Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Projekt Eden

Příspěvků: 86


Hraje se Denně  Vypravěč Clayman je offlineClayman
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Tsu Nibori je offline, naposledy online byla 24. května 2020 23:17Tsu Nibori
 Postava Por. Dr. Sophia Davis je offline, naposledy online byla 25. května 2020 0:27Por. Dr. Sophia Davis
 Postava Richard Y. Arrow, Ph.D. je offline, naposledy online byla 24. května 2020 6:44Richard Y. Arrow, Ph.D.
 
Tsu Nibori - 24. května 2020 23:15
yhe268949.jpg
Div mi narůstající hladinou stresu nedrkotají zuby; zatnu je pevně, aby rachocení skloviny, které se mi málem s ozvěnou vrací z okolních zdí, neprozradilo můj úkryt. Ale pro změnu tak zapomínám dýchat a začne se mi tmít před očima. Co možná neslyšně zalapám po dechu a vrazím si pomyslný pohlavek.
Neblázni!
Chlap - nějak si nedovedu představit, že by se pod tím vším skrývala žena - vypadá opravdu prapodivně. Nejspíš všechno to oblečení má svůj smysl a účel a dost možná to bude i praktické; ale přistihnu se, že víc doufám, že je to jenom nějaký špatný vtip, ujetá módní kreace, nebo třeba ty pověstné vosí pruhy na zastrašení nepřítele.
Protože nechci... nechci skončit stejně. Když už lidé - proč by nemohli být civilizovaní?
Ale pro temné myšlenky kolem smyslu bytí a vzdálené budoucnosti nedostanu moc prostoru. Podle kroků už je jasné, že jich je tu víc.
Podívám si na doktorku a předvedu několik opatrných gest, které znamenají zhruba: 'Jestli přijde ještě blíž, začnu s vyjednáváním! Nebo chcete vy?'
Vtom mi dojde, že mám vysílačku... ale stejně se neodvážím ani k tomu drobnému zašpitání.
 
Por. Dr. Sophia Davis - 24. května 2020 17:58
kjhkh8342.jpg
Sleduji podivuhodnou popelářskou bytost, která pomaličku vykračuje po místnosti a skenuje ji pohledem. Je tady účelně, nikoliv náhodou.
Rychle položím prst na spoušť, když vidím, jak zakleknul a zpevnil se. Co když si někoho z nás všiml? Ono stačí, aby si všiml Katherine, na které jsou známky první pomoci, aby pochopil, že někdo tohle musel přežít.
Nemám tušení, jestli je členem těch, kteří nás sestřelili, nebo je prostě někdo, kdo se sem jen přichomýtl za účelem získat nějaký dobrý materiál. Ať tak či tak, naše zásoby mu odmítám dát, jen tak zadarmo.

Velmi pomaličku, aby pohyb prakticky splynul s okolím, naznačím svým dvěma kolegům, aby zůstali v krytu, ale připraveni.
Slyším další kroky. Jejich mnohem víc, ten jeden pouze zkontroloval místnost. Podle zvuku to budou dva až tři navíc. A bůh ví kolik jich může být ještě v okolí, ale pokud jsou průzkumnická skupina, tak bych očekávala tři, maximálně pět osob.
Pevněji chytnu zbraň do pohotovostního režimu. Stále ale zůstávám ve skrytu. Nejideálnější chvíle na to je konfrontovat bude, až by se začali věnovat bednám a přestali dávat pozor na své okolí. Až je budeme mít všechny pěkně na mušce. Rozhodně po nich hned nechci střílet, nejradši bych si prvně promluvila, ale také bych jim ráda dala najevo, že tohle je naše a že já si svoje parťáky zabít už jen tak nenechám.
 
Vypravěč - 24. května 2020 10:15
dom82chainerstorment9004.jpg
Všichni tři skoro jako na povel zaujmete pozice, zbraně v pohotovosti. Nyní jste si naprosto jisti, že zvuky, přicházející z chodby, nejsou jen nějaký zvukový klam, znásobený citovým a nervovým otřesem. Něco se blíží, pomalu a opatrně. Je takřka nemožné vypudit z hlavy představy plné zubů a drápů zmutovaných šelem, či pomalovaná těla divochů se zuby obroušenými do špiček. Čemu jste se na Arše ještě smáli se nyní ve vašich myslích takřka zhmotňuje.

A pak konečně i něco zahlédnete, respektive někoho. Do velké tovární haly obezřetně vstupuje jediná osoba, celá oděná do neforemného a nesourodého úboru, který musel být poskládán snad ze všeho, co se dá najít mezi odpadky. V rukou třímá předpotopní pušku s dlouhým zásobníkem.

Obrázek

Jakmile vstoupí do haly, zastaví se a přes mířidla své pušky se rozhlédne okolo sebe. Zatím si vás nemohl všimnout, čemuž vděčíte nejen členitému prostředí, ale i troskám vašeho plavidla, které naplnilo halu šedivým kouřem.Ne že by se tu nedalo vidět a dýchat, ale jistý kalný závoj tu je.

Vyčkáváte co bude dál a nemusíte čekat příliš dlouho. Muž učiní ještě pár kroků podél zdi směrem k troskám. Vtom ztuhne a zaklekne, zbraň v pohotovosti. Leknete se, zda si vás nevšimnul, ale jeho pozornost upoutalo něco docela jiného. Pečlivě vyskládané bedny a krabice, které jste vynosili z vraku. Muž zvedne pěst nad úroveň hlavy a několikrát s ní zakmitá, jako by dával někomu znamení. Z chodby, kterou sem vešel, se ozve další chroupání skla, tentokrát soudíte, že přichází další dva nebo tři lidé.

Pár žánrovek pro dokreslení atmosféry místa. Pořízeno před týdnem v areálu bývalého dolu Měděnec.
 
Tsu Nibori - 20. května 2020 07:41
yhe268949.jpg
"Hlavně už tu dávno můžou být," zašeptám. "Prve jsme dělali hrozný hluk."
Fantazie mi maluje spoustu poschovávaných temných stínů, neurčítých, bez tváře a vlastních záměrů, které využili doby, kdy jsme tahali bedny - a jejich hlavní kápo, velitel a náčelník, právě efektně kráčí středem. Nebo ani to ne, jenom odvádí pozornost, abychom se nedívali za záda a nad sebe...
Letmo se ohlédnu. Ale vidím jen Richarda, Sophie k němu dostala pistoli, což je skvělé - i když mi zároveň trochu trne z představy, že ji možná bude potřebovat.
Nemělo to tak být.
Jenže oni si začali.
Někdo si začal, připomenu si. Ten, kdo se tu před námi vynoří, nemusí mít s tím útokem nic společného.
 
Richard Y. Arrow, Ph.D. - 19. května 2020 19:57
depositphotos_3552ff3747stockvideoshyman6034.jpg
„Je to zvláštní, ale zní mi to jako kroky pouze jednoho páru nohou,“ poznamenám, ačkoli se mohu mýlit, když se zvuky chrupajícího skla a kovu přiblíží. „A nemyslím, že by případní útočníci na nás šli po jednom. Ale samozřejmě nejsem žádný stratég,“ dodal jsem s pokrčením ramen tiše do svého komunikátoru a chytil pistoli, kterou mi po zemi poslala Sophia.
Nepříliš šikovně jsem Sig Sauera uchopil, s naprostým odporem a neumětelností ho nabil a upřímně doufal, že ho nebudu muset použít. Nejen proto, že jsem byl coby střelec totálně nepoužitelný. Prostě jsem nikdy neměl rád, když došlo na násilí…

Ze zahloubání mě vytrhl zvuk nakopnutého kusu plechu. Nebo odpadlého z nějakého vyvýšeného místa. Ohryzek mi prudce vyletěl vzhůru, když jsem ve strachu polkl vzduch.

Ach, hvězdy, ať to není to, co si myslím!
 
Por. Dr. Sophia Davis - 19. května 2020 17:16
kjhkh8342.jpg
Zůstanu trčet v půlce kroku, když ve stejnou chvíli všichni zaslechneme zvuky, které tedy opravdu by neměla vydávat tichá rozpraskaná budova. Snad si jen domýšlíme, že jsou to zvuky kroků a prostě se jen někde něco sesunulo nebo vypadly dveře z pantů nebo…
…Chroupání skla…
Tohle jsou kroky. Sakra. A blíží se k nám.
…Další chroupání skla, tentokrát blíž…
Podívám se směrem, kam zmizel Nibori a zachytím jen jedno jeho slovo a to je: ukrýt se. Stisknu pevně v rukou vlastní zbraň a zmizím za sloupem, přesně naproti dveřím, tak abych měla dobrý výhled a zároveň dobré krytí. Na schovaného Niboriho za traverzou taky pěkně vidím, takže spolu můžeme komunikovat i posunky, nejen přes komunikátor.
„Doktore… Richarde…“ Snažím se na sebe upozornit Richarda, který se schoval za pár beden vpravo ode mě. Ať už mě slyší naživo nebo přes komunikátor, tak mu v tichosti ukážu na pistoli u mého boku. Bez dalšího rozmýšlení pistoli důkladně zajistím, vyndám z ní pro jistotu zásobník a po zemi mu ji pošlu. Když vidím, že zbraň dopadla, tam kam měla, tak mu přihraju i zásobníky. Lepší než nic. Snad. Teď už je na něm, co s ní udělá.

S blížícími se zvuky odjistím zbraň. Zhluboka oddechuju a snažím si uklidnit vlastní prsty a myšlenky. Třeba to nebude tak žhavé, jak to vypadá. Ale je lepší být připraven.
 
Richard Y. Arrow, Ph.D. - 19. května 2020 15:35
depositphotos_3552ff3747stockvideoshyman6034.jpg
Následuji Niboriho příkladu a ihned, co zaslechnu křupání rozbitého skla a pravděpodobně i reziduí trosek našeho modulu, který očesal ten nečekaný průlet tovární budovou, se přikrčím za hromadu beden. Na to, abych se jakkoli ozbrojil, jsem od Sophie, která zachraňovala tuto část výstroje (čímž myslím převážně zbraně), byl příliš daleko a taky bych musel překonávat svou všeobecně známou nechuť k zabíjení a střílení obecně. Šok se zdržoval někde těsně za hranicí mého vědomí, nebo spíš těsně pod ní a zřejmě číhal, kdy bude nejlepší na mě vyskočit v plné síle, až se nervozitou zesílené šumění krve v mých uších zvedne v mocný příliv, o jakých jsem četl, když jsme ještě byli na Arše. Až se mi zúží periferní vidění a srdce začne mlátit stejně hlučně jako ostré, suché polknutí strachu, který mi už teď seděl v krku jako předvčerejší instantní kaše a stejně tak i chutnal.

Kdo to může být...
Bylo tu několik možností – první z nich hovoří za útočníka, který sejmul náš transportní modul z oblohy a pozabíjel víc než polovinu naší posádky. Druhá a - mezi námi – mnohem méně pravděpodobná možnost hovoří za náhodné setkání s někým, kdo tu prostě žije a jehož vyrušil hluk, který jsme nechtíc nadělali při svém příletu. Ale kdo jsem, abych věřil na náhody...? Vědec ve mně by si na tuhle možnost nevsadil ani v hlubokém bezvědomí...

Kdyby na to přišlo, mohl bych utéct...
Byl jsem dost rychlý, když na to přišlo, ale vzápětí na to mě má lepší polovina obvinila ze zrady a přikovala moje nohy k betonové podlaze. Nezbývalo než čekat...

 
Tsu Nibori - 19. května 2020 13:06
yhe268949.jpg
Doktorka si na chvíli zahraje na můj externí pud sebezáchovy a včas mě zastaví při zběsilém úprku ven... už klidnější a disciplinovanější se ověsím patřičnou výbavou a hlavně si vezmu komunikátor, na který jsem málem zapomněl. "Díky."
Náplast na čele, aby mi alespon ta pitomá krev přestala stékat do očí, po pravdě nějaké bojeschopnosti taky neuškodí. "... a za tohle taky."
Všechno sedí a nejspíš všechno funguje. "Slyším vás," řeknu Richardovi, když zkouší spojení, a na oplátku ukážu zdvižený palec.
Ten podivný pocit, že se mnou hýbe někdo jiný, někdo za mě mluví, rozhoduje... menší šok, diagnostikuju si snadno i bez Sophiiny pomoci. To nevadí, to za chvíli přejde. V nejhorším ho vyléčím prací! Nosit bedny sem a tam můžu třeba do večera.

"Půjdeme všichni?"
kývnu hlavou směrem, kde je to tajemné a dosud ve skutečnosti neznámé venku. Pod střechou se to zkrátka nepočítá, to je skoro jako na Arše, chybí obzor i nebe.
Jako na Arše? Ani náhodou. Tady mi běhá mráz po zádech z každého stínu a šustnutí, a co hůř, nemůžu to svádět na přecitlivělé nervy. Jsme v nebezpečí. Polovina z nás je mrtvá. A já na to nesmím pořád myslet, jinak nezvládnu udržet naživu tu zbylou polovinu!
"Snad nám to tu zatím nespadne na hlavu." Pokusím se to říct s nadsázkou, ale tyhle prostory pamatují tolik... Vlastně se divím, že dávno nevypouštíme poslední dech pod hromadou trosek.
"Nejspíš bychom měli..."

Zmlknu. Ty zvuky...

V první zmatené chvíli si pomyslím, že někdo v lodi přeci jenom přežil, že nás bude o jednoho víc, že byl jenom v hlubokém bezvědomí -
V té samé chvíli další zmatený kousek mozku skoukne dolů na vlastní nohy, jestli se nehýbou, a na Richardovy a Sophiiny - vážně už mi hrabe -
A pak zapne konečně zapnou i ty dvě buňky, co pamatují na výcvik.
"Musíme se krýt a ukrýt," vyhrknu krkolomně. Sám se bleskem ukryju za mohutnou traverzu. Je to dobré stanoviště - přes její profil dobře vidím ven a nejsem na ráně.
 
Vypravěč - 17. května 2020 20:16
dom82chainerstorment9004.jpg
Práce rozptýlila šok ze smrti společníků a obavy z neznámého místa, na kterém jste se ocitli. Sami, otřesení, bez kontaktu se základnou (a upřímně, i kdybyste kontakt měli, nikdo vám nepřijde na pomoc), vybavení zničené, odsouzeni k holému přežití s tím málem co máte a co umíte.

Vynosit pár beden ven z nákladového prostoru, nedívat se směrem k pilotní kabině, kde leží zohavená těla vašich společníků, nevnímat zápach paliva, ohně a vlastního strachu, to je vše, čemu se dobrou půl hodinu věnujete. Poté však nastoupí zcela nový strach, takový, který vám třem zahoupe vnitřnostmi a rozpohybuje trávení. Někdo na vás zaútočil. Někdo vás chtěl zabít. Ten někdo ví, kde se nyní nacházíte. Vy ovšem nemáte nejmenší tušení ani o tom kde jste, ani co dělat. Máte sice zbraně, ano, avšak jejich použití je extrémně limitující. Munice je sice dostatek, ale v simulátoru se vám nikdy ani v nejvytíženějších momentech nechvěly ruce tak, jako nyní.

Tovární komplex, v jehož útrobách se nacházíte, je z vašeho úhlu pohledu prastarým místem. Betonové nosníky a ocelové traverzy jsou pokryty hnědými skvrnami a mechem. Bahno pod vašima nohama tvoří nesourodou kaši se skleněnými střepy, maticemi, šrouby a orosenou vegetací. Každý stín, každé zákoutí, každý výklenek vám nahání hrůzu. Toto místo bylo dlouho opuštěné, tiché a nehybné. Nyní jste tento posvátný klid narušili.

A do onoho ticha, když plameny lodi utichly a váš dech se zklidnil, zaslechnete z dálky klepnutí. A po chvíli ještě jedno. Je to vítr, jež si hraje s dveřmi či okenicí? Jsou to kroky? Mráz vám po páteři přeběhne s takovou razancí, až máte pocit, že jste paralyzováni na místě. Zbraně sice držíte v pohotovosti, ale vaše prsty jako by patřili někomu jinému, nemají v sobě cit a neposlouchají.

A poté...

Chroupnutí skla. A další. A zase. A vtom víte, že nejste sami. Kdosi (nebo cosi) přichází ze spojovací chodby v přízemí a blíží se k vám.
 
Richard Y. Arrow, Ph.D. - 14. května 2020 06:25
depositphotos_3552ff3747stockvideoshyman6034.jpg
Zručně chytnu komunikátor a vyzkouším spojení. „Dobrý?“ prohodím k pobledlé doktorce opřené o jeden ze vzdálenějších nosníků s puškou v ruce a naznačím palcem a zdviženým obočím otázku, zda je v pořádku - pro případ, že by komunikace z technických důvodů uvázla. Mám o tom jisté pochybnosti, koneckonců ani jeden z nás nevypadá nejlépe, ale meditováním nad tím se nic nezmění. Z tohohle se budeme chvíli vzpamatovávat.
Co mi trochu dělá starosti, jsou útočníci, kteří nás očividně sestřelili a kdykoli by se mohli objevit i tady. Pokud disponují takovouhle palebnou silou, co proti nim zmůžou tři lidi, z nichž je jen jeden voják…?

„Sophie, Nibori – jak jste na tom? Můžeme začít s průzkumem? Rád bych našel něco na odvezení našich beden. Stačil by i okolečkovaný podvozek v nejhorším… Pokud nic, bylo by dobré naše věci schovat někam dál,“ přemýšlím nahlas a otírám si zbytky krve do rukávu kombinézy. Většina z ní není moje, ale vědomí této skutečnosti jsem se pro svůj duševní klid rozhodl pro teď ignorovat. Myslím, že všichni jsme si přistání představovali jinak. Ale co se stalo, se už změnit nedá a pokud chceme přežít, budeme se muset přizpůsobit novým podmínkám. Jako to dělá všechno živé už odnepaměti.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.088632106781006 sekund

na začátek stránky