Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Stíny minulosti

Příspěvků: 24


Hraje se Denně  Vypravěč Shillen je onlineShillen
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Arne Ståhlbrand je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 21:10Arne Ståhlbrand
 Postava Neftheris je onlineNeftheris
 
Neftheris - 11. prosince 2020 11:55
a359c01cbc85e5fc2efd4270ceddf4591744.jpg

Když to nejde slovy, musím mu to ukázat



Tuna al-Gabal

Dívám se na něj, když něco kreslí do země a přimhouřím oči, jak se snažím tomu porozumět. Úplně mě z toho rozbolí hlava, jak se vážně hrozně snažím, abych pochopila, co to říká. Co mi to ukazuje.
Proč mi říká, že můj dům je starý? A k tomu tohle číslo? To nedává smysl. Takové velké číslo jsem viděla jen, když se jednalo o penězích. Jak by mohlo něco být tak staré?
Stále se na něj zamračeně dívám, než mě něco napadne. V té truhle, kde jsem měla připravené oblečení. Mohl by tam být i ten medailon, co mi Ankhor dal.
Bez přemýšlení chytím cizince za ruku a rozběhnu se zpět k hrobkám. Pokud se nenechá, pustím ho a zamračím se na něj a docela panovačným gestem mu ukážu, aby šel se mnou. Přece si to přeju! A přání princezny je svaté.

Zase úplně bez problému projdu celým komplexem, až dojdu ke své zazděné hrobce. Posadím se do prachu před bednu, ze které začnu vyndavat věci. Ještě nějaké další šaty, zlaté šperky a čelenky, placaté boty a nějaké džbány s jídlem připraveným na onen svět. No, to jídlo už dávno na onom světě je, protože po něm nezbyla už ani ta plíseň.
Nevím, jestli to bude fungovat. Jestli to umím správně vyslovit. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mi to Ankhor ukazoval, ale jestli to dokážu udělat i sama?
Nakonec ho najdu. Zlatý medailon Horova oka posázený tyrkysem, laspisem azuli a heliotropem. Zase chytím svého společníka za ruku a tentokrát ho táhnu zpět ke sloupoví. Tam mu podám onen medailon a rukama nohama mu naznačuji, aby si ho dal kolem krku.

"Naraa, aerf, tafahum. Eayan Horus tubayin mukhfi." Stojím hodně blízko u něj, přívěsek žmoulám mezi palcem a ukazováčkem a mumlám tato slova, zatímco mám pohled upnutý na Horovo oko.
Když to zamumlám potřetí, krajina kolem nás se promění. Tam, kde ještě před chvílí nebylo nic, než tuny písku, najednou stojí zlaté a mramorové sloupy, podlahy tvoří velké pískovcové kvádry a z dun se zvedají zdi, postupně odhalující nádhery paláce. Je cítit voda, listy na palmách se chvějí v lehkém vánku a všude kolem chodí lidé v tradičních bílých šatech. Někteří bosí, někteří v placatých sandálech. Otroci nosí mísy s ovocem, jídlem, vodou i mlékem.
Obrázek
Obrázek
Vedu ho dál, blíž k paláci. Až na terasu z bílého mramoru, kde zrovna na lenošce odpočívá faraon, otrokyně ho ovívají palmovými listy a krmí vybranými pochoutkami.
Za námi se ozve hlas, který už můj společník dobře zná. Je můj. Stojím vedle něj, teď ve své nynější podobě, ale zároveň se objevím i za ním a mířím přímo za faraonem. Arnem projdu, jako bych byla duch. Ostatně, je to přece jen iluze, jen ukázka toho, jak to bylo.
Obrázek
 
Arne Ståhlbrand - 04. prosince 2020 17:44
avandor9635.jpg

Deň, kedy ľutujem, že som na hodinách staroegyšptiny nedával väčší pozor
...naozaj som nečakal, že by tento deň nadišiel...


Tuna al-Gabal

Žena, ktorá sa mi predstavila ako Neftheris, spustí vlnu slov, ktorým vôbec nerozumiem. Rozpráva rýchlo, používa terminológiu, ktorá ide mimo mňa a aj keď sa veľmi snažím porozumieť aspoň niečo, nedokážem to. Moja slovná zásoba je viac ako chabá a mne nezostáva nič iné, len sa tam na ňu zúbožene pozerať a zamietavo vrtieť hlavou.

Ktovie, či ju presvedčil môj šteňací pohľad, alebo fakt, že som sa vôbec nechytal, ale náhle prestáva hovoriť a chytá ma za ruku a ťahá von z nášho úkrytu. Našťastie obieha tábor odzadu, a tak nás nikto nevidí a my môžeme pokračovať v ničím nerušenom rozhovore. Neftheris ukazuje na ruiny paláca Tuna al-Gabal a vysloví dve slová, ktoré ma prinútia zamračiť sa a opäť nesúhlasne zavrtieť hlavou. Ako to môže byť jej domov? Veď je to niekoľko tisíc rokov stará vykopávka!

“Toto”. Ukážem na miesto, kde pred chvíľou smerovala jej ruka a svoje myšlienky sa rozhodnem pretransformovať aj do hovorenej reči, avšak jazyková bariéra sa opäť preukáže ako celkom značný problém. Nič viac nepoviem, len sa mračím, ukazuje na ruiny a premýšľam, čo ďalej.

Sústredene sa obzerám okolo seba, až mi pohľad padne na papek, po ktorý sa zohnem a začnem čosi horlivo písať do zeminy - konkrétne číslo. Samozrejme, že neovládam staroegyptské číslovky, ale len hovoreným slovom. Napísal som ich dokonale a následne na ne ťukám papekom. Najprv poukážem na ne, potom na palác, potom opäť na ne a pridávam k tomu slová ako: “Palác. Roky. Starý.” A tieto používam dokola a v rozdielnom poradí, až dokým neznáma nepochopí, čo sa jej snažím povedať - že ten jej tzv. “domov” je niekoľko tisíc rokov starý.
 
Neftheris - 30. listopadu 2020 11:16
a359c01cbc85e5fc2efd4270ceddf4591744.jpg

Chtělo by to slovník



Tuna al-Gabal

Zamračím se, jak mi nejprve nedojde, že se snaží opakovat má slova, ale nějak divně a pokrouceně. Vůbec mu není rozumět. Spustím na něj v rychlé plynulé staroegypštině, jak se mu snažím vysvětlit, co přesně jsem tím myslela. Podle jeho výrazu ale soudím, že vůbec nerozumí, co mu říkám.
"Hmm.." Zamyslím se a rozhlédnu se kolem. Nejspíš asi kouzelník nebude, jinak by přece věděl, co mám na mysli.
Unaveně si promnu tvář a rozhlédnu se kolem, než ho chytím za ruku a táhnu ho k místům, kde zcela evidentně ještě neobjevili vstup do paláce.
"Tady.. " Ukazuju na zbytky sloupů, které mají obehnané páskou a pak rozmáchnu rukou všude kolem.
"Můj domov."
 
Arne Ståhlbrand - 27. listopadu 2020 19:34
avandor9635.jpg

Rozhovor dvoch negramotov
...a ešte aj nechápavých...


Tuna al-Gabal

Zopakuje moje meno spôsobom, akoby sa učila povedať poučku svetelného roku v jazyku, ktorému nerozumie. Avšak nečudujem sa, keďže sa nachádzame v krajine, kde je moja svetlá pokožka, vlasy a aj oči hotovým biologickým zázrakom. Nejedna miestna obyvateľka, očarená mojím exotickým zjavom sa mi ponúkala spôsobmi, za ktoré by sa nehanbila ani samotná Marilyn Monroe, čo znamená, že ani moje meno tu nie je bežné. Už som si ale zvykol, že som tu unikátom, no pri zemi ma drží fakt, že niekoľko podobných unikátov, ako som ja, tu pracuje spolu so mnou.

“Neftheris.” Zopakujem jej meno bez hláskovania, keďže môj mozog je na slovotvorbu v egyptskom jazyku zvyknutý. Zatiaľ sa nezamýšľam nad pôvodom alebo významom jej mena, aj keď by som mal. Možno by mi niečo málo napovedalo. Moja myseľ je však plne zamestnaná touto bizarnou situáciou, ktorú som stále nijak nespracoval a ani nezaradil do správnej kategórie. Je to sen? Žart? Fatamorgána? Alebo som to len príliš prehnal s alkoholom?

Nech už je vysvetlenie akékoľvek, presvedčil som sám seba, že v nej budem pokračovať a uvidím, kam ma až zavedie. Preto počúvam jej slová, nerobím si z nich ťažkú hlavu, aj keď miestami mám trochu problém im porozumieť. “Dochtou? Vječiteľ? Mák?” Ani jeden výraz v staroegypštine nepoznám a aj keď sa ich snažím verne napodobniť, tak pochybujem, že sa mi to podarilo. “Ja nerozumiem.” Obozrejmím jej svoj problém slovami a pridám k tomu aj nechápavé vrtenie hlavou. Očakávam vysvetlenie, najlepšie opis. Alebo preklad? Respektíve dúfam, že nejaké dostanem.
 
Neftheris - 23. listopadu 2020 08:30
a359c01cbc85e5fc2efd4270ceddf4591744.jpg

Třeba ho to naučí, nečíst nápisy na zdech



Tuna al-Gabal

"Ar Ne" zopakuji jeho jméno. Docela nezvykle krátké, ale možná tihle bílí válečníci používají vždy jen krátká jména.
"Já Neftheris." Tak nějak automaticky se přidám na jeho jazykovou úroveň a mluvím stejně jako on jako negramot nebo malé dítě. Když ke mně natáhne ruce, instinktivně o krok ustoupím a pak zjistím, že jen sahá na svůj oděv. Se sklopenou hlavou sleduji ten vynález a pozoruji, jak mě víc zahaluje.

"Nejsou staré.." namítnu. Naposledy, co si pamatuji, ještě nebyly dostavěné. Tak jak mohou být staré? Jak mohly spadnout? Otočím se a rozhlédnu se kolem.
"Palác?" Ukážu směrem, kde stál a kde je jen ruina. Vzhledem k tomu, že je tam jejich označením obehnán jen zbytek sloupů, celé základy paláce objeveny ještě ani nebyly.

"Ty.. Doktor? Léčitel? Mág?" Možná je tohle všechno jen kouzlo. Ostatně pár jsem jich za svůj život viděla. Sám otcův vezír byl největší mág naší říše.
 
Arne Ståhlbrand - 20. listopadu 2020 15:55
avandor9635.jpg

Avšak veľmi opodstatnené!
...aj keď neetické...


Tuna al-Gabal

Ktovie, či za jej rozhodnutím stála nahota, alebo môj neúprosný pohľad, avšak preberá bundu a oblieka si ju. Cítim sa spokojnejšie a uvoľnenejšie, keď na mňa nekukajú hneď dva páry očí, ktoré patria neznámej žene. Správa sa akosi čudne, stále hovorí egyptsky a jej nasledujúce otázky mi tiež veľmi nepomáhajú. Začínam sa strácať vo vlastných myšlienkach a názoroch, čo ma donúti prísť s veľmi radikálnym riešením: Proste sa tým nechaj unášať, Arne.

A to aj urobím. Povzdychnem si, zametiem do kúta všetky zmätené otázky a myšlienky, ktoré sa zaoberajú prečo, načo a začo sa toto všetko okolo mňa deje a jednoducho to príjmem. Je to realita, v ktorej sa aktuálne nachádzam, musím sa jej prispôsobiť. Budem hrať tú jej hlúpu hru, až dokým ju to neprestane baviť.

“Moje meno Arne.” Hlesnem, zatiaľ čo mi pohľad padne na jej stále trochu poodhalené telo a netušiac, kde sa vo mne berie toľká odvaha, sa načiahnem k spodnému lemu svojej bundy a uchopím konce (respektíve začiatky) zipsu. “Som…” Zamračím sa, hľadajúc ten správny staroegyptský výraz pre oslovenie archeológ, zatiaľ čo bojujem so zasúvaním zipsu do bežca. Celý čas hľadím len na svoje prsty a snažím sa nedotknúť jej pokožky. Ešteže je jej tá bunda taká veľká, znižuje to možné riziko. “...Pracujem tu. Staré pyramídy. Spadli.” Moja slovná zásoba je viac ako žalostná, nehovoriac o tom, že v staroegyptštine určite nemajú výraz ako “archeológ” a “ruiny”. Vtedy neboli potrebné.

Konečne sa mi podarí zopnúť zips, a tak ho potiahnem hore, zapínajúc jej bundu a očami naďalej sledujem len svoju ruku. Žiadne nevhodné pohyby, dosť že mi červenejú končeky uší už len pri myšlienke, že je úplne nahá pod mojou bundou. Vďaka ti za prítmie, bože..

“Oni tiež.” Odpoviem aj na otázku, čo to boli za ľudia a púšťam sa bundy. Konečne jej môžem pozrieť do očí, je medzi nami bezpečná vzdialenosť a aj moje prejavy hanblivosti pomaly opadávajú. Viac slov nepoznám, teda nie takých, ktoré by som mohol použiť pri vysvetľovaní. Snáď jej to zatiaľ pomôže.
 
Neftheris - 18. listopadu 2020 16:10
a359c01cbc85e5fc2efd4270ceddf4591744.jpg

Zlobit se na mumii? Jak neetické



Tuna al-Gabal
Nevím, proč na mě křičí, ale rozhodně to ničemu nepomáhá. Stejně nevím, co křičí, ale ten rozhněvaný pohled poznám. Zlobí se. Na mě? Ale proč? Za co? Nikdy jsem ho přece neviděla!
A co to bylo za lidi? Jak byli oblečení? A všechna ta světla. Odkud to vycházelo? Světlo přece vychází ze slunce, z hvězd a nebo z okně. Tak jak ho spoutali do těch podivných soch?

Podívám se na něj, když si svléká svůj podivný oděv a podává mi ho. Chtěla bych s ním polemizovat. Říct mu, že přece dole mám svoje šaty v truhlicích. Vlastně jedny šaty jsem sebou nesla. Někde tu musí ležet. Ale když vidím ten jeho výraz, vezmu ten kus oděvu do rukou a prohlédnu si to.
Pak si to na sebe obléknu tak, jako to mě on. Je mi poněkud větší, alespoň končí těsně nad stehny, takže jsem konečně jakž takž zahalená. Jen si ji nezapínám, protože za prvé nevím, že se to dělá a i kdyby, tak bych nevěděla jak.

"Co to bylo za lidi?" Zeptám se trochu smířlivěji. "Kdo jste?" Ještě mě ani nespoutal, ani nezabil, tak to možná nebude vyloženě nepřítel?
 
Arne Ståhlbrand - 14. listopadu 2020 20:54
avandor9635.jpg

A k tomu jeden veľmi zmätený archeológ
...a k tomu aj nahnevaný...


Tuna al-Gabal

Ona mi nerozumie? Asi ju veľmi nepoteším, pretože ja na tom nie som omnoho lepšie. Mal to byť vtip, mal to byť len kanadský žartík, no v tomto momente už neverím ničomu. Je to príliš dlhé, naťahované a nereálne. Žeby skutočne našli jazykovedkyňu s tak dobrou staroegpyštinou, ktorá by ešte k tomu bola ochotná behať nahá pomedzi ľudí? Nehovoriac o jej veľmi peknom výzore, ten len ešte viac pridáva k absurdnosti celej tejto situácie.

“Ale ani ja vám!” Hlesnem rovnako zúfalo, možno až príliš prudko a agresívne. Nenávidím, keď veci nevychádzajú podľa môjho plánu, keď nemám niečo pod kontrolou alebo keď niečomu nerozumiem. V tejto konkrétnej situácii sa dejú všetky tri možnosti naraz a mňa to vytáča do nepríčetnosti.

Rovnako ako jej nahota. Stále zamračene a namosúrene si strhnem z tela koženú bundu a podávam jej ju. Oči na očiach, nedovoľujem môjmu pohľadu, aby skĺzol tam, kam by nemal. “Oblečte si to.” Hlesnem rozhodne, priam až príkazovo, aj keď v mojom hlase cítiť prosbu. Najradšej by som sa vyzliekol celý, len aby som obliekol ju, no viem si predstaviť, ako strelene a zároveň nevhodne by to vyzeralo. A hlavne stále premýšľam nad tým, o čo tu, do čerta, ide!
 
Neftheris - 13. listopadu 2020 16:16
a359c01cbc85e5fc2efd4270ceddf4591744.jpg

Jedna živá, ale velmi zmatená mumie



Tuna al-Gabal


Když do stanu vběhne i ten cizí podivně mluvící muž, vybuchne společnost v ještě větší smích. Jeden z mužů, kterého jsem nikdy neviděla, ale kterého Arne zná jako Dudley, rozpřáhne ruce a se smíchem na celé kolo zvolá:"Tedy, Arne, netušil jsem, že zrovna ty jsi na kostýmky. Proto se nepřidáš? Máš lepší zábavu? Slečinka ale vypadá, žes ji trochu vyděsil. Nech nám ji tu." Další mně neznámý muž, Rovan, Dudleyho okamžitě okřikne a zahlásí něco na jeho účet, aby pozornost přetáhl na sebe. Notně opilá společnost tak okamžitě přestane řešit polonahé představení a to už jsme zase ze stanu venku.

Dívám se na něj, když se na mě takhle zblízka mračí a ta tam je mé rozhořčené vykřikování a rozkazy. Oči mám rozšířené strachem, vypadám zmateně a úplně ztraceně.
"Já vám nerozumím." Zakňourám slabě, prosebně a obočí se mi skoro dotkne, jak mám tvář zvrásněnou starostmi.
Snažím se mu vykroutit, když mě drží a ohlížím se, abych se už po sté ujistila, že tu palác opravdu není. Že je to tady prostě divné a není tu nic, co by připomínalo můj život, můj domov. Jenže je. O kus dál jsou zbytky paláce, sotva fragmenty úvodního sloupoví a pak pár kamenů. Kam zmizel ten obrovský palác, bazény, fontány, sochy? Kde jsou ty monumenty, které tu stály daleko dřív, než jsem se narodila?
 
Arne Ståhlbrand - 12. listopadu 2020 22:15
avandor9635.jpg

Lepšie jedna múmia nažive, ako dvesto v sarkofágoch
...alebo aj nie...


Tuna al-Gabal

Nerozumiem, kde TOTO dievča nabrali, ale v momente, ako začne panikáriť, začnem panikáriť aj ja. Hrá akési hlúpe divadielko, ktoré je prestrelené nielen podľa mňa, ale určite by sa na tomto názore so mnou zhodol aj zvyšok sveta. Skutočne chce behať skoro nahá a bosá po celom vykopávkovom komplexe a hľadať…. koho?

To je výborná otázka. Stále netuším čo a prečo sa to tu deje, preto len mlčím, mračím sa a preklínam všetkých možných a aj nemožných bohov. Dúfal som v pekný, ničím nerušený večer. Dúfal som, že sa rozlúčim so svojím niekoľkomesačným dielom, dám mu pusu na čelo, poviem mu, že naň nikdy nezabudnem a každý si pôjdeme svojou cestou. Ale toto? Rovan a aj všetci, čo sa na tom podieľali, zaplatia. Aj úroky.

V momente, ako žena pološialene vybehne z miestnosti, sa vo mne spustí záchranársky mód. Som nahnevaný, podráždený, ale aj tak odlepím nohy z miesta, do ktorého som doteraz zarasatal a pustím sa do jej naháňania. Nerozumiem, prečo to robí a kam ma chce takto dohnať, ale šípim v tom poriadnu habaďúru. No neviem si pomôcť, ten jej nahý a bosý zjav vo mne prebúdza muža, ktorý musí chrániť ženu nech to stojí, čo to stojí.

Prebiehame cez značnú časť komplexu, veľmi komplikovane a bez rozmyslu, čo si nahováram, že je len taktika, ktorou ma chcú zmiasť. Nerozumiem, kde žena nabrala takú rýchlosť a kondičku, a taktiež ako to zvláda bosá, no nedarí sa mi ju dobehnúť. Vždy mi ujde tesne za rohom.

Nič nehovorím. Viem, že je to len provokácia, mojím cieľom je chytiť ju. Avšak ona výjde von. Nahá, strapatá a bosá. Všetci k nej natočia svoje pohľady. Niektoré sú prekvapené, iné znechutené a ďalšie pobavené. Stojím tam, hľadím na scénu pred sebou a nerozumiem. Teraz malo prísť veľké grandfinále, kedy by sa odhalilo, že to bol vtip a mali ma vysmiať.

A tu nastáva dôvod mojej nespokojnosti. Mali sa smiať MNE a nie JEJ! Prečo to robia? Čo sa to tu deje? Musím ju dostať preč…

Nemyslím, len konám. Rýchlym skokom podídem k žene, schytám ju za ramená a odvlečiem preč, mimo dosah príliš zvedavých očí a modlím sa, aby nás nikto nenasledoval. Držím ju za ramená, jej tvár je natočená k tej mojej a ja sa jej veľmi naliehavo a zamračene zahľadím do očí. Do skutočných očí, nie tých metaforických, umiestnených na hrudníku! Hovorím, som dobrý chlapec!

“Môžete prestať už?! A povedať čo diať?!” Asi ma to prestáva baviť. Doteraz som len tvrdil, že ma to prestáva baviť, ale výhrot v podaní výkonu mladej ženy predstavuje všetky moje nočné mory. Nemám kontrolu nad situáciou a ja som človek, ktorý kontrolu zbožňuje. Chcem odpovede.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066514015197754 sekund

na začátek stránky