Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Stíny nad Blannard Manor

Příspěvků: 40


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Ladyhawke je offlineLadyhawke
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Akatsuma Yoshiro je offline, naposledy online byla 16. dubna 2021 4:54Akatsuma Yoshiro
 Postava Cornelia Blackwood je onlineCornelia Blackwood
 Postava Ayla Magenta je offline, naposledy online byla 18. dubna 2021 11:47 Ayla Magenta
 Postava Isla Wright je offline, naposledy online byla 17. dubna 2021 23:45Isla Wright
 Postava Conor Dalglish je offline, naposledy online byla 10. dubna 2021 23:38Conor Dalglish
 Postava Maev "Rock" Tuathal je offline, naposledy online byla 16. dubna 2021 12:36Maev "Rock" Tuathal
 Postava Drusilla Easterbrook je onlineDrusilla Easterbrook
 
Akatsuma Yoshiro - 13. dubna 2021 16:21
a1(1)2583.jpg
Byla to opět paní Magenta, kdo se do rozhovoru vmísil, aby slečnu Wrightovou doplnil, a po jejích slovech jako kdyby vzduch v salonku zhoustnul. Nevěřil jsem na tyhle věci, přesun lidských energií a vnímání aury, jenomže pak hudba ztichla a ramena pana Blannarda ztuhla. Napětí bylo skoro hmatatelné a donutilo mě k zamračení.
Zmínka o zesnulé nepřišla zrovna nejtaktnějším způsobem. Podobně bez skrupulí se paní Magenta otočila ke mně a zažertovala o mých tajemstvích. V tu chvíli jsem se doslova musel přinutit k plytkému pousmání.
Učili mě starším lidem neodporovat a držet jazyk za zuby. Obzvlášť, pokud jsem cítil nutkání cokoli odseknout.
S naaranžováním technického vybavení bych si samozřejmě zvládnul poradit rovněž jako Dalglish, ale když si vybral pomocnici, zdvořile jsem uhnul z cesty a přistoupil ke klavíru, abych si lépe prohlédnul tvář pana Blannarda, špatně zakrývajícího svoje emocionální rozladění.
Zajímavé.
Dalglish znovu otevřel téma "Octavie" a já bezděčně těknul jeho směrem, než jsem se očima přesunul zpátky k panu Blannardovi a udělal si pár menších poznámek. Někdy tehdy mi došlo, že nejsem jediný, kdo si dělá průzkum.
Z druhé strany mě sledovala Cornelia, která snad ani nemrkala a bylo tedy na mně, abych se odvrátil jako první a doprovodil to poněkud nešťastným pokusem o povolení límečku košile. Nebylo snadné vytěsnit její přítomnost z mysli - o přespříliš naškrobené a těsné košili nemluvě. Věděl jsem přesně, v jakém okamžiku se Cornelia zvedla a prošla salonkem pro čaj a sušenky. To dotěrné chroupání bylo koneckonců slyšet až k místu, kde jsem stál, a nepříjemně mi připomínalo absenci oběda.
Rozhodl jsem se raději obrátit dovnitř sebe i místnosti a prohlédnout si okolí. Hledal jsem nějaké staré rámečky s fotografiemi nebo jiné rodinné portréty.
 
Drusilla Easterbrook - 11. dubna 2021 21:19
drus679.jpg
Kolik Conorů je potřeba k zapojení jediné kamery?

Že jsem si radši nevzala teplákovku, když je ze mě hned první večer Cable Guy... Nejprve předstírám hluchotu, protože Adeline pro umístění dvou kamer svolává všechny pomocné sbory OSN. Jenže pak se mne zmocní Conor a Míšu já zklamat nechci.

„Jasnačka, kovboji.“ říkám trochu přepjatě vesele, jelikož předstírám doznívající citové rozrušení a zvedám se ze sedačky. Na otázku odtuším netrpělivě: „Přece růžovo-bílý v prvním patře, hned vedle dětského.“ Pokud lady Magnetě zase neselhalo Cerebro.
„Necítím se bez nich vedle Tebe dobře, ale co se dá dělat.“ prohlásím, když v našem pokoji kopnu do kouta lodičky a nazuju si tenisky. K černým šatům ladí opravdu skvěle, svlékat se před ním ale hned nehodlám.
Normálně jsem líná jak veš, teď ale seberu stativy a halou i pokojem prolétnu jako vichřice. Než kovboj přijde s kamerami, stojí již na místě. Jo, když mi o něco jde, mám dokonce morálku.

 
Conor Dalglish - 10. dubna 2021 23:37
img_20210220_2135066273.jpg

směle do toho



"No dovol, nechrápu!" Naoko se zamračím na Drus ale vážná tvář mi dlouho nevydrží a na tváři se objeví úsměv. "Jak bude chvilku čas, koukneme na to." Dodám ještě než zmizí.

Během okamžiku a v tom všem dění, při možnosti získání nových informací tak nějak trošku přestanu vnímat. Na mysl se mi dostane to, kdy si udělám čas na svoje auto abych ho dal do servisu na výměnu motorového oleje včetně filtrů. Vím, že tam vydrží přibližně rok nebo patnáct tisíc najetých kilometrů. Nebo to bylo deset tisíc? Pohled mi byť jen na malou chvíli padne nepřítomně ke stropu, jak se zamýšlím. Ať je to tolik či tolik kilometrů, je to už nějaká chvíle co jsem tam byl a budu se muset objednat znovu.

Do přítomnosti mě však znovu uvede hlas Drus. "Jasně, to podstatný ti povím. A vůbec se neomlouvej."

Pak již věnuji pohled a mysl všemu dění dokola kol. Avšak kromě toho že paní Magenta drobně útočí na svoji dceru která sedí trošku bokem, Akatsuma Yoshiro sdělí že je novinář a hubeňoučká Cornelia se láduje sušenkami jak na soutěži, Isla má další instrukce a informace a paní Magenta mi dá poloviční pochvalu a pokyn pro rozmístění kamer. Jednu aby byl záběr na schodiště, další do pokoje kde zemřela paní Octavia.

S jejími slovy se zvednu ze své židle abych šel na věc. "Hned se na to vrhnu paní Magento." Úsměv na tváři mě neopouští. "Islo, řekla byste mi ještě nějaké místo? Jednu kameru navíc bych tam ještě měl."

"Drus, půjdeš mi pomoct? Paní Magenta nás poprosila o asistenci při rozmístění kamer. První bude naproti schodišti ve vstupní hale." Hned s dalším nádechem mluvím dál. "Kdo budete chtít přiložit ruku k dílu, stativy a kabely už mám nahoře v pokoji. Nanosíme je do vstupní haly a do pokoje Octavie. Pak už to zapojím."

A až se návštěva ze Spojených států zvedne, v tichosti... Tak aby to nikdo neslyšel se zeptám. "Kde měla pokoj paní Octavie?" Byla to jedna z věcí která mi unikla.
 
Cornelia Blackwood - 10. dubna 2021 14:22
01f8a2bd30ec2c11e0ff77a8307a19b717137438.jpg

Něžný motýlek mezi bandou drsňáků



Uculím se na paní Magentu, když vyjádří radost nad tím, že tu jsem. Od ní cítím tolik vřelosti, že to na tomto ponurém místě je jako jediné světlé místo. Navíc, když tu negativní energii nemá jen tento dům, ale i někteří členové naší výpravy. Obzvláště z Ayly přímo sálá. A směrem ke mně, až bych měla dojem, že mě spálí stejně, jako ten pokoj.
"Vážně?" Špitnu tiše, že to prakticky není slyšet a jen lehce pohnu tváří do strany a střihnu tím směrem i očima, jako by za mnou někdo stál a já poslouchala, co říká. Pak se pozorněji zahledím na Aylu a nakloním hlavu do strany. Trošku zúžím oči a pak sotva znatelně kývnu.
"Máš pravdu." Odpovím opět skoro neslyšeně. Naučila jsem se s ním mluvit tak tiše, že se mi při tom skoro ani nehnou rty.

Pozorně sleduji všechny, kteří o sobě něco povídají a panu Akatsumovi oplatím pohled, ani nemrknu, když se na mě dívá a dívám se na něj, dokud sám neodtrhne oči.

Mám hroznou chuť stisknout Isle ruce a ujistit ji, že o mě nemusí mít strach. Nic se mi nestane. Všechno je v pořádku, ale na jednu stranu je milé vidět a cítit její starost. Je to takové povznášející. O moc lepší, než Aylina nenávist, nebo výsměch a označení za blázna, kterého se mi dostává obvykle. Při pohledu na pana Blannarda se zase myšlenkami ztratím k té místnosti, kde jsme s paní Magentou byly a přemýšlím nad tou hrůzou, kterou Octavia prožívala, když umírala. Smrt uhořením je opravdu děsivá, obzvláště, když jí nedostatek kyslíku nestihl zabít dřív, než se oheň zakousl do jejího těla a ochromil nervy svou spalující silou. Je mi jí hrozně líto. Trošku se ošiju, jak mi po zátylku projede nepříjemný pocit a na chvíli znovu ucítím horkost ohně. Sice to vypadá, že jsem úplně mimo a nevnímám už nic a nikoho neposlouchám, přesto nakonec zvednu hlavu a zadívám se na Islu.

"Nebudu chodit nikam sama. A žádné léky neberu." Abych svá slova podpořila, zavrtím hlavou. Musela jsem všechno, co vidím a slyším, začít před otcem tajit, protože když to začalo, brala jsem těch léků spoustu. Matka mi je vždycky zase vysadila a takhle to bylo pořád dokola. Chvíli jsem byla i v léčebně, až mi nakonec jako nejlepší řešení přišlo předstírání, že už nic neslyším a nevidím. Otec si myslí, že jsem zdravá, že to přešlo, že to snad byla jen má fantasie, dětská představivost a matka se mu rozhodně opakem nechlubí.

V klidu si popíjím čaj, do kterého si naliji mléko, a na talířek si nandám štědrou dávku sušenek. Talířek si poté položím na stehna a pojídám sušenky, jako bych minimálně týden nejedla. Je docela záhada, kam to do mě padá a že se to vůbec někam vejde.
Sušenky chroupu, i když sleduji paní Drussilu. Pohled mám zaujatý a jeden by mohl předpokládat, že spíš sleduji nějaký film a sušenky jsou popcorn. Na židli se trošku předkloním a nespouštím z ní pohled.
"Přesně to si myslím." Zase kývnu někam, kde nikdo není a pohled z ní spustím až ve chvíli, kdy přestane se svým představením, ale trochu se usmívám, jako by mi to přišlo zábavné. Jako bych byla na nějaké komedii, která sice pobaví, ale na bouřlivý smích to není.
 
Drusilla Easterbrook - 08. dubna 2021 02:14
drus679.jpg
*Pasáž s Oliverem Blannardem vypracována se slečnou Vypravěčkou, které tímto děkuji! A za inspiraci pro jméno časopisu děkuji Maev :)


JED

Bábrlině sebejistotě čelím se stejnou shovívavostí. Že je nemocná i mezi ektoplazmatiky, jí hodlám vysvětlovat celý týden. Uvidíme, kdo povolí dřív a jestli celoživotní praxe odolá znalostem těch pěti článků, co jsem načetla.

Armádní centrála Maev žene nikotinový konflikt ještě výš. Cigaretu ale ještě nezhasínám. Je to věc osobní cti! Rambo žena si odchází vysrknout přeslazený čaj do tmy. Po jejím krátkém entrée někteří doufají, že ji tam okamžitě roztrhá pes baskervillský, spolkne lochneska, zardousí banshee a zbytek díla vykoná hyperglykemický šok.
„Moc ráda se na to podívám,“ přikývnu zaujatě na otázku vilného Conora, „ale velmi bys mě překvapil, kdybys změnil můj názor.“ Pan Daglish věří tomu, co dělá. Naštěstí je to zrovna taková volovina. Jinak by mohl být dokonce nebezpečný. Na poznámku o posteli se pousměji. Objektem touhy zavalitého Skota se okamžitě po příjezdu stává živý popelník - slečna Drusilla. „Na svou práci se hodíš, Conore. Jsi energický a přesto senzitivní.“ Fantasta a příšerně tlačí na pilu, ale jinak úplně míšací, milé čtenářky. Normálně bych si teď vytvořila odstup. Ale tohle je příležitost, jak z mé blízkosti vyexpedovat tu narezlou archiválii Islu. Takže třikrát ano Conore a postupuješ do dalšího kola! „Ta výměna pokojů je trochu zvláštní, ale nevadí mi. Mužské chrápání mě uklidňuje.“ zubím se na kovboje křiklavou rtěnkou. „Teď mě prosím na chvilku omluv.“ zatvářím se, jako kdybych právě prožila cosi bolestného, když típnu poslední cigaretu.

O kouření tu vážně nejde. Jen se mi nechce bez boje poslouchat ani jednu z těch nedomazlenek a ani nechat monsieura Blannarda ze seznamování se mnou vyváznout s tak lehkými zraněními. Využiji dalšího Adelina výlevu a sunu se pomalu k pianu. Zaútočím nezvykle tiše a nesměle, slaďouš Blannard přesto malinko ucukne vzad. Že by nějaká automatická obranná reakce?

„Já se moc omlouvám,“ polknu naprázdno a do očí se mi vkrádá zoufalství. „Nevím, jestli to tady unesu.“ podívám se do toho chlapeckého obličeje a ať se tváří třeba jako brazilský žraloček, pletu svou pavučinu dál: „Já si myslím, že tuto akci asi celou neschvalujete, ale víte… táhli mě sem až ze Staten Islandu, i když spiritismu nevěřím a teď…“ divadelní pauza a lehce nepříčetné nadechnutí. „Teď mě tu jen všichni upozorňují na to, že nechtějí fotit a okřikují, ať zhasnu cigaretu.“ Pan Blannard je celkově perplex, občas těkne očima vlevo, vpravo, jak jej celá ta situace přivádí do rozpaků.

Zobrazit SPOILER

„Víte, ano, já jsem závislá… Od smrti manžela to totiž vůbec nezvládám,“ zavrtím hlavou a místo tečky větu ukončím slzou v levém oku. „Na webu na to ale upozorňuji! Fotím venkovní prostory a místa, kde se kouřit smí!“ zaštkám a teď už je jasné, že se sesypu, nakonec ale jen zavřu oči a zatřepu zamítavě hlavou. „Ne, promiňte, pane Blannarde. Jen toho bylo za takovou chvilku už moc. Moc... Moc se omlouvám.“
Pan Blannard to s hysterkami dvakrát neumí. Přemýšlí o tom, že malinová s pistáciovou došly a je třeba přejít na ledovou tříšť:
„Ehm….mno, jak bych to řekl - já vám s tím moc nepomůžu. Přímo v domě se kouřit nesmí, důvody jsou jasně bezpečnostní. A tím to hasne. Ale můžete kouřit venku, nejste jediný kuřák, někdo se k vám přidá. Mohla byste si teď jít zase sednout?"
V podstatě je to ale, vzhledem k jeho zbohatlické spratkovitosti, ještě na medaili a já ho okamžitě ocením: Předstírám pohledem, že mě zajímají zrovna jen a pouze moje boty, díky kterým jsem stejně vysoká jako on. Náhle se na Blannarda vrhnu a křečovitě ho obejmu. V tom pohybu mám nezvyklou praxi.


I wanna hold you but my senses tell me to stop!

Zobrazit SPOILER


„Děkuji, že jste mě tak lidsky vyslechnul!“ vydechnu a nechávám ho nabažit se mého parfému: laciné imitace značky Poison. Popravdě bych ho asi používala i „mimo terén“, nebýt té směšné ceny. Osobně mi voní šmrncovněji jak originál… Svět je opravdu zvláštní místo. „Hrajete krásně na piano… můj manžel taky tak krásně hrál.“ zašeptám a opouštím jej se slzami v očích.

Pokud jsou mé propočty správné, tak je má úvodní mise úspěšně dokončena a Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli získávám jako vždycky já. Jestli mě ještě někdo bral vážně, tak už nebere. A už vůbec ne, jako hrozbu; nastává čas zúčtování.

Slova se ujímá Isla. Školení o bezpečnosti práce na Blannard Manor zajišťuje podsaditá humanitní studentka. Budu se tady s někým po dvou vodit za ručičku. To víš, že ano. Pokud bubáci po pěti letech nevzali za vděk touhle šťavnatou vepřenkou, vyvstává zde pochybnost, že dostanou náhle chuť na vývar z průhledné Cornelie Blackwood, neduživého Yoshira, houžve paní Adeline, nebo uzených kostí slečny Drusilly.
„Promiň Conore, úplně jsem to tady nezvládla.“ suším si oči kapesníčkem a omluvně se pousměji. „Hned budu zpět. Pak mi řekneš, co se tu ještě řešilo.“ špitnu mu do ucha, což znamená: Seď na zadku a ne abys za mnou šel!

I wanna love you but I better not touch!


Odcházím, zatímco slaninka řeční. Pospíším do pokoje a nenechám si ujít závěrečnou katarzi:
Zapínám sluchátka odkaz zapaluji (poslední interiérovou) cigaretku a balím všechny Islyny věci v pokoji. Dám je úhledně složené před dveře a huhlám při tom napodobeninou jejího hlasu: „Nikdo tady nesmí kouřit, Drus! Je to smrtelně nebezpečné a někdy i nezdravé, Drus! Je nutné se chovat dospěle! Rozumíš, Drus? Smí se tady jen kdákat, číst knížky a nadívat se pudinkem! Je to jasné, Drus? Pudinkem!“ Do Islyna oblečení při tom lehce rozprašuji falešný Poison. Ani ne stopově, spíše zcela jemně a pocitově. Aby si nebyla jistá, jestli to ta harpyje – to jako já - opravdu udělala. Isla je totiž slušná holka a tak si bude říkat, že to ta harpyje určitě neudělala! Nejsme přece na střední! Smrdí to jedem, jak na to hrabala těma svýma rudýma pařátama! Tím to je! Protože to už by přece! To už by bylo opravdu moc i na tu harpyji a Isla přece není paranoidní!
I když nebudeme sdílet pokojíček, může si mě teď voňavě připomenout každý den.

I wanna hurt you just to hear you screaming my name!

Po sabotáži se vracím do salonu za kovbojem. Zrovna je na řadě JoHiroši AtomTsuna. Pokouší se o krkolomný žert, po kterém by se zasmály spíše kameny Blannard Manor než tahle sešlost. Neví, že právě vytahuje regulační tyč z reaktoru a páchá s ní zuřivou sepukku. Pan Yoshiro se veřejně doznává, že nás všechny prodá bulvární žumpě! Tohle je jackpot a nejraději bych hlasitě zavýskla a zuřivě Conora políbila. Jestli někdo z přítomných někdy dostane do ruky náš THUNDER!, bude si jistý, že všechny ty hrůzy zplodil právě pan „NejsemTuPracovně“ Yoshiro. O to už se postarám… Nebudu ho v reportážích vůbec zmiňovat. Stejně je pro mě asi tak vzrušující, jako ucpaný sifon pro instalatéra. Všechny ostatní (včetně svého alterega) semelu na masokostní moučku.

I‘m poison running through your veins…

Když Yoshiro domluví, zdvořile zatleskám a s úsměvem poděkuji: „Domo arigato gozaimashita!“



 
Vypravěč - 07. dubna 2021 22:23
gate5253.jpg

Nejdřív práce, pak zábava...nebo naopak?

Obrázek



I když odmítnutí vlastní dcery připojit se ke krátké procházce domem nesla viditelně nelibě, Adeline se objevuje v salonku, už tak ve velmi dobrém rozpoložení, ale na místě se rozzáří ještě mnohem více. A náladu ji nezkazí, ani ponurá melodie linoucí se z klavíru. Asi nezaslechla poznámku od Isly o babě Jaze, která na okamžik dokázala rozchechtat i Olivera.

Oliver blýskne po Drusille zamračeným pohledem, když jej opět zvěční na film svého foťáku, jako nějakou hollywoodskou celebritu a zakončí svůj klavírní koncert posledním tónem skladby. Nechává od Isly podat čaj a podíl sconů, ale nijak se nezvedá od klavíru a už vůbec se nepřipojuje do kroužku, který není ani dokonalý, ani celistvý.

Adeline popíjí svůj čaj, ukusuje bohatě namáznutý scone a poslouchá všechny ostatní, co kdo na sebe prozradí, jak se zdá, neunikne jí ani jediné slovo. Inu, duchové, neduchové, v informacích je neuvěřitelná síla, která se hodí vždycky.
Na rozdíl od svého energického vystoupení ve vstupní hale nikomu do řeči neskáče, nikoho nepřerušuje, na nikoho nedělá žádné obličeje. Prostě jen poslouchá.
I když….je to vážně tak lepší?
”Drusillo, rozumím vám. Podobný názor jako vy jsem už slyšela nespočetně krát. Proto jsem i ráda, že jste tady a můžete si sama přijít na to, jak moc je to chybně. Vím, vím, vím, teď mi to nebudete věřit, ale na to vemte jed, že se to změní,” pronesla k Drusille laxním tónem, který měl daleko do naštvaného, který se se čekal, že jí někdo narušuje skupinku věřících.
Naopak – byl takový ten ležérní…”takových znám mnoho a pravidelně si je dávám k snídani. Podal by mě párátko? Jeden skeptik mi uvízl v zubech.”

”Já jsem ráda, že Vás tady máme, paní Tuathal, věřím, že ve vás Cora našla tu správnou náhradu za sebe. Přesto si přeji, abyste neměla vůbec nic na práci, i když neštěstí nebývá daleko. Cokoliv budete potřebovat, samozřejmě poskytneme.”
Chvíli upřeně hleděla za krátkovlasou tmavovláskou, která mizela ze dveří, zatímco zamyšleně usrkávala chladnoucí čaj.
"Pane Conore, já pevně věřím, že naše spolupráce určitě ponese své ovoce. Vaše metody sice ještě zcela plně neznám, ale jsem přesvědčena, že díky zkušenostem každého z nách nemůžeme minout. A je skvělé, že jste sebou také vzal kamery, alespoň pokryjeme více míst. Pár z nich mám již vytipovaných, ale budu ráda, když budete dozorovat nad rozmístěním."

Kouzelně se usmála na Cornelii, a povzbudivě jí stiskla jemné, bledé prsty levé ruky.
"A já jsem ráda, že tě tady máme."
Vzápětí se obrátila přes rameno a malinko se zamračila na Aylu, která si něco črtala v ustupujícím odpoledním slunci a vůbec nikomu nevěnovala pozornost, jen svému čaji a skicáku.
"Mohla by ses taky představit, je to minimálně slušnost, mladá dámo," vyčetla vlastní dceři nedostatek slušného vychování, kterým dle jejího názoru zrovna neoplývala.

Zatímco mluvila Isla, náhle uprostřed jejího povídání, sebou Oliver dosti viditelně trhl, ošil sebou na klavírní stoličce, v okamžiku, kdy zmínila půdu a sklep. Nebylo ani těžké přehlédnout, že mu na pár okamžiků zmizela barva z obličeje, vystoupilo několik rudých skvrn na tváři, než se vrátil k normálního vzezření.

"Slečno Islo, myslím, že to, co jste řekla, bylo naprosto vyčerpávající. A vše důležité bylo řečeno, pro tuto chvíli nemám vůbec, co dodat. Do některých pokojů se určitě budu chtít podívat, i těch zamčených. A rozhodně i na půdu. A pokud by to bylo jen možné, byla bych ráda, kdybyste tam šel s námi, pane Blannarde. Vím, že to není úplně snadné, ale sám pochopíte, že to bude téměř nezbytné. Stejně tak se společně projdeme k jezeru a k dolu – samozřejmě při vší bezpečnosti, to hodlám respektovat. Jinak co se týká těch léku, tak beru pouze Asacol, a to docela dlouho, takže už vím, co a jak. Ach ano, málem bych zapomněla! Islo, drahoušku, růžovo-bílý pokoj v prvním patře, hned vedle dětského pokoje, je to ten, kde zemřela Octavia?"

Po jejím prohlášení Oliver chvíli vypadal, že po ní skočí, zaškrtí jí...a vy možná budete mít po výzkumu. A někteří z vás i po starostech. Tedy on určitě ano. V posledním okamžiku se však ovládl, nic neřekl a svou zlost přenesl na chudák scone, který drtil mezi zuby.

Obrázek



"Osobní záležitosti? No, jsem sice stará, zvědavá dáma, a vaše slova mi budou ještě dlouho hlodat v hlavě, ale pokud nám budete nápomocen, pak jsem vám ochotná odpustit i ty vaše tajnosti," ukázala napřaženým ukazováčkem na pana Akatsumu.

Pohled paní Magenty se stočil na pana Blannarda, nedávajíc mu šanci uniknout ze sezení, kterému velela jako sestra Ratched. A vypadala, že to nehodlá rozpustit, dokud opravdu něco o sobě nežbleptne.
To, proč nakonec promluvil, to věděl jen on, možná už to nevydržel, možná už usoudil, že následující dny budou snesitelnější, když se nebude chovat uražená ženská.

"Asi nepovím nic, co už nevíte. Tohle sídlo jsem podědil po zesnulém otci, matka se jen přivdala a momentálně se raději věnuje druhému manželovi někde na francouzské Riviéře. Chci si jen dohlédnout na to, co tady budete provádět, ale do žádných debat, konverzací ani žádostí o názor týkající se duchů mě, prosím, netahejte. Léky ti pak, Islo, napíšu."

Čaj je dopit, na talíři zůstaly jen poslední drobty ze sconů a paní Magenta se zvedá z křesla.
"Byl to velice příjemné popovídání, ale nemůžeme jen tak otálet. Ty kamery se samy nepostaví a chci, abych dnes v noci již běžely a nahrávaly. Pane Conore, slečno Drusillo, můžu vás tedy poprosit o asistenci? První bych postavila do vstupní haly směřujíc vzhůru na schodiště a ještě jednu to toho pokoje, kde zemřela Octavia, Cornelia tam měla hodně silné pocity. Nechci tedy nic přehlédnout. Nějaké další nápad? Aylo, pojď nám také pomoci, Isla by nám mohla říci o místech, které by mohly být hotspoty, tedy, kde se něco stalo či další lidé hlásili nějaké podivné události. A pánové s nám můžou pomoci nosit stativy, kamery a kabeláž. Paní Tuathal, přijdete nám pomoci s rozmístěním kamer?" zavolala ještě na kouřící sestřičku z otevřeného okna.
 
Akatsuma Yoshiro - 06. dubna 2021 16:42
a1(1)2583.jpg
Naproti mi přišla naše průvodkyně, slečna Wrightová.
Znovu se představila, nabídl jsem jí ruku k potřesení. Dlouho mluvila o panství, kam můžu a jakým místům bych se měl naopak vyhnout. Tolik jsem se zabral do úvahy nad tím, jestli se v okolí strže někdo někdy ztratil, a co by stalo, kdybych se tam přece jen zašel podívat, že jsem otázku na svůj zdravotní stav málem přeslechl.
"Hm, cože? Jo, teda ne, nejsem nemocný a neberu ani žádné léky." Probohasvatýho. "A děkuji vám za vyčerpávající úvod, slečno, jste přívětivá."
Navzdory způsobu, jakým se tahle fráze užívala, myslel jsem svá slova zcela upřímně. I proto byla moje tvář v tu chvíli prostá jakékoliv emoce.
Odkašlal jsem si.
"Panství je nádherné a okolí taky. Možná budu mít později nějaké otázky k jeho historii, ale… To se uvidí, až začnu pracovat na článku."
Když už jsem byl u toho, nejspíš by bylo vhodné, abych se představil. Jako v klubu anonymních alkoholiků.
Ahoj, já jsem Yoshi a dva týdny poctivě abstinuju. Ba ne, kecám.
V koutcích úst mi zacukalo.
"Zdravím, jsem Yoshi Akatsuma. Pracuju jako žurnalista, ale téhle seance se neúčastním pracovně. Jsem tady z osobních důvodů, takže... Hlavně v klidu. Nebudete o sobě číst v místních novinách."
Zasmál jsem se.
Můj nešťastný způsob, uvolnit napjatou atmosféru, byl naneštěstí stejně průhledný, jako snaha o nepředstíraný zájem.
 
Isla Wright - 04. dubna 2021 15:10
received_4403085272629711777.jpeg

A je to oficiální – Přelet nad kukaččím hnízdem hadr

Obrázek



Skvělé, všichni...dobrá, až na pár výjimek..se chováme jako dospělí lidé, kterými snad jsme a přijmou přidělené místo ke spaní. Dokonce i Ayla, která vypadala, že drobného, bledého motýlka překousne vejpůl.
Zatím nedokážu říct, zda jsem vyhrála, když Conor změnil směr a zapadl do jiného pokoje s výrazem psa jdoucím po uzeným.
Pana Akatsuma vůbec neznám a s Oliverem jsem strávila vždy max pár hodin, nikdy ne dní, které můžou být dosti náročné. Ještě aby tohle všechno neskončilo mou výpovědí.
Věci si do pokoje přenesu, až skončí čajový sedánek dole, momentálně nadbytkem času úplně neoplývám.

Koho jsem ovšem neustále chtěla přetrhnout jako hada, byla Drusilla, která se chovala, jako by jí to tady celé patřilo. Zatnula jsem pro tuhle chvíli zuby, ale nevzdávám se. Kouřit tady nebude, ani kdyby se stavěla na hlavu a chodila po uších.
"Kouřit se v domě prostě nebude a to je mé poslední slovo. Zařiďte se podle toho."

Rozhovor s Oliverem byl krátký, ale výživný. On víceméně chtěl nastavení nějakých pravidel ohledně tohohle "výzkumu", já zase měla pár připomínek, týkající se Blannard Manor. Nejsem úplně naivní, že bych věřila, že všechno projde napoprvé, pravděpodobně zase budu muset jednou, dvakrát urgovat, ale teď na vlastní oči sám viděl, že to není žádná sranda, na kterou se dá zapomenout.
Pustila jsem se tedy do přípravy čaje a nějakému tomu zakousnutí k tomu – nemám úplně čas a motivaci vařit a péct, ale zase moc dobře vím, kde se dá koupit skvělé pečivo. A po pár dnech tady na konzervách to bude první místo, kde zastavím po opuštění Blannard Manor.
Na okamžik jsem se zastavila, konvičku na mléko a cukřenku v rukou a zaposlouchala jsem se do melodie, kterou Oliver rozehrál. Ne, neumím hrát na piano, máma byla sice učitelka hry na klavír, ale znáte to o kovářově kobyle. Přehled však jakýs takýs mám a s povytaženým obočím se obrátím na Olivera.
"Ok, ta Baba Yaga má být jako kdo? Nebo je to jasné?"
Ani nečekám odpověď, protože je jasná jako facka a vlastně ani není potřeba, pokud do toho nepočítáte jeho úsměv, než se zase zasoustředí na správné noty. Jen si říkám, že až odsud budou odjíždět nafrnění a zklamaní, že na nic nepřišli, jim k tomu vítězně zahraje Velkou bránu Kyjevskou.

Jeden, dva, tři….jo, mám je všechny. S cinknutím srovnám poslední šálek na stole a to už se objevují první postavy ve dveřích salonu.
To ten klid příliš dlouho nevydržel, jen co je pravda.

"Židli si můžete vzít třeba k oknu. Bohužel nedokážu mluvit za vaši matku," odkážu Aylu na místo pod oknem, kde očekávám, že slunce bude ještě pár chvil svítit.

Popadnu jednu z židlí, pošoupnu si ji vzad, čímž trochu naruším vytvořené sezení a sama si posloužím čaje a sconem. Jako první se slova ujme – proč už mě to přestává překvapovat? - Drusilla, první půlce toho, co říká, vůbec nerozumím, té druhé už ani pořádně nevěnuju pozornost. Udělám si jen pár mentálních poznámek k těm, které si už o téhle ženské v hlavě nosím.

Naopak Maev poslouchám pozorněji, nejen proto, že jsem zaslechla své jméno a duchu ji připisuju plusové body za slovní podporu mých nařízení co se týče kouření.
"Samozřejmě, dám to dohromady, zbytek můžeme probrat třeba po čaji...a nebo až bude hotovo, co požaduje madame Magenta," odkývnu jí, i když to znamená, že s každým zvlášť budu muset mluvit. Kdeže mám ten svůj obligátní zápisníček? Ani já si nepamatuju všechno, ale nahlas to říkat nebudu.
Zdravotní dozor nás pro teď opouští, s cigaretami a zapalovačem v ruce. To už je další. Kde je to "moderní je nekouřit"? On vlastně byl nekuřák i Malboro Man, ale peníze zjevně nesmrdí.

Conor je zjevně renesanční muž a Blannard Manor byl jen další příležitostí v jeho životopise, protože lov duchů je jeho denní chleba. Se divím, že se vůbec uživí, ale na druhou stranu si lidi rádi zaplatí, když jim přijde do domu nějaký profesionál, i kdyby našel kulové s přehazovačkou.

Trochu soucitně se pousměji na Cornelii, která toho příliš nepoodhalí. Ne více, než nám už řekla Adeline. Stále mám však nutkavé cukání v prstech, popadnout ji, nacpat do auta a odvézt domů.

Ayla, jak je vidno mlčí, pan Akatsuma se zjevně snaží naučit plavat ke žraloky, i když netuším, kolik zkušeností s podobnou sortou lidí už má. To ta seznamovačka madame Magentě moc nevyšla.

"Tak jo, asi to teď bude na mě. Tak ještě jednou pro pořádek, mé jméno je Isla Wright a budu vaším průvodcem," začnu a na tváři se mi objeví léty vycvičený úsměv.
Jo, budu dělat to co umím nejlépe, svojí práci.
"Tedy alespoň po historii Blannard Manor, jejích obyvatelích a pozemcích. Samozřejmě znám historky, které se o domu i panství povídaly a povídat budou, nicméně já sama jsem nikdy nebyla svědkem žádného z nich a to už tady průvodcuji pomalu pátý rok. Osobně na tyhle věci nevěřím, nezajímají mě, takže spoustě věcí, o kterých se budete bavit, nejspíše rozumět nebudu. Teď abych shrnula pár základních pravidel, některá jsou ode mě, jiná od pana Blannarda či od paní Magenty. Snažte se držet pohromadě, nejlépe minimálně ve dvou – tedy ne zrovna na záchod nebo do sprchy, pokud se budete chtít podívat do některých pokojů, spousta z nich je volně přístupná, jen vás poprosím, abyste byli nejvýše opatrní. Některý nábytek je starý, stejně tak tapety a vybavení. Další pokoje jsou zamknuté a klíče od nich mám jen já. Do toho patří přístěnek na zahradě, přístup do sklepení a schodiště na půdu," odmlčím se, koutkem oka pohlédnu po Oliverovi, který sebou nepatrně trhne po zmínce o půdních prostorách. "Dále prosím respektujte řetěz v zadní části zahrady, ten tam není jen tak pro srandu králíkům, ale cesta, která dále pokračuje, vede ke srázu, který není úplně bezpečný. Nedoporučuji ani se snažit dostat přes zámek do dolu na sůl, který není v současné době stabilní. Světla většinu času fungují, ale pokud se stane, že by vypadla, všude po domě jsou rozmístěny baterky. Pokud by nefungovalo cokoliv jiného, hlaste mi to. A k těm možná příjemnějším věcem – tyto dveře za mnou vedou do kuchyňky, můžete si tam kdykoliv během dne dát čaj, kávu, vodu. Stejně tak jsou tam veškeré zásoby s dlouhou trvanlivostí, tak jak jsem dostala za úkol sehnat. Je tam toho, řekla bych, akorát, poprosím o soudné jednání, obchod není zrovna za rohem a rozhodně není otevřený nonstop. Tak, asi za mě pro tuto chvíli všechno. Pokud se chcete na něco zeptat, jen do toho." Opřela jsem se o opěradlo židle, ukousnu si kousek sconu a otřu si smetanu z koutku úst. A pak ještě poprosím, jak říkala paní Tuathal, abyste mi během čaje přišli říct, zda máte nějaké léky."




 
Akatsuma Yoshiro - 04. dubna 2021 08:25
a1(1)2583.jpg

Rozhovor plynul


V náručí paní Magenty se choulilo jakési éterické stvoření, na první pohled plaché jako víla. Úvahu nad tím, co se člověku muselo stát, aby reagoval takhle, a pravý důvod, proč Cornelia přitahovala můj pohled, prozářilo nečekané blesknutí fotoaparátu.
Stáhnul jsem se do sebe jako oslněné zvíře a pokoušel se protřením očních koutů rozehnat nepříjemné mžitky. Hrubé narušení osobního prostoru bylo ženou v černém omluveno širokým úsměvem. Zle jsem se na ni zamračil, ale nekomentoval to.
"No, zcela určitě to bude nesmírně zajímavý zážitek," odvětil jsem předem připravenou, tuctovou frázi, po které, jak se dalo čekat, obrátila svou pozornost záživnějším směrem, zatímco já v duchu skřípěl zuby.
Přišel i mladý pan Blannard, jeho tvář nešlo přehlédnout mezi všemi těmi neznámými. Hodně jsem o něm četl. Připadalo mi, že přestože nevěří těmhle paranormálním kravinám, dbal zároveň na rodinné hodnoty, čímž si mě jednoznačně získal.
Musím s ním udělat krátký rozhovor, odčeknul jsem si pomyslný bod.
Smích paní Magenty v tu chvíli přitáhl mou pozornost zpátky. Mluvila s vysokým, podsaditým chlápkem. Její vědoucí oči zachytily ty moje, a už to bylo. Lákala mě za nimi. Rty mi poněkud neuroticky samovolně zacukaly, jak jsem je tlačil do úsměvu a vykročil Adeline vstříc.
"Paní Magento, je mi ctí vás konečně poznat osobně," vztáhl jsem po ní ruku. Dlaně měla hladké a teplé. Trochu jako moje matka, ale zároveň úplně jiné. Kdyby to neznělo přehnaně ezotericky, troufnul bych si říct, že hořely zvláštní energií. "Pane Blannarde?" I hostiteli bylo záhodno projevit náležitou úctu potřesením a ukloněním hlavy.
Přítomnost bílé Cornelie mě silně zneklidňovala. Nervózně jsem jí oplatil úsměv a muži po boku paní Magenty jsem jen naznačil kývnutí.
"Je radost tady být!"
Možná... ne tak úplně.
Věci se pak daly do pohybu. Adeline nás vyzvala, abychom se zašli ubytovat. Což bylo jedině vítané. Po nečekané procházce jsem ze sebe potřeboval smýt pot a prach silnice.

Pokoj byl více než dostačující, projít do něj byla ovšem druhá věc. Můj spolubydlící, pan Dalglish, ten chlápek, co tak sebevědomě obveseloval paní Magentu, se prostě šprajcnul ve dveřích, protože ho ještě na prahu oslovila naše průvodkyně.
Ježišinazaretský.
"S dovolením!"
Bez dovolení jsem do pana Dalglishe vrazil ramenem, abych mu naznačil, že se svýma dvěma metry a tunou živý váhy prostě překážel, a dostal jsem se konečně dovnitř.

O víc jak patnáct minut později, vymydlený a oblečený do čisté košile, jsem sešel dolů do salonku. Můj příchod byl načasovaný tak akorát, abych zahlédl ostrou výměnu názorů ohledně cigaret a kouření v prostorách sídla.
Á sakra, vědět to před deseti minutama...
Dobře, kouřit teda budu z okna nebo venku. Okolí panství bylo dost hezké, abych si vychutnal svůj tabák při meditativním bloumání po obloze. Odsud bude dobře vidět na hvězdy. To se u nás ve velkoměstě nestane.
Ještě jsem ani nestačil zavřít za sebou dveře, a už se jimi řítila krátkovlasá žena. Kdybych neudělal úkrok stranou, možná bychom se tam i srazili, tak moc byla podrážděná.
"Em, o co jsem přišel?" Zeptal jsem se nejistě osazenstva a těkal pohledem z jednoho na druhého.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.12188291549683 sekund

na začátek stránky