Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Poetry

Příspěvků: 245
Hraje se Měsíčně  Vypravěč Tarro je offlineTarro
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Meredid Westray je offline, naposledy online byla 22. března 2024 11:42Meredid Westray
 Postava Mathieu de Croix je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Mathieu de Croix
 Postava Naerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 27. prosince 2023 20:23Naerys Ondoryon
 Postava Rhaenerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Rhaenerys Ondoryon
 Postava Nicandros Talaros je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Nicandros Talaros
 Postava Rafaelo di Orisi je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Rafaelo di Orisi
 Postava Norman z Inn je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Norman z Inn
 Postava Garlan Amadee de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Garlan Amadee de Raell
 Postava Violet Rosier je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Violet Rosier
 Postava Raimundo de Troy je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Raimundo de Troy
 Postava Silvia de Croix je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Silvia de Croix
 Postava Vanessa di Ripper je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Vanessa di Ripper
 Postava Xanthé Talaros je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Xanthé Talaros
 Postava Diego di Ripper je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Diego di Ripper
 Postava Valerián "Rys" de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Valerián "Rys" de Raell
 Postava Morgana Andaryon je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:09Morgana Andaryon
 Postava Victor de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Victor de Raell
 Postava Hetty je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Hetty
 Postava Laoghaire je offline, naposledy online byla 28. března 2024 14:09Laoghaire
 Postava Yves du Want je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Yves du Want
 Postava Katharina Ashborn je offline, naposledy online byla 26. března 2024 12:25Katharina Ashborn
 
Xanthé Talaros - 15. prosince 2021 14:00
xanth5392.jpg

Obrazy


Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix, Norman z Inn



Ač příběh můj určen byl původně siru Normanovi a lady Vanesse, neuniklo pozornosti mé, jak ustala konverzace u stolu našeho, když ve vzpomínkách zapátrala jsem po své domovině. Přestože hovořila jsem tónem konverzačním, tlumeným, najednou jen můj hlas prolínal procítěné ticho v prve rušném salonku. Jako háďata omráčená tančily myšlenky všech přítomných pod taktovkou mé flétny. Jak asi představují si obrazy, co snažím se vylíčit? Jak odlišná jsou v jejich fantaziích exotična Indiru vzdáleného, co pro mne po letech tak všední jsou? Stačí pohled mi jediný na tváře zasněné. Každý z nich prošel se po mramoru našich chodeb. Pocítil horký déšť na rozpálených tvářích a slyšel zahřmění bouře. Vlastními barvami vyplňují kanvas nedotčený, by společně stanuli před koláží, které Indir se ani vzdáleně nepřiblíží. V každém zanechal tento krátký výlet jinou stopu a já vděčně přijímala roli jejich průvodce. V naději, že jednou snad, ve chvilce ukradené, dovolí mi na oplátku navštívit kraje jejich skrze vzpomínky uzamčené.

Poté, co vyčerpám zásobu pro mne klíčových krás domova a slova má řádně vpijí se do vyprahlé půdy mých posluchačů, s mírným úsměvem přijmu chválu, ačkoli nebylo mým úmyslem sdílet domov můj a Nicandrose pod záminkou získání pozornosti. Více než lichotivá slova jsou pro mne komplimentem rozechvělá srdce. Sir Norman polohlasně své díky mi předá. Ztracen ve svém nitru, však s nově nalezeným klidem. Má touha pomoci tomuto poutníkovi jen umocňuje se s každou další vteřinou, kdy je mi nablízku. Doufám proto, že co dát mu mohu, uchlácholí roztouženou duši jeho jako chladný obklad horečné čelo.
Že lady Vanessa vybrala si právě tento střípek z mozaiky mého vyprávění, pro mne není překvapením. Vášnivý duch, přestože v hloubi ukrytý, je v každém jejím pohybu. V gestech kontrolovaných, ve zkoumavých pohledech jejích zvídavých očí. Bouře, zdá se mi, fascinujícím je pro ni živlem. Neboť i všemocná síla přírody musí občas vykřičet se ze své role. A všichni ustoupí před jejím hlasem s respektem a obdivem. Možná závidí jí tuto volnost? Ať pohnutky její jsou jakékoli, od této chvíle kdykoli bouře zastihne mne, vždy vzpomenu si na půvabnou černovlásku s podmanivýma očima.
Když princezna Rhaenerys osloví mne, na moment skloním hlavu v tichém díky. Hovoří ke mně i k bratru mému. Už díky němu jsem za zájem stříbrné víly vděčná. Už díky němu jsem ráda, že neudělala jsem mu ostudu. Že vyprávění mé dalo mu možnost pozvat princeznu do našeho skromného domova.
Pohled svůj pak dovolím si obrátit ke knížeti svému. Jak asi oči jeho vidí místo mého původu? Místo, kam pravděpodobně v brzké budoucnosti zavítá, by otce mého o mou ruku mohl požádat. Krajinu, co tvarovala mou podstatu jako vázu z hlíny. Co neodmyslitelnou je částí mého já, přestože s takovou radostí opustila jsem ji v touze po rozletu a poznání. Krásné. V jednom slově prostém vyrozumím všechna skrytá přání. Jeho, mé, naše. Úsměv můj doširoka rozzáří mé tváře. Však i já, v pravý čas, nechám si vyprávět o Amiccosu. Tam největší dobrodružství na mě čeká.

Obrázek



Můj milý, zdá se, konečně popadl dech, jenž opakovaně mu brala naše rozkošně bezprostřední hostitelka. Že hovoří s mým bratrem, v podstatě poprvé od začátku hostiny, je pro mne neskutečnou úlevou. Dřímá ve mne nervozita, toť pravda, nicméně o další krůček jsme nyní blíž k tomu, co pro naši budoucnost je nejdůležitější. Upřímně doufám, že bratr můj nebude mě příliš týrat a na hrad v Troy vezme mne s sebou. Vše záleží na tom, co dít se bude po obědě. Tělo mé napjaté jak struna s těžkostí zůstává klidně usazeno v židli. Nemohu se dočkat.

Zrovna pozvedám svou číši v přípitku, když Silvia s otevřenou náručí a myslí přijímá další návštěvu. Jednu potěšení budeme mít poznat až na projížďce, druhá nás ovšem nenechá čekat a připojí se takřka okamžitě. Mimoděk pohlédnu na lady Vanessu, neboť je to právě její bratr, kdo právě míří za námi do salonku.
 
Diego di Ripper - 13. prosince 2021 17:21
ryttyrellleo9_i3360.jpg

Vládce a služky


Falmaar, palác de Croix, před ním i uvnitř,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, horko, vánek
Hetty, Diego di Ripper, Laoghaire
Vanessa di Ripper, Silvia de Croix



Stále trůníc na svém mohutném černém oři, vztyčený v celé své síle a mohutnosti, vychutnávám si tu prostou husičku Laoghaire. Sálá ze mne síla, odhodlání válečníka, zběsilost, krutost, agrese v temných jasných očích. Ztělesnění bojovníka, rytíře. Nijak změkčilého jakousi fádní etikou dvora, či něčím podobným, ale v hrubé nekompromisní síle. V mé osobě je spatřen jezdec, válečník, proti němuž nikdo nechce stanout na bitevním poli, avšak jehož každý rád má po svém boku, když přijde na lámání kopí, kostí a vazů. Brutální syrová síla v celé své podobě. Na každém je, aby si zvolil zda mi bude přítelem, či nepřítelem. Pouštím zajisté strach, ale lze mne i adorovat, bezuzdně.


Obrázek


Když rozechvěle se dívka staví na nohy, aby vzápětí klesla před mnou do hluboké úklony, která odhalí prudce se dmoucí poprsí. Vyslechnu její klopotné omluvy jako její skutečný Pán, a Vládce. Koří se mi nejen slovy, postavením, ale celé tělo její, pohled modrošedý, všechna gesta, ba celá bytost její odevzdává se mi zde bez okolků. Umím být krutý, ale ne k těm, kdo ochotně upřímně vydávají se mé mohutnosti. Jako tato dívka. Díky ní narostu ještě více. Zahrnu ji hladovým úsměvem vladaře, líbí se mi. I v jejích očích vidím touhu letního dne, a sám se těžko bráním touze si ji hodit přes hřbet svého koně, a unést ji přímo teď, jak se tak často děje ženám po bojové vřavě, když území nepřítele je podmaněno. Navíc v očích jejích vidím i jistou obhroublost, jadrnou nestoudnost, což mne ujistí, že rozkošnicí by jistě byla podle mého gusta. Dost možná prahne po tom ucítit na sobě i v sobě mou sílu a zuřivost.

Díky úvahám těm si všimnu komorné hostitelského domu jež přichází, až na poslední chvíli. Půvabná tmavovláska klesne do předpisového pukrlete, což mne ujistí, že personál zde mají vychovaný. Ne, že by to pro mne bylo tak důležité. Mnohdy vítám když služebnictvo chybuje, neboť pak trestám. Silně, rázně, a mnohdy s potěšením, jež mi přinese úlevu. Slova na adresu nezdvořilé Laoghaire příjmu s gestem všemocného císaře, stále v sedle svého koně. Při své moci a síle si mohu dovolit být blahosklonný. Komorná je poslušná, a to je vlastnost, kterou u žen vyžaduji, zvláště u služek. Přesto její ostrý pohled před odchodem na mou zatím oblíbenou blond husu mne naplní jistou nechutí. Ač Tmavovláska klesla přede mnou, jak vyžaduji. Tak pohled ten značí, že uvnitř zlomena není! A o to bych se rád postaral osobně. Že ostrý káravý pohled dopadl na Laoghaire mne vůbec nevadí, zasloužila si ho. Avšak odbojné ženy nesnesu, natož služky. Přesto nemohu přehlédnout fakt, že mne Komorná rodu Croix svým způsobem vzrušuje. Připomíná mi Vanessu, poměrně velmi, a určitě by mne činilo radost jí zkrotit. Zatím však k tomu nedala sebemenší příčinu, její chování vůči mne je vzorné, příkladné, poddajné. I tak bych jí nejraději chytil pod krkem, a trochu zmáčkl. Dlouze za ní hledím, jak odchází. Ať tak, či tak, nenechává mne chladného.

Sotva jí pohltí palác z bílého mramoru, obrátím zrak svůj jestřábí zpět k Laoghaire. Šije sebou, neví kam s očima, kouše se do rtu, aby umlčela svou jistě nevymáchanou hubu. Doslova se kochám tím soubojem vnitřním. A nakonec se i raduji z jejího vítězství, když udržela se na uzdě, až do doby kdy Pán její udidlem trhne. Ta hlupačka jistě to nečiní záměrně, ale velmi, velmi mne potěšila. Dostal jsem na ní chuť, to nepochybně. Ale i já se dovedu ovládnout, tedy občas.


Obrázek


Elegantně seskočím ze svého mohutného vraného hřebce, otěže ponechám v ruce levé, a v celé své vysoké mohutnosti přistoupím k té blonďaté cuchtičce, která se mi podle všeho velmi zamlouvá. Majetnicky, a poněkud hrubě, neb chci aby mou sílu skutečně cítila, jí pravou rukou uchopím zespodu za její obličejík, za sanici. A zblízka vpadnou moje temné oči do kalné vody jejích kukadel. Tak tak, že prstem neodhalím její chrup, coby handlíř při koupi chovné klisny. Mám vskutku co dělat, abych je jí nezmocnil teď a tady, lhostejno kde právě stojíme. Mou živelnou touhu po ní jistě cítí i ona, na to nemusí být chytrá. Služebnictvo v Alvarezkém paláci je hrozné! Chci, abys přišla, a sama se o mne postarala. Po všech stránkách. Řeknu jí zblízka. Není to prosba, je to rozkaz. Škodná nebudeš! Řekni u brány, že si tě žádá sir Diego di Ripper. Naprosto neřeším, že slouží aktuálně jinému rodu. A ani jí nedám přesný termín, konečně sloužit mi může, i když tam zrovna nebudu.

Ještě když držím Laoghaire, vrací se Komorná s jakýmsi čeledínem. Na její slova se jen mírně zakřením. Ještě abych nebyl vítán! Když má milovaná sestřička dlí uvnitř, a jistě se mne nemůže dočkat. Ještě se pevně podívám do očí blondýnky s pršáčkem, abych potvrdil svá slova, jí řečená. Pak pustím jí, a nechám případně padnout do prachu cesty, to kdyby se jí snad podlomily ze mne kolena. Nyní je čas věnovat se mé milované Vanesse. Když štolba přebírá mého koně, tvář mi rázem ztuhne. Jestli se Bouřňáku něco stane, tak ti uříznu koule. Procedím k němu skrze zuby jak zuřící vlk, a to nikterak potichu. Ten kůň je moje jediný skutečný bohatství. Stál mne celé jmění, a jsem přesvědčen, že ani vévoda lyonesský lepšího nemá. Takže svá slova myslím naprosto vážně, s celou svou krutou zuřivostí.

Pak již následuji vrtící se prdelku komorné, když ta mne uvádí do paláce. Napřed zahradami, pak vnitřními chodbami luxusního sídla, o kterém si náš rod může tak akorát nechat zdát. Sestřička si určitě ve Falmaaru nežije vůbec špatně. Řekni, jak se vůbec jmenuješ! Nelibě nesu fakt, že se zapomněla představit. Koho vůbec hostí tvá paní? A co má milovaná sestra, Lady Vanessa, je šťastná zde? I z mého příjezdu? Povídej! Vcelku přísně navážu rozhovor s komornou cestou do salónu. Vlastně čekám na její pochybení, abych jí mohl potrestat. Kdyby i jen tím, že ji bolestivě pevně chytím za zápěstí. Ta ženská mne pudí, těžko říct k čemu všemu. Chci ji dát pocítit svou převahu, svou sílu, to je jisté. Připomíná mi Vanessu. To co Lady di Ripper však učinit dost dobře nemohu, tak této služce bych mohl. Bez potíží a bez následků pro svou osobu. U tabule mne obsluhuj výhradně ty, sama! Nařídím jí, než se vůbec přiblížíme k salónu.



 
Morgana Andaryon - 27. listopadu 2021 17:43
6d59bfd07223490e81b782da41088d336539.jpeg

Obrázek


Hetty, Diego di Ripper,
Poblíž paláce La Croix, Falmaar,
Středa 7. července, slunečno a horko.




Laoghaire


Pro Laoghaire bylo ve Faalmaru vše na co jen její zraky padly zářivé. Ne pozlátkem, však zářivé novotou, neokoukaností a cizokrajnou, neznámou pompézností. Jinak by se cestou možná pošklíbala své paní za to, že posílá tolik dopisů a psaní, na všechny strany - což předstírá, že mluvit nedokáže a němá je? Tomu nikdo kdo Comtessu Morganu zná, přeci neuvěří- a kdo jiný je pro ni doručoval, než nebohá Laoghaire? To ta hubatá čůza Jenny, ta se celé dny jen cupitavě sunula stíny šatníku, a rovnala klobouky, zatímco Meredid, ta se rovnou stala stínem a hlídacím psem Paní Morgany, takže kdo jiný zbyl na práci a plnění pochůzek, než nebohá Laoghaire? Však na vás, vy líné čuby dojdou boží mlýny, ony melou možná pomalu, ale zato vytrvale, plísnila své družky ve službě zrovna Laoghaire, když se jala spěchati k bráně skvostného bělostného paláce rodu de Croix, na který se předtím dosyta vynadívala. Když jí bylo nakázáno čekat, prostě čekala, byla zvyklá. Dále obdivovala svýma šedo-modrýma očima krásy paláce de Croix, a mnohým kolem jdoucím, mohlo se snadno znát, že byla duchem zcela nepřítomna.


To však jen do okamžiku, kdy ji uchvátil další skvostný pohled, a to urostlý šlechtic, na bujném, dobře chovaném koni. Jezdec i jeho zvíře měli oba hřívu černou jako to nejkvalitnější uhlí, oba dva stejnou živou jiskru v oku. Nebylo tedy divu, že zřítelnice mladé dívky přestaly sledovat bránu, palác de Croix, i cestu, a obrátily se s němým obdivem, ke koni a jeho jezdci. Laoghaire obdivem otevřená ústa, zcela zkoprní, jako Lottova žena. Stojí jako solný sloup, neschopná pohybu, až dokud do ní urostlý vraník nevrazí, teprve pak, děvče napadne, ustoupit- no spíše upadnout- zemanovi z cesty.


„Odpusťte, nejvzácnější rytíři,“ omlouvá se děvče, zatímco se zdvíhá ze země na nohy, jen aby o okamžik déle poctilo urozeného pána roztřesenou poklonou, do které opět klesá. Hlas se děvčeti třepe, jako větvičky břízky v jarním větru, sotva ševelí. „Nechtěla jsem se vám připlést do cesty, odpusťte mi prosím, pane…“

Rytíř se zmámené dívce, která neví, zda by měla strachem třeštit oči, či vzdychat a žasnout nad jeho havraními vlasy představí s elegancí a šarmem sobě vlastním, čímž naprosto překlopí misky vah, ve prospěch roztouženého dívčího úžasu, nejspíš aniž by tušil, že na tu nebohou cácoru tak působí. Schyluje se zde k jasnému letnímu vzplanutí, ale naštěstí k němu prozatím nedojde. Už už se do rozhovoru služebné a ctěného Zemana vkládá někdo povolanější, kdo by mohl těmto nesourodým stranám býti tlumočníkem, a ona žena se představí jako služebná samotné Baronessy Silvie de Croix. Laoghaire mlčí a klopí oči, když jí Hetty vyčiní. Uznat, že má Hetty pravdu, dokáže i Laoghaire, přesto jak moc často nosí nosánek nahoru. Tak jak má, proto počká, dokud se Hetty baví s urozeným pánem, a až pak předá zprávu kterou nese, určenou pro Baronessu de Croix. Když se Hetty obrátí, a odejde se zprávami které má předat, plavovláska neví kam s očima. Mnohokrát se ošije, i se nadechne, jakože se chystá muže na vysokém vraníku oslovit, ale vždy jako by si uvědomila jaké místo jí náleží, a včas se kousne do jazyka. Musí počkat, dokud jí Pán neosloví, nepřísluší jí aby jej oslovila sama. A tak jen stojí vedle něj, a neví kam s očima. Počká, dokud Hetty nevyřídí záležitost rytíře, jehož jméno – Diego di Ripper- si zapamatuje, a pak už visí na rtech a lape každé Hettiino slovo.

„Děkuji, ano nezapomenu, má paní bude připravená. Pro zatím nashledanou,“ Hetty i sira Diega vyprovodí hlubokým pukrletem. Až když oba odejdou, vydá se spešnými kroky zpět do domu, ze kterého sem přišla, kde zprávu ihned bez prodlení předá své paní, které bude jistě k ruce, s výběrem jezdeckého úboru, neb jich Comtessa Morgana má nespočet. Je o ní známo, že je vášnivou jezdkyní.


Obrázek

-Laoghaire, služebná Comtesy Morgany-

 
Hetty - 18. listopadu 2021 22:19
hetty2874.gif

Služebná a bratr



Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Mathieu de Croix, Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix,
Hetty, Diego di Ripper, Laoghaire


Z kraje místnosti sleduji dění u stolu. I tiše naslouchám, ale skoro jako bych zde nebyla. Popravdě se ani nesnažím, aby si mě někdo všímal, jsem prostě jen k ruce. Přesto si mě ale v jednu chvíli nachází pohled lady Vanessy. Těžko v něm ovšem číst.
Mladý pán a lady Violet, to je něco jiného. Číst v nich lze až příliš snadno. To, co se říká, je jistě pravda: lady Violet působí velice mile a zdá se býti tichá. A ano, je krásná tím cudným způsobem. A co říkala má paní, to je nejspíše také pravda. Skutečně se zdá zamilovaný.
Jak to? Proč do ní? Čím si jeho lásku zaslouží? Jistě není první laskavé děvče, které kdy poznal.
Jak laskavá skutečně může být? Je přeci zasnoubená, to vím docela jistě. Své paní jsem to ještě neprozradila, ale slyšela jsem to. Ví to on?
Možná ano. Možná mu to nevadí. Možná by nebyla první. O to větší naděje, že jej to brzy přejde. Pokud ano, snad ji to neraní až příliš.
Pozoruji, jak se zvedají a společně odcházejí. Ještě chvíli zůstávám – alespoň do doby, než se señor Rafaelo nabízí, že se ujme role hostitele. To vědomí mě uklidňuje natolik, abych se i já odhodlala se na chvíli vzdálit. Zanechávám svou paní v jeho péči, věřím, že ji nenechá příliš zdivočet a že ji snad i zabaví. Skoro bych se bála, že je to příliš velká zodpovědnost a že ho tím jen zatížím, ale zdá se, že se té role hodlá ujmout s gustem a že má pro strach uděláno. S lehkým úsměvem na rtech se tedy vytrácím ze salónku, abych se ujistila, jak je na tom kuchyně s desertem.
Postupně se vytrácí jeho šum i hudba, ztrácí se pod zvukem mých kroků, než– Ustrnu, když ke mně zvenku dozní zvuk kopyt a krátce na to i něčí rozezlený hlas. Rozhoduji se jen na úder srdce. Kuchyně si bude muset poradit beze mne.
Spěšně mířím ke dveřím a ven z paláce. Poznat, co se zde děje, není nijak složité. Tomu plavovlasému děvčeti věnuji nesouhlasný pohled a sama klesnu do svého nejlepšího pukrlete. „Odpusťte její neomalenost, můj pane,“ oslovuji nově příchozího, „tohle děvče nepatří k naší domácnosti,“ snažím se hned vysvětlit. Nerada bych, aby se hned zlobil i na nás. Ostražitě k němu zvedám pohled. „A omluvte, prosím, mé zdržení…“ Svá slova doplňuji o malý úsměv, než pohled opět kloním. Vysoký cizinec se nám představuje jako bratr lady Vanessy. Znovu klesám v pukrle a přikyvuji. „Jak si přejete, můj pane.“
Přejímám vzkaz i od služebné, která jej prve tak pohoršila, a už svižně mířím zpět do hlubin paláce, cestou jí ještě věnujíc jeden varovný pohled. Snad nebude zkoušet nic hloupého.


Obrázek


Společnost v salónku se zdá být stále ve výtečné náladě, což mi dělá radost. Beru to jako znamení, že zatím nedošlo k žádným diplomatickým katastrofám. Ba co víc, když své paní vyřizuji oba vzkazy, projevuje se jako skutečná dáma a hostitelka a vhání mi úsměv do tváře. Jsou to chvíle jako tyto, kdy jsem skutečně pyšná, že mohu sloužit rodu de Croix.
Spěchám tedy zpět ke služebné lady Morgany a siru Diegovi, tentokrát v poněkud uvolněnější náladě, která se jistě promítá i v mém obličeji. „Můj pane, jste velice vítán. Kdybyste byl tak laskav a následoval mne, doprovodím vás ke společnosti a vaší ctěné sestře. Conrád se vám postará o koně.“ Nato se obracím, teď už s milým úsměvem, k oné vcelku drobné blondýnce. „Lady Morgana je zvána i s doprovodem. Jen jí nezapomeň vzkázat, že se baronessa a hosté chystají na odpolední vyjížďku.“
Více se o ni už nestarám. Ani nemohu. Povinnost mě již volá k tomu, abych siru Diegovi pomohla najít cestu k jeho sestře.

 
Silvia de Croix - 17. listopadu 2021 23:01
silvia884.gif

Osud nebo dva


Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix,
Hetty, Diego di Ripper, Morgana Andaryon


O tom naprosto nepochybuji, má milá. Vesele se směji. „V to doufám, můj milý, strašlivě by mne ranilo, kdyby ano,“ opáčím mu zrovna tak, jako by ono oslovení bylo prostě jeho jménem. Klidně by být mohlo, zůstal by přesně takový, jaký je teď. Nezměnilo by na něm zhola nic; a kdyby jeho jméno, Rafaelo, vyřkla ta správná ústa v ten správný čas, jistě by se mohlo změnit mnohé. A že jeho jméno k vyslovování svou chutí láká, na něm totiž připomíná rty zbarvené sladkým vínem za horké letní noci – sladkého už jen stopa, je ovšem cítit trocha soli, snad i mědi, kdybych do nich jemně kousla.
„Inu, pokud se na vás a siru Normanovi podepsaly cesty, mám pocit, že trocha cestování by prospěla dočista všem. Snad nám alespoň ta odpolední vyjížďka vžene barvu do tváří.“ S úsměvem mu naslouchám, neříká sice mnoho, ale jeho hlas a uvolněnost mi vystačí. I kdyby mlčel docela, nevadí mi to. Dokonce by mi ani nevadilo mlčet s ním. Ne, myslím, že by mi to nevadilo ani trochu, dokázala bych to vcelku snadno, vsadím se. Mluvím strašlivě ráda a nebojím se to dát najevo, ale necítím nikdy potřebu ticho vyplňovat. To patří těm nejistým, těm, co v něm nedokáží nalézt klidu nebo útěchy. Podle mě je ale dovést s někým mlčet stejně tak důležité, jako umět s někým mluvit.
Ach, Matte, že ti není hanba! Takhle si odejít, nechat mě tady, odsoudit mě k tomu tady zůstat, takže sami být nemůžeme! Jak krutého bratra to mám. A přece mu odpouštím! „Vím alespoň o jednom místě, kde jste ještě nebyl,“ oznámím Rafaelovi rozmařile, načež ztiším hlas do šepotu, „a také vám to řeknu, až spolu budeme někdy sami. Do společnosti se to totiž nehodí.“
I já odměním vyprávění lady Xanthé potleskem. Zdá se, že se mnou všichni souhlasí v tom, že by nám cestování prospělo – u stolu se již vyměňují pozvání z jednoho panství do druhého, skutečně se zdá, že by se zde mohla utvořit přátelství trvající déle než po dobu našeho pobytu ve Falmaar. To mě skutečně těší. Vím, že Matta bude také. „I naše rodina vás všechny ráda přivítá, přátelé. Máloco by nám přineslo větší potěchu než vás moci pohostit a ukázat vám krásy našeho panství.“ A tohle, tohle by mohlo potěšit i otce. Kdyby nás tak navštívila princezna a bylo to mou zásluhou!
Rafaelova reakce na mou poznámku o tom, že jsme s princeznou obě romantičky mi neuniká. Není první ani poslední, kdo se raději schovává za pohárem vína a předstírá, že se zakuckal. Kolikrát jsem se tím už na nějaké události sama provinila! Jemně ho pod stolem šťouchám špičkou boty do nohy, jako bych jej chtěla káravě kopnout, ale vesele se na něj křením, aby věděl, že se na něj doopravdy nezlobím ani trochu. „Opatrně, ať se nezadusíte, tuze nerada bych vás měla na svědomí.“


Obrázek


Popravdě jsem si ani nestačila všimnout, že nás Hetty opustila. Její návrat ale přehlédnout nemohu. Překvapeně pozvedám obočí. Užuž se chystám Matta podezírat, že pozval někoho dalšího, ale tentokrát je v tom nevinně. S úsměvem se obracím k ostatním. Koutkem oka si všímám, že lady Vanesse ten její ztuhl na rtech. Copak bych jej ale mohla odmítnout? „Asi osud,“ prohodím směrem ke všem naším hostům, „či snad příležitost.“ Děkuji Otci, že se Rafaelo dělí rád.
Obracím se k Hetty: „Sira Diega samozřejmě přijímáme, je zde velmi vítán. Lady Morgana i s případným doprovodem zrovna tak. A prosím, ať jí vzkáží, že se chystá vyjížďka. Tuším, že bude ráda připravená.“


 
Victor de Raell - 01. listopadu 2021 14:20
16530394595188695.jpg

Neznámá


Falmaar, Palác Lyoness
Středa 7. července, poledne, překrásný letní teplý den,
nad ránem mírně sprchlo, slunečno, není horko
Morgana Andaryon, Monique d'Foix, Jean du Belly



Můj otec velkovévoda Amaric de Raell je zbabělec. Mohl by být králem Lyonessu, ale on se raději plazí před Ondoryony a jejich draky. Lyonesští rytíři jsou ti nejlepší na světě, jistě by si poradili i s těmi přerostlými ještěrkami. Otec si však vybral cestu potupy, a poroby. Žel. Když přišel s nápadem najít mi ženu, netvářil jsem se tak, ani tak. Má mylady u dvora dostala příkaz se na onu neznámou podívat. A tak se Lady Monique d'Foix zúčastnila několika bálů na Talleonském zámku v Andaru, a udělala to, co ovládá nejvíce, zjistila pár informací.


Obrázek

Talleonský zámek
letovisko rodu Andaryon, Andar


Když mi přišla její zpráva o Morganě Andaryon, a částečně i o její rodině, musel jsem otci přiznat, že by z ní byla skvělá královna Lyonessu. Ba co více, prý je zručná diplomatka. A i mne je jasné, že na to aby se mnou vůbec mohl někdo žít, musí být v diplomacii více než zdatný. Překousl jsem tedy svůj odpor vůči otci, a dal jsem té ženě šanci. Dohoda mezi rody byla uzavřena. Orion Andaryon, otec mé nastávající si vymohl, že zásnuby budou, až poté co se osobně poznáme s Morganou. S tím jsem mohl souhlasit. Dává to jak jí, tak mne možnost relativně čestně vycouvat, kdyby byl nám náš protějšek vyloženě odporný. I zrušení dohody mezi lordy je ostudné, avšak pořád je to únosnější, než zrušení zásnub.

Když se naši otcové dohodli, začali chodit dopisy od Morgany, zpočátku formální, ale záhy více a více niterné. Poslal jsem jí svou podobenku, a ona mne zas tu svoji. Nedělám si iluze, že by vypadala přesně jako na obrázku, malíři vždy retušují a vylepšují. Konečně, za to jsou placeni. I tak mi její portrét dal určitou představu o její kráse i charakteru. Ten obrázek jsem umístil na svůj masivní psací stůl, kde psány byly i mé odpovědi.


Obrázek


Když poslala mne Morgana pramínek svých rusých ohnivých vlasů, nemělo to pro mne takovou váhu, jako kdybych jí už osobně znal. I tak chápu, že jde o vrcholně osobní gesto, jehož poselství nelze přehlížet. Přidám-li k tomu niterného ducha jejích posledních dopisů, nemohu se zbavit pocitu, takřka jistoty, že Morgana touží se mi otevřít. Dát se mi všanc. Ona chce skutečný, ne jen formální vztah. Touží po muži, který by jí z hlouby srdce miloval. Ne pro její slavné jméno, ne pro její rod, ale pro ni samu. Její otevřené srdce táhlo svými řádky i mne naléhavě do mého vlastního nitra, když psal jsem listy pro ni. Ani jsem si to neuvědomoval, ale s každým dalším dopisem, stále více toužím stát s ní tváří v tvář, a moci přivonět k jejím vlasům barvy plamene.


Obrázek


Tou příležitostí setkání má být turnaj na počest jedné z princezen. Otec mne do Falmaaru skoro nikdy nepouští, neboť se svými proti-ondoryonskými názory nikterak netajím. Nyní však to bylo i v jeho zájmu, a tak v doprovodu svého mladšího bratra Garlana, a našich družiníků jsme vyrazili do hlavního města. Sotva ubytovali jsme se v honosném luxusním lyonesském paláci, obklopeném skvostnými zahradami. I vyslán ihned byl sir Jean du Belly, aby zjistil zda už komtesa Morgana Andaryon také dorazila, a kde se právě nachází.

Chci jí spatřit jakmile to bude možné. Chci si spojit její dopisy s ní samou, s ženou z masa a kostí, která mi byla přislíbena.



 
Nicandros Talaros - 31. října 2021 16:17
163559856486019.jpg

Pozvání


Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, teplo, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn



Tak světlo slunce dává život, světlo hvězd je krásné a povznášející. Ale co vaše vlastní světlo, Lady Rhae? Zvolím důvěrnější oslovení. To by mne zajímalo nejvíce. Vyznám podle pravdy. Jsem přesvědčen, že princezna v sobě má něco jedinečného. Možná ani přesně neví co, avšak nelze přehlédnout, jak působí na lidi, mne nevyjímaje. Jistě nečekám, že mi po pár hodinách co se známe, odhalí své nitro. Přesto jsem chtěl, aby věděla, že mne zajímá, co dodává jas její osobnosti. Že mne zajímá ona sama. Ne princezna, ne její královský rod, jen a jen ona sama. Neovládám jemnou hru dvorních náznaků, bývám přímý, když mi na něčem opravdu záleží.

V tom čase odchází hostitel s Lady Violet, a naše část stolu tím dosti utichne, oproti té druhé. Samozřejmě nechám princeznu, aby se rozloučila se svou přítelkyní vzájemnými pohledy. Mezitím přemýšlím, já dále postupovat v jejich nepřítomnosti. Naproti sedí rytíř Norman z Inn, dosti zaujat mou sestrou, a ona jím. Já sám tvořím mohutnou živou zeď mezi Rhae a její dvorní dámou. Stříbrovlasá princezna reaguje na baronessu i moji sestru. Ta počne poutavě vyprávět o našem domově. Tak umně, že zaujme doslova celý stůl. Jsem na ní pyšný, a dovolím si v myšlenkách veden jejími slovy se vrátit na okamžik domů. Její pohled samozřejmě zaznamenám, nechci však nic dodávat k jejímu naprosto brilantnímu popisu.


Obrázek


Cítím, jak Xanthé zkoumá i mé nitro. Těžko říci co vše tam může vidět. Váš domov zní překrásně..., není pochyb, že právě z takového místa musíte pocházet. Jste jeho ztělesněním. Adresuje Rhae mé sestře i mne. Těší mne její slova, a je to na mne i vidět. Jste vřele vítaná v Asciu, i v celém panství Talaros, Má paní z Ondoryonů. Využiji toho, že zde zastupuji náš rod, a pozvu princeznu. Aby na vlastní kůži poznala krásy a kouzlo Indiru, o nichž právě slyšela. Zdá se, že jí má domovina uchvátila, možná jí časem uchvátí i její mužné ztělesnění.

Princezna pak usměvavá odpoví naší hostitelce. Rozhodně se nebojí. V tom čase mne však osloví kníže z Troy. Dostane se mi pozvání do jeho sídla v Amiccosu. Sleduji, že má dobré informace. Je pravdou, že mé jmenování tribunem III. Legie, která dlí v Amiccosu, je skutečně na spadnutí, a kníže zřejmě nechce ztrácet čas. Podle všeho je to výborný správce svých rodových statků. Možná se dokonce nechal inspirovat mým vlastním pozváním princezny Rhae. Pozvání s díky přijímám, Lorde Raimundo. Ovšem v Amiccosu pravděpodobně budu, až tak za několik týdnů. Pak se jistě ozvu. Vezmu sebou někoho z mých sapérů, to kvůli těm hradbám. Přijímám pozvání s širokým srdečným úsměvem. Dělá mi dobře vrátit se k tomu, co skutečně znám, totiž k válečnému umění. Kdoví, možná sebou vezmu i svou sestru. Vše záleží od hovoru, který nás bezpochyby po obědě čeká.

I já se připojím k přípitkům. Nechci Rhae zaclánět svou mohutností, když tak nadšeně sleduje rozhovory na druhé straně stolu, tedy obrátím se na ní.


Obrázek


Má paní, nechcete si vyměnit místo? Třebas jen po dobu, než se baronet Mathieu s Lady Violet vrátí? Nemohu, ani nechci, vám bránit svou rozložitou postavou v zábavě společnosti. Pokud přijme mou nabídku, promtně vyskočím, abych jí odsunul křeslo, a následně přisunul to své. Pak sám se usadím na konec stolu. Nevadí mi být tišším pozorovatelem veselé zábavy, jež tu proudí, tak říkaje z okraje. Dost možná si i princezna chce něco pošeptat se svou dvorní dámou.



 
Morgana Andaryon - 31. října 2021 01:21
6d59bfd07223490e81b782da41088d336539.jpeg

Obrázek


Závěr cesty do městského paláce rodu Andaryon ve Faalmaru,
a také první den po příjezdu
Laoghaire, Jenny,... Silvia di Croix a Victor de Raell zmíněni.
Středa 7. července, po poledni, slunečno, teplo,


Kdo by tomu byl věřil, že psaní listů, se stane mou nejoblíbenější činností…? Já sama bych tomu nikdy věřiti nemohla. Však díky sveřeposti a umanutosti matky mé, tomu ale nemohlo býti jinak. Mnohé urozené děvy a děvicě mého věku jsou stejně jako já zaslíbeny svými rodiči mužům, které nikdy na vlastní zraky neměly možnost zatím uzřít, a přesto s nimi mají pro dobro společné budoucnosti budovat nějaký vztah. Jakkoli by se představa neznámého muže, který by se měl státi pánem mého osudu měla zdáti děsivou a nepřístupnou, díky mnoha večerům, které jsem mohla sedět u stolu ve své ložnici, jen ve společnosti seříznutého husího brku, dopisních listů a kalamáře, se v mých představách stával z děsivého cizince mužem, kterému jsem mohla důvěřovat se vším, co jen mohla dívka mého věku svěřit dopisnímu listu opatřenému pečetí.

Budoucí Vévoda Victor de Raell a jeho listy, se tak záhy staly společníky mých dlouhých večerů. Ač moje první psaní byla spíše zdvořilostní, postupem času, jak se výměny listů mezi námi opakovaly, a vedle řádků psaných husím brkem, tu a tam přibyla nějaká ta drobnost na památku, tu miniatura portrétu z jeho strany, kterou jsem opětovala miniaturou svojí, jindy zas pramínek vlasů mých, nebo snad kapesník s jeho monogramy, tu snad pár vylisovaných a vysušených květin vložených mezi strany dopisu, a tak tím vším dodával mi Victor stále více a více odvahy se osmělit a svěřit se mu s pocity zamčenými kdesi hluboko v mém nitru, tak hluboko, až všechny mé zpovědnice a přítelkyně, má chůva, má matka, i má komorná Jenny a služebná Laoghaire, duše mému srdci na tomto světě snad nejbližší, nemohly o těchto nově otevřených hlubinách nic, byť jen tušiti.

Psaní těchto listů, stalo se činností mému srdci stejně milenou, jakožto čtení Victorových odpovědí. Nikdy jsem nepatřila k děvám, které by si vedly deník avšak, právě díky dopisování si s Victorem, se mi podařilo prostřednictvím svých listů jemu, pohlédnout do hlubin své duše, tak jako bych na sebe hleděla do zrcadla. A v jeho odpovědích mezi řádky četla jsem, kterak je měl Victor stejně dobře načtené jako když bych snad četla ze sebe sama stejně dobře, jako z knihy otevřené. S každou další odpovědí, kterou mi z jeho pera doručili, jen rostla má touha obnažit svou mysl a duši jemu mezi řádky, to abychom se, učili číst jeden v druhém. Ačkoli na mne má matka naléhala, Viktorovu korespondenci jsem střežila jako ten nejcennější šperk, všechny listy, které od něj přišly, jsem pečlivě pročítala a poskládala, a pak svázala oblíbenou stuhou do vlasů. Postupem jsem je přestala s ostatními sdílet, protože se staly něčím vzácným a hlavně soukromým, až intimním. To uvědomění mne částečně plnilo děsem, kdo jsem, ach já bláhová, abych se poprvé v životě zahleděla, do obloučků písma psaného dlaní muže, kterého znám jen z portrétu a miniaturních podobizen?

Obrázek


A neřkuli se přímo zamilovat? To by učinil jen pošetilec, ten nejpošetilejší zabylec, kterého si lze představiti, a hle, tu já jsem, říkala jsem si v městském domě Andaryonů, který mi matka nechala připravit, honosném městském domě na okraji tržní čtvrti královského města Falmaaru. Cesta byla dlouhá a po tom všem trmácení se lodí, i kočárem, jsem prvního dne, krátce po svém příjezdu netoužila po ničem jiném, než po kádi horké vody, vonném bylinkovém mýdle na umytí vlasů, tolik pokrytých prachem. Obě dvě mé služebné, jak Laoghaire, odkaz, tak Jenny odkaz byly pověřeny obstaráním mých věcí, spolu se mnou sem přijelo několik truhel šatů a šperků, a o většinu z nich bylo nutno se po převozu postarat. Nechala jsem obě svá děvčata jejich práci, a jala jsem se zabydlovat se ve svých komnatách, kde mi společnost zatím dělalo pouze malé pianino, přistavěné u okna a Victorovy listy, které v maličké vyřezávané truhličce z tmavého dřeva, přijely spolu se mnou. Dokud jsme svého cíle nedosáhli, a bezpečně i s doprovodem mým nedojeli, nepustila jsem tu truhličku z ruky, a jako jednu z prvních věcí poté, co jsem započala snahu si nové komnaty zabydliti, jala jsem se, najít pro ni místo, kde by zůstala skrytá zrakům nenechavým. To jsem nakonec našla díky uvolněnému prknu v podlaze, pod postelí, a tam jsem svoje nejcennější tajemství ukryla před zvídavýma očima svých služebných.

Netrvalo to dlouho, a v našem městském domě, mne zastihl prvý návštěvník, kterým nebyl nikdo jiný, než dlouhá chvíle. Tak dlouhá, až to bylo k uzoufání si. Nepomohla hudba, kterou jsem si mohla díky společnosti pianina v mé ložnici, ani má jindy tolik oblíbená kresba skic a portrétů uhlem. Naštěstí, vzpomenula jsem si záhy, na Baronessu Silvii de Croix, které jsem pak bez otálení napsala krátké psaní, které jsem poslala po své služebné Laoghaire, s jasným zadáním: Jdi, a bez odpovědi se mi nevracej. Nyní však nezbývalo mi, než jen čekat, a čekajíc doufat, aby se nade mnou Baronessa Silvia smilovala, a dovolila mi, ukrátit si dlouhou chvíli svou, v její, mnou tolik kýžené společnosti.


Obrázek

=Morgana Andaryon ve Falmaarském domě rodu Andaryon, u svého oblíbeného pianina=

 
Rafaelo di Orisi - 30. října 2021 18:34
muketr1_i1999.jpg

Něco o lásce


Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, teplo, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn


Něco o lásce



Pozornost naší hostitelky si na okamžik uzmou ostatní, ponejvíce kníže z Troy. Sleduji hovor kolem stolu. Tedy pokud mi dekolt, osobnost lady Silvie, a všeobecný ruch kolem ní vůbec dovolí. Tu chvilku co mne pustila ze své neutuchající společnosti si opanují kupodivu mé vlastní myšlenky, které se vrátí k rozhovoru s Lady Van vedený před palácem. Hloubka jejích slov mi nedá pokoje. Teď se rozhodně nehodí oddávat se nějaké filozofii, na kterou mne navíc neužije, ale nerad nechávám zajímavou myšlenku padnout do prachu cesty. Moci milovat nám dává sílu k životu, žene nás vpřed, činí nás skutečně člověkem. Díky naší vlastní lásce k jiným, a pro ni, můžeme žít. Moci milovat je mnohem důležitější, než být milován. Pořád to mnou rezonuje. Ta myšlenka je hodna světice. Lidé většinou touží po tom, aby byli milováni. Třebas to neřeknou nahlas, ale je tomu tak. Sám asi nebudu výjimkou. Byť za ta léta pletek se ženami jsem si vybudoval ústupové taktiky útěku před chomoutem na takovou úroveň, že mnohý zajíc by mi mohl závidět. Ač to tak podle mého života nevypadá, věřím v boží moc. Věřím, že určité věci se nedějí jen tak náhodou. A přesně při těchto slovech Vanessy, jako bych pocítil závan božího větru. Možná je čas, abych v lásce začal i dávat, místo abych jen bral, co půvabů život nabízí. Možná bych si měl najít ženu, a usadit se. Možná.


Obrázek


To, že tu myšlenku přinesla právě Van, možná taky není jen tak. Jistě jí teď budu věnovat větší pozornost. Když pronese, že jeden dobrý přítel někdy stačí, jen polohlasem utrousím. Nejspíš ano. Ale já mám přátele rád, a víc mi jich nevadí, právě naopak. Zdá se, že Vanessa je maximalistka. Má ráda, a sleduje hloubku a podstatu. A zcela jistě preferuje kvalitu před kvantitou. A kde Van hledá jádro věcí a lidí, tam se Silvia nerada nudí. Vlastně, nenechá nudit se ani ostatní. Nečekám nikdy nic, jednak mám ráda překvapení, a jednak se vždy náramně pobavím. Taky zajímavý přístup. Neubráním se srovnání, se kterým přístupem by se mi žilo líp. Jádro, hlubina, všechno nebo nic... Vanessy. Či... ať to frčí, žádná nuda, samé překvapení, žijme se vší nestálostí, co to přináší... Silvie. Tuhle otázku si chci zodpovědět. Ale ne teď! Vklouznu zpět do starého Rafaela, tak jak ho všichni znají. Zábava, smích a nevázanost. Nahlas se rozesměji, když Silvia ukončí svou úvahu, jak se stane vdanou paní, dříve než stačí otci slíbit, že se tak nikdy nestane. Je vtipná a šťavnatá, to se musí nechat!

Tvrdím to o sobě. Prohlásím k baronesse stále smějící se od ucha k uchu. O tom naprosto nepochybuji má milá. To oslovení mne samo překvapí, je to spíš mimoděčné vyjádření sympatií k její osůbce, než nějaké vyznání citu. S potěšením nechám však na ní, ať si to vyloží jak jen chce. Okamžik zapřemýšlím, jaké to bude, až mne zavalí svou nezřízeností. Snad to ustojím. Musím si dávat pozor! Lady Silvia se mi dostává po kůži, až se mi to vymyká kontrole. Je to takový tichý, nenápadný způsob. Což je s podivem, když vezmu v úvahu projevy její osobitosti. Jistě to nedělá nějak vědomě. Je prostě taková od přirozenosti.

Nenechá mne vydechnout. Další otázka, vlastně čtyři. Nemůžu se ubránit otázce, jaká je asi v posteli? Taky nenechá vydechnout? Ano. Jsem takřka pořád na cestách. Odpovídám už opět uvolněně, až žoviálně. Přitom si udělám pohodlí v křesle. To víte, cesty se na vás podepíšou. Zachechtám se, a mrknu po siru Normanovi, který je z podobného těsta. Avšak tam, kde já jsem podoben nestálému větru, tam on je jako houžev, jako sukovice v rukách poutníka, jako meč potírající lapky v hlubinách nehostinného hvozdu. Spíše, kde jsem ještě nebyl. Není mnoho takových míst v Říši. Dodám sebevědomě, přesto bez pýchy. Úsměv můj nade mnou kraluje. To vám řeknu, až spolu budeme někdy sami. Do společnosti se to nehodí, zvláště do této ne. Spiklenecky na ní mrknu z blízkosti, která je snad až neslušná.Kam mne pošlou.


Obrázek


Mé odpovědi příhodně přeruší vyprávění Lady Xanthé o její domovině, které si získá osazenstvo. Mne a Silvii nevyjímaje. Baronessa na chvíli zmlkne, a já taktéž. Úchvatný popis, má paní. Zatleskám půvabné indirské krásce, která má nadání vypravěčky příběhů.

To už princezna Rhae reaguje na rozpustilou otázku Silvie. Osvědčí své romantické sklony. Při spontánní reakci hostitelky se zakuckám vínem. Baronessa je taky romantička! Zamaskuji svůj výbuch smíchu, tím že mi víno zaskočilo. Tedy možná mám o romantice zkreslené představy, ale Silvii bych určitě romantičkou nenazval. Ale můžu se mýlit. Lady de Croix je trochu zaskočena mou dobře míněnou nabídkou zástupu bratra jejího v pozici hostitele, ale nakonec přijímá. Vesele se zazubí. Já se přistihnu přitom, že právě to vycenění chrupu, ač není kdovíjak půvabné, se mi na ní líbí. Skoro jako všechny její projevy, které jsou možná už za hranou. Nepřijde mi to půvabné, ale líbí se mi to v daleko větší hloubce mého nitra, než bych sám očekával. Jsou to právě její odlišnosti, i ty skoro nestoudné, které mne k ní táhnou. Sám tomu úplně nerozumím, ale jak řekla Van: Nemusíme všemu rozumět, abychom mohli milovat.

Přichází přípitek Vanessy i Xanthé. Silvia se chopí číše i mé ruky, a táhne mne k sobě zpět dolů. Já se dělím rád! Moc rád! S krásnými ženami obzvláště! Pronesu vesele, rošťácky. Na příležitosti! Zazní můj zvučný hlas krále večírků. Přidám se k přípitkům s úsměvem světáka na rtech. V tu chvíli dorazí personál se vzkazem od nějaké známé Silvie, i s žádostí jakéhosi rytíře, jež je prý bratrem Vanessy, ten žádá vstup k našemu stolu. Otočím se na baronessu s otázkou v očích. Ač jsem skoro hostitel, tak tohle si musí rozhodnout sama. Ale je to překvapení, a ty ona vítá. Alespoň to právě tvrdila. Můj pohled se sveze i na Vanessu, bych viděl, jakou má radost z příchodu bratra svého.



 
Vypravěč - 29. října 2021 20:59
mucool_i598.jpg

Nečekané


Falmaar, Palác de Croix, brána a salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, příjemné teplo, vánek
Majordomus Foye/Hetty, Silvia de Croix, Morgana Andaryon,
Vanessa di Ripper, Diego di Ripper, Laoghaire a ostatní



Je příjemné letní teplé odpoledne s mírným vánkem, horko ustoupilo, tak kolem druhé hodiny, když stane před ozdoboně kovanou branou Paláce de Croix prostinká blondýnka. Podle všeho služebná odněkud z Andaru. Jmenuje se Laoghaire, její nosík, pršáček, ční k nebesům vcelku i roztomile. Na první pohled je to taková husička. Nese vzkaz od své paní, komtesy Morgany Andaryon, která právě dnes se ubytovala v Andarském Paláci. Tamní Majordomus samozřejmě má přehled, který z andarských leníků pobývá právě v hlavním městě Říše, Falmaaru. A tak Lady Morgana zjistila, že děti barona z Croix právě dlí ve svém Bílém paláci.

Baronessa Silvia je vcelku blízká povahou její sestře Andromedě, kterou rodiče nechali doma, snad aby zas neztropila nějakou ostudu na nějakém z turnajových bálů, či kdekoliv jinde. Dámy se přirozeně znají z mnoha plesů v Andaru.


Obrázek

komtesa Morgana Andaryon


Komtesa Morgana však vyslána byla s patřičným doprovodem. Její rodiče jí totiž zaslíbili po dohodě s Velkovévodou lyonesským, Amaricem de Raell, jeho prvorozenému synu a dědici, vévodovi Victoru de Raell, staršímu bratru Garlana, jemuž říkají Rytíř Slunce. Zásnuby zatím neproběhly, dohoda rodů však ano. Nutno říci, že vévoda Victor se sňatkem souhlasí, což zdaleka není samozřejmé, díky jeho tvrdohlavé povaze. Komtesa taky není proti, těžko pohledat v Říši lepší partii, než je dědic Lyonessu, o něčem takovém si může budoucí hraběnka vedlejší větve Andaryonů jen zdát. Victor a Morgana si již nějaký čas píší, a teď při příležitosti Turnaje na počest Princezny Naerys se oba snad budoucí manželé mají setkat poprvé. Nutno říct, že Victor není žádný mistr psaného slova, spíše ovládá meč. Ovšem vysokou korespondenci samozřejmě zvládá, coby dědic Velkovévodství.

Lady Morgana připlula lodí, ubytovala se v honosném paláci Andaryonů, poobědvala, a teď by se jí žádala nějaká společnost. Proč tedy nezajít na odpolední čaj k Silvii de Croix, zvlášť když její bratr Mathieu je co si tak pamatuje, šarmantní a zábavný mladý básník. Samozřejmě Komtesa nejprve zažádá o setkání, než vůbec vsedne do kočáru. A právě takový vzkaz Laoghaire nese. Zrovna teď čeká u brány. Nijak se nenudí, obdivuje skvostný sněhobílý palác stavěný pro ni v exotickém lyonesském stylu, neboť kdysi rod de Croix prchl z Lyoness do Andaru. Ještě než přijde majordomus Foye, či jeho pravá ruka komorná Hetty, zazní na dlažbě klapot kopyt. Blondýnka se na chvíli otočí, a spatří krásného urostlého šlechtice na překrásném vraníku ze Zahrady v Lyoness.

Dívka mimoděk otevře pusu. Je to pastva pro oči, jak rytíř na svém oři doslova tančí na dláždění ulice. Teď chuděra neví, nač má koukat dříve. Tak těká mezi rytířem, jeho koněm a palácem. Zrovna když vyhlíží, zda už nejde někdo ze služebnictva, tak ucítí masivní naráz koně do svých zad, až málem odletí. Rytíř asi nebude ten z pohádek. Dosti neurvale zastavil koně o dívku, zřejmě schválně. Laoghaire jen mlčí, vědoma si svého místa. Dokonce s obdivem čučí na rytíře, kterému by stačilo jen kývnout. Ta husa v každém rytíři vidí jen vznešenost, a jistě by se i ráda nechala obtěžkat, jen aby její dítě mělo naději stát se také šlechticem, byť s mezistupněm bastarda. Dokonce ani když rytíř se na ní dosti neurvale osočí. Nemůžeš uhnout, náno!, tak obdiv dívky k němu nehasne. Chce se mu dát, a nechat se jim odvézt do pohádky světlých zítřků. Snad to muže trochu obměkčí. Napřímí se v sedle, vědom si své nadřazenosti a velikosti. Povýšeně se jí i příchozímu představí přímo ze sedla mohutného oře. Jsem Diego di Ripper, zeman amiccoský, a bratr dvorní dámy princezny Rhaenerys, Vanessy di Ripper, kterou bych rád pozdravil. Vzkaž pánu domu, či paní, že žádám o vstup. Je to spíše rozkaz, než žádost. Urostlý rytíř nehodlá smlouvat, či prosit.


Obrázek

zeman Diego di Ripper


Vzkaz komtesy Morgany je předán baronesse Sylvii v salónu, stejně jako i žádost sira Diega di Ripper. Buď obé vyřídí Foye, či Hetty, podle toho kdo měl zrovna čas.

Mezitím vzal sir Diego služku Laoghaire na milost, a dokonce se na ní povzbudivě usmál, a spočinul na ní žádostivým pohledem, kdoví... možná mu dnes zahřeje lože, čemuž by se asi nebránila.


Obrázek



 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.17751884460449 sekund

na začátek stránky