The Beginning

Kráľovstvo Dungeon,
palác a nádvorie, neskôr cvičisko
Všetci, kráľ Aedon, vojak Magnus + NPC´s
4. január, 11:15, -7°C, sneží

Nebyla jsem si jistá co mě čeká tak jsem zvolila prostší úbor, který je vhodnější na takové setkání než abych tu pochodovala v plné zbroji. Halena a kabátec stačí, k tomu však neodmyslitelně patří i opasek s mečem, od kterého se nehodlám jen tak odloučit.

Při řeči o tom co nás čeká se začnu trochu mračit. Cvičiště? Proč? Já nejsem voják a nikdy jsem nebyla. pokud mají pochybnosti o tom jak umím ovládat meč, tak mě hlavně neměli zvát, ale snad se bude jednat jenom o informace kam, kdy a kde. Doufám. Na zbytečnosti jako je tohle mě moc neužije.

Místo odpovědi na Magnusovu otázku mu pouze věnuji prázdný pohled. Nevím zda to měl být žert, ale rozhodně se nepovedl. Pokud bych měla o celém tomhle podniku nějaké pochybnosti tak bych tu v prvé řadě vůbec nebyla.

"Můžeme s tím pohnout?" ozvu se a založím si ruce v bok. "Halvně žádné další proslovy. Všichni jsme tu již něco zažili, takže přejděte k tomu opravdu důležitému."

Představení začíná
Království Dungeon,
palác a nádvoří, brzy cvičiště,
Všichni, král Aedon, voják Magnus + NPC,
4. leden, 11:15, -7°C, sněží

Nemohla jsem si odpustit pohled na bílé krystalky, jež se pomalu snášely k zemi a zasypávaly svět jako matka vysypává pekáč moukou, aby se jí nepřipekl koláč na plech. Tato zmrzlá voda na mé tváři však nevyvolávala veselý úsměv, jenž by jindy prozářil mou tvář jako slunce jarní oblohu. Chlad z jejich těl byl téměř hmatatelný, necítila jsem z nich onu teplou náruč matky, od níž se vám vždy dostane pochopení. Vím, že takové rodiny se dnes jen těžko najednou. Věčně spalující strach zahnal i něco tak přirozeného jako je láska matky k dítěti. Ne. Dnes se jen těžko dá uklidnit křičící dítě, po jehož zkroucené a zarudlé tvářičce stékají slzy nejhlubšího zmatku a žali. Předávat radost je těžké, když sami máte strach.

Na malou chvilku jsem opomněla, že bych měla dokončit slova útěchy, jež jsem byla nucena ze sebe vysypat jednomu chlapci k nohám jako pytel zlata. Měl hlad. Měl strach. Plakal. A přece jsem pro něj neměla nic jiného než slova.
Bože, proč nám byla přidělena jen slova?! Cožpak lze ukojit hlad slibem, že někdy po smrti se budeme mít jako v ráji? Cožpak vrahy a zloděje zastaví pohrůžka peklem?
Na malou chvíli se v mých očích smísil smutek s klidem, jenž jindy panoval na mé tváři jako král, jehož armáda je tak silná, že si hrdost a pýchu může dovolit a může plivnout do tváře i Bohu. Ostatně... proč ne. Stejnak by se mu něco mohlo přihodit až po smrti a to už mu bude všechno jedno.

„Tohle je rouhání!” ozvalo se v hloubi mého nitra zvučné napomenutí.

Zase slova...

Opět přes mou tvář padla opona klidu, jenž jsem výjimečně nedokázala pociťovat i ve svém srdci. „Všechno bude v pořádku.“ Sama jsem tomu nevěřila. A to jsem ženou víry. Jak mohou věřit oni, když už nevěřím ani já?

Bojoval jsi někdy ve válce, Bože? optám se sama svého svědomí. Viděl jsi někdy hynout své přátele? Ach, odpusť. Máš ty vůbec přátele?

Bodlo mě u srdce. Jsem jen plna hněvu. Tím, že se mi budou v hlavě honit myšlenky černé jako mor si moc nepomohu. A nepomohu ani těm, kteří by mou pomoc potřebovali...

Ze vzpomínek na dnešní ráno mě vytrhnou králova první slova. Neuvědomuji si, že jsem se doposud mírně posmutněle dívala ven z okna na padající vločky sněhu, jež se mi jeví mnohem výhružněji a děsivěji než peklo.

K čertu s peklem!

Neměla bych se šťourat v minulosti. Vím o tom, ale přijde mi, že jenom ta jediná je jistá. Přítomnost balancuje na špičkách na ostrém kraji sklenice a kymácí se. Nikdy není jisté, zda se převáží na tu dobrou nebo špatnou stranu. A je jedno, zda nějaká dobrá a špatná strana existuje.

Začala jsem si všímat i ostatních osob, jež se mnou byly v jedné místnosti. Nedělala jsem si na ně zatím žádný názor. Nemohu z prvních dojmů usoudit, zda jim věřit budu či ne. Ostatně... všichni vypadají, že se více či méně vyznají v boji.

Dost by mě zajímalo, co zde vlastně dělám já?

Mírně nakloním hlavu na stranu, při čemž mi do tváře sklouzne pramínek vlasů, o nichž se domnívám, že snad mají vlastní hlavu. Uznejte, že nesamostatně myslící tvor by naschvály nedělal.
Neobtěžuji se však s řešením problémů s vlasy, věnuji se dalším slovům z úst mírně nervózního krále. Jedna myšlenka odtančí k znalostem bylin a dotírá na mě, abych mu doporučila nějaký uklidňující čas.
Je přece mou povinností pomoci.

Jakmile se zmíní o cvičišti, nemohu si pomoci a znovu se musím usmát. Tentokrát však o něco veseleji. Mám dojem, že se mnou budou jen ztrácet čas.

Přesně ve chvíli, kdy mi na mysli vyvstane otázka, co se tu se mnou vůbec bude, rozletí se dveře, což mě mírně řečeno vyděsí natolik, že sebou škubnu. Otočím hlavu, abych viděla na příchozího, jehož si prohlédnu jako zprvu zbytek osazenstva místnosti - s jistým odtažitým zájmem, spíše zvědavě a přece spíše zběžně.

Kývnu na vojáka, nezdá se mi vhodné něco říkat. Někdy skutečně platí „mluviti stříbro a mlčeti zlato”.

Vyjdu společně s ostatními ven za Magnusem. Na jeho vyznávání zareagují téměř všichni, leč zatím se mi zdá, že není třeba abych mluvila, proto se raději věnuji zkoumání okolí. Chlad ve stěnách je zde ještě zřetelnější nežli byl venku. Jako by se zde všechno zdálo skutečnější... o mnoho skutečnější. Tady jsou ti, jejichž život visí v rukou Boha.

Nemohu se ubránit pocitu, že kdyby spočinuli v mých dlaních, dopadli by dost podobně. A ano vím, Otče všehomoucí, zase se rouhám. Však já to na modlitbách spravím.

Přivítání na cvičišti mě nechává svým způsobem stále ve stejné rovině - nevím, co si myslet. A také mám ze všeho dojem, jako bych ležela ve studené jámě.
Magnusova slova tomu nenapomohou.
„Nerada vám kazím radost, ale mám dojem, že když jsme tady, asi víme, do čeho jdeme. Nemusíte nám stále vyprávět o krvi, bolesti, strachu, utrpení, pekelných plamenech a kdovíčem ještě. To, co s sebou válka přináší, víme pravděpodobně všichni.” Nepromlouvám neštvaně nebo snad jako někdo, kdo by jej chtěl poučovat. Můj tón hlasu zůstává stále v klidných vodách, v nichž nechci nikomu... ubližovat. „Měla bych na vás prosbu,” pohlédnu na něj a pousměji se. „Obávám se, že na cvičištích vám budu platná asi jako Bible v roli štítu. Má role přísluší spíše ošetřovnám. Možná bych neměla překážet těm, jež umění meče rozumí.” Očima se přesunu na zbytek... družiny? I na ně se lehce pousměji, než se opět otočím na Magnuse vyčkávaje na jeho odezvu.

Začiatok
...snáď nie konca...

Kráľovstvo Dungeon,
palác a nádvorie, neskôr cvičisko
Všetci

Celá ceremónia a šaškáreň, ktorú som musel absolvovať ma, samozrejme, nebavila. Stretnúť kráľa, ocitnúť sa v prítomnosti najmocnejšej hlavy štátu bolo síce zaujímavé a fascinujúce, ale aj tak som daný čas mohol tráviť, napríklad, na toalete. Moje trávenie mi dáva v poslednej dobe zabrať. Ktovie, či je to miestnou klímou alebo kuchyňou, avšak celý čas, ako som tam stál (sedenie by bolo príliš nebezpečné vzhľadom na fakt, že by som si počas neho stláčal črevá) sa mi v brušných útrobách odohrával hotový karneval. Doteraz nerozumiem, ako sa mi podarilo všetky tie procesy udržať v tichosti a celkom na uzde.

Kráľ rozprával dlho, veľa a zahmlene. Ďakoval nám, čo ma na jednej strane potešilo, ale na druhej strane som pochopil, do akej kaše sa nás to snaží namočiť. Teda, do akej kaše som sa to namočil ja sám. A dobrovoľne! Ide však o vyššiu vec, vyššie dobro, kedy viem, že lepšiu príležitosť, ako je táto, by som nikde inde nezískal. Avšak toto stretnutie sme si mohli odpustiť. Stačilo stretnutie priamo na cvičisku, nejaký ten oficiálny pergamen s kráľovskou pečaťou a balíček s duseným hovädzím, pečenými zemiakmi a mechom s pivom. Ocenil by som to viac, hneď z niekoľkých dôvodov: Ráno by som si nemusel prať košeľu, zastrihávať bradu a chvatne kupovať flakónik lacnej voňavky, len aby sa za svoj niekoľko mesačný cestovateľský zjav nemusel hanbiť. Nemusel by som celý čas tŕpnuť, či sa moje pokazené trávenie neozve a nemusel by som tak nenávistne hľadieť na chlapíka po mojej pravici, ako si spokojne užíva hostinu pripravenú samotným kráľom.

Dnes sa mi nevstávalo práve najľahšie. Možno za to môže aj množstvo medoviny, ktoré som skonzumoval, nehovoriac o tom krásnom dievčati, čo mi dalo v neskorých večerných hodinách košom a ja som už za ňu nenašiel náhradu. V skratke povedané - moja noc, ráno a aj doobedie zabezpečili, aby som mal náladu pod psa, čo sa prejavuje v momente, ako som vyzvaný na predstavenie svojej (ne)maličkosti. Zhlboka sa nadýchnem, nespokojne odfúknem a prehovorím. “Trevor.” Prvé meno, ktoré moja myseľ vyprodukuje. “Bez rádu, bez vzdelania… Mojimi nástrojmi sú moje ruky, meč a šľachetné srdce.” Vysypem zo seba frázu, popritom aj nejaký lacný pukerlík a poklonu, ktoré som si včera večer pripravil a ktorú som chcel odprezentovať ako skutočný rytier neexistujúceho rádu, ktorý by sa do podobnej šialenosti prihlásil nielen dobrovoľne, ale ešte aj s nadšením. Presne tak, ako ten tajtrlík povedľa mňa, vraj Frentis. Cieľ som však nesplnil. Ponurá nálada ma plne pohltila a ja som nedokázal zo svojich slov vyfiltrovať nespokojnosť a otrávenie. Vyznel som znudene, akoby som tu vôbec nechcel byť. Žeby to bola moja identita? Znudený a rozmaznaný synáčik akéhosi grófa, ktorého sem vyslali len preto, aby ho zabavili do doby, kým jeho otecko konečne otrčí kopytá a on sa stane právoplatným dedičom? Nebudem vám klamať, daná myšlienka sa mi viac ako páči! Môj osud je spečatený, budem Trevor William Arthur Vengeberský, tretí svojho mena! Už si to len zapamätať…

Čerstvý vzduch a zvuky boja mi pomáhajú. Nielenže môžem vypustiť časť nahromadených plynov, ktoré sa búria v mojich črevách, ale taktiež ustupuje bolehlav, ktorý spôsobil alkohol. Len tak, na jedno ucho počúvam chlapíka v brnení, ktorého meno som sa neunúval zapamätať si a pohľadom blúdim po svojom okolí. Nič zo svojho vybavenia som si nebral, vraj žiadne nepotrebujem, čo je svojim spôsobom pravda. Avšak bez dobrého meča sa cítim ako nahý chlapček, preto hľadám nástroj, ktorý by som si mohol osvojiť. Kde je tá poondiata zbrojnica?!

Uvedomujem si, že blonďáčik sa nás čosi pýta, podvedome to registrujem podľa tónu jeho hlasu a melódie viet, ktoré nám venuje, a tak sa odhodlám vrátiť pohľadom smerom k nemu, snažiac sa vytiahnuť zo svojej krátkodobej pamäti, čo sa nás to vlastne pýtal. “H?” Vrátim mu otázku, snažiac sa získať čas na prehľadávanie podprahových spomienok, až sa mi nakoniec podarí vyskladať zbežný model jeho posledných slov. Vraj či som ochotný a pripravený. Mám snáď na výber? Môžem len tak povedať kráľovi nie a odkráčať odtiaľto po vlastných, so všetkými prstami a bez zničenej reputácie? Pochybujem… A tak len prikývnem a svoj súhlas spečatím aj slovami. “Uhm. Môžem sa už ísť hrať?” Opýtam sa a kývnem hlavou smerom k cvičisku. Znudený a nedočkavý panáčik, táto rola sa mi skutočne páči!

The beginning

Kráľovstvo Dungeon,
palác a nádvorie, neskôr cvičisko
Všetci, kráľ Aedon, vojak Magnus + NPC´s
4. január, 11:15, -7°C, sneží

Ještě teď jsem dost dobře nechápal, proč mne už dávno princip neodeslal na pomoc královské armádě, ale asi k tomu měl důvod. Já mu ho překazil, protože jsem se sám přihlásil jako dobrovolník. Cítil jsem to jako svou osobní povinnost, protože jsem přísahal chránit Království a jeho lid. Takže s pozvánkou od krále v kapse jsem se v tento dost chladný den vydal do královského paláce, kam jsem byl spolu s ostatními uveden. Po všech náležitostech jsem se usadil ke stolu a ubíral z něj nějaké občerstvení. Jídlo je nejlepší v žaludku a podle toho jsem se dlouho řídil. Král vypadal opravdu vděčný, že jsme tady. Úplně jsem to nechápal, protože nás tady bylo pár a takovéhle velkolepé přivítání mi bylo prostě divné. Já sám jsem tady byl, protože to byla moje povinnost. Když jsem se díval na další dobrovolníky, tak jejich pohnutky ve mne vyvolávaly mnoho otázek. Rozhodně bude zajímavé zjistit, proč a za jakým účelem tady jsou.

Už jsem se těšil na cvičení s královskými vojáky. Už jsem s nimi bojoval a nemůžu říct, že by byli špatní, ale rozhodně jim něco chybělo nebo mistr Solis, který mne cvičil by k jejich výcviku měl nějakou tu připomínku. Zmínka o osobních věcech pro mne nebyla na místě. Své osobní věci a těch moc nebylo jsem vždycky nosil sebou. Zbraně a to základní co měl každý z Řádu prostě máme u sebe pořád. Kromě jídla není co by mi král mohl dát navíc. Trošku jsem byl překvapený, když se král utrhnul na nově příchozího tak ostře, což by znamenalo, že byl více nervózní než dával znát.

Král odešel a náš průvodce nás vybídl ať jdeme s ním, takže jsem se zvedl a vykročil ze dveří. Po jeho otázce kdo jsme nebo spíše, že by jsme se mohli představit jsem jen řekl to nejnutnější.

"Mé jméno je Frentis a jsem bratrem řádu Havrana."

Více říkat jsem nepovažoval za nutné. Místo, na které jsme došli na mě působilo velice zvláštním dojmem a to jsem velice zdrženlivý ve svém pojmenování té situace. Dělat vojáky z těhlech lidí zabere mnoho času. Otázka je jak moc toho času máme. Už možná chápu, proč z nás byl král tak nadšený. Hlavně když víme, jak se drží meč.

The beginning

Kráľovstvo Dungeon,
palác a nádvorie, neskôr cvičisko
Všetci, kráľ Aedon, vojak Magnus + NPC´s
4. január, 11:15, -7°C, sneží

Doba od ktorej sa miestni obyvatelia dozvedeli, že hranice Dungeonu už nie sú viac bezpečné, v krajine zavládol strach a napätie. Zvony zvonia čoraz viac a zima neustupuje, ba naopak. Ulice sa pomaly ale iste vyprázdňujú, zatvárajú sa trhy a rušia podujatia. Najväčší strach ale zažívajú zas a znova deti. Hlavne tie najmenšie, netušiac čo sa deje. Kráľ Aeden si je vedomý, že celé kráľovstvo má pred sebou tie najťažšie dni vôbec. Aká je situácia a čo bude ďalej?

Vonku bola príšerná zima. Vločky snehu preletovali sem a tam. Vietor neustupoval a pridával na rýchlosti. Kone, ktoré boli priviazané v stajniach taktiež cítili, že sa niečo deje. Každý si v tomto čase prial, aby sa história nenaplnila. V ten deň ráno Vám každému ako dobrovoľníkom prišiel list od kráľa, v ktorom sa písalo, aby ste sa v dopoludňajších hodinách dostavili k nemu.

Stôl v palaci, pri ktorom ste sa stretli s kráľom Aedenom

Kráľ Aeden vás zvolal na senát, aby Vás oboznámil s terajšou situáciou. Schôdza sa nachádzala v paláci, kde býval samotný kráľ. Vstup bol chránený vojakmi a strážcami. Každý z vás sa musel preukázať svojou vlastnou legitimáciou. V miestnosti sa nachádzal okrúhly stôl obohatený jedlom a pitím, aby si každý prišiel na svoje."Ale o tom sme dnes nešli hovoriť. Dnes bude naša téma úplne odlišná a pri tom tak závažná, pretože sa jedná o to, ako prežijeme najbližšie dni, týždne a mesiace." Poznamenal kráľ Aeden s rukami pred sebou, aby privítal posledných pozvaných. "Myslím, že tu sme všetci a schôdzu môžeme zahájiť." S vážnym hlasom prehovoril. "V prvom rade by som vám chcel poďakovať za vašu ochotu, čas a váš život." Podvihol hlavu. "Ochotu, pretože každá pomocná ruka sa zíde. Nikdy ich nie je dosť. Čas, pretože máte svoje rodiny, deti a blízkych. A v neposlednom rade.." Povzdych. "Máte život.. ktorý si určite všetci vrúcne vážite a bojíte sa o neho." Rukou cez okno ukázal na ďalšie skupinky ľudí, ktorý stoja pred palácom. "Niektorí nevedia čo sa tu deje, iný chcú pomôcť. Strach a panika, čo k tomu dodať"

Začali ste sa po sebe obzerať a pomaly si zvykať na tváre, ktoré budete vidieť denno-denne pred sebou. Aj keď ste vedeli o všetkých rizikách, ktoré môžu nastať, rozhodli ste sa nevzdať a bojovať. Každý z vás ste tu z nejakého dôvodu, ktorých môže byť kľudne aj viac. V prvom rade ste vedeli, že sa nechcete len tak nečinne prizerať a aspoň takýmto spôsobom nejak pomôcť. Kráľ Aeden znova prehovoril. "Dnes to tu budete zatiaľ len spoznávať. O chvíľu po vás prídu vojaci a zavedú vás na ich cvičisko. Aby ste mali predstavu ako to sem chodí. Všetko potrebné vám vysvetlia a určite nezabudnú ani na ten najmenší detail, aby ste boli pripravený naozaj na všetko."

Aj keď nikdy nie je nič stopercentné a samí vojaci nevedia, čo všetko sa môže udiať musíte rátať so všetkým. "V neposlednom rade by som s vami chcel rozprávať o vašom vybavení. V liste som vám zámerne nepísal o to, aby ste si so sebou doniesli nejaké veci, pretože to bol tak trochu zámer. Kvôli tomu že sem idete dobrovoľne, všetky osobné veci, jedlo i vodu vám zabezpečíme." Prehovoril kráľ Aeden v momente, keď niekto zaklopal. "Teraz nie je vhodná chvíľa dočerta." Zakričal kráľ na stráž, ktorá stala za dverami. Dvere sa aj cez to otvorili a v nich stal vojak, ktorý sa poklonil zapažil ruku a znova sa narovnal. "Sakra, to ste vy?" Povedal Aeden. "Prepáčte, nemyslel som že prídete tak skoro.." Obzreli ste sa a zároveň čakali čo bude ďalej.

"Vážení predstavujem vám vojaka Magnusa, ktorý vás má dnes na starosť. Oboznámi vás s celou situáciou a napovie vám čo máte robiť ďalej. Ospravedlnte ma prosím, zatiaľ vám chcem poďakovať za vašu ochotu a teraz prenechávam slovo Magnusovi, ktorý vám povie pokyny." Dopovedal kráľ a so strážcami odišiel do vedľajšej miestnosti. Hneď nato ste hodili pohľad na Magnusa, ktorý sa vám predstavil. "Ako ste už mohli počuť moje meno je Magnus a mojou dnešnou úlohou bude previesť vás po cvičisku a iných miestnostiach rádu." Poklonil sa. "Ak dovolíte, môžeme vystúpiť z palácu a vydať sa na cestu k cvičisku." Pozrel sa na vás a pohľadom poprosil, aby ste sa vydali na cestu s ním. Keď ste tak urobili, dostali ste sa ku dverám, kde stála nepretržite stráž. Tá sa ani nemykla ani jednou časťou tela a stála vzpriamene. Keď ste vyšli von z paláca, na ľavej strane ste videli pár žien ktoré šepkali a pozerali na vás. To ste ako tak ignorovali a nasledovali Magnusa.

"Tak, myslím že pre zmenu by ste mohli teraz o sebe povedať niečo viac aj vy." Pozrel sa na vás a pokračoval v ceste. Ak ste mali chuť a záujem niečo povedať, tak ste to povedali. Ak nie, tak ste sa obzerali okolo seba. Ľudia na sebe mali teplé oblečenie a na tvári tak chladný výraz. Sem tam bolo vidieť aj pár ľudí, ktorý sa len tak potulovali po meste a vyzerali byť na prvý pohľad vcelku fajn. Akoby neregistrovali že sa niečo deje. Už ste sa blížili k vášmu terajšiemu cieľu a pred sebou ste videli veľkú kovovú bránu. Tá sa otvorila hneď vtedy, keď ju Magnus otvoril veľkým kľúčom. Brána sa pomaly začala otvárať smerom zdola nahor a okolo nej sa výrazne zaprášilo. Keď sa napokon otvorila, Magnus nahlas zvolal. "Zdar i šťastie vám, nesiem so sebou novú posilu!" V pozadí ste videli desiatky vojakov, ktorý práve trénovali so streľbou do terča, vzadu boli lekári a bylinkári. Pri stoloch stáli i lovci, lukostrelci a v neposlednom rade zlodeji a mnoho ďalších. Vo chvíli keď si vás všimli, zastavili sa a prestali strieľať. "Táto skupina ľudí je naša ďalšia pomocná ruka. Dúfajme, že spoločnými silami to dokážeme a s vojnou sa popasujeme!"

Vojak Magnus

Z cvičiska zväčša tlieskali. Ostatní sa len nesmelo pousmiali a pokračovali v tréningu. "Fajn. Také väčšie uvítanie by sme mali za sebou." Povedal už len vám, nie nahlas. "Ste pripravený na túto dlhú cestu plnú strachu a krvi? Ste si istý že sa chcete pridať k nám a ste si vedomý všetkých možných rizík?" Pozrel sa na vás a čakal na vašu odozvu.