| |||
|
| |||
Vládce a služky Falmaar, palác de Croix, před ním i uvnitř, Stále trůníc na svém mohutném černém oři, vztyčený v celé své síle a mohutnosti, vychutnávám si tu prostou husičku Laoghaire. Sálá ze mne síla, odhodlání válečníka, zběsilost, krutost, agrese v temných jasných očích. Ztělesnění bojovníka, rytíře. Nijak změkčilého jakousi fádní etikou dvora, či něčím podobným, ale v hrubé nekompromisní síle. V mé osobě je spatřen jezdec, válečník, proti němuž nikdo nechce stanout na bitevním poli, avšak jehož každý rád má po svém boku, když přijde na lámání kopí, kostí a vazů. Brutální syrová síla v celé své podobě. Na každém je, aby si zvolil zda mi bude přítelem, či nepřítelem. Pouštím zajisté strach, ale lze mne i adorovat, bezuzdně. Když rozechvěle se dívka staví na nohy, aby vzápětí klesla před mnou do hluboké úklony, která odhalí prudce se dmoucí poprsí. Vyslechnu její klopotné omluvy jako její skutečný Pán, a Vládce. Koří se mi nejen slovy, postavením, ale celé tělo její, pohled modrošedý, všechna gesta, ba celá bytost její odevzdává se mi zde bez okolků. Umím být krutý, ale ne k těm, kdo ochotně upřímně vydávají se mé mohutnosti. Jako tato dívka. Díky ní narostu ještě více. Zahrnu ji hladovým úsměvem vladaře, líbí se mi. I v jejích očích vidím touhu letního dne, a sám se těžko bráním touze si ji hodit přes hřbet svého koně, a unést ji přímo teď, jak se tak často děje ženám po bojové vřavě, když území nepřítele je podmaněno. Navíc v očích jejích vidím i jistou obhroublost, jadrnou nestoudnost, což mne ujistí, že rozkošnicí by jistě byla podle mého gusta. Dost možná prahne po tom ucítit na sobě i v sobě mou sílu a zuřivost. Elegantně seskočím ze svého mohutného vraného hřebce, otěže ponechám v ruce levé, a v celé své vysoké mohutnosti přistoupím k té blonďaté cuchtičce, která se mi podle všeho velmi zamlouvá. Majetnicky, a poněkud hrubě, neb chci aby mou sílu skutečně cítila, jí pravou rukou uchopím zespodu za její obličejík, za sanici. A zblízka vpadnou moje temné oči do kalné vody jejích kukadel. Tak tak, že prstem neodhalím její chrup, coby handlíř při koupi chovné klisny. Mám vskutku co dělat, abych je jí nezmocnil teď a tady, lhostejno kde právě stojíme. Mou živelnou touhu po ní jistě cítí i ona, na to nemusí být chytrá. Služebnictvo v Alvarezkém paláci je hrozné! Chci, abys přišla, a sama se o mne postarala. Po všech stránkách. Řeknu jí zblízka. Není to prosba, je to rozkaz. Škodná nebudeš! Řekni u brány, že si tě žádá sir Diego di Ripper. Naprosto neřeším, že slouží aktuálně jinému rodu. A ani jí nedám přesný termín, konečně sloužit mi může, i když tam zrovna nebudu. |
| |||
Hetty, Diego di Ripper, Laoghaire Pro Laoghaire bylo ve Faalmaru vše na co jen její zraky padly zářivé. Ne pozlátkem, však zářivé novotou, neokoukaností a cizokrajnou, neznámou pompézností. Jinak by se cestou možná pošklíbala své paní za to, že posílá tolik dopisů a psaní, na všechny strany - což předstírá, že mluvit nedokáže a němá je? Tomu nikdo kdo Comtessu Morganu zná, přeci neuvěří- a kdo jiný je pro ni doručoval, než nebohá Laoghaire? To ta hubatá čůza Jenny, ta se celé dny jen cupitavě sunula stíny šatníku, a rovnala klobouky, zatímco Meredid, ta se rovnou stala stínem a hlídacím psem Paní Morgany, takže kdo jiný zbyl na práci a plnění pochůzek, než nebohá Laoghaire? Však na vás, vy líné čuby dojdou boží mlýny, ony melou možná pomalu, ale zato vytrvale, plísnila své družky ve službě zrovna Laoghaire, když se jala spěchati k bráně skvostného bělostného paláce rodu de Croix, na který se předtím dosyta vynadívala. Když jí bylo nakázáno čekat, prostě čekala, byla zvyklá. Dále obdivovala svýma šedo-modrýma očima krásy paláce de Croix, a mnohým kolem jdoucím, mohlo se snadno znát, že byla duchem zcela nepřítomna. To však jen do okamžiku, kdy ji uchvátil další skvostný pohled, a to urostlý šlechtic, na bujném, dobře chovaném koni. Jezdec i jeho zvíře měli oba hřívu černou jako to nejkvalitnější uhlí, oba dva stejnou živou jiskru v oku. Nebylo tedy divu, že zřítelnice mladé dívky přestaly sledovat bránu, palác de Croix, i cestu, a obrátily se s němým obdivem, ke koni a jeho jezdci. Laoghaire obdivem otevřená ústa, zcela zkoprní, jako Lottova žena. Stojí jako solný sloup, neschopná pohybu, až dokud do ní urostlý vraník nevrazí, teprve pak, děvče napadne, ustoupit- no spíše upadnout- zemanovi z cesty. „Odpusťte, nejvzácnější rytíři,“ omlouvá se děvče, zatímco se zdvíhá ze země na nohy, jen aby o okamžik déle poctilo urozeného pána roztřesenou poklonou, do které opět klesá. Hlas se děvčeti třepe, jako větvičky břízky v jarním větru, sotva ševelí. „Nechtěla jsem se vám připlést do cesty, odpusťte mi prosím, pane…“ Rytíř se zmámené dívce, která neví, zda by měla strachem třeštit oči, či vzdychat a žasnout nad jeho havraními vlasy představí s elegancí a šarmem sobě vlastním, čímž naprosto překlopí misky vah, ve prospěch roztouženého dívčího úžasu, nejspíš aniž by tušil, že na tu nebohou cácoru tak působí. Schyluje se zde k jasnému letnímu vzplanutí, ale naštěstí k němu prozatím nedojde. Už už se do rozhovoru služebné a ctěného Zemana vkládá někdo povolanější, kdo by mohl těmto nesourodým stranám býti tlumočníkem, a ona žena se představí jako služebná samotné Baronessy Silvie de Croix. Laoghaire mlčí a klopí oči, když jí Hetty vyčiní. Uznat, že má Hetty pravdu, dokáže i Laoghaire, přesto jak moc často nosí nosánek nahoru. Tak jak má, proto počká, dokud se Hetty baví s urozeným pánem, a až pak předá zprávu kterou nese, určenou pro Baronessu de Croix. Když se Hetty obrátí, a odejde se zprávami které má předat, plavovláska neví kam s očima. Mnohokrát se ošije, i se nadechne, jakože se chystá muže na vysokém vraníku oslovit, ale vždy jako by si uvědomila jaké místo jí náleží, a včas se kousne do jazyka. Musí počkat, dokud jí Pán neosloví, nepřísluší jí aby jej oslovila sama. A tak jen stojí vedle něj, a neví kam s očima. Počká, dokud Hetty nevyřídí záležitost rytíře, jehož jméno – Diego di Ripper- si zapamatuje, a pak už visí na rtech a lape každé Hettiino slovo. „Děkuji, ano nezapomenu, má paní bude připravená. Pro zatím nashledanou,“ Hetty i sira Diega vyprovodí hlubokým pukrletem. Až když oba odejdou, vydá se spešnými kroky zpět do domu, ze kterého sem přišla, kde zprávu ihned bez prodlení předá své paní, které bude jistě k ruce, s výběrem jezdeckého úboru, neb jich Comtessa Morgana má nespočet. Je o ní známo, že je vášnivou jezdkyní. -Laoghaire, služebná Comtesy Morgany- |
| |||
Služebná a bratr Falmaar, palác de Croix Z kraje místnosti sleduji dění u stolu. I tiše naslouchám, ale skoro jako bych zde nebyla. Popravdě se ani nesnažím, aby si mě někdo všímal, jsem prostě jen k ruce. Přesto si mě ale v jednu chvíli nachází pohled lady Vanessy. Těžko v něm ovšem číst. Společnost v salónku se zdá být stále ve výtečné náladě, což mi dělá radost. Beru to jako znamení, že zatím nedošlo k žádným diplomatickým katastrofám. Ba co víc, když své paní vyřizuji oba vzkazy, projevuje se jako skutečná dáma a hostitelka a vhání mi úsměv do tváře. Jsou to chvíle jako tyto, kdy jsem skutečně pyšná, že mohu sloužit rodu de Croix. |
| |||
Osud nebo dva Falmaar, palác de Croix O tom naprosto nepochybuji, má milá. Vesele se směji. „V to doufám, můj milý, strašlivě by mne ranilo, kdyby ano,“ opáčím mu zrovna tak, jako by ono oslovení bylo prostě jeho jménem. Klidně by být mohlo, zůstal by přesně takový, jaký je teď. Nezměnilo by na něm zhola nic; a kdyby jeho jméno, Rafaelo, vyřkla ta správná ústa v ten správný čas, jistě by se mohlo změnit mnohé. A že jeho jméno k vyslovování svou chutí láká, na něm totiž připomíná rty zbarvené sladkým vínem za horké letní noci – sladkého už jen stopa, je ovšem cítit trocha soli, snad i mědi, kdybych do nich jemně kousla. Popravdě jsem si ani nestačila všimnout, že nás Hetty opustila. Její návrat ale přehlédnout nemohu. Překvapeně pozvedám obočí. Užuž se chystám Matta podezírat, že pozval někoho dalšího, ale tentokrát je v tom nevinně. S úsměvem se obracím k ostatním. Koutkem oka si všímám, že lady Vanesse ten její ztuhl na rtech. Copak bych jej ale mohla odmítnout? „Asi osud,“ prohodím směrem ke všem naším hostům, „či snad příležitost.“ Děkuji Otci, že se Rafaelo dělí rád. |
| |||
Neznámá Falmaar, Palác Lyoness Můj otec velkovévoda Amaric de Raell je zbabělec. Mohl by být králem Lyonessu, ale on se raději plazí před Ondoryony a jejich draky. Lyonesští rytíři jsou ti nejlepší na světě, jistě by si poradili i s těmi přerostlými ještěrkami. Otec si však vybral cestu potupy, a poroby. Žel. Když přišel s nápadem najít mi ženu, netvářil jsem se tak, ani tak. Má mylady u dvora dostala příkaz se na onu neznámou podívat. A tak se Lady Monique d'Foix zúčastnila několika bálů na Talleonském zámku v Andaru, a udělala to, co ovládá nejvíce, zjistila pár informací.
Když mi přišla její zpráva o Morganě Andaryon, a částečně i o její rodině, musel jsem otci přiznat, že by z ní byla skvělá královna Lyonessu. Ba co více, prý je zručná diplomatka. A i mne je jasné, že na to aby se mnou vůbec mohl někdo žít, musí být v diplomacii více než zdatný. Překousl jsem tedy svůj odpor vůči otci, a dal jsem té ženě šanci. Dohoda mezi rody byla uzavřena. Orion Andaryon, otec mé nastávající si vymohl, že zásnuby budou, až poté co se osobně poznáme s Morganou. S tím jsem mohl souhlasit. Dává to jak jí, tak mne možnost relativně čestně vycouvat, kdyby byl nám náš protějšek vyloženě odporný. I zrušení dohody mezi lordy je ostudné, avšak pořád je to únosnější, než zrušení zásnub. Když poslala mne Morgana pramínek svých rusých ohnivých vlasů, nemělo to pro mne takovou váhu, jako kdybych jí už osobně znal. I tak chápu, že jde o vrcholně osobní gesto, jehož poselství nelze přehlížet. Přidám-li k tomu niterného ducha jejích posledních dopisů, nemohu se zbavit pocitu, takřka jistoty, že Morgana touží se mi otevřít. Dát se mi všanc. Ona chce skutečný, ne jen formální vztah. Touží po muži, který by jí z hlouby srdce miloval. Ne pro její slavné jméno, ne pro její rod, ale pro ni samu. Její otevřené srdce táhlo svými řádky i mne naléhavě do mého vlastního nitra, když psal jsem listy pro ni. Ani jsem si to neuvědomoval, ale s každým dalším dopisem, stále více toužím stát s ní tváří v tvář, a moci přivonět k jejím vlasům barvy plamene. Tou příležitostí setkání má být turnaj na počest jedné z princezen. Otec mne do Falmaaru skoro nikdy nepouští, neboť se svými proti-ondoryonskými názory nikterak netajím. Nyní však to bylo i v jeho zájmu, a tak v doprovodu svého mladšího bratra Garlana, a našich družiníků jsme vyrazili do hlavního města. Sotva ubytovali jsme se v honosném luxusním lyonesském paláci, obklopeném skvostnými zahradami. I vyslán ihned byl sir Jean du Belly, aby zjistil zda už komtesa Morgana Andaryon také dorazila, a kde se právě nachází. |
| |||
Pozvání Falmaar, Palác de Croix, salón, Tak světlo slunce dává život, světlo hvězd je krásné a povznášející. Ale co vaše vlastní světlo, Lady Rhae? Zvolím důvěrnější oslovení. To by mne zajímalo nejvíce. Vyznám podle pravdy. Jsem přesvědčen, že princezna v sobě má něco jedinečného. Možná ani přesně neví co, avšak nelze přehlédnout, jak působí na lidi, mne nevyjímaje. Jistě nečekám, že mi po pár hodinách co se známe, odhalí své nitro. Přesto jsem chtěl, aby věděla, že mne zajímá, co dodává jas její osobnosti. Že mne zajímá ona sama. Ne princezna, ne její královský rod, jen a jen ona sama. Neovládám jemnou hru dvorních náznaků, bývám přímý, když mi na něčem opravdu záleží. Cítím, jak Xanthé zkoumá i mé nitro. Těžko říci co vše tam může vidět. Váš domov zní překrásně..., není pochyb, že právě z takového místa musíte pocházet. Jste jeho ztělesněním. Adresuje Rhae mé sestře i mne. Těší mne její slova, a je to na mne i vidět. Jste vřele vítaná v Asciu, i v celém panství Talaros, Má paní z Ondoryonů. Využiji toho, že zde zastupuji náš rod, a pozvu princeznu. Aby na vlastní kůži poznala krásy a kouzlo Indiru, o nichž právě slyšela. Zdá se, že jí má domovina uchvátila, možná jí časem uchvátí i její mužné ztělesnění. Má paní, nechcete si vyměnit místo? Třebas jen po dobu, než se baronet Mathieu s Lady Violet vrátí? Nemohu, ani nechci, vám bránit svou rozložitou postavou v zábavě společnosti. Pokud přijme mou nabídku, promtně vyskočím, abych jí odsunul křeslo, a následně přisunul to své. Pak sám se usadím na konec stolu. Nevadí mi být tišším pozorovatelem veselé zábavy, jež tu proudí, tak říkaje z okraje. Dost možná si i princezna chce něco pošeptat se svou dvorní dámou. |
| |||
Závěr cesty do městského paláce rodu Andaryon ve Faalmaru, Kdo by tomu byl věřil, že psaní listů, se stane mou nejoblíbenější činností…? Já sama bych tomu nikdy věřiti nemohla. Však díky sveřeposti a umanutosti matky mé, tomu ale nemohlo býti jinak. Mnohé urozené děvy a děvicě mého věku jsou stejně jako já zaslíbeny svými rodiči mužům, které nikdy na vlastní zraky neměly možnost zatím uzřít, a přesto s nimi mají pro dobro společné budoucnosti budovat nějaký vztah. Jakkoli by se představa neznámého muže, který by se měl státi pánem mého osudu měla zdáti děsivou a nepřístupnou, díky mnoha večerům, které jsem mohla sedět u stolu ve své ložnici, jen ve společnosti seříznutého husího brku, dopisních listů a kalamáře, se v mých představách stával z děsivého cizince mužem, kterému jsem mohla důvěřovat se vším, co jen mohla dívka mého věku svěřit dopisnímu listu opatřenému pečetí. A neřkuli se přímo zamilovat? To by učinil jen pošetilec, ten nejpošetilejší zabylec, kterého si lze představiti, a hle, tu já jsem, říkala jsem si v městském domě Andaryonů, který mi matka nechala připravit, honosném městském domě na okraji tržní čtvrti královského města Falmaaru. Cesta byla dlouhá a po tom všem trmácení se lodí, i kočárem, jsem prvního dne, krátce po svém příjezdu netoužila po ničem jiném, než po kádi horké vody, vonném bylinkovém mýdle na umytí vlasů, tolik pokrytých prachem. Obě dvě mé služebné, jak Laoghaire, odkaz, tak Jenny odkaz byly pověřeny obstaráním mých věcí, spolu se mnou sem přijelo několik truhel šatů a šperků, a o většinu z nich bylo nutno se po převozu postarat. Nechala jsem obě svá děvčata jejich práci, a jala jsem se zabydlovat se ve svých komnatách, kde mi společnost zatím dělalo pouze malé pianino, přistavěné u okna a Victorovy listy, které v maličké vyřezávané truhličce z tmavého dřeva, přijely spolu se mnou. Dokud jsme svého cíle nedosáhli, a bezpečně i s doprovodem mým nedojeli, nepustila jsem tu truhličku z ruky, a jako jednu z prvních věcí poté, co jsem započala snahu si nové komnaty zabydliti, jala jsem se, najít pro ni místo, kde by zůstala skrytá zrakům nenechavým. To jsem nakonec našla díky uvolněnému prknu v podlaze, pod postelí, a tam jsem svoje nejcennější tajemství ukryla před zvídavýma očima svých služebných. =Morgana Andaryon ve Falmaarském domě rodu Andaryon, u svého oblíbeného pianina= |
| |||
Něco o lásce Falmaar, Palác de Croix, salón, Pozornost naší hostitelky si na okamžik uzmou ostatní, ponejvíce kníže z Troy. Sleduji hovor kolem stolu. Tedy pokud mi dekolt, osobnost lady Silvie, a všeobecný ruch kolem ní vůbec dovolí. Tu chvilku co mne pustila ze své neutuchající společnosti si opanují kupodivu mé vlastní myšlenky, které se vrátí k rozhovoru s Lady Van vedený před palácem. Hloubka jejích slov mi nedá pokoje. Teď se rozhodně nehodí oddávat se nějaké filozofii, na kterou mne navíc neužije, ale nerad nechávám zajímavou myšlenku padnout do prachu cesty. Moci milovat nám dává sílu k životu, žene nás vpřed, činí nás skutečně člověkem. Díky naší vlastní lásce k jiným, a pro ni, můžeme žít. Moci milovat je mnohem důležitější, než být milován. Pořád to mnou rezonuje. Ta myšlenka je hodna světice. Lidé většinou touží po tom, aby byli milováni. Třebas to neřeknou nahlas, ale je tomu tak. Sám asi nebudu výjimkou. Byť za ta léta pletek se ženami jsem si vybudoval ústupové taktiky útěku před chomoutem na takovou úroveň, že mnohý zajíc by mi mohl závidět. Ač to tak podle mého života nevypadá, věřím v boží moc. Věřím, že určité věci se nedějí jen tak náhodou. A přesně při těchto slovech Vanessy, jako bych pocítil závan božího větru. Možná je čas, abych v lásce začal i dávat, místo abych jen bral, co půvabů život nabízí. Možná bych si měl najít ženu, a usadit se. Možná. To, že tu myšlenku přinesla právě Van, možná taky není jen tak. Jistě jí teď budu věnovat větší pozornost. Když pronese, že jeden dobrý přítel někdy stačí, jen polohlasem utrousím. Nejspíš ano. Ale já mám přátele rád, a víc mi jich nevadí, právě naopak. Zdá se, že Vanessa je maximalistka. Má ráda, a sleduje hloubku a podstatu. A zcela jistě preferuje kvalitu před kvantitou. A kde Van hledá jádro věcí a lidí, tam se Silvia nerada nudí. Vlastně, nenechá nudit se ani ostatní. Nečekám nikdy nic, jednak mám ráda překvapení, a jednak se vždy náramně pobavím. Taky zajímavý přístup. Neubráním se srovnání, se kterým přístupem by se mi žilo líp. Jádro, hlubina, všechno nebo nic... Vanessy. Či... ať to frčí, žádná nuda, samé překvapení, žijme se vší nestálostí, co to přináší... Silvie. Tuhle otázku si chci zodpovědět. Ale ne teď! Vklouznu zpět do starého Rafaela, tak jak ho všichni znají. Zábava, smích a nevázanost. Nahlas se rozesměji, když Silvia ukončí svou úvahu, jak se stane vdanou paní, dříve než stačí otci slíbit, že se tak nikdy nestane. Je vtipná a šťavnatá, to se musí nechat! Mé odpovědi příhodně přeruší vyprávění Lady Xanthé o její domovině, které si získá osazenstvo. Mne a Silvii nevyjímaje. Baronessa na chvíli zmlkne, a já taktéž. Úchvatný popis, má paní. Zatleskám půvabné indirské krásce, která má nadání vypravěčky příběhů. |
| |||
Nečekané Falmaar, Palác de Croix, brána a salón, Je příjemné letní teplé odpoledne s mírným vánkem, horko ustoupilo, tak kolem druhé hodiny, když stane před ozdoboně kovanou branou Paláce de Croix prostinká blondýnka. Podle všeho služebná odněkud z Andaru. Jmenuje se Laoghaire, její nosík, pršáček, ční k nebesům vcelku i roztomile. Na první pohled je to taková husička. Nese vzkaz od své paní, komtesy Morgany Andaryon, která právě dnes se ubytovala v Andarském Paláci. Tamní Majordomus samozřejmě má přehled, který z andarských leníků pobývá právě v hlavním městě Říše, Falmaaru. A tak Lady Morgana zjistila, že děti barona z Croix právě dlí ve svém Bílém paláci.
Komtesa Morgana však vyslána byla s patřičným doprovodem. Její rodiče jí totiž zaslíbili po dohodě s Velkovévodou lyonesským, Amaricem de Raell, jeho prvorozenému synu a dědici, vévodovi Victoru de Raell, staršímu bratru Garlana, jemuž říkají Rytíř Slunce. Zásnuby zatím neproběhly, dohoda rodů však ano. Nutno říci, že vévoda Victor se sňatkem souhlasí, což zdaleka není samozřejmé, díky jeho tvrdohlavé povaze. Komtesa taky není proti, těžko pohledat v Říši lepší partii, než je dědic Lyonessu, o něčem takovém si může budoucí hraběnka vedlejší větve Andaryonů jen zdát. Victor a Morgana si již nějaký čas píší, a teď při příležitosti Turnaje na počest Princezny Naerys se oba snad budoucí manželé mají setkat poprvé. Nutno říct, že Victor není žádný mistr psaného slova, spíše ovládá meč. Ovšem vysokou korespondenci samozřejmě zvládá, coby dědic Velkovévodství.
Vzkaz komtesy Morgany je předán baronesse Sylvii v salónu, stejně jako i žádost sira Diega di Ripper. Buď obé vyřídí Foye, či Hetty, podle toho kdo měl zrovna čas. |
doba vygenerování stránky: 0.17751884460449 sekund