Zahrady Citadely

Kristina z Rell,
Starý Hrad, Zahrady Citadely
Úterý 9 duben
létapáně 1325, ráno

Poměrně záhy se mi podaří zpomalit natolik, abych nebyl na čele skupinky jdoucí za císařem, ale naopak na jejím chvostu, tam kde chci být. Císařova záda se mi pomalu a postupně vzdalují, ale není to nic, co bych kdesi hluboko uvnitř své mysli, nevítal. Jde mi to k duhu, to nebudu popírat. Možná jsem součástí Císařského rozrodu, ale ne tou příliš oblíbenou, ne tou, která vyrůstala v očekávání koruny, a proto mi již od let jinošských bylo vtloukáno do hlavy, abych koruně vždy ustoupil. Matka, když mi tuto laskavou radu dávala, ji nejspíš nemyslela takto doslova, ale co bych byl za syna, abych neuposlechl rady rodičky své, nejmilejší? Nad svou matkou ale dnes přemítám jen krátce.
Silou vůle donutím své nohy, učinit pár kroků, ale je to jak by mi klouby v těle vrzaly neochotou, než se rozhýbou. Ač nerad, chystám se projít kolem zahradního altánku, lemovaném záhony růží, když v tom mne osloví jemný, dívčí hlas.

Přestanu se soustředit na špičky svých bot, jako by je snad můj upřený pohled sklopený k zemi mohl rozpohybovat rychleji a letmo vzhlédnu k tváři dámy, jež se vynořila z okrasných květin a stínu altánku po mé pravici.

pokývnu dámě, která mne oslovila na pozdrav, dotýkajíc se v letmém gestu lemu klobouku, který poté smeknu z hlavy v projevu úcty, když se na chvíli zastavím.

Tonúc v stude, so sklopeným pohľadom splyniem s okolitou prírodou. Príchod Levice z Lux mi to uľahčí, pretože Vojvodkyňa k sebe pritiahne pohľad hádam všetkých prítomných. Hlavne Markgrófky, tá na mňa okamžite zabudne, keď sa v jej okolí vyskytne seberovná bytosť.
Môj záujem uloví jej spoločník, impozantný, dobre stavaný mladý šľachtic. Nezaujal ma svojimi výraznými črtami tváre, hoc ide o jedného z najkrajších mužov, akých som kedy videla. Nie, to, čo ma upútalo, bol jeho postoj, i on sa snažil vyhnúť pozornosti. Neúspešne. Zdá sa, že na okamih vyvolal v Cisárovi osteň neľúbosti. Pravdepodobne tým, že sprevádzal dámu, o ktorú sa, podľa miestnych klebiet, kedysi Jeho Veličenstvo uchádzalo. A teraz sa možno znovu začne.

Malá spoločnosť sa počne rozpadať ako hrad z piesku, keď zaveje chladný vánok. Chvíľku pozorujem Cisárov vzďaľujúci sa chrbát… nie, to je samozrejme lož. S ťažkým srdcom sledujem Thierryho široké ramená a zátylok s neposlušnými vlasmi. Ani si to neuvedomím, no moja ruka sa mierne natiahne, akoby som sa ho chcela dotknúť, hoci je pár desiatok metrov vzdialený.
Našťastie tu už nie je nikoho, kto by si to všimol. Teda až na grófa s tvárou Anjela, ktorý bol Markgrúfkou odohnaný na opačný koniec záhrady. A potom onen novopríchodzí. Ten sa však pozerá po lady Laure.
Pohladím neďalekú ružu, dúfajúc, že mi hodvábne okvetné lístky zlepšia náladu. Nezlepšili.

I onen dvoran sa chystá odísť. Vytuším to skôr, než nenáhlivo vykročí.
“Môj pane,” oslovím ho z tieňa altánku.

K růžím

Valran III. Axirský, Ayre z Dammvere, Jean de Felury, Juliet z Lux
Zahrady Citadely
Úterý, 9. dubna 1325, ráno

Zeširoka se na vévodkyni z Lux usmívám. „Ano, to je pravda. Mám je ze všeho nejraději,“ přisvědčím. „Ještě jsem neměla šanci se na ně jít podívat, tolik se toho událo… Budu velice ráda, když mne tam doprovodíte, Milosti.“ Máme tak alespoň trochu času, než poobědvá s novým císařem. Není těžké si představit, kolem čeho se bude motat jejich konverzace. A i já k tomu mám co říci.
Císař svou pozornost zcela přirozeně přesouvá k lady Lauře. Těžko soudit, jestli ho zaujala, nebo jestli jen okázale trucuje před lady Kristinou. Tak či tak je dobré o tom vědět.
Když se se mnou loučí, oplácím mu polibek na tvář a jemně mu tisknu paži. „Uvidíme se později,“ slibuji, „odpoledne nebo večer.“
S tím jej konečně propouštím a místo toho se chytám paže vévodkyně z Lux, abychom mohly společně vyrazit na sever zahrad k růžovým keřům. Zdá se ale, že nám někteří nepřejí soukromí. Otáčím se proto k hraběti de Felury. „Doufám, že toho psíka nejdete náhodou venčit k růžovým keřům, můj pane. Myslím, že by jim to tuze uškodilo. To by byla škoda, když teď mají šanci vzkvést. Najdete pro tyto účely mnohem vhodnější místa. Kdyby vám to snad dělalo potíže, mé stráže vám jistě rády pomohou. Znají to zde dobře,“ povím mu s úsměvem, ale tónem, který dává jasně najevo, že v této záležitosti smlouvat nehodlám. O tento rozhovor se obrat nenechám.

S jistotou, že nebudeme rušeny, se tak vydávám s vévodkyní dál. Jen chvíli jdeme mlčky, než znovu promlouvám. „Zdá se, že císař našel jisté zalíbení ve vaší dámě. Vezmete ji na ten oběd s sebou, nebo si jako garde vyberete jinou?“ zajímám se. „Jistě ji – slyšela jsem, že jí vaše dobro skutečně leží na srdci, tak, že kdyby byla mužem, všichni by si mysleli, že je do vás naprosto beznadějně zamilovaná. A nepochybně bude příjemné mít někoho takového po svém boku, když budete s císařem řešit vaší budoucnost. Myslím, že si obě umíme představit, jaký návrh ohledně… vaší situace asi bude mít, nebo ne?“
Obracím k ní s úsměvem zkoumavý pohled. „Měly bychom se stát dobrými přítelkyněmi, Milosti. To, po čem obě toužíme, totiž není tak odlišné.“

Lvice

Valran III. Axirský, Ayre z Dammvere, Charles de Vannsenios,
Laura de Lambert, Thierry z Allsasse, Juliet z Lux, Diterich z Durnugau
Zahrady Citadely, kaple
Úterý, 9. dubna 1325, ráno

Když mne císař oslovuje, jen stěží dokáži zakrýt své překvapení. Slyšel, jak mne lady Kristina zdravila? Slyšel o mně z Normanových úst poté, co nás viděl tančit na svatební hostině? Nebo si mě snad pamatuje jako doprovod mé paní?
S úsměvem přikyvuji. „Jistě, Vaše Veličenstvo.“ Ženy krotící mužské pudy? Ženy stojící mezi muži a válkou? Povedený žert – snad by to bylo poprvé.
Nový panovník se se všemi loučí a já pohledem kontroluji Její Milost, abych se ujistila, že bude v pořádku. Kupodivu si ale nedělám starosti kvůli tomu, že se chystá projít zahradami k růžovým keřům s princeznou Ayre. Ta ženština má všelijakou pověst, jen ne dobrou. Jenže u dvora, u dvora plného lží a intrik. Pokud se zdejším dvořanům nelíbí, mohl by to docela dobře být důvod k tomu jí věřit. Alespoň stejně jako komukoliv jinému.
Ovšem ten oběd… Doufám, že se na něj dostavím spolu s ní.
Ještě jednou se za ní otáčím, jak se spolu s císařským doprovodem vydávám zahradami dál. Držím se v uctivé vzdálenosti za císařem a princem, slova z jejich soukromého hovoru ke mně tedy nedolehnou, nehledě na to, jak moc by mne zajímala. To až když na mne volá, se k nim připojuji zcela. Jeho otázka je nepochybně test, ale přijímám ji s úsměvem. Přemýšlím nad ní jen krátce. „Vaše Veličenstvo, v Lux se rodí lvice, kterým v žilách proudí krev Západu. Ovšem naše srdce,“ pronesu a sama si dlaň na srdce přiložím, „ta jsou axirská. Jak tedy vidíte, Její Milost by si nikdy nemohla vybrat.“ Najednou otáčím svůj pohled k princovi Charlesovi. „Odpusťte teď, Výsosti, co svému císaři tak směle povím,“ řeknu vážně, ale s hravým úsměvem na rtech, než se obrátím zpátky k císaři. „Nemyslím si totiž ani, že by si vybírat chtěla: kdyby musela volit, zvolila by Západní říši spojenou s Axirou pod jedinou korunou. A protože naše srdce tolikrát vzbouří se i našemu původu a naší krvi, troufám si říct, že pod tou vaší, sire.“ Koneckonců má Západ pro záležitosti srdce pochopení.
„V dobré vůli jste mě vzali s sebou, aby nedošlo k válce, a já hovořím tak nesmířlivě. Prosím vás oba o odpuštění i porozumění: lvice lvicemi zůstanou, a myslím, že mne ponoukala i přítomnost princezny Ayre – ta odjakživa byla lvicí a bojovnicí, třebaže z Karn, a zdálo se mi, že jste nalezli vzájemné pochopení.“

Rozhovor o Její Milosti pak poněkud náhle přerušuje nadšené zvolání císaře, když zahlédne svého bratrance. Nechá jej zavolat k nám a řeč se díky tomu stáčí k turnaji, kde si Diterich z Durnugau vedl více než obstojně. K jeho úspěchům mu cestou do kaple gratuluji, ale převážně jen naslouchám jejich vyprávění o jakémsi záhadném rytíři.
Před vchodem do kaple se s námi císař Valran loučí, alespoň tedy prozatím, jak sám říká. Věnuji mu uctivé pukrle. „Budeme se do vašeho návratu modlit s myšlenkami na vás a váš smutek, Veličenstvo.“
Spolu s ostatními se pak vydávám dovnitř kaple, kde máme uctít zesnulého panovníka.

Všichni v zahradách, především Julie a Ayre, pak už jen: Charles, Laura, Thierry, Ditterich a NPC doprovod.
Starý hrad, Zahrady Citadely
Úterý, 9. dubna 1325, ráno

* * *

Záhrady Citadely

Zachytím Thierryho varovný pohľad, ale v tejto chvíli by ma dokázal zastaviť len ak by mi zovrel predlaktie alebo ma oslovil. No on sa len mlčky prizerá, ako robím niečo, čo by sa dalo definovať pojmom OBROVSKÁ chyba. Alebo lavína slov. Možno katastrofa.
Keď nič iné, tak dokážem ľudí vyviesť z miery. Zatiaľ čo ma Cisár pliesni, zachytím kútikom oka pohyb. Lady Viera. Je na rýchlom odchode. Uteká z tejto situácie? Alebo za niekým, koho by o tom informovala? Na okamih stiahnem obočie v podmračení. Nie, nech je akákoľvek, Cisár je jej bratranec a istotne by sa mu nepokúsila uškodiť. Nie je to klebetnica. Žiadna z prítomných dám do takej kategórie nezapadá.
Mladý panovník má samozrejme pravdu. Niektoré výrazy do úst slečne nepatria. A rozhodne sa nepatrí ho poučovať, keď je jeho otec len pár hodín mŕtvy.
Skloním zahanbene hlavu, na lícach sa mi objaví zradný rumenec.
“Prepáčte, Veličenstvo,” pokorne šepnem poklesnúc v pukrle.

Pohľad zdvihnem, až keď ma osloví lady Dammvere. Na jej žiadosť, aby som za ňou napoludnie prišla, chcem riecť, že jej prianie mi je rozkazom, ale ona ešte neskončila. Preistotu mi otvorene hovorí, že to príkaz skutočne je. Dodá pár vecí, z ktorých polka sú urážky a zvyšok nepresnosť. Nie je pravda, že neviem plánovať. Môj plán bol vynikajúci, kusnúť si do jazyka a nevydať hláska. Len som sa ho nevedela držať. Nie, keď došiel Thierry a správal sa tak chladne. A ja? Vo chvíli, čo som ho ‘zrela, chcela som ho objať. Vlastne som musela dosť bojovať sama so sebou, aby som sa k nemu nerozbehla.
“Samozrejme, Vaša Výsosť,” hovoriť málo a riadiť sa príslovím, že mlčať je zlato. To by mi mohlo pomôcť nezabrdnúť do problémov ešte viac, ak je to vôbec možné. Cisárova milujúca tetička sa ma chystá ugrilovať ako zajačika, ktorý vystčil hlavu z vysokej trávy a rýchlo o ňu prišiel.

Dauphinovi len kývnem, že skrytej vyhrážke rozumiem. Tu mi padne zrak na lady Lauru. Aj ona sa tvári zarazene, no v jej výraze čítam aj pochopenie. Možno ma odsudzuje za moje správanie a slová úprimné, vidí však i vec, čo ma pobúrila či vydesila.

Nakoniec zablúdim k Thierryho hlbokým, svetlozeleným očiam, plným sklamania a horkých výčitiek. Možno som zničila jeho šancu získať skvelú pozíciu na Dvore. Možno som ho tým stratila. A to svojou nerozvážnosťou a túžbou po uistení, že mu na mne záleží. Okolitá zeleň, belasá obloha i farebný šat dám stratia svoj jas, akoby slnko zašlo za oblaky a svet potemnel, ochladol a všetka radosť a život povädli. Len oči farby peridotu planú jasným studeným plameňom.
Skrúšene zvesím hlavu, zachvejem sa ako lístok brezy v jemnom jarnom vánku. Mráz v srdci a ľadovú drť, čo mi miesto krvi prúdi žilami by ani pekelný oheň neroztopil.
Najhoršie na tom je, že sa mi nesmierne páči aj keď sa na mňa hnevá. Cítim jeho krotenú zúrivosť skrývajúcu sa v háve pokojného vystupovania.
Bolo by skvelé niekam zmiznúť. Na odľahlé miesto, kde by som bola len ja a nejaký úbohý strom, do ktorého by som si mohla udrieť.
Ruka mi vyletí ku krku, k ozdobnému zlatému medailóniku na jednoduchej retiazke, dúfajúc, že v tom dotyku objavím pokoj a útechu tak, ako mnohokrát v minulosti. Márne.

Spoza rohu neďalekého živého plotu sa vynorí všetkými ospevovaná a obdivovaná Vojvodkyňa z Lux v sprievode mladého šľachtica, v jednoduchom elegantnom odeve, ktorý si očividne nepotrpí na výstrednú módu niektorých dvoranov, ktorej som párkrát bola svedkom. Sú ponorení v družnom rozhovore a tak si asi ani nevšimli väčšej spoločnosti. Netrvá to ale dlho a upútajú pozornosť Lady Dammvere. Sotva vnímam čo sa deje, no pokloním sa Jej Milosti v pozdrave. Letmo preletím pohľadom i krásnu, ušľachtilú tvár a svalnatú postavu mladíka. Už som ho videla, ale nedokážem si ho zaradiť. Ešte pred pár dňami by ma možno jeho zjav zaujal, upútal či očaril, no teraz len celým telom vnímam Allsassovu blízkosť, aj keď som odvrátená a želala by som si, aby sa vzdialenosť mezi nami zmenšila, aby ma objal. Čo už možno nikdy neurobí.

Zahrady Citadely

V zahradách

Celé ctěné osazenstvo
ale hlavně Alex a Ayre
Zahrady Citadely
Úterý, 9. dubna 1325, ráno

Císařova shovívavost

Valran III. Axirský, Ayre z Dammvere, Charles de Vannsenios,
Kristina z Rell, Viera Bohulerská, Laura de Lambert, Thierry z Allsasse,
Jean de Felury, Alex z Igbergu, Juliet z Lux
Starý hrad, Zahrady Citadely
Úterý, 9. dubna 1325, ráno

Trochu překvapeně se usmívám, když mě lady Kristina zdraví. Je to moc milé. Skoro bych přemýšlela, jestli zde přišla dělat společnost Jeho Veličenstvu, ale to se naše již tak početná skupina ještě rozšiřuje, když se k nám přidává Thierry z Allsasse. Zdá se, že ani on se nemíní zdržovat dlouho a spíše čeká, až jej císař propustí. Jenže jeho příchod v lady Kristině cosi zlomil. Vyhledává jeho pohled a…
O čem to probůh mluví? Znovu nacházím císařovy oči ve snaze zjistit, jak vážně lady Kristina hovoří. Rychle její slova vyvrací, tedy… je znát, že něco takového muselo v předchozí konverzaci padnout, ale vtipem. Snad. S jeho pověstí by to možná tak překvapivé nebylo, ostatně stojíme před mužem, který je schopný jet ulicemi Thorn v otevřeném kočáře nahý. Nečervenám se často, ale nad tou představou bych to i dokázala.
Žádné pochyby o jeho slovech by v mé tváři ovšem nikdo nenašel. To si nedovolím. Vzhlížím k němu, jak začíná svůj proslov – třeba jej i myslí vážně. Sám si ostatně musí být vědom, že se náhle vše mění, pro něj i jeho kumpány. Možná, že mladické nerozvážnosti byly skutečně jen tím a ničím víc. Jsou-li s Normanem ze stejného těsta, možná v sobě skrývají něco více oba: buď to, nebo se císař a jeho přátelé ukáží jako vcelku talentovaný ansámbl, který pobaví okolní vládce. Doufejme, že ne. Ostatně Její Milost je císařskou schovankou a závisí tak na něm její i má budoucnost.
Lady Kristina se ovšem nepokouší ani tvářit, že tomu věří. Naneštěstí se i rozhoduje to dát jasně najevo. Kam jen dala vychování? A nakonec se krom poučování císaře rozhodne dát lekci i dauphinovi!
Zmateně se otáčím k Thierrymu, pak k Vieře Bohulerské, jako bych čekala, že ji alespoň jeden z nich zastaví a vnutí jí alespoň trochu rozumu, dostatek rozumu na to, aby vládci říše neříkala, co si o něm myslí. Thierry mlčí, lady Viera… Ta se možná i modlí.
Císař je shovívavý. Víc než to. Zaplavuje mě neuvěřitelná úleva. Hádám, že ji pociťuji za lady Kristinu, těžko totiž říct, nakolik vděčná mu dokáže být, zvlášť když nejsem zrovna plna důvěry, že si je vědoma svého pochybení.
V danou chvíli se k nám připojuje i Její Milost. Nikterak neskrývám se překvapení, že ji zde vidím i s jejím doprovodem, mé překvapení se ovšem násobí, když k nám promlouvá princ Západní říše. To myslí vážně? Co je ten přízvuk? Ne, tak přeci mluvit nemůže, ne doopravdy! Hrabě de Felury tak výrazný přízvuk nemá, nemá takový problém volit svá slova. Již se ukázal být dobrým vypravěčem. Copak se hraběti dostalo o tolik lepšího vzdělání než dědici západního trůnu? Pochybuji. O co se snaží?
Její Výsost opouští své místo v altánku a přechází k naší skupině, aby zapředla hovor s mou paní. Lady Viera se s námi všemi loučí, což mi přijde jako škoda. Když nic jiného, mohla jsem se jí alespoň zeptat, jestli by nedokázala přiřadit erb toho záhadného muže ze včerejší noci…
Zvedá se i císař spolu s princem, aby mohli uctít zesnulého panovníka. Princ k nim zve i hraběte Allsasse, chystá se i zbytek jeho družiny, snad kromě hraběte de Felury, který je z jakéhosi důvodu pověřen venčením psa. Když procházejí kolem, uctivě klesám v hluboké pukrle, vděčná, že dnešní den nezačal hrozbou krveprolití.