Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

V těch dávných časech

Příspěvků: 45


Hraje se Denně  Vypravěč Darzamat je offlineDarzamat
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Verena je offline, naposledy online byla 16. ledna 2021 9:11Verena
 
Verena - 14. ledna 2021 19:46
verena16276.jpg
Bahno je husté. Stahuje mě hlouběji a hlouběji, ale podaří se mi zachytit jednoho z těl a i když se mi to příčí, tak touha se neutopit je silnější a podaří se mi uniknout z toho nejhoršího. Ještě chvilku se brodím tam kde tuším menší hloubku a pak si konečně oddechnu. Jsem zachráněná. Neutopím se, aspoň prozatím a tak se dál mohu věnovat tomu proč jsem sem přišla. Tentokrát, ale jinak, mnohem opatrněji.

Využiji své moci abych zjistila zda je můj manžel někde tady zakletý nebo je až dál v bažině. Nachystám si nůž a bodnu se do prstu. Několik kapek krve vymačkám na železný prsten, který jsem dostala a do klína si hodím vyřezávané kosti.

Přečtu symboly a znovu mi přeběhne mráz po zádech. Ne, můj manžel tady není. Je někde dál, mnohem hlouběji a cesta k němu je ještě dlouhá a náročná a navíc to není všechno. Runy ukazují, že se ke měn něco blíží. Něco co mělo zůstat na pokoji a co jsem právě teď svou silou probudila.

Rychle vrátím runy do váčku, postavím se a pevněji sevřu kopí. Přichází to.
 
Verena - 14. ledna 2021 16:15
verena16276.jpg
Cosi jsem nechala za sebou, ale ovzduší kolem mě se nelepší. Stále je tu cítit puch zla a smrti. Je to čím dál hutnější a jak mlha řídne nemohu si nevšimnout toho co se kolem mě rozprostírá. Přede mnou, za mnou i po stranách jsou vidět mrtví. Jsou jich tu desítky.
Těla napůl zanořená do bahna. Tváře propadlé, oči vyschlé, stále vzpřímené s cáry oblečení na sobě. Jak rozeznávám víc a víc podrobností všimnu si, že mnoho z těch mrtvol není lidského vzezření.

Otřesu se a jsem rozhodnutá tudy projít tak rychle jak to jenom bude možné, ale pak si všimnu něčeho velmi znepokojivého. Záblesku čistého železa. Ten lesk neodvratně přitáhne můj zrak a když se tak stane neudržím se vykřiknu.
Je to odlesk ze štítu který jeden z těch mrtvých stále svírá. To by nebylo to nejhorší, ale z čeho mi zmizí krev z tváře je, že toho mrtvého poznávám. Je to jeden z družiníků mého muže. a není to jenom jeden. Teď když vím co hledám jich tu vidím víc.

Co když... Co když je mezi nimi i on? Na nic nečekám a vrhám se k nim abych se přesvědčila. Je tu? Doufám, že ne, ale bojím se zda tu i on nenašel svůj konec.

Brodím se od jednoho muže k druhému. Zoufale hledám tu jedinou tvář na které mi záleží. Nevšímám si bahna a vody, kterou se musím brodit. Dál a dál se vzdaluji od stezky a teprve když se mi bahno dostane až nad pas uvědomím si, že tu takhle mohu skončit i já. Uvězněná na věky věků stejně jako oni.

Tentokrát mě zachvátí jiný druh strachu. Strach o život a já začnu bojovat abych se dostala z toho vlhkého sevření zpátky na pevnou půdu.
 
Verena - 10. ledna 2021 14:33
verena16276.jpg
Jsem unavená, bolavá a míso abych nabrala síly tak se snažím pokračovat dál a to se mi brzy vymstí. Ani si nevšimnu kdy začne stoupat mlha. Teprve když si uvědomím, že se náhle víc a víc brodím vodou a bahnem poznám, že je něco špatně. Sešla jsem z cesty.
Udělám ještě pár váhavých kroků zda nenarazím na pěšinu, ale místo toho v dálce zahlédnu podivnou siluetu. Jenom obrys v mlze. Spíš tušený, než skutečně viděný, ale i tak vypadá velmi znepokojivě. I na tu vzdálenost se zdá obrovský. Asi bude lepší se tomu vyhnout.

Koncem kopí raději zkouším půdu před sebou a snažím se objevit kudy se dostat zase do správného směru. Podaří se mi objevit pevnější stezku, ale vede blíž k tomu podivnému tvaru schovanému v mlze.

Nelíbí se mi to. Očima těkám kolem sebe. Každý hlasitější zvuk, který se ozve se mnou trhne jak očekávám, že se na mě vrhne nějaká další nestvůra zde žijící. Bohové ale při mě tentokrát musí stát protože žádné mé černé myšlenky se nenaplní.
Pohledem se vyhýbám té věci trčící z bahna. I tak se má mysl naplní obrazy kostí a cárů kůže a masa jak ke mně zavane hnilobný puch z těch míst.
Nevím co zde zemřelo a nechci to vědět. Spěchám dál.
 
Verena - 28. srpna 2020 22:33
verena16276.jpg
Brzy se začnou objevovat i nějaké stromy. Útlé, pokroucené, ale na sobě mají i trochu toho listí. Je jich čím dál víc a také voda znovu začíná stoupat. Brzy mi je až po kolena, naštěstí to není rovnou bahno, ale i tak je chůze nepříjemná. Musím to však vydržet.

Chvilku na to zaslechnu zvuk. Podivné blábolení ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Žádné lidské hrdlo takový zvuk nedokáže vydat.
Hned na to se stromy trochu rozestoupí a já spatřím tvora, kterého jsem nikdy ještě neviděla, ale o kterých jsem ledasco zaslechla. Hlavně od rybářů a námořníku. Bledá šupinatá pokožka, vypouklé oči, hlava připomínající rybí, přikrčená postava a mezi prsty plovací blány. Rybí lidé.

Tvor si mě všimne ve stejný čas jako já jeho. Stojí před hromadou kamenů a na nich jsou krvavé zbytky kořisti. Vypadá to na nějaký oltář a já ho vyrušila při uctívání jeho hlubinného boha. To není dobré.

Nejraději bych se mu vyhnula, ale to se mi zřejmě nepovede. Odpudivě zasyčí mým směrem, ale nepohne se. Ani nemusí, protože kolem mě se začnou na hladině objevovat bubliny. Jak praskají začnou z nich stoupat smrduté a jedovaté výpary.
Rychle zadržím dech a pokusím se dostat z dosahu toho čarodějnictví.

Podaří se mi dostat se až na čerstvý vzduch, ale jenom proto abych se dostala víc na hloubku. Brzy se pode mnou ztratí pevná zem a já začnu šlapat vodu. Zuřivě se rozhlížím kolem, protože na tom oltáři jsem viděla lidské zbytky. Určitě mě nenechá jen tak odejít. Bude mě chtít ulovit. Vystavit si mou hlavu na svém ponurém oltáři a tady ve vodě jsem ve značné nevýhodě. Musím se dostat někam, kde se budu moci postavit.

Pomalu se začnu přesouvat směrem, kde by snad mohla být pevná půda, když v tom mě něco řízne do stehna. Vykřiknu a voda se zbarví krví. Mou krví.

tím to nekončí. Chytne mě za nohy a začne stahovat pod hladinu. Jen tak tak se stihnu nadechnout než se mi nad hlavou zavře voda.

Začnu sebou škubat. Kopím buším kolem sebe ve snaze se osvobodit. Ucítím jak do rybáka vrazím. Nebyl to zrovna silný úder, ale stačil na to abych se mu vyškubla.
Znovu se vynořím a rychle zalapám po dechu. Udělám několik temp směrem k nejbližšímu stromu. Chytnu se ho a přitáhnu se blíž. Konečně nějaká opora jenže mé nadšení netrvá dlouho.

Kus ode mě se vynoří hlava rybího muže a něco zabrebentí. Koutkem oka zahlédnu pohyb přímo na kmeni, kterého se držím a prokleji svou smůlu, protože se tam mihne had a jedovatý a ovládaný tím tvorem. Pak se znovu potopí a ztratí se mi tak z dohledu.

Já se raději odstrčím od hada pryč a zatím co si dávám pozor na něj se mi pařáty znovu zanoří do těla.
Pak pod hladinou vidím se něco mihnout. Znovu útočí. Na poslední chvíli se mi podaří nastavit kopí a škrábnout ho, ale náraz mi ho vyrazí z ruky a když vyplave na hladinu je mimo můj dosah.

Když náhle nemám zbraň, znovu se dostane pode mně a popadne mě za kotníky a zase zajedu pod hladinu. Držím mě pevně. Kopu, boudám do něj, ale všechno marné. Začíná mi docházet vzduch. Musím nahoru. Musím se nadechnout jinak se utopím.

Nějakým zázrakem se mi podaří vyklouznout. Vyplivnu vodu, která se mi dostala do úst a konečně se znovu mohu nadechnout. Ale je to tak tak, protože se znovu po mně sápe.
Oplatím mu stejnou mincí. tentokrát ho také pevně sevřu. Za krk a tisknu a tisknu. Strach a vztek mi dodá síly a jeho tělo není tak silné a náhle se ozve prasknutí a jeho hlava se nakloním tak jak to příroda nikdy nezamýšlela.

Nechám bezvládné tělo vyklouznout z dlaní a doplácám se až tam kde je voda mělká. Stále krvácím, ale rána není naštěstí tak hluboká, ale tenhle boj mě hodně vyčerpal. Musím se opřít o strom protože se stále celá ještě třesu. Z tohohle budu mít noční můry a strach z vody na dlouhou dobu.

Přežila jsem, ale jen tak tak. Vydám se dál, směrem k oltáři, který rozbořím když k němu dojdu. Rozházím kameny do okolí aby se tohle nemohlo opakovat a pak již nechám to odporné místo za zády.
 
Verena - 28. srpna 2020 17:22
verena16276.jpg
Země se trochu zvedá a je sušší. Brzy se dostanu k nízkému kopečku. tohle vypadá jako dobré místo kde si odpočinout, ale jen co se dostanu blíž tyhle myšlenky mě opustí. Celé návrší je plné mělkých hrobů. Vypadají čerstvě. Což je velmi podivné. Kdo je vykopal? Koho tu pochovali? A proč?
Možná bude nejlepší se tady nezastavovat a jít dál.

Pevná půda je i v okolí a to je dobrá zpráva, já se však nakonec přeci jen zastavím před jedním z hrobů. Co když tady leží? Co když tohle je přesně to místo kde mám být? Musím se přesvědčit.

Zvednu hlavu a vydám skřek podobný vranímu. Mlha ho velmi rychle udusí, ale za chvilku se dočkám odpovědi. Na nebi si všimnu několika tmavých stínů. Naslouchám jejich krákání, ale tentokrát není příliš nápomocné. Přesto se mi před očima začne odehrávat vize.
Mocný válečník bojující proti monstru. Je velké, zahalené mlhou a leží v tomto kraji. Bojovník mu čelí hrdě a beze strachu. Má mocný meč, kterým roztíná tělo toho netvora a zasazuje mu strašlivé rány.
Snad ho skutečně porazil, to si nejsem jistá, ale vím, že nakonec byl bojovník pochován zde i se svým mečem.

Zahlédnu jak se z nebe snáší jedno černé pero. Dopadne na hrob jenom kousek ode mě. Tam leží a tohle je znamení, že mi požehnal a mohu si jeho zbraň vzít. Je čas abych se netvorovi postavila já pokud tam ještě je.

Odhrnu kyprou hlínu dokud nespatřím kostěnou tvář válečníka. Pronesu tichou modlitbu, opatrně vyprostím z jeho mrtvých prstů jílec meče. Pokloním se mu a znovu ho skryji pod zeminu.
Meč je stále ostrý. Není na něm ani známka rzi a když ho vytasím z kožené pochvy projede mi paží síla dávných vojevůdců. Vskutku nádherná zbraň.

Připnu si jí na opasek, vzdám hold padlým a pokračuji v cestě.
 
Verena - 27. srpna 2020 18:38
verena16276.jpg
Minula jsem poslední sloup a nechala ho za sebou. Byl nakloněný směrem kterým mířím jako kdyby ho někdo hodil. Jako kdyby to byl obrovský oštěp, který hodila jakási gigantická ruka. Možná, že to tak skutečně je. Napadají mě nyní poměrně znepokojivé myšlenky a nejsem si jistá odkud se přesně berou.
Železné sloupy však odsunu stranou. Musím se soustředit kam šlapu. Kopím zkouším zem před sebou a vyhledávám pevnou půdu na kterou mohu šlápnout. Stačí jeden neopatrný krok a zapadnu do bažiny, která se rozprostírá všude kolem mě. Poletují zde mračna komárů, celé to tu páchne ještě hůř než trollí doupě, ale cesta mě vede dál do středu toho místa, kde snad konečně naleznu to co hledám.

Pokračuji dál. V první chvíli mám pocit, že se mi to jenom zdálo, ale pak to zaslechnu znovu. Šepot. Slabý, sotva znatelný. Rozeznám jeden, pak druhý a další a další. to mrtví, které pohřbila bažina tu ke mně mluví.
Brzy se přidají i cáry mlhy, které se formují do znepokojivých tvarů. Obtáčejí se mi kolem nohou, poletují kolem mně a když se mi jeden otře o tvář zamrazí mě. V tu chvíli hlasy zesílí. Cítí můj strach. Chtějí mě. Chtějí abych se k nim přidala. Abych sešla z cesty a zamířila tam kde je bažina nejhlubší.

Ne nesmím se tomu podat, i když je to tak lákavé. Nechat se obejmou lepkavým bahnem. Ztratit se, Zmizet. Zapomenout. Nemuset se dál namáhat. Ukončit svou cestu zde na tomto místě. Tak jednoduché. Tak snadné.
Ale tohle není má cesta. Ne! Setřesu jejich touhu. Obrním své srdce. Dotknu se čepel sekery a ten dotyk železa mi dodá síly. Složila jsem slib a musím ho splnit.

Hlasy zavřískají a já se ušklíbnu. Prohlédla jsem jejich triky. Díky tomu vím, kterým místům se vyhnout. Jejich moc se obrátila proti nim.
Mohu zrychlit a před západem slunce urazím větší vzdálenost než jsem plánovala. Bohové mě ještě neopustili.
 
Verena - 25. srpna 2020 21:50
verena16276.jpg
Už jeden z nich byl nebezpečný a co teprve když jsou dva. Tenhle boj bych jenom těžko vyhrála, proto na nic nečekám a začnu prchat. Naštěstí jsem si jich všimla když ještě byli dostatečně daleko, takže mám trochu náskok. Snad ho udržím a podaří se mi zmizet v té mlze.

Běžím co mi síly stačí a po prvním ohlédnutí přes rameno si všimnu, že jsou dost daleko za mnou. Možná, že se mě také trochu obávají. Nebo prostě nezvládají tak rychle běhat. Ať je to to jak chce drží se mi udržovat náskok, ale velmi brzy mi začnou docházet síly a musím zpomalit. Stále jsem se ještě zcela nevzpamatovala, přesto se nevzdávám a dávám jednu nohu před druhou.
Nyní je to již závod ve vytrvalosti. Zatnu zuby a nutím se zvedat kolena. Oni se ale nevzdávají a stále mě pronásledují.

Krev mi buší ve spáncích. Plíce mám v jednom ohni a pot mě štípe v očích. Už nezvládnu udělat ani krok. Zastavím se, pozvednu oštěp, který mi Anatu našel a vrátil a připravím se k boji dokud mám ještě síly.
Čekám a tep se mi pomalu uklidňuje. Napínám uši i oči, ale po těch trollech není nikde ani stopa. Začnu se usmívat. Zvládla jsem to. Utekla jsem jim. Konečně si mohu trochu vydechnout.
Mlha kolem však hodně zhoustla a já jsem se sešla z cesty. Nejsem si jistá kudy se přesně dát a tak se rozhodnu utábořit a počkat až se trochu vyčasí.

Najdu si suché vyvýšené místo. Sním trochu ze svých zásob a zabalím se do pláště. Odpočívám a nabírám síly na další pochod. Myšlenkami zalétnu k železným sloupům a pak náhle vím kam jít. Nevím jak se to stalo. Možná, to bylo tím, že jsem se k nim dostala tak blízko. Možná je to tímhle místem. Možná něčím ve mně. Nevím kde leží pravda, ale to nemění nic na skutečnosti, že každý z těch sloupů cítím a vím kam mě vedou. Nyní se již v mlze neztratím. Vedou mě jako maják loďku na moři. Jako kdyby jasně svítily v temnotách. Ještě chvilku si posedím, ale již nečekám na to až mlha prořídne. Nepotřebuji to.

Vstanu a zamířím za voláním železa.
 
Verena - 25. srpna 2020 17:58
verena16276.jpg
Anatua mi pověděl o mokřinách nářku, jak se jim přezdívá. Krajině plné bažin a temnoty. Prý tam snad je pohřbený bůh, nebo jenom spí. Nebo je tam něco zcela jiného. Neví přesně. Je to tak dlouho, že ani jeho dlouhá paměť tam nesahá. Tomu místu se vyhýbá, ale ví kde ho najít. Prý mám jít za železnými sloupy, které trčí ze země. Jsou čtyři a tyčí se do velké výšky. Ten první mi ukáže když mě vyprovodí ze svého příbytku kousek cesty.
Rozloučím se s ním a vydám se na sever.

První sloup se nade mnou tyčí jako varovný prst. Je stále hladký, nepoškozený slanou vodou ani počasím. Vypadá jako kdyby byl čerstvě vytažený z výhně. Když se ho dotknu cítím v konečcích prstů brnění a v duši neklid. Nemohu se však zdržovat. v dálce vidím další a tak k němu vyrazím.

Jenže mi není souzeno se k němu dostat bez potíží. Varuje mě křik ptáků. Něco se tu kolem plíží a má to na mě spadeno.

Rozhlížím se ostražitě kolem. Začala se zvedat mlha a tak je to obtížnější, ale naštěstí si nepřítele všimnu dostatečně včas a když ho spatřím krev se mi v žilách promění v led. ten kdo šel po mé stopě je ten samý troll, kterého jsme společně porazili. Stále má na sobě rány co jsem mu způsobila, ale žije a není sám. Kousek za ním se objeví další. Jistě se mi přišel pomstít a přivedl si pomoc.
 
Verena - 24. srpna 2020 20:22
verena16276.jpg
Konečně nasbíráme síly a dokážeme se zvednout a udělat pár kroků. Je potřeba se odsud dostat co nejrychleji pryč. elf, začíná být velmi neklidný a posunky mi sdělí, že kolem jsou další nepřátelé a nebude dlouho trvat a půjdou po nás.
Do jeho domova se však nakonec dostaneme bez potíží. Zbití až hanba padneme na lože a brzy usneme.

Proberu se někdy hluboko v noci. Elf je již nějakou dobu vzhůru a připravuje jídlo. Ani jsem netušila jaký mám hlad dokud jsem neucítila vůni vařeného pokrmu. Hned se mi začali sbíhat sliny.
Dostala jsem plnou misku zvláštní zeleniny. Chutnala trochu hořce, ale zasytila a úplně jsem cítila jak ze mě únava mizí pryč.
Při jídle mi elf poví své jméno. Zní Anatu a je velká čest ho znát. Elfové svá jména lidem jen tak neříkají, ale to co jsem pro něj udělala a ten společný boj nás dost sblížil.
Nakonec se dostaneme i k důvodu proč jsem ho vyhledala. Já svou část splnila a nyní je na řadě on a to co mi poví mě příliš nepotěší. Bude to ještě hodně nebezpečné.

Po jídle jsem se pokusila vyléčit jak sebe tak i Anatua, ale nepodařilo se mi to. Bylinky jsou zničené. Bahnitá voda na ně má neblahé účinky a jakmile mě začala na ranách pálit vyhodila jsem je. Budu muset nasbírat jiné.

Nakonec jsem šla znovu k ránu spát abych si co nejvíce odpočinula před tou výpravou a přečkala jsem zde ještě jednu noc. Nyní se cítím mnohem silnější a připravená na to co přijde.
 
Verena - 23. srpna 2020 15:19
verena16276.jpg
Neváhám ani okamžik a vydám se mu na pomoc. Kdyby se mu něco stalo, tak se již nikdy nedozvím kam se mám vydat.
Pevně sevřu kamennou dýku a brodím se přímo k nim. Zatím o mně neví což je dobře a dostanu se tak dostatečně blízko a pak vykřiknu co nejhlasitěji mohu. Snad to trolla trochu vyvede z rovnováhy a elfovi dodá odvahu.

Vrhnu se na něj s úmyslem vrazit mu nůž do boku, ale nestihnu to. Mrští tím elfem, jako kdyby to byl jenom kus dřeva a já i on se zhroutíme na jedné hromadě. Vyrazí mi dech, znovu se ozve bolest z předešlého boje, ale vydržím to. I elf se staví na nohy.
Znovu se na sebe vrhneme. Jsme dva, ale on je nám více než vyrovnaným soupeřem. Nakonec se nám ho podaří udolat i když jenom tak tak. Oba dva jsme pořádně domlácení.

Když je konečně po boji zhroutím se o kus vedle. Nemám sílu na víc než se jenom sedět ve vodě a zhluboka dýchat. Bolí mě snad každý sval, který v těle mám. Na paži mám ošklivý kousanec a krvácím z dalších tuctu větších či menších ran. Byl to vskutku hrozivý protivník.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.085982799530029 sekund

na začátek stránky