Něco o lásce

Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, teplo, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn

Něco o lásce

Pozornost naší hostitelky si na okamžik uzmou ostatní, ponejvíce kníže z Troy. Sleduji hovor kolem stolu. Tedy pokud mi dekolt, osobnost lady Silvie, a všeobecný ruch kolem ní vůbec dovolí. Tu chvilku co mne pustila ze své neutuchající společnosti si opanují kupodivu mé vlastní myšlenky, které se vrátí k rozhovoru s Lady Van vedený před palácem. Hloubka jejích slov mi nedá pokoje. Teď se rozhodně nehodí oddávat se nějaké filozofii, na kterou mne navíc neužije, ale nerad nechávám zajímavou myšlenku padnout do prachu cesty. Moci milovat nám dává sílu k životu, žene nás vpřed, činí nás skutečně člověkem. Díky naší vlastní lásce k jiným, a pro ni, můžeme žít. Moci milovat je mnohem důležitější, než být milován. Pořád to mnou rezonuje. Ta myšlenka je hodna světice. Lidé většinou touží po tom, aby byli milováni. Třebas to neřeknou nahlas, ale je tomu tak. Sám asi nebudu výjimkou. Byť za ta léta pletek se ženami jsem si vybudoval ústupové taktiky útěku před chomoutem na takovou úroveň, že mnohý zajíc by mi mohl závidět. Ač to tak podle mého života nevypadá, věřím v boží moc. Věřím, že určité věci se nedějí jen tak náhodou. A přesně při těchto slovech Vanessy, jako bych pocítil závan božího větru. Možná je čas, abych v lásce začal i dávat, místo abych jen bral, co půvabů život nabízí. Možná bych si měl najít ženu, a usadit se. Možná.

To, že tu myšlenku přinesla právě Van, možná taky není jen tak. Jistě jí teď budu věnovat větší pozornost. Když pronese, že jeden dobrý přítel někdy stačí, jen polohlasem utrousím. Nejspíš ano. Ale já mám přátele rád, a víc mi jich nevadí, právě naopak. Zdá se, že Vanessa je maximalistka. Má ráda, a sleduje hloubku a podstatu. A zcela jistě preferuje kvalitu před kvantitou. A kde Van hledá jádro věcí a lidí, tam se Silvia nerada nudí. Vlastně, nenechá nudit se ani ostatní. Nečekám nikdy nic, jednak mám ráda překvapení, a jednak se vždy náramně pobavím. Taky zajímavý přístup. Neubráním se srovnání, se kterým přístupem by se mi žilo líp. Jádro, hlubina, všechno nebo nic... Vanessy. Či... ať to frčí, žádná nuda, samé překvapení, žijme se vší nestálostí, co to přináší... Silvie. Tuhle otázku si chci zodpovědět. Ale ne teď! Vklouznu zpět do starého Rafaela, tak jak ho všichni znají. Zábava, smích a nevázanost. Nahlas se rozesměji, když Silvia ukončí svou úvahu, jak se stane vdanou paní, dříve než stačí otci slíbit, že se tak nikdy nestane. Je vtipná a šťavnatá, to se musí nechat!

Tvrdím to o sobě. Prohlásím k baronesse stále smějící se od ucha k uchu. O tom naprosto nepochybuji má milá. To oslovení mne samo překvapí, je to spíš mimoděčné vyjádření sympatií k její osůbce, než nějaké vyznání citu. S potěšením nechám však na ní, ať si to vyloží jak jen chce. Okamžik zapřemýšlím, jaké to bude, až mne zavalí svou nezřízeností. Snad to ustojím. Musím si dávat pozor! Lady Silvia se mi dostává po kůži, až se mi to vymyká kontrole. Je to takový tichý, nenápadný způsob. Což je s podivem, když vezmu v úvahu projevy její osobitosti. Jistě to nedělá nějak vědomě. Je prostě taková od přirozenosti.

Nenechá mne vydechnout. Další otázka, vlastně čtyři. Nemůžu se ubránit otázce, jaká je asi v posteli? Taky nenechá vydechnout? Ano. Jsem takřka pořád na cestách. Odpovídám už opět uvolněně, až žoviálně. Přitom si udělám pohodlí v křesle. To víte, cesty se na vás podepíšou. Zachechtám se, a mrknu po siru Normanovi, který je z podobného těsta. Avšak tam, kde já jsem podoben nestálému větru, tam on je jako houžev, jako sukovice v rukách poutníka, jako meč potírající lapky v hlubinách nehostinného hvozdu. Spíše, kde jsem ještě nebyl. Není mnoho takových míst v Říši. Dodám sebevědomě, přesto bez pýchy. Úsměv můj nade mnou kraluje. To vám řeknu, až spolu budeme někdy sami. Do společnosti se to nehodí, zvláště do této ne. Spiklenecky na ní mrknu z blízkosti, která je snad až neslušná.Kam mne pošlou.

Mé odpovědi příhodně přeruší vyprávění Lady Xanthé o její domovině, které si získá osazenstvo. Mne a Silvii nevyjímaje. Baronessa na chvíli zmlkne, a já taktéž. Úchvatný popis, má paní. Zatleskám půvabné indirské krásce, která má nadání vypravěčky příběhů.

To už princezna Rhae reaguje na rozpustilou otázku Silvie. Osvědčí své romantické sklony. Při spontánní reakci hostitelky se zakuckám vínem. Baronessa je taky romantička! Zamaskuji svůj výbuch smíchu, tím že mi víno zaskočilo. Tedy možná mám o romantice zkreslené představy, ale Silvii bych určitě romantičkou nenazval. Ale můžu se mýlit. Lady de Croix je trochu zaskočena mou dobře míněnou nabídkou zástupu bratra jejího v pozici hostitele, ale nakonec přijímá. Vesele se zazubí. Já se přistihnu přitom, že právě to vycenění chrupu, ač není kdovíjak půvabné, se mi na ní líbí. Skoro jako všechny její projevy, které jsou možná už za hranou. Nepřijde mi to půvabné, ale líbí se mi to v daleko větší hloubce mého nitra, než bych sám očekával. Jsou to právě její odlišnosti, i ty skoro nestoudné, které mne k ní táhnou. Sám tomu úplně nerozumím, ale jak řekla Van: Nemusíme všemu rozumět, abychom mohli milovat.

Přichází přípitek Vanessy i Xanthé. Silvia se chopí číše i mé ruky, a táhne mne k sobě zpět dolů. Já se dělím rád! Moc rád! S krásnými ženami obzvláště! Pronesu vesele, rošťácky. Na příležitosti! Zazní můj zvučný hlas krále večírků. Přidám se k přípitkům s úsměvem světáka na rtech. V tu chvíli dorazí personál se vzkazem od nějaké známé Silvie, i s žádostí jakéhosi rytíře, jež je prý bratrem Vanessy, ten žádá vstup k našemu stolu. Otočím se na baronessu s otázkou v očích. Ač jsem skoro hostitel, tak tohle si musí rozhodnout sama. Ale je to překvapení, a ty ona vítá. Alespoň to právě tvrdila. Můj pohled se sveze i na Vanessu, bych viděl, jakou má radost z příchodu bratra svého.

Nečekané

Falmaar, Palác de Croix, brána a salón,
Středa 7. července, druhá odpolední, slunečno, příjemné teplo, vánek
Majordomus Foye/Hetty, Silvia de Croix, Morgana Andaryon,
Vanessa di Ripper, Diego di Ripper, Laoghaire a ostatní

Je příjemné letní teplé odpoledne s mírným vánkem, horko ustoupilo, tak kolem druhé hodiny, když stane před ozdoboně kovanou branou Paláce de Croix prostinká blondýnka. Podle všeho služebná odněkud z Andaru. Jmenuje se Laoghaire, její nosík, pršáček, ční k nebesům vcelku i roztomile. Na první pohled je to taková husička. Nese vzkaz od své paní, komtesy Morgany Andaryon, která právě dnes se ubytovala v Andarském Paláci. Tamní Majordomus samozřejmě má přehled, který z andarských leníků pobývá právě v hlavním městě Říše, Falmaaru. A tak Lady Morgana zjistila, že děti barona z Croix právě dlí ve svém Bílém paláci.

Baronessa Silvia je vcelku blízká povahou její sestře Andromedě, kterou rodiče nechali doma, snad aby zas neztropila nějakou ostudu na nějakém z turnajových bálů, či kdekoliv jinde. Dámy se přirozeně znají z mnoha plesů v Andaru.

komtesa Morgana Andaryon

Komtesa Morgana však vyslána byla s patřičným doprovodem. Její rodiče jí totiž zaslíbili po dohodě s Velkovévodou lyonesským, Amaricem de Raell, jeho prvorozenému synu a dědici, vévodovi Victoru de Raell, staršímu bratru Garlana, jemuž říkají Rytíř Slunce. Zásnuby zatím neproběhly, dohoda rodů však ano. Nutno říci, že vévoda Victor se sňatkem souhlasí, což zdaleka není samozřejmé, díky jeho tvrdohlavé povaze. Komtesa taky není proti, těžko pohledat v Říši lepší partii, než je dědic Lyonessu, o něčem takovém si může budoucí hraběnka vedlejší větve Andaryonů jen zdát. Victor a Morgana si již nějaký čas píší, a teď při příležitosti Turnaje na počest Princezny Naerys se oba snad budoucí manželé mají setkat poprvé. Nutno říct, že Victor není žádný mistr psaného slova, spíše ovládá meč. Ovšem vysokou korespondenci samozřejmě zvládá, coby dědic Velkovévodství.

Lady Morgana připlula lodí, ubytovala se v honosném paláci Andaryonů, poobědvala, a teď by se jí žádala nějaká společnost. Proč tedy nezajít na odpolední čaj k Silvii de Croix, zvlášť když její bratr Mathieu je co si tak pamatuje, šarmantní a zábavný mladý básník. Samozřejmě Komtesa nejprve zažádá o setkání, než vůbec vsedne do kočáru. A právě takový vzkaz Laoghaire nese. Zrovna teď čeká u brány. Nijak se nenudí, obdivuje skvostný sněhobílý palác stavěný pro ni v exotickém lyonesském stylu, neboť kdysi rod de Croix prchl z Lyoness do Andaru. Ještě než přijde majordomus Foye, či jeho pravá ruka komorná Hetty, zazní na dlažbě klapot kopyt. Blondýnka se na chvíli otočí, a spatří krásného urostlého šlechtice na překrásném vraníku ze Zahrady v Lyoness.

Dívka mimoděk otevře pusu. Je to pastva pro oči, jak rytíř na svém oři doslova tančí na dláždění ulice. Teď chuděra neví, nač má koukat dříve. Tak těká mezi rytířem, jeho koněm a palácem. Zrovna když vyhlíží, zda už nejde někdo ze služebnictva, tak ucítí masivní naráz koně do svých zad, až málem odletí. Rytíř asi nebude ten z pohádek. Dosti neurvale zastavil koně o dívku, zřejmě schválně. Laoghaire jen mlčí, vědoma si svého místa. Dokonce s obdivem čučí na rytíře, kterému by stačilo jen kývnout. Ta husa v každém rytíři vidí jen vznešenost, a jistě by se i ráda nechala obtěžkat, jen aby její dítě mělo naději stát se také šlechticem, byť s mezistupněm bastarda. Dokonce ani když rytíř se na ní dosti neurvale osočí. Nemůžeš uhnout, náno!, tak obdiv dívky k němu nehasne. Chce se mu dát, a nechat se jim odvézt do pohádky světlých zítřků. Snad to muže trochu obměkčí. Napřímí se v sedle, vědom si své nadřazenosti a velikosti. Povýšeně se jí i příchozímu představí přímo ze sedla mohutného oře. Jsem Diego di Ripper, zeman amiccoský, a bratr dvorní dámy princezny Rhaenerys, Vanessy di Ripper, kterou bych rád pozdravil. Vzkaž pánu domu, či paní, že žádám o vstup. Je to spíše rozkaz, než žádost. Urostlý rytíř nehodlá smlouvat, či prosit.

zeman Diego di Ripper

Vzkaz komtesy Morgany je předán baronesse Sylvii v salónu, stejně jako i žádost sira Diega di Ripper. Buď obé vyřídí Foye, či Hetty, podle toho kdo měl zrovna čas.

Mezitím vzal sir Diego služku Laoghaire na milost, a dokonce se na ní povzbudivě usmál, a spočinul na ní žádostivým pohledem, kdoví... možná mu dnes zahřeje lože, čemuž by se asi nebránila.

Blíženci, Lucerna a lámání ledů

Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn

Musím uznat, že baronessa Silvia de Croix, Paní domu, mne vskutku překvapila sama sebou, a svou vyřídilkou. Chvilku mi trvá než najdu opět svou rozhodnost a vnitřní stabilitu. V první chvíli vůbec netuším, jak reagovat na tu smršť otázek, gest a dalšího čím tahle rázná brunetka oplývá. Pak jí podám své odpovědi, jak nejlépe umím. Jsem sám rád, že sedím jen na okraji jejího zájmu, jemuž kraluje zdá se don Rafaelo. Lehce pokývnu na její první reakci, a při druhé se mírně usměji. Zajímavý postřeh. Odtuším. Má pravdu, jak by mohl člověk setkání s opravdovou láskou naplánovat? Už už chci říct, že sám jsem toho příkladem, ale ta slova nakonec raději spolknu. Kdybych nahlas mluvil o svém dnešním nenadálém setkání s Láskou, velmi pravděpodobně by následovala kanonáda dalších všetečných otázek, a já nechci rozmělňovat podstatu toho zázraku nějakým tlacháním. Jsem společenský člověk, avšak nemusím být za každou cenu středem pozornosti, a tím více bych nerad uvrhl Xanthé pod drobnohled baronessy. Dost možná by jí to samotné bylo nepříjemné, mne takřka určitě. A tak raději jen tiše poslouchám, a sleduji ruch kolem stolu.

Všímám si, že milou mou zaujal rytíř lady Rosier, sir Norman z Inn. Znám toho muže, zběžně. Troy je na obchodní křižovatce mezi severem a jihem Říše, tedy i mne několikrát přivezl nějaký list, či zprávu. Ten muž rozohnil v Xanthé emoce, a jistě jí také zaujal. Ale jinak než já. Když vyhledá u mne Láska má ochranu, bez prodlení ji poskytnu kýženou oporu. Stisknu jemně její štíhlé dlaně, tak hebké. Sir Norman doslova doutná nenaplněnou touhou po plnosti svého údělu. Kupodivu nikterak mne nezneklidňuje napětí, jež mezi nimi vládne. Znám svou cenu, a vím co jsem dnes s Xanthé prožil. Jsem si jist, že jsme pro sebe stvořeni. Co je skutečně tvou součástí, to ti nikdo nevezme. Co jsi ztratil, tos nikdy skutečně nedržel. Klidně, a pokojně tedy poslouchám krásná slova o zanechání stop v srdcích druhých. A když pak Xanthé podmanivě vypráví o svém domově, dokonce mírně přivřu oči, bych lépe ji 'viděl' vnitřním svým zrakem. Ji samu, na balkóně hrdě stojící, i vášeň její, prsa dmoucí, když letní bouře se přižene do Ascia, a udeří do těch mramorových zdí. Pak obrátí má milá své černé oči žhnoucí do těch mých. A uvidí v nich, jak moc se mi zamlouvá! Mou celou lásku k ní, vášeň i hrdost. Krásné! Řeknu s úsměvem prostě. K jejímu vyprávění, k ní samé, i k tomu jak potajmu nás hostitel s Lady Violet opouští, jak mladý jelínek s laní plachou. Ano, my jim rozumíme.
A nejsme sami.

Princezna Rhae velmi výstižně dodá, že oba sourozenci jsou ztělesněním domova svého. Lépe bych to neřekl Princezno z rodu Ondoryonů, Rhaenerys. Vskutku Kapitán i sestra jeho jsou sami živoucí oslavou své domoviny. Dokonce bych řekl, že teprve spolu jsou celistvý otisk všech pestrostí Indiru. Napravím, to že trestuhodně jsem zatím ještě neoslovil nejčestnějšího hosta.

Blíženci

Schválně použiji její plné jméno, neboť podle mého plně zrcadlí její až nadpozemskou osobnost. Ta nepramení jen z příslušnosti k rodu královskému, ale je jí tak nějak vlastní. Ona nemusí říct mnoho, přesto je nespornou Královnou této malé sešlosti, to vnímavému neujde. Obdivuji její tichou velikost, to že prostě je... sama sebou. Nedivil bych se, kdyby uměla hledět pod povrch věcí. A proto její slova: "... v každém malém detailu, skrývá se dnes příležitost..." beru velmi vážně. Sám uvažuji, kde se mám chopit příležitosti já, možná ji právě držím za ruku. A čeho se chopí sama Princezna Rhae? Nebo je zde jen jako lucerna, co svítí ostatním, a sama nechá příležitost pláchnout mezi prsty?

Kapitán Nicandros je mi přirozeně blízký. On voják, já hradní pán, tedy prakticky taky voják. Navíc, potřebuji s ním "prolomit ledy". Oba jsme přímí muži, kteří si uvědomují někdy krutou realitu světa. A i když jsem tu jen za zábavou, nemohu zapomínat na své panství, a jeho blaho. Slyšel jsem Kapitáne Talarosi, že možná zamíříte do Amiccosu. Rád bych vás pak uvítal na svém hradě v Troy. Tedy berte má slova jako pozvání. Zkušený válečník jistě bude mít pár dobrých postřehů k našemu opevnění, k jeho možnému vylepšení. Řeknu s úsměvem přátelským. Ať je to jak chce, být za dobře s jedním z budoucích velitelů říšských legií v Amiccosu, to nemůže uškodit. Rád bych s ním promluvil v soukromí, o mém vztahu k jeho sestře, avšak zatím musím počkat na vhodnou příležitost. Příležitost..., že by to byla ta, o které mluvila Rhae?

Omlouvám se za svou praktičnost, Princezno Rhaenerys. Můj šedý vlčí zrak opět padne ve velké oči Stříbrovlasé. Když o tom mluvím, navštívila jste už Amiccos? Lákalo by Vás vůbec opustit komfort a bezpečí Citadely? Něco mi říká, že ano, ale rád bych to slyšel od ní. Otázkou také je, zda by Maršál Vaeron vůbec svou dceru pustil? V Troy dokonce máme i trochu omšelou dračí sluj. Nemýváme Dračí jezdce příliš často za vážené hosty, což se ale může změnit. Dodám na vysvětlenou poněkud omluvným tónem. Načež se připojím k přípitku její dvorní dámy.

Když ji miluješ, tak není co řešit.

Falmaar, Palace de Croix, Pracovna Mathieua
Středa 7. července, před druhou polední,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Mathieu de Croix, Silvia de Croix

Violet se chvěla jak mladá břízka v neklidném větru svých emocí i situace samé, když odváděl jsem si ji do svého hájemství, na rozloučenou Sivá holubice mává nám svým pohledem povzbudivým. Zanechávaje za sebou bez reakce hudrování sestřičky mé. Jsem tak pln své milé, že by mne minulo cokoliv, co by se za zády mými přihodilo. Však ona si Sylvia poradí, o to nemám strach.

Jak chvěje se Paní má, tak chvěji se i já. Chystám se otevřít ji srdce své, do mé pracovny vtisklé. A již se to i děje. Už pravice má zve jí k procházce po labyrintu srdce mého, jak ve verších svých jsem jej zachytil. Ona přijímá.

Tiše, tichounce stojím. Sledujíce každý krok, i pohyb její. Mnohé verše mé, zde ležící, k samé podstatě míří, bez obalu, jen halené do slov prchavých. Jaká bude reakce milé mé, na tak bezbřehou otevřenost? To napjat očekávám, takřka bez dechu.

Cítím, jak Violet osahává pohledem svým smaragdovým nejen básně mé, ale i celé vybavení tohoto koutku básníkova. Doslova se noří do místnosti, i do srdce mého. Udělá pár kroků, vezme první list s verši mými. Polaská se s básní mou, a pak mlčky bere další. Skoro cítím její štíhlé dlaně na své tváři, na těle svém, jak oči její sledují má slova v rýmy oděná. Já sleduji jen ji, svou milou. Každé gesto její, vše čím prozařuje místnost tuto, i mne samého. Toužím k ní přistoupit, a obejmout ji, jak tak zády ku mne stojí. Přimknout se bezbranně k slunci mého života, jehož žár i svit hřeje nitro moje. Leč neučiním tak. Nechci zaplašit náboj chvíle této, ani skřivánčí dívku plachou.

Verše zdá se, až příliš zasáhly srdce její, jak šípy co neminou svůj cíl. Zhluboka, ztěžka nadechne se. Opře se o masivní desku stolu, když báseň tu naň odkládá. Krve by se ve mne nedořezal. Pomalu vyndá ze záhybu šatů můj list, a rozechvělým hlasem přednese slova má. Pak vlhký pohled laně stíhané ku mne zvedne. Těžce zmučena, promluví. Hlas zajíká se. S otevřenou náručí pohledu svého, přijímám vyznání její. Jak mluví, pomalu váhavě obejde stůl, snad bráníce se před reakcí mou. Neodvážím se pohnout. Pak slova svá k nohám mi odevzdaně hodí, z posledních sil.

Miluji ji! Vím to jistě! Právě teď, více než kdy jindy. Chci jí chránit, zbavit tíhy i bolesti, chci jí obejmout, schovat do své náruče. Tasit kord pro její ochranu. To vše zrcadlí se v očích mých, když pomalu, leč rozhodně obcházím pevnost mého stolu. Láska není hříchem. Zvučně zazní můj hlas jak polnice nad bojištěm duší. Co vlajkonoš ženu se bláznivě vpřed v čele vojska, jež brání lásku pravou. V posledním šíleném protiútoku. Proti všem, a všemu. Skutečná Láska je požehnání! Chystám se jí obejmout, neb slova již nestačí pojmout city moje. Pokud však pokusí se vysmeknout, bránit jí nebudu. A to požehnání dostane se nemnohým! Někdy jen jednou za život. Slova ta už polohlasem zazní do našeho objetí, pokud to stane se. Miluji tě! A udělám i nemožné, abys Ty mohla milovat mne srdcem radostným, nerozděleným. Už na to nejsi sama, Violet.

Hostitel

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Señor Rafaelo se zdá poněkud… zaskočený, ale to nevadí. Pevně věřím, že se probere. Alespoň s knížetem de Troy je teď nějaká řeč. To zatím postačí. Vesele se na něj usmívám a dychtivě přikyvuji. „Budu doufat s vámi, můj pane.“ Přiznávám, že si mé hledání vyložil trochu jinak, než jsem je původně zamýšlela, ale koneckonců proč ne? „A v tohle budu doufat také!“ zvolám. „Kdyby mne nezastihla alespoň trochu nepřipravenou, kdybych ji čekala, jistě by to byla nuda. Proto také raději nikdy nečekám nic – jednak mám ráda překvapení a jednak se tak vždy náramně pobavím. Ostatně jak by mohl člověk něco takového kdy naplánovat? Budu čekat lásku a osud se mi vysměje. Budu čekat její absenci… a jsem vdanou paní dříve, než se stačím otci zapřísáhnout, že si nikoho nikdy nevezmu.“
Náš rozhovor dává Rafaelovi možnost se trochu vzpamatovat, ale stále mi toho tolik nenapovídá. „Ah! Tedy máte pro strach uděláno!“ usoudím. „To jsem tedy ráda. Slibuji vám, že tu příležitost využiji naplno.“
Dějí se tu dnes prazvláštní věci: radost to vše sledovat a poslouchat, dnešní den si jistě vyžádá řádný a pěkně dlouhý zápis do mého deníku. Ne že bych tak snadno zapomínala nebo byla sentimentální osobou, ale ráda si ho pročítám na cestách: člověk by měl vždy mít něco vzrušujícího ke čtení. Když ovšem přijde na cestování a mluvíme o té chystané vyjížďce… „Cestujete často?“ táži se zase Rafaela. „Vypadáte zcestovale. Kde všude jste byl? Co skandálního jste tam viděl? A kam se chystáte příště?“
Skoro jako bych o to požádala já sama, dává se Xanthé do vyprávění o svém domovu. Popisuje jej opravdu krásně, s přirozeným talentem a bez zbytečných kudrlinek. Nutí mne přemýšlet nad tím, jak by každý z nás u tohoto stolu svůj domov popsal. Přišlo by některým hostům vyprávění o Andaru zrovna tak exotické jako mně tohle o Indiru z úst půvabné ženy? Jedno je jisté: musíme se stát skutečně výtečnými a blízkými přítelkyněmi, to abych si našla důvod ji někdy navštívit. Ideálně v brzké době. Než se stačí provdat za knížete nebo něco podobného – kdybych totiž jela navštívit jejího bratra, papá by se mohl hněvat, že to nepůsobí dobře. Ještě by mi pak mohl chtít zatrhnout nějaký jiný milý rozmar, a to bych dočista nemusela přežít.
Má zpola vážně míněná otázka se nesetkává s tak otevřenou odpovědí, jak jsem si vzhledem k předchozí konverzaci přála. Jen trochu pro sebe krčím rameny, když v tom se ozývá hlas princezny Rhaenerys. Spokojeně se usmívám a dychtivě přikyvuji. „Vidím, že jste romantička, stejně jako já, má paní!“ zvolám s jistým nadšením. Svým krátkým proslovem skutečně naplňuje mé představy. Kdo by se s tím mohl přít, když to vychází z jejích měkce řezaných rtů?
Rafaelo se náhle zvedá ze židle, skoro jako by od té otázky chtěl odlákat pozornost. Zvědavě jej ze svého místa pozoruji, když navrhuje, že zaujme místo hostitele. Vpravdě netuším, zda mám být domýšlivá a cítit se dotčeně, že si snad myslí, že bych si sama neporadila, nebo být polichocena, že se mi tolik snaží ulevit a bere na sebe tuto nemilou povinnost. Skoro bych se urazila. Skoro.
Jenže je vpravdě až příliš hezký, mně se příliš nechce, a k tomu ho snad představa, že bych mohla být v jakýchkoliv nesnázích, dokonale oživila. Vesele se tedy zubím, sama se natahuji pro pohár vína, abych se mohla připojit k přípitku, a druhou rukou beru jeho rychle do té své, jako bych se jej chystala stáhnout zpět do židle. „Pro takový vrtoch mám pochopení,“ prohlásím, „ale myslím, že se můžeme podělit.“

Příležitosti

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

Není sebemenších pochyb o tom, že kapitánovi na jeho sestře skutečně záleží. Lze to poznat z jeho tak náhle něžného hlasu, ale i z jeho tváře a očí. Jeho kompliment mně věnovaný to jen podtrhuje: najednou jako by měl duši básníka. Na rtech se mi objevuje potěšený úsměv. „Její měkké světlo jsem vždy měla raději,“ přiznávám tiše. „A nezáří sama. Zrcadlí světlo slunce a snad i hvězd…“ Pozvedám k němu pohled. „O to raději jí budu.“

Zatímco se snažím nedělat si starosti s Naerysinou nepřítomností, opouští nás v doprovodu našeho hostitele i Violet, a to zcela z vlastní vůle. Připouštím, o ni už si starost dělám, a to nehledě na to, co leskne se jí v očích. Nehodlám to ale dát najevo; místo toho jí tak věnuji odvážný úsměv, abych ji o její vlastní odvahu a odhodlání nepřipravila, jako bych jí chtěla říct: tady to je, jaké větší dobrodružství si dnes přát?
Pokradmu sleduji jejich společný odchod, ale popravdě se již dávno soustředím na hovory plynoucí kolem. Ponoukají mne k úsměvu, navenek se totiž jeví tak odlišné, ale… nemohu se zbavit pocitu, že všichni u stolu mluví o tom samém. A i přes různé jazyky, kterými zdánlivě hovoří, si rozumí!
Baronessa i lady Xanthé jsou pro mne osvěžující společností a já jim s radostí naslouchám. Podezírám je, že by se mohly stát dobrými přítelkyněmi, mají totiž něco společného, jakousi svobodu a troufám si říci, že i nespoutanost a vášeň, vlastnosti, které jsou Citadele zcela cizí. Kdyby se obě jen na týden ocitly v jejích zdech, jistě by ji strhly! A chladné stěny Citadely by si to snad i zasloužily… Zbyly by jen zahrady, okázalé, ale stále trochu divoké. Myslím, že ty se budou naší hostitelce líbit.
Největší potěšení mi ovšem přináší vyprávění Nicandrosovy sestry o jejich domovině. Popřela svůj talent se slovy, přesto ke mně promlouvají jako žádná jiná. Třebaže jsem v Indiru nikdy nebyla, jako bych se tam v ten okamžik ocitla. Ano, přesně v ten okamžik, kdy jezero zčerná a přižene se přes něj vítr – skoro cítím vůni jezera i deště, vyprahlé půdy, co jej polyká. „Váš domov zní překrásně,“ svěřím napůl jí a napůl jejímu bratru, „a z vašeho popisu není pochyb, že právě z takového místa musíte pocházet. Zdáte se být jeho ztělesněním. Doufám tedy, že se vám po něm nebude v ruchu Falmaaru příliš stýskat…“
Vážný tón hovoru nemá šanci se baronesse ubránit. Ze rtů mi uniká tichý smích, její veselá nálada je příliš nakažlivá. „Myslím, že vidím,“ souhlasím s ní, „přívětivá tvář, kam se jen podívám. Nemohu pochybovat o tom, kolik lásky lze právě teď v tomto krásném domě nalézt: láska zahradníka k jeho květům je stále patrná ze zdejší výzdoby, láska k hudbě je slyšet všude kolem nás. A Van bude jistě souhlasit, jejím očím neunikne nic – myslím, že v každém malém detailu skrývá se dnes příležitost.“ Přinejmenším tomu chci dnes věřit. Chci také věřit, že jsme nyní právě tam, kde býti máme, Violet a Naerys nevyjímaje.
Připojuji se proto k přípitku s přáním, ať tomu tak skutečně je. A ať všichni ti, kteří jen mohou, nenechají příležitost proklouznout mezi prsty.

Záchrana

Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix

„Ah, ale vy vypadáte, že se vyznáte, Rafaelo. Třeba to jen neumím dobře poznat: soustředím se na všechny ty jednotlivé detaily a celek mi už unikne. To by mi bylo i docela dobře podobné,“ opáčím mu. „Budu muset dávat lepší pozor.“
Překvapeně se usmívám, nečekala jsem, že zrovna těch pár slov Rafaela tolik zaujme. „Není to zřejmé? Být milován je jistě krásná věc, o to se klidně vsadím, ale moci milovat… to je podle mého názoru mnohem důležitější, to člověka činí skutečně člověkem, to mu dodává sílu k životu. Ne to, že nás někdo miluje, to nás nesune dál. To naše vlastní láska nás pohání, to díky ní nám na věcech i lidech záleží: to díky ní a pro ni můžeme žít.“

„Prostě se to stalo, ano,“ odsouhlasím siru Normanovi s radostí. Tato možnost se mi snad zamlouvá mnohem více než osud. Ne, nemohu osudovost dnešního dne popřít, ale… osud ponechává příliš málo prostoru pro vlastní činy – a já chci až příliš být vlastní paní.
„Jeden dobrý přítel někdy stačí. Nebo se mýlím?“ Vyzývá mne, abych mu pohlédla do očí a hledala v nich. Nevzdoruji mu. Dávám si ovšem záležet, abych nalezla ta správná slova. Možná se totiž opravdu mýlím. „Vidím samotu, můj pane – ne osamění, samotu. Je ovšem skrytá za něčím mnohem důležitějším: vidím totiž také odhodlání.“

Rafaelo je u stolu lapen všeobjímající vřelostí baronessy de Croix. Nijak se jí nebrání a po záchraně nevolá. Mám podezření, že i kdyby volal, pomoci mu nedokáži. Snad sama baronessa, ať už by to pro ni znamenalo cokoliv. Jistě bych považovala za privilegium moci se takovému zachraňování stát svědkem. Bylo by jiné, než…
Jen krátce se pohledem vracím k siru Normanovi. Nedovoluji si tak ale setrvat. Teď ne. Místo toho se chytám záchranného lana, které mi tak ochotně poskytla lady Xanthé. Naslouchám jejímu živému vyprávění o prostých a tolik přirozených krásách Indiru, jejího domova. Náhle zatoužím je spatřit, strávit v Indiru alespoň jediný večer, jedinou noc provoněnou solí a deštěm. Indirské dny by nejspíše nebyly pro mne, představuji si, že bych se mezi místními neztratila, třebaže bych ráda, ale jakmile by svíce zhasly a obloha potemněla, patřila bych tam a byla jednou z nich. „Zbožňuji bouře,“ přiznám se, „připadají mi tak… pradávné. Vše jim ustoupí, každý kousek civilizace jako by zmizel a všechno pravé a přirozené vystoupilo na povrch.“ Kéž by dnes bouře přišla i do Falmaaru…
Hostitel se omlouvá a odvádí nám Violet stranou. Pozorně je sleduji, ale pohled, který Violet věnuje lady Rhae hovoří za vše. Netřeba se znepokojovat. Přesto je očima vyprovázím z místnosti, kde se znovu setkávám s tváří půvabné služebné. I ona je pozoruje a já mohu jen přemýšlet, čím je její zájem způsoben. Obracím se zpátky ke společnosti, jež tak náhle utichla, a pobaveně se usmívám, když si od baronessy slovo bere Rafaelo. Zdá se, že konečně našel to, oč ho při našem příchodu připravila. Věřím, že nabytou sílu již znovu neztratí. Ovšem dnešní den je plný překvapení, nabízí jen velmi málo jistot, těžko hádat, co nás bude ještě čekat. A tak v přípitku pozvedám číši vína. Na překvapení: ať přinesou cokoliv.

Doznání

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou polední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy, Norman z Inn

Prostě se to stalo

Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Violet Rosier

Lady Vanessa se zaklesne do rámě mého, nabízeného před palácem, s naprostou samozřejmostí. Však hned její úvodní slova se mnou dosti otřesou. Jistě to nebylo tak myšleno, ale zarazí mne kontrast těch zmíněných slov. Osud, nešťastná náhoda, či...? Osud mi přijde příliš silný výraz, ačkoliv cítím k černovlásce jistou přitažlivost. Nešťastná náhoda? Pokud vůbec uvažuje nad touto možností, znamená to snad, že jsem jí protivný? Jsem notně zmaten, a zřejmě zasažen na citlivém místě naprosto náhodně vypuštěným šípem slov. Či... se to prostě stalo! Vymáčknu ze sebe konečně pár, ne zrovna duchaplných slov. Ano, to máte zřejmě pravdu... otočím se spolu s ní za svým Talismanem, jehož právě štolba odvádí do stájí, člověk nemusí rozumět tomu, koho miluje. Ta věta mne uklidnila, i když jistě nebyla pro ten účel míněna. Prostě se to stalo! Vanessa vyzná svou slabost pro zvířata, a opěvuje oči mého koně. Nechám její slova znít ve svém nitru. Řekla to moc hezky. Nu, pro mě je to mlčenlivý přítel. Na cestách ten jediný. Jeho pěstěné silné nohy mi několikrát zachránily život. Sdílí všechny mé radosti, starosti i touhy. Mlčky. Můj hlas se zastře, jak v myšlenkách se vracím do osamělých chvil se svým zvířecím přítelem, při malých ohních hořících mnohdy v naprosté pustině. Někdy mám pocit, že spolu tvoříme jednu bytost, když pádíme krajinou. Myslím, že nejsem dost dobře schopen ten vztah popsat. Což je nejspíš i dobře. Jakákoliv slova by jej deformovala. Můj kůň mne odvedl do mého vlastního niterného světa žíznivého poutníka. Silou vůle se vrátím zpět, k Lady po mém boku kráčející. Máte výtečný pozorovací talent Má paní, nedá mi to nezeptat se. A co vidíte v mých očích? Otáži se, a otočím svůj pohled, aby mohla bez obav číst v mých modrých studních. Sám se neochvějně ponořím do kalných vod jejích zelenošedých zraků. Usmívá se široce, přesto mám dojem, že v nitru je někde v hlubině smutná. Dost možná má takovou slabost pro zvířata, že jí lidé zatím neukázali příliš přívětivou tvář. Samozřejmě, až na princeznu Rhae, která září přirozenou, nakažlivou čistotou. I má paní Violet, či Princezna Naerys jsou takové. Snad i proto je jim přítelkyní. Mám porozumění pro smutek nenaplnění, i v duši mé tíživě přebývá. Ať už řekne cokoliv, následně procházíme palácem rodu Croix. Vanessa s potěšením sleduje radost své paní, která nás naplňuje tak nějak všechny. Dovedu černovlásku na její místo u stolu, mírně se ukloním, a sám zaujmu své.

Pak zasažen krásou a tajemnou láskyplnou vzájemností páru po mé levici sedícího, zcela intuitivně pomoc u Vanessy hledám, aniž bych přemýšlel o tom. Té opory se mi dostane! Chvála Bohu. Žena vraních vlasů se celá napřímí, a zpevní. Jak opěrná hůl, zaražena v pevné zemi na dosah ruky poutníka, jehož stahuje a pohlcuje hlubina lásky Xanthé a Raimunda. Úporně vzdorujeme spolu já i Vanessa, která snaží se uchopit mé nitro, jež se jí tak náhle spontánně otevřelo. Až malá vráska na čele se jí udělá, a když svůj hlas nalezne, pak konejšivě mou duši povzbudí, a pohladí. Vím, že ona jistě je mezi těmi, na kterých skutečně záleží. Svými slovy osvědčí svou moudrost, i hlubinu nitra svého. Ještě, že člověk nemusí plně rozumět tomu, koho miluje. Přesto, že mne její pohled pevný zachrání, cítím se náhle zcela vyčerpán. Její pátravý pohled mne vzal za ruku, a zavedl mne hluboko, přehluboko, tam kam jsem sám se ještě neodvážil. Celý svět rázem zmizí. Dění kolem tabule slavnostní vnímám jako ve snu. Odkývu baronetu jeho odchod s Violet, nejasně se usměji na baronessu Silvii, když hovoří o projížďce. Z dálky slyším Rafaela. Laskavá slova Xanthé mne přivádějí zpět do společnosti. Usměji se široce na indirskou krásku, s obrovskou úlevou. Cítím, že vše je jak má být. Její slova o přátelství nemohla přijít v lepší dobu. Bude mi ctí Lady Xanthé, být Vaším přítelem. Doslova ta slova vydechnu. Ano, mám potřebu skutečně niterné přítelkyně! Teď ano. Skoro cítím, že jsem slovy těmi doslova padl do její náruče, coby kurýr znavený cestou předlouhou. Neb kalná voda očí Vanessy mne málem pohltila, celého.

Postaví. Jistě postaví! Pronesu těžce. Ano, velmi po tom vyprávění toužím. Lehký úsměv ozdobí mou tvář. Pak se nechám odnést slovy jejími do pohádkového Indiru. Hovoří melodicky, a s nesmírnou vášní o svém domově. Doslova ji vidím, jak stojí na mramorovém balkóně, a zhluboka vdechuje bouři běsnící nad Athaeninou Studní. Jsem šťasten, že se stala mou přítelkyní... právě v tento den. Vše je jak má být! Jsem na tom správném místě, v ten nejlepší čas, s těmi správnými lidmi! To, že si uvědomuji osudovost okamžiku tohoto, mne dodá netušený pokoj.

"On (Otec) všechno učinil krásně a v pravý čas,
lidem dal do srdce i touhu po věčnosti,
jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla,
jež Bůh koná."

Když dovypráví lady Xanthé, nechám v tichosti doznít její kouzelná slova. Pak opit Indirem, jeho vůněmi i bohyní z Talaros, polohlasem hlesnu Krásné, velmi děkuji...

citát - kniha Kazatel 3:11, Starý zákon

Když bouře přijde do Ascia

Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix, Norman z Inn