, a když po drahné době zvedne svůj zrak, vyhledá blankytnou modř mých očí, jak zdeptaný vězeň hledá volnou oblohu. Obejmu ji svým pevným pohledem, a pohladím. V té modré hlubině se zrcadlí pochopení, soucit a touha ji bránit. Teď už více než předtím chápu, proč je taková jaká je. Netuším, zda jsem ten koho potřebuje, leč nedokážu stát opodál, a nedělat nic.

Bratr

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn,
Silvia de Croix, Hetty, Diego di Ripper

Nad stolem se vyměňují pozvání na jednotlivá panství. Ač bych třeba ráda, nepřidávám se: nechci nikoho z vážených hostů a snad i přátel vystavovat, inu… své rodině. Lady Rhae pak přidává se vyprávění o tom, jak několik posledních dní strávila, a já tak konečně s jistotou vím, co se událo. Tuším, že je toho ještě více, ale nevyptávám se. To až budeme v soukromí.
Můj tichý přípitek na překvapení – ať už přinesou cokoliv – mi rychle hořkne v ústech, když nám služebná Hetty oznamuje příchod mého bratra. Mělo mě to napadnout. Mělo mě napadnout, že si nenechá takovou příležitost ujít. A je-li tady on, jistě není sám. Pokud si mě přál Carloman zkontrolovat, nenechal to na Diegovi samotném, s něčím takovým a s reprezentací rodu by mu nevěřil, není idiot. Čekám proto, že s ním přijel Charles. Zdá se tedy, že mí noví přátelé budou mé rodině přeci jen vystaveni. Nepochybuji, že Charles bude okouzlující, ovšem…
Kapitán Nicandros nabízí lady Rhae, že si s ní vymění místo. Náhle si nejsem jistá, koho z nich bych po svém boku měla raději, snad každého na jedné straně. Ona jeho nabídku nakonec přijímá, usedá vedle mě a pod stolem mě bere za ruku. Ničeho neříká, jen mi ji tiskne. A já ji tisknu zpátky. Samozřejmě neví vše, nerada bych ji… zatěžovala podrobnosti a zrovna tak nerada bych o tom skutečně hovořila, ale… Ale zřejmě chápe dost na to, aby si udělala vlastní obrázek. Ne, skutečně není tak naivní, jak se může leckomu zdát.
Nasazuji naučený úsměv, abych jím vyjádřila radost nad příchodem mého příbuzného. A obracím do sebe zbytek poháru s vínem.
Když se komorná naší hostitelky vrací, je to už v doprovodu mého bratra, kterému se nějakým způsobem stačila znelíbit už cestou. Nebo naopak, kdo ví; u něj to jde někdy těžko oddělit. Mohla bych se za ni přimluvit, nejspíš by na mě dal, ale… Mlčím. Jestli ji chce trestat, tak prosím. Jakkoliv krutě to zní, ráda se o Diegovu pozornost podělím.
Nechci dát cokoliv najevo, a tak se zvedám ze svého křesla, abych mohla bratra přivítat. „Jaké to překvapení,“ prohlásím. „Ohromnou radost. A Charles je teď kde?“ Než stačím cokoliv dalšího říct, chytí mě kolem pasu a přitiskne své rty na mé.
Nikdy v životě jsem si nebyla tak vědoma pohledů ostatních. Cítím je na sobě a nemohu jim uniknout, nehledě na to, jak bych si to právě teď přála. Rukou nacházím opěradlo svého křesla, abych jej využila pro oporu. Zarývám do něj nehty. Nenapadlo mě, že by… Že by ten hlupák něco takového přede všemi udělal. To, že se mu musím podvolit v soukromí, je jedna věc. Ale tohle…
Charles by mu to nedovolil. Ne zde, ne všem na očích, a to by mi docela stačilo: nepotřebuji přijít v řeči. Potřebuji se vdát, už napořád opustit Galcii. Nemuset se tam kdy vrátit. Víc nechci.
Když se ode mě odtahuje, naprázdno polykám a věnuji mu nejistý úsměv, než se posadím zpátky na své místo. Diego se usazuje vedle.
Dlouho se neodvažuji zvednout pohled k ostatním, nechci raději vědět, co si musí myslet. Doufám jen, že mě nesoudí příliš tvrdě.
Natahuji se pro již znovu naplněný pohár vína. Takřka se mi jej daří převrhnout, ale naštěstí jej včas zachytávám. Kam se poděla má jistota? Snad je uvězněná někde mezi: mezi touhou, aby věděli, že s tímhle nesouhlasím, že bratrovy city neopětuji, a mezi touhou být silná a být pravou ženou rodu Ripper. Zhluboka upíjím a pak se usmívám. „Ano… Já vím, že ano.“ O tom bych si nikdy nedovolila pochybovat. „Měli jste dát vědět, že přijedete. Bývala bych počkala v paláci a přivítala vás. Jakou jste vlastně měli cestu? Nebyla příliš únavná?“ zajímám se, ale poprvé zvedám svůj zrak od stolu, abych vyhledala tvář sira Normana. Vím, že v něm dokáži číst a že nepochybně jasně spatřím, co si myslí. A nejspíše se tam bude zrcadlit i to, co si myslí ostatní.

Touha po doteku

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Diego di Ripper, Hetty

V blízkosti baronessy d'Croix se cítím opravdu skvěle. Ač mám společenský ruch rád, teď bych byl nejraději se Silvií sám, ať už jakýmkoliv způsobem. Veškerý hlahol kolem stolu pro mne přebíjí tahle půvabná tmavovláska. I tu mou 'milou' absorbuje jakoby nic, a oplatí mi stejnou mincí, s uvolněností sobě vlastní. Měl bych asi hýřit vtipem, a bavit svou dámu. Jenže se mi nechce nahrazovat jakési niterné souznění nějakými plky. Zdá se ani ticho jí nevadí, no skvělé. A tak se jen usmívám, užívám si její blízkosti. Tu a tam utrousím nějakou tu konverzační poznámku, osvědčující mou plnou pozornost jí samotné, ve všech úrovních jejího bytí. Jsem s ní zkrátka rád, a je to na mne vidět. Je to ten vzácný okamžik, kdy sice slova mohou plynout, avšak nejsou vůbec zapotřebí. Cítím, že mohu být sám sebou, a přesto budu přijat. Mám chuť ji ochutnat, a být ochutnán. Oči Silvie lační zřejmě po tomtéž.

Nejraději bych jí prostě unesl kamsi mimo salón, žel to možné nyní není. A čas ukáže, že v nadcházejících chvílích to bude ještě obtížnější, ba takřka nemožné. "Ano, cestování prospěje mnohým! Rád bych si s Vámi vyjel Silvie, a to dále, než jen za hradby města." Prohlásím vesele s nadějnými plamínky v očích, a doslova ji zabalím do svého hřejivého úsměvu. "I když, na tu vyjížďku se těším." Když tak o tom přemýšlím, mohli bychom se se Silvinkou při ní i na chvíli ztratit. Přesto nejraději bych jí objal už teď. "Tak mne napadá, když už tu máme hudebníky. Co menší taneční rej na závěr příjemného oběda? A pak už nic nebude bránit tomu, vyrazit poté na projížďku za hradby Falmaaru. Je to jen návrh." Dodám rošťácky už víceméně ke všem.

Touha po soukromí zdá se opanuje i čokoládový pohled Silvie. "Pak bych tam rád ve vaší společnosti zavítal!" Zahlaholím. Upřímně první mne napadla její náruč, tam bych teď zavítal nejraději. Pokud přijme vyzváni k tanci, pak by se mi to mohlo rázem splnit, což mne naplňuje nakažlivou radostí. Ta září z mých očí, z mého úsměvu, i z celého mého postoje. Že chce se mnou sdílet něco, co se do společnosti nehodí mne vyloženě potěší, a zároveň navnadí. Touha s Ní být o samotě, naprosto nepokrytě sálá z mého pohledu. Ten patří jen této půvabné ženě, nikomu jinému.
"Velmi rád tuto nabídku přijmu." Potvrdím pozvání k budoucí návštěvě její domoviny. Vždyť co by mohlo být lepšího, než prohánět se spolu nespoutáni konvencemi lesy andarskými?

Jemně mne šťouchne špičkou střevíčku pod stolem. Uvítal bych i kopanec. Skutečný fyzický kontakt s ní je to, po čem teď nejvíc toužím. A může to i trochu bolet. Kření se na mne živelně, a já vesele schovám její dlaň do své. Toužím po doteku, to je zřejmé. "Pokusím se zůstat naživu. Zvláště teď, když jsem potkal tak výjimečnou ženu, Má Paní." Se smíchem vezmu její dlaň, a políbím něžně hřbet její ručky. Můj jantarem prozářený oříškový pohled se zaboří do jejích očí, jak do peřiny. Uvolněně, jako celá má bytost bezstarostná teď je. Vše proběhne přirozeně a nenuceně. Nechci ji nějak omámit. Dokonce mám pocit, že Silvia vyznává jadrnější, opravdovější milostný kontakt, než je pouhé zdvořilostní políbení hřbetu ručky. Přesto situace nic lepšího neumožňuje, a tak se spokojím i s tím. Jsem zvyklý svou náklonnost ženám neupírat, pokud ji tak cítím. Je jen na ní, jak s tím naloží.

V ten okamžik vstupují na scénu povinnosti hostitelky, čemuž nehodlám překážet. Baronessa zve dalšího hosta, jímž je kupodivu bratr lady Vanessy. Navíc na odpolední vyjížďku je pozvaná komtesa z rodu Andaryon. Jsem natolik zcestovalý, že znám pověst členů rodu di Ripper. Setkal jsem se jen jednou se zemanem Carlomanem di Ripper, a stačilo mi to. Tedy poměrně s napětím očekávám, jak se uvede starší bratr půvabné a okouzlující černovlásky. Když dorazí, nemohu říct, že bych byl překvapen. To se zřejmě nedá říci o ostatních kolem stolu. Diego di Ripper je obrovský křupan, který zdá se svou sestru miluje více, než je zdrávo. Starostlivě sleduji reakci Vanessy, která možná naznačí, jak to vše vnímá ona sama. Neunikne mi jistá strnulost, jež opanuje Normana z Inn ve chvíli "bratrského" políbení lady Vanessy.

Milovaná sestra

Husička Laoghaire doslova jihne v ocelovém sevření mých prstů. Její rozechvělý pohled. A samo držení jejího vnadného prostého těla, mluví naprosto jasnou řečí, která je nepochybně jadrně pravdivá. Je dokonale tvárnou hmotou pro mé choutky a pudy, o tom není pochyb. Celou svou bytostí se mi koří, a přijímá mne coby svého pána.

Lehký úsměv na mé neholené, ostře řezané tváři jí naplní pokojem. Naplnil bych ji i jinak, avšak teď mám úplně jiné plány. Ta žena mne nepochybně vzrušuje. Její zjevná hloupost nehraje pražádnou roli, neboť v reakcích na moji velikost osvědčuje takřka genialitu. Je táhlá a tvárná jako čerstvá hlína v rukou hrnčíře. Už jen proto si nemyslím, že bude trestána více, než je nutné. "Buď připravena.... mi sloužit." Pronesu pevně a bohorovně, stojíc rozkročen nad její klanící se postavou. Mé prsty propustí její sanici, a oči moje temné se bezostyšně ponoří do dmoucího dekoltu. Ještě dnes si ji povolám. Mám na ní až příliš velkou chuť. Ať si je to venkovská husa, toho hřebce jež před ní se tyčí v celé své mohutnosti a temné lesklé nádheře, nemůže přehlédnout. Ani ten zvrhlý zájem o ní samotnou. Zvláště když přitom výhružně frká a hrabe mocnými kopyty. Ona jistě rozumí mým pudům, jinak těžko by mohla tak přesně ustupovat mému tlaku, a spolupracovat s ním. Bude mne těšit hníst její podstatu podle svých představ. A něco mi říká, že se jí to bude líbit, neboť proto byla stvořena.

Po čas tohoto naprosto ignoruji domácí služku. Všechnu mou pozornost obdrží Laoghaire. Když tu milostivě propustím, následuji víceméně mlčky tmavovlásku. Podle toho jak Hetty poznávám, je hodna krocení. Snaží se chovat bezchybně, ale já cítím její niterný vzdor, který doslova volá po biči drezéra. Lámat ji by mi udělalo radost, protože jinak se jedná bezpochyby o ušlechtilou plnokrevnou klisnu. A takovou krotit je dvojí potěšení, zvláště pokud je nakonec zkrocena. Pak se svému jezdci bohatě odvděčí.

Její slova cestou přijmu bez komentáře. V tom tichu je cosi zlověstného. Pokusím si zapamatovat alespoň některá, pro mne důležitá, jména hostů. Pak vstoupím do salónu jako rytíř hodný toho titulu.

Jakmile zazní mé jméno, vyseknu patřičnou poklonu. "Lady Rhaenerys, kníže z Troy, dámy a pánové je mi ctí! Rád bych se předně uklonil i hostitelce, avšak její nehodná služebná mi jaksi svou paní nepředstavila." Ostře loupnu okem po Hetty, a neváhám ji ztrapnit a pokořit v očích paní i hostů. Pak horečně hledám na neznámých tvářích jistotu domácího prostředí. Komorná sic uvedla cestou jména hostů, leč zapomněla, že ty tváře těžko mohu sám přiřadit jménům. Tam jednoznačně pochybila. A já ji za to po zásluze zkrouhnu pyšný hřebínek. S radostí. Lady Ondoryon a knížete z Troy samozřejmě poznám, z dohledu je mi povědomý i zeman z Orisi, tím však mé znalosti nutně končí. "Je ostudné, když služka opomene představit svou paní! Zvláště, když jde o hostitelku ve svém domě, který je vskutku úchvatný. Velmi rád tuto nehoráznost osobně potrestám, bude-li mne to umožněno." Dodám s úsměvem k lady d'Croix, jakmile komorná svou chybu napraví.

Následně již popustím otěže své lásce k milované (doslova) sestřičce. Ráznými rychlými kroky si to namířím přímo k ní kolem stolu. "Vanneso, sestřičko! Tak rád tě opět vidím! Přijeli jsme spolu s Charlesem na turnaj, a mé kroky samozřejmě v první řadě vyhledaly tebe, má drahá! Máš radost?" Na nic nečekám, skloním se k Van, poloobejmu ji, a hluboce políbím. Ten polibek je spíše milostný, vášnivý, než bratrský. Majordomus již mi nese křeslo, a tak využiju momentální hovor Rafaela s paní domu, a usadím se po pravici své milé. Jakmile donesou krmi, pustím se s gustem do jídla a pití. "Moc jsem se na tebe těšil, má drahá!" Mrknu na Vanessu s radostnou jiskrou v oku.

Něčí bratr

Napětí mezi světlovlasou služebnou a sirem Diegem je nepřehlédnutelné. Takřka hmatatelné. Tvářím se ovšem, jako bych nic neviděla. Sice se mi její chování zdá nerozumné, ale do cizího pána a cizí služebné mi není zhola nic. Odvracím pohled a nechávám je říct si, co považují za nutné, než k oběma promlouvám.
Sir Diego neváhá dát najevo, co za muže je. Starostlivě a soucitně na Conráda pohlížím. Nemám sebemenších pochyb o tom, že se o koně postará více než dobře, ale nikdo z nás není na takové jednání zvyklý – členové rodu Croix jsou vždy laskaví, třebaže možná pyšní. Nehledě na to, že někdo jako sir Diego si jistě nějakou chybu najde, bude-li chtít. To je třeba mít na paměti. Prozatím mne to však příliš netrápí. Je přeci naším hostem.
Vedu jej zahradami i chodbami paláce. Jdu svižně, nepůsobí na mne jako příliš trpělivý člověk, ale zase nepeláším, abych ho nepřipravila o možnost si to zde řádně prohlédnout. Snažím si jej moc neprohlížet, nerada bych jej nějak urazila, ale jsem samozřejmě zvědavá. Bratr lady Vanessy…
Připouštím, že lady Vanessu neznám, ale přesto… z toho, jak hovořila u stolu, jak se na mě dívala – jako by s jistým porozuměním – a z toho, že dělá společnost lady Rhae… zdají se mi být velice odlišní. Ale kdo ví, co ta obhroublá schránka sira Diega skrývá? A kdo ví, co se skrývá za krásnou tváří lady Vanessy? Možná si jsou přeci jen podobní.
Když ke mně promluví, věnuji mu omluvný pohled. „Hetty, můj pane.“ Kdo by to čekal, že jej bude mé jméno zajímat?
Povinnosti jej připravit na ostatní hosty se chopím s radostí. „Máme dnes tu čest dnes hostit lady Rhaenerys s vaší milou sestrou, dvorní dámu princezny Naerys lady Violet Rosier, knížete Raimunda de Troy, kapitána Nicandrose Talarose s jeho sestrou lady Xanthé, señora Rafaela di Orisi a sira Normana z Inn. Věřím také, že by se k vám později měli připojit Její Výsost princezna Naerys a vévoda de Raell.“
Jeho další otázka mě poněkud zaskočí. Nečekala jsem ji. A když si vybavím tvář lady Vanessy…
Zaváhám sotva na dobu jednoho nádechu. „Odpusťte, můj pane, ale nevím. Nepřišlo mi slušné naslouchat rozhovoru panstva. Jsem si jistá, že si přejí mít soukromí. Je mou povinností jim ho dopřát. Jaká sestra by ale nepřivítala svého bratra s otevřenou náručí?“ nadhodím nevinně a zlehka se na něj usměji.
Jeho následný rozkaz je dalším překvapením. Přijímám jej s přikývnutím. „Bude-li to vaším přáním a baronessa nebude nic namítat, ráda ho splním.“

Nakonec jej uvádím dovnitř salónku. Je znát, že zábava se trochu utišila v očekávání nově příchozího. Nepochybně jsou na něj všichni zvědaví. Tiše si odkašlu, jako bychom už tak neměli jejich pozornost. „Má paní, vážení hosté… sir Diego di Ripper.“
Ustupuji mu z cesty, aby se mohl s ostatními přivítat, a sama přitom směřuji svůj pohled k lady Vanesse. Třeba se mi to prve jen zdálo. Ano. Jistě šlo o pouhé překvapení. Jistě jej nečekala.

Romantické ženy

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy,
Norman z Inn, Silvia de Croix, Hetty

S úsměvem skloním na okamžik oči k zemi, než se znovu setkám s Nicandrosovým pohledem. „Nemyslím, že mi jej přísluší soudit, Nicandrosi,“ řeknu tiše. „To náleží jiným.“ Můj úsměv se o něco rozšíří. „Ať už je, jaké je, dnes si ze všeho nejvíce nepřeji hledět dovnitř: je tu tolik k vidění, nemyslíte? Tuším, že nic nezůstane zcela skryto – snad i doufám.“

Přestože se kníže Raimundo zdá být vyprávěním lady Xanthé unesen zrovna tak, jako jsme my, všechnu tu nádheru čišící z jejích slov ovšem přijímá s klidem sobě vlastním. Když se ke mně obrací, oplácím mu jeho pozornost úsměvem a přikyvuji. „Ano, myslím, že v tom máte pravdu. A přesto se každý zvlášť zdají celiství.“ Tiše přijímám i jeho vyjádření úcty – jsem si jistá, že si je dobře vědom mého statusu, snad i toho, jak se obvykle nechávám oslovovat, a tak svá slova nezvolil omylem. A toho si vážím.
Pozvání do Ascia mi přináší neuvěřitelné potěšení, stejně jako následné pozvání do Amiccos. Tak ráda bych s díky přijala, ale kníže Raimundo hovoří dál – a náhle musím čelit skutečnosti. „Z celého srdce vám oběma děkuji. A ne, můj pane, Amiccos jsem ještě nenavštívila, obávám se. Někdy si s lady Vanessou uděláme vyjížďku z města pryč, ale přiznávám, že tak daleko jsem ještě nikdy nebyla,“ svěřím jim. „Ne že bych to neměla v povaze!“ namítnu hned a tiše se zasměji. „Myslím, že mám skutečně svobodného ducha, jen se skrývá ve zdech Citadely. A ještě častěji v jejích zahradách.“ Trochu ztiším hlas, jako by se jednalo o nějaké skutečné tajemství. „Tedy pokud jej nepropustím z řetězů a on doopravdy nezdivočí. Snažím se to ale nedělat, nerada bych otce trápila.“ Popravdě si nedovedu představit, že by mne otec na podobnou návštěvu pustil… „Kdybych k vám uletěla, jistě by si pro mě přišel s celou armádou.“
Zvláštním způsobem mi dělá radost naslouchat hovoru těchto dvou mladých mužů – snad protože se zdá, že nacházejí jisté porozumění. Jistě se jim bude do budoucna hodit. Vyhledávám oči lady Xanthé, abych mohla pozorovat její reakci. Jestli na tom má někdo zájem, pak je to nepochybně ona.
Poznámka naší hostitelky mě rozesmává. „Tuším, že jste mě odhalila, má paní. Něco vám povím. Něco strašlivě romantického, co jsem provedla, ale všechny vás zde zapřísahám: nesmíte to nikomu povědět.“ Přejedu je všechny zpola vážným pohledem. Ano, když z té situace udělám zábavu, určitě mě již nebude tolik trápit. A pokud snad někomu u stolu přišla baronessa trochu příliš divoká, zaručeně je to hned přejde. „Je to teprve dva dny zpátky… V docela malé společnosti jsem se vykradla z Citadely po tom, co jsem si půjčila šaty od jedné služebné, chtěla jsem si totiž užít trochu té svobody prosté mého postavení. Myslela jsem si, že je můj plán perfektní… a stačilo pár kroků na ulici, abych potkala svého strýce. Jenže on je také… romantické dispozice, dá-li se to tak říci, a tak se rozhodl mně a dvěma dvorním dámám, jež jsem k tomu zákeřně odlákala od princezny Alyssane, dělat společnost. Bylo kolem oběda, tak jsme si usmysleli, že se stavíme v nějakém hostinci na oběd, ale hned tam jsme narazili na problém: nejenže byl plný, ale cestou ven jsme ještě docela doslova vrazili do hostů z cizích krajin, na jednoho barbara, který byl ve skutečnosti opravdu milý člověk, a dokonce na Acheronce.“ Chvíli se odmlčím, jako bych skutečně vyprávěla o nějakém přímo bájném dobrodružství a chtěla zvýšit jejich napětí, než se na ně zvesela zazubím. „V ten okamžik se veškeré mé romantické představy o tajném dobrodružství rozplynuly, protože můj odchod samozřejmě nikomu neunikl a celou dobu nás pozorovaly stráže. Nakonec jsme ale – i s barbarem! – strávili moc hezký večer v jiném, mnohem prostším hostinci, kde jsme se i seznámili s čarodějkami.“ Znovu se trochu odmlčím, než vážně pokývnu hlavou a dodám: „A pili pivo.“
Myslím, že nyní nikdo nemůže pochybovat o tom, jak dobře a uvolněně se v této společnosti skutečně cítím. Nedovedu si představit, že bych o tom s někým dalším kromě Visenyi hovořila, že bych se někomu tak otevřela a bezstarostně mluvila o svém prohřešku, natožpak abych se je snažila nějak pobavit. A tuším, že se mi to i daří – baronessa Silvia se tváří na výsost spokojeně!
Snad má náhlá aktivita ponouká kapitána, aby mi nabídl své místo. „Jste moc laskavý, ale…“ Umlknu, když se do salónku vrátí komorná, aby nám oznámila, že Vanessin bratr prosí o přijetí. Vím dost na to, abych znala svou odpověď, a i kdyby ne, nalezla bych ji v její tváři. Vždy mi byla oporou. Mám-li teď být pro změnu sloupem já jí, učiním tak ráda.
Vděčně k němu vzhlížím a přikyvuji. „Ano, prosím.“
Vyměňujeme si místa. Pod stolem se natahuji pro Vanessinu ruku a jemně ji tisknu, ačkoliv očima již znovu visím na baronesse. Zdá se, že společnost ještě není kompletní.

Rozhodná romantička

Falmaar, před Palácem de Croix, Villa Morgana
Středa 7. července, po druhé odpolední,
překrásný letní teplý den, polojasno
Laoghaire, Diego di Ripper, Hetty,
Morgana Andaryon, Meredid Westray,
Majordomus Ewan Collum, Jenny

Laughaire měla neodbytný pocit, že rytíře di Ripper opravdu zaujala. Leč komorná hostitelského domu odvedla jej záhy, takže skončilo jen u pocitu. Nicméně prostá plavovláska si je jista, neboť o sobě pochybuje zřídka. Snad už jen to ji výrazně zlepšilo den. Celou scénu pozoroval zpovzdálí ještě jeden muž, jež uměl zůstat nevýrazný. A tak jediná, kdo jej snad mohla zaregistrovat byla Hetty.

Majordomus Ewan Collum slouží hraběcímu rodu Andaryon již několik desetiletí. Komtesu Morganu i její sestru Andromedu viděl vyrůstat. Není tedy překvapivé, že k ní cití jakýsi "otcovský" vztah. Je to zkušený, a svým způsobem velmi moudrý muž. Nemohlo mu uniknout to rozechvění, s čímž přijela do hlavního města. Její volání po Victoru de Rael nemohl přeslechnout. Leč je to muž diplomacie a dvorní etikety. Tedy se nesluší, aby jakkoliv uspíšil případnou návštěvu Vévody ve Ville Morgana, i když by asi nebyl problém Laoghaire jakmile se vrátila z Paláce de Croix, obratem poslat se zprávou do Paláce Lyoness.

Majordomus Ewan Collum

V čem byl Majordomus zdrženlivý, v tom byla dvorní dáma Lady Meredid rozhodná, možná až zbrklá. Vždy to byla nenapravitelná romantička se zálibou v dobrodružství. Nemůže se koukat, jak stále její paní bloudí chodbami villy zasněna. Coby poupě nerozvité, čekající na životodárnou vláhu Victorovu. Tak je lady Westray alespoň přesvědčena. Čím dřive se ti dva potkají, tím lépe!

A tak když Laoghaire přinesla pozvání na odpolední vyjížďku, neváhala lady Meredid příliš dlouho. Kupodivu neposlala služku, ani podomka, ale vyslala pouze o své úvaze samotného velitele gardy Sira Jamese McTavishe. Snad jí přišlo, že voják ponese, a přednese tu informaci o odpolední vyjížďce vévodovi s pověstí tvrdohlavého bouřliváka nejlépe. Jen čas ukáže, zda to byla správná volba.

Lady Meredid Westray

Po příchodu Laoghaire počaly přípravy komtesy na odpolední vyjížďku, do kterých se zapojila lady Meredid svým úsudkem, komorná Jenny, Laoghaire i štolba Dougal, jehož zásadní otázka zněla: "Má Paní, pojedete na své klisně přímo z vily, či mám připravit kočár, za nímž poběží hnědka Elaine?" Položena byla s veselým úsměvem, který je bodrému Dougovi více než vlastní.

Majordomus očekává, že si komtesa určí sama doprovod na vyjížďku, který majordomus Ewan samozřejmě doplní o pár gardistů.

Falmaar, před Palácem de Croix,
a pak na cestě zpět do městského domu Comtesy Morgany,
Středa 7. července, druhá polední,
horko a slunečno narušuje jen jemný letní vánek,
Diego di Ripper, Hetty,

Zatímco pan Diego hovoří s komornou Hetty, využiji krátké možnosti si ho prohlédnout. Jde z něj strach, možná jej pouští účelně, jako další vrstvu brnění, které muži jeho velikosti a formátu nosí do bojů a bitev, ale je v něm i něco obdivuhodného, jako v krásných obrazech, či sochách, které člověk uzřít může ve sbírkách boháčů, a jako dary církvi.

Jde z něj strach, ale není to ten strach, který by člověka nutil, vyhnout se zlému, vrčícímu psovi. Je to spíš taková ta směs pocitů, ze které nevím co bych si vzíti měla, jako když obdivuji krásné kočárové koně a dotknout jejich lesklých žíní v hřívě dotknout bych se chtěla, přestože bojím a zdráhám se, přistoupit k nim blíže, a dostat se tak na dosah, jejich tvrdě okovaných kopyt, a ostrých zubů.

Pan di Ripper seskočí ze svého koně, a má hruď slabě klesne ve výdechu slabé úlevy, který na sobě ale vice nedovolím nechat jinak znát. Skloním znovu hlavu, v jemné pokloně služebné pánovi, jemu jako by ani to nestačilo. Jeho dlaň zhrublá nejspíš od sevření kožených otěží, překvapivě klidně navštíví mou tvář, když si ji za bradu přitáhne k sobě, zvedajíc můj obličej tak abych mu byla nucena pohlédnout do tváře.

„Jen rozkažte si kdy, a já přijdu, pane můj,“ odpovím tu tichým, rozechvělým hlasem, jako bych se snad ostýchala v jeho přítomnosti hlasitěji promluvit. A jak říkám, tak to také učiním, Komtesa Morgana nám přeci dnes dala volno, dnes mých služeb asi více potřebovat nebude. Nestanu se tak služkou dvou pánů, alespoň ne pro dnešní den, první ve Falmaaru, utěšuji sama sebe. Rozkažte si kdy, a já přijdu, můj pane,... tedy, až zjistím, kde je Alvarezský palác, a jak ho najít. Sir Diego di Ripper, vrývám si pak jeho jméno do paměti, spolu s jeho tváří, které dominují tmavé, výrazné oči a ostře řezaný nos, dodávající jeho tváři vznešeně působící aristokratický profil.

rozloučím se s ním, když jeho zhrublé prsty opustí mou bradu, a já jen znovu klesnu v purkle, kterým vyprovodím jeho i Hetty. Moje oči tak opustí vzory jeho zdobného šatu, na které jsem svůj pohled bezpečně fixovala před tím, a přes jeho kožené jezdecké boty klesnou až k zemi. Počkám v purkleti, dokud se pan di Ripper spolu s Hetty nevzdálí z dohledu, a teprve poté si dovolím, ukázat paláci de Croix svá záda, a spěšně se navrátit ke své paní. Dá se předpokládat, že na projížďku s sebou vezme spíše Meredid, nebo Jenny, než mne, husu, která neumí jezdit a spíš se bojí koní, než aby jim holdovala. Naposledy se ohlédnu po Paláci de Croix, když zahýbám do rušných ulic Královského sídelního města, abych se vrátila stejnou cestou, kterou jsem sem přišla, konečně v klidu vstřebávajíc nádheru vzhledu, skoro až pohádkově krásného sídla, hodného snad i samotného Krále, královny a princů a princezen, než s okouzleným úsměvem a zasněným pohledem málem spadnu do příkopu u cesty, zarostlého nějakým plevelem, a v letním horku sesychajícím bejlím. Pak už raději dávám pozor na cestu, s myšlenkou na to, abych se nezamazala, protože kdo ví, kdy a jak mi vyzbude čas na to, vyprat si šaty, nebo vybalit svoje rance. Pak už nejrychlejší cestou spěchám zpět ke své paní, předat jí pozvání na projížďku, a pomoci jí s přípravami. Pak až se bude společnost kolem paní Morgany a její přítelkyně, paní di Ripper bavit, já bych se mohla vydat na onu nakázanou návštěvu pana di Rippera.