Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Operation: Rogue

Příspěvků: 83
Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč Dawnbringer11 je offlineDawnbringer11
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Maya Lubotzky je offline, naposledy online byla 17. ledna 2022 0:05Maya Lubotzky
 Postava Benjamin Harkness je offline, naposledy online byla 16. ledna 2022 21:49Benjamin Harkness
 Postava Brimstone je offline, naposledy online byla 17. ledna 2022 0:06Brimstone
 
Maya Lubotzky - 27. dubna 2021 21:21
mechajea4071.jpg
Útěk

“Ou,“ slyším vlastní přiškrcený hlas a zaváhám. Nikdo nic? Cítím, jak mám najednou nervozitou stažený krk, a kdyby jen ten. Nemám daleko k tomu ucítit na jazyku nepříjemnou pachuť žaludečních šťáv.

“Hele.. Pět hlavic. Odplál- eh.. odpáleno. Pět hlavic – odpáleno. Vidíte to tam taky?“ snažím se nepanikařit, ale jde to dost těžko. Cokoliv se odpálí, přinese víc zlého, než dobrého.
“Jenže my nic neodpalovali. Je to tady, v obranném systému..,“ mektám sice srozumitelně, ale vystresovaně dál, “Cíle lokalizovány. A taky ‚patrola na cestě‘,“ dokončím. Není mi líp, ale je to venku. Snažím se najít něco dalšího užitečného a přitom jít s mechem dál, podle původního plánu.
“Co budeme dělat?“ zeptám se opatrně, když zrovna hledím na vlastní přehled dostupné munice.
 
Vypravěč - 27. dubna 2021 10:35
vyprav1_iko9381.jpg

V bezpečí?


"Dobrá dobrá, všichni živí, to rád slyším. Možnost sestoupit do řeky by měla být támhle." Jamesův Striker zvednul svou paži a ukázal na malou vykáceninu mezi stromy, kde pravděpodobně bylo na plánu postavit časem most. Řeka byla dost široká, a pravděpodobně i hluboká, takže Titáni se budou moci skrýt mezi stromy a pokračovat dále.
Pohled na kypějící a dravě pulzující řeku vás možná trochu uklidnil. Masivní duby a buky staré snad i stovky let lemovaly přírodní úkaz a dodávaly atmosféře pocit klidu a pohody. Kdyby jste právě neutíkali v třiceti metrových mechanických kolosech, užili by jste si nádherný výhled na přírodu trochu víc. I tak, příroda působila klidně a jediné, co vás od toho pravidelně vyrušovalo bylo takové zvláštní bzučení v oblasti týla. Jakoby tam létala malá muška, otravná, ale po chvilce jste si zvykli a shodili to na nedostatky prvního spojení s AI titánů.
Všichni si zvykli, až na Mayu. Té to nedalo a lehce se zabloumala, zkoumala zákoutí neuro-spojení a úspěšně. Po několika vteřinách instinktivního skenování na jednom z mnoha holodisplejů vyskočil ten problém.
Přestože mechy byly pod vaší kontrolou, zdálo se, že IMC si nechalo jedno eso v rukávu. Nejednalo se úplně o sledovací zařízení, to úspěšně BR vyřídila ještě ve vnitru skladiště. Tato funkce se vydávala jako jeden z mnoha obranných systémů, které pomáhají vypočítávat rychlost nepřátelských projektilů a uhýbání proti nim. Když jej však Maya prozkoumala blíže, zpráva která začala problikávat červeným textem byla více než znepokojující.

"Cíle lokalizovány, pět hlavic typu Thunderbird odpáleno. Patrola na cestě."

Přestože Maya se ve složitější válečné technice nevyznala, slovo hlavice bylo děsivé. Čas, který chyběl impaktu byl neurčitý.

Neznámo kde, před pár minutami
"COŽE?! Chcete mi říct, že ty zasraný odbojáři si jen tak přišli a prostě ty titány ukradli?! ... Serro, přepoj mě k Bartonovi... Já jim dám krást mi moje titány..." Muž v tmavém saku a v černých kalhotách se mračil, když naštvaně típnul na tlačítko ukončení hovoru. Na čistě uklizeném stolu před ním ležel malý tablet, na kterém se točila daná šestice titánů. Obočí rozhněvaného člověka se protáčelo do nezdravých úhlů, tak že by jim jejich matka jistě hodně důrazně připomněla, že jim to zůstane, pokud se takhle bude stále mračit. Naštěstí pro muže ho už takové hlouposti netrápili, na rozdíl od toho, co se právě dělo.
"... Chtěl jste mě slyšet šéfe..?" zaznělo z položeného telefonu. "Ano. Ta šestice titánů, mají nějaké zadní vrátka? Něco čím bys je mohl vypnout nebo lokalizovat?" Muž promluvil již s méně podrážděným tónem. Stále však zněl jako by mu někdo šlápl na palec, který si nedávno nakopl o roh nějakého podlého stolu. "No... Někdo z nich není úplně neschopnej a zaměřovací systémy přeroutovali, že k nim nemám přístup..." Jakoby muž přes telefon nějak poznal, jak děsivě se prohloubil mračivý výraz jeho nad řízeného, radši rychle dodal: "Ale! Možná bych to nějak mohl vymyslet. Ti noví titáni mají takovou věcičku, kterou možná nechali být. Ale bude to chvilku trvat než to rozšifruju."
Muž opřený o stůl se chvilku odmlčel a pak kývnul. Nedaleko byla patrola o dvou titánech. Poslat je tam teď by bylo popravou, jelikož i kdyby odbojáři byli naprosto neschopní, pořád to bylo pět proti dvěma. A piloti, kteří byli na patrole taky žádná esa nebyli.
"Dobře. Jakmile to rozlouskneš, pošli mi jejich souřadnice. Mám pro ně malé překvápko..."
Uběhlo několik minut a souřadnice opravdu dorazili směrem k muži u stolu. Ten s radostí zmáčkl červené tlačítko na panelu vedle stolu. Pětice raket připravených pro obranu základny se syčení vzlétla vzhůru. Chviličku jen přímo vzhůru, než se stočili a vyrazili za svým cílem.
 
Maya Lubotzky - 26. dubna 2021 09:32
mechajea4071.jpg
Útěk

Zatím čisto. Zopakuju si po Jamesovi a než se dvakrát nadechnu, mám hlavu plnou úplně zbytečných otázek. Kdy se objeví posily? Zničí nás? Umře někdo? Mají někde schované jiné titány, o kterých nevíme? Nebo úplně jiné překvapení? Dost! Rozbouřené vody myšlenek se uklidní.
Titán jde. Přetrvává ale můj niterný pocit, že je to moc pomalu, moc těžkopádně, zkrátka, že mám prostor na velké zlepšení.
Benjamin se zařadí někam za mě a nemůžu říct, že bych se cítila nějak bezpečněji. Být v akci sama, bojím se jen o sebe, ale co když něco pokazím? Co když..

Zhluboka vydechnu a spojení znovu protne Jamesův hlas.
“Dh-.. eh.. Dobrý. Dobře,“ v hlase mi rozhodně nezaznívá kdo ví jak velká dávka sebevědomí, i když jsme zatím úspěšní. Ztráty nechávám za sebou. Uvědomění si smrti přijde zřejmě se zpozděním, pokud vůbec, a nejsem tady zase tak dlouho, abych si někoho pustila příliš blízko. Vlastně asi ani nechci.

Možná je to zbožné přání, možná je to s každým krokem lepší. Hledím na různé ukazatele, ale kde nic, tu nic. Jenže je hloupost, aby se nic nedělo, no ne? Přece si nenechají vzít tolik drahých strojů jako by šlo o brambory.
 
Benjamin Harkness - 20. dubna 2021 21:14
rsz_29e3efe180eff3b32470ef99ddf19fc349017.jpg

Berem roha!



Bylo fajn vidět, že ta krabice letěla kam chci a vojáci se rozbíhají, a kteří ne tak se rozstříkají po stěnách. Nebyl v tom nějaký sadismus jen prosté zadosti učinění, protože kdyby sem nepřišli a nebrali nám co je naše, tohle se stát nemuselo.

"Jo kdyby jste sem nelezli."

Šklebím se v duchu a jsem rád, že i James je mým počínáním strhnutý. Nějak jsem nekontroloval holky, ale byl jsem rád, že když jsme byl z hangáru byly tam taky. V naší koloně jsem se zařadil na její konec. Pokud by po nás někdo střílel, tak bude lepší, když to schytám já s těžkým mechem než holky s jejich o poznání lehčíma.

"Benji je v pořádku a v jednom kuse. Trošku jsem zadýchanej, ale asi na to neumřu."

Odpovídám veliteli a šinu si to v koloně. Senzory sleduju celkem poctivě, protože jsem poslední a tak zodpovídám za naše záda. Aspoň to jsem se už naučil. Pokud by to bylo nutné, tak jsem připravený se otočit a krýt ústup zbývajících odbojářů do bezpečí. To je prostě úkol zadního krytí a těžkých jednotek. To prostě dělají. Každopádně jsem byl opravdu zadýchaný a teď jsem začal dýchat více zhluboka a adrenalin se začínal odplavovat. Něco jsem cítil, nevím co. Takový ten pocit pod lopatkama a těsně nad zadkem, kde se nepoškrábeš, ale víš, že je něco jak nemá bejt. Oči jsem nespouštěl ze senzorů a doufal jsem v nejlepší.
 
Brimstone - 20. dubna 2021 16:45
brimstone26534.jpg

Na útěku




Zdá se, že vůbec nebyli připravení na něco co se jim právě teď stalo. Pro nás jenom dobře. Je jisté, že to nenechají jenom tak a zavolají posily. Škoda, že nemám rušičku. Docela by se hodila. No rozhodně vím co budu chtít přimontovat až se dostaneme zpátky na základnu. Neúspěch si vůbec nepřipouštím.
Jak následuji Jamese mám čas se trochu víc seznámit se svojí Root a shledám její hudební vybavenost naprosto nedostatečnou. Jak mám tady pracovat když nemám vhodnou muziku? Naštěstí na tuto eventualitu jsem se nachystala a hned to vyřeším když nechám do paměti nahrát své oblíbené skladby. Hned se prostorem rozezní první tóny a já se spokojeně usměji.

Dle rozkazu dosah senzorů vyšponuji na maximum. Trasa je jednoduchá, Root si krásně vykračuje. Možná to začíná být až příliš hladké. Nebyla bych proti kdybychom se dostali takhle bez potíží pryč, ale něco mi našeptává, že tak snadné to nebude. Stále se proto udržuji v pohotovosti.
 
Vypravěč - 19. dubna 2021 19:59
vyprav1_iko9381.jpg

Na útěku


Krátká temnota zmizela stejně rychle jako zazněl výbuch posledního titána hangárem. Vámi ukořistěné vrcholy inženýrství se probouzeli k životu, když vaše mozky vyslali první signály vpřed. Benji to, co mu chybělo v dokonalosti souladu s umělou inteligencí, dohnal svým aktivním odhodláním a notnou dávkou adrenalinu, takže se jeho těžký titán i s jakousi útočnou puškou v ruce dal do pohybu téměř hned za Jamesem. Jakýkoliv stres zadupala do země eufórie z dosaženého úspěchu a nával pocitu síly mechanického kolosu moc prostoru pro pochybnosti také nenechal. S drsným duněním se Titán rozpohyboval směrem k rozraženým vratům. A protože nebyl žádný chuligán, aby odešel bez poděkování, rozhodl se si trochu pohrát s vybavením ve skladu. A když se několika set kilová bedna rozletěla ke skupince zoufalých vojáků lehkostí fotbalového míče, i James musel uznat, že Benjimu to uvnitř těžkého titána sedí opravdu skvěle. "Rock 'n Roll Benji! Rock 'n Roll!" doprovázel těžkého obrněnce Jamesův smích.

Jen několik vteřin o které se zpozdila vzdáleností do podu byla na řadě Esmee, kterou by nikdo nenazval jinak než BR nebo Brimstone. Pro ní byl přechod na spojení s mechem jako zapadnutí do krásného snu, jako když najdete ten poslední kousek puzzle. S lehkostí jakou titán typu Striker jen mohl nabídnout se Root rozduněl za Jamesem a Benjim. Téměř neviditelný puls senzorů prošlehl celým skladištěm a přestože vnitřní systém a sít samotného skladiště měl informací asi jako měsíc staré noviny, BR se podařilo zachytit několik úryvků z komunikace vyplašených vojáků.
"-... Jsme pod palbou, opakuji pod palbou!..-" "-... Kde jsou ty raketomety k sakru?! Přineste ty..-" "-musíme informovat Pa...-"
Přestože se nejednalo o nic závažného či nutně nebezpečného, bylo rozhodně dobré vědět, že IMC se nevzdají bez alespoň maličkého odporu. A seč Titáni byli pokryti skvělým plátováním, nějaká šťastná raketa mohla v oblasti kolen udělat pořádnou neplechu. Ale tímhle tempem zmizíte z dosahu skladiště ještě než by jeden řekl "odboj". Nebo snad..?

Maya se jako všichni ostatní, krom ubohého Roberta dostala úspěšně do podu Titána. Brawler. Nejagresivnější ze všech typů titánů. Kdyby Maya nebyla pod tlakem palby ze zdola a nesnažila se, co nejrychleji dostat do bezpečí kolosu, možná by si vybrala jiný. Vevnitř to nebylo až tak děsivě jiné, ale přesto to chviličku trvalo, než proběhlo spojení, i k Mayině překvapení velmi hladce. První háček na sebe však nenechal dlouho čekat. Signál vpřed byl jasný, ale kovový obr si dával těžce na čas s reakcemi. Spojení bylo čisté, žádný problém se na několika ovládacích panelech neukazoval a úzkost si začala pomalu ukusovat ze sebevědomí čerstvé pilotky. Ta se však vzchopila v rekordním čase a srovnala proud zběsilých myšlenek s dlouhým nádechem. První krok. Druhý. Třetí. Dunění znělo jako rytmus tajemné hudby, která vyvedla pilotku i kolos ven. "Zatím čisto, pilotko Lubotzky." rozezněl se komunikačním kanálem známý hlas. Striker, kterého James pilotoval už venku čistil vaši únikovou cestu a staral se, aby žádné vozidlo nebylo schopné za vámi vyrazit.

Dali, která běžela k předposlednímu z titánů bohužel musela vidět Roberta padat na vlastní oči. Ostatní slyšeli jen křik, když padal. Zlomek vteřiny se Dali zastavila, ale nával adrenalinu ji dovedl do bezpečí ovládacího podu. Spojení proběhlo hladce, od sebevědomé rangerky by nic jiného nikdo ani nečekal. Rangerka instinktivně přivře oči, když skladiště zazáří jasné světlo z venčí. Příkaz k ústupu od Jamese je jasný, přesto Dali krátce zaváhá. Výbuch vedlejšího titána ji však vytrhne ze zvláštní stáze a kolos typu scout, trochu menší než jeho kolegové se obratně rozduní za svými parťáky. Díky lehkosti a celkově skvělým pohybovým systémů se Scout dostává rychle ke dveří a... Vojáci. Titán se plynule otočí a opravdu, několik skupin vojáků opravdu startuje těch několik málo vozidel, co ve skladišti zůstalo. Několik ran ze střelné zbraně, jenž je titán vybaven, však jejich snažení pošle na onen svět. Ne všechny střely zasáhli, ale rozhodně to dovedlo vojáky k tomu, aby se o to nepokoušeli znovu. A tak i poslední z Titánů konečně vychází ven.

"Všichni živí a zdraví?" zeptá se James spíš pro jistotu než pro nic jiného. Jen pár vteřin stojíte venku, než se Jamesův Striker dává do pohybu. "Za mnou, míříme směrem k řece, jak bylo v plánu. Držte se společně a kontrolujte senzory. Neměli by mít žádnou možnost za námi vyrazit, ale pro jistotu." pokyny zazní kanálem jasně a čistě, přestože dunění které vaše mechanické kroky působí je stále slyšet velmi snadno. A tak za sebou brzy necháváte zruinované skladiště, desítky mrtvých vojáků IMC, zdemolovaná vozidla a bohužel i trojici odvážných odbojářů. Všechny vás později dostihne tíha jejich oběti, ale zatím je hladina adrenalinu stále dostatečně vysoká na to, aby tomu zabránila.

Vzdalujete se od skladiště a blížíte se ke zmiňované řece. Zatímco jste v pohybu se vám zjeví na holografickém displeji mapa vaší přibližné cesty, zatímco James popisuje cestu, kterou jste si procházeli už předtím na základně. Řeka už je od vás vzdálena jen několik stovek metrů, stromy kolem jejího koryta vás už vítají světle zeleným šumem listí. Prozatím se zdá, že žádní pronásledovatelé za vámi nejsou. Vy jste si po těch pár desítkách minut běhu jakžtakž zvykli na nezvyklost neurálního spojení a adrenalin pomalu ustupuje. Něco se vám ale nezdá. Takový zvláštní pocit, možná jen vedlejší efekt neurálního spojení...
Poprosím všechny o test na systém.
 
Daliyah Dune - 19. dubna 2021 17:41
untitled3288.jpg

První kroky


Když vás ohodí motorový olej, radost z toho nemáte. “Kdo to tady utahoval?” zamrmlám nespokojeně natolik nahlas, aby to lidi v mém okolí slyšeli. Otřu si skvrnu z obličeje a krku, pokusím se i o oblečení, ale stejně na mně zůstává flek. Od dalšího bordelu mě naštěstí zachrání Sarah. Zvednu ruku na pozdrav, jsem ráda za malé vyrušení, alespoň si na chvilku odpočinu od práce. Bude to jen minutka.

Nemůžu se víc mýlit.

Nakonec v ruce držím zbraň, jsem v kevlarové vestě a dostanu i vlastní vysílačku. Výprava za novými Titány. V očích mi natěšeně blýskne. Cesta autem mi připadala krátká, tělo už se dopředu začalo pumpovat adrenalinem. Tohle ale nebyla výprava v tundře, tady jsem nelovila medvěda. Medvědi na vás nestřílejí zpátky. V té chvíli každá moje střela jde mimo zamýšlející cíl, zvířata jsou v tomhle víc předvídatelná, i když jsou prožrané vzteklinou.

Nějak se ale přeci jen k výtahu dostaneme. Frederick a Tarik zůstali a myslím, že jsme si všichni uvědomovali fatalitu celé situace. Snad mohli alespoň z mého pohledu vyčíst vděčnost, kterou jsem v tu chvíli cítila, než se dveře výtahu zavřou. Na chvilku si nejsem jistá, jestli to nebyla oběť zbytečná, když k nám dolehne křik vojáků.

Dveře se konečně otevírají. Běžím rychle k Titánovi typu scout. Pod byl trochu jiný, než jsem byla zvyklá, ale brzy jsem v soupravě a…neurální spojení úspěšné. Svět je na okamžik až nepříjemně ostrý. Comlinkem se rozezní jasný rozkaz k pohybu, ale rozchodí mě až výbuch posledního Titána, ke kterému se Robert už bohužel nedostal. Rozejdu se až poslední, když jsem skoro u dveří, zkusmo se otočím a vypálím do skupin sdružujících se vojáků.
 
Maya Lubotzky - 14. dubna 2021 00:55
mechajea4071.jpg
První mise

Drcnutí lokte do boku. Postřehla jsem ho jen koutkem oka, ale bylo mi jasné, že si ostatní něčeho všimli a dokonce to stojí za to, aby se podělili s dalšími. Co je to tentokrát? Přihodím do přepravky zbloudilé balíčky trvanlivých potravin, které někdo flákl k zelenině, když někdo zmíní Sarah. To už stojí za pozornost. Nechám bednu ležet na zemi a napřímím se, abych líp viděla. Překvapí mě, jak blízko Sarah je, a že míří našim směrem. Mým směrem.

Mírně zmatený výraz se mi ve tváři usadí na delší dobu, než bych chtěla. Zmizí až kousek před střelnicí, kde zahlédnu několik povědomých tváří a kousky skládačky začnou zapadat do sebe. Pomalu, zvolna, plně mi to nedochází ještě ani ve chvíli, kdy přebírám pistoli a ani tehdy, co se soukám do kevlarové vesty a mezi prsty otáčím vysílačku.
Infiltrovat základnu IMC. Dvě hodiny. Titáni. Titáni! Poočku se dívám na své nové kolegy a připadám si nepatřičně. Vážně půjdu i já? Pochyby střídá niterné nadšení, to potom strach pronásledovaný pochybami a tak stále dokola, dokud nesedíme v autě.
Moc jsem toho nenamluvila ani po zbytek cesty. Tiše jsem následovala zkušenější a doufala, že až dojde na věc, nic nezkazím. Výsledky posledního zkušebního propojení se SimLinkem nebyly zrovna povzbudivé a podstatnou část přesunu jsem věnovala úvahám o tom, o kolik lepší ostatní jsou. Bez ukřivděnosti nebo sebelítosti, protože takhle to v životě chodí – něco umíš, něco ne, spoustu toho můžeš vydřít a naučit se.

Nepříjemnosti čekaly hned za hangárovými vraty. Nevím, proč jsem si myslela, že by to mohlo jít i dál hladce, a střelba mířená našim směrem mě nepříjemně probrala k plné pozornosti a obezřetnosti. Ruka mi sjela ke zbrani, zatímco jsem poněkud těžkopádně sklouzla za nejbližší krytí a v hlavě se místo původního zmatku usadil relativní klid. Ale vystřelit? Od myšlenek k činům je někdy daleká cesta. První zpětný ráz zbraně mě ale vyburcoval k aktivitě a od té doby to už bylo snadné: mířit, střílet, přibližovat se k cíli. Titáni!
Nejsme na střelnici nebo tréninku, nemusím se poměřovat – vítězství čeká daleko v budoucnosti a okruh takového úspěchu je široký, rozhodně přesahuje hranice přežití jedince. Jenže bolestný křik rezonující halou nebyl nic příjemného. Máme vůbec šanci se z nepříjemností dostat?
Auto. V okamžiku změním myšlenku ve slova. Všechno od té doby probíhá rychle, dokud nestojíme ve výtahu, kde se čas na pár chvil zpomalí a natáhne, a to vše úplně zbytečně, protože po poněkud kodrcavém otevření výtahových dveří se zase nepříjemně rychle rozeběhne.

Poslední metry k mechovi sotva vnímám okolní dění. Když totiž zvládnu doběhnout, snad i nezraněná, budou mě čekat další starosti. Jsem vyděšená. Uvnitř to může být úplně jiné, než jak to mám nakoukané.
Už jen kousek. Pohyby se zautomatizují a mě je špatně ještě před tím, než se připojím. Potom je mi ještě hůř. Ale zvládla jsem to!
James. Benjamin. Brimstone. Hledím na jejich kovová záda.
“Jdu za vámi,“ zahlásím zbytečně, ale klidným tónem. Pohni se! Přemlouvám se, zatímco mozku dochází o kolik tlumeněji vnímá zvuky zvenčí. Taková zbytečnost, jenže se u ní na jedno nebo dvě mrknutí oka zaseknu. Hni se! Kolos se dá do pohybu. Neochotně, jako bych ho nepřesvědčila, že musíme zmizet. Nikde žádný problém. Připojení stabilní. Bude to v hlavě. Povolím čelist, na jazyku cítím slabou kovovou pachuť a.. konečně vykročím. Vykročíme. Společně, jako jeden. Těžko se mi zvyká na pocit jinakosti, který neurální spojení vytváří, ale už nepochybuju o tom, že to zvládnu.
Skladiště po výbuchu neukořistěného Titána není o moc bezpečnější místo, než před ním. Ráda bych ostatní alespoň částečně kryla, ale rychlá chůze je na nějakou dobu to jediné, čím týmu přispěju.
Hlavně, ať na nás nečeká žádné překvapení..
“Greyi, jak to vypadá venku?“
 
Brimstone - 13. dubna 2021 16:25
brimstone26534.jpg

Pod palbou



Miluji ten přechod do virtuálního světa. Vždycky mám pocit jako když se probudím. Že to co zažívám ve skutečnosti je nic proti tomu jaké možnosti se mi otevírají tady mezi všemi programy. To mrazení, tu úzkost a pak tu explozi ve vědomí. Je to pomalu lepší jak sex.
Stejné to je i tady v kokpitu mecha. Konečně je to opravdové. Já jsem mozkem. Pode mnou se k životu probouzí srdce v podobě reaktoru. Kamery jsou mé oči a když pomyslím na to aby se pohnul tak poslušné servomotory udělají přesně to co chci. Tohle je jako nebe.

Ano, má radost není dokonalá. Dostat se až sem si vyžádalo mnoho. Někteří z nás neměli to štěstí, ale jejich oběť nepřijde vniveč. Rozhodně ne. Robert, Frederik. Všechno dobří chlapi. Na oplakávání ale bude čas později. Připijeme na jejich památku, ale nejdřív se odsud musíme dostat a úspěšně dokončit tuhle krádež.

"Tady Brimstone. Root aktivní, všechno zelené, mizím pryč," ohlásím se vesele na naší frekvenci veselým hlasem a rozeběhnu se za Jamesem. Při tom automaticky zvýším dosah senzorů na nejvyšší možnou úroveň. Zadám kódy, které se nám podařilo zjistit a které by měly prolomit ochranu zdejší sítě abych se dostala dovnitř a mohla šmírovat nepřátelské jednotky.
 
Benjamin Harkness - 13. dubna 2021 07:17
rsz_29e3efe180eff3b32470ef99ddf19fc349017.jpg

Here we go!!!



Nebyl jsem tady dlouho, ale lidi přicházeli pořád noví a už jsem tady skoro platil za mazáka. Musím říct, že to byl dobrý pocit nebýt to ucho, které teď přišlo a vlastně nevědělo ani kde jsou záchody. To pro mě bylo nejhorší pomyšlení. Potřebujete nutně odskočit, rukou držíte rozkrok a žádný Vám neřekne kam máte jít. Straší mě to ještě teď. Ti co byli na střelnici a seznamovali se se zbraněma byli zajímavá cháska, ale kdo z nás nebyl že? On málo kdo kdy držel aspoň pistoli v ruce jako já, protože měl bohatý rodiče a mohl si dovolit podobné srandy jako já. Podle všeho se chystá nějaká velká akce, protože okolo to hučí jako v úle a když se ke mě dostane Sarah s tím, že si mě vyžádal sám James, tak jsem měl jistotu, že do něčeho jdeme.

Ostatní došli a James spustil co budeme dělat a na mém obličeji se rozlil absolutně blažený výraz, který se mi tam udržel. Pro okolí by to mohlo vypadat, že se tvářím jako idiot, ale holt každý máme nějaké grimasy a tahle ke mě neodmyslitelně teď patřila.

"To je super! Konečně si s nimi půjdeme popovídat. Mám na ně pár otázek, které bych velmi rád těm milým lidem z IMC položil."

Povídám se absolutně zářivým úsměvem, když si fasuju vybavení. Bohužel jsem se musel převléct do něčeho absolutně nudného. Takže než jsme vyjeli tak jsem se ze svého zářivě rudého outfitu převlékl do absolutně nudné černé, která byla pro tuhle misi lepší. Už jen pomyšlení, že bych měl tu černou vestu na mém červeném saku byla hrozná. Bohužel odboj neměl stylové balistické vesty a vlastně obecně ten styl ve válečnictví chybí.

Seděl jsem v autě ve skupině s Jamesem, což samozřejmě byla velká čest jít do akce s naším největším a nejdražším vůdcem. Což znamená, že pokud se něco posere, tak mám velkou šanci, že nás z toho vyseká a pokud ne. No, tak odboj přijde o vůdce a pár velmi nedůležitých lidí. Po cestě jsem koukal z okýnka a podle všeho to byla krásná vyhlídková cesta po venkově, ale málo kdo cestuje po venkově, aby zakončil tu cestu v hangáru mechů IMC. Cesta po lese byla na můj vkus dost tichá, ale já jsem výjmečně držel hubu taky. Vím, že tohle je celkem kritický moment a nerad bych byl ten, který nás tu prozradí. To skladiště byla dobrá velká barabizna a já si myslím, že tam aspoň dva nebo tři mechové budou. Sehnat tři mechy s tím, že my ostatní tam někde pojdem byl pro odboj dobrý výsledek. Přeci jenom máme dva, což není málo, ale ani mnoho. Pokračovali jsme divně lehce. Očekával bych, že IMC bude mít teda drsnější hochy než jsem tu zatím viděl. Plus když vezmu, že hlídali šest!! Šest! Mechů. Sakra pokud to vezmeme, tak budeme mít o 300% větší sílu. No a v tu chvíli se to celé posralo.

Díky bohu jsme stál u jedné velké krabice a mohl jsem se skrýt, když to kolem začalo lítat. Ozývala se od nás střelba, ale mě chvíli trvalo než jsem si uvědomil, že bych měl střílet taky. Vystrčil jsem hlavu, našel nějaký cíl a začal střílet. Stálo mě to pár dávek, ale nakonec se mi povedl jeden úspěšný zásah.

"Joooooo! Zhebni sráči!"

Zařvu na celý hangár absolutně spokojeně. V tuhle chvíli mi nedochází, že jsem někoho zabil. V krvi mám adrenalin a jsem v jakési euforii. Ta mi vydržela než jsem viděl, že dva moji spolubojovníci jsou zranění a v dost blbém stavu. Navíc jsme tu celkem na střelnici a to už začíná i mě docházet. James a Maya dávali dokupy auto a já jsme dál střílel. Bohužel moje úspěšnost už nebyla taková a spíše měla podpůrný charakter. Díky bohu nebo tomu tam nahoře ať to bylo cokoliv, že auto rozchodili a my jsme díky němu postupovali k výtahu. Tam se od nás Tarik a Fred odpojili. Nějak mi to mozkem běželo, že Ti dva tam dole umřou, aby my jsme mohli nahoru, ale ještě jsem to nevnímal. To přijde to je jasné, ale teď to ještě nebylo na pořadu dne. Výtah cinknul a my se rozběhli. Byl jsme druhý po Jamesovi a vyšel na mě dreadnaught.

"Kurva!"

Zavztekám se, když vnímá, že Robert ke svému mechu nedoběhl. Teď jsem se, ale musel soustředit, ale byl to velký nezvyk. Simulace a realita je vždycky velký rozdíl. Souprava se naštěstí skládala automaticky, protože já si nejsem jistý, jestli bych to ve svém současném stavu zvládl sám. Hlava mě bolela z toho náhlého návalu informací a spojení s mechem, ale to už jsem znal ze simulace. Potom jsem už, ale já byl mech a udělal dva zkušenostní krůčky. Bylo to boží!

"Rock and roll!"

Proběhne kanálem hláška, kterou jsem kdysi slyšel v nějakém hoooodně starém holo filmu a rozběhl jsem se za Jamesem, který už stihnul otevřít dveře a teď se staral, aby žádný z těch zmetků nemohl za námi v tom posledním mechu, který už nebyl nikdo z nás schopný obsadit. Po cestě jsem kopl do jedné krabice, která jak doufám poletí na pár IMC vojů, kteří se v hangáru snaží pořád střílet, i když střílet do mecha je jako házet kamení po tanku. Jestli to kopnutí vyjde nebo ne to už mi nějak nevadí. Já mám mecha! (72%)
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2022 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.12564206123352 sekund

na začátek stránky