Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Magie Uvnitř: Válka Mágů

Příspěvků: 70


Hraje se Denně  Vypravěč Beregon je offlineBeregon
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Henry Lavenant je offline, naposledy online byla 05. prosince 2019 18:02Henry Lavenant
 
Magická Rovnováha - 13. listopadu 2019 15:24
demon26314175064840.jpg
Večírek

Najednou začalo pršet a večírek byl zrušen. KONEC
 
Luisa Hulligotová - 10. září 2019 19:15
cattalina2416.jpg

Směrem do ústranní

Michael, Aida, Magnolie

V duchu si povzdechnu. Kočkování Michaela s Magnolií je upřímné a krásné. S jakou lehkostí on dává najevo obavy o sestru a ona mu opáčí s jiskrou v hlase. Připadám si hloupě.

Se Sebastianem máme dobrý vztah, to jednoznačně, ale tahle lehkost v něm chybí. Snad jen občas? Ale většinou se navzájem překvapivě respektujeme. Já jeho, on mě… Pro podobné popichování má Davida. Skoro jakoby mu byl víc bratrem než já „sestrou“. A to je jen chudým klukem z ulice. Jen… Mé oči samy zalétnou k trojici Sebastian, David, Alistair, ale hned se odvrátím. Magnolie přijala moji ruku a já jí pomůžu vstát. Brzy se mne pustila, ale to nevadí.

Pousměji se. „Ovšem že,“ prolétne mi hlavou jedna z možných odpovědí. „Večírek v domě Eriosi je nejkouzelnější oslavou mého života.“ Mohla bych přehánět. „Děkuji za optání, slečno, již dlouho jsem nezažila takovéto rozptýlení.“ Ale byla by to pravda? Ovšem že ne! A stejně neupřímná se mi zdá Magnoliina otázka. Však jak se asi můžeme dobře bavit? Vzhledem k tomku co už se stalo. A umí se vůbec temné rody bavit, dle jejich mínění? Sama musí vidět jak to je. Sebastian ze sebe dělá šaška, Alistair ničemu dnešního večera nepomáhá, Francezska se vytratila, David šel hasit oheň, a ať už Michael s Aidou dělali cokoliv, Magnoliin stav je vyrušil a teď? Pochybuji, že vědí jak navázat kde skončili. Na rozdíl od nich všech, je má situace sice jinačí, ale nazvat ji zábavou? To stěží… Dostala jsem jediný úkol a splnit jej mi nebylo dovoleno. Asi naštěstí… Rozhodla jsem se Magnolii pomoci. Ona potřebovala pryč ze středu dění, a já také. I teď. Chci hlavně stranou. Někam kde mě neuvidí žádní potenciální nepřátelé… Jak do toho spadají Magnolie s Michaelem? Kdo ví?

„Přejete si upřímnou odpověď, nebo jednu z naučených společenských frází?“ vylétlo ze mě jako odpověď na Magnoliinu otázku. Záhy si však zkousnu ret. Nebylo to přeci jen příliš troufalé?

 
Magnolie Eriosi - 08. září 2019 22:55
7828835fb962814dca614feada00570a2741.jpg
Pozdě, ale přece

Michael, Luisa, Aida, možná někdo další?



"Jo, jenže když se tváříš takhle vyděšeně a starostlivě, nemyslí si nic špatného o tobě, ale o mně. O tobě si myslí, že jsi starostlivý bratříček, pýcha rodu Eirosi a o mně, že jsem slabá a k politování, jen přítež."
Zasyčím bezmyšlenkovitě, než mi dojde, kdo všechno je kolem nás a sklopím pohled.
"Omlouvám se."
Šeptnu ke všem přítomným.
Nechám Michaela, aby Luse přitakal, že opravdu může jít s námi. Stejně nevím, proč by nemohla. Ostatně za to, s jakým nadáním, v jaké rodině, jaké postavení a jakým rodičům se narodila, za to nemůže stejně jako já. Tak netuším, proč bych na ni třeba měla být nepříjemná. Dobře, patří ke Gruberovým, ale na rozdíl od Sebastiana nebo Elleyho nemá žádnou odstrašující pověst.

Zvedneme se, že odejdeme. Přijmu Luisunu nabízenou ruku a když se ujistím, že se mi už stojí dobře, zase se jí pustím. Už jsme skoro venku, když uslyším Nerissu, jak mě volá. Přijde mi dost zvláštní, že mě volá až z míst knihovny, přeci jen odtamtud přece nemůže vidět, že jdu ven ne?
"Jsem tady, Nerriso! Je se mnou i Michael a další, jdu se jen nadýchat čerstvého vzduchu! Ano, piju vodu. Hodně vody. Jojo, najím se."
Zavolám rovnou odpovědi na otázky, které jsem sice neslyšela, ale bylo mi úplně jasné, že je co nevidět položí.

"Moc se vám všem omlouvám za vyrušení tak skvělé a bujaré zábavy."
Trhnu hlavou k pohřební hostině, která se odehrává uvnitř. Alespoň podle toho ticha a upjatých obličejů to tak vypadá. No, alespoň si otcovi přátelé mohou popovídat o obchodech, když už nemusí řešit ani mě, ani Michaela. Ještě by se tam mohl objevit Gabriel, aby to bylo kompletní.
"Doufám, že se zatím dobře bavíte. Luiso? Aido?"
Podívám se na obě dávky.
"Ne, tebe se neptám."
Zavrtím rovnou hlavou na Michaela a vypláznu na něj drze jazyk. Prostě sourozenci, někdy ho shcválně zlobím, obzvlášť, když se ke mně chová přehnaně ochranitelsky. Vlastně oni oba, Míša i Gabi mi někdy dávají dost najevo, že jsem jejich malá sestřička. A jo, asi je to od nich hezký, ale taky je to zatraceně únavný.

"Jak se těšíte do školy?"
Zeptám se a zamračím se sama nad sebou. Taková stupidní otázka, kterou na konci prázdnin vždy pokládají dospělí dětem. Jo, my už jsme taky dospělí, ale stejně. Nebylo to moc trapné? Nucené? Nudné? Dětinské nebo naopak až moc staré? Nemluvím jako babka?
Kde je ta Lillian, když ji člověk potřebuje?
 
Gabriel Eriosi - 05. září 2019 19:18
gaborig3461.jpg

Vážně divný den…

Lillian Ambrose a já
Sídlo rodu Eriosi, Můj pokoj, později někde uprostřed cesty do společenského sálu


„Tak jo. Kam jsem tě dal?“ Řeknu si jen tak pro sebe, když za sebou zabouchnu dveře. Pokoj se od pohledu zdá, že zůstal ve stejném stavu, jak jsem ho naposledy opouštěl. To znamená, že i nadále všichni služební dodržují můj zákaz vstupu. To je dobře. Nikdo nešahá tam, kam nemá. Vše je na svém místě a všichni jsou spokojení… Ihned zamířím ke svému stolu, kde jsem naposled odložil dárek pro Mag. Chvíli se sice přehrabuji mezi pokrčenými zápisky, nastražené pro čmuchaly tak, aby to vypadalo, že studuji magii Paladinů. Brzy však najdu po čem pasu. Tady jsi… Opatrně uchopím stříbrný řetízek, tak abych si jej mohl ještě prohlédnout. Přívěšek je ze smaragdu opracovaný tak, aby připomínal květinu. Vzor je možná jednoduchý, přesto dle mne docela pěkný a úderný pro to, co má Mag ráda… tedy doufám. Kruci… má snad ráda květiny nebo snad ne?

Kochání ale dlouho nevydrží a tak si řetízek se smaragdem přehodím na pravou dlaň tak abych viděl hlavně kámen v podobě květu. Zatímco v levé dlani lusknutím prstu vyvolám modrý plamen. „Jdeme na to.“ Nervózně si oddechnu. Přestože se nejedná o složitý postup, nebezpečí tady je. Moc energie by totiž mohl kámen odpálit na malé kousky a já si nejsem jistý, zda bych u toho chtěl být zrovna v první řadě. A co je ještě horší. Kdybych to přežil, musel bych potom zase poslouchat otce a ty jeho poučné kecy. Ne, neúspěch nepřipadá v úvahu, a proto budu raději opatrný.

Takže začneme pozvolna… Magický oheň pro jistotu snížím na minimum, až je z něj jen silnější jiskra. Teprve potom se soustřeďuji na jeho změnu barvy. A to na barvu smaragdu, jen o něco jasnější aby byl vidět. Fajn, to byl první krok, ten jednodušší. A teď druhý krok… Pomalu přibližuji ruku s plamenem ke smaragdu, dokud obě ruce vzájemně nepřekryju. Po několika dlouhých vteřinách plného ticha mi ale dojde, že je něco špatně. V rukách necítím žádnou magickou reakci. Tedy alespoň ne takovou o jaké se psalo v knihách. Opatrně tedy dlaně oddělím, abych vzápětí viděl, že malý plamen byl až moc slabý aby kámen rozzářil. Takže znovu… Plamen tentokrát zesílím o trochu víc. A celé počínání zopakuji. Teprve teď však cítím nějakou odezvu od kamene. Ruce opět rozevřu, abych spatřil své dílo. A opravdu, kámen září jako by ožil. „Vida… nebylo to tak těžké.“ Nejde jinak a musím se pousmát nad svým malým úspěchem. Přeci jen to dělám poprvé v životě a úspěch na druhý pokus tedy není tak špatný.
Po chvíli ale ke mé smůle začne světlo opět upadat. Ještě jednou rychle vytvořím jiskru. Tentokrát ale jen malou abych stabilizoval září, ale ani to příliš nepomáhá a po chvíli se upadající světlo z kamene zcela vytratí, a spolu s ním i moje nadšení. Zklamaně povzdechnu nad těsným neúspěchem No, nikde nebylo psáno, že to bude jednoduché. Čas tedy na pokus číslo tři…

„Přísahám, že ten blbý šutr vyhodím z okna!“ Frustrovaně zvolám do prázdna opuštěné místnosti, když i další tři pokusy skončí neúspěchem. Na chvíli odložím kámen, abych se mohl projít z místa na místo a trochu se uklidnil. Vážně nechápu, co dělám špatně. Ten blbý kámen musí být asi rozbitý. Jo určitě má nějakou malou prasklinu, která vše uvolňuje… Pro jistotu si sednu zpět ke stolu, abych si kámen důkladně prohlédnul. Naneštěstí se ale jen ukáže, že si hledám výmluvy, pro můj opakující se neúspěch.
Ještě chvíli tak jen sedím na židli a snažím se trochu odreagovat, než si promnu obličej a odhodlám se na to znovu. „ Naposled.“ Do jedné ruky opět chytím smaragd. „A tentokrát, žádné držení se zpět.“ A do druhé opět vyvolám plamen. Tentokrát ale o poznání větší než byli ty předešlé, přičemž i propojení urychlím. Chvíli se v mých dlaních nic neděje, načež přijde opravdu silná odezva značící jen dvě možné věci. Buď to právě vyšlo anebo čeká toto sídlo výměna oken. Opatrně oddělím dlaně abych viděl výsledek práce. Zářící smaragd, který vypadá, jako kdyby uvnitř hořel zeleným plamenem, vzbuzuje dobrý dojem. To znamená asi úspěch. Dobrá práce! Ale příště koupím raději květiny než tohle dělat znovu…

Psychicky vyčerpán po úpravě tohoto zatraceného dárku, jsem musel zkontrolovat čas, který mě ale vůbec nepotěšil. Sice bylo účelem zabít nějaký čas, ale spíše jsem doufal v to, že úpravu zvládnu během několika minut a pak bych se mohl zbytek času flákat. Osud ale rozhodnul jinak a mně nezbývá než se s tím smířit. Chvíli ještě zabralo, než jsem vymyslel, jak zabalit přívěsek. Nakonec jsem to ale vyřešil celkem jednoduše. Vhodil jsem jej do obálky. Schválně Mag, jestli posuzuješ knihu dle obalu… Obálku jsem si strčil do vnitřní kapsy v horní části oděvu a vydal se směrem k společenské síni.

Sice to bylo trochu víc komplikující, než se původně zdálo, ale zas tak hrozné to nebylo. Vlastně by mě zajímalo, zda bych tam zvládl zakomponovat temnou magii. Třeba bych zvládl k přívěšku svázat nějakého démona. Něco jako takového nesmrtelného poskoka nebo mazlíčka, anebo ochránce. Tolik zajímavých nápadů, které stejně zůstanou nevyužity. A to jen kvůli nepochopení druhé stránky magie… „Taková škoda.“ Mrzutě si sám sobě zamumlám. Svým dalším nápadům se ale stejně nebráním. I když už pomalu zachází za hranice, kde by měl problém i mistr. Inu ambice nás posouvají vpřed, ne přízemnost.

Svou cestu tak doslova prosním. Tedy až do chvíle dokud neuslyším své jméno. Překvapeně se podívám před sebe, kde nyní stojí usmívající se dívka. My se známe? Přeběhne mi ihned hlavou, jen co domluví. Opravdu… To, že zná mé jméno, mě příliš nepřekvapuje. Ani to, že se shání po mé sestře. Naopak to, že jsme se už někdy setkali a ona mě znovu ráda vidí je hodně překvapivé. O to víc se tak soustřeďuji na její obličej, zda mi nějak neporadí o koho se jedná. Tvář je mi možná povědomá. Kde jsme se tak mohli vidět? Nakonec i mě po krátké chvíli dojde, že civění na ní je už trochu trapné a kdybych nebyl tolik zabraný do rozpoznávání, asi bych se i začal červenat. Uctivě se alespoň ukloním, abych nevypadal jako úplný blb. „Ehm… Taky tě rád vidím.“ Odpovím trochu rozpačitě, načež se pokusím i o jakýsi poloúsměv. No tak Gabe, mysli… Naneštěstí se ale opět přistihnu, jak na ní jen hloupě civím. Musím alespoň mluvit. Na co se to ptala? „Sestra… Jo. No vlastně jsem za ní právě chtěl jít.“ Odpovím zcela bezmyšlenkovitě, nicméně o něco vyrovnaněji než před chvíli. Skvělé Gabrieli. Nepamatuješ si její jméno, ale chceš ji vzít s sebou a riskovat, že na to přijde. Pokud tedy na to už nepřišla a já se jen tady ztrapňuji… Teprve až teď ale zaregistruji, že v rukách drží jakési balíčky. Možná dary pro Mag? [/i] Když tak nad tím ale přemýšlím. Normální host by Mag určitě nehledal tady a už vůbec by nedával svůj dárek takhle diskrétně. Vždyť jde přeci o větší údiv publika a ne o radost oslavenkyně. Hm, takže budeš určitě někdo, kdo zná Mag o něco důvěrněji, než zbytek návštěvníků…
V očích mi zajiskří, když mám konečně stopu. „Chceš s tím pomoct?“ Otážu se a rukou poukáži na balíčky, co drží. A ať už mojí pomoc příjme či nikoli. Pokračuji směrem k společenské síni, kde by měla být pravděpodobně osoba, kterou oba hledáme.
„Takže, jaká byla cesta?“ Zeptám se, aby řeč mezitím nestála a já tak snad získal další vodítka.
 
Lillian Ambrose - 02. září 2019 16:13
michelle5083.jpg

Oslava narozenin

Otec, lord Eriosi a později Gabriel



Jakmile začne kočár drkotat, poznám, že jsme na místě – ve městě Endestair. Naproti mně sedí otec, který se na narozeninovou oslavu vydává především proto, aby projednal nějaké záležitosti s lordem Eriosi. Nebýt jich, možná by se na oslavě dcery nejmocnějšího muže asi ani neukázal, natož aby ho napadlo poslat tam dědice svého rodu. Poslední dobou má plno práce, jelikož se střední vrstva v Darteille různě bouří proti šlechtě – tedy proti našemu rodu. Nejde ani tak o otevřené nepřátelství, jen chtějí platit menší daně a chtějí větší svobodu. Asi si nemusíme povídat, proč je něco takového zcela nepřípustné.
Sleduju jeho tvář, zatímco pročítá různé pergameny. Na tváři mu v poslední době přibylo mnoho vrásek. Možná proto se rozhodl mě ještě před odchodem na Akademii začít učit vést náš rod, naše město. A tak trávím téměř veškerý čas na různých jednání, poradách a nad zprávami o Darteille. Nutno podotknout, že tak si poslední volno před nástupem do školy nepředstavuji.
Jakmile dorazíme do sídla, jdeme hned do pracovny lorda Eriosi. Ten už na nás – hlavně tedy na otce – čeká. Proti mé přítomnosti nic nenamítá, ale nezdá se mi, že by z ní byl nějak odvázaný.
To nejsme ani jeden, pomyslím si s tichým povzdechem a posadím se do jednoho z křesel. Vzápětí spolu muži začínají jednat o situaci v Darteille. Sem tam se na mě otec podívá, čímž mi dává najevo, že se mám do rozhovoru zapojit. A tak někdy připojím nějakou tu poznámku z pohledu někoho, kdo tráví na ulici poměrně dost času a kdo mluví s lidmi. Tedy... trávil a mluvíval, to by bylo asi přesnější.

Podle hodin na stěně už od začátku jednání uplynuly tak dvě hodiny. Z velkého sálu doléhají zvuky oslavy až sem, skoro na druhou stranu sídla. To jsem dobře poznala během dětství, kdy jsem tu společně s Danielem nějaký čas strávila. Jak je zvykem, strávili pak Michael, Magnolie a Gabriel nějaký čas zase v našem sídle, byť o něco kratší.
„Lorde, otče,“ využiji chvíle ticha, „myslím, že by bylo vhodné, abych zašla na oslavu a popřála oslavenkyni vše nejlepší. Pro zachování dekora.“
Otec se zatváří překvapeně, jako by o oslavě slyšel prvně až nyní. Oba muži ovšem záhy souhlasí. Věnuji jim úsměv a rozloučím se s tím, že se vrátím hned, jak to bude možné.

Mé kroky ovšem nemíří přímo do sálu, nýbrž se napřed vydám zpět ke kočáru. Při pohledu na dva hnědáky mám chuť na jednoho vyskočit a odjet někam daleko, jelikož mě z dlouhého jednání slušně rozbolela hlava, ale tu chuť potlačím a vezmu z kočáru dva balíčky. Jeden je oficiální dar našeho rodu Magnolii (který vybrala matka, jak jinak), druhý je osobnější.
Teprve pak zamířím zpátky na oslavu, která se zřejmě už docela rozjela. Postřehnu, že jsou tu i temné rody, ale rozhodnu se je naprosto ignorovat, místo nich pátrám očima po Magnolii nebo Michaelovi, který jistě bude vědět, kde je jeho milovaná sestra. Nikde je však nevidím, tak se ze sálu přesouvám dále do sídla.
Postupně nakukuji do různých místností, ale nic. Po chvíli ale uslyším kroky, a tak se překvapeně otočím.
To je...? Dlouho jsem už u Eriosových nebyla, proto si nejsem zcela jistá. Michaela nebo Mag bych poznala hned, nedávno nás navštívili, ale Gabriela jsem viděla naposledy, když mi bylo asi dvanáct. Ale starší verzi jeho obličeje jsem měla ještě před chvílí na očích, takže není pochyb.
„Gabrieli,“ oslovím muže a provedu velice jednoduchou úklonu bez zvednutí šatů, neb mám ruce plné. Věnuji mu milý úsměv. „Ráda tě zase vidím. Nevíš, kde bych mohla najít tvou drahou sestru?“
 
Gabriel Eriosi - 28. srpna 2019 23:26
gaborig3461.jpg

Oslava narozenin – 1. část


Sourozenci Eriosi, později já sám
Sídlo rodu Eriosi ,Salón v druhém poschodí, později můj pokoj


A je to tady zase… Rok co rok, stejná politická šaškárna mého otce, záludně krytá maskou oslav narozenin. Především tedy oslav Michaela nebo Magnolie, samozřejmě. Díky bohu za to, že je má maličkost ten případ, který vždy po minutě odchází s otcovým dovolením nebo bez něj. Kdo má totiž trpělivost nebo náladu poslouchat ty pitomce, co tady jsou jen kvůli tomu, aby se mohli nacpat ještě hlouběji do zadku otci. Naštěstí nebo bohužel, to už je na úhlu pohledu, je “narozeninová oslava“ na sestřině účtu. To pro mě obvykle znamená jen jedno. Nemusím tam ztrácet svůj drahocenný čas ani na tu minutu a raději ho můžu věnovat svému tajnému studiu. Pro tentokrát jsem se ale rozhodl udělat výjimku. Všem je už totiž několik dní jasné, že tahle oslava bude trochu jiná, neboť sem přijedou i zvláštní hosté. A co si budeme povídat, nechat si ujít příležitost, poznat své budoucí spolužáky, by bylo velice nezdvořilé a hlavně hloupé.

Ráno začalo velice slibně. Otec sice stihl zaúkolovat vše živé v okolí, kromě oslavenkyně, a pak se raději vytratil na ty svoje důležité cesty, než aby taky přiložil ruku k dílu. Na druhou stranu je to pořád lepší, než aby tady celý den chodil a komandoval, každý můj krok. Úplně vidím, jak mě spaluje pohledem za špatně prostřený stůl. Namyšlený tupec… Dá se tak ale říci, že mám štěstí, když si můžu užít den bez milovaného taťky. Proto jsem taky nic nenamítal, když bylo třeba pomoct s přípravami a od časného rána jsem si tak už užíval nepřítomnost mého otce.

No, a jelikož se Michael zhostil příprav venku, já pomáhal zase uvnitř. Princip této pomoci je ale rok od roku stejný. Prostě dělat to, co Nerissa nakáže. Pro mě a pár dalších pomocníku, to tedy znamenalo, že budeme dělat veškerou těžkou práci, co se zde našla. Netřeba snad dodávat, že vzhledem k počtu místností, jejich veliké ploše a někdy až přehnaně vysokým nárokům Nerrisy, nám tato práce vystačila na celý den.
I přesto všechno ale tento náročný den utekl jako voda a i já nakonec dostal uvolněnku, abych se mohl v klidu připravit. Pořadí bylo jednoduché. Koupel, poté se převléci do již připraveného oděvu a potom už jen čekat v salóně než to propukne.
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………....
Tenhle pohled prostě nikdy neomrzí. Ať si říká každý, co chce. Tohle je pravé kouzlo. Jen křišťálová voda a zlatavé slunce, nic víc… Říkám si v duchu, zatímco si vychutnávám šťavnaté zelené jablko a pozoruji jezero, jak zrcadlí západ slunce. Z mého kochání, mě ale vytrhne bratrův hlas, který nezní zrovna nadšeně. Ostatně to nezní nikdy, když jsem poblíž. Tentokrát to ale není mnou, kdo ho vyvedl z míry.

Pohledem se přesunu k sourozencům, kterých jsem si do této chvíle příliš nevšímal. Nerissa s otcovým dárkem, sklíčená Mag a nasraný Michael dělající proslov o našem otci. Takže tady někdo zazdil svojí dceru. Počkat… Vážně teď nazval otce ubožákem? Můj vlastní bratr? Pomyslím si, když sleduji celou situaci. Popravdě, kdybych nestál poblíž sestry/oslavenkyně, asi bych se ihned přidal k pomlouvání otce a této oslavy. Ostatně kdy jindy se taky stává, aby se můj bratr, jinak poslušný pejsek, navážel do svého pána? Pořád jsou ale jisté hranice a ty právě Michael chtě, nechtě překročil, i když to možná myslel dobře. To si ale Michael očividně taky uvědomil, i když pozdě a tak se snaží vybruslit zmíněním dárků a ospravedlněním, načež odchází kamsi vychladnout. Bráško, ty jsi mi ale překvapení...

Chvíli tam jen tak stojím opřený o zeď, sledujíc Mag a přemýšlím, zda něco udělat. Popravdě si ani nejsem jist zda vím, co cítí. Zlobu? Nebo Smutek? Možná obojí? Tohle je asi ta chvíle, kdy bych měl jít k ní a říct něco empatického, nějak ji podpořit. Zahrát si vlastně na Michaela, který tohle vždy dělá. Bohužel ale nevím co říct nebo jak pomoct… Naštěstí se ale po mě ani odpověď nevyžaduje. A krátce po bratrově odchodu i Mag opouští místnost a já tak zůstávám v saloně sám. „Tak to nám to pěkně začíná.“ Zkonstatuji si v místnosti sám pro sebe a opět si kousnu do jablka, zatímco se znovu soustředím na západ slunce. Tenhle den je jen lepší a lepší.

Jelikož společný sourozenecký příchod k hostům očividně padl, nezbývá nic jiného než to hold nechat na Mag a raději přečkat první vlnu hostů. Jasně je to sice hnusný nechávat tam Mag samotnou. Ale za prvé, nejsem Michael, který ji vodí za ruku. A za druhé, musím mít nějaký dárek pro Mag, jinak by mě otec i bratříček stáhli z kůže. A proto je ideální čas, abych se zašil do svých komnat a stihl provést ještě menší úpravy, než bude připraven k odevzdání. Ještě naposledy kousnu do jablka, než mi z ruky vyšlehnou modré plameny a v okamžiku spálí zbytek nedojedeného jablka. Tím končí má přítomnost v salóně a v klidu se vydávám do svého pokoje, kde by měl už čekat dárek pro mou sestru.
 
Luisa Hulligotová - 26. srpna 2019 19:40
cattalina2416.jpg

Ven, pryč ze společnosti…

Magnolie, Michael, Aida, okrajově David

 

Magnolie se zkoušela bratrovi vzepřít. Všimnu si, že mu říká, „Míšo“ a zamyslím se. Vážím si Sebastiana. Je můj přítel, je můj nevlastní bratr, přesto jediný, kdo zkracuje jeho jméno je David, ne já. Znamená to něco? Jak důležitá jména vlastně doopravdy jsou ve svém znění?

 

Jen okrajově vnímám Davidův žert. Než se stačím ohlédnout, už spěchá k Sebastianovi. Hlavně neudělej žádnou hloupost, ano? Žádám jej v duchu.

 

Nedokáži úplně skrýt překvapení, když mi odsouhlasí, že smím jít s nimi. Prý: „Samozřejmě…“ Vážně? Nechce se mi tomu věřit. Je to příliš divné? Podezřelé? Měla bych se bát?

Ale pozvala i Aidu. Světlovlasou dívku, která se zde objevila s Michaelovým příchodem, a překvapivě i souhlasí.

Dobře, nemusela by to hned být past…, ujišťuji se. Navíc… Možná že bude i lepší, když se stáhneme do ústraní. Kamkoliv, jen nebýt v tom davu všem na očích.

 

I Michael souhlasí. Když na mě promluví, cítím se ještě nepatřičněji. Tváře mi jemně znachoví. Zní to skoro vděčně.

„Neudělala jsem nic výjimečného,“ vydechnu skoro obranně. Až na poslední chvíli zkrotím vlastní hlas, aby nezněl příliš odtažitě, ale spíše omluvně. Jakýsi varovný hlásek v mé hlavě říká, že bych tu vůbec neměla být! Ale teď už by bylo nevhodné, utíkat, když jsem o to sama žádala.

„Půjdeme tedy?“ Nabídnu Magnolii ruku, aby se o mne mohla opřít, pokud bude chtít a lépe se jí vstávalo. Pokud nebude chtít, pochopím to, osobně už jen chci být pryč od všech těch lidí.

 
Aida Nieminen - 25. srpna 2019 21:42
167259.jpg

Blázinec

Michael, Magnolie, Luisa


Michael mě opustil uprostřed sálu s omluvou, že je potřeba jinde. Odpověděla jsem, že chápu, a nechala jsem ho popojít, než jsem se ale rozhodla, že půjdu za ním. Sice mě nejspíš nebude úplně třeba, jelikož to vypadá, že Magnolie je obklopena dostatečným množstvím lidí, ale to mi bylo vcelku jedno. Mohu nabídnout alespoň tichou oporu, pokud je třeba.

Postávala jsem tiše stranou a sledovala jsem reakce ostatních lidí. Skoro jako bych chtěla hlídat Magnolii, aby ji nikdo zbytečně neotravoval. A možná to tak i bylo - kde se to však ve mně vzalo? Krátce jsem zatřásla hlavou, tohle nebyla myšlenka, nad níž bych se měla pozastavovat. Nikdo by ji neměl obtěžovat, pokud k tomu nemá velice vážný důvod. A čumilů je tady už víc než dost. Naštěstí velice brzy našli nový objekt zájmu, respektive objekty dva.

Ti dva mi byli v podstatě naprosto ukradení, takže jsem jim nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Otočila jsem se zpátky ke skupince před sebou. Magnolie už vypadala o trochu lépe a zdálo se, že chce zamířit někam jinam, nejspíše ven. Chystala jsem se zaplout mezi lidi a nechat je být, přeci jen, nikdo mě nezval, když vtom se mě zeptala Magnolie. Usmála jsem se na ni.

"Velice ráda," přikývla jsem a přistoupila jsem k ní, abych ji mohla doprovodit.
 
Michael Eriosi - 25. srpna 2019 14:09
mich3928.jpg

Party hard



Mag,Aida,Luisa


Nečekal sem popravdě nic jiného než že bude odporovat, znám ji dost dobře na to abych věděl že se o sebe chce postarat sama, ale prostě mi to nedá. Mám o ni strach, omdlela, a jistě to nebylo z nudných keců kolem...

Zadívám se ji do očí a pokrčím rameny, nemá cennu se s ní hádat, zvláště když se po chvíli znovu ozve ...

Budu se tvářit jak chci, je mi jedno co si o mě tahle smetánka myslí, a ty to víš...ale dobrá..

Stejně z ní ještě chvíli nespustím oči, a dívám se po sále, to co se stane mezi Gruberem a Madarinem je přinejmenším trochu zvláštní, zavrtím hlavou jako bych se chtěl probrat, přizvednu jedno obočí...

Asi by neměli snídat lysohlávky když jdou na oslavu...
Raději to neřeším, nejsem zde rád, vlastně nezastavit se na terase s onou milou dívkou ani bych neviděl co se tady děje...a nebyla by to velká oslava u nás aby to nebylo bizardní...


Samozřejmě že můžete slečno, jste naším hostem, navíc jako jedna z mála ste mé sestře nabídla pomocnou ruku, a navíc vám to ani zakazovat nikdo nemůže, krom soukromých prostor sídla se můžete pohybovat dle libosti...
odpovím s pousmáním neznámé dívce, jelikož jsem neslyšel celé její jméno, po otázce mé sestry k Aidě lehce těknu pohledem ke své sestře, přivřu oči a na tváři se mi lehce rozlije rudá barva...

Jestli si začneš hrát na dohazovačku, tak neumřeš na otravu ale uškrcení, sestřičko....
prolétne mi hlavou ale tak něják sem rád že to pozvání učinila za mne, trošku sem nenacházal odvahu ji pozvat, připadal bych si že se vnucuji....
 
Francesca Elley - 24. srpna 2019 20:38
spring_by_opriscod4zgy6g4027.jpg

Drama v knihovně

 

Knihy. Tolik hřbetů rozličné literatury poslušně čekající na prsty, ruce, oči čtenáře, který by si vyhlédl právě je a toužil poznat nitro, které ukrývají… Miluji knihy. Taje skryté na řádcích i mezi nimi. Neliší se toliko od lidí, víte?

Našla jsem to! Vchod do tajné místnosti. Stačí tam jen vejít…

Přišla jsem v ta místa… a pak zkameněla v půli pohybu. Mám mělký dech, že se má hruď téměř nezdvíhá. Slyším hlas služebné. Té, která zachytila Magnolii v sále. Blíží se. Její kroky ladí s údery mého srdce. Zahlédla jsem ji mezi regály. Ne, nesmím dopustit, aby mě zde našla. Nepotopím Sebastiana! Neudělám to!

Zavzpomínám, kde jsem naposledy viděla Magnolii. Dole v předsálí s Luisou. Ano, to je ono. Nadechnu se. Soustředím. Jen na tomhle záleží a já uspěji!

Skryji se za jedním z regálů, aby mne neviděla. Z kabelky, kterou mi Luisa půjčila, vytáhnu zrcátko, počkám si, až služebnou uvidím a v té vteřině použiju svoji magii a vniknu do její mysli. Vtisknu jí myšlenku, že slečna Magnolie byla přeci v sále s tou mladou čarodějkou z doprovodu Sebastiana Grubera a že možná šla do předsálí nadýchat se čerstvého vzduchu?

S tím se z její mysli stáhnu. Zrcátko si nechám v dlani a zadívám se do něj. Bude-li pokračovat v cestě kupředu, najde mě zde, jak hledím na svou vlastní tvář a „upravuji“ se. To dívky ze společnosti občas dělají, ne? Co by na tom bylo podezřelého?

Pokud se mi má práce zdaří, otočí se a odejde tam, kde si teď uvědomila, že by slečna mohla být a já pak budu pokračovat ve své původní snaze…

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2019 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.091361999511719 sekund

na začátek stránky