Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Poetry

Příspěvků: 245
Hraje se Měsíčně  Vypravěč Tarro je offlineTarro
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Meredid Westray je offline, naposledy online byla 22. března 2024 11:42Meredid Westray
 Postava Mathieu de Croix je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Mathieu de Croix
 Postava Naerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 27. prosince 2023 20:23Naerys Ondoryon
 Postava Rhaenerys Ondoryon je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Rhaenerys Ondoryon
 Postava Nicandros Talaros je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Nicandros Talaros
 Postava Rafaelo di Orisi je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Rafaelo di Orisi
 Postava Norman z Inn je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Norman z Inn
 Postava Garlan Amadee de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Garlan Amadee de Raell
 Postava Violet Rosier je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Violet Rosier
 Postava Raimundo de Troy je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Raimundo de Troy
 Postava Silvia de Croix je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Silvia de Croix
 Postava Vanessa di Ripper je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Vanessa di Ripper
 Postava Xanthé Talaros je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Xanthé Talaros
 Postava Diego di Ripper je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Diego di Ripper
 Postava Valerián "Rys" de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Valerián "Rys" de Raell
 Postava Morgana Andaryon je offline, naposledy online byla 28. března 2024 11:30Morgana Andaryon
 Postava Victor de Raell je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Victor de Raell
 Postava Hetty je offline, naposledy online byla 03. března 2024 21:08Hetty
 Postava Laoghaire je offline, naposledy online byla 28. března 2024 11:30Laoghaire
 Postava Yves du Want je offline, naposledy online byla 27. března 2024 15:32Yves du Want
 Postava Katharina Ashborn je offline, naposledy online byla 26. března 2024 12:25Katharina Ashborn
 
Raimundo de Troy - 27. října 2021 17:50
rytraimundotapjestb_i1083.jpg

Blíženci, Lucerna a lámání ledů


Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn



Musím uznat, že baronessa Silvia de Croix, Paní domu, mne vskutku překvapila sama sebou, a svou vyřídilkou. Chvilku mi trvá než najdu opět svou rozhodnost a vnitřní stabilitu. V první chvíli vůbec netuším, jak reagovat na tu smršť otázek, gest a dalšího čím tahle rázná brunetka oplývá. Pak jí podám své odpovědi, jak nejlépe umím. Jsem sám rád, že sedím jen na okraji jejího zájmu, jemuž kraluje zdá se don Rafaelo. Lehce pokývnu na její první reakci, a při druhé se mírně usměji. Zajímavý postřeh. Odtuším. Má pravdu, jak by mohl člověk setkání s opravdovou láskou naplánovat? Už už chci říct, že sám jsem toho příkladem, ale ta slova nakonec raději spolknu. Kdybych nahlas mluvil o svém dnešním nenadálém setkání s Láskou, velmi pravděpodobně by následovala kanonáda dalších všetečných otázek, a já nechci rozmělňovat podstatu toho zázraku nějakým tlacháním. Jsem společenský člověk, avšak nemusím být za každou cenu středem pozornosti, a tím více bych nerad uvrhl Xanthé pod drobnohled baronessy. Dost možná by jí to samotné bylo nepříjemné, mne takřka určitě. A tak raději jen tiše poslouchám, a sleduji ruch kolem stolu.

Všímám si, že milou mou zaujal rytíř lady Rosier, sir Norman z Inn. Znám toho muže, zběžně. Troy je na obchodní křižovatce mezi severem a jihem Říše, tedy i mne několikrát přivezl nějaký list, či zprávu. Ten muž rozohnil v Xanthé emoce, a jistě jí také zaujal. Ale jinak než já. Když vyhledá u mne Láska má ochranu, bez prodlení ji poskytnu kýženou oporu. Stisknu jemně její štíhlé dlaně, tak hebké. Sir Norman doslova doutná nenaplněnou touhou po plnosti svého údělu. Kupodivu nikterak mne nezneklidňuje napětí, jež mezi nimi vládne. Znám svou cenu, a vím co jsem dnes s Xanthé prožil. Jsem si jist, že jsme pro sebe stvořeni. Co je skutečně tvou součástí, to ti nikdo nevezme. Co jsi ztratil, tos nikdy skutečně nedržel. Klidně, a pokojně tedy poslouchám krásná slova o zanechání stop v srdcích druhých. A když pak Xanthé podmanivě vypráví o svém domově, dokonce mírně přivřu oči, bych lépe ji 'viděl' vnitřním svým zrakem. Ji samu, na balkóně hrdě stojící, i vášeň její, prsa dmoucí, když letní bouře se přižene do Ascia, a udeří do těch mramorových zdí. Pak obrátí má milá své černé oči žhnoucí do těch mých. A uvidí v nich, jak moc se mi zamlouvá! Mou celou lásku k ní, vášeň i hrdost. Krásné! Řeknu s úsměvem prostě. K jejímu vyprávění, k ní samé, i k tomu jak potajmu nás hostitel s Lady Violet opouští, jak mladý jelínek s laní plachou. Ano, my jim rozumíme.
A nejsme sami.

Princezna Rhae velmi výstižně dodá, že oba sourozenci jsou ztělesněním domova svého. Lépe bych to neřekl Princezno z rodu Ondoryonů, Rhaenerys. Vskutku Kapitán i sestra jeho jsou sami živoucí oslavou své domoviny. Dokonce bych řekl, že teprve spolu jsou celistvý otisk všech pestrostí Indiru. Napravím, to že trestuhodně jsem zatím ještě neoslovil nejčestnějšího hosta.


Obrázek

Blíženci


Schválně použiji její plné jméno, neboť podle mého plně zrcadlí její až nadpozemskou osobnost. Ta nepramení jen z příslušnosti k rodu královskému, ale je jí tak nějak vlastní. Ona nemusí říct mnoho, přesto je nespornou Královnou této malé sešlosti, to vnímavému neujde. Obdivuji její tichou velikost, to že prostě je... sama sebou. Nedivil bych se, kdyby uměla hledět pod povrch věcí. A proto její slova: "... v každém malém detailu, skrývá se dnes příležitost..." beru velmi vážně. Sám uvažuji, kde se mám chopit příležitosti já, možná ji právě držím za ruku. A čeho se chopí sama Princezna Rhae? Nebo je zde jen jako lucerna, co svítí ostatním, a sama nechá příležitost pláchnout mezi prsty?

Kapitán Nicandros je mi přirozeně blízký. On voják, já hradní pán, tedy prakticky taky voják. Navíc, potřebuji s ním "prolomit ledy". Oba jsme přímí muži, kteří si uvědomují někdy krutou realitu světa. A i když jsem tu jen za zábavou, nemohu zapomínat na své panství, a jeho blaho. Slyšel jsem Kapitáne Talarosi, že možná zamíříte do Amiccosu. Rád bych vás pak uvítal na svém hradě v Troy. Tedy berte má slova jako pozvání. Zkušený válečník jistě bude mít pár dobrých postřehů k našemu opevnění, k jeho možnému vylepšení. Řeknu s úsměvem přátelským. Ať je to jak chce, být za dobře s jedním z budoucích velitelů říšských legií v Amiccosu, to nemůže uškodit. Rád bych s ním promluvil v soukromí, o mém vztahu k jeho sestře, avšak zatím musím počkat na vhodnou příležitost. Příležitost..., že by to byla ta, o které mluvila Rhae?

Omlouvám se za svou praktičnost, Princezno Rhaenerys. Můj šedý vlčí zrak opět padne ve velké oči Stříbrovlasé. Když o tom mluvím, navštívila jste už Amiccos? Lákalo by Vás vůbec opustit komfort a bezpečí Citadely? Něco mi říká, že ano, ale rád bych to slyšel od ní. Otázkou také je, zda by Maršál Vaeron vůbec svou dceru pustil? V Troy dokonce máme i trochu omšelou dračí sluj. Nemýváme Dračí jezdce příliš často za vážené hosty, což se ale může změnit. Dodám na vysvětlenou poněkud omluvným tónem. Načež se připojím k přípitku její dvorní dámy.


Obrázek


 
Mathieu de Croix - 24. října 2021 15:50
pircedric_i9100.jpg

Když ji miluješ, tak není co řešit.


Falmaar, Palace de Croix, Pracovna Mathieua
Středa 7. července, před druhou polední,
slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon,
Mathieu de Croix, Silvia de Croix



Violet se chvěla jak mladá břízka v neklidném větru svých emocí i situace samé, když odváděl jsem si ji do svého hájemství, na rozloučenou Sivá holubice mává nám svým pohledem povzbudivým. Zanechávaje za sebou bez reakce hudrování sestřičky mé. Jsem tak pln své milé, že by mne minulo cokoliv, co by se za zády mými přihodilo. Však ona si Sylvia poradí, o to nemám strach.

Jak chvěje se Paní má, tak chvěji se i já. Chystám se otevřít ji srdce své, do mé pracovny vtisklé. A již se to i děje. Už pravice má zve jí k procházce po labyrintu srdce mého, jak ve verších svých jsem jej zachytil. Ona přijímá.

Tiše, tichounce stojím. Sledujíce každý krok, i pohyb její. Mnohé verše mé, zde ležící, k samé podstatě míří, bez obalu, jen halené do slov prchavých. Jaká bude reakce milé mé, na tak bezbřehou otevřenost? To napjat očekávám, takřka bez dechu.

Cítím, jak Violet osahává pohledem svým smaragdovým nejen básně mé, ale i celé vybavení tohoto koutku básníkova. Doslova se noří do místnosti, i do srdce mého. Udělá pár kroků, vezme první list s verši mými. Polaská se s básní mou, a pak mlčky bere další. Skoro cítím její štíhlé dlaně na své tváři, na těle svém, jak oči její sledují má slova v rýmy oděná. Já sleduji jen ji, svou milou. Každé gesto její, vše čím prozařuje místnost tuto, i mne samého. Toužím k ní přistoupit, a obejmout ji, jak tak zády ku mne stojí. Přimknout se bezbranně k slunci mého života, jehož žár i svit hřeje nitro moje. Leč neučiním tak. Nechci zaplašit náboj chvíle této, ani skřivánčí dívku plachou.

Verše zdá se, až příliš zasáhly srdce její, jak šípy co neminou svůj cíl. Zhluboka, ztěžka nadechne se. Opře se o masivní desku stolu, když báseň tu naň odkládá. Krve by se ve mne nedořezal. Pomalu vyndá ze záhybu šatů můj list, a rozechvělým hlasem přednese slova má. Pak vlhký pohled laně stíhané ku mne zvedne. Těžce zmučena, promluví. Hlas zajíká se. S otevřenou náručí pohledu svého, přijímám vyznání její. Jak mluví, pomalu váhavě obejde stůl, snad bráníce se před reakcí mou. Neodvážím se pohnout. Pak slova svá k nohám mi odevzdaně hodí, z posledních sil.

Miluji ji! Vím to jistě! Právě teď, více než kdy jindy. Chci jí chránit, zbavit tíhy i bolesti, chci jí obejmout, schovat do své náruče. Tasit kord pro její ochranu. To vše zrcadlí se v očích mých, když pomalu, leč rozhodně obcházím pevnost mého stolu. Láska není hříchem. Zvučně zazní můj hlas jak polnice nad bojištěm duší. Co vlajkonoš ženu se bláznivě vpřed v čele vojska, jež brání lásku pravou. V posledním šíleném protiútoku. Proti všem, a všemu. Skutečná Láska je požehnání! Chystám se jí obejmout, neb slova již nestačí pojmout city moje. Pokud však pokusí se vysmeknout, bránit jí nebudu. A to požehnání dostane se nemnohým! Někdy jen jednou za život. Slova ta už polohlasem zazní do našeho objetí, pokud to stane se. Miluji tě! A udělám i nemožné, abys Ty mohla milovat mne srdcem radostným, nerozděleným. Už na to nejsi sama, Violet.


Obrázek


 
Silvia de Croix - 15. září 2021 00:46
silvia884.gif

Hostitel


Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix


Señor Rafaelo se zdá poněkud… zaskočený, ale to nevadí. Pevně věřím, že se probere. Alespoň s knížetem de Troy je teď nějaká řeč. To zatím postačí. Vesele se na něj usmívám a dychtivě přikyvuji. „Budu doufat s vámi, můj pane.“ Přiznávám, že si mé hledání vyložil trochu jinak, než jsem je původně zamýšlela, ale koneckonců proč ne? „A v tohle budu doufat také!“ zvolám. „Kdyby mne nezastihla alespoň trochu nepřipravenou, kdybych ji čekala, jistě by to byla nuda. Proto také raději nikdy nečekám nic – jednak mám ráda překvapení a jednak se tak vždy náramně pobavím. Ostatně jak by mohl člověk něco takového kdy naplánovat? Budu čekat lásku a osud se mi vysměje. Budu čekat její absenci… a jsem vdanou paní dříve, než se stačím otci zapřísáhnout, že si nikoho nikdy nevezmu.“
Náš rozhovor dává Rafaelovi možnost se trochu vzpamatovat, ale stále mi toho tolik nenapovídá. „Ah! Tedy máte pro strach uděláno!“ usoudím. „To jsem tedy ráda. Slibuji vám, že tu příležitost využiji naplno.“
Dějí se tu dnes prazvláštní věci: radost to vše sledovat a poslouchat, dnešní den si jistě vyžádá řádný a pěkně dlouhý zápis do mého deníku. Ne že bych tak snadno zapomínala nebo byla sentimentální osobou, ale ráda si ho pročítám na cestách: člověk by měl vždy mít něco vzrušujícího ke čtení. Když ovšem přijde na cestování a mluvíme o té chystané vyjížďce… „Cestujete často?“ táži se zase Rafaela. „Vypadáte zcestovale. Kde všude jste byl? Co skandálního jste tam viděl? A kam se chystáte příště?“
Skoro jako bych o to požádala já sama, dává se Xanthé do vyprávění o svém domovu. Popisuje jej opravdu krásně, s přirozeným talentem a bez zbytečných kudrlinek. Nutí mne přemýšlet nad tím, jak by každý z nás u tohoto stolu svůj domov popsal. Přišlo by některým hostům vyprávění o Andaru zrovna tak exotické jako mně tohle o Indiru z úst půvabné ženy? Jedno je jisté: musíme se stát skutečně výtečnými a blízkými přítelkyněmi, to abych si našla důvod ji někdy navštívit. Ideálně v brzké době. Než se stačí provdat za knížete nebo něco podobného – kdybych totiž jela navštívit jejího bratra, papá by se mohl hněvat, že to nepůsobí dobře. Ještě by mi pak mohl chtít zatrhnout nějaký jiný milý rozmar, a to bych dočista nemusela přežít.
Má zpola vážně míněná otázka se nesetkává s tak otevřenou odpovědí, jak jsem si vzhledem k předchozí konverzaci přála. Jen trochu pro sebe krčím rameny, když v tom se ozývá hlas princezny Rhaenerys. Spokojeně se usmívám a dychtivě přikyvuji. „Vidím, že jste romantička, stejně jako já, má paní!“ zvolám s jistým nadšením. Svým krátkým proslovem skutečně naplňuje mé představy. Kdo by se s tím mohl přít, když to vychází z jejích měkce řezaných rtů?
Rafaelo se náhle zvedá ze židle, skoro jako by od té otázky chtěl odlákat pozornost. Zvědavě jej ze svého místa pozoruji, když navrhuje, že zaujme místo hostitele. Vpravdě netuším, zda mám být domýšlivá a cítit se dotčeně, že si snad myslí, že bych si sama neporadila, nebo být polichocena, že se mi tolik snaží ulevit a bere na sebe tuto nemilou povinnost. Skoro bych se urazila. Skoro.
Jenže je vpravdě až příliš hezký, mně se příliš nechce, a k tomu ho snad představa, že bych mohla být v jakýchkoliv nesnázích, dokonale oživila. Vesele se tedy zubím, sama se natahuji pro pohár vína, abych se mohla připojit k přípitku, a druhou rukou beru jeho rychle do té své, jako bych se jej chystala stáhnout zpět do židle. „Pro takový vrtoch mám pochopení,“ prohlásím, „ale myslím, že se můžeme podělit.“


Obrázek

 
Rhaenerys Ondoryon - 13. září 2021 01:00
rhae714.jpg

Příležitosti


Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix


Není sebemenších pochyb o tom, že kapitánovi na jeho sestře skutečně záleží. Lze to poznat z jeho tak náhle něžného hlasu, ale i z jeho tváře a očí. Jeho kompliment mně věnovaný to jen podtrhuje: najednou jako by měl duši básníka. Na rtech se mi objevuje potěšený úsměv. „Její měkké světlo jsem vždy měla raději,“ přiznávám tiše. „A nezáří sama. Zrcadlí světlo slunce a snad i hvězd…“ Pozvedám k němu pohled. „O to raději jí budu.“

Zatímco se snažím nedělat si starosti s Naerysinou nepřítomností, opouští nás v doprovodu našeho hostitele i Violet, a to zcela z vlastní vůle. Připouštím, o ni už si starost dělám, a to nehledě na to, co leskne se jí v očích. Nehodlám to ale dát najevo; místo toho jí tak věnuji odvážný úsměv, abych ji o její vlastní odvahu a odhodlání nepřipravila, jako bych jí chtěla říct: tady to je, jaké větší dobrodružství si dnes přát?
Pokradmu sleduji jejich společný odchod, ale popravdě se již dávno soustředím na hovory plynoucí kolem. Ponoukají mne k úsměvu, navenek se totiž jeví tak odlišné, ale… nemohu se zbavit pocitu, že všichni u stolu mluví o tom samém. A i přes různé jazyky, kterými zdánlivě hovoří, si rozumí!
Baronessa i lady Xanthé jsou pro mne osvěžující společností a já jim s radostí naslouchám. Podezírám je, že by se mohly stát dobrými přítelkyněmi, mají totiž něco společného, jakousi svobodu a troufám si říci, že i nespoutanost a vášeň, vlastnosti, které jsou Citadele zcela cizí. Kdyby se obě jen na týden ocitly v jejích zdech, jistě by ji strhly! A chladné stěny Citadely by si to snad i zasloužily… Zbyly by jen zahrady, okázalé, ale stále trochu divoké. Myslím, že ty se budou naší hostitelce líbit.
Největší potěšení mi ovšem přináší vyprávění Nicandrosovy sestry o jejich domovině. Popřela svůj talent se slovy, přesto ke mně promlouvají jako žádná jiná. Třebaže jsem v Indiru nikdy nebyla, jako bych se tam v ten okamžik ocitla. Ano, přesně v ten okamžik, kdy jezero zčerná a přižene se přes něj vítr – skoro cítím vůni jezera i deště, vyprahlé půdy, co jej polyká. „Váš domov zní překrásně,“ svěřím napůl jí a napůl jejímu bratru, „a z vašeho popisu není pochyb, že právě z takového místa musíte pocházet. Zdáte se být jeho ztělesněním. Doufám tedy, že se vám po něm nebude v ruchu Falmaaru příliš stýskat…“
Vážný tón hovoru nemá šanci se baronesse ubránit. Ze rtů mi uniká tichý smích, její veselá nálada je příliš nakažlivá. „Myslím, že vidím,“ souhlasím s ní, „přívětivá tvář, kam se jen podívám. Nemohu pochybovat o tom, kolik lásky lze právě teď v tomto krásném domě nalézt: láska zahradníka k jeho květům je stále patrná ze zdejší výzdoby, láska k hudbě je slyšet všude kolem nás. A Van bude jistě souhlasit, jejím očím neunikne nic – myslím, že v každém malém detailu skrývá se dnes příležitost.“ Přinejmenším tomu chci dnes věřit. Chci také věřit, že jsme nyní právě tam, kde býti máme, Violet a Naerys nevyjímaje.
Připojuji se proto k přípitku s přáním, ať tomu tak skutečně je. A ať všichni ti, kteří jen mohou, nenechají příležitost proklouznout mezi prsty.


 
Vanessa di Ripper - 28. července 2021 13:57
van5811.gif

Záchrana


Falmaar, palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Silvia de Croix


„Ah, ale vy vypadáte, že se vyznáte, Rafaelo. Třeba to jen neumím dobře poznat: soustředím se na všechny ty jednotlivé detaily a celek mi už unikne. To by mi bylo i docela dobře podobné,“ opáčím mu. „Budu muset dávat lepší pozor.“
Překvapeně se usmívám, nečekala jsem, že zrovna těch pár slov Rafaela tolik zaujme. „Není to zřejmé? Být milován je jistě krásná věc, o to se klidně vsadím, ale moci milovat… to je podle mého názoru mnohem důležitější, to člověka činí skutečně člověkem, to mu dodává sílu k životu. Ne to, že nás někdo miluje, to nás nesune dál. To naše vlastní láska nás pohání, to díky ní nám na věcech i lidech záleží: to díky ní a pro ni můžeme žít.“

„Prostě se to stalo, ano,“ odsouhlasím siru Normanovi s radostí. Tato možnost se mi snad zamlouvá mnohem více než osud. Ne, nemohu osudovost dnešního dne popřít, ale… osud ponechává příliš málo prostoru pro vlastní činy – a já chci až příliš být vlastní paní.
„Jeden dobrý přítel někdy stačí. Nebo se mýlím?“ Vyzývá mne, abych mu pohlédla do očí a hledala v nich. Nevzdoruji mu. Dávám si ovšem záležet, abych nalezla ta správná slova. Možná se totiž opravdu mýlím. „Vidím samotu, můj pane – ne osamění, samotu. Je ovšem skrytá za něčím mnohem důležitějším: vidím totiž také odhodlání.“

Rafaelo je u stolu lapen všeobjímající vřelostí baronessy de Croix. Nijak se jí nebrání a po záchraně nevolá. Mám podezření, že i kdyby volal, pomoci mu nedokáži. Snad sama baronessa, ať už by to pro ni znamenalo cokoliv. Jistě bych považovala za privilegium moci se takovému zachraňování stát svědkem. Bylo by jiné, než…
Jen krátce se pohledem vracím k siru Normanovi. Nedovoluji si tak ale setrvat. Teď ne. Místo toho se chytám záchranného lana, které mi tak ochotně poskytla lady Xanthé. Naslouchám jejímu živému vyprávění o prostých a tolik přirozených krásách Indiru, jejího domova. Náhle zatoužím je spatřit, strávit v Indiru alespoň jediný večer, jedinou noc provoněnou solí a deštěm. Indirské dny by nejspíše nebyly pro mne, představuji si, že bych se mezi místními neztratila, třebaže bych ráda, ale jakmile by svíce zhasly a obloha potemněla, patřila bych tam a byla jednou z nich. „Zbožňuji bouře,“ přiznám se, „připadají mi tak… pradávné. Vše jim ustoupí, každý kousek civilizace jako by zmizel a všechno pravé a přirozené vystoupilo na povrch.“ Kéž by dnes bouře přišla i do Falmaaru…
Hostitel se omlouvá a odvádí nám Violet stranou. Pozorně je sleduji, ale pohled, který Violet věnuje lady Rhae hovoří za vše. Netřeba se znepokojovat. Přesto je očima vyprovázím z místnosti, kde se znovu setkávám s tváří půvabné služebné. I ona je pozoruje a já mohu jen přemýšlet, čím je její zájem způsoben. Obracím se zpátky ke společnosti, jež tak náhle utichla, a pobaveně se usmívám, když si od baronessy slovo bere Rafaelo. Zdá se, že konečně našel to, oč ho při našem příchodu připravila. Věřím, že nabytou sílu již znovu neztratí. Ovšem dnešní den je plný překvapení, nabízí jen velmi málo jistot, těžko hádat, co nás bude ještě čekat. A tak v přípitku pozvedám číši vína. Na překvapení: ať přinesou cokoliv.


Obrázek

 
Violet Rosier - 14. května 2021 22:53
violet9588.jpg

Doznání


Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou polední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Xanthé Talaros,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Raimundo de Troy, Norman z Inn



Srdce tlouklo mi tak, že ozvěny jeho tepaly mi ve spáncích. Horkost rozlévala se mi nitrem jako lavina mohutná. Cítila jsem ji ve tvářích, když jako červánky rozjasnila mé líce. Cítila jsem ji v očích, když zvlhly pod jejím nátlakem. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi smát. Chtěla jsem utéct, však toužila jsem zůstat. Smět ještě chvilku naslouchat hlasu medovému, co hořkosladkým tónem rozechvíval mou duši a burcoval mou mysl. Nadále moci vzhlížet k hloubkám těm karamelovým. Nechat slova jeho rezonovat svým bytím, z nichž jedno jediné obtěžkáno je vším, co nahlas řečeno bylo dnes poprvé. To jedno jediné slovo, jímž jméno dal tomu, co sužovalo mne v každou bdělou chvíli. Co za nocích bezesných nedalo mi spát. Co touhou po poznáním jsem zvala ve své neopatrnosti. Co připoutalo mne k básníkovi navzdory slibům daným v minulosti. Odpovědí na odvahu mou bylo mi doznání, jež vskutku neočekávala jsem. V něž netroufla jsem si doufat ani v tiché samotě svých komnat. Neboť jsem to já, ne On, kdo nehodný je veršů vřelých a v troufalosti snad až kruté buší na dveře nitra básníkova. Avšak pomoci si nemohu. Přestože svědomí trhá mě zaživa, spaluje zevnitř a křičí na poslední kousky zdravého rozumu, bych hráze postavila vysoké, do nichž lavina básníkova tvrdě by narazila, srdce neposlouchá. Nechce.
Ochromena poznáním a silou okamžiku, zvedám se na nohy své vratké, abych opustila bezpečí jistoty svého rytíře. Zcela přirozeně nechám paži svou zaklesnout do rámě Mathieuova, přičemž pohled jediný věnuji Rhae. Co zračí se v něm, sama nevím. O pomoc žádat ji nechci. Co následovat bude, patří pouze nám dvěma a nikomu jinému. Snad odvahu v jejím duchu nezdolném chci nalézt. Snad prosit ji chci o modlitbu za mé štěstí. Možná však jen omluvu toužím jí mlčky předat, že zmizím na pár okamžiků z dohledu jejího.
Pak opět kráčím bok po boku s Mattem kouty kouzelnými do pracovny jeho. Dlaň má spočívá v jeho paži, jako když prvně střevíčky mé dotkly se chodeb jeho domova. Dokonce i teď, ač prsty jeho nedotýkají se mé kůže, teplo jejich cítím. Hebce, laskavě, s neklidem v duši laskají mne v niterné potřebě po útěše. Jen ta vzpomínka živá tříští mé myšlenky do všech stran a já schopna nejsem je poskládat, abych k rozhodnutí ráznému došla. Možná má to tak být. Možná, alespoň na chvilku, smím jen cítit.

Dveře otevřou se dokořán a Matt mávnutím ruky své silné uvede mě v místo srdci jemu nejbližšímu. Jako omámena pouštím se jeho paže a opatrně vstoupím. Rozpoznávám křehký okamžik, když dobrovolně vydává se mi napospas. Dojímá mne, když hledí na mne pln nadějí, zranitelný ve své otevřenosti. Tohle je Mathieu. V celé své kráse a jedinečnosti. Přesně tak, jak přála jsem si jej poznat. Do hloubky a bez zábran. Tato místnost je ho plná. Zdi svědky byly dlouhých nocí, kdy ani verše neměly dostatečnou sílu, by popsaly bouři v jeho nitru. Na dřevěných prknech slyším ozvuky všech kroků, co v zajetí myšlenek nachodil. Závěsy dlouhé, vzdušné hladily jeho čelo, když útočiště před světem zde hledal. Střípky jeho bytí třpytí se ve zlatém zdobení na výšivce křesel. Ve zmuchlaných verších zavržených v honbě za dokonalostí. V peru, jímž místo meče se ohání. Jeho vůně ve vzduchu lechtá můj čich. Duch jeho nezkrotný dýchá na mě z každého koutku. Dychtím dotknout se ho. Nechat jej, by pohltil mne zcela a zaplavil všechny mé smysly. Jako ve snách mne nohy donesou k bytelné desce jeho stolu, na níž navršeny jsou stránky jeho duše. Jeho nadějí, snů, cílů i obav. Bříšky prstů jemně přejedu po hladkém jeho povrchu, než zastaví se u prvního z listů. S tichou otázkou obrátím se na muže, co do teď nechal mne volně bloudit svým soukromím. Bolí mne důvěra s níž odevzdává se mi. Toužím jej chránit. Do náručí své ho pojmout a před vším špatným střežit. Však uvědomuji si, že budu to právě já, kdo ránu první zasadí.

Je chvíle ta, kdy ve vod hlubině
zas všecky hvězdy svorně spějí,
kdy nahé ženy mužů na klíně
se jako lyry chvějí,
kdy v skalách stříbrem zvoní prameny
a slavíkům se z hrdel plameny
ve truchlých písních lejí.

Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,
jen vím, že v duši ptáků nápěvy,
dech květin, vody ruch, žen záchvěvy…
vše objímám a cítím!


Pohled přeskakuje mi z jednoho řádku na druhý. Úsměv kradmý vplíží se mi na rty, ač určité pasáže básně osobité stud do tváří mi vehnaly. Jako bych první svůj dojem z veselého básníka znovu prožívala, když jak svěží vánek do zahrad prvně se přihnal, by Naerys verše své mohl zarecitovat. Mladíka šarmantního s pohledem vnímavým spatřila jsem tehdy, co okouzlit princeznu toužil a gesto sebemenší do paměti si ukládal. Pramálo pozornosti, zdálo se, že mi věnoval, než slovy svými k slzám mě dohnal. K skřivánku mne tehdy přirovnal. Nenápadnému tomu ptáčku drobnému, jenž mimo dosah očí dravců k nebi vzlétá, by píseň svou zazpívat mohl. Vytrhl mne tehdy na malý moment z beznaděje nad návratem snoubence mého. A od chvíle té nic nebylo stejné.
Položím list první, načež zaváhám krátce. Příliš hluboko zabředávám a instinkt na poplach volá, bych unikla do bezpečí, leč marně. Prsty již tančí nad symfonií slov dalšího pokladu.

Tak mám tebe plnou duši,
že víc nemá svlačec rosy,
když jej ze dna slunce vzruší
zrána padnouc do rákosí;
a má duše stále prosí:
Smiluj se! Vždyť lásky v tobě
více, nežli píseň tuší!

Zvon, když rozhoupá se v plese,
nemá v ňadrech tolik zvuků
a pták písní tolik v lese,
srdce nemá tolik tluků
jak ty, když svou bílou ruku
na čelo dáš v požehnání,
co se blaha na mne snese!

Jako ve snách stále žiji,
kam jen hnu se, hudbu slyším,
jednu sladkou melodii,
od květin až k hvězdným výším
zvukem prudším a zas tišším!
Věř, dřív neztichne ta píseň,
až svou skráň v tvém klínu skyji.

Zhluboka, těžce nadechnout se musím, bych zahnala ouzko, jež na hrudi usadilo se mi. List opatrně na jeho místo vrátím a ruku spočinout nechám na desce stolu. Slzy pálí mne v očích a jen modlím se, bych sílu měla je udržet. Je to něhou veršů těch, co promlouvají ke mně důvěrným šepotem. Je to zdrcujícím citem, co vyvolávají v mém nitru. Je to bezbřehou náklonností, jež chovám k jejich tvůrci. Upřímností a vroucím teplem, co z něj cítím, že nemohu mlčet dál. Musím stejně mu oplatit a neskrývat nic. Potřebuji pravdu mu říct a následkům čelit. Ač hlas se mi bude třást. Ač jako list ve větru se třeba chvěji a slzy horké po tvářích mi potečou. Pomalu, jako bych co nejvíc oddálit ten okamžik bych chtěla, ze záhybu šatů na světlo světa vytáhnu onen dopis, co osudovým bych mohla zvát. Zlehka jej rozevřu. Ohyby jeho vyprávět by mohly, kolikrát jsem mezi jeho řádky zavítala od chvíle, kdy panoš do dlaní mých jej vložil.

V měsíční záři

Park jasní se a tmí v měsíčním linu
a skrze otevřené okenice
světlo se proudem řine do ložnice
a těžká, vlahá vůně od jasmínu.

Na polo svlečena, pol v záři, stínu
leží tu dívka; — světlo od měsíce
na černý padá vlas a bledé líce,
v zmačkaný list a sněžnou na peřinu.

Na stolku vedle stojí obraz muže
a měsíc chví se od tabulky sklené,
jak od večerní rosy operlené…
a pod obrazem leží bílá růže.
— To celé štěstí své dnes vyplakala!
Teď spí. — A teď se ze sna pousmála. —


Ještě jednou, rozechvělým hlasem, přivítám slova ta hojivá, než vlhký svůj pohled k Mattovi zvednu. Nemyslím, že očekává, co povědět chystám se mu. Že předvídat by mohl, jaké zprávy přináším. Byl by se stejnou otevřeností přivítal mne ve svém domově? Pokud by tušil, nechal by mne, abych listovala jeho srdcem jako knihou?
“Když…” hlas přeskočí mi. Oči na moment odvrátit musím, bych malinko rovnováhy získala. Roztřesené prsty svírající křehký list papíru klesnou mi do klína. “Když poprvé četla jsem ty verše v zahradách, ptala jsem se, zda dopouštím se hříchu.” pomalu plynou má slova jako slzy kanou mi po lících. “Leč ani teď odpovědi na tu otázku nemám. Ptala jsem se luny, ptala jsem se hvězd i mé nejdražší Naerys. Nedostalo se mi odezvy.” kroky váhavými obejdu stůl, bych mezi nás překážku postavila. Snad bránit chci sebe. Ve strachu z jeho reakce. Snad bránit chci jeho. Před sebou. “Je láska hřích? Neboť kruté zdá se mi, že blíž se cítím tobě než tomu, jehož ctít bych měla jako svého.” V šepotu nechám vyznít doznání své a oči v gestu zbabělém zavřu. Do teď necítila jsem se nikdy tak malá. A nikdy netoužila jsem být ještě menší.
 
Norman z Inn - 12. května 2021 16:09
rytnormanzinnpoetry7_i7743.jpg

Prostě se to stalo


Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Violet Rosier



Lady Vanessa se zaklesne do rámě mého, nabízeného před palácem, s naprostou samozřejmostí. Však hned její úvodní slova se mnou dosti otřesou. Jistě to nebylo tak myšleno, ale zarazí mne kontrast těch zmíněných slov. Osud, nešťastná náhoda, či...? Osud mi přijde příliš silný výraz, ačkoliv cítím k černovlásce jistou přitažlivost. Nešťastná náhoda? Pokud vůbec uvažuje nad touto možností, znamená to snad, že jsem jí protivný? Jsem notně zmaten, a zřejmě zasažen na citlivém místě naprosto náhodně vypuštěným šípem slov. Či... se to prostě stalo! Vymáčknu ze sebe konečně pár, ne zrovna duchaplných slov. Ano, to máte zřejmě pravdu... otočím se spolu s ní za svým Talismanem, jehož právě štolba odvádí do stájí, člověk nemusí rozumět tomu, koho miluje. Ta věta mne uklidnila, i když jistě nebyla pro ten účel míněna. Prostě se to stalo! Vanessa vyzná svou slabost pro zvířata, a opěvuje oči mého koně. Nechám její slova znít ve svém nitru. Řekla to moc hezky. Nu, pro mě je to mlčenlivý přítel. Na cestách ten jediný. Jeho pěstěné silné nohy mi několikrát zachránily život. Sdílí všechny mé radosti, starosti i touhy. Mlčky. Můj hlas se zastře, jak v myšlenkách se vracím do osamělých chvil se svým zvířecím přítelem, při malých ohních hořících mnohdy v naprosté pustině. Někdy mám pocit, že spolu tvoříme jednu bytost, když pádíme krajinou. Myslím, že nejsem dost dobře schopen ten vztah popsat. Což je nejspíš i dobře. Jakákoliv slova by jej deformovala. Můj kůň mne odvedl do mého vlastního niterného světa žíznivého poutníka. Silou vůle se vrátím zpět, k Lady po mém boku kráčející. Máte výtečný pozorovací talent Má paní, nedá mi to nezeptat se. A co vidíte v mých očích? Otáži se, a otočím svůj pohled, aby mohla bez obav číst v mých modrých studních. Sám se neochvějně ponořím do kalných vod jejích zelenošedých zraků. Usmívá se široce, přesto mám dojem, že v nitru je někde v hlubině smutná. Dost možná má takovou slabost pro zvířata, že jí lidé zatím neukázali příliš přívětivou tvář. Samozřejmě, až na princeznu Rhae, která září přirozenou, nakažlivou čistotou. I má paní Violet, či Princezna Naerys jsou takové. Snad i proto je jim přítelkyní. Mám porozumění pro smutek nenaplnění, i v duši mé tíživě přebývá. Ať už řekne cokoliv, následně procházíme palácem rodu Croix. Vanessa s potěšením sleduje radost své paní, která nás naplňuje tak nějak všechny. Dovedu černovlásku na její místo u stolu, mírně se ukloním, a sám zaujmu své.

Obrázek

Pak zasažen krásou a tajemnou láskyplnou vzájemností páru po mé levici sedícího, zcela intuitivně pomoc u Vanessy hledám, aniž bych přemýšlel o tom. Té opory se mi dostane! Chvála Bohu. Žena vraních vlasů se celá napřímí, a zpevní. Jak opěrná hůl, zaražena v pevné zemi na dosah ruky poutníka, jehož stahuje a pohlcuje hlubina lásky Xanthé a Raimunda. Úporně vzdorujeme spolu já i Vanessa, která snaží se uchopit mé nitro, jež se jí tak náhle spontánně otevřelo. Až malá vráska na čele se jí udělá, a když svůj hlas nalezne, pak konejšivě mou duši povzbudí, a pohladí. Vím, že ona jistě je mezi těmi, na kterých skutečně záleží. Svými slovy osvědčí svou moudrost, i hlubinu nitra svého. Ještě, že člověk nemusí plně rozumět tomu, koho miluje. Přesto, že mne její pohled pevný zachrání, cítím se náhle zcela vyčerpán. Její pátravý pohled mne vzal za ruku, a zavedl mne hluboko, přehluboko, tam kam jsem sám se ještě neodvážil. Celý svět rázem zmizí. Dění kolem tabule slavnostní vnímám jako ve snu. Odkývu baronetu jeho odchod s Violet, nejasně se usměji na baronessu Silvii, když hovoří o projížďce. Z dálky slyším Rafaela. Laskavá slova Xanthé mne přivádějí zpět do společnosti. Usměji se široce na indirskou krásku, s obrovskou úlevou. Cítím, že vše je jak má být. Její slova o přátelství nemohla přijít v lepší dobu. Bude mi ctí Lady Xanthé, být Vaším přítelem. Doslova ta slova vydechnu. Ano, mám potřebu skutečně niterné přítelkyně! Teď ano. Skoro cítím, že jsem slovy těmi doslova padl do její náruče, coby kurýr znavený cestou předlouhou. Neb kalná voda očí Vanessy mne málem pohltila, celého.


Obrázek


Postaví. Jistě postaví! Pronesu těžce. Ano, velmi po tom vyprávění toužím. Lehký úsměv ozdobí mou tvář. Pak se nechám odnést slovy jejími do pohádkového Indiru. Hovoří melodicky, a s nesmírnou vášní o svém domově. Doslova ji vidím, jak stojí na mramorovém balkóně, a zhluboka vdechuje bouři běsnící nad Athaeninou Studní. Jsem šťasten, že se stala mou přítelkyní... právě v tento den. Vše je jak má být! Jsem na tom správném místě, v ten nejlepší čas, s těmi správnými lidmi! To, že si uvědomuji osudovost okamžiku tohoto, mne dodá netušený pokoj.

"On (Otec) všechno učinil krásně a v pravý čas,
lidem dal do srdce i touhu po věčnosti,
jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla,
jež Bůh koná."


Když dovypráví lady Xanthé, nechám v tichosti doznít její kouzelná slova. Pak opit Indirem, jeho vůněmi i bohyní z Talaros, polohlasem hlesnu Krásné, velmi děkuji...


citát - kniha Kazatel 3:11, Starý zákon


 
Xanthé Talaros - 30. dubna 2021 21:55
xanth5392.jpg

Když bouře přijde do Ascia


Falmaar, Palace de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, jemný vánek
Violet Rosier, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper,
Nicandros Talaros, Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi,
Xanthé Talaros, Raimundo de Troy, Silvia de Croix, Norman z Inn



Skoro až zaskočena jsem odevzdaností a úctou, s nimiž na mě blankytný rytíř hledí. Dotýká se mne zranitelnost a rozervanost duše jeho, kterou tak bezprostředně ukazuje mi. Bez okolků. Bez jediného zaváhání. Docela se otevírá a neskrývá nic. Intenzita jeho tužeb a přání není mi cizí. Chápu ji. Ach, jak já jí rozumím. Vím, jak ochromující a bolestná dokáže být, pokud ukojena není. Dojetím, nikoli ze strachu, oporu hledám u svého milého. Bych sama znovu ujistila se, že má bolest je v nenávratnu. Že nemusím další chvíli strávit hledáním, neboť nalezla jsem, co scházelo mi. A on mi odpovídá. Konejšivá šeď jeho očí osvěží mou rozpálenou kůži jako chladný příliv a já s klidem v nitru mohu obrátit se zpět k Normanovi. Chci uchlácholit tohoto muže. Tolik znaveného hledáním a bolem. Však nejsem ta, která mohla by touhy jeho ukojit. Mohu pochopení poskytnout, hodiny strávit s ním vyprávěním o zázraku souznění nebo je v mírumilovném tichu promlčet a naději mu darovat. Naději, že to, po čem niterně tak prahne, mohlo by být blíž, než by si kdy troufl pomyslet. Neboť tělo jeho podvědomně, instinktivně vyhledává oporu tam, kde možná sám by nečekal. Volání o pomoc v jeho očích téměř ohlušující se mi zdá a přitom z úst ani hláska mu neunikne. Následuji směr jeho prosby, abych setkala se s tváří možná stejně překvapené Lady Vanessy. Možná. Jen možná nitro jeho cítí, co srdce a mysl zatím neměli odvahu zvážit.
Nesnažím se rozklíčovat souhru emocí v jejím pohledu, přestože proti vlastní zvídavosti stavím se. Jsem si docela jistá, že neocenila by to. Nechám vyznít její odpověď, než oplatím jí úsměv mírný
“Jak mohla bych nesouhlasit, má paní.” znovu na Normana pohlédnu. “Každý, kdo dotknout se srdce druhého dokáže, svou stopu na světě zanechá. Ať je malá, či velká, na tom přeci pramálo záleží. Již teď vím, že s radostí a vřele, budu vzpomínat na Vás. Jako na přítele.” větu poslední jako nevyřčenou prosbu formuluji. Dnes pochopila jsem, jak bezvýznamnou roli hraje čas, když někdo srdci mému blízký vstoupí mi do cesty. Někdy jako pohár chutného vína klidně vlije se mi do žil. A někdy jako uragán přižene se a smete vše, v co věřila jsem. Předefinuje můj náhled na svět, život i lásku a zanechá mne jinou. Lepší. Silnější. Když s ochromující otevřeností počali jsme tuto konverzaci, chci v jejím duchu pokračovat i nadále. “A vězte, že proklínat přitom budu všechny síly nebes, pokud tu jedinou pravou Vám do cesty nepostaví.” pronesu již v tónu jemném, žertovném, bych trochu odhlečila konverzaci, jejíž součástí už nejsme pouze my dva. Jako poutníci kdesi v dálce nehostinné u tepla ohně musíme konverzaci svou niternou odsunout na pozdější časy, bychom prostor udělali pro kolemjdoucí, co u našeho plamene ohřát se chtějí. Mlčím o tom, co snad viděla jsem mezi Normanem a Vanessou. Nechci zbrklostí svou unáhleně zaplašit něco, co snad by mohlo vzklíčit v jejich srdcích. Třeba se mýlím. Možná štěstím jsem natolik opita, že vidím i to, co reálné není.
“Pokud toužíte po tom, ráda Vám o Indiru budu vyprávět. Nečekejte však velká slova nebo líčení netušených grácií. Na rozdíl od Vás a našeho hostitele, nebyl mi do poháru přilit talent veršů a vzletných slov. Můj popis bude stejný jako můj domov… jednoduchý. Prostý pozlátka a okázalé krásy.” Varuji jej s úsměvem, přičemž pohledem zamířím kamsi do prázdna, jež má mysl zaplní vzpomínkami na domov. “Na zdech z bílého kamene namísto obrazů plazí se nám květiny. Jsou všude. V zahradách, v ulicích, ve vlasech jako šperky. Jejich vůně je omračující. Drahé kameny nejsou zbroušeny do elegantních tvarů. Obdivovány jsou ve své ryzí, pravé podobě. Ani šaty nejsou odrazem přepychu. Není jejich účelem oslnit, ale dát vyniknout kráse těla. V jakékoli podobě. Jsou lehké, vzdušné. Dávají přednost praktičnosti. Vzduch je těžký, vlhký. Žijeme ve vnitrozemí, dny cesty od moře, přesto sůl lepí se nám na kůži. Slunce je neúprosné, náladové. Někdy uplynou týdny nezdolného horka, než konečně zaprší. Ale ty bouřky.” slastně si povzdychnu při té vzpomínce. “Když průzračně modré jezero docela zčerná a přes jeho hladinu přižene se silný vítr. Hromy odráží se od skal a blesky jako denní světlo rozsvítí noc. Jako dítě pocit jsem měla, že pohoří Korintské rozlomí se v půl. Že mramorové zdi našich chodeb puknou pod jejich náporem. Že když pozorně dívat se budu, tak v těch záblescích někde Meiratan bude procházet se pyšně. Nikdo nespí, když bouře přižene se do Ascia.” kolik nocí probdila jsem v rozechvělém úžasu nad nespoutaností přírody. A cítila každý záchvěv i pád mohutného stromu.

Obrázek


“A ráno vzduch svěží je jako nikdy před tím. Všechen pot a sůl spláchnuty deštěm do řeky.” usrknu vína. Oči mimoděk sklouznou mi na bratra mně nejdražšího. Snad doplnit by mohl mne, pokud sivá princezna propustila by jej na moment ze svého kouzla. Pozastavím se nad tím, jak oči mu září při pohledu na ni. Jak celý ožil v její přítomnosti. Snad nikdy jsem ho takto neviděla. Konverzace naše, v níž dnes z celé duše doufám, bude přinejmenším zajímavá, o tom není pochyb. Již teď nemohu se dočkat.
Snad dodala bych další ze svých všedních poznatků, bych ukojila Normanovu zvědavost, ale do hovoru vstoupí náš hostitel. Jako elegantní lupič vytratí se s krásnou dívkou do tajů svého doupěte a nechává nás, abychom sami domysleli si, co odehrávat se bude mimo dosah našich zvědavých očí. S téměř neznatelným, potutelným úsměvem obrátím se ke svému milému. Nemám předsudků a situace tato ani tolik mne nepřekvapila. Vždyť není tomu ani pár hodin, co sami jsme vyhledávali každou chvilku o samotě, co uloupit jsme si mohli. Tedy ano, vidím, co ostatní zde mohou jen tušit. Však rozhodně nebudu to já, kdo baronesse Silvii na její otázku odpoví. Ač pobavil mne její bezprostřední údiv. Nenáleží mi, abych pár něžných srdcí surově odhalila světu dříve, než budou na to připraveni. Dříve, než sami podělit se budou chtít o své štěstí. Místo toho s grácií pozvednu pohár a v tichém přípitku si připiju na čest našemu novému hostiteli. Role, které se Rafaelo velmi ladně ujal.

Obrázek


 
Rafaelo di Orisi - 26. dubna 2021 15:21
muketr1_i1999.jpg

Neskutečná, absolutní a křišťálová


Falmaar, Palác de Croix, salón,
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Rhaenerys Ondoryon, Vanessa di Ripper, Nicandros Talaros,
Mathieu de Croix, Rafaelo di Orisi, Xanthé Talaros,
Raimundo de Troy, Norman z Inn, Violet Rosier




A vidíte! Skoro bych si tipl, že se před vámi Vanesso plazí muži neustále, jinak si to neumím ani představit. Pokračuji se smíchem ve veselé konverzaci s okouzlující kráskou. S tím zvoněním samozřejmě počítám. Hovor plyne volně, leč mám dojem, že vkrádá se do něj i jistý hořký podtón. Míříme na hostinu, tedy měli bychom se doslova koupat v dobré náladě a veselí. Však naše lehce filozofická debata o lásce v našich životech, či spíš o její absenci, získává čím dál hlubší nádech. Zaplaším tu šeď mnohdy smutné reality pár vtipnými bonmoty. Přesto rád bych někdy s Van osaměl, bychom si o tom všem mohli popovídat. Mám za to, že podmanivá černovláska k tomu má jistě co říct, jako konečně ke všemu. Nemohu se zbavit dojmu, že její zkušenosti s láskou nejsou zrovna k popukání. Jedna věta mne však i tak nedá spát. Jak jste myslela to, že na naší schopnosti milovat závisí mnohé životy? Počkám si na odpověď, pokud přijde. Pak nabídnu rámě naší hostitelce, a Van doprovodí sir Norman.

Obrázek

Princezna Rhae prodchne celou společnost vděčností, radostí a upřímnými díky našim hostitelům, k čemuž se samozřejmě s úsměvem vlídným přidávám. Kapitán Nicandros zjevně je unešen kouzlem princezny, čemuž se vůbec nedivím. Norman zapřede s bohyní Xanthé skoro až filozofickou debatu, ta pak dojemně prchá do stínu opory své i celé společnosti, totiž ku knížeti Raimundovi. Do hovoru toho vstoupí i Vanessa, která se svým citem pro detail jej jistě obohatí. Na druhém konci stolu se děje něco tichého, niterného. Než stačím postřehnout co, rozhodne se naše půvabná hostitelka zahrnout nás všechny přívalem své lásky, vstřícnosti a pohostinnosti. A učiní tak skutečně mohutně, se vším důrazem své originální osobnosti. Přižene se to jako bouře z čistého nebe, a zatím příjemně se vyvíjející klidný a velmi přátelský oběd dostane úplně novou dynamiku.

Jako první je zahrnut přívalem rozhodné vstřícné pohostinnosti Kníže z Troy. Láskyplné vlny baronessy se znenadání opřou do jeho pevnosti. Lord Raimundo zdá se horko těžko lapá po dechu, hledaje slova, kterým by adekvátně reagoval na projev přízně lady Silvie, neboť její slova byla vlastně velmi krásnou lichotkou jemu samému. Naštěstí pro něj, hostitelka nečeká na odpověď, a rázem obrátí svou vstřícnost ku mne. Jako druhý v pořadí bych asi měl být lépe připraven, ale nejsem. Úplně mne to smete, když mi líčí jak se na mne těšila, a jak jí bratr mnou trápil. Já mistr šermíř se slovy jsem stejně bezhlesý jako kníže. Možná se jen hloupě usmívám, a kdoví zda nerudnu ve tvářích.


Obrázek


Mám bytostný pocit, že jsem to nejšťavnatější ovoce, na které se holčička tak těšila, a zlý bratr jí ho odmítal dát. Usmívá se u toho, jistě to tak směrem k baronetu nemyslí. Ale můj mozek nezvládá tyto úvahy, jen konsternovaně sleduji tu její hubičku, která chrlí jedno slovo za druhým. Celá doslova prýští životem. Možná až pravou lásku potkám, mé ticho bude ohlušujicí. Tak nějak jsem to ve své lehkomyslnosti povídal Vanesse, a kdoví může to být i pravda, ač jsem to tehdy jen tak plácl do větru. Už jen proto bych měl baronesse Silvii věnovat svou pozornost! Tedy ne, že by si jí vrchovatě nedokázala uzmout sama. "I kdyby vás nepředstavil, mezi ostatními bych vás poznala." Co je to proboha za ženskou? Věřte mi, tohle se mi opravdu se ženami nestává. Nikdy! A aby toho nebylo málo, ona mne přitahuje, jsem jí doslova opit. Je to asi čiré bláznovství, ale nejsem schopen mu vzdorovat.

Další příval se valí na Raimunda z Troy, vzhledem k tématu jaký Silvinka zvolila, je to úder drtivý. Kupodivu kníže opět našel svůj klid, a konečně se rozhovoří. Také bych řekl, že se s Lady Xanthé známe celou věčnost. A doufám, že i věčnost nás ještě čeká. Řekne klidně. Na Silviinu touhu po lásce dokonce odpoví s vlídným úsměvem staršího zkušeného muže. Jistě jí najdete! Dost možná se ani nebudete muset snažit. Láska někdy přijde znenadání. A tam, kde by jste jí nejméně čekala. Zdá se, že Raimundo mluví z vlastní zkušenosti, konečně byl jsem u toho také.

Rázem se opět obrátí Baronessa ku mne. Už nemám tak překvapený výraz, začínám si užívat její půvab i bezprostřednost. Omezím se jen na krátké věty, filigránsky umístěné do její kaskády slov, plných zdá se nezřízeného a deklarovaného zájmu o mou přítomnost. Nevyplaší. Líbí se mi výrazy, které používá. Nenapovídá. Líbí se mi i ústa, která je vrhají do prostoru. Rozhodně Vám dám příležitost! Dodám, už se srdečně usmívajíc. Mé oči doslova žhnou zájmem o ní samotnou. A musím přízemně vyznat, líbí se mi jako žena!


Obrázek


Voní mi i s tou svou hubatostí a otevřeností. Možná mne tak láká hlavně pro tyto vlastnosti. Inspiruje mne, vábí. Cloumá mnou celá skrumáž dojmů, z nichž mnohé nejsem ani schopen pojmout. Je neskutečná, absolutní a křišťálová. "Věřím totiž, že když mi dáte příležitost, ostudu si ztropím sama." Doslova mne opíjí svými půvaby, všemi. Také se nakonec srdečně rozesměje. A tak se smějeme spolu. Líbí se mi! Náhle ji zaujmou Normanova slova, avšak tělem svým stále zůstává nakloněna ku mne, když hlavu svou k němu otočí. Tak se mi namane přímý pohled do jejího dmoucího dekoltu. V rudé a zlaté její roztomilá kůzlátka skotačí, jen jen si sáhnout. Kašlu na to, zda si toho někdo všimne, a svůj pohled bezostyšně zabodnu právě tam, zatímco Silvia vychvaluje blížící se projížďku na koních. ... nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik. S touhle ženou se muž nikdy nudit nebude, nikde. Také se na tu projížďku těším. Bude asi pěkně divoká v sedle, pomyslím si.

Náhle se tón její rozverný mění, neb její bratr právě odchází s lady Violet. Teprve to přinutí mne opět zrakem vyhledat její tvář. Hodí do sebe pohár vína v jednom hltu. Nadhodí do pléna otázku: Vidíte to, co já? Rozhlížím se po hostech, jsem zvědav kdo první se chopí reakce, zda vůbec někdo. Já to jistě komentovat nebudu. Načež se pozdvihnu ze židle, abych získal pozornost všech. Snad bych mohl na těch pár chvil zastoupit post Hostitele této půvabné sešlosti? Než se baronet Mathieu vrátí. Bude mi ctí. Samozřejmě pokud jeho přepůvabná sestra Silvia dovolí. Lehký úklon s úsměvem snad podmanivým k Baronesse. Opomenu oslovení Lady, tak se jí cítím blízký. Věřím, že zrovna ona mi to bez mrknutí oka promine. Pro mne to nebude žádný problém, a ona snad tím drobným gestem nalezne opět svou bytostnou sebejistotu.


 
Silvia de Croix - 25. dubna 2021 13:57
silvia884.gif

Ostuda a srdce v ohni


Falmaar, Palác de Croix
Středa 7. července, před druhou odpolední, slunečno, horko, vánek
Silvia de Croix, Norman z Inn, Mathieu de Croix, Rhaenerys Ondoryon,
Rafaelo di Orisi, Violet Rosier, Nicandros Talaros, Xanthé Talaros, Raimundo de Troy


Cesta chodbami paláce pouze umocňuje moje romantické představy o princeznách. Také se potvrzuje, že to, co o ní slyšela Hetty na trzích, bude nejspíše pravda. Vyhledávám proto Hetty pohledem a vesele se na ni culím, jako bych chtěla povědět: vidíš, říkala jsem ti, že se jí budeš líbit!
Když zasedáme ke stolu, Matt si všímá, jak bedlivě jej s Violet pozoruji, a posílá mi jemný úsměv. Nemá smysl, abych se snažila vytušit, o čem si ti dva povídají, poznávání Violet bude muset tedy počkat. Čekám proto, než hosty u tabule sám oficiálně nepřivítá – a děkuji Otci, že to nemusím dělat já, protože to před palácem mi bohatě stačilo – a pak svou pozornost obracím k mužům sedícím vedle mě. „Můj pane,“ oslovuji prve knížete, „vás mi bratr dočista zatajil. Budete mne muset přemluvit, abych mu to příliš nevyčítala,“ oznámím mu, „nevím totiž, jestli mu to jinak dokáži odpustit.“ Nato se otáčím k señoru Rafaelovi. „Ovšem vy? Vy jste byl to první, o čem mi pověděl, jen co mi popřál dobré ráno, Rafaelo. A jak krutý se při tom snažil být!“ svěřuji mu polohlasem. „Musím vám to povyprávět, jak mě trápil, to abyste věděl, co je to za člověka,“ zazubím se. „Nejprve mi říkal, že poznal zajímavého chlapíka, a docela přitom opomenul zmínit, jak vlastně vypadáte – to od něj bylo strašlivě povrchní. Přirozeně jsem se ho zeptala.“ To, jaký byl bratrův verdikt, necítím potřebu prozrazovat. „I kdyby vás nepředstavil, mezi ostatními bych vás poznala.“
S těmi slovy ho zanechávám a znovu se obracím ke knížeti de Troy. „Odpusťte, ale znáte se s lady Xanthé dlouho?“ ptám se zvědavě. „Přísahala bych, že kdykoliv se vaše pohledy setkají, spatřím v ten malý okamžik celou věčnost. Přinejmenším pár let, a to ať už za vámi či před vámi.“ Jen co to vyslovím, sklouzne mi pohled k Mattovi. Doufám, že mě neslyší. A doufám, že naši hosté mou přímost budou považovat za něco okouzlujícího, ne za pouhopouhou drzost. „Omlouvám se, pokud jsem vše špatně pochopila, můj pane. To můj bratr: ráno přišel ke snídani docela změněný, s jiskrou v oku, jakou jsem u něj nikdy dřív nespatřila… a tuším, že se mi zalíbila a snažím se ji teď proto najít i jinde.“
Najednou ke mně dolehnou tichá slova lady Vanessy. Přes okolní šum se mi ale daří zachytit jen konec věty: „…v tom volání po záchraně.“ S teatrálně smutným výrazem se k ní i señoru Rafaelovi obracím, příliš si vážím čehokoliv, co mi můžou prozradit, než abych předstírala, že neposlouchám, a připravila se tak o příležitost je poznat blíže. „Po záchraně?“ optám se. „Doufám, že ne přede mnou.“ Vyhledávám Rafaelovy oči a nechávám vážnost opanovat mou tvář. „Mathieu mi hrozil, že vás vyplaší a napovídá vám o mně strašlivé věci. To by mne doopravdy mrzelo, můj pane… Věřím totiž, že když mi dáte příležitost, ostudu si ztropím sama.“


Obrázek


Pořád se tvářím docela vážně, vpíjím se do něj pohledem, ale nakonec mi začínají vesele cukat koutky rtů, až se tomu podvoluji úplně a zeširoka se usmívám. Mou pozornost si náhle získává sir Norman, když hovoří o plánované projížďce – hlavu stáčím k němu, ale tělem se dál nakláním k señoru Rafaelovi, a dobře tomu, jelikož on je tím, kdo za tou projížďkou podle všeho stojí. Tedy, pokud nepočítáme vévodu de Raell, což… osobně jej nepočítám, když jsme se ještě ani nesetkali. S radostí tedy tu zásluhu přičtu jiným. „To je báječné. Myslím, že projížďka nám náramně prospěje, už teď se těším. Ovšem… vašeho koně s dovolením přenechám vám a lady Vanesse, pokud o něj ona bude stát. Je to krásné zvíře, ale nerada bych při projížďce přesedala. Hodlám si užít každý její okamžik,“ vysvětlím s laskavým úsměvem.
Mathieu se spolu s Violet zvedá a omlouvá je z naší společnosti. Věnuji mu poněkud poplašený výraz. Vážně? Vážně mi tohle dělá a nechává mne tu dočista samotnou?
Sleduji, jak spolu opouštějí salónek. V jednom hltu pak dopíjím svůj pohár vína, než se na všechny znovu usmívám. Rychle se snažím přijít s tématem, které máme všichni nade všechny společné… a v tom je Mattovo neštěstí. Stává se jím totiž on sám. „Omluvte i mne, prosím. Obávám se, že nejsem tou nejlepší hostitelkou. Můj bratr mne dnes totiž poněkud zaskočil a…“ A jeho náklonost k lady Violet zrovna tak. „Dočista jsem se nestačila vzpamatovat. Myslím, že všichni zde jste nyní s ním a lady Violet strávili více času než já, hovoříte spolu tak otevřeně, o lásce zrovna tak…“ Potřásám s úsměvem hlavou. „Prosím, přátelé, povězte mi: vidíte to, co já?“


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14592909812927 sekund

na začátek stránky