Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Sola Itinere

Příspěvků: 26


Hraje se Denně  Vypravěč Naervon je offlineNaervon
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Faye Hall je offline, naposledy online byla 02. června 2020 22:10Faye Hall
 Postava Petr Šedý je offline, naposledy online byla 21. května 2020 19:39Petr Šedý
 Postava Mikkel Järvi je offline, naposledy online byla 03. června 2020 0:47Mikkel Järvi
 Postava Spoluvypravěč je offline, naposledy online byla 03. června 2020 0:47Spoluvypravěč
 Postava Kazran Akimov je offline, naposledy online byla 13. května 2020 14:03Kazran Akimov
 Postava Thadeus Van Halen je offline, naposledy online byla 13. května 2020 14:03Thadeus Van Halen
 Postava Jim Ashe je offline, naposledy online byla 01. června 2020 22:08Jim Ashe
 Postava Veronika Šubrtová je offline, naposledy online byla 02. června 2020 23:12Veronika Šubrtová
 
Petr Šedý - 27. dubna 2020 20:44
andorrr5331.jpg

Sodoma Gomora...



Vodu? "Tady, tady jí máš..." Když bude chtít, přinesu jí hektolitry vody a klidně ať s v ní ta barevnovlasá máchá své prsty, hlavně že má Veronika otevřené oči a pije. Časem by mohla i něco sníst. Však je tu jídla habaděj a - a to je divné.
Co je ale ještě divnější je náhlá přeměna několika zdejších ve zvířata. Prostě z ničeho nic, stačilo pár ran opodál, trocha stařenina úleku či co to vlastně bylo, moc jsem jí nesledoval a - a jsou tu zvířata.
Co to sakra...
Ne, nemělo by mě to překvapovat. Už by mě vůbec nic nemělo překvapovat. Svět se zbláznil, žene se do pekel. Nebo je tohle už to peklo? Očistec? Jasný, za svého života jsem udělal pár špatných věcí, copak jsem si ale zasloužil tuhle tragikomedii?
Nebo jsem jen moc chlastal?
Well...
I to je možné.

Chvíli nechápavě zírám, pak ale vyhrává instinkt. Chci popadnout Veroniku do náruče a pěkně rychle s ní odsud vypadnout. Jo, možná je to zbabělé a sobecké, ale já mám své priority.
Jen škoda, že se mé tělo odmítá hnout z místa.
Jen škoda, že se natahuje po první pevné věci, tedy talíři, a chce jím mrsknout po stařeně.
Zabij jí. Zní mi v hlavě a já mám obrovskou touhu to udělat. Udělat mu...radost. Udělat všechno, co chce.
DOST!
Copak bych mohl? Copak bych se Jí pak mohl vůbec jen podívat do očí?

Ano, vzrostla ve mě touha i hněv, touha rozpárat jí hrdlo, zničit tu, která nás sem nalákala, ale - ale já nejsem vrah. Zatím. (6)
Stále mám své priority. Stále mám svou...vůni. A jen a jen pro ni udělám vše.

V několika málo sekundách mám Veroniku zpátky v náručí (7) a bez dalšího rozmýšlení si to ženu ven ze dveří, hned za vším tím zvěřincem. Ano, venku jí to taky neudělá dobře, stále ale lepší zemřít na cestách než rukou nějaké šílené čarodějnice, ne? Jsem sobec, jsem zbabělec. Ano. Být sám, bojuji, bráním se, klidně i chcípnu. Jenže já nejsem sám.
Veronika by tam byla příliš na ráně a na rozdíl od ostatních by se neměla jak bránit...
 
Jim Ashe - 27. dubna 2020 15:59
ikona7440.jpg

Nechtěná transformace



Chystám se odpovědět Kazranovi, ke slovu se však bohužel nedostanu. Něco se mnou je špatně. Divný pocit pomalu přecházející v bolest. Miska mi vypadne z ruky a brzy ji k zemi následuji i já. Bolí mě každý sval a cítím každou kost v těle. Své tělo znám dobře a uvědomuji si, jak se kosti a svaly přesouvají na místa, kam nepatří.

Když se mi mysl vrátí aspoň trochu příčetného stavu, zmateně se rozhlížím po místnosti, kde vypuknul chaos, kterému sám nerozumím. Kde se tu vzal ten býk a ta slepice? Proč vše vypadá větší a proč se na místnost dívám zespoda. Pokusím se postavit na nohy, což se však nedaří. S hrůzou si uvědomuju, co se stalo. Zakleju, lidskému uchu to však zní jen jako vyděšené zakvičení. Býk, který byl pravděpodobně také jedním z mých společníků vypadá uvědoměleji než já a vyřítí se ven z chatrče. Vyběhnu za ním. Kdekoliv je teď bezpečněji, než poblíž té proklaté stařeny. Rozhodnu se, že se možná budu držet poblíž býka. Mít u sebe velkou horu svalů nemusí být úplně na škodu.
 
Kazran Akimov - 25. dubna 2020 17:22
dffgfg244.jpg

Do kelu

Kousek od Schenkenzellu, Schwarzwald


Kdo by to čekal? Všechno se zesere. Divný pocit. A pak... Bolest, jakou jsem nikdy nepoznal, mě praští jak rána bleskem, zostra projede každým nervem a vláknem, a z bolestného zařvání je najednou zvířecí zaryčení. Všechno se kolem mě tříští, a chvíli mi trvá, než mi dojde, že je to moje vina. Hora svalů by sice chtěl být asi každý chlap...
ALE TAKHLE JSEM TO KURVA NEMYSLEL!

Babku bych nejradši rozdupal do krvavé kaše po celé podlaze, ale i myšlenka na to jí ublížit je prostě divná a provinilá a... to mě nasere ještě víc, mohutnými rameny a boky narážím do zdí téhle pitomé betonové klece...
Teprve po momentu si uvědomím, že beton není všude, se zaryčením se s obrátkou na zadních nasměruji ke vchodovým dveřím a nehledě na to, že mi v cestě stojí prase a blonďák, tvrdě se rozběhnu jak jima, tak i materiálem dveří na svobodu (10+2).

Ta je prý sladká... jenže takhle? Dělá mi problém udržet myšlení vůbec střízlivé, natož abych věděl, jak se tohohle těla zbavit, a nashromážděný a stále rostoucí vztek mě žene k útoku, i když není proti komu... v záplavě třísek a listí odnesou to stromy a keře kolem. A možná něčí kolo s vozíkem.
 
Thadeus Van Halen - 25. dubna 2020 17:12
fgdfgdf4641.jpg

Zděšení a oddanost

Kousek od Schenkenzellu, Schwarzwald


Obrázek klidného útočiště se rozbije, s výkřiky bolesti, střepy a proměnou čtyř z nás... zalapu po dechu, rozhlédnu se, než však stačím něco pořádného vymyslet, pohledem se setkám s blondýnem poblíž.

Čarodějnice, řádící býk, zmatek a šok... všechno jde tak nějak stranou. Všechno je za clonou, i logické myšlení... je jen jediná věc. Jeho pohled. Jeho úsměv.
Udělal bych pro něj něco?
Cokoliv řekne... jeho dlaně jako by přes vrstvy oděvu žhnuly, jeho blízkost... pousměju se.
Bloudil jsem dlouho, a hledal smysl světa. Konečně jsem ho našel.
Potřebuju, abys ji zabil.
To nemůžeš... máš lidem pomáhat, hlas v hlavě se snaží zavzdorovat (2), slabý a zbytečný. Heikki ode mě něco potřebuje.

Sáhnu do kabely a vytáhnu pouzdro s nástroji, z něj vyprostím hladce skalpel.
Obemknu chladnou ocel útlými prsty, polknu. Nesmíš (4)...
Musím.

Hrábnu po stařeně rukou ve snaze ji případně zadržet před ústupem (3), a ačkoliv minu, od následného precizně mířeného seku přes hrdlo mě to neodradí (10).
 
Faye Hall - 23. dubna 2020 17:40
tumblr_okjuu77vha1w4evfio1_5406453.jpg

Zvrat




Popravdě, nebyla jsem si tak úplně jistá jestli to zabere nebo pomůže.
Tedy přesněji jestli to zabírá i na někoho jiného než jsem byla já, protože zatím jsem měla možnost to zkoušet jen na sobě, neboť ukazovat to jiným lidem by byl hodně velký risk. A když už jsme u toho, tak tak nějak nechápu proč jsem šla přes své zásady a ukázala to právě tady jim.
No, aspoň, že si vzal tu skleničku s tou vodou.

A zatímco dává napít té holčině, ozve se další muž, chlap...? Prý, jestli jsem jako on...
Vrhnu na něj trochu víc nechápající pohled, trochu směs děláš si ze mě srandu a a nemáš v hlavě o kolečko více?
"Jáááá... netuším o čem mluvíte... netuším co máte na mysli...." vykoktám ze sebe trochu více rozpačitě k muži, tedy vlastně Jimovi, jak se sám potom představil.
Já jako on? V jakém smyslu...? Je možné, že by někdo jiný měl podobné dovednosti jako já? Bylo by to vůbec možné, že je někdo na světě takový, podobný?
Do toho si další s jistou citelnou ironií pronese, že jsme superhrdinové... nebo tedy alespoň ti ostatní tady bych do téhle kategorie počítala, ale sebe? Sebe fakt jako ne...

Jenže potom se věci začali měnit, dalo by se říci, že o sto osmdesát stupňů.
Něco se začalo dít... se mnou. Ozve se několik ran, jedna od vedle a další od padlého nože a dále, dále pak netuším moc co se dělo, protože mi začalo být... divně. Naprosto divně. Ten pocit se ale hodně brzo změnit v bolest, bolest po celém těle. Neviděla pořádně co se dělo přede mnou, neviděla prakticky skoro nic! Jen mžitky a černotu... bylo to jako... jako bych se měnila, což by tak nějak nebylo poprvé ale tohle... tohle bylo naprosto něco jiného...

"Kvóóók." ozvalo se, když jsem chtěla křičet.
"Kokoko...." ozývá se dále z mého hrdla, zatímco hledím na svět z trochu jiného pohledu a to je vskutku hodně přenesený výraz. Co se stalo.... kdo to udělal... JAK... to kdo udělal....?!!!
Myšlenky a panika vířila mou myslí a mým tělem... co teď... co teď?! Co mám dělat...?!
Zatřepotám křídly a kuří nožky zavedou tělíčko bleskurychle pod nejbližší lavici, do koutku, snažíc se tak slípka schovat ve stínu pod ní před děním okolo.


 
Mikkel Järvi - 21. dubna 2020 12:21
mikkel(2)9298.jpg

Na pohádky nevěřím
Mikkel


Už je mi lépe.
Kam mě to zase dostal?
Našel si nějakou partu kamarádů a babču, aby mu mohla léčit prázdné místo v srdíčku? Ubohý, jako vždy.

Prohlédnu si všechno okolo. Zařízení jako od klasicky nudné babky, co dává dětem 2x tolik, než sní a pak nadávají na to, jak je dnešní generace tlustá. Dřív klasika. Dnes rarita. Byla by i vítaná, kdyby mi ty zvuky odvedle nepřipadaly divné. A taky to chování rašple. Jako by něco skrývala.
Ale ta banda blbečků si samozřejmě víc všímá nějaké chcípající holky a melodramatu kolem ní. Dáme jí prášky a léčivou vodičku! Neboj chlape, Faye (její rodiče jí museli při tom jméně fakt milovat) ti dá děvče dopořádku a zase budete moct žít svůj nuzný život a chcípnout při jiné příležitosti. Whatever.

Na otázku toho blonďáčka mlčím. Léčit umím, ale co bych se namáhal. Co bych z toho měl? Navíc to vypadá, že má slaboška víc doktorů, než je třeba.

To už je i zmatený Jim zábavnější. Jste jako já? No a? Příbuznost v druhu znamená pramálo.
"Ano. Jsme superhrdinové." řeknu ironicky na jeho otázku. Nebo spíš Děti zkázy. Rosteme z ničení a přežíváme v ruinách. Generace nového věku.

Tu se ale stane něco fakt divného. Další rána a někteří se začnou měnit. Jim s druhým chlápkem se změní v prasata a černovlas ve vola a Faye je slípka. Bylo by to k smíchu a upřímně bych se tím pobavil, neznamenat to, že máme odpověď, odkud má babča všechny ty lahůdky.
V sekundě jsem se zařekl, že budu vegetarián. Fakt, že ze mě není vepř asi znamená, že díky bohu Heikki nic nesežral.

Vstanu od stolu. Obrátím se na babu a pokusím se pohrát si s její myslí pomocí své vůně, ale ta blbá rašple je asi odolná (1+1). Nedivím se, kdo by jí taky chtěl?

Rychle stočím hlavu na blonďáka po svém boku, co už teď vypadá na permanentní zdechnutí. Zkusím to tedy na něj a podle toho, jak se na mě kouká bych řekl, že to zabírá (7+1). Na rtech mi zahraje sadistický úsměv, sladký a plný trnů, než se rychle přesunu za něj, abych ho měl mezi sebou a čarodějnicí. Položím mu ruce na pas, abych ho zafixoval na místě a nakloním se k němu. To všechno je dost těžké, především díky té hoře hnusného dobytka. Co je mi po nich? Zabil bych je už vůbec za to, jak jsou otravní a špinavý. Nesnáším prasata.
“Udělal by jsi pro mě něco?” řečnická otázka. Ani mu nedám dot času na odpověď. Není na velké cukrování čas a já se tak tak držím, aby mi netekly nervy.
“Potřebuju, aby jsi jí zabil.” řeknu a hodím hlavou k babce a upřímně se těším, až z jejich očí bude život vyprchávat.

To samé zkusím udělat i s tím hipsterem (4+1), co donedávna fňukal nad svou polomrtvou ženskou. Taky by ušel, měl by přehodnotit svůj pohled na věc a začít se věnovat něčemu živému… nebo někomu. , samozřejmě.
“Pro tebe platí totéž. Zabij ji!” ukážu na stařenu.
Chci aby ta kurva zkapala co nejdřív. Ať už mě pitomeček Heikki dostal do jakékoliv kaše, nehodlám se tu změnit ve vepře a posloužit jako jelito. A co víc? Myslím, že si vezmu její zásoby.
Doufám, že má i mýdlo, to my chybí. Rád si ho vezmu přes její chladnou mrtvolu.

 
Vypravěč - 18. dubna 2020 14:36
7adc8d8c6e7b222b88176a241f0f4bf354.jpg

Pohádka se začíná drolit

Kousek od Schenkenzellu, Schwarzwald


"Já jsem Kazran," ozve se na Jimova slova černovlásek. "Nevím, jak vám, já už měl zvláštní schopnosti před tímhle blázincem. I když teda léčit prstem do vody jsem taky ještě neviděl."

"Jednu tabletu od každého," nechá se slyšet Thadeus, a když si Petr odebere potřebné, převezme si lahvičky zpět, schová je v brašně.

Sotva se Petrovi podaří slaboučkou Veroniku napojit a pomoci jí tak zapít prášky ovlivněnou vodou, jasné rozdíly jsou znát už v prvních momentech, i když daleko spíš na Veroničině mysli než na těle.

Z pokojíku vedle se ozve další rána, která je doplněná břinknutím spadlého nože na sýr a nejistým výrazem stařenky. Všichni, kteří okusili alespoň kousek nabídnutého jídla, byť skvělé chuti, pocítí poměrně podivné pocity... které se brzy promění v bolest, vidění se rozmazává, v celém těle praská, všechno se mění...

Sotva se čtveřice vzpamatuje, Jim a Luis se nacházejí v podobě vepřů, z Faye je slepice, z Kazrana vůl, a v malé sednici je náhle o mnoho méně místa, po zemi rozbité nádobí, jídlo a třísky z nábytku. Ať už v panice, strachu či hněvu, Jim, Luis, Faye i Kazran se nedokážou přimět zaútočit na stařenu, ani kdyby chtěli.

Veronika, Thadeus, Heikki a Petr v tom všem zůstávají neproměnění, neb si dosud neudělali na jídlo čas, nebo jejich obezřetnost zvítězila nad hladem.
 
Veronika Šubrtová - 18. dubna 2020 12:35
img_20200406_1030124032.jpg

Šum



Z nesúlej kakofónie zvukov okolo mňa sa ako nitka vytiahne jeden, ktorý poznávam. Jednotlivé slabiky stále nerozoznám, ale tá hĺbka hlasu, ten tón, intonácia, je ako náplasť. Počujem ho cez pískanie v hrudi jasnejšie ako ostatných. Niečo v mojej bezprostrednej blízkosti sa pohne, a na kraji periférie sa zrazu odkryje viac svetla.
Môj pohľad ale smeruje priamo vpred, kde sa zjaví Petrova tvár. Trochu pláva vo vzduchu, mám pocit že sa kýve zo strany na stranu, ale je to on. Pomaly žmurknem. Niečo vraví, no cez hučanie v ušiach tomu nerozumiem.
Nemusím. Bol tu, to bolo všetko čo som potrebovala vedieť.

Zdravo...Vyzerá...dobre. Silno. To je dobre.
Usmejem sa, ale cítim že na tvári sa mi nepohne ani sval. Ako keby nechcela spolupracovať. Len sa mi takmer neznateľne prižmúria kútiky očí. Natiahnem do seba ďalší dúšok vzduchu, plytký, aby som zmiernila bolesť v hrudi.
Pomaly, nestíhajúc jeho pohyby, sa ho snažím sledovať očami, stále nevediac kde sme a či je to vôbec naozaj.
Keď však zacítim jeho ruky pod mojim telom, zacítim ako ma zabolí každý pohyb keď ma dáva do trochu vzpriamenejšej polohy, musím uznať že pravdepodobne nesnívam. Keď som spala, bolesť bola menšia. Ako ozvena bolesti.
Srdce sa mi v slabom rytme rozbúcha rýchlejšie. Aj ten kúsok námahy ma stojí chvíľu zatmenia pred očami a zvýšeného hučania v ušiach. Mala som pocit, že môj stav sa posledné dni zhoršoval omonoho rýchlejším tempom ako doteraz.

Keď sa to znova ako tak vyjasní, vidím pred sebou ruku s akýmisi tabletkami. Žmurknem. Opieram sa o niečo mäkké, niečo živé, a chvíľočku mi trvá kým si uvedomím že je to Peter. Neslyšne si vzdychnem, mám chuť zavrieť oči a zaspať takto, cítiac pri sebe jeho teplo.
Tie ďalšie zvuky ktoré sa mi ale tlačia do uší, tie vône, vŕtajú mi do hlavy ako červík ktorý nechce dať pokoj. Prinútim sa udržať oči otvorené.
Skade? Našiel...ten úkryt. Čo sme hovorili? Pec. Polievka. Môže...pomoc.
Myšlienky mám ako obalené v blate, ale keď sa mi niekde pred nosom zavlní aj pohár s vodou, dám ich natoľko dokopy aby som pochopila.
Pootvorím ústa a pohnem hlavou kúsok dopredu. Pomrvím prstami na ruke. V kĺboch ma pichnú nože bolesti, no aj tak sa snažím vytiahnuť ruku. Nadvihne sa mi rameno, pokrčí lakeť, dlaň posunie o kúsok, a to je všetko.
Tie lieky boli tak blízko. na ústach zacítim studený okrej pohára. Automaticky pootvorím dopukané pery a do úst mi skĺznu za dva glgy vody. Nato sa v nich ocitnú aj tabletky, a ja ich nechám stiecť do hrdla. Prehltnem a cítim, ako sa zadrhávajú cestou, ako ma dráždia. Rozkašlem sa, pre očami mi vybuchnú iskry od bolesti, celá hruď mi začne horieť, zdá sa mi že trocha vody so z hrdla vyprskla von. Uvedomujem si ale, že zohnať teraz lieky muselo byť skoro nemožné, a takmer s kŕčom v sánke zaklapnem ústa. Jedna tabletky sa mi vráti z hrdla na jazyk, tá ktorá robila najväčšiu neplechu, a držím ju tam kým kašeľ úplne neprejde. Zdá sa mi, že mi po čele tečie voda, alebo pot, a na chvíľu úplne uvoľním telo, opreté o Petra, a zavriem oči. Bolo by o toľko jednoduchšie zaspať.
Tabletka zanecháva na chuťových pohárikoch pachuť.
Ešte nie. Konečne ste sa..niekam dostali. Otvor oči.
Počúvnem sa. Nadýchnem sa, cítiac Petrovu vôňu, aj cez tie vrstvy prachu a potu a špiny zvonka. Pootvorím znova ústa.
Vo...du.
Vytlačím zo seba, čakajúc aby som mohla spláchnuť zablúdenú tabletku na jazyku naspäť do hrdla.
 
Jim Ashe - 15. dubna 2020 23:05
ikona7440.jpg

Bunkr


Zatímco usrkávám polévku, pozoruji dění v bunkru. Jak rád bych dívce pomohl, ale i přes zvláštní schopnosti, kterých jsem nedávno nabyl, schopnost léčit mezi ně nepatří. Naštěstí pro děvče a jejího, hádám, že jejího partnera, to vypadá, že někteří z nás aspoň trochu vědí co dělat. Jmenovitě mladík, který se představil jako Thadeus. Mladík, který po chvíli položí zvláštní otázku a to zda někdo z nás dokáže léčit?

Zavrtím hlavou v nesouhlasu a chystám se odpovědět, když mě tiše přeruší děvče s barevnými vlasy. Užasle pozoruji, jak soustředěné smáčí své prsty ve sklenici vody. „ Vy jste jako já?“ vykřiknu s překvapením v hlase. „ Teda myslím to tak, že se s vámi něco stalo. Během tady toho všeho“ mluvím už značně klidněji. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Nechápal jsem, co se mi stalo a najednou vidím, že nejsem jediný. Nebo jsem? A teď si jen něco namlouvám? „Jsem Jim “ dodám už jen tak mimoděk tichým hlasem a upřu svůj pohled zpátky k misce s polévkou.
 
Petr Šedý - 13. dubna 2020 16:33
andorrr5331.jpg

Naděje?



S jasnou otázkou v očích hledím na Thadea, toho, co se o Verču zajímal, než mi ale stihne odpovědět, ozve se místností tichý, sípavý hlas. Ostatní si ho možná ani nevšimnou, já bych ho ale slyšel kdykoliv a kdekoliv.
Je vzhůru. Hýbe se. Žije.
"Tady jsem, Veru, tady." V mžiku jsem u ní a natáhnu ruku, abych jí odhrnul jednu z přikrývek, která jí může překážet ve výhledu. Vnímá vůbec ostatní?

Ostatní rozhodně vnímají mě, neboť mi Thadeus do rukou strčí různé skleničky s prášky. Na moment na to zmateně hledím, snažím si uvědomit, co přesně to říkal, přiřadit si k lékům jejich funkci, ale - ale copak na tom záleží? Beru cokoliv. Věřím čemukoliv.
"Kolik jí toho můžu dát?" A bude moci vůbec polykat? Zatím to šlo, tak snad. Musí.

To ale není všechno, neboť se na mužovu otázku na léčení ozve ta nová dívčina, Faye. Máchá svůj prst ve skleničce s vodou a tu mi pak nabízí pro Veroniku. Nechápu to, vskutku to vypadá divně, ale - ale copak můžu teď někoho či něco odmítnou?

Převezmu si skleničku, do rukou vysypu několik prášků a s těmi pak natáhnu ruku k Verče. "Zkus tohle. Opatrně...tak." Pomůžu jí se zvednout a to tak, aby se o mě mohla opřít a ke rtům jí přistrčím sklenici vody a následně i prášky. Pomůže to? Netuším. Snad? Mám ještě sílu věřit a modlit se?
Kdy jindy než teď?
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.072391033172607 sekund

na začátek stránky