Vzpomenu si na začátek naší cesty. Jak jsem čekal, že setkání s Erem bude nějaká zkouška. Přesvědčování mrzutého vševládce, aby nevyhladil z povrchu zemského naši nicotnou civilizaci.

Právě teď jsou tyhle představy vyloženě k smíchu! Proč jsme tak malí? Proč neustále potřebujeme někoho, aby nás přesvědčoval, že máme na víc?

Možná strávím zbytek života meditací na takováto témata. Ale už teď vím, že na to nebudu sám. Naše pouť sem nebyla nadarmo. Ne, ani náhodou. Zapomněli jsme. Všichni. A je potřeba, aby nám smysl našeho bytí každou generaci někdo připomínal. Tentokrát toto poslání vyšlo na nás. Že se k tomu hodí Olea a Antonio, to je zřejmé na první pohled. Proč si Er vybral právě mne, nad tím budu muset ještě přemýšlet. Průběžně.

Během loučení vřele sevřu dlaň Petrovi, který přesto (nebo právě proto?), že je právě napůl v bezvědomí, vypadá, že už je na cestě k nějaké vyšší úrovni poznání.

Ale mé poslání už je jasné. Výstup na Horu bouří... nebyla to žádná zkouška lidskosti, síly, ani ničeho jiného. Šlo o předání moudrosti mnoha generací před námi. A naše poslání teď je šířit tenhle plamen dál. Aby nikdy neuhasl, a neustále plál v srdci každého, s kým se setkáme - rodičů, sourozenců, partnera i dětí.

Když už jsme u tohoto tématu: Nyní už jsem si jist, že naši dvojníci, se kterými jsme se utkali, nás neměli za úkol zdeptat, odradit. I když se to tak mohlo zdát. Ne, naopak. Můj obraz mi ukázal, že nezávisle na tom, jak velkou moc ovládnu, vždycky se najde někdo silnější než já. Dvojnice Olei zase nechala na světlo světa vyplavat strachy, které jsem měl pohřbené hluboko v sobě. Dříve by mě to bylo vyřídilo. Dnes? Dnes mě to posílilo. Uvědomil jsem si, z čeho jsem měl celou dobu obavy. A že je třeba se tomu postavit čelem. Ale nebudu na to sám. Vím, že teď už ne.

"Oleo? Kdyby ti to nevdilo, mohl bych tě doprovodit domů?"

Antonio celkem záhy „uhasil“ jednoho z ohniváčů, kteří po sobě metali ledacos. Všechno to hořelo a po dopadu vybuchovalo, žhavé kousky létaly na všechny strany. Možná později zjistíte, že máte na různých místech propálené oblečení. V tom shonu to nešlo všechno sledovat. Petrův vyčerpaný dvojník je každopádně nyní bez hnutí zamrzlý v kusu ledu.

To samé však nafoukaný Antonio nedokázal s Petrem č. 1. Na jeho výsost de Blacka soustředil váš svérázný vládce ohně takovou energii, až z něj po nejrůznějších vodních útocích neustále stoupala pára. Bylo vidět, jak to elfa neskutečně vyvádí z míry. A oslabuje. Když si uvědomil, že bude takhle zanedlouho vysušený na troud a bude po zdrojích, sáhl po strašné podpásovce. Zbraním.

První i druhý šíp Petr spálil na uhel, nežli se ho stačily dotknout. Třetí mu uvízl v těle. Teprve potom shořel. Následná ohnivá vlna se postarala o tětivu, praskla se znělým „pink“. Došlo na zákeřné nože. S nimi to elf opravdu uměl, ačkoli to během vašeho putování pořádně nepředvedl. Petra to rozpálilo tanečnímu páru, přičemž oba jasně vzplanuli. Když záře konečně ztratila na intenzitě, pustil Petr zuhelnatělé tělo na zem. Z pod žeber mu vyčnívá rukojeť dýky. Je jisté, že její čepel zasáhla hned několik důležitých orgánů.

Jeho přítel Antonio ihned přiskočil a dal se do léčení. Horečně mumlá zaříkání, zaházel Petra z velké části sněhem a vnořil do něj své ruce.
Chvíli slyšíte jen svůj zrychlený dech. Pak zachytíte křupání sněhu. Není to však u vás. Jde to z povzdáli a přibližuje se k vám. Jste ve střehu.
Naprosto klidně k vám míří bělovousý stařec. Je oděný v kabátci, přes ramena přehozen plášť z králičích kožek. Ruce má za zády a na jeho větrem ošlehané tváři mu hraje mírný úsměv. Když je docela blízko, zadívá se do míst, kde leží Petr a znepokojeně nakrčí čelo.



Přistoupil k Antoniovi a dal mu ruku na rameno. Pak zavřel oči a po chvilce soustředění, během které se i elf rozklepal, jej náhle pustil a obrátil se k Torikovi s Oleou.

„Pojďte. Mám něco, pro co jste přišli. On…“ mávl směrem k hromádce sněhu, „tu nějakou dobu se mnou zůstane. A třeba se i něco naučí.“ Znovu se usmál, načež zamířil na jeden ze skalních výčnělků.

Tam si sedl a nastavil ruce tak, abyste se jich mohli chopit každý z jedné strany. Antonio se k vám připojil a kruh se uzavřel. Nastal vír, který se tak rychle jak přišel zase uklidnil. Nejprve tma. Pak kolem sebe náhle vidíte hvězdy. Mnoho hvězd. Celé kupy. Pod sebou nemáte naopak žádnou skálu. Prostor září matně fialovou barvou. Vaše mysli se prostupují, čtete si vzájemně myšlenky a víte, že druzí slyší vaše odpovědi. Pak se ozval hlas starce.

„Tohle je Er. Je všude kolem. Je v nás. Ve vás vždy byl, ale nyní ho budete opravdu cítit, kdykoli na tento okamžik vzpomenete.“
Odmlčel se. Nebylo třeba slov. Vychutnávali jste onu chvíli a cítili jste se v bezpečí. Viděli vše a věděli vše. Vládli nad sebou i nad hmotou. Veškeré živly se skloubily v jednu životní energii. Vše dostalo svůj smysl. Čas jako takový v tu chvíli přestal existovat.

Když jste procitli opět na vrcholku zasněžené hory, zůstal vám v nitru obrovský klid a nevyčerpatelný zdroj energie. A moudrosti věků, jejichž barva se ustálila i ve vašich kamenech.

„Dlužím vám svým způsobem omluvu. Měl jsem sejít do údolí dřív. Ale čím víc jsem to oddaloval, tím víc mi to přišlo zbytečné. Netušil jsem, že nauka o ovládání živlů tolik upadne. Ale vy jste to dokázali. Jste důkazem, že se moc opět vrátí mezi lidi. Já už zde zůstanu. Ostatně, nezáleží na tom, kdo přijde příště. Jde o předání vědění všeho. O nic víc.“ A rozesmál se. Byl to smích natolik nakažlivý, že jste se přes veškeré dojmy dali do smíchu též.

Loučení přišlo tak náhle, až je vám z toho zvláštně. Ale protesty nemají smysl. Vy víte, že váš osud se má dále odvíjet mezi lidmi.
Antonio se nyní může bez obav ujmout právoplatného trůnu a vlády v zemi svých otců. Navíc je nyní jeden z mistrů, kteří pomohou obnovit rovnováhu ve světě a podpořit nový směr ve výuce ovládání živlů.

Petr si svůj pobyt na Hoře Bouří prodlouží. Nepochybně se stane přímým učedníkem starého vládce živlů. A kdo ví, třeba bude tím, koho za sto let potká nový adept na setkání s Erem. Nebo budou čtyři? Ostatně, proč z toho neudělat tradici!

A kam se podějí Olea a Toriko? To už bude nejspíš jiný příběh.

Banda našich protějšků se na nás vrhne. Dříve než stačím byť jen nadechnout, Petrův dvojník mezi nás nemilosrdně vrhne obří ohnivou kouli, a pěkně nás tím rozhodí. Fyzicky i duševně. Nárazová vlna mnou mrští několi kroků zpátky. V momentě, kdy se mi podaří znovu nabýt ztracenou rovnováhu, objeví se přede mnou můj vlastní obličej. Můj dvojník mě s ošklivým úsměvěm praští do břicha. Málem mi vyrazí dech. Má ohromnou sílu! Chytnu se za břicho a klopýtnu dozadu. Hned vzápětí chytím další úder do brady! Upadnu na zadek. Tahle zkouška bude o hodně drsnější, než jsem čekal. Tak rychle! Seber se, Toriko! Soustřeď se! Tohle je ta chvíle, kdy musím svůj potenciál využít naplno. Dám do toho všechno.

Začnu se hbitě škrábat na kolena, ale zatím nevstávám. Využiju příhodného spojení se zemí a vyšlu silnou seismickou vlnu do půdy přede mnou. Protivník hbitě uskočí a zastaví třes země mocným dupnutím. Výsledkem je silná erupce půdy mezi námi. Hlína a kameny létají na všechny strany. Podobné exploze, jen jiných živlů, pukají na obě strany od nás, i nad námi. Můj oponent nelení a mrskne po mně obrovský kus kamene. Donutí mě tak udělat krok stranou, abych se útoku vyhnul. Vtom s hrůzou zjišťuji, že i v tomhle zmatku dokázal být o krok napřed. Vlákal mě do pasti. Má noha se při došlapu propadne do škvíry v zemi. A tam je okamžitě pevně uvězněna nějakou extrémně tvrdou horninou. Obsidián! To by přece ani nemělo být možné! Udělat tohle, a ještě na dálku?

Můj dvojník mě v rychlém sledu zaměstnává útoky, abych neměl čas nohu vyprostit. Nejdřív hází kameny, jimž ještě v letu nečekaně mění trajektorii. Pak malé písečné tornádo. Sotva se stíhám bránit, natož abych dokázal přejít do protiútoku. Začínám propadat zoufalství. Když si promnu uslzené oči zanesené pískem, druhý Toriko začíná zvedat obzvlášť velký balvan. Zdá se, že to chce skoncovat. Použiju jeho taktiku proti němu - mrsknu po něm hrst písku a kamínků, které zrychlím na velmi nepříjemné projetily. Balvan mu upadne. Naštvaně dupne. Má noha zapraští bolestí! Ošklivě se mu zablískne v očích.

A v tu chvíli do něj nalétne Olea!

Tu mi seslalo samo nebe! Není ale čas se nad čímkoli pozastavovat. Musím využít drahocenného okamžiku, který mi koupila, a proměnit ho v náš prospěch. Uvolním svou nohu. Bolí jako čert. To bude muset počkat. Na obloze vyhledám mírně zmatenou druhou Oleu.

Kus polozamrzlé zeminy trochu zahřeju a upravím, aby byla co nejvíc lepivá. Mrsknu to po své nové protivnici. Trefa! Vůbec se jí to nelíbí. Překáží to. Neudrží se ve vzduchu. Musí na zem. Ve chvíli, kdy přistane, mám skvělou příležitost zaútočit. Ale zaváhám. Jen na zlomek okamžiku. Bohužel si toho všimne. "Copak, Toriko? Dívku bys přece neuhodil. Že ne? Jistě že ne. Zbabělec Toriko umí tak maximálně zabíjet nevinná zvířata. Obyčejné holky se bojí. Podívej se na Petra!"

Nepodívám se na Petra. Nenechám se vyvést z míry.

"... Takový štramák. Rychlý. Vtipný. A tak hezký! Kam se na něj hrabe takové poleno jako ty?"

"ÁÁRGH!!" zařvu, a vší silou se po ní oženu. Bez problému se lehce vyhne.

Jenže, milá Oleo, já už jsem se za tu chvilku taky stihl něco naučit. Myslet dopředu. Když ukročí, na její nožku už čeká díra v zemi. Obsidiánová past. Díky, Toriko, tohle je vážně užitečné.

Chycená dvojnice na mne vrhne zuřivý pohled plný zášti, a začne se po mně sápat. Stačí mi zůstat z dosahu. "Cestujeme spolu už nějakou dobu, drahá. Znám tvé slabé stránky." Pokleknu a přiložím dlaně k zemi. "Promiň."

Pod mou sokyní se otevře jáma, uvězněná noha ji stáhne dolů, a zem se nad ní opět neprodyšně uzavře. Nebyl to člověk, uklidňuji sám sebe. Jen nějaký přelud. Zkouška.

A obstáli jsme, zjišťuji spokojeně. Olea je s mým původním sokem hotová už dávno. Plameny i vlny již také pomalu utichají.

Jde to. Našli jsme efektivní způsob, jak to vyšplhat a úplně se nevyřídit. Ale únavné to je, co si budeme povídat. Ještěže nás mniši nenechali v klášteře zpohodlnět a zlenivět. Snad ještě víc než pro tělo je pak výstup náročný pro hlavu. Je dlouhý a stereotypní.
Když jsme těsně před koncem, spíš než radost cítím jen úlevu.

"Ty už jsi tady? Jak...?"
"V pořádku, Tony?"
"A kurva!"
"Co se......."

Zařadím se do řady hlášek mých parťáků s tou svou. Nemám čas ji dotáhnout do srozumitelného konce. Řítí se na mě mé šílené já! Naše klony si nás s gustem rozebraly a vrhly se do útoku. Zareagovala jsem zoufale pozdě a smršť zmrzlého sněhu zaútočila nejen na můj obličej. I přes kožich jsou cítit tvrdé nešetrné údery, které mě sráží zpátky ze svahu dolů. Tvář to ale odnesla zdaleka nejvíc. Čelo i pravou tvář mám roztržené hůř než kdybych obličejem napřed procházela šípkovým keřem. Snad jen proto, že už to nemůže pálit o mnoho více než již dlouho působící všudypřítomný mráz, se udržím při smyslech. Vystřelení dolů ze svahu a ztráta kontaktu se zemí mě paradoxně spíše probudí. Včas?
Sprška teď už nejen sněhu, ale ostrých rampouchů (kde je vzala, mrcha?) v obří rychlosti hodlá ukončit mou existenci, jenže nekončím, dokázala jsem mezi nimi protančit a postavit se své sokyni. Ta ale nemrhá časem a nehodlá se vzdát výhody prvního úderu.
"Gill!" podmete mi nohy a já si pozdě uvědomím, že to není nejsilnější poryv, co lze využít.
"Khaunmaáaár!"
Jak očekávatelné, kdybych nebyla kráva...
Orkán do horní části těla a dokonalé využití mé vlastní síly, kterou jsem soustředila stejným směrem, abych vyrovnala atak do nohou. Vichr mě téměř zadusí, roztočí jako hvězdici a odhodí směrem na skálu pode mnou. Jen díky Erovi mě to nemrští na nějaké ostré výčnělky, ale na hladkou rovnou plochu. Vymáčkne to ze mě zbytek dechu a já zůstanu omráčeně ležet. Když otevřu oči, spatřím docela blízko svou vlastní tvář v zuřivém vítězoslavném šklebu.
Být Antonio, možná bych se dočkala příležitosti se vzpamatovat během nějakého oslavného kázání o mé malosti a ubohosti. Od své dvojnice zbytečné průtahy čekat nemůžu. Z posledních sil se nadechnu a rozhlédnu v naději, že je kam uhnout před konečným útokem. Jenže... jsem v dolíku. Jak nemluvně, které nemá šanci proniknout přes postranice kolébky.

Zacuká mi u stehna a já zřetelně cítím uvolněnou energii. Šíp mířil přesně. Donutil tu druhou Oleu namísto útoku vytvořit si štít. Spásných několik sekund a už letím vzhůru, aby mě nemohla znovu chytit do podobné pasti. Je nahoře dřív než já. Zuří. Jako já. Však také je já. Nebo není? Já bych si zatraceně nebránila dostat se k Erovi!!

Tentokrát napálím já pár svižných vírů na ni a otrhám z ní citelnou část praporků a třásní v naději, že síly jsou tak vyrovnané, že každý detail může záhy rozhodovat.

"Heináááárkhhh!!" vířím rytmicky levou nohou a hlavou. Rve jí to lem šatů, až ten konečně povolí a s prasknutím, které kupodivu přeřve i vichr kolem nás a nejen ten i ten rámus, co se strhnul pod námi na náhorní plošině. A to je scéna blízká představám běžných smrtelníků o apokalypse. Jestli někdy Hora bouří dělá čest svému jménu, je to teď! I mně odletí část spodní sukně a rukáv.

"Budeme se tu svlíkat, kočko!?" zavrčím vztekle a strhnu jí šál.
"Copak se ti pěkná holka nelíbí? Jako ta děvka Elizabeth Moen? Chtělas ji v té lázni co?" Zkouší to na mě i mými osobními vzpomínkami a i můj šál se roztrhne na dva kusy a zmizí ve vichřici, která se vlivem boje pod námi plní sněhem, prachem i blesky. Odskočí mi celá řada knoflíků a už se mi ledový vzduch sápe po šatech.
"Ale jo, byla pěkná. Děvka. Ale já jsem spíš na kluky!" šlehnu po ní symbolicky rukou jako šelma drápy a oplatím jí podobnou mincí. Spíš jsem jí ale tentokrát napomohla, protože kus se roztrhl, ale udržel na šatech a jeho divoké plápolání se formuje v Moc.

Nadechnu se a chystám se vrhnout kouzlo zmatení a zrcadlení. "Gan ter herstef wsan tékéli ba..."
Daří se! Ta hnusná Olea se zmateně rozhlíží a mizí v mlze! Ale já? Co to na mě stihla poslat? Tu formuli znám! To není fér! Tohle kouzlo neumím! Neumím!! Nikdy se mi nepovedlo!!! Není proveditelné!

Všechno na mě mrtvě prudce splihne. Oblečení i vlasy. Dořeknu formuli zmatení a chci zas nabrat vzduch do plic. Nic. Chci vyletět z té bubliny antivzduchu, ale není tu nic, čeho bych se mohla zachytit, čím bych se mohla postrčit, od čeho bych se mohla odrazit. Není tu vzduch. Potřebuju energii, než se udusím. Myšlenky začínají zpomalovat a divně se plést.

"Nesporná výhoda mistra Vzduchu je, že se téměř nemá jak udusit, stejně jako mistr Země téměř nemůže být fyzicky zlikvidován."
"Téměř, tati, téměř."

"Vím, že jsi bojovnice, ať ti všichni ti učenci a mudrlanti v čele s tvým tátou řeknou cokoliv, nevzdávej to. Buď svá."
"Mami!?"

Tohle mě na chvilku vrátilo. Zakoulím očima kolem sebe, dole doslova exploduje kus země. Oheň, energie, Petr.. Stisknu kámen na krku a okamžitě ucítím tok zbylých živlů. Do těla se mi dá teplo, pocit skutečnosti a proudění a tělo se pomalu a jistě dá do podivného nekontrolovaného pohybu. Je to jedno kam, hlavně ven! Hlavou dolů konečně zalapám po dechu a neřeším volný pád, který po opuštění bubliny nastal. Spolu s tím, jak nekonečně sladkým nádechem nasávám do plic vzduch, se pád zpomaluje.

Ve stejnou chvíli prokoukla mnou seslané zmatení Olea číslo dvě. Bez váhání opět vlaje v mých patách. Je silnější než já, už o tom nepochybuji. Ale já na ni kašlu! Přišla jsem na to! Je to jako s tím kamenem! Je to jako s tou koulí na nádvoří! Spolu silnější a zároveň o mnoho křehčí!

A než se kdo stihne nadít, bez varování vletím falešnému Torikovi do zad a zmizím v něm. Jako s tím kamenem! Jako s tou koulí na nádvoří! Pronikám svým hlavním živlem jeho strukturu a drolím ho na prach. A každou tu částečku prachu uměle držím pohromadě, dokud i tu nerozmělním na mikročástečky, které prostě nedá žádný mistr země dohromady, protože mu stále budou klouzat mezi prsty, dokud ta mysl, co se pokouší znovu si složit tělo, docela nezdechne.
"Zdechni!"
Snaží se mě zavřít, ale nemá jak, jsem jeho průnikem a jsem to já, kdo tu teď určuje pravidla.
"Zdechni!"
Jeho zmatek pomalu přechází v rezignaci. Vzdal to. Jeho tělo zmizí a místo něj tu stojím já. Čistá, bez zranění, oči mi chvíli září mrazivou modří, než se vrátí k původní hnědé. Omámeně se rozkoukávám a obnovuji dech, a se zářivým úsměvem sleduji souboj Torika s Oleou - tou druhou Oleou, a také Antonia s Petrem a Petra s Antoniem.

Levou rukou pevně svírám kámen na krku a bude-li třeba, posílím své přátele v boji. Do nastavené pravé ruky mi pokojně vletí šíp.

Už jen kousek! Tady je dobře a hluboce zmrzlý sníh. Není to čistý led, který by klouzal, takže se z něj dají dělat vhodné stupně i pomocí Petrových nástrojů. Přidám ruku k dílu jen v opravdu riskantních místech. Přeci jen, zřítit se a zabít takový kousek před cílem...

Toriko pomáhá ještě mnohem víc, prakticky. Kde je obnažená skála, tam máme předem zajištěné místo k zajištění, případně odpočinku.
Olea sbírá jako poslední materiál a povzbuzuje nás všechny hlavně psychicky. Je to celkem dobrá souhra.

Poslední kus prošlapávám navátý prašan a snažím se své šlépěje zpevnit, aby se ostatní již nebořili. Ale je jisté, že už nešplháme kolmo. Jsme nahoře. A zrovna, když jsem tu dobrou zprávu chtěl zavolat přes rameno, naprosto mě vyvede z míry pohled před sebe. Stojí tam... Toriko!

"Ty už jsi tady? Jak...?"
Nedá mi to a ohlédnu se. Těsně za sněhovou čepicí vidím své zbylé tři druhy, jak se navázaní na lanu plahočí závějemi.

V neblahém tušení vrhnu pohled vpřed a mé nejhorší obavy se potvrdí. Vedle nehezky se tvářícího Torika poletuje Olea v rudých šatech a spousta hadříků vlaje kolem ní spolu s jejími vlasy. Sníh taje kolem planoucí postavy. Je jasné, čí tvář se pod vrstvou plamenů škodolibě usmívá.

V neskonalé nabubřelosti se založenýma rukama stojí elf, ve kterém bych sám sebe už jen těžko hledal. Bohužel, vypadá přesně jako mé někdejší já. Jen dává jasně najevo svou nadřazenost nad všemi a vším. Bude to tedy kdo z koho.

Nejsem schopen slova. Jen stojím a zírám na tu čtyřku. A už slyším Petrovo klení jen kousek za svým ramenem. Toriko mi na to druhé položí svou těžkou a mozolnatou ruku. "V pořádku, Tony?"

V tu chvíli se naši dvojníci dají jako na povel do útoku.

Nastává závěrečná fáze průpravy, které se nám má od zdejších mnichů dostat. Konečně jsem ve svém živlu! Musím se mít neustále na pozoru, abych dokázal odvrátit jejich zákeřné útoky. Přivykám si soustavně vnímat i ty nejjemnější otřesy půdy, signalizující, že se v okolí někdo pohybuje. Občas se mi povede vycítit i přítomnost jiného živlu. Občas se, k vlastnímu vzteku i napálím, ale většinou se mi podaří pastem vyhnout. Takhle to tady mělo vypadat celou dobu! Když přijde konečně čas doopravdy vyrazit, je mi to skoro líto.

"Oleo... sluší ti to!" Před extrémním výstupem potřebujeme všechno povzbuzení, kterého se nám může dostat. Ano. Přesně tak. Nic jiného v tom není. Jsme v podstatě kolegové. Profesionálové.

Petr se posilnil po svém. Nechápu, jak může před tím životu nebezpečným výstupem myslet akorát na hulení a chlast. Ale považuji se už za dostatečně vyspělého na to, abych někoho soudil. S náročným úkolem se každý vyrovnáváme po svém. Alespoň že mistr ohně vzal s sebou spoustu užitečného náčiní. "Ukaž. Pomůžu ti s tím."

Petr leze první. Jeho energie je snad opravdu nevyčerpatelná. Skála tvrdě prověřuje naši týmovou spolupráci až do morku kostí. Pomáhám Petrovi "naměkčit" povrch, když je potřeba zatlouct jištění. Není tu prostor hrát si na hrdiny. Musíme šetřit každičký kousek síly.

Pohyb po zmrzlé skále je náročnější, než jsem čekal. Vzduch je čím dál chladnější. Řeže v ústech i v plících. "Pauza! Zajisti to pořádně, ať si můžeme chvilku odpočinout!"

S párou u pusy a zpoceným čelem shodím ze zad objemný batoh.

Věděl jsem, že můj živel nebude při výstupu zas tak moc platný. Zároveň nechci být ten, na kterého se bude čekat, kdo bude zdržovat a na koho bude třeba plýtvat energií.

Takže jsem začal vytahovat všechny ty praktické věcičky, které jsem s Josuem, kámošem z kláštera, co se staral o speciální kout "bylinkové zahrádky" a dal mi poprvé po všech těch týdnech výpravy potáhnout něčeho opravdu výjimečného (ty šílence ve stanu nepočítám, protože to byl fakticky úlet), společně vybrali ze skladiště.

Cepíny, sekeru, kramle a hřeby do ledu s očkem, nějaké ty řemenní postroje a nokonec pochopitelně pěkně dlouhé a pevné lano.

Navléknu toho na sebe co nejvíc, potom se trochu napiju na kuráž a nechám lahvičku s ohnivou vodou kolovat.

"Na povzbuzení!"zazubím se na kluky a dívku. Ta je podle očekávání první, kdo si lokne. Předvede otočku, při které jí její vlastní šaty vynesou snad dva sáhy nad zem. Zdá se, že to zvládla takřka bez jakékoli námahy.

"Tak jo. Pusťme se do toho! Já začnu. Až to po mém dál nepůjde, spoléhám, že mě nenecháte někde v půlce tý zas... ééé, hory"

Pak si plivnu do dlaní a začnu prošlapávat cestu. Kde je sníh hodně pevný, tam přitesám schod.
Na nebezpečných úsecích přidám jištění lanem. Oleu, která je nejlehčí a zároveň se ještě dokáže odlehčit, případně vytáhneme jako poslední i s veškerým materiálem.

Jde to tak poměrně dlouho bez větších problémů. Antonio občas nacítil tloušťku ledu a doporučil mi nejvhodnější místo k zatlučení jistící kotvy.

Zbývá už "jen" nějakých pár stovek metrů. Ehm. Výškových.

"Odpřísáhla bych, že jsme měli vyrazit. Po tom snu. Měli jste tak takový sen? Ale když vidím tohle.. "
Zakloním hlavu a pohlédnu k vrcholu.
"Ufffff!"
Chvíli setrvám mlčky a doufám, že někdo z kluků začne, ale bude to zase na mě.

"Takže. Jasně, že každý z nás se tam svým způsobem dokáže dostat. Ale brnkačka to nebude, co? Dejme zase jednou živly dohromady. Já vás třeba nemůžu vynést, ale snadno mohu využít a jen zlehka usměrňovat vítr ve větších nárazech. Zajistit, že kdyby kdokoliv padal, přistrčí ho vítr ke skále nebo pomůže v náročnějších místech nahoru.

Antonio s Petrem nám můžou zásadně pomoci s tvarováním zmrzlého sněhu, aby se šlo docela dobře. Toriko se samotnou skálou, když to bude třeba..."

Nahlas spekuluji.

"Nebo poletíme na drakovi."

Konečně přestanu sledovat vrchol hory a mávnu lemem kožichu, který jsem dostala od mnichů, až odlétne trocha sněhu. Trochu mi ho museli přešít. No, trochu. Navymýšlela jsem si tam přívěsků, kapsiček a průduchů jako samotná královna. Jenže většina z mnichů umí s nůžkami, jehlou a nití lépe než královská švadlena, takže jsem v mžiku měla, co jsem chtěla.
A pak mi ještě navíc na roztřepený lem a kapsy vyšili překrásné ornamenty jako překvapení.

Opat se na Oleu chvilku zadumaně dívá a pak přikývne.

"Máte pravdu, slečno Noenem. Přišel váš čas."

Samotné přípravy na cestu však trvají ještě pár dní a tak máte čas se nejen zrelaxovat v zahradách či v horké lázni, ale také si užíváte potměšilé útoky mnichů, kteří na vás, snad na pokyn představeného, na různých nečekaných místech, jako jsou klášterní chodby, nádvoří, jídelna i vaše vlastní pokoje, metají projektily všech možných i nemožných tvarů a hlavně materiálů. Paradoxně musíte být celkem ve střehu, jinak byste byli dost potlučení.
Opat si evidentně trvá na tom, že zkouška na Hoře Bouří bude mít alespoň částečně bojový charakter.

Když vycházíte severní branou, jste jen čtyři. Váš odchod sledují desítky očí. Někteří mniši se přišli rozloučit na nádvoří, kde vám dal opat požehnání. Většina se na ceremonii neukázala, ale cítíte, že jsou někde u oken, na střeše či hradbách a hledí na vás s nadějí.

Samotný vrchol a cíl vaší cesty není nijak daleko. Výstup je však namáhavý a pro někoho, kdo nevládne živly, prakticky nemožný. Víte, že musíte ušetřit co nejvíce sil. Jak na to?

Nejprve mám za to, že ke mně promlouvá můj otec. Ale je to něco víc. O čem ten hlas mluví? O tom, abych našel vnitřní klid. Soulad sám se sebou, i se všemi okolo.

Hlas mne prostupuje a naplňuje. A současně s tím jak mluví, tak se také zároveň uskutečňují Jeho slova. Vrací se mi postupně má životní selhání. Pubertální nenávist k otci. Pohrdání matkou. Koně v bažině před hostincem. Tentokrát však, poprvé, je nedoprovází bolest. Přijímám to. Doopravdy. Je to má zodpovědnost. A zároveň mne to činí tím, kým jsem.

Ale stále jsem teprve na začátku cesty. Je třeba naučit se rozšířit toto bezpodmínečné přijetí na úplně všechny lidi na světě.

Ráno se probouzím skvěle občerstven a pln sil. Tak jako ostatně téměř vždy od doby, co jsme došli sem do kláštera.

Dnes ale, po včerejší zkušenosti se splynutím živlů a živém nočním snu, mám dojem že jsme připraveni na další krok. Možná ne tak připraveni, jak by bylo ideálně potřeba, určitě však tak připraveni, jak jen můžeme být. Další krok už totiž téměř jistě budeme činit zcela do neznáma.

Neuteče mi, že Olea hned ráno mluví s opatem. Nebudou-li mít nic proti k tomu, přidám se k jejich hovoru. Též mě zajímá jakou má představený vizi naší budoucnosti.